Na cestu

Nikdy jsem se k Pearl Jam nedostal, tahle kapela mne minula. Snad to bylo proto, že jejich distortion bylo před lety možná až příliš distorted, možná mi jen chyběl jejich Man Who Sold the World a možná to bylo celé jen tím, že jsem se pohyboval v hudebně úplně jiných sférách. Věděl jsem o nich, slyšel jsem o nich a byl si jist, že se jednou vrátím. Dobré věci neutíkají, naopak – stářím zrají. A čekají. Získávají na ceně.



Když jsem viděl na Febiofestu Útěk do divočiny, nebylo co řešit. Až příliš jsem byl zasažen kombinací toho zvláštního escapist příběhu a hudebních motivů, které ho doprovázely. Michaela Brooka mám rád, ale v tomhle případě to byl Eddie Vedder, kdo se dotknul nadčasovosti svými krátkými i delšími písněmi s poselstvím. Celé album je příliš krátké, písně končí až příliš rychle; jenže právě v tom je celá jeho síla. Že tam není nic navíc, žádná vata ani žádné neúčinné placebo. Žádné zbytečné výpovědi, jimž stejně nikdo nevěří, žádné zbytky z hudební střižny, které zůstaly ležet na zemi a někomu bylo líto je tam nechat, žádná skladba, která se zprotiví po několika přehráních, ať už je důvodem cokoliv.



Vždycky, když slyším Long Nights, mám pocit, že jsem na severu během nekončících dnů polárního léta. A v No Ceiling jsou schovány večery amerického středozápadu a v Society útěk z měst. A Guaranteed je potvrzení toho, že je člověk na správné cestě a že svoboda je strašně důležitá, stejně jako putování.



Neexistuje lepší soundtrack pro útěk před všemi těmi unavujícími součástmi třetího tisíciletí. Až se budu dívat na konci léta na zbarvené listí zrcadlící se v hladinách jezer Laponska, budou mi hrát v hlavě písně z tohoto alba. Nebudu se chtít vrátit, ale budu vědět, že budu moci zase někdy někam utéct, bude-li to zapotřebí. A nebude-li to možné, budu si alespoň moci pustit něco, co mi připomene, co svoboda je, co znamená, co přináší a jaká je její cena.

ED2K.

NP Eddie Vedder – Guaranteed (2007 – Into the Wild (OST))

Helios

Akustická elektronika. Sám nevím, jestli se ten termín používá, nebo jsem vymyslel nový terminus technicus, vzájemně si odporující slova jednoho sousloví. Ale takové to přesně je. Jemné a křehké, elektronické bez těžkých ploch a akustické nadýchanými tóny piana a kytarovými akordy. Ta hudba dýchá, pomalu plyne jako voda v řece v letním večeru, kdy slunce zapadlo a začíná padat rosa a chlad. A stejně tak se hodí k ranním slunečním paprskům prvního jarního dne. A poslednímu teplému odpoledni babího léta.



Dokonalé věci jsou vzácné a tohle album je jednou z nich. Nic na něm nechybí a nic nepřibývá, nespojitelné části přirozeně vytvářejí nerozdělitelný celek hudební symbiózy. Perkuse dokreslují plynoucí harmonie a na tváři se objevuje lehký úsměv spokojené vyrovnanosti. Možná je to smutné, možná melancholické, ale především skladby vyprávějí o tom, co přijde, než o tom, co bylo, odešlo a už není. Jsou o naději, o cestě, o zítřku a o příštím desetiletí.



Nikdy nepřestanu obdivovat hudební všestrannost. Když za skladbami nestojí týmy, ale jednotlivec. Když je album pravdivou výpovědí a ne sebepovedenějším kalkulem. Když jednotlivé skladby přirozeně přecházejí jedna v druhou, přestože jsou odděleny tichem. Když se z jemného stává ještě jemnější a z krásného ještě krásnější. Když se melodie line a větví a skládá tak přirozeně a nenásilně, že je nemožné skladby rozdělit na jejich části. Když je vše tak, jak má být.



Helios stojí někde mimo všechny žánry. Neznám nic podobného, nic tak křehce krásného, hřejivě melancholického a přitom s nadějí, nic tak jemného, citlivého a pravidelně dýchajícího...

ED2K.

NP Helis – Bless This Morning Year (2006 – Eingya)

Když vlny narážejí na pobřeží...

Vzpomínky. Tenhle film – a hudba k němu – mi připomínají momenty odžitých okamžiků. Je jich tolik! Vzpomínám a vnímám ten pocit, jako by se to stalo včera: byl zářijový večer, já byl tenkrát sám a v kině, které mám rád, ze záhadného důvodu promítali Piano. Ta kopie filmu byla poškrábána jako školní lavice po desetiletích každodenní výuky, obraz byl rozostřen – ale zvuk byl krásný. Pak přišel ten moment. Pláž. Ada s dcerou. Staré piano v dřevěné krabici. Večer, vlny a moře. Hudba a s ní mráz v zádech. The Heart Asks Pleasure First.

Střih. Ještě více do minulosti. Hltal jsem svět objektivem podivných filmů, jež ovládly naše kina začátkem devadesátých let, a nevěděl a nedospěl jsem ještě k poznání, že jsou i jiné cesty, jak nechat promlouvat filmové příběhy do své duše. Byl tenkrát poklidný večer, pokoj byl ztichlý jako obvykle, tma byla vně i vevnitř – jen obrazovka poblikávala namodralým světlem vyprávěného příběhu. Tenkrát jsem ten film viděl poprvé a poprvé slyšel ty neuvěřitelné tóny citového vyděračství. V tom čase jsem vše ještě nedovedl uchopit – ale cítil jsem a věděl, že se jednou budu vracet, protože do mého srdce se zarylo něco, čemu nerozumím, ale co budu chtít jednou rozluštit.

Další střih. O pár let později. Opanovala mě touha nalézt, najít tu jedinou partituru, tu jedinou skladbu. Minuty i hodiny jsem zaplnil zoufalým hledáním, různými vyhledávači a podivnými stránkami. Až pak, najednou a nečekaně, tak jako téměř vždy, jsem nalezl svatý grál toho unaveného večera – přepis tónů, vytvořený někde někým z neznámých důvodů, snad z touhy znovu zapsat slyšené tóny na papír a ochutnat tak omamný pocit jejich tvorby. Vytištění. Otevření piana. A pak přišlo neuvěřitelné trápení; tahle krása je složitá – a láme ruce.



Další střih. Nevím, co bylo dříve. Jestli ten film znovu viděný u mě doma z lože mých matrací, nebo ten večer tenkrát v tom podivném kině, kde za oponou stálo staré piano a sobotní noc byla nekonečná. Vím jen, že Tě to zasáhlo, jak mě tenkrát před lety. Protože tenhle film a jeho skladby v sobě mají kouzlo deštivých odpolední, vzdutých vln oceánu narážejících na promočené pobřeží pod šedivou oblohou, tajemství nevysvětlitelných skutků, nepravděpodobných setkání, melancholického smíření s osudem a stejně tak vzdoru a boje za to podstatné, jediné a nejdůležitější.

Střih. Shlédnutý příběh z asijské sekce festivalu podivností, chuť pokračovat dál a mluvit o čemkoliv – k tomu večeru patřila návštěva japonské restaurace, nemohlo tomu být jinak. Suši na několik způsobů, japonské víno, uvolnění ve ztichlé a prázdné restauraci, kde jediným narušitelem byla tlumená hudba jemně dokreslující náladu pokračujícího večera. Tu hudbu jsem znal; a jako první listopadový sníh mě pokryl svazující pocit, že člověk ví a zná, ale nemůže si vzpomenout – danou skladbu neposlouchá denně, ale zároveň cítí, jak hluboko v něm je. Tápal jsem a trápil se po několik nekonečně dlouhých minut. Pak mi to došlo, náhlým vnuknutím mysli – Dreams of a Journey. The Piano. Michael Nyman.

Geografický střih. Ostrov, na němž je vše, co kdekoliv jinde na téhle planetě, podivná vesnice, podivný kemp, podivný dům. Vešli jsme tenkrát dovnitř, chtějíce zaplašit večer několika pivy, a po objednání jsme šli dál, do toho zvláštního sálu s basketbalovými koši, kde na vyvýšeném podiu stálo koncertní křídlo jako artefakt zosobněné nepatřičnosti. Přišel jsem blíže a zůstal stát, oněmělý úžasem a opařený zároveň. Steinway. Poprvé v životě – a na Islandu. Nebylo co řešit; posadil jsem se, otevřel klaviaturu, a začal hrát. The Heart Asks Pleasure First. V téhle písni je vše, co činí život životem; drama hledání, nalezení i následné ztráty. Harmonie několika mála akordů a k tomu ornamentně zdobená melodie jednoduché krásy. Příběh nekončícího hledání. Láska a život; touha a sny.



Střih. Mé stěny a prostor mezi nimi. Černé piano, koupené na Žižkově v neznámém klavírním bazaru, stojící a čekající na ladiče, který vyrovná frekvence do stejných rozestupů. Na pianu, na jeho horní desce, leží jediná partitura; první, kterou jsem vytisknul. Obsahuje několik zvláštních skladeb, jejichž harmonie jsou původem ze středověkého Skotska a melodie jsou vybarvené mistrem rafinovaných instrumentací, jehož skladby se vždy pyšní rozeznatelným rukopisem svého autorství.

Takovýchto věcí je jen pár; nadčasovost, jež se nikdy nemůže omrzet. Naděje skrytá v bolesti. Láska ukrytá v odříkání. Budoucnost utopená v mlze nemožnosti odejít. Melancholie nepravděpodobného štěstí nadcházejících dnů. Vítr, vlny, moře; svoboda, trápení, láska. Drahokam, který by si mě dříve nebo později stejně našel. The Piano.



ED2K

NP Michael Nyman – Big My Secret (1993 – The Piano (OST))

Když plameny tančí a místností se line tichý jazz...

Je zimní podvečer, po šesté, a venkovní krajina již dávno zčernala spadnuvší tmou. Ve světnici staré horské chalupy začíná teplo pomalu vítězit nad zimou; kamna osvětlují místnost mihotavým světlem, plameny tančí a svádí promrzlé kusy dřeva vydané jim napospas, komínem stoupá dým, dřevo praská, oči se zavírají a usínání je na dosah. Venku začíná mrznout; okolí domu je pokryté bílými ztuhlými závějemi a na obloze svítí bledým světlem hvězdy jak čelovky horolezců.

Jazz může mít tisíce podob; jen málokdy je ale oproštěn od artistních exhibic, zbytečných sól a improvizační bezduché vaty. Rytmus, nástroje, standardy, fráze... nic z toho není podstatné. Nakonec vždy zůstává to jediné důležité. Pocit. To, jak hudba působí skrze krásu melodií a neuchopitelnost harmonií. Jak je poskládána koláž melodických prvků s basou a perkusemi. Jak je vyprávěn příběh tónů. Jakou roli hraje nejkrásnější nástroj, který existuje – ticho.

Tohle album je křehké jako tenké sklenice na červené víno na dlouhých stopkách. Stejně tak je lehké a neuchopitelné; tóny jemně poletují vzduchem, vznáší se a pomalu padají k zemi jako sněhové vločky do neprošlapaných závějí. Ideální doprovod k druhé sklence červeného, hudba k uklidňujícímu tanci plamenů v krbu. Jen piano, basa a bicí. Jemná krása, ticho za okenicemi přimrznutými k vnější stěně, zšeřelá místnost, stará petrolejka, krb a staré hodiny na stěně, které se odpoledne zastavily. Čas neexistuje, jazzové motivy tiše plynou a odtékají, přichází večer – a ve vzduchu se srážejí krůpěje posmutnělé vznešené melancholie...

ECM. Tord Gustavsen je sklářem, ručně vyfukujícím jemné skleněné obrazce; zvuků piana je vždy správné množství, nikdy nic nechybí a nikdy není ničeho navíc. Skladby plynuje přecházejí jedna v druhou, prolínají se v symbiotickém souznění a jsou krásným sjednocením melancholické křehkosti; na stole leží skleněné květiny, které nikdo nechce vzít do rukou v obavě, aby se nezlomily. Jemná trpkost červeného stoupá do hlavy, venku sněží, hudba se line prostorem – a přesto panuje nádherné ticho.

Takové je toto album; je jako ticho. Stačí promluvit – a zmizí. Někdy je zbytečné cíleně poslouchat s přáním získat více; tyto neuchopitelné skladby stačí vnímat a cítit, nechat je působit, plout místností, s pomalu těžknoucími víčky začít usínat, dívat se do tmy a hořících plamenů, snít s otevřenýma očima, přemýšlet, pozorovat prázdnoucí láhev pozdního sběru, vnímat neopakovatelnost krásných chvil, v nichž je člověk šťasten ve svém osamění...



Ed2K

NP Tord Gustavsen - Reach Out And Touch It (2005 – The Ground (ECM 1892))

Když začne padat listí a písně se stávají příběhy...

Jak dlouho jsem na to čekal? Přijde mi, že desítky let... na písně, které umějí vyprávět příběhy. Začínají neurčitými zvukovými plochami, z nichž se začnou linout pomalu se měnící a do sebe se prolínající akordy, které jakoby vyplouvají z mlhy a zároveň se vynořují z oceánu. Vlny se převalují jedna přes druhou, zdánlivě se nic neděje; a pak to přijde – pár tónů, neuvěřitelně krásná melodie se začne tiše linout prostorem. Potom se přidá basa. Ještě pár desítek sekund; a pak začne orkán.

Je to zvláštní. Mono jsem znal dávno před legendárním koncertem v sedmičce strahovské a viděl jsem je i podruhé pod žižkovskou věží, kde lidé stáli v transu, měli zavřené oči a nikdo nedýchal. Písně vyprávějící příběhy... tohle je konec cesty, vrchol pyramidy; ještě nikdy nebyl post-rock tolik plný emocí, melancholie a síly.

Nemůže ani překvapit, že je to právě japonská kapela; okoralá srdce západní civilizace se mohou dojmout už jen citovým vyděračstvím východních království. Psát o Mono a nepoužívat opakované fráze; nemožné. Protože před kytaristy jsou opravdu koberce efektů; nástroje a pedály unášejí zvuk do jiných dimenzí, násobí jejich působení – a rovnice pozvolna přidávaných distorzí je tak sčítána do katarze jednolité zvukové stěny.

Začátky jsou éterické jako konce a někde mezi jsou erupce podmořských sopek; zavřené oči a mráz po zádech, nelze to přežít jinak. Stačí těch pár tónů z The Flames Beyond the Cold Mountain a je to zřejmé – výjimečnost. V Yearning se melodie skládá a sílí neuvěřitelným způsobem, kytary znějí jako zvony, aby se nakonec vše ztratilo v bouři do sebe narážejících rozpěněných oceánů; soundtrack k Magalhãesově průlivu – být tam daleko, plavat z ostrých útesů Argentiny směrem k prázdnotě Ohňové země...

Are You There? ... Koukám z okna na padající listí, na zem se snáší chlad a vlhkost podzimní noci – a Ty jsi někde daleko a možná posloucháš to samé a možná si čteš a možná spíš a možná ani neexistuješ...

A na závěr Moonlight, Beethovenův Měsíční svit 21. století. Příběhy zlomených lásek; luxus životů v blahobytu, kdy jediným problémem lidí se stává jejich vnitřní vlastní štěstí a vše ostatní je nedůležité a nevýznamné – protože neexistuje. Ne u nás, ne v nás, ne tady, ne teď; možná někde jinde – ale tak moc daleko. Jiné světadíly jsou jiné světy. My jsme tady – a jediné, co opravdu řešíme, jsou naše chvíle štěstí a smutku.

Nevím, co je správně. Jsme tu... a chceme být šťastní. Žijeme naplno – jak taky jinak? Nějak podvědomě tušíme, že zítra ráno může vše skončit. Zítra ráno... nebo za týden, za měsíc... či dnes večer. Někde kolem nás jsou Remains of the Day a naše Heart Has Asked for the Pleasure...

A Ty jsi... tam. Musí to tak být; jinak by nic nemělo smysl.

You Are There.

ED2K

NP Mono – Are You There? (2006 – You Are There)

Když cesta kolem Země trvá šedesát minut...

Jako nečekané pozvání na dalekou cestu. Někde být, na setkání, kde nikdo nikoho nezná, a někoho potkat – a mluvit s ním o čemkoliv. Být na stejné vlně, svěřovat si lety poznané pravdy v několika větách, mlčky přikyvovat, dívat se z polootevřených oken do tmy plné pohasínajících světel a čekat, až ten druhý řekne: „Pojedeme spolu na konec světa.“ A v ten moment někdo v místnosti do přehrávače vloží jeden podivný disk z jedné podivné kartónové krabičky, která je plná zvláštních fotografií a šedesáti minut barevné koláže etnického a starosvětského souznění.

A tím začne cesta. Tam u onoho otevřeného okna, se světly v dálce a dovnitř proudící tmou; začíná jemně, táhle, je plná příslibů, naznačuje – a smyčcové plochy pak rozetne etnický vokál a letadlo se odlepí od země. Sen a představy jsou najednou skutečností a reálná skutečnost se stane neexistující odvrácenou stranou známé planety; letadlo se vzdaluje od blikajících ranvejí v červenajícím se západu slunce a z oken jsou vidět zmenšující se obrysy měst a vesniček, lesů a polí, vodních ploch, stepí a luk a všeho ostatního, co je náhle tak malinké a vzdaluje se a mizí za horizontem...

“In the beginning was the end.”



Kdyby se Země dala obletět za šedesát minut, chtěl bych si do sluchátek pustit tento hudební příběh; nic jiného by se nehodilo více. Je to zvláštní; neznámý autor, neznámý film, neznámý soundtrack. Nikde nic není. Žádný web, žádné recenze, žádné rozhovory. Nic. Jen krásné a zvláštní fotografie – a k nim poskládaná zvláštní a krásná hudba. Koláž hudebních tradic z různých koutů světa; soundtrack naší planety.

Sám nevím – jak jsem Armanda našel, jak jsem našel tento disk, jak jsem otevřel další komnatu hudební jinakosti. V pavučinách různých sítí, kde daleko cennější než fragmenty souborů a stahovaných alb jsou doporučení a rady šedivých znalců, se skrývají zvláštní poklady. Jsou dávané do prodejního oběhu v počtech nemnoha tisíců, alba ztracená a rozebraná v několika letech po vydání; pro každý stát této planety ne více jak deset kusů. Já mám jeden... a kdo další? Kolik těch lidí znám?

Šedesát minut putování; fragmenty zemí, obrazy krajin a lidí, nálady dnů a nocí. Poslední track udeří přímočarostí, shrnutím, jednoduchostí, krásou. A pak... je to symbolické; těsně před koncem se vše rozplyne v uklidňujícím tichu. Výlet končí – letadlo dosedne na přistávací plochu, motory ovládne zpětný chod, letadlo zpomaluje, zastavuje – a stojí. Země se přestane pohybovat, čas neexistuje. Ale pak, nakonec – ještě několik posledních tónů.

Cesta nikdy nekončí.



ED2K

NP Armand Amar – La Genese (2004 – La Terre Vue Du Ciel (OST))

Když chceme plout mezi staletími...

To, co je podstatné a důležité, je vždy to, co znamená překročení hranic – přeplutí řeky na druhý břeh, výstup na strmou horu a rozhled do kraje, objev nového světadílu neprozkoumané planety, cesta za hranice sluneční soustavy. Znamená to opuštění známých stereotypů a zažitých postupů, je v tom vždy kus odvahy, kus síly, nemálo náhody – a hlavně je v tom touha; touha jít dál.

Jak často objevujeme novou zemi? Jsou to výjimečné okamžiky, kdy z okna plující vesmírné lodi lze v temnotě prázdnoty osvětlené posledními paprsky posledních hvězd zahlédnout nový obrys; příslib poznání, zastavení, hledání, odpočinku – a naplnění.

Nevydrží to nikdy dlouho; i nová planeta nakonec zevšední a stejně tak vždy začnou vznikat podobné planety, plagiáty originálu, modernější a dokonalejší, přitažlivé nánosem lesku původní výjimečnosti, opracované dle původního vzoru, s podobnou atmosférou... a ze ztracené krásné země se stane osamocená vyhasínající hvězda nového souhvězdí.

Určitě už na to někdo přišel dříve. Ale nevěřím (nevěřím!), že někdo někdy namíchal ze stejných ingrediencí něco tak působivého, obyčejného, výjimečného, něco tak krásného, silného, omamujícího a dojímajícího.

Piano, perkuse, kytarová distorze v pozadí, smyčce, vokály, jemná elektronika, ambientní plochy. K tomu harmonie opuštěnosti, melodie tesknosti, tóny osamění a zvuky vykoupení; fontána dokonalosti.

Clint Mansell skládal symfonii pro cesty mezi staletími dva roky. Jako v předchozím případě se na desce temně leskne smyčcové čtyřhvězdí; a Kronos Quartet opět není artistní – i zde je služebníkem celku. Někde v pozadí je rozbouřené moře; Mogwai se ztrácejí ve větru, přibližují si a hned mizí, proplouvají na dosah, srostlí s obzorem.

Vše je tak, jak má být. Od začátku do konce; náznaky a gradace, vyvrcholení, uklidnění. Začít tichým smutněním a rozplynout se v prázdnotě vykoupení.

Tohle je drahokam; obroušený a opracovaný, přeživší z minulých věků, majestátní, krásný – a smutný. Jakoby byl po staletí zapuštěn v oltáři živeném krví obětí, vstřebával rudé zasychající kapky neschopen promluvit a říci, že bolest je zbytečná; němý svědek, poslední z přeživších, křehký, vzácný, jediný.

Budeme žít věčně?

ED2K

NP Clint Mansell - Together We Will Live Forever (2006 – The Fountain (OST))

Když se znovu nadechneme, plni naděje...

Je Země studené a mrtvé místo? Dny mají desítky hodin a noci neexistují, svět a města tepou nepřetržitým životem a všude kolem nás je tolik možností, jak lehkovážně ztratit štěstí nabytého a začít se potácet tmavými ulicemi, bez naděje a budoucnosti, se zamlženým pohledem a bolavými vnitřnostmi.

Album začíná pomalu a pozvolna, jemným zvukem zabarveným do vůně kovu; první nádech po probuzení z komatu, kdy se člověk vrací zpět do života. Těsně před tím, než si uvědomí skutečnost a tíži reality, musí mít neuvěřitelně silný pocit, že život začne od začátku a on bude moci odčinit všechny chyby a hříchy, které dopustil a které učinil, a stejně tak bude bohatší o všechny ty zkušenosti, které si musel zažít a odžít, protože nedovolil nikomu a ničemu, aby je sám získal předtím, než se osobně a bolestně popálí o ostny života...

First Breath After Coma – tep života, je tam cítit – dýchá s každým akordem, pulsuje, sílí, zeslabuje. Vane jako večerní vítr od oceánu, po němž zůstane ve vzduchu vonět rozpuštěná sůl, která prostoupí šaty a vlasy a je cítit ještě ráno, jako připomínka neexistujícího odžitého času.

Six Days At The Bottom Of The Ocean – klesání na dno jednoduchým kytarovým motivem, a pak bezchybně vystavená instrumentace a kadence. Z jemného začátku a vlnění moře se stane příběh síly a touhy a volání po svobodě; je to jako sedět na zápraží rybářského domku někde na severu a dívat se na sílící bouři, a potom zajít dovnitř a napít se ostré pálenky, která ještě více rozbouří zneklidněný žaludek.

A pak se potkají – on a ona – a rozumí si beze slov a ticho je jim cennější, než prázdné věty a zbytečné myšlenky. Your Hand In Mine vhodí mezi nepřipravené neuvěřitelnou melodii pro dvě kytary, basu, bicí a rozervaná srdce; a po sto padesáti vteřinách se melodie začne vlnit a sílí jako sluneční paprsky pár hodin po rozbřesku, kdy je chlad noci dávno minulostí, ale horko dne je ještě několik hodin vzdáleno. Je to o těch dvou, ležících kdykoliv a kdekoliv, když pro ně platí, že okolní svět neexistuje a okamžik má větší cenu a sílu, než hodiny, dny a měsíce bezcenných zbytečností...

Explosions in the Sky začali hravostí, lehkostí a neuchopitelností a přes beznaděj a touhu vykřičet všechny bolesti a prohry dokázali najít naději v tomto světě, aby mohli pokračovat dál v hledání a putování. Post-rock je Explosions in the Sky a oni jsou post-rock, bez ohledu na všechny ty desítky kapel, jejichž kytaristé mají v zaprášených policích alespoň jedno jejich CD nebo jeho kopii.

Explosions in the Sky chtěli hrát rock, ale nikdo z nich neuměl zpívat, chtěli být indie kapelou a procestovat svět (se) svými kytarovými příběhy. Nyní, po několika letech, byli katapultováni do Billboard hitparády, přestavěli sedmiminutový příběh o vítání duchů do stravitelné podoby několika minut u Conana O’Briena a jsou synonymem pro světla pátečních nocí. Je to tak správné a stejně tak to nemá žádný význam – prostě tu jsou a hrají a nabízejí.

The Earth Is Not a Cold Dead Place; masterpiece pro čtyři hudební nástroje, který vzniknul nečekaně a možná trochu nepatřičně, a teď tu je jako lávový ostrov po nečekané erupci staletí spící sopky. A na ostrově zatím začíná uhasínat popel, zelená tráva pokrývá jeho úpatí, na nebi krouží první ptáci a přes odcházející mraky jsou v jarním ránu cítit jemné paprsky hřejícího slunce...



ED2K

NP John Barry – May Dances With Tomas - "Did You Call Me" (1994 – The Specialist (OST))

Když prší a venku se rodí nové století...

Tak nějak nemám elektronickou hudbu moc rád. Čistě elektronickou hudbu. Přijde mi, že autoři elektra jsou 1) příliš zaujati technickou stránkou věci (vybavení lepší než soused + nutnost vlastnit software nejvyšší třídy), 2) příliš hudbě jako takové nerozumí (technické provedení obvykle výborné až chvalitebné, hudební nápad obvykle v nejlepších případech dobrý až dostatečný, což dohromady dává mizivou naději na chuť poslechnout daný masterpiece ještě jednou), 3) žádný hudební nástroj obvykle neovládají (což sice není podmínkou vzniku něčeho alespoň trochu zajímavého, ale obvykle to něco značí) a 4) vyznávají většinou něco jako „aktuální sound“, znamenající totéž, jako módnost vybrané barvy v dané sezóně.

Nějak jsem dospěl do stavu, kdy mi elektronika bez dalších přísad, které potřebuji, nic moc neříká – v té záplavě jiných zajímavějších věcí jaksi nemá takovou prioritu. Styl není důležitý, na styl nehraju; od new-age přes techno, trance, jungle, drum’n’bass, ambient, minimal, downtempo, trip-hop a house k čemukoliv dalšímu. Nemám rád tyhle nálepky; jsou zbytečné stejně jako samotná posedlost kategorizovat.

Tolik na úvod; předehru máme ze sebou. Stejně jako v jiných žánrech, i na poli elektroniky je pár alb, která můžu, a stejně tak několik, která prostě musím – jsou nadčasová, mají všechno, co potřebuji a hledám. Procentuálně – hodnocení 90% a výše.

Začneme základním stavebním kamenem žánru (mým stavebním kamenem – to je důležité!); nechme teď pryč Stockhausena, Ena, Jarreho... jedno album ze začátku 80. let má výsadní postavení: určitě díky filmu, který doprovází, možná také díky jménu autora, ale především díky hudbě. Od té doby jsou táhlé syntezátorové zvuky symbolem vesmíru. Od té doby je tak těžké zkombinovat elektroniku a živé nástroje takovým způsobem, aby to dávalo smysl. Od té doby je prostě obtížné vložit dialog tak, aby nešlo o plytkost plynoucích vteřin. Od té doby je složité vykreslit náladu melancholie i naděje bez zbytečného patosu i kýče. Od té doby... protože cokoliv dalšího je v mých očích srovnáváno s touto kolekcí různorodých skladeb, které vyvolávají stejné emoce, byť ve skutečnosti jsou úplně jiné...

Blade Runner. Neuvěřitelný vokál v Rachel’s Song, nečekaně krásný saxofon v Love Theme, táhlé syntezátory ve Wait for Me, křišťál piana v Memories of Green, dynamika Blade Runner (End Title), existencionální účtování v Tears in Rain; zvukové obrazy příštích staletí jsou rozptýleny po všech skladbách a v One More Kiss, Dear je sentiment minulosti, která se už nikdy nevrátí...

Vangelis nikdy předtím a nikdy poté nevytvořil nic podobně nadčasového; tohle je album, kde elektronika není neživě strojová, ale dýchá a překypuje životem, nadějí a změnou – a to je právě to výjimečné. Koktejl různých žánrů a nástrojů namíchaný tak, že chutná jako ta nejlepší láhev červeného v pozdním klidném večeru, kdy město usíná a ráno možná přestane fungovat gravitace. Tohle je soundtrack 21. století v představách generace našich rodičů; oči upřené k obloze a obzoru, obdiv techniky a současně strach z její přemíry, víra v lidský cit, největší sílu světa. Je v tom určitá míra naivity, krásné naivity; naděje.

Kdybych hrál na procena, dal bych 93%. Kvůli skřehotání v Tales of the Future pár procent dolů a kvůli všemu ostatnímu tolik kladných bodů. AAA podle Moody’s a ***** podle mého barometru, který je postaven na mrazení v zádech. Znovupoužitelnost (= touha poslouchat znovu) extrémně vysoká. Nadčasovost neoddiskutovatelná. Inspirativnost zřejmá. Emocionálnost nikoliv prvoplánová, ale naprosto přirozeně vtělená. Hudebně originální, melodicky i harmonicky silné. Neuvěřitelně zvukově pestré.

Ideální soundtrack pro výlet na Měsíc. Až tam poletím, budu poslouchat právě tohle album; a při prvním pohledu z měsíčního povrchu na Zemi si pustím tu skladbu s těmi saxofony... je tam, na tomhle albu – hymna lidskosti přetechnizovaného světa...

ED2K

NP Vangelis – Love Theme (1982 – Blade Runner (OST))