Francouzská nečekanost

Kamarádka byla taková, jako vždy; šťastná, veselá, upřímná, živelná, upovídaná... a neuvěřitelně plná života. Smála jsi se, povídala, čas příjemně plynul a já byl rád, že Tě zase jednou vidím, že jsem s Tebou, že vnímám Tvoji energii a hlad po životě.

Na programu byli francouzští skladatelé; Georges Bizet a Camille Saint-Saëns. Cikánský tanec z opery Dívka z Perthu byl melodický, plný nápadů a nečekaných harmonií a suity z Carmen byly... prostě Carmen - esence muzikálnosti, nápadů a tryskající energie. Publikum bylo vděčné a my s ním.

Vrchol večera byl ale někde jinde. Ne snad v závěrečné 2. symfonii a moll - nebyla špatná, obtížně uchopitelná či snad nudná, nic takového. Plynula rychle, energicky, překvapovala hrdinskými motivy a nápady; jenže ještě před ní, před přestávkou, přišel na pódium rozhodným krokem Tzimon Barto a prvními tóny, které zazněly z koncertního křídla, všechny očaroval.



Doma si asi Koncert pro klavír a orchestr č. 2 g moll nikdy nepustím, je komplikovaný a nepříliš melodický. Jenže v čarodějově podání byl strhující, neopakovatelný a neuvěřitelný, plný nevyčerpatelné síly a energie. Ještě nikdy jsem neviděl tak virtuózní výkon, ještě nikdy jsem nebyl tak blízko hranice lidských schopností, ještě nikdy jsem neviděl tak samozřejmou a bezprostřední dokonalost.

Nebylo to nejlepší klavírní mistrovství, jaké jsem kdy viděl; síla Ivana Moravce či Alfreda Brendela leží někde jinde. Tzimon Barto ale je a zůstane mágem virtuozity, s řeckým kalokagathia jako synonymem své osoby.

NP Hans Zimmer - Roll Tide (1995 - Crimson Tide (OST))

Litva, nálady, pocity, myself...

Ležím teď v apartmánu budapešťského hotelu Hilton WestEnd City Center, temnou noc za okny v pravidelných intervalech rozřezávají blesky, tlumeně je slyšet hluk velkoměsta z ulice a kapky deště bubnující na parapet, je ticho, je krásně, vše je neuvěřitelně klidné; jsem tu rád a jsem rád za to, že zde mohu být.

Litva byla neuvěřitelná. Země rozdílů, které nejdou popsat slovy; chudoba i bohatství, staleté tradice i tepající civilizace, prázdná krajina i nahuštěné sovětské panelové komnaty, otevřenost i zachmuřenost, světlo i tma, horko i průtrže mračen, moře i pevnina, smích i melancholie, ubíhající kilometry i zastavení v čase, průzračná voda, neprostupné lesy, písek, vítr, půlnoční západ slunce...

Chtěl jsem Tě řešit a i řešil, ovšem bez úspěchu. Nemohl jsem totiž přijít na nic objevného, na nic nového, nemohl jsem rozseknout skálu. Kamarádka mi ležela v hlavě (a leží i teď – proč tu nejsi se mnou, proč tu teď nespíš na mém rameni?), Věčné jsem (po kolikáté už?) ublížil nadějí; cítil jsem totiž, že mi tak chybí, že jsem nemohl jinak, ta síla okamžiku byla neuvěřitelná, nedala se přemoci a ovládnout...

Litva je krásná. Zvítězila nad mými problémy a myšlenkami, získala si mě, ovládla mě, přestal jsem řešit život i smrt; začal jsem dýchat krajinu, poslouchat moře a brodit se bílým pískem, vše se změnilo, podstatné se stalo nedůležitým a všední se stalo svátečním, byl jsem vítězem i poraženým zároveň, byl jsem Talking to Myself tak, jak to mám rád...

NP Colorfactory – Gaugin (1996 – Colorfactory)

Svatební den...

Nebudu-li počítat dětství (které si vlastně stejně ani nepamatuji), byl včerejší den mojí první svatební účastí. Dříve nebo později k tomu muselo dojít; věk někde mezi dvaceti a třiceti, svoboda studií dávno pryč a první pracovní zkušenosti (teď myslím "opravdové" pracovní zkušenosti) dávno v nás.

Bylo to hezké. Ženich, můj kamarád, se vždy vyznačoval zdravým racionálním úsudkem; tentokráte seznal, že jeho partnerka opravdu potřebuje získat dávku jistoty uslyšením třípísmenného "ANO" v nářkem kojence přerývaném tichu obyčejné malomětské oddací síně. Ženich byl vyrovnaný, událost neprožíval - snad s výjimkou organizačního stresu. Nevěsta byla šťastná; vlastně - oba byli šťastní.

Hostina byla dlouhá: dvanáct hodin nepřetržité konzumace všeho, co bylo nabízeno. Z opilosti jsem se propil do střízliva a poté zase zpět; nakonec jsem skončil v jakémsi podivném polostavu bdělosti, někde mimo čas a prostor, zůstal jsem sám, ztracen se svými myšlenkami, byť navenek jsem bavil, tančil (!) a konverzoval.

Vše bylo najednou jasné - totální nemožnost, hloupost a absurdita snažit se z Kamarádky udělat něco víc, snažit se ubližováním o nemožné... Zavrnění jedné nebo dvou zpráv stačilo k návratu do reality; jsi moc daleko, moc jinde, jsi s někým jiným, jsi jiná než já a i jinam než já směřuješ. Jak jsem si mohl myslet něco tak bláznivého? Vlastně to není nijak bláznivé, ale úplně jednoduché; propadnout kouzlu Tvé krásné upřímnosti není vůbec těžké... Nebo je vše jinak a my máme a budeme mít šanci?

Sedím teď na břehu Vltavy, slunce zapadá, je tu zvláštní ticho; až nečekané, řekl bych - nedělní večer na Střeleckém ostrově má zvláštní atmosféru, vybízející k přemýšlení, úvahám a snění.

Věčná mi začala unikat, snaží se o to - přesto ale vím, že zůstane Věčnou, nikdy tomu nebude jinak. Bude mi vůbec někdy někdo rozumět lépe než Ty? Bude mi někdo blíž? Proč jsem Tě vlastně nechtěl? Kvůli těm nepodstatným hloupostem?

Slunce se sklání pod horizont, pomalu uvadá, den končí; čeká mě pár posledních chvil v zlatavých paprscích, poté skvělý film... a pak další týden stejného a tolikrát opakovaného.

Ztratím se v životě či sám v sobě? Právě teď jsem Talking to Myself...

NP Vltava a jez blízko Střeleckého ostrova...

Quite normal evening...

Betonové nádvoří, tolik typické pro velkoměsto, Janek Ledecký lynoucí se z nahlas puštěného rádia, dva starší manželské páry (stylové páry - dvě láhve vína na stole), ale přesto alespoň částečně atmosféra klidu, byť s dávkou kýče (česká rádia hrají neobyčejně odporně).

Přemýšlím o tom, jak je to těžké. Jsi nedostupná, cizí, tak vzdálená... Jak Tě mám potkat? A když už Tě potkám, proč je vždy alespoň něco špatně?

Kamarádko, budu Ti psát; mám strach, ale zároveň se těším. Budu se shazovat, Tvůj obdiv bude najednou pryč, už budu pouze normální; Ty budeš zmatená, nebudeš vědět, co si máš myslet, a budeš proti...

Sad summer... again?

NP Georges Ivanovitch Gurdjieff - Trois Morceaux aprés des hymnes byzantins II (2003 - Chants, Hymns and Dances)

Bývá to tak pravidelně...

Firemní akce, konající se po několik dní mimo místo pracoviště (obvykle v nějaké malebné oáze klidu daleko od Prahy), mají pokaždé stejný průběh. Je celkem jedno, zda je den pracovní (to je ta lepší varianta), nebo "zábavný" (tragická varianta); večery bývají v obou případech vždy stejné.

Melancholická nálada, která se dříve nebo později dostaví, zapadající slunce, večerní chlad, třetí pivo... a všeobjímající prázdnota. Cizí prostředí, do kterého nepatřím, chybějící záchytné body, nutnost a povinnost zůstat, nedostatek svobody... bývá mi úzko v těch okamžicích.

Myslel jsem na Tebe, Kamarádko (K.). Na to, jak mám strach překročit jasnou a zřetelnou hranici, která mezi námi je, a na to, jak to ve skutečnostni chci udělat, byť se bojím. Myslel jsem na Tvůj upřímný smích, zvídavé otázky, které mě vždy překvapí, myslel jsem na Tvoji krásu - krásné tělo, krásné vlasy, krásný obličej a (to především!) krásnou duši.

Druhá nebo Kamarádka? D vs. K. Návrat nebo cesta dál... Rizika jsou jasná: může mi stačit to, co mi můžeš dát? A naopak, mohu Ti nabídnout já, co Ty hledáš a po čem toužíš? Jedno je však jisté: chtěl bych být kvůli Tobě lepší, Ty bys mě mohla změnit, o Tebe bych se rád staral, Tebe bych mohl milovat...

Nezničím svoji naději unáhleností a spěchem; dám všemu čas, nebudu pospíchat... Pokud k sobě patříme, stane se něco, co to potvrdí - doufám v to...

NP Birds' voices on an evening meadow...

Anton Bruckner...

Symfonie Antona Brucknera byla více než dobrá; nebyla skvělá, ale stejně tak nebyla ani nudná nebo podprůměrná. Měl jsem s ní problém, stejný, jako mám s mnoha dalšími skladbami vážné hudby: proč je mezi hlavními tématy tolik vaty? Proč má člověk pocit mrazení v zádech jen v určitých (a většinou málo častých) okamžicích? Tato Brucknerova Romantická symfonie přecházela z rychlých, melodických a emotivních forte pasáží do nudných tichých okamžiků, které spojovaly jednotlivé části. Ještě stále jsem neslyšel ideální dílo klasické hudby, ideální pro náš věk, pro naše století, pro naši civilizaci; někdy se mu blíží soundtracky, někdy post-rock, někdy jazz, ale ještě to nebylo nikdy úplně ono: emoce od začátku do konce, síla zvuku, podmanivost melodií, vědomí nepřekonatelného...

Přemýšlel jsem o lásce, o tom, jak vzniká nebo může vzniknout. Může vzniknout na základě úcty k druhé osobě, na základě vědomí její jedinečnosti, byť spojené s mírnou průměrností a všedností (teď lžu - je tam hlavně ta jedinečnost, ta průměrnost nehraje roli, vlastně tam ani vůbec není - jsem hlupák, že jsem to vůbec napsal). Jeden vztah skončil, další možná začnou, ale tady ten je a bude stále otevřený; je výhradně v myšlenkách, má strašně daleko k realizaci, je mnohem více kamarádský - ale co kdyby... Vím, že pak bych už necouval, ani by to ostatně nešlo. Byl bych ochránce a obdivovatel toho, co ve mně není a nikdy nebude...

NP noční ticho a zvuky velkoměsta...