Jako vždy, jako tolikráte, jako pokaždé: přiblížil jsem se, nalákán na přísliby budoucnosti, a spálil se na troud, rozpadl na mikročástice tvořící mé já, proklínal jsem svoji hloupost a naivitu... Já hledám pravdu převážen přívozy, Ty užíváš města nad Seinou (s ním, jako tradičně; nikdy se to asi nenaučím, kupovat si Tě...).
V neděli jsem tam stál - chyběla jsi mi jako dnes - bylo tam tak moc lidí, dovnitř se dostal jen málokdo; já ano, musel jsem, protože některé okamžiky jsou tak moc jedinečné svoji neopakovatelností, že opominout je znamená prohru, ztrátu, smutek i zklamání zároveň...
Bylo to neuvěřitelné; zvuk se vlnil, někdy silný jak hřmící příboj narážející na mohutná skaliska, jindy jemný jak spadané podzimní listí... příběhy pokračovaly, melodie prostupovaly mou prokletou duši, najednou vše přestávalo existovat a já byl na cestě za jiným životem, vnitřnosti vibrovaly distorzí efektovaných kytar, ohlušující bouře rvala uši, jemně vybrnkávané tóny smutně hladily zjitřené nitro...
Mono byli a jsou jedineční; jsou svoji, nikdo jiný se jim nepodobá... pochopil jsem to, co jsem někde četl: "... a najednou jsem měl v očích slzy, neznámo proč, neznámo z jaké příčiny ...". Nedýchal jsem, tělo mě přestávalo poslouchat, měl jsem zavřené oči, cestoval někam daleko, neznámo kam, neznámo za čím - vítr mi hladil tváře, kapky deště mi tekly po tvářích a spolu se slzami vytvářely prameny melancholické hořkosti...
(Já... vím, že týdny běží tak moc rychle, že jsem ztracen ve svých snech, tak jako vždy... "... v hodinách ranních nemohu spát...")
NP Hana Hegerová – Rozvod (2000 – Síň slávy)
