Hraje jazz - Esbjörn Svensson – a já vnímám vzduch proudící do pokoje z otevřeného okna, které nechává znatelný prostor jarně večerním oblakům, aby mě studila i hřála zároveň. Je mi dobře; vše je přede mnou, vše je otevřené, jsem svobodný - je o co hrát, o čem snít, o co usilovat, v co doufat... Těším se; přesto ale cítím v koutku duše žal i bol, přesto se mi do mysli vkrádá posmutnělost šedivých mraků odplouvajících neznámo kam, jako bych ve vzduchu viděl vysílené ptáky s předurčenou cestou, jako bych dokázal nahmatat bolesti skryté v lidech okolo...
Někdy člověk vidí něco, o čem si řekne Ne; říká stokrát ne, ale přesto musí pokývat hlavou, musí něco cítit, musí litovat, musí opovrhovat, pokud chce zůstat člověkem... Takeshi Kitano v Krev a kosti ukázal temnou stranu temnosti; okamžiky, kdy alespoň na chvilku vysvitne slunce, zůstaly rozstříhány v krůpějích filmového pásu někde v bezejmenné tokijské střižně...
Pak ale člověk vidí něco, kdy říká Ne a myslí Ne... opovrhuji neumělou prázdnotou a vždy budu, Jiang Hu pro mě zůstane ztrátou času, prvoplánově efektní podívanou prázdnou jak Tvá domnělá dokonalost...
(jednou Ti dám přečíst náš příběh; jednou... nebo nikdy? Je mi to jedno... (lžu, tak moc lžu...))
Čekáš někde na mě? Budeš stejná? Nebo úplně jiná? Jak Tě poznám? Existuješ vůbec? Nebo je to tak, jak mi našeptává mé ztracené druhé já? Daň za vše?
Seděl jsem naproti Tobě a představoval si Tě bez šatů, bez upnutých manšestrových kalhot, bez upnuté košile, která Ti neslušela, ale dávala tušit Tvé krásné tělo... Jsi jiná, vím to, a to mě přitahovalo; už tenkrát, kdy jsi ve věku hledání stála před naším domem, jsem cítil TO, co tam musí být... něco mezi námi je, ale nikdy to nebudeme umět uchopit, budeme se chtít, ale nebudeme natolik odvážní, abychom se srazili svými těly a zapálili bolestný konec krátkodobého setkání...
Byla jsi otevřená, nebála jsi se svěřovat skrývané pravdy i otázky; stejně tak já, mluvil jsem o povrchnosti, kterou hledám, mluvil jsem o pseudodůležitých atributech lásky a možnosti se zamilovat... jsem jiný, a proto hledám opak: krásu, povrchnost... jen ale... uvnitř Tebe musím cítit, uvnitř musím cítit jas půlnočního slunce, uvnitř musím nahmatat sílu vůle, touhy a lásky, uvnitř musím cítit světlo, jehož paprsky nikdy nepřestanou hřát...
NP Esbjörn Svensson Trio - The Unstable Table & The Infamous Fable (2005 - Viaticum)
