Ve stejném čase před sedmi dny jsem ještě žil nadějí, namlouval si nemožné a věřil v zázrak znovuzrození; teď tu sedím, za okny se pohybuje tmou pokrytá krajina a já s konečnou platností vím to, co jsem tušil od samého začátku, byť jsem se to snažil nevnímat a neuvědomovat: nemůžeme spolu být. Je konec.
Byl jsem se dnes projít, hledat odpovědi a cesty života, čistit mysl vnímáním prosluněného podzimního chladu. Najednou, uprostřed cesty, se v jeden moment vše náhle zastavilo a já zůstal na světe sám, byl jsem posledním žijícím člověkem, posledním svého druhu; stál jsem na strništěm pokrytém lánu a v záři zapadajícího slunce vystavoval tvář a tělo foukajícímu větru, který mi bral teplo, ale dával volnost a ukazoval přitom záblesky věčnosti. Byl jsem svobodný, mohl jsem cokoliv - ležet, jít, běžet, stát nebo možná i letět, kdybych býval chtěl.
Jsme hloupí, že jsme vše zničili; budeme si to připomínat po zbytek života a je jedno, jestli jeden více než ten druhý nebo naopak – každý z nás si prožije pár chvil, kdy s pohledem obráceným do minulosti bude sám sebe tázat, bude hledat, odpovídat, litovat i chápat.
Víš, co jsem na Tobě nejvíce miloval? Tvoji jedinečnost a jinakost, která tvoří podstatu Tvé duše a kterou vydechuješ každým svým jednáním a konáním v pravidelných rytmech. Jsou to vlastně možná všechno hlouposti a nepodstatné věci, ale právě ty jsem hledal a hledám a právě takovéhle věci jsi mi ve vrchovaté míře nabízela a dávala.
...
Vždy obnažená záda, v horkém létě i za mrazivých nocí; jistota ublížení sama sobě spojená se samozřejmostí, s jakou tak činíš. Předražené svršky, jejichž cena mnohonásobně převyšuje jejich hodnotu, plný šatník zbytečností a obleků minulosti, to vše v jednolité kombinaci stylu a... samozřejmosti, jak jinak. Samozřejmost, s jakou se tenčil stav Tvého konta; cena byla pro Tebe vždy až tou poslední věcí. Samozřejmost, s kterou jsi si denně myla vlasy, a samozřejmost, s kterou jsi veškeré oblečení prala hned po prvním použití.
Samozřejmost, s jakou si brala moji lásku, jeho lásku i náklonnost těch dalších, samozřejmost, s jakou jsi se vždy snažila stát někde trochu stranou, ruku v bok a lehce opovržlivý úšklebek na rtech. Samozřejmost, s jakou si snášela rány osudu. Samozřejmost, s jakou jsi brala vše, co jsem já i jiní nabízeli, samozřejmost, s jakou si dokázala ranit a ublížit, samozřejmost, s jakou jsi vytvářela auru nedostupné jinakosti a dokonalosti. Samozřejmost, s jakou jsi demonstrovala sílu a odvahu, samozřejmost, s jakou jsi kolem sebe odhazovala napůl vyřešené problémy, které ostatní tak samozřejmě řeší, ale Tobě za to nestojí. Samozřejmost, s jakou jsi si dokázala říci, jak Ti to mám udělat, samozřejmost každého Tvého činu, samozřejmost všech Tvých samozřejmostí...
...
Vím, v čem byla ta chyba – příliš jsem Tě miloval, až příliš moc jsem se Tě snažil učinit šťastnou, až příliš moc jsem s Tebou chtěl zůstat navždy; to vše byl můj jeden velký omyl. Získat jsem Tě mohl pouze svou nedostupností, odstupem a tedy vlastně i tím, že bych Tě ve skutečnosti neměl tolik rád. To je právě ten paradox: aby si mě milovala, musel bych já nemilovat Tebe. Láska je sobecká; podvědomě jsem Tě chtěl vlastnit, ačkoliv reálně jsem si uvědomoval, že bez svobody a volnosti se mnou nikdy nezůstaneš...
Člověk vždy nejvíce touží po tom, co nemůže mít a co je pro něj tudíž nedostupné a vzácné... Ty tak činíš nejvíce; víš to?
...
zdá se laciné co nabízí se samo
potom se diví – je vyprodáno
(Eva Sádecká)...
Nejsi svatá, to si moc dobře uvědomuji - máš až příliš mnoho chyb na to, aby s Tebou většina protějšků dlouhodobě vydržela. (To samé, pohříchu, ale bohužel platí i pro mne). Jsi víc sobecká, než jsem já (a to už něco znamená), jsi povýšenecká a arogantní, jsi rovněž i... pár dalších přívlastků bych ještě našel, ale je to zbytečné, nemá to smysl; nic Ti nevyčítám. Přál bych si, aby si byla dokázala vystoupit ze svého těla, podívala se na sebe pohledem někoho jiného a stejně tak alespoň jednou viděla náš vztah...
Jak to všechno bylo? Vlak našeho vztahu se rozjel - byli jsme v něm oba dva – pomalu zrychloval, aby jsi ale, nakonec a najednou, z ničeho nic vystoupila... a mně nedala vědět. Já jsem jel dál, ale už sám - Ty jsi byla někde jinde, hledala jiný spoj do jiného města, nechala si mě v mých představách, iluzích a snech.
Víš, co bylo symbolické, co byl onen symbolický zlom? Deset dnů si dokázala nekouřit; pamatuji si, jak jsi na sebe byla pyšná a chtěla, abych byl na Tebe pyšný i já. S první opětovně zapálenou cigaretou přišel i první krok zpět k minulému žití, ke starým pořádkům a zvyklostem, krok zpět do minulosti, o kterém si možná teď myslíš, že je krokem do Tvé nové budoucnosti.
Miloval jsem Tě přes Tvoji nerozhodnost, která Tě tolik ničí (uvědomuješ si to vůbec?), miloval jsem Tě se všemi Tvými chybami, miloval jsem Tě tak, jak je to vůbec možné. To vše je najednou pryč, kolem mě je zase reálný svět; procitám ze snu, otevírám oči, dýchám čerstvý vzduch, vnímám svobodu – je čas jít dál...
NP Jeff Buckley – Hallelujah (1994 - Grace)
