Březen

Barvy měsíce března nebývají výrazné. Zelená, která přichází s jarem, tu ještě není, podzim dávno odkvetl, bílé koberce sněhu tají, půda je hnědá a stejně tak i tráva, a větve listnatých stromů bez listí tiše a trpělivě čekají, až přijde slunce a začne hřát. Dívám se z oken poledního prázdného rychlíku, který pomalu opouští Vysočinu vstříc hlavnímu městu, a je mi dobře a fajn, hezky i pěkně. Všechno je, jak má být. Rovnováha nalezena. Práce, zdraví, já, Ty, smysl toho všeho. Žádné propady ani vzlety, žádná zář či temnota, amplituda mé životní sinusoidy až podivně poklesla a já stojím zaklesnut ve všech svých jistotách, proud života kolem mne pluje bez překvapení a dávných zápolení. Mám vše, nebo jsem si alespoň úspěšně nalhal, že tomu tak je. To asi spíš; stejně to je ale krásné.

Z kin, pirátské zátoky a jiných sítí čerpám náplň zimních večerů; doháním, co jsem dříve nestihl. Filmy, které jsem chtěl vidět, ale nebylo kdy, a pak už nebyla možnost ani chuť. Teď je oboje. Je toho tolik, z čeho je možné vybírat! A tak jsem viděl 30 minut po půlnoci – skvěle vyprávěné i stvořené, vtahující, silné a asi pravdivé. Žádný heroismus, nic takového; jen jeden v podstatě smutný příběh o válečnících třetího tisíciletí. A pak jsem se vrátil k Tenké červené linii; v tom filmu bylo kouzlo, Malickovy obrazy zpomalovaly tempo příběhu a vše mělo jakoby magický závoj, nejednoznačné postavy defilovaly příběhem a nikdo nemohl tak úplně a stoprocentně vyhrát, snad jen čas, ten mohl zvítězit, a nakonec zvítězil.

A bavil jsem se příběhy Quentina Tarantina, který dotáhl svůj makabrózní styl do dokonalosti, odkazy na filmy 60. let, kdy western kvetl více v Itálii, než svém rodišti, Morriconeho melodie, člověk si přeje, aby příběh nikdy neskončil, jak moc se jím baví. A Django je tak skvělý a stejně tak i Kill Bill, ke kterému jsem se vrátil a dal mu jeden dlouhý večer. A v něm Tarantino zas skládal obrazy z jiných (ne)zapomenutých příběhů, overal Bruce Leeho, David Carradine, 60. léta a současnost v divokém nezastavitelném koktejlu. Myslím, že Tarantino je nejoriginálnějším filmařem současnosti.

A samozřejmě, chtěl jsem se vrátit k Davidu Fincherovi, měl jsem u něj pár restů. A tak jsem viděl Zodiac, film, který vlastně nemá konec, protože odpověď není známa, a film je tak spíš jen úvodem do dalšího hledání a pátrání, chce-li v něm někdo pokračovat. Klub rváčů; nedivím, že to byl (a je) kult. Je v něm až příliš moc vzdoru proti naší společnosti, než aby tomu mohlo být jinak. Četl jsem dříve knihu a tak jsem dopředu znal obrysy předkládaného příběhu, ale stejně to bylo silné, jiné, znepokojující. Pokud je Tarantino nejoriginálnější, je Fincher nejatmosféričtější.

Vždycky jsem chtěl vidět Tichého Američana, potom, co jsem se vrátil z Vietnamu a tu knihu, dávno vydanou a koupenou z antikvariátu, přečetl se zatajeným dechem; ta symbolika jedné odcházející epochy a jedné končící nevyrovnané lásky ve mně pořád zůstává. Film se knize nevyrovná, ani nemůže; přesto je v něm něco z té nostalgie pomalu končících koloniálních časů a bolestných asijských zkušeností mocných států z poloviny minulého století. Cesta je podobnou adaptací; ani ta se nemůže rovnat knize. Přesto je silná, není to heroický post-apokalyptický příběh, je to cesta k naději a záchraně, která asi nemůže přijít, je to příběh o oddalování konce, který je čím dál více pravděpodobnější.

Už budu končit; kulturní servis pro hledače dobrodružství a jiných světů. První dva filmy poslední reinkarnace chrabrého agenta Jejího Veličenstva baví a čistí hlavu, tempo je správné zvolené a s ním i míra realističnosti scén a obrazů. Mám Daniela Craiga rád v této roli, a přestože jsem Skyfall viděl dříve, než první dva příběhy, byly to další dva hezké filmové večery. A pak jsem zkompletoval westernové zážitky o jeden, který ještě chyběl; vlak do Yumy nepatří do ligy Nesmiřitelných, ale drží naživu jinak chřadnoucí žánr.

Čáslav. Cihlová budova nádraží je uvnitř přetopená, kiosek s občerstvením zavřený a lidé na peróně zachumlaní do zimního peří. Vysočina je pryč a venku už nejsou ani zbytky sněhu; zima umírá, ale jaro je ještě příliš daleko. Přemýšlím o tom, proč se mi příběh o Schopenhauerovi líbil více, než ten Spinozův; možná je to tím, že druhé setkání s originálním stylem nemůže být tak silné, jak bylo to první, a možná mi Schopenhauerovy myšlenky byly bližší.

Stejné pocity jsem měl z Johna Calea; asi jsem do publika moc nepatřil. Nebyl jsem stárnoucí hipík a nikdy jsem neposlouchal Velvet Underground. Nikdy jsem nebyl uchvácen Caleovými art-rockovými deskami. Jen jsem měl strašně rád akustické Fragments of a Rainy Season, a vždycky jsem se chtěl naučit hrát Dying on the Vine a v hlavě mám navždy uložené Never win and never lose / There's nothing much to choose / Between the right and wrong...

Kutná Hora. Vlak na chvíli zastaví a nastoupí několik těch, kteří si zvolili březen jako návštěvu naší vlasti, a z těch několika krátkých dnů věnovali jeden Kutné Hoře, přesně dle rady Lonely Planet. Dohrává Nils Frahm a já bych chtěl otevřít láhev argentinského malbecu a začít se pomalu propadat závojem melancholie...

Spinoza se obrátí a promluví laskavě, jako učitel k mladému studentovi: „Povězte mi, Jacobe, věříte, že je Bůh všemohoucí?“
Jacob přikyvuje.
„Že je Bůh dokonalý? Úplný sám o sobě?“
Jacob znovu souhlasí.
„Potom budete jistě souhlasit, že ze své podstaty dokonalá a úplná bytost nemá žádných potřeb, žádných nedostatků, žádných požadavků, žádných přání. Není tomu tak?“
Jacob přemýšlí, váhá, potom obezřetně přikyvuje. Spinoza si všímá náznaku úsměvu na Frankových ústech.
„Potom tedy,“ pokračuje Spinoza, „tvrdím, že Bůh nemá žádná přání ohledně toho, jak, nebo dokonce zda ho velebíme. Dovolte mi tedy, Jacobe, milovat Boha mým vlastním způsobem.“
Frankovy oči se rozšíří. Obrací se k Jacobovi, jako by chtěl říci: „Vidíš, vidíš? Tohle je muž, kterého hledám.“

„Dovolte mi povědět vám některé z myšlenek Epikura, moudrého starověkého řeckého myslitele. Věřil, stejně jako musí věřit každý rozumný člověk, že neexistuje žádný onen svět a že bychom měli svůj jediný život strávit co možná nejklidněji a nejradostněji. Co je smyslem života? Jeho odpověď zněla, že bychom měli usilovat o ataraxii, což lze přeložit jako ‚klid‘ nebo jako ‚osvobození od emočního strádání‘. Domníval se, že potřeby moudrého člověka jsou nemnohé a že je lze snadno uspokojit, zatímco lidé s neukojitelnou touhou po moci nebo bohatství, možná jako váš strýc, nikdy nedosáhnout ataraxie, protože tužby se množí. Čím víc toho člověk vlastní, tím víc to vlastní jeho samého.“

„V tom spočívá náš dnešní velký objev. Myslím, že mě opravdu máš rád, a hlavní důvod je, že se o tebe zajímám. Vybavuji si tvou dřívější poznámku, že se zřejmě nezajímáš o druhé. A lidé přitom mají rádi ty, kdo se o ně zajímají. To je nejdůležitější sdělení, které pro tebe dneska mám. Řeknu to ještě jednou: Lidé mají rádi ty, kdo se o ně zajímají.“

„Epikuros byl přesvědčen, že hlavním narušitelem ataraxie je náš strach ze smrti, a učil své studenty, jak ho oslabit.“
„Například?“
„Jeho výchozím bodem je přesvědčení, že neexistuje posmrtný život a že od bohů se po smrti nemáme čeho obávat. Potom řekl, že smrt a život nemohou nikdy existovat vedle sebe. Jinými slovy: kde je život, tam není smrt, a kde je smrt, tam není život.“
„To zní logicky, ale pochybuji, že by to člověka mohlo uklidnit, když se probudí uprostřed noci ze zlého snu o umírání.“
„Epikuros má ještě další argument, argument symetrie, který je možná ještě silnější. Předpokládá, že stav nebytí po smrti je totožný se stavem nebytí před narozením. A přestože smrti se bojíme, když uvažujeme o tom dřívějším, totožném stavu, žádná hrůza nás nejímá. Proto nemáme žádný důvod bát se ani smrti.“

NP Nils Frahm – Ambre (2009 – Wintermusik)

Hon

Je to vždy jen jeden okamžik, jeden krátký moment, kdy je v kině úplná tma – když končí poslední záběr a trvá vteřinu nebo její polovinu, než naskočí titulky, bílé písmo na černém pozadí, a začne hrát hudba. Byl jsem vnitřně zaskočený, rozebraný, zranitelný, trochu zničený a pocitově polámaný. Bylo to strašně moc silné. Neuvěřitelně. A pak hrála poslední skladba s akustickou kytarou Nikolaje Egelunda a já jsem v sobě těžko hledal slova, a vůbec se mi nechtělo, nic, jít ven mezi lidi a potkat se s přáteli, říkat banality a smát se zbytečnostem, ale přesto jsme šli, zimním večerem hlavního města, tiše, spíše mlčky, Národní, Příkopy, Náměstí Republiky a degustační výlet do Itálie. Tam jsem se vzpamatoval a pak jsme pili do času za půlnoc a všechno bylo najednou pryč, ale teď, když jsou za okny hnědá pole s jemným popraškem zimní běloby a mně v uších zní ty posmutnělé melodie, které jsem včera ráno narychlo ukládal do přehrávače, jsem zase zpátky v Dánsku na konci podzimu, nízké slunce svítí do sychravých lesů se spadaným červeným listím, je brzy ráno nebo naopak před večerem, mezi stromy lze zahlédnout jeleny, je-li člověk opatrný – začíná Hon.




Vracím se do minulosti různými směry i cestami; filmy, které jsem nestihl vidět a nyní mám možnost. Ohňostroj; esence Kitanova stylu, zas je tam vše, drama i smích, smutek a radost, bláznivé scény a záchvaty krutosti, příběh o hrdosti a poslední cestě, kdy už nelze nic víc ztratit. Před úsvitem a Před soumrakem; časosběrná fikce, která ve své první části působí až neuvěřitelně, ale má pravdu, když nám mimo záběry po skončení filmu říká, že dříve bychom strašně chtěli něco tak bláznivě krásného prožít, ale těžko bychom získávali odvahu, a teď, kdy už odvahu máme, jsme ale dávno přestali toužit – protože jsme přestali věřit i snít a namísto toho začali jsme (reálně) žít.





-----

Trvalo mi nějaký čas, než jsem si spojil německý název knihy se skladbou, kterou jsem kdysi uměl hrát; myslel jsem si nejdříve, že Mondschein je název Města. Byly to dva krásné a silné dny, strávené nad umně vystavěným příběhem; přišlo mi, že po delší době je to kniha, která nemá hluchá místa – snad proto, že ve větách nejsou nadčasové odpovědi ani pravdy, tužka na podtrhání odpočívá, protože odstavce raději vyprávějí příběh, než aby se zaobíraly vysvětlováním, generalizací, předkládáním poselství. A ten příběh, svět, prostředí, postavy – vše je skvělé. A taky jiné, zajímavé, vtahující, ohromující. A jistě, každý v tom najde něco z literárního i jiného okolí, byla by to hezká mindmapa – McCarthy, Mad Max, Bradbury, filmová Cesta, a možná taky trochu Měsíc a Počátek, a určitě spousta dalších věcí. Ale to není podstatné, spíše naopak – vykreslený svět není úplně neznámý a tudíž neuvěřitelný, je hmatatelný, realistický, mohl by existovat. A k tomu ta interpretace. Jak příběh končí? Dobře, či špatně? A pak, co je dobře, a co je špatně?

Čtu. Asi více než kdy jindy. Baví mě to, chci optimalizovat frontu nakupených spisů. A taky je zima, mraky dost často nízko a duši nevadí se netoulat a zůstat mezi čtyřmi stěnami. Vrátil jsem se k Maximu Billerovi. Po Obyčejných láskách další porce zvláštních příběhů rozpadu, konců, nevyřízených účtů a smutných setkání. Je to někdy těžké čtení: chybí v tom opravdový cit. Zlo i dobro prostupují příběhy, ale chybí láska. Autor vyhořel, jako já. Ale počkat: tohle byl jeho začátek a Obyčejné lásky konec. Byla v nich naděje, když jsem je tenkrát četl? Spíše ne, jak se teď dívám: Opravdu, je to vždycky stejné. Nakonec na nich vyčerpaně ležím, bez chuti je líbám na krk a tisknu v objetí, ačkoliv to nemám rád, a pak se jdu umýt, a když se chtějí umýt ony, jsem trochu dotčený. Potom usneme s hlavami u sebe, probudíme se, je ráno, jdu zase do koupelny, a když se vrátím, je vzduch v ložnici cítit tak, že další noc musím bezpodmínečně strávit sám, je to vždycky stejné.

Ani tentokráte tomu tak nebylo.

Jak Lev jednoho dne pochopil, žije člověk jen a jen proto, aby mohl zpětně přezkoumat, jestli mělo všechno nějaký smysl, a budoucnost je vždy jen součástí minulosti.

Čím více se Meyer zabýval historií své rodiny, tím více si uvědomoval něco jiného – že se chystá postihnout základní problém dějepisectví, a tím všech vědních oborů. Uvažoval, jak je možné, že věci, které se v určitém okamžiku stanou a zažije je více svědků současně, jsou v historické retrospektivě líčeny jen zlomkovitě a většinou velmi rozdílně. Tento moment zatemnění se kupodivu ještě prohluboval, když se někdo rozhodl, že minulost osvětlí. Muselo uplynout mnoho času a bylo třeba vykonat spoustu práce, než bylo možné na základě pramenů, dokumentů a zpráv očitých svědků přeci jen prohlásit: Ano, tak se to stalo – každopádně tak nějak.

Otec mlčel a já taky nic neříkal, cítil jsem smutek a zároveň uspokojení. Už jsem znal odpověď téměř na všechno, a přemýšlel jsem, jestli mám přesto pokračovat, jestli se ho mám ještě zeptat na tu věc v Chustu, na banderovce a na Plwno. Ale najednou mi to bylo úplně jedno, bylo mi to jedno, protože jsem pochopil, že nejstrašnější dobu všech dob můžou přežít jen ti, co vždy cítí a myslí správně, ale nikdy nejednají statečně.

-----

A k tomu ten zvláštní příběh na rozhraní mezi všemi žánry, vyčetl bych mu intelektuální přebubřelost, tu pýchu vlastního vědění, která někdy odkapává z odstavců, ale stejně, je to jak pohlednice jednoho kraje a jedné doby, slavobrány jsou dávno odstraněny, odlesky slávy minulosti je čím dál těžší spatřit a příběh se někdy větví a mutuje neuvěřitelným způsobem, mezi staletími, světadíly, společenskými vrstvami, odstavce a věty plují tímhle zvláštním časoprostorem jedné podivuhodné mysli, která dokázala vstřebat neuvěřitelné množství vědění.

Browne sám podal ve svém proslulém, zčásti archeologickém, zčásti metafyzickém traktátu o praxi kremací a urnových pohřbů Urn Burial k pozdějšímu bloudění své vlastní lebky nejvýstižnější komentář, když napsal, že být takto vyškrábán z hrobu je tragédie a ohavnost. Ale kdo zná osud svých kostí a ví, připojuje Brown, kolikrát budou pohřbeny?

A přece, říká Browne, je každý poznatek obestřen neproniknutelnou tmou. Co vnímáme, jsou ojedinělá světélka v propasti nevědění, ve stavbě světa prostoupené hlubokými stíny. Studujeme řád věcí, ale jeho podstatu nechápeme. Proto můžeme naši filozofii psát jen malými písmeny, ve stenografických zkratkách a těsnopisných záznamech pomíjející přírody, na nichž spočívá pouze odlesk věčnosti.

Na konci chodby vedoucí do pokoje, v němž jsme tenkrát seděli, pokračuje dál autor, viselo oválné, napůl už slepé zrcadlo, které nás znepokojovalo. Zdálo se nám, že nás jako němý svědek sleduje, a přišli jsme na to – za hluboké noci jsou taková odhalení téměř nevyhnutelná –, že zrcadla v sobě mají cosi nestvůrného. Bioy Casares si v tu chvíli vzpomněl, že jeden z jeho uqbarských bludařů kdysi prohlásil, že zrcadla a pohlavní spojení jsou ohavnosti, protože rozmnožují počet lidí.

Před návratem do Bruselu jsem ještě zašel do jednoho z hostinců, abych se trochu zahřál. Na druhé straně místnosti, v kalném světle vyboulených tabulek belgických oken, seděla jakási shrbená stařena. Měla na sobě vlněný čepec, zimní kabát ze silného nopu a rukavice bez prstů. Číšnice jí donesla talíř s velkou porcí masa. Žena na ni chvíli zírala, pak z kabelky vylovila ostrý nožík s dřevěnou střenkou a pustila se do krájení. Datum jejího narození, říkám si teď, mohlo přibližně souhlasit s datem dokončení stavby konžské dráhy.

Kolem třetí hodiny nastal konec. Oděna už do šatu nebožky nadiktovala své rozloučení s říší, která za jejího bezmála padesátiletého panování dospěla na pokraj rozkladu. Když se ohlédne zpět, řekla, vidí, že dějiny jsou jen věčným sledem neštěstí a utrpení, jež se na nás valí jedno za druhým jako vlny na mořský břeh, takže nakonec neprožijeme během svých pozemských dní jediný okamžik, který by byl opravdu prostý strachu.

Vrátím-li se dnes, kdy už náš pohled nedokáže proniknout bledým odrazem světla rozlévajícím se nad našimi městy a jejich okolím, ve vzpomínkách do osmnáctého století, pokaždé mě přemůže údiv, jak velké množství lidí žilo přinejmenším v některých místech po celá desetiletí už v předindustriálním věku přikurtováno k dřevěným tkalcovským stavům složeným z bezpočtu rámů a lišt, ověšeným nejrůznějšími závažími a připomínajícími mučicí stolice nebo klece. Tahle zvláštní symbióza ozřejmuje možná právě díky své relativní primitivnosti lépe než jakákoli pozdější průmyslová aktivita, že se na zemi dokážeme udržet už jen jako sluhové strojů, které jsme sami vynalezli.

-----

Byl čtvrteční večer a já se po delší době viděl s Tebou, vrátila si se ze země větrných mlýnů a tulipánů, z města úzkých domů a vodních kanálů, a byli jsme v balkánské a povídali si a pili a bylo to fajn; budeš se vdávat a jsi šťastná, a já Ti to přál – těch pár myšlenek, které jsem snad kdysi o nás měl, mi připadalo zcela nesmyslných a nemožných, a nedovedl jsem si představit vůbec nic, jak bychom snad někdy, v jiném prostoru a galaxii, mohli jít dál – nedokázal jsem Tě vidět bez šatů, jak mladší sestra, které bude letos třicet a v létě odpoví ano plná víry a přesvědčení.

A někde před koncem první lahve se od jednoho stolu zvedla silueta a pak pohled z očí do očí, tiché pozdravení a plachý úsměv, a já jsem v ten okamžik ztratil řeč; nečekané setkání s minulostí, která vyvanula před pár lety, prošla si kolem mne, slušelo Ti to jako vždy, jsi krásná, měla jsi zase vše, čím si mě kdysi okouzlila, a hned v ten moment jsem si uvědomil, že jsem Ti nikdy nemohl dát, cos potřebovala, a pak ses vrátila a za chvíli jste odešli, poslední pohled, tiché rozloučení, minulost prošla kolem mne a já chvíli mlčel, napil se a díval se skrz okno do tmavé ulice, jedoucí tramvaje, lidé na chodnících, uvědomil jsem si, že jsem se měl kdysi ozvat a neozval, že já jsem ten, kdo neodpověděl a my tak pro sebe přestali existovat, a teď když píšu a přemýšlím o tom všem, vím, že ani teď nic nenapíšu, žádnou frázi, nic, to krátké setkání se stane vzpomínkou, ze vzpomínky snem, ze sna pak přeludem, zmizí, ztratí se, přestane existovat.

A o dvě rána později jsem si sedl na volné místo u uličky a snídal, ranní vlak do mých kopců, v kupé starší pár a jejich stárnoucí syn s pohledem a myslí, co zůstala v předškolním věku. Chtěl jsem číst a poslouchat, vrátit se v myšlenkách k Honu, a pak se to stalo – přišla si a sedla naproti mě, a já se smál, moc, protože tohle nelze naplánovat, ve věku automobilů je vlak anachronismem, zvlášť u nás produktivních a flexibilních, nikdo už přeci nejezdí vlakem, jen já, myslel jsem si, ale bylo to tak, prostě bylo, byla jsi to zase Ty, stejná a krásná jako vždy, jednoduchá elegance, džíny na štíhlé postavě, černý svetr a pod ním pružné a hladké tělo, které si dodnes pamatuju. A povídali jsme si o tom všem, čím žijeme, už jsi zpátky a do Prahy jen dojíždíš, už jsi dospělá a žiješ bez jediného rodiče, kterého si kdy měla, a máš krásný byt nad křižovatkou, velká okna a vysoké stropy, pracuješ jako vždy a daří se Ti, a bylo to zase tak stejné, Tvůj telefon a zprávy přicházely a odcházely, chtěla bys více věcí stíhat, ale nejde to, chtěli jste někam jet, ale snad příště, a pak jsme si řekli, že bychom se snad mohli všichni potkat, staří známí z osmiletky devadesátých let, někdy v únoru nebo březnu, vlak už zastavoval a Ty si odcházela, zapomněla si telefon, podal jsem Ti ho, a pak šálu, a to už jsem na Tebe musel volat, poslední úsměv, vystoupit, sedl jsem si zpět na místo, vytáhl sluchátka, usmál se, podíval se z okna na prázdný perón a pustil Nikolaje Egelunda.

Nadcházející hodiny jsem pak četl Rybí krev a bylo to tak moc symbolické, ty moje dvě setkání s minulostí a ta krásná kniha, vše do sebe zapadalo, to podstatné a hlavní z minulosti nikdy nezmizí, zůstane navždy v nás, a pokud jsme to skončili opravdově a správně, nic nás už netáhne zpět, je uklizeno, čisto, vysvětleno, konec. Jen je-li to jako v knize, zůstanou-li otázky a dlužná vysvětlení, člověk se dříve nebo později vrátí, musí, tyhle dluhy minulosti ho doženou a opanují mu volné chvíle, prostory k přemýšlení a uvažování, a on ví, že se musí ještě jednou vypravit zpět, na něco se zeptat, něco říct, něco uzavřít a něco dalšího začít.

NP Nikolaj Egelund – The End (2012 – The Hunt (Jagten) (OST))

Ráno to není dobrý

Půl osmý ráno. Přijíždím do Prahy. Počasí jako na jaře. Konec podzimu, ale počasí jako na jaře. Bezdomovci se dělej s metařema o snídani a cigára. Nikdo neví, kdo bude mít reflexní vestu zítra.

Moje kamarádka říká, že jsme si posrali život. Posrali jsme si život, říká. Moje kamarádka má pravdu. Sedíme v baru. Pijeme. Kouříme. Posrali jsme si život. Vybrali jsme si špatnou školu, vybrali jsme si obory k ničemu. Nemáme nárok na uplatnění, nemáme šanci dostat někdy práci, za kterou bysme měli tolik peněz, abysme mohli zaplatit sny, který nás od mala učili snít. Ještě nám není třicet, ale všechno už je rozhodnutý. Moje kamarádka říká, že jsme si posrali život, a má pravdu.

Všechno to nějak půjde, říkám si a říkám to Adě. Věř mi, Ado, říkám. Spolu to všechno nějak zvládneme, Ado. Ada pije a kouří a je jí jedno, co říkám, protože všichni říkaj stejný věci a já nejsem jinej, říkám stejný věci, jako jí říkali všichni kluci, říkám věci, jaký se říkaj, když začíná vztah, když se dva lidi potkaj a chtěj bejt spolu, a to už zažila asi stokrát.

Budou Vánoce. Venku prší do zbytků sněhu, slunce už nikdo neviděl týdny a před chvílí vypadnul elektrický proud; tohle jednou způsobí konec věků, nic jiného. Poslouchám Davida Dorůžku, jeho první desku, v níž je ještě možné se neztratit, a ve sklepě jsem našel láhev z Čejkovic; mohlo by být i hůře. Za okny se příroda nedokáže rozhodnout, jestli je ještě podzim, nebo už zima, já si dávám červené namísto slunce, a kdyby za zdmi nebyli sousedé, ale zčernalé kopce a vrcholky stromů, a já tu měl krb, nemohlo by být lépe. Ale i tak je to fajn; rok končí a já si začínám připadat jako pozdní sběr, jehož obsah si vpravuju do žil. Zůstal venku na vinici příliš dlouho; konečná diagnóza.

Končí sezóna a v té nadcházející se nic podstatného a zásadního nerýsuje; co by také mělo. Viděl jsem poslední z dílů české tri/pentalogie kriminálních příběhů, který byl lehce a podivně filozoficky laděný a nejednoznačně stavěný; předchozí příběhy byly silnější, myslím. A taky jsem viděl Atlas mraků; nebyl to ztracený čas – je to příběh z kategorie filmů, jež jsou profesionálně zvládnuté natolik, že přestože neukradnou srdce a nerozčeří hladinu duše, stejně zaujmou a baví.

(Takže vše v pořádku. Století průměrnosti. Je dobré mít v životě jistoty.)

Asi jako většina návštěvníků koncertu Umakartu, prvně jsem se setkal s autorem literárního úvodu a závěru jejich druhého alba; teď, když jsem dočetl polský příběh i poslední básně, mám chuť s ním někdy zajít na pivo. Myslím, že bychom našli něco společného. Jako všichni ztracenci, kteří věří více svým snům než šedivé realitě a jejím možnostem. Jako všichni zaklínači lásky, kteří si přejí, aby to byl poslední pokus, poslední souboj, po něm už nic dalšího nepřišlo, aby to bylo všechno nebo nic – a přestože člověk chce ono nehmatatelné všechno a dělá pro něj, co může, nakonec přichází nic, se kterým ale podvědomě dopředu počítal. Oddalování konců, větrné mlýny lákající na souboj, nepochopení jako základní stavební kámen a rezignace jako jediné možné řešení. Tohle nám jde; kluci z Vysočiny.

Priessnitz se loučili s podzimem a byl to v mnohém výjimečný koncert; zvuk byl krásný a prostor i lidé a atmosféra a tak všechno. Jen jsem je možná viděl až příliš častokrát; staří známí. Co taky člověk může dělat, když tu kromě nich v podstatě nikdo jiný není? Ráno to není dobrý, cinkalo mi cestou domů v uších, kdy jsem poslední tramvaj měnil za poslední metro a pak bus, civím do zrcadla, počítám vrásky...

Venku ještě stále nepřestalo pršet a na horách padají sněhové vločky. V předsíni se chladí bramborový salát a zítra bude někdo někde zachraňovat kapra; oddalování konce dobrým úmyslem. Končí prosinec, další rok, a někdo možná bude bilancovat. Všechno je s nálepkou možná, i rok příští. Potichu dohrává deska Davida Dorůžky a v polici je stoh knih k přečtení. Ty jsi v jiném státě a já na Vysočině, kde kopce jsou vlnky v moři polí a lesy plovoucí ostrůvky zelených řas. Není moc co říct či psát; vše je, jak má být. A když nepřestane pršet, možná to tak bude i zítra...

zabitý lidi

-----------

dost možná se už všechno důležitý stalo –

v tomhle bytě zůstaneš
v tý práci budeš až do důchodu

tuhle holku si za pár let vezmeš a
zůstaneš s ní –

je dost možný že se všechno důležitý už stalo

že všechno dál bude jen
zapomínání
dělání velkejch i z těch malejch problémů aby se bylo o čem bavit
omlouvání špatnejch rozhodnutí
ospravedlňování brzkýho vstávání
hledání odpovědí na nesmyslný otázky

nic víc


NP David Dorůžka – Nature’s Song (2004 – Hidden Paths)

Nostalgia

Dalo by se psát o všech těch zavřených očích a slzách, co se z nich derou ven, o poryvech větru v šedivém zimním soumraku, cestách na sever či někam do hlubin, o návratech z jiných vesmírů, o lidech tiše stojících a občas přikyvujících, o tichu, bouři, probuzení i katarzi. Pole pokryté sněhem, mraky těsně nad zemí, prší z nich tající sníh, tma začíná přicházet hned po poledni; ve vzduchu je ale pořád cítit naděje, že zítra znovu vysvitne slunce. Obraty a věty stokrát psané, je jich plný potomek Arpanetu, stačí googlit a nalézat umělé či neumělé výhřezy duší zasažených souputníků, kteří se nechali odvát jak listí či rozprášit jak popel, a pak se nelehce a trochu i neochotně vraceli zpět do původních skupenství.

Říkají, že jejich hudba je o emocích, a že ten neuvěřitelně mohutný a zkreslený zvuk je jen prostředek. Myslím, že to tak je. Je to pravděpodobně nejlepší live kapela ever. Nikdy jsem neviděl nic, co by překonalo jejich nejlepší koncerty. Není to vždy takové, jde o souhru různých činitelů. Dobrý prostor a zvuk jsou základ; Dobeška taková byla. Lidi, co přijdou; tentokrát to byla směs zasvěcených i otevřeně a pokorně zvědavých. Důležité je ticho v duších i ve vzduchu – a to bylo. Melodie na všech těch deskách jsou krásné – ale nic, NIC nemůže zprostředkovat ten náraz, kdy zkreslený zvuk poprvé proletí prostorem, a k tomu vibrace, z reproduktorů, v podlaze, mráz běhá po zádech, vzduch se hýbe, konstrukce budovy zažívá zátěžový test, srdce se sevře a emoce mžikem plní prostor a už z něj nezmizí.

Myslím, že to byl asi nejlepší koncert MONO, na kterém jsem kdy byl. Stála si vedle mě, rozsekaná a občas v slzách – bylo to poprvé – a pak doma po půlnoci jsme se dlouho bavili o všech těch pocitech, síle, jak to působilo a vypadalo, tichu a bouři, o lidech, co tam byli s námi, a bylo to pořád hluboko v nás, nedokázali jsme to vydýchat, domů jsme šli zasněženou cestou ztichlou noční čtvrtí namísto čekání na hromadný dopravní prostředek, a někde uvnitř jsme byli přesně jak to rozfoukané listí a rozsypaný popel, a pomalu, jen neochotně a se zdráháním, jsme se skládali zpět dohromady do původních tvarů, protože ten stav vnitřního rozsekání byl až příliš krásný, příliš silný i omamný, chtěli jsme v něm zůstat, v tom opojném stavu rozbouřené duše a pocitů uvnitř propastí našich nejhlubších já...

MONO patří do nejvzácnější kategorie kapel; nejde o pocit, že to bylo fajn a stálo to za to, nebo že snad investované peníze generují odpovídající zážitkovou reciprocitu, nebo že to bylo dobré či silné nebo krásné nebo jakkoliv jinak pozitivní. Jde o něco jiného – zvuk, který vytvoří na pódiu, je toho typu, že vás bude pronásledovat ještě večer, než půjdete spát, a stejně tak i ráno, až se probudíte. Stane se součástí vašeho krevního oběhu jak červené nebo bílé krvinky a jeho stopy se usadí hluboko v plicních sklípcích jak vlákna azbestu; v uších a hlavě je cítit jemný přetlak, oči jsou unavené a nic, co člověk obvykle považuje za podstatné a důležité, najednou nemá punc oné zásadovosti či naléhavosti a po několik hodin vůbec nebude mít.

Není příliš složité nechat se rozemlít na částice emocí během dospívání či o něco později, kdy je člověku mezi dvaceti a třiceti a má pocit, že už může vše, ví vše, zažil vše, chce vše a o tom všem si tak bolestivě a zraněně sní za neklidných tmavých podzimních nocí, ale je o dost složitější dopracovat se k tomuto stále vzácnějšímu a tudíž touženému stavu vnitřního já o něco později, kdy se člověk dávno smířil s průměrností a šedivostí sebe sama, svého okolí, svého života i budoucnosti, a vyrovnaně až apaticky z nadhledu sleduje svůj klidně plynoucí život – už se to prostě moc často nestává, to vykolejení klidně jedoucího vlaku v rovném úseku životní trati; většinou to bývá jen opakování toho, co už bylo, podobný zážitek jiné barvy, vzpomínka na to opravdové (protože první) tenkrát, připomenutí prožitků minulosti, jen závan opravdovosti či záchvěv nezapomenutelnosti.

MONO ale mohou být jiní, svítí-li hvězdy správně, venku je klidná prosincová noc a prostor sálu je ztichlý očekáváním s (ne)přiznanou porcí pokory – pak je možné, aby se stal zázrak, a okoralá duše ze sebe možná naposledy setřese vrstvu unaveného, stárnoucího a šedivého prachu, který se na nás lepí v našem století hřešícím obžerstvím průměrnosti. A pak, za desítky let, jež mimoděk proplavou kolem nás, budeme jednou shrbeně sedět a vzpomínat na to, co bylo, a tohle bude jeden z momentů, jedna ze vzpomínek, něco, co nikdy nezmizí a bude v nás do konce všech našich životů, ten večer, kdy jsme otevřeli duši vodopádu emocí, ztratili se a už se nikdy nechtěli vrátit...

Sníh

Tak málo toho jeden o druhém víme. Ležíme na hladině a větší částí spočíváme pod vodou jak ledové kry a naše společenské masky vystupují do viditelného světa jen chladné a bílé.

-----

Začalo mrznout, tak nějak opravdově a uvěřitelně; tlustý svetr nestačí, na eskalátorech nepříjemně fouká studený fén a lidé oblepují Staroměstské náměstí a ztrácí se mezi stánky, jsou vánočně naladěni, svařákem unaveni, trdelníkem zalepeni. Moje každoroční oblíbená kratochvíle, parádní nachlazení jak z reklamy na všechny antirýmové pomůcky, pomalu klepe na dveře, zatímco já předstírám, že letos ne, letos nejsem doma, letos vynechávám. Uvidíme. Teď tu sedím, unavená neděle končí, venku sněží, hraje Dustin, červené má v sobě paprsky slunce a já tu jsem sám, sousedé neexistují, Ty jsi někde pryč, pondělní ráno je daleko, ještě chvíli nebudu něco muset...



Čekárna na áru je vždycky prázdná, nikdo v ní nesedí, nepláče. A najednou je tu plno. Sténání, skučení, zprava, zleva, valí se, rezonuje, není tu k hnutí. Prostor přecpaný jedním člověkem. Může jí být dvacet, možná míň, roztrhaná, v kouscích vaty a fáčoviny, ta holka leze po zdi. Myslela jsem, že to není možný, ale teď to vidím, na vlastní oči. Za dveřmi, kam ona nesmí, běží část jejího příběhu, paralelní svět, její muž, táta nebo brácha, a ona křičí, plazí se po bílé malbě, vrůstá do stěny. Ještě jí to neřekli, ale ona už to ví. Svlékám nemocniční mundůr, návleky, roušku házím do koše. Ještě se ohlídnu po holce, co se stala zdí, a zavřu za sebou.

Nějak neví, kde začít. Snad s novým rokem, protože s novým rokem jí zaskočilo. Jsou diagnózy, které prostě zaskočí, jako jídlo, na které máš alergii, celou bytostí se zpěčuješ, nechceš, nebudeš. V tu ránu něco křupne, bublina kolem tebe se rozletí. Všechny ulice tvýho města oslepnou, zmizí jejich jména, nikde žádný směrovky. Z knihy ti vypadnou velký písmena, slova se roztečou, změní v černé červy, nevíš, kde je začátek a kde konec, všechno splývá, rozpíjí se, pevný řád se rozpadá, prostory se řítí. Zůstane jen napětí, přetlak, jen píst, který je za tebou, před tebou, shora, zdola, tlačí tě a drtí. Stane se to, když to nejmíň čekáš, protože tohle nikdy nečekáš. Právě v době, kdy máš pocit, že ti začal nový život.

Letos jsem zestárl o deset let, přijde mi. Zlomilo se to. To všechno, co jsme mohli, mladí a nikdy unavení, žádné definitivní povinnosti a starosti, žádné děti kamarádů i příbuzných, dovolené bez omezování dnů, rozpočtů i jiných přizpůsobování, vědomí nesmrtelnosti, nezranitelnosti, nekonečna – nějak to letos zmizelo. Pomalu, nečekaně, ale vytrvale a nezastavitelně. Někde uvnitř je pocit, že bych měl udělat změnu, velkou a pořádnou; bude to boj, myslím. Komfortní zóna vs. nejistá svoboda. Letos se už neodhodlám a příští rok taky ne. Ale pak, jednou, možná...



Jak být šťastný tady a teď? Vypnout vnitřní dialog, to permanentní žvanění.

Ama naslouchá, stane se tím, kdo se na ni dívá, jeho příběh se v ní rozezní. Jaguár má v očích tapetu, která odráží světlo, prochází světy, pronikne tmu, její záhyby, křivky, každé hnutí. Chodí v noci po nebi, hvězdy mu skáčou do kožichu a on je vozí po obloze, vyvěšuje souhvězdí. Pohybuje se jak voda a lidé ho zajímají pramálo. Ví, že co je nahoře světlé, je dole temné a naopak. Když chce, sestoupí dolů a v zákoutích země loví. V kožichu nosí vědomí hvězd, vypálené skvrny jejich těl, kůže je mu cítit popelem.

Začíná mi to docházet, stále více spoutávat, uvědomuji si tu neodvratitelnou pravdu: všechno to nestihnu. Prostě to nejde. Nelze to zařídit, udělat, zrealizovat. Přečíst všechny podstatné knihy světa, vidět všechna krásná místa naší planety, slyšet nejkrásnější melodie, které kdy vznikly; napsat jeden román a nahrát jednu desku, které budou mým já. A pak láska. Má být snem? Realitou? A Ty, jakou v ní hraješ roli? Jsme spolu – a ještě nějakou dobu budeme. Nějakou dobu... možná do smrti, možná o něco déle. Tohle jsem letos taky ztratil. Už nepovlávám nocí, nehledám, netrápím se, nelituju, nesním – spoutala mě realita a já se nechal. Vztah je láska spoutaná pohodlností, udušené sny a uvězněné touhy.



Někdo mi nedávno napsal, že je dobré živit v sobě naději. Zní to dobře, přitom je to ryzí žvást. Víš, proč naděje umírá poslední? Protože naděje je virtuální děvka; nikdy ti nedá právě tady a teď. Až pak, až příště. Do ucha ti vylizuje švarnou budoucnost, s jedním ukazovákem zapíchnutým na daleký horizont, s druhým vraženým do oka. Naděje nikdy neumírá, protože smrt nemá na takové trajdy čas.

Člověk, který žije ve strachu a zmatku, v depresích, je bytost, která zapomněla na své dědictví. Síla pochází z místa kořenů, z moudrosti předků, kteří malovali své sny na oblohu, modlili se k ní. Vzhlíželi do nebe a nacházeli sebe. Člověk je přírodou a příroda člověkem. Kultura, která přetne své kořeny, ztratí duši. Neustálý růst, o který usiluje, není možný. Nemůžeš se jen nadechovat, je potřeba také vydechnout, spočinout.

Přečetl jsem další příběh Iana McEwana (už jsem si prostě našel pár oblíbenců) a po kouskách si dávkoval Nebe nemá dno; nešlo číst jinak, bylo to příliš silné a opravdové. Nakonec, maximálně, ze všech knih zůstanou pocity - pokud odstavce a věty nesly myšlenku, která se nerozplyne. Amsterdam říká, podobně jako Solar, že se nakonec zlomíme, ohneme, pomilujeme s pohodlností a zplodíme s ní karikaturu sebe sama, která začne proplouvat životem místo nás, ztrácejíc zásady, o které jsme byli kdysi opřeni a ze kterých jsme nechtěli za žádnou cenu slevit. Nebe nemá dno; stačí chvilku googlit a člověk najde příběh, z kterého se mu sevře srdce. Co říct? Nakolik máme věřit vnitřnímu hlasu? Na tohle nedokážu nikdy odpovědět...



Narodila jsem se své matce. Tak to u nás chodí. Rodíme se matkám, přestože si matky často myslí, že ony rodí nás. Mýlí se, my se rodíme sami. Planety se rodí tichu, vyraší z něj s vědomím počátku i konce, s vědomím věčnosti.

On sejme ticho jednou větou hlasem v nížinách.
Vypadá to, že nám došla řeč. Tak co teď?
Ama vstane, odrazí ten pohled od svých stěn. Budeš v mojí knize, Jasone, jestli ti to nevadí.
Když se směje, je mu těžké odolat. Ne, dávám ti volnou ruku, napiš si, co chceš. A nezapomeň, vytváříš tím dějiny.
Chechtají se oba a on se zvolna zvedá, jako by mu ztuhly svaly, pomalu se pohybuje, očima v ní loví, nechce se vzdát.
Noc rozlije chuť tvého jména po bílém polštáři.
Úsvit sklidí stíny hvězd z vypálených kostí.
Ráno jí dá slzy a ten úsměv, co má tak ráda. Doufám, že se zase někdy zastavíš.

Byl jsem na výročním koncertě kluků z Valmezu, kteří zestárli a v ten večer si připomněli, co všechno zažili. Bylo to fajn; bylo to rozloučení. Viděl jsem Verhoevenovu Černou knihu; jeho akční styl, který mám tak rád, se někdy nehodí, ale tady stálo v popředí něco jiného, zcela nehollywoodského: kladní ani záporní hrdinové nejsou, jsme jen odstíny šedi dle toho, jak svítí slunce dané doby. Život podle Dana je nedělní oddychovka pro unavené a na štěstí si hrající, a Půlnoc v Paříži je pro ty o něco vnímavější a přemýšlivější. Ale Sherlock, Sherlock je skvělý. Dokonalé řemeslo, kvalita všech ingrediencí, člověk má chuť si hned pustit další díl a pak možná ještě jeden – přesto je lepší dávkovat opatrně, šest večerů, šest zážitků, a ten sedmý pak věnovat přemýšlení, jak to vlastně bylo, co se doopravdy stalo a co se ještě bude dít...

NP Dustin O'Halloran – Opus #17 (2004 – Piano Solos)

Kyss Mig

Billy mlčel.
Troy po chvíli řekl: Mně teda bylo furt jasný, že se sem nevrátím.
Jo.
Vrátíš se domů a všechno, co bys rád změnil, je pořád stejný, a všechno, co bys rád měl stejný, je teď úplně jiný.

Váš kamarád je ve spárech iracionální vášně. Je úplně jedno, co mu řeknete. V hlavě má určitý příběh. Představuje si, jak to bude. V tom příběhu má být šťastný. Co je ale na tom příběhu špatně?
Povězte mi to.
Špatně je to, že to není pravda. Lidé mají v hlavě představu, jaký svět bude. A oni v tom světě. Svět může být všelijaký, ale jeden nenastane nikdy, a to ten vysněný. Myslíte si to taky?
Billy si nasadil klobouk. Moc děkuju za váš čas, řekl.

Ten umírající nebyl sentimentální člověk. A hodně přátel mu už umřelo. Rozhodně si nic nenamlouval. Bylo mu jasné, že nezřídka přicházíme právě o to, co si chceme v srdci uchovat, a to, co zároveň chceme odhodit, je nakonec až neskutečně vytrvalé. Uvědomoval si, jak křehká je vzpomínka na milované osoby. Jak s nimi hovoříme se zavřenýma očima. Jak toužíme zase slyšet jejich hlas a jak ty hlasy a vzpomínky postupně slábnou a z mas a kostí nakonec zůstanou jen ozvěny a stín. A později možná ani to ne.
A věděl, že nepřátelé jako by s námi naopak byli pořád. Čím je naše nenávist větší, tím důkladněji je máme zasuté ve vzpomínkách, takže opravdu hrozný nepřítel je nakonec nesmrtelný. Člověk, který vám hodně ublížil nebo se na vás dopustil velké nespravedlnosti, je nakonec ve vašem domě hostem navěky. Snad se ho lze zbavit jedině odpuštěním.

Obvykle se hovoří o slepém osudu, tedy o něčem bez plánu či smyslu. Co je to ale za osud? Každý čin na tomto světě, po kterém se už nedá couvnout, před sebou má čin další a pak ještě další. Je to nekonečná síť. Lidi si představují, že se rozhodují sami. Jenže svobodně se můžeme rozhodnout jenom v tom, co je nám dáno. Během spletitých generací není postupně na svobodné rozhodování prostor a každý čin v tom labyrintu představuje zotročení, protože ruší každou eventualitu a stále pevněji nás spoutává. Život je právě takový – omezuje nás a spoutává. Kdyby ten, co umřel, dokázal svému nepříteli odpustit, ať už se na něm dopustil jakéhokoliv zla, všechno by bylo úplně jinak. Rozhodl se snad syn, že svého otce pomstí? Obětoval mrtvý muž svého syna? Naše plány vycházejí z budoucnosti, kterou neznáme. Podstatou světa je neustálé zvažování toho, co je k dispozici, ustavičné vyrovnávání; sice se tuto podstatu snažíme rozluštit, ale nemáme na to. Máme jedině Boží zákon a moudrost se jím řídit, pokud to tedy dokážeme.

Považujete mě za blázna.
Nepovažuju.
Nepřiznal byste to.
To je pravda, ale určitě bych nelhal. Prostě se na vás tak nedívám. Nikdy jsem vás za blázna nepovažoval. Když jdeme za tím, co milujeme, tak máme vždycky pravdu.
I když je to sebevražedné?
Já si to myslím. Dokonce i když nás to zabije.

Každá smrt připravuje půdu těm dalším. A protože smrt přijde za všemi, nemá smysl bojovat se strachem z ní, ale je třeba milovat toho člověka, co to za nás bere na sebe. Nečekáme, až jeho příběh někdo sepíše. Prošel tudy před hodně dlouhou dobou. Člověk, který je všemi lidmi a sedí místo nás na lavici obžalovaných, dokud nepřijde náš vlastní čas, a pak je to zase na nás a na tu lavici usedneme místo něho. Máš ho rád, toho muže? Budeš uctívat cestu, po níž se vydal? Poslechneš si jeho příběh?

It’s an incredibly shrinking thing. Moje sny, touhy, představy, cíle. To, k čemu směřuji, nebo bych alespoň měl chtít, nebo o čem bych alespoň měl snít – snižuji tak kontinuálně cíle svého bytí a putování. Už to dávno není lán úspěchů, jen malé políčko splněných snů. Kousek štěstí. Jen jeden osamělý strom s pár plody naplnění. Modlím se, aby naň svítilo slunce, zalévám ho, věřím, doufám – těch pár plodů, nic dalšího, nic víc.

Co vlastně zůstalo? Co na něm roste? Svoboda. Ta je nejzásadnější i nejdůležitější. Možnost kdykoliv cokoliv. Zmizet, odejít, přijít, odstranit se, objevit, žít, nežít, mluvit či mlčet, svoboda jednání, konání, bytí. Dar samoty. Nechtít nic po nikom, nic nežádat, nic nečekat; jen být. Možnost zmizet i se objevit, odcházet i se vracet, putovat a zůstávat, přemýšlet i myšlenkově se vyprazdňovat, abstinovat i se opíjet, hladovět a užívat obžerství, být sám i s Tebou, nebýt spoután očekáváními, cítit tu možnost jít pryč a neublížit, spolu s možností kdykoliv se vrátit...

Svoboda je nejvíc. Nejdůležitější. Nejzásadnější. Pro ní tu jsme. O ní bojujeme. V ní věříme. Nic jiného není tak důležité.

Láska... já vím. Co s ní, kam s ní, kam ji schovat, kde je? Už mi bylo třicet; kdybych měl volit mezi láskou a svobodou, volím svobodu; před pár lety bych si zarýval nůž do tepen vzývaje lásku a za pár let tak možná budu znovu činit – jenže teď je mi to jedno, chtěl bych zažívat soumrak sám s pár poleny v krbu a s lahví červeného pro páteční i jinou noc, chci pochopit, co je smysl, co je cíl, proč tu jsme a co máme dělat, co máme obětovat, abychom našli naplnění... Láska, kde vlastně a opravdově je? Co je s ní? Existuje? Ve snech, tam snad; jinak je to jen obstarožní dáma se starými šperky kompromisů...

Lžu sám sobě. Vím. Láska. To nejdůležitější. Pro co jiného bychom tu měli být? Proč je ale pak tak složité si rozumět? Chápat se? Podporovat? Přibližovat se? Proč se vzdalujeme namísto sbližování? Proč je milování povinná půlhodina před půlnocí namísto zastaveného času splněných snů? Proč se ztrácíme sobě navzájem, abychom se nacházeli v sobě samých?

(Ano a viděl jsem taky pár filmů a přečetl dalšího McCarthyho. Poslední díl trilogie, kde se rozehrané příběhy protnou s čárami života i smrti a sny se utkají s tíživou realitou a smutkem ztracené naděje; dechberoucí. Dva první filmy s majorem Kalašem (nultý nepočítaje) – silné, s atmosférou, nadčasové; jedno procento přeživšího ze zbytku impotentní vynucené tvorby. Ve stínu; stín Samotářů zmizel – naštěstí. Další film s atmosférou Nicka Cavea a Warrena Ellise; silný, nepředvídatelný, cokoliv se může stát – a přece nakonec – klidná síla. Skyfall; neuvěřitelné tempo – a člověk si skoro přeje, aby film nikdy neskončil, jak moc ho baví. Muž, který věděl příliš mnoho; Al Pacino býval nepřekonatelný. A za srdce stejně nejvíce chytají filmy ze severu: SuperClásico  je chytré a vzbuzuje touhu začít pít argentinský malbec namísto merlotu; a Mazel mi zůstal v srdci ještě víc – příběh o tom, že sny by člověk neměl nikdy ztrácet, a nejlepší je zůstat vždy sám sebou.)

NP  Marc Collin – The Wedding Dress (2011 – Kyss Mig (OST))

Nebraska

Vyložil chlapci, že by měl skončit s toulkami, třebas je huérfano, sirotek, a najít si své místo ve světě, protože všechno tohle bloudění by mu mohlo přejít do krve a nakonec by se odcizil lidem i sám sobě. Prohlásil, že svět se dá poznat jen takový, jaký ho nosí lidé v srdci. I když totiž svět vypadá jako místo, na němž žijí lidé, ve skutečnosti svět sám žije uvnitř lidí, a pokud ho tedy chce někdo poznat, musí nahlédnout do lidských srdcí a poznat je, jenže k tomu potřebuje mezi lidmi žít a ne jen mezi nimi projíždět.

Když vyšel ven na slunce a odvázal koně od parkovacích hodin, lidé na ulici se po něm otáčeli. Vypadal jako přízrak z divokých plání, přízrak minulosti. Otrhaný, špinavý, s hladovým pohledem i břichem. Zamlklý. Ta podivná postava jim připomínala to, co bylo předmětem jejich největší závisti a odporu. A třebaže s ním tak trochu soucítili, mohli ho také při sebemenší zámince zabít.

Genadero se znovu opřel v křesle. Pohlédl na Billyho. Tvůj bratr je tak mladej, že věří, že minulost pořád ještě existuje, prohlásil. Že se minulé bezpráví dá napravit. Ty si to možná myslíš taky?
Nepřemejšlel jsem o tom. Prostě jsem tady kvůli koním.
Jak by se to dalo napravit? Jak se dá napravit něco, co není? Chápeš? A která náprava nemá sama o sobě nepředvídatelné následky? Copak můžeme něco udělat a neovlivnit tím budoucnost, která je nám sama skrytá?

Plakala. Povzdechl si a sám vypadal unaveně a zasmušile. Rád by ji ujistil, že Bůh takové skutky potrestá a že lidé takhle často mluví, jenže on ze své zkušenosti ví, že do Boha člověk nevidí a lidé s temnou minulostí kolikrát žijí v pohodlí, umírají v míru a jsou pochováni se slávou. Zdůraznil, že je chyba očekávat na tomto světě příliš mnoho spravedlnosti. Pravil, že domněnka, že zlo se nevyplácí, je značně přehnaná, neboť kdyby zlo nepřinášelo žádné výhody, lidé by je zcela zavrhli a jeho odmítání by pak nebylo žádnou ctnostní. Vzhledem ke svému povolání má mnohem větší zkušenost se smrtí než ostatní lidé, a třebas připustil, že čas skutečně léčí zármutek, připomněl, že tak činí pouze za cenu postupného vymazávání obrazů milovaných osob ze srdce a mysli, tedy jediného místa, kde pobývají a mohou pobývat.

Dojedl vejce, vytřel talíř tortillou, snědl ji, dopil kávu, otřel si ústa, zvedl hlavu a poděkoval jí.
Máte před sebou dlouhou cestu? otázala se.
Vstal, odložil ubrousek na stůl, sebral z druhé židle svůj klobouk a nasadil si ho. Odpověděl, že ho skutečně čeká dlouhá cesta. Dodal, že neví, kde ta jeho cesta skončí, že nejspíš ani nepozná, až dorazí na její konec, a požádal ji španělsky, aby se za něj modlila, a ona opáčila, že se k tomu rozhodla ještě dřív, než jí to řekl.

Muž seděl na koni a zvažoval jeho slova. Jako by jeho myšlenka měla netušené hloubky, které musel objevit. Pravil, že se lidé domnívají, že smrt si vybírá zcela nečekaně, jenže ve skutečnosti každý skutek předznamenává ten, který po něm přijde, a stejně jako lidé při chůzi kladou jednu nohu před druhou, tak se podílejí na své smrti i na jiných osudových zvratech. Dodal, že tomu ani nemůže být jinak, protože konec člověka je dán už při jeho narození a člověk kráčí za svou smrtí přes všechny překážky.

Quijada neodpověděl. Po chvíli se pohnul. Naklonil se dopředu. Zvedl bílý porcelánový hrnek, položil si ho na dlaň a prohlížel si ho. Svět nemá jméno, pravil. Jména údolí, hor a pouští existují jen na mapách. Dáváme jim jména, abychom nezabloudili. A přitom jsme si ta jména vymysleli právě proto, že jsme už zbloudili. Svět nemůže zabloudit. Jenom my. A tahle jména a souřadnice nás nemohou zachránit, protože jsme si je vymysleli sami. Nemůžou nám najít ztracenou cestu. Tvůj bratr je teď na místě, které si pro něj svět vybral. Je tam, kde má být. A přitom si to místo zvolil taky sám. Nad takovým štěstím se nedá jen tak mávnout rukou.



Rychlost. Ta prokletá rychlost toho všeho. Léto zmizelo rychlostí světla, noci začínají být chladné a slunce už hřeje nějak méně, i když odpoledne svítí. Září. Nejkrásnější měsíc. Život kolem mne letí a já ho nestíhám sledovat, nedokážu se udržet a neztratit tempo, stíhat to všechno – nejde mi to. A tak jsem letos nepoznal, kdy se léto zlomilo do své krásnější druhé poloviny, nevnímal jsem začátek žní a konec bouřek, nedokázal jsem jen tak prosedět večer a pozorovat zapadající slunce, nestihnul jsem to vše poctivě prožít. Život je stále rychlejší a já naopak pomalejší. Tohle asi nemůže dlouhodobě fungovat; rovnováha rozdílných rychlostí neexistuje. Nevím, čeho se vzdát. Život se rozhoduje za mě, jen moje lenost a pohodlnost tomu pomáhá. Dělám věci, které vědomě nechci dělat, a uvnitř sebe sama se s tou smutnou skutečností pomalu začínám smiřovat. Nic se neděje, jen život strašně letí. A pro tu samou rychlost a nedostatek možnosti vše v klidu utřídit a pochopit to ani nestíhám vnímat. To, že něco je možná špatně. Nevím to. Jen to cítím.

Špatně je množství času věnované věcem, jimž nevěřím; jen mě živí. Věřím ve své sny, to ano – ale to nejsou živiny reálné existence. Jsou až příliš přelétavé, jednorázové, chytlavé na první pohled, ale nudné po týdnu – proto jim nemůžu a nechci uvěřit. Mám strach vystoupit z komfortní zóny, z té první třídy kariérního dálkového rychlíku, do které jsem byl nastoupen a už v ní zůstal. Nechce se mi zpátky do kupé přeplněných kompromisy a už vůbec nechci zůstat ve stanici a dívat se na koncová světla optimistických zítřků hojnosti. Jsem zajatcem splněných pracovní snů. To, čemu jsem věřil a v co doufal a o co usiloval před deseti lety, mám. Získal jsem to. Hotovo, vyřešeno, dokončeno. Mám to. Jsem rád; ale stejně – asi je něco špatně. Musí být. Vždycky je něco špatně, jinak by nestálo za to dále žít, přemýšlet, trápit se, tázat, hledat, snít. Štěstí je cesta. Všechny ty věci znám a vím, teď si domýšlivě říkám, zatímco hraje poslední deska Sigur Rós. Deset let, tak to asi bude, kdy jsem slyšel ( ) a objevil jiný svět. Přeskakuji; myšlenkám chybí konzistence. I nápady mého mozku jsou příliš rychlé. Zastav se, chtěl bych sám na sebe zavolat – o pomoc. Ale nechce se mi. Jedu a dívám se z okna a cítím v žilách ten zvláštně uspávající pocit letargie. „Letargie - (jad. fyz.) veličina, která charakterizuje míru zpomalení neutronů“. V té definici je překlep, přijde mi. Letargie určuje míru zpomalení neuronů...

Bude půlnoc a já si dávám bílé; v létě mi chutná více. Kulturní rubrika: návrat na základku a začátek střední, konec 80. let a začátek poslední dekády minulého století. Je v tom nostalgie, co jiného. Každý býváme nostalgický, uvědomujíce si stárnutí – zvlášť když vidíme, jak i nestárnoucí mohou stárnout. A viděl jsem taky film, který se jmenoval Něžnost, promizel našimi kiny, kolik ho vidělo lidí? Byl mi sympatický, možná tou obyčejností, v němž bylo možné najít naději – a ukryté sny.

Teď si dávám Nebrasku. Třicet let stará deska. Tak současná. Tak krásná.

Střídám McCarthyho s jinými knihami. Dočetl jsem Hranici, stejně silnou jako první díl trilogie, a přece trochu jinou. Vědomí konce; sousloví tohoto příběhu vlastně vykresluje pocity z Hranice, a je tomu i naopak – nepřekročit hranici pohodlnosti a letargie může tak moc bolet, pokud si ovšem ztrátu toho, co mohlo být, ty neuvěřitelné náklady obětované příležitosti, uvědomíme. Někdy je lepší nepřemýšlet, nevědět, nechápat, neuvědomovat si. Jen poslouchat a občas se nechat kolébat řekou svých snů. O půlnoci dopíjet bílé a poslouchat příběhy Bruce Springsteena, které chytají za srdce.



Přežil jsem. „Přežil, aby ten příběh vyprávěl“ – tak nějak se to říká, ne? Historie nejsou lži vítězů, jak jsem kdysi lehkovážně ujišťoval Starouše Joea Hunta. Teď už to vím. Jsou to spíš vzpomínky těch, co přežili. A ti většinou nepatří mezi vítěze ani mezi poražené.

Když je člověk mladý, domnívá se, že dokáže předvídat, jakou bolest a bezútěšnost mu pokročilý věk přinese. Představuje si, jak je osamělý, rozvedený či ovdovělý, jak mu odrostou děti, jak začnou umírat přátelé. Představuje si, jak ztrácí společenské postavení, veškerou touhu i veškerou přitažlivost. Může dokonce zajít ještě dál a uvažovat o blížící se smrti, jíž bude čelit sám, bez ohledu na to, jakou společnost kolem sebe nashromáždil. Jenže to je pohled čistě kupředu. Nikdy se mu ale nepodaří pohlédnout kupředu a pak si představit sám sebe, jak z toho bodu v budoucnosti hledí zase zpátky. Jak se učí novým emocím, které čas přináší. Zjišťuje například, že jako svědek svého zkracujícího se života má po ruce stále méně potvrzených důkazů, a tudíž i jistoty v otázce, co je nebo co byl zač. I v případě, že si svědomitě uchovával veškeré záznamy – ať už v podobě slov, zvuků či fotek –, může nakonec zjistit, že se zaměřil na nesprávný druh archivnictví. Jak že zněl ten citát, který Adrian tehdy použil? „Historie je ona jistota vznikající v bodě, kde se nedokonalost paměti stýká s nedostatečností historických pramenů.“

Napadá mě jeden z rozdílů mezi mládím a pokročilým věkem. Když jsme mladí, vymýšlíme pro sebe různé verze budoucnosti. Když jsme staří, vymýšlíme druhým různé verze minulosti.

Když jsem další den vystřízlivěl, znovu jsem přemýšlel o nás třech – o tom množství paradoxů, které čas přináší. V mládí například býváme nanejvýš citliví, ale také dokážeme nejvíc zraňovat, zatímco když nám krev začne zpomalovat – když už naše cítění není tak ostré, když už jsme obrnění a víme, jak snášet bolest –, našlapujeme s mnohem větší opatrností.

V mládí – tedy v mém mládí – člověk toužil, aby se jeho emoce podobaly těm, o nichž se dočetl v knihách. Chtěl, aby mu nejprve život obrátily naruby a pak vytvořily a vymezily nějakou novou realitu. Řekl bych, že později po emocích chceme něco mírnějšího, něco praktičtějšího: aby podpořily náš život takový, jaký je – aby posvětily to, co se z něj stalo. Chceme, aby nás ujistily, že všechno je v pohodě. Je snad na tom něco špatného?

NP Bruce Springsteen – Highway Patrolman (1982 – Nebraska)

Léto

Léto letos utíká nějak rychleji, přijde mi. A s ním možná i vše ostatní. Na začátku léta jsem se nestačil nadechnout a teď si najednou připadám jako maratónský běžec uprostřed závodu, s kyslíkovým dluhem a kopci únavy přede mnou i za mnou. Zelené kopce i lesy a louky jsou tu stále, ale na polích už strniště vytlačuje obilí; léto se láme do své krásnější poloviny, směřuje ke konci, konci sezóny – a já budu mít zas chuť poslouchat Jeremiáše, tak jako vždy, když se blíží září...

Toho večera tady v zahradě mi Gustavo vykládal, že ti, kdo utrpěli velkou bolest nebo ztrátu, jsou vzájemně spojeni silnými pouty, a nakonec se ukázalo, že tomu tak skutečně je. Nejtěsnější jsou vždycky pouta zármutku. Nejsoudržnější spolek je spolek truchlících.

Večer, můj byt, noc za okny, Helios; tak to mám rád. Mé drahé okamžiky sebezpytující terapie, kdy se snažím vše utřídit, urovnat a pochopit. Rychlost. To je má prohra tohoto roku; nemám prostor žít, protože si ho sám sobě kradu svým rádoby opulentním škrtáním dnů. Nevyhratelný souboj priorit, čas krájený na půlhodinové krajíce jak skýva starého chleba; vjemů a zážitků s puncem nadčasovosti ubývá a přibývají prázdné večery zaplněné trochou alkoholu a poddáním se spánku v prenatální poloze v pohodlí zdravotních matrací a prostorného lůžka.

Když se vrátili do pokoje, pokojská zrovna uklízela; sotva odešla, zatáhli závěsy, pomilovali se a usnuli jeden druhému v náručí. Probudili se až večer. Vyšla ze sprchy zabalená do ručníku, posadila se na postel, vzala ho za ruku a podívala se na něj. Nemůžu udělat to, co po mě chceš, pravila. Miluju tě. Ale nemůžu.
Viděl naprosto jasně, jak celý jeho život spěl jedině k tomuto okamžiku, a že odtud už nevede vůbec nikam. Pocítil, jak do něho vstupuje něco chladného a bezduchého jako nějaká cizí bytost, představil si, jak se to zlomyslně šklebí, a neměl důvod věřit, že to ještě někdy odejde. Když se znovu vrátila z koupelny, byla už oblečená; posadil ji na postel, vzal ji za ruce a mluvil k ní, ale ona jen vrtěla hlavou, odvracela od něho uslzenou tvář a připomínala mu, že je čas jít a že nesmí zmeškat vlak.

A pak jsi tu Ty. Miluješ mě. A já si se samozřejmým nadhledem beru vše to, co mi dáváš, a recipročně vracím tak polovinu, možná o něco více; nejsem Tvůj ideál a oba to víme. Jsme spolu přes půl roku; můj rekord za poslední dobu. Máš vlastně vše, co jsem kdy chtěl, úplně vše. Přesto mi něco chybí, jedna jediná věc: nemůžeme spolu mlčet. Mlčet. Nemluvit, nic neříkat, jen se dívat z okna do tmy, poslouchat tiché melodie, pít, nedotýkat se, nehladit, nemilovat, nepřitahovat, neptat se, nevyčítat, neplánovat. Neumíme spolu nebýt. Ta zvláštní disciplína na hraně rozpadu vztahu, která je někdy důležitější než vše ostatní dohromady. Někde nad tím je pak vzájemné pochopení. Známe se a chápeme, přesto se pak vždycky sebe sami ptáme: proč je ten druhý takový? Proč se nemůžeme změnit? Proč si nemůžeme začít rozumět?

Byl jsem na Priessnitz někdy na začátku jara; „potichu“ znamenalo méně distorze a více harmonií – bylo to fajn. Jako vždy. Co jiného taky poslouchat a na co jiného u nás jít? Viděl jsem návrat Ridleyho Scotta a bylo to jak nejnovější automobil Bayerische Motoren Werke: stylové, kvalitní, očekávané, zručné, bez chyb. Jen trochu bez emocí a překvapení. Viděl jsem posledního Allena a bylo to jak nová kolekce H&M: milé, dosažitelné, pochopitelné, lehce překvapující, blízké. Jen trochu bez emocí a překvapení. A viděl jsem taky další Kitanův film a bylo to jiné a neporovnatelné, jako vždy: tanec mezi žánry, zvláštní humor, nečekaná setkání a okamžiky, vybroušené pointy. Jen trochu bez emocí a překvapení.

Bez emocí a překvapení. Jak můj život. Tak teď žiju, ze dne na den, v blahobytu komfortní zóny nekonečného projektu, s možností přemýšlet o čemkoliv, co je zbytečné, s možností opíjet se v okamžicích únavy a propadat se tak do ještě větší, s možností usínat večer po desáté a ráno se probouzet vstříc slunečnému dni, jehož jasu, optimismu a rychlosti nebudu rozumět...

Co budeš dělat?
Pojedu dál.
Kam?
Nevím.
Moh by ses uchytit u naftařů. Dost platěj.
Jo. Já vím.
Moh bys zůstat tady u nás.
Myslím, že radši potáhnu dál.
Tohle je přece jenom dobrá země.
Jo. To vím. Akorát to není moje země.
Vstal, otočil se a zahleděl se k severu, kde se nad pouští vznášela světla měst. Pak zamířil ke svému koni, zvedl otěže, nasedl a chytil Blevinsova koně za ohlávku.
Chyť si toho svýho, zavolal. Nebo půjde za mnou.
Rawlins chytil koně a zastavil se s otěžemi v rukou.
Která země je teda tvoje? zeptal se.
Nevím, odpověděl John Grady. Nevím, kde je. Nemám ponětí, co se se zeměma děje.
Rawlins neodpověděl.
Ještě se uvidíme, kámo, rozloučil se John Grady.
Tak dobře. Uvidíme se.
Stál a držel uzdu svého koně, zatímco jezdec se obrátil, vyrazil kupředu a pomalu mizel pod obzorem. Přidřepl, aby ho viděl ještě o něco déle, ale za chvíli mu stejně zmizel.

Jediná věc byla opravdová. McCarthy. Dávkuju si ho jak drahocennou single malt na treku někde na severu. Zase byl dobrý. Lepší a silnější, než jsem čekal. Jsem rád, že je, že ho mohu číst. Dává mi tolik...

NP Helios – Convivium (2010 – Unleft)

Açores

Většinou to tak bývá, že konec nelze odvrátit – lze jen, při troše snahy a štěstí, zpomalit jeho nástup a snížit emoční zátěž. Obvykle je příčinou nedorozumění – jsme prostě jiné bytosti, vždy to tak je, lidé s jinými hodnotami a sny, s jinými představami a prioritami, na různě pokroucených životních cestách, jež se shodou okolností protnuly na pár chvil či jen o něco málo déle. Nakonec zbyde mlčení; odezní-li vše ostatní, slova přestanou mít smysl a tělesnost se začne zdát neskutečným snem, nereálnou minulostí, která se nikdy neodehrála. Směřujeme, myslím, k tomuto rozuzlení. Nejsem rád. Nevadí mi to. Jsem unavený. Únava... to je to slovo. Únava z toho všeho. Unavení nemají sny ani touhy, nevěří a nedoufají, jejich mantrou je apatie a břemenem samota. Největší radostí je východ slunce či jeho západ – to je moment, kdy život získává smysl, kdy lze mhouřit oči dívaje se do paprsků světla; stíny jsou dlouhé, okolí zlatavé, nic dalšího kromě tohoto magického okamžiku neexistuje.

Přichází jaro a já si poprvé v životě uvědomuji, jak se každým dnem vše mění. Před několika lety se mi to stalo s podzimem – a letos s jarem. Žlutá tráva, břízy bez listí, chybějící barvy – a pomalu se klubající trsy zelené barvy. Poslední zbytky sněhu v odlehlých lesích a kopcích. Poslední noční mráz. Poslední zmrznuté kaluže, které lze ráno prošlápnout. Je už příliš málo zimy na vlak, a tak jezdím autem, potřebuji-li opustit megalopoli vstříc kopcům pod plynoucími mraky.

Viděl jsem Ólafura, podruhé, a bylo to stejně dobré jako tenkrát před lety, a mohl jsem si zakřičet „I was there“, když se ptal na tenkrát, a pak jsem se mohl nechat unášet snovými obrazci jeho lehce teskných a jemně melancholických melodií. Nebyl to koncert úplně pro Tebe, a ani Mark Lanegan nebyl; přesto se Ti to nakonec líbilo, Mark asi více, nežli Ólafur. Seděli jsme nahoře na ochozu, pili pivo, whisky a zázvorovou limonádu, Mark recitoval i zpíval, a při Grey Goes Black mi došlo, že to je fakt dobré, silné – a Steven Janssens hrál naprosto famózně a kdo neměl pocit, že vypadal jako Johnny Cash, tak zůstal v zákulisí, a Mark dál zpíval i recitoval, jednu píseň za druhou, směna jak v továrně, stejná póza, hluboký hlas, chybějící gesta či výraz emocí, jen úderné songy, jeden za druhým, poctivě, silně, bez příkras...

Čas plynul, já vyhlížel první znamení jara a sledoval poslední záchvěvy umírající zimy, a v šeru kinosálů jsem promrhával Febio-večery nad filmy, které si většinou už ani nepamatuji, a nejlepší z nich byl Báječný hotel Marigold, protože byl lidský, vtipný, hravý i dojemný, a pak Líbej mě, protože byl o lásce; mám rád filmy ze severu, nebývají nepovedené a tohle byl další z řady těch dobrých, byl plný emocí a šťastného konce, krásné, prostě film, sen, příběh, na který by se mělo jít do kina. A doma jsme viděli Ve spárech Yakuzy, film, s kterým se obvykle začíná při seznámení s Kitanem, viděl jsem ho už podruhé, poprvé silnější než nyní, ale ta dějová linka byla správně japonsky pokroucená a přesto přímá, a nakonec včera Nedoknutelní, jeden z těch filmů, které člověka, když od nich dopředu nic nečeká, omámí a unesou svým příběhem, humorem, lidskostí, hudbou, vším...

-----

Píšu tenhle post týdny – a teď je konec dubna a já ležím na posteli v osamoceném kamenném domku na ostrově São Miguel, je tu věčné jaro, stále lehce pod dvacet, slunce střídá déšť, fouká od moře, velké vlny, kopce v bílošedých mracích a pod nimi zelené louky, paprsky slunce trhají oblohu a kreslí mapy světla na mořskou hladinu těsně před obzorem, a k tomu ticho, klid a samota... Chtěl jsem Azory vidět – po Madeiře nešlo jinak, než se podívat i sem. A tak jsem přiletěl, dva týdny na dva ostrovy, na prvním budu sám a na druhém s Tebou, a zatím jen tak projíždím, hledám světlo a výhledy, fotím, jím, nechávám se prohřát sluncem, hřeje-li a nefouká, čistím z hlavy myšlenkový a paměťový odpad, vymývám z ní pracovní stres, každým dnem jsem na tom lépe a lépe, práce už neexistuje, povinnosti, závazky, cíle, nic takového...

Ty přijedeš za pár dnů – a budeme spolu, budeš trepať a tulkať se a budeš se chtít milovat, často, hladově, neustále, já občas taky, budeme si povídat, pít, ukážu Ti místa, co jsem objevil, budeme se toulat v kopcích a večeřet v poloprázdných tavernách zpola opuštěných vesnic, budeme si říkat, že je škoda, že musíme tak brzo zpátky, budeme závidět našim hostitelům, že měli dost síly tu zůstat, budeme se dívat na moře, chutnat ho a poslouchat, budeme pozorovat, jak slunce barví mraky v momentě, kdy den je pohlcován nocí, budeme pomalu projíždět krajinou, zastavovat, dýchat, vnímat, cítit, snít...

NP Priessnitz – Ve 4 ráno (2012 – Mňága a Žďorp – Dáreček)

Dustin

Dustin O’Halloran. Vždycky je to nakonec o muzice. Protože jen v hudbě je ukryto tolik emocí, tolik nálad, tolik různých odstínů mrazu po zádech. Je neděle a vše je, jak má být: jsem sám, za okny noc, zima odumírá, světla protějších bytů se pozvolna mění v tmu, vedle mne je červené a já si užívám, že do půlnoci zbývá ještě pár hodin. Někdy jsou hodiny cennější než dny či týdny – a právě teď tomu tak je. Žádné dramatické či silné věty, žádná rozuzlení a závěry. Jen jeden obyčejný večer uprostřed přicházejícího jara: noc, ticho, piano, víno, samota, zastavený čas...

Vzala si kabelku a vstala. Bell sebral účet, znovu si urovnal klobouk a zvedl se z boxu. Uklidila si cigarety do kabelky a podívala se na něj. Něco vám řeknu, šerife. I v devatenácti už je člověk dost starej na to, aby věděl, že když má něco, co pro něj znamená úplně všechno, je tím pravděpodobnější, že o to příde. Vlastně už i v šestnácti, když to tak vezmu. O tomhle já přemejšlím.
Bell přikývl. Tydle myšlenky mně vůbec nejsou cizí, Carlo Jean. Tydle myšlenky já velice dobře znám.



Občas, když je volný večer, dívám se na film – obvykle vyberu jeden z kolekce těch ještě neviděných. Je to jak doplnění vzdělání, občas kořeněné luxusem nečekaného zážitku. Viděl jsem dva filmy sobě si podobné reálným zobrazením posledního vypětí a boje; Michael Clayton a Carlitova cesta. Ten první mě bral od začátku a ten druhý pohltil až ke konci. Dneska jsou to už klasické příběhy svého žánru; v té kulturní nadsklizni, která se rodí každým týdnem, jsou příjemné existencí nemizející hodnoty, jež obstála proti času. Jsou to jen fráze a prázdné věty, vím; jen mi oba ty filmy přišly dobré, před půlnocí jsem tu seděl, díval se do tmy, přemýšlel, nechal se kolébat jejich náladou, než se mi zavřely oči a mě pohltila noc...

Do toho já nemám co mluvit. Každej okamžik vašeho života je otočení mince a každej je nějaký rozhodnutí. Někde ste se rozhodla. Tohle všechno následovalo. Je to přesná matematika. Tvar je nakreslenej. Ani jediná linka se nedá vygumovat. Nevěřim, že byste dokázala vůlí ovlivnit minci. Jak byste mohla? Cesta člověka na tomhle světě zřídka změní směr a eště řidčejc ho změní prudce. A tvar vaší cesty byl viditelnej od samýho začátku.



A pak jsem taky četl. Každá druhá kniha je Cormac McCarthy. Sázka na jistotu, dalo by se říci – a přece je to tak paradoxní. V jeho knihách láska neexistuje a pokud snad ano, brzy umírá; pro mě je pak láska základem všeho. Ale přesto ho mám tolik rád. Je silný, nejsilnější, zasahuje kondenzovanou pravdou o těch nejkrutějších podobách našich existencí, v strohých řádcích jsou si narození a smrt rovny a zároveň jsou nejběžnějšími jevy, a život je jen cesta od smutného zrození a nešťastného dětství směrem k pokrouceně bolestné dospělosti končící jediným možným vykoupením. Tahle země není pro starý je archetyp McCarthyho stylu; snad proto, že jsem dříve viděl film, byla pro mě kniha jiná, než ty předchozí – tolik nezasahovala zrůdností překvapení, ale o to více bodala znalostí svého nekompromisně klenutého příběhu...

Bell vytáhl židli, posadil se a položil klobouk na stůl.
Chci se tě na něco zeptat, řekl.
Prosim.
Čeho v životě nejvíc lituješ.
Stařec se na něj podíval a zamyslel se. Nevim, řekl. Zas tolika věcí nelituju. Dokážu si představit spoustu věcí, vo kerejch by sis asi myslel, že díky nim bude člověk šťastnější. Jako třeba moct chodit. Takovej seznam si klidně můžeš sestavit sám. Možná už ňákej máš. Myslim, že jakmile člověk jednou dospěje, tak už nebude šťastnější, než je. Sou dobrý časy a sou zlý časy, ale nakonec seš dycky stejně šťastnej, jako si byl předtím. Nebo nešťastnej. Znal sem lidi, kerý todle nikdy nedokázali pochopit.

A Ty? Vzdaluješ se a přibližuješ jak měsíce Jupitera, někdy nás pohřbívám a o pár hodin později vzývám, milujeme se někdy nuceně a jindy žádostivě jako kdysi poprvé, rozumím Ti a jindy zcela nechápu, máš mě ráda a jindy opouštíš, vaříš mi nejneuvěřitelnější pokrmy a jindy Tě já zvu do míst, kam stojí za to jít a nechat se krmit. A to vše se děje v čase, kdy zima umírá a jaro ještě nepřišlo, kdy světlo začíná porážet tmu v pravidelném podvečerním souboji, a kdy březen signalizuje, že nadcházející dva měsíce bude čas dýchat čerstvý vzduch, než i ten roztaje horkem léta, jehož jedinou nadějí pak je jeho konec, konec sezóny, září, měsíc nejkrásnější, poslední teplé dny, poslední pohled zpět, chladná rána i noci, poslední pohlazení, poslední dech, rozloučení, poslední záchvěv minulosti zrazené současností...

NP Dustin O'Halloran - Opus #18 (2004 – Piano Solos)