Starting music... (for a story)

Stál jsem na ošlehané přídi staré plachetnice, jež byla unášena proudem tónů, a díval se do dáli, vnímal obzor, cítil blížící se pevninu – a pak, najednou, se jako ostrovy v mlze začaly vynořovat známé částečky a motivy, nesmělé melodie tiše rozezvučely abstraktní plochy, začal jsem poznávat a procitat, začal jsem nalézat, vnímat a chápat... A teď vím, že to bylo nepřekonatelné, neopakovatelné, neuvěřitelné, nemožné i neskutečné – ty okamžiky, kdy jsem pochopil i našel, kdy se v dáli začal rýsovat Paranoid Android, kdy jsem v té změti zvukových kaskád a melodických vodopádů uslyšel Exit Music (for a Film), kdy jsem poznal Resignation... A Brad Mehldau hrál dál a dál, odcházel a znovu přicházel, byl nadšený jako my, kteří jsme si uvědomovali tu krásu mizejících okamžiků; nelze už jít dál, to byl konec světa i naší galaxie, všechna století hudby se zračila v těch dvou hodinách, jež tiše a pozvolna mizely v nenávratnu jako kapky toho nejdražšího vína tvořící červené obrazce na partituře času, po níž byly pomalu rozlévány...



Byl to náš začátek? Nedokážu žít bez výzev; a tuto přijímám – bude to běh na dlouhou trať, vím. A vyčerpá – mě i Tebe. A možná bude bolet. Nebude! Vím to... vím... teď a tady...



NP Arvo Pärt – Spiegel im Spiegel (ECM New Series 1591 - Spiegel im Spiegel, Für Alina)

Čas...

Několik odstavců a několik dnů; pravdy, jež se vzájemně popírají. Sinusoidy nálad, příběhy zklamání - proč všichni něco hledají? Jako bychom byli vždy někde jinde, vždy trochu posunuti někam jinam, jako bychom se stále potkávali a přitom míjeli... Usínám po desáté, probouzím se s bolestí zad, tavím dny ve vysoké peci každodennosti a upínám se na zázrak, jenž nenastane...



Čas. Čas mi protíká mezi prsty, měsíce letí, dny neexistují - je jen týden pracovních povinností, který mizí jako první sníh pod paprsky listopadového slunce. Chtěl bych začít znovu, někde jinde, někdy jindy, s někým jiným... znovu, čistě, se všemi těmi zkušenostmi - a tentokráte si nenechat nic vzít, tentokráte stát zapřen a čekat vše, dávat vše, vnímat vše, věřit ve vše... Čas by stál a hodiny by už nikdy nezačaly tikat...



Proč? Když jsem zahlédl tu pohlednici, vybavila se mi slova a věty, které se rozlévaly po tom malinkém prostoru vyhrazeném pro myšlenky, jež si může každý přečíst - tenkrát bylo chladné ráno a mlžný opar nechtěl opustit hladinu moře, jehož barva připomínala nebe plné pravdy a naděje; tenkrát byl telefon plný předchozí noci a my si byli tak moc blízko, ale přesto tak moc daleko; tenkrát jsem věřil, snil i doufal, tenkrát jsem byl ochoten popřít sebe sama, tenkrát jsem byl v moci abstitenčních příznaků způsobených nedostatkem Tvé vůně...

Proč? Proč jsem přestal dýchat? Proč to děláš? Proč mé myšlenky směřují k Tobě? Proč?

Proč nemám dost odvahy? Dnes jsem Tě viděl - byla jsi jiná než ostatní, tajemná ve své mlčenlivé kráse, byla jsi... moje; tak jsem Tě viděl, tak jsem si Tě představoval... Jenže pak jsem vystoupil, poslední pohled, němá výčitka, pokrčení ramen, mávnutí ruky, listopadový chlad... Jsem připraven? Asi ne... protože stále ještě přemýšlím o minulosti a spojuji ji s budoucností, protože stále hledám neexistující cesty a možnosti, protože jsem stále tak moc slabý - připoután ke skále čekám na každé ráno, kdy mi pohled na Tebe začne trhat vnitřnosti v těle, kdy horečnatě začnu přemýšlet a snít a kdy mi začne vše být tak moc líto...

NP Armand Amar - Les Fleurs (2006 - Nomad's Dance 3)

Skončíme v pekle...

Jsou to krásné skladby, mají co říci – a já je mám rád, líbí se mi, vyhledávám je, chápu je, cítím je... Skončíme v pekle? Kde jinde...



A listy se pomalu snášejí k zemi; koláže různých barev, žluté pletence červených odumírajících končetin všech stromů i keřů – a nohy se brodí těmi potůčky šustící barevnosti a oči hledají spadlé kaštany (a já jich mám pod svým polštářem vždy několik – v noci je nechci upustit z ruky na zem, chci se ráno probudit a stále je svírat v dlaních, bohatší o předanou sílu...).

Čekám – na to všechno, co přijde. Nic se neděje; ticho před bouří, která musí přijít – a já budu zase jednou bojovat i věřit, snít i uvědomovat si tu tíhu, kterou musí člověk nést, pokud nechce jen tak bezmyšlenkovitě utíkat a pádit životem tak, že ten druhý někde pořád klopýtá a nestačí a nerozumí a ptá se (sám sebe; ten moment, kdy se z mlčení, kdy si lidé rozumí beze slov, stane mlčení, kdy už není co říci...).

Stmívá se; slunce už je za obzorem a za okny je cítit pomalu padající chlad... Kolik ještě dní? Jak dlouho to vše ještě bude trvat? To všechno? Množina událostí a k ní přiřazené datumy, jež neznáme...

NP Mark McKenzie - The Dissappearance of Garcia Lorca (2001 - Con Passione (OST))

Někdy jsou slova zbytečná...

Mlčet a dívat se, brodit se sněhem, žít jen pro ten krátký okamžik zadostiučinění, cítit svoji sílu i blížící se konec, vsadit vše na předem prohranou kartu – a pak klesnout do studeného prachu s pocitem nepřekonatelné marnosti, cítit výsměch vítězů, naposledy na pár chvil udržet otevřené oči, snažit si zapamatovat ty poslední vteřiny, poslední místo, tu poslední vůni... a pak... už jen Velké ticho...



----

Právě tak mlčíme a procházíme kolem sebe a snažíme se být vzájemně neviditelní; a já najednou vím, jak málo jsem pro Tebe znamenal, jak lehké pro Tebe bylo slibovat a o pár dní později mi tak moc ubližovat...

Tvé hodnoty jsou náhrdelníkem z chladných perel, z nichž každá druhá má do sebe vryt Tvůj portrét – a Ty si vůbec neuvědomuješ, že musíme bojovat, chtít, rozhodovat se, vážit si sebe i toho druhého, že musíme být stateční a silní, věřit a doufat a snít – pokud nechceme večer hypnotizovat stárnoucí bělobu padajícího stropu, pokud se nechceme ráno probouzet po šesté a unaveně hledat pravdu v těžkém vzduchu prázdného pokoje, pokud nechceme zalepovat černé díry našich srdcí lacinými náhražkami, o nichž si myslíme, že jsou důležité a podstatné a nezbytné a krásné a silné a opravdové a pravé...

----




Pamatuji si ten příběh, ten sníh, tu naději i tu bezmoc, touhu... po tom všem...



NP John Barry - Have You Got a Story for Me (1985 – Out of Africa (OST))

Ztratil jsem se...

Ty první okamžiky a vteřiny, křivky ženského těla, první setkání, první věty, zasmušilost na základech pravdy světa, vrásky na čele a ubývající vlasy, dychtivost, touha po porozumění a naděje, která snad stále ještě existuje... A na konec poslední objetí, pár posledních slov, která mohou znamenat konec i pokračování, a uzavření příběhu jeho dalším začátkem (s pohlazením po vlasech); blízkost duše, která rozumí, cítí, tiše a mlčky souhlasí, je stále nablízku, dýchá, chápe, vnímá, odpovídá i mlčí – prostě tu je...



Charlotte: So, what are you doing here?
Bob: Uh, a couple of things. Taking a break from my wife, forgetting my son's birthday. And, uh, getting paid two million dollars to endorse a whiskey when I could be doing a play somewhere.
Charlotte: Oh.
Bob: But the good news is, the whiskey works.



----

A Ty jsi tam stála a kruhy pod očima nalité chlastem a nazvala jsi mě jménem své minulosti... Flirt a fyzická přitažlivost a touha neznámého Tě vedly pryč, daleko do jiného světa, a já jsem přestal existovat, nic jsem neznamenal, nebyl jsem, otravoval jsem Tě, komplikoval Ti život, byl jsem přetěžkým přívažkem bezcennosti...

„Je mi to jedno. Nezáleží mi na tom.“

Volal jsem o pomoc, potřeboval Tě, bojoval jsem sám se sebou, chtěl jsem zachránit, potřeboval jsem cítit, že někdo někde je, potřeboval jsem naději - na pár posledních minut, cítit Tě vedle sebe při pohledu na potemnělé jezero, zmizet ze světa na několik okamžiků, zůstat posledními lidmi na zemi...

(Hlupák polykající tablety naivity, pocit jedinečnosti a s ním myšlenka, že mně se to nemůže stát; když jsem Tě poznal, měla jsi ještě hranici, za níž jsi nešla – teď už je Ti všechno jedno.)

Ty a Tvůj svět plný Tebe, jeho, bývalých a současných milenců, svět, v němž se lidé podvádějí a ubližují si a ten, kdo Tě má rád, záleží mu na Tobě a rozumí Ti, dostane nejvíce ran nožem do zad v momentech, kdy to nejméně čeká...

Vybrala jsi si špatnou cestu; celou dobu jsem se snažil Ti to říct, ale nechtěla jsi to slyšet – a prostor mezi námi najednou získal třetí rozměr a my jsme mimoběžky běžící jinými světy a vesmíry a prostory a lidmi a už nikdy tomu nebude jinak, protože v zádech už nemám žádné nezraněné místo, kam bys mi mohla vrazit nůž plný Tvé sobeckosti, strachu a slabosti...

----



Ztraceno v překladu - příběh o naději, sluneční záři někde za obzorem, o lepších zítřcích, v nichž budeme znovu šťastní, tentokráte už opravdově a navždycky - bez naděje jsme jen trosečníci na souostroví práce a mizejících víkendů; bez naděje nežijeme, ale zavíráme oči, odháníme myšlenky, bezcílně pokračujeme ve zbytečných činnostech a dýcháme přitom písek, do něhož jsme schovali hlavu, čekáme na zázraky, nechceme slyšet pravdu a cítíme pachuť prázdnoty, kterou si nechceme přiznat...



Bob: I don't want to leave.
Charlotte: So don't. Stay here with me. We'll start a jazz band.

NP Zbigniew Preisner - Nocturne II (1995 - Elisa (OST))

Snad jsem tomu i věřil...

Kruh, nekonečná dráha, kužel vztyčený k nebesům; po jeho obvodu se pohybuji, rychle i pomalu, nocí i dnem, běžím, spěchám, loudám se... Budeme vůbec někdy šťastní? Proč je láska tak slabá? Má opravdu zvítězit strach, soucit, lítost, zbabělost a minulost? Tahle hokejová pětka podprůměrného klubu přece nemůže porazit naději, světlo, city, touhu a budoucnost... nebo ano? (K čemu jsou řečnické otázky?)

Tenkrát jsem tam byl s tou, kterou jsem nikdy nezískal... ani nevím, jak jsem Tě pojmenoval. Královna flirtu, sprinterka pomačkaných písmenek neustále vrnícího telefonu, ztělesněná roztěkanost způsobená hledáním nenalezitelného, tenké dlouhé cigarety... a hlavně, ten pocit, který vzbuzuješ - ta touha ochránit Tě před zlým světem, ukázat Ti ten pravý život (ulepený staniol hořké čokolády), přinutit Tě mě milovat...



Kámoš. Energie, smích, naděje, slzy... ale hlavně víra. Víra v život, lásku, v mládí a radost, víra v přátelství, hledání, porozumění, krásu a lidskost, víra v otevřenost a svobodu, víra, že život stojí za to žít...



Vše je jen hra. Hrajeme si s ostatními, hrajeme, že jsme jiní, hrajeme si sami před sebou... síla znamená opustit naše tělo, nechat duši vzlétnout pár metrů nad naší schránku, podívat se dolů a začít se... bavit a smát a plakat a nevěřícně kroutit hlavou nad naším nepochopitelným počínáním a dívat se, jak bojujeme prohrané bitvy, jak věříme v zázraky desátého vstoupení do stejné řeky, jak porovnáváme neporovnatelné, jak se bojíme, že už nikdy nebudeme milovat, jak sníme s otevřenýma očima a běžíme vstříc bajonetům nevyhnutelných proher, jak dýcháme večerní vzduch a objímáme toho druhého, o němž si myslíme, že nás zachrání, jak pateticky opouštíme a rozhodujeme a vyčítáme a mlčky se díváme, jak litujeme právě vyřčených slov, jak se bojíme přiznat si pravdu, kterou neznáme, jak odpouštíme neodpustitelné jen pro ten závan lásky dýchající nesměle a tiše někde na rozhraní minulosti a přítomnosti, jak cítíme... to vše, život, dny, hodiny, noc, vteřiny...

NP Gabriel Fauré - Valse-Caprice, Op. 30 (1990 – Piano Music, Pascal Rogé)

Vítězný oblouk

Chtěl bych věřit náhodám, které znamenají život, dokáží vše důležité osvítit jasem východu slunce, které vše náhle mění, bortí zaběhané pořádky silou kamenné laviny... V čase, kdy nově objevované věty nudí prázdnotou, jsem se vrátil zpět; to, co se mi líbilo před lety, mi nyní učarovalo dokonalostí odstavců, slov a pocitů. U zdi stojí láhev calvadosu a já chci každý večer cítit pár ostrých kapek na jazyku, chci usnout s pocitem dokonalosti posledních minut...



„Protože je noc. A třeba taky proto, že jsme jiskřičky v neznámém větru.“

„Raviku, proč je v noci všechno barevnější? Nic už člověku nepřipadá těžké. Věříme, že všechno svedeme, a to, čeho nemůžeme dosáhnout, vyplníme sny. Proč?“
Usmál se.
„Sny máme proto, že bez nich bychom nesnesli pravdu.“

„To je druhá noc,“ řekl. „Ta bývá nebezpečná. Kouzlo neznámého pominulo a kouzlo důvěry tu ještě není. My ji zvládneme.“
Joan položila skleničku. „Vypadá to, že o tom víš spoustu věcí.“
„Nevím vůbec nic. Jen mluvím. Člověk nikdy nic neví. Všechno je vždycky jinak. Teď taky. Nikdy není druhá noc. Je to pořád první noc. Druhá by znamenala konec.“

„Opustil tě už někdy někdo, koho jsi milovala?“
„Ano.“ Podívala se na něho. „Jeden přece vždycky opouští druhého. Občas je ten druhý rychlejší.“

Sklonil se nad ní. Cítil, jak se Joan chvěje. „Joan,“ řekl. „Nemysli na nic a neptej se na nic. Vidíš světla luceren a tisíc pestrých reklam tam venku? Žijeme v umírající době a toto město se otřásá životem. Jsme odtrženi od všeho a máme už jen svá srdce. Byl jsem kdesi v měsíční krajině a vrátil jsem se a ty jsi zde a jsi život. Už se na nic neptej. V tvých vlasech je víc tajemství než v tisíci otázkách. Tam před námi je noc, několik hodin a přitom věčnost, dokud ráno nezabuší na okno. Že se lidé milují, je všecko; zázrak a to nejsamozřejmější, co vůbec existuje, to jsem pocítil dnes, když se noc proměnila v rozkvetlý keř a vítr voněl po jahodách; bez lásky je člověk jen mrtvola na dovolené, nic než pár dat a náhodné jméno a člověk může právě tak dobře umřít...“

Opět ten samý příběh? Znovu další větrné osmileté mlýny? Byla jsi krásná, chytrá; ten večer jsem Tě chtěl...

„Ta trocha touhy po tom, koho opouštíme, nebo který opouští nás, se změní ve svatozář kolem hlavy toho, kdo přijde pak. Že člověk předtím něco ztratil, propůjčuje tomu novému jakousi romantickou zář. Ten starý, zbožný podvod...“

Nehýbala se na jeho rameni. „Co jsem teď?“
Usmál se. „Diana se smrtícím lukem. Nezranitelná a smrtící.“
„Říkej mi to častěji.“
Ravic mlčel. Nepochopila, co tím mínil. Nebylo to taky nutné. Brala si, co se jí hodilo a jak se jí to hodilo, a o další se nestarala. Ale nebylo to právě to, co jej přitahovalo? Kdo chtěl někoho, který je stejný jako on sám? A kdo se ptal po morálce v lásce? To byl vynález slabochů. A žalozpěv obětí.

„Jak může být láska dokonalá, když tě každou noc ve spánku ztrácím?“

Nejlepší způsob, jak ztratit ženu, je ukázat jí život, jaký jí mohl nabídnout jen na pár dní. Bude se pokoušet dostat jej znovu – ale s někým jiným, kdo by byl schopen zajistit jí ho natrvalo.

Upřeně se díval na oblohu plnou hvězd. Měl by být rád, že to takhle dopadlo. Ušetřil si spoustu zbytečných hovorů. Věděl to a Joan to věděla taky. Aspoň ke konci. Udělala tu jedině správnou věc. Žádné vysvětlování. Vysvětlování patřilo do druhé třídy. V citu neexistoval vysvětlení. Jen činy. Chválabohu, že u toho nebyla kolomaz morálky. Chválabohu, že o ní Joan nic nevěděla. Jednala. Hotovo. Konec. Žádné vláčení sem a tam. On taky jednal. Proč tu tedy ještě postává? Za to může ten vzduch. To měkké tkanivo májového večera v Paříži. A taky noc, samozřejmě. V noci bylo všechno jiné než ve dne.

Byla jsi upřímná, zvídavá i otevřená; ten večer jsme si byli nečekaně blízko...

„Co si o mně myslíš, Joan?“ řekl. „Podívej se ven. Ta červeň a zlato a modř. Ptají se, jestli včera pršelo? Jestli byla válka v Číně nebo ve Španělsku? Jestli v tomto okamžiku umírají tisíce lidí anebo se tisíce lidí rodí? Jsou tu, vznášejí se vzhůru, a to je všecko. A ty chceš, abych se ptal? Tvoje ramena jsou v tom světle z bronzu a já se mám ptát? Tvoje oči jsou v tom rudém odlesku jako moře starých Řeků, fialové a vínové, a já mám chtít vědět něco, co už je pryč? Ty jsi tady a já se mám chovat jako blázen a prohrabávat se ve zvadlém listí minulosti? Co si o mně myslíš, Joan?“
Slzy jí oschly. „To už jsem dlouho neslyšela,“ řekla.
„Tak to jsi byla mezi tupohlavci. Ženy máme zbožňovat nebo opustit. Nic mezi tím.“

Ten večer mi dal sílu; nevíš o tom, ale Ty jsi mi ji předala, já jsem najednou mnohem silnější, mám na sobě brnění odvahy, vidím strašně daleko, nebojím se žít...

Vzal ji za ruce. „Jdu, Joan. Navždycky. Ty žiješ s někým jiným. Ženy, které miluji, nesdílím s nikým jiným.“

Okamžik mlčel. Věděl, že by byl ztracen, kdyby s ní spal. Bylo to jako podepsat směnku, která už není ničím kryta. Přicházela by znovu a znovu a odvolávala by se na to, čeho dosáhla předešle, a pokaždé by žádala o něco víc, aniž by se sama něčeho vzdala, až by byl zcela v jejích rukou, a pak by ho nakonec znuděně opustila, slabého, zkorumpovaného vůči sobě samému, oběť své vlastní slabosti a své zlomené žádosti.

„Ty mě miluješ, Raviku - “ řekla Joan a byla to otázka jen napůl.
„Ano. Ale dělám všecko, abych se od tebe osvobodil.“

Ravic odložil skleničku. „Víš, že bys zase odešla – zítra, pozítří, jednou - “ řekl.
Joan sklonila hlavu. „Ano.“
„A kdyby ses vrátila – víš přece, že bys zase znovu odešla?“
„Ano.“ Zdvihla obličej. Byl zalitý slzami. „Čím to je, Raviku? Čím to je?“
„Já taky nevím.“ Slabě se usmál. „Láska není někdy moc veselá, viď?“
„Ne.“ Podívala se na něho. „Co to jen s námi je, Raviku?“

„Nerozumím ti. Mohli bychom přece - “
„Ne,“ přerušil ji kvapně. „Jenom to ne. Fráze o přátelství. Malá zelinářská zahrádka na lávě vyhaslých citů. Ne, to my nemůžeme. My ne. To je možné při malých aférách. I pak je to nechutné. Láska se nemá pošpinit přátelstvím. Konec je konec.“

A pak najednou... jsem byl opět ve své minulosti, bezbranný, čekaje na nůž, jenž mě pohladí v ledvinách... Proč? Tohle Ti nikdy neodpustím, tu zbabělost, která vše zničila...

Na okamžik přestala dýchat. Oči byly úplně ve stínu. Otevřela je. Zorničky byly nepřirozeně velké. Ravic nevěděl, jestli ho vidí. „Ti amo,“ řekla.
Promluvila řečí svého dětství. Pro tu druhou byla příliš unavená. Ravic vzal její mrtvé ruce. Něco se v něm zlomilo.
„Udělalas ze mne živého člověka. Byl jsem předtím jen kámen. Ty jsi způsobila, že žiju - “



Jednou... budu v Paříži… a calvadosem si večer připijeme na Vítězný oblouk...

NP This Is Your Captain Speaking - A Wave To Bridget Fondy (2005 – Storyboard)

Babí léto..

... je tu. Jsem... rád, cítím se šťastný, vnímám sluncem provoněný chlad, užívám světa kolem sebe, nalézám vyrovnanost, cítím klid, ráno nechci vstávat a večer usínat, dívám se slunci do očí, hltám poslední paprsky energie, naslouchám šepotu dní, jimž se nechce večer odcházet...



Vždy je tomu tak; poprvé člověk nemůže mluvit ani dýchat, podesáté přikyvuje a cítí, že je čas jít dál... Sympathy for Lady Vengeance; ... (ty dojmy... jsou stále ještě ve mně, ale každým ránem je jich méně a méně, nakonec odejdou a ztratí se, zmizí, zešednou, rozpustí se, jinakost se stane obyčejností a obyčejnost jinakostí, bílá bude černou a černá si navlékne bílý šat... a kouzlo pomine...).



Co zůstane? Ty tóny - tak jako pokaždé - melodie, Vivaldi a Asie, upřímnost, slzy, rozmazané pohledy přes deštěm skrápěný okenní parapet, pravda, smutek, naděje...

NP This Is Your Captain Speaking - Gathering Pieces (2005 - Storyboard)

Tam, kde končí obzor...

----

Mlha, vlny, sůl... vše bylo cítit ze vzduchu... a od moře stále fouká slaný vítr; až příliš okamžiků a momentů, vše se valí neuvěřitelnou rychlostí, není možné zastavit a čekat a vnímat a nedýchat...



Třeba ten večer, kdy se blížila pevnina, a pod zamračenou oblohou se začaly rýsovat pravidelné stejnokroje větrných elektráren; hejno budoucnosti v oblacích zšeřelého soumraku, mávání unavených perutí pod mračny plnými deště, síla rotujícího zvyku, nemožnost zastavit a odpočinout si...



Chlad, vítr, slunce na pár chvil; okamžiky jara v pozdním létě, pravda na dosah, slunce hřálo napůl schováno, rybářské chatky byly velkolepé svojí obyčejností a ve vzduchu byl cítit ranní rybolov. Zastavený čas - tolikrát zaklínané sousloví, jež v sobě ukrývá pravdu - byl přítomen ve všech předmětech: v potrhaných rybářských sítích, v oprýskaných trámech, v mořem nasáklých pilotách i v mlčenlivých stěnách skal...



Já, Ty a tvoje tápaní... čekané, předvídatelné, ale přece tolik silné... bojuješ svůj zápas, nevíš, hledáš, ptáš se... tak jako já tolikrát. A k tomu Náhoda - taková, jakých je jen pár za život... Jsi stále někde jinde, neuvědomuješ si ubíhající vteřiny, považuješ svět za zkamenělé sousoší, kdy jednotlivé sochy jsou jen herci Tvého života, které můžeš kdykoliv povolat zpět do hry...



Vystřelené šípy na všechny strany, odpovědi, hledání, touhy, naděje... Je toho tolik, tak moc, nelze vše zachytit a popsat, nelze vše zodpovědět a pochopit, minuty tikají, čas je zastaven jen naoko, život tepe svojí neustálou přítomností...



Slunce vychází a hřeje, voda připomíná karibské slunce a jím prohřáté pláže, ptáci křičí píseň svého rodu a já se dívám na vlny narážející na zachmuřené břehy; je najednou podzim, choulím se do všeho možného, cítím chlad míst daleko za polárním kruhem, vnímám nehostinnost jen na chvíli proměněnou v přívětivost několika málo prosluněných okamžiků...



Nevím - chtěl jsem najít pravdu, ale našel jsem jen další příběhy, otevřené, čekající, s otazníky ve svých erbech; vyzvu je na souboj, není jiná cesta – nemůžu jinak, čas vypršel, dny se naplnily a Ty stále tápeš ve svých obavách a ve své minulosti... Sám sebe se ptám, kolik mám vlastně síly; na první pohled tak strašně mnoho, ale ve skutečnosti pochybuji o čemkoliv, o čem je možné alespoň trochu pochybovat...



Cítím to - ten chlad večera, tu slitinu všech pocitů vykovanou z Tvé jedinečnosti, ty nové cesty, ty volající příběhy; tentokráte nechci čekat, už nikdy, už jsem čekal až příliš dlouho, příliš často, příliš...



(Jenže... vůle se vždy zlomí, jsem křehký jako ocel, jež se může rozpadnout na tisíce kousků pouhým nárazem na zem...)



Černá a bílá, pravda a lež, láska a nenávist, přitažlivost a odpuzování se, oheň a voda, vítr a zem... jsem tím vším, cítím se tak, pán všech moří, dobyvatel ztracených světů, král promarněných příležitostí - teď a tady, kdy i o půlnoci jsou vidět v dálce se rýsující obrysy pevniny, ztracen uprostřed Atlantiku, daleko na zamračeném severu...



A vrátím se zpět a budu zase polykat kilometry života, cítit pádící dny rozpouštěné v kyselině pracovních povinností, budu zase plný optimismu a energie jak se patří, zbytečnosti zase ovládnou můj život svojí prázdnotou a já budu mhouřit oči čekaje na zářijové slunce...



NP Godspeed You! Black Emperor - Motherfucker=Redeemer (Part One) (2002 - Yanqui U.X.O.)

Rytmus života...

A kapky deště vyťukávají svůj nepravidelný rytmus - soustruhy nezměnitelné skutečnosti - voda stéká po zelené obloze a já jsem uzavřen v centimetrech jehlanovitého prostoru. Prší; znovu a znovu, opakovaně... přitom je ale krásně, vzduch voní nezkažeností a nezávislostí, je cítit volnost a nekonečný prostor...



Nebude se mi chtít zpět; do světa mizejícího jak koncová světla nočního vlaku, kdy čas plyne rychlostí větru a dny pomalu odkapávají do dřezu minulosti, mizejí ve výlevce, naposledy se zatočí ve špinavém víru a odplynou do ztracenosti...



Bylo mi tenkrát tak moc smutno; vyšel jsem ven a potřeboval Tě - tak silně, tak strašně moc jsem Tě potřeboval... Nechtěla jsi, protože jsi nemohla, protože... máš strach, strach ze sebe, ze svých pocitů, ze svých nálad, ze svých výčitek, ze své lásky, ze světa, který je okolo Tebe...



Co bych dělal já? Možná bych také skončil někde u moře, pod šedivou oblohou, ovládnut zimou, třeba bych... kdyby, samé kdyby, žiju v podmiňovacím způsobu, žiju v představách namísto v realitě, čekám, stojím, váhám, ptám se; nedokončené věty odpovídají nedokončeným příběhům, vše do sebe tak moc zapadá...

Čas, který zbývá... kolik ho je? Nekonečné dlouhé vteřiny hledání...

...

NP Karel Kryl - Tekuté písky (1993 - To nejlepší)

Dnes...

Dnes mi bylo 27; stále se cítím nedospělý, stále neznám pravdu, utíkám i hledám, stále jsem trochu sobecký a trochu narcistní, stále chci být lepším člověkem, stále věřím ve své sny a ideály, jsem sebelítostivý a přecitlivělý, jsem otevřený a smějící se, stále jsem solitérem pokaždé, kdy je to jen trochu možné, stále jsem náročný, domýšlivý, toužící, obdivující, chybující, plný strachu i zklamání, plný odhodlání i víry, stále jsem... sám sebou.

Dnes jsem tam seděl, pozoroval, mluvil; nejmladší mezi vyvolenými, kteří rozhodovali o osudech desítek lidí... Stále jsem perspektivní, stále překračuji očekávání, stále mám štěstí v ty pravé okamžiky, stále jsem nedošel k cíli cesty, stále ještě nejsem na hranici svých schopností a ambicí... Stále stojím rozkročen na těch dvou cestách, stále zvládám zkloubit své dva světy, stále... žiju.

Dnes jsi mi na dálku přála; stručně, krátce, přesto se závanem naděje...

Dnes... nebo včera? Zítra? Vzdávám to; chci jít dál, přeji si to, prosím o to, modlím se za to... Čekáš někde na mě?

NP Air - Alone in Kyoto (2004 - Talkie Walkie)

Návrat

Přál jsem si rozuzlení, přál jsem si najít klíč k tomu všemu, přál jsem si získat sílu... jenže místo odpovědí jsou tu i nadále pouze otázky, čas je lékem, jenž neúčinkuje, smutek je skryt, ale přece ho lze tak jasně cítit, láska... je to vůbec láska? Nebo jde o strach, strach opustit něco tak krásného, co už se nikdy v životě nebude opakovat? Tohle oba cítíme? Všechny předsevzetí a odhodlání se tak rychle ztratily, byly jsme oba bezbranní a slabí, čelíce vzájemné přítomnosti toho druhého...

Před rokem jsme stáli na začátku cesty; nyní jsme někde ztraceni, utekli jsme přede všemi, schovali se před plynoucími vteřinami, odhodili jsme všechny bolesti a křivdy, zůstali jsme jen sami dva... my, pohled na řeku, Maškarní sál, Schumann, Beethoven a Chopin.

Z Schumannových Fantasiestücke Op. 12 mi učaroval ten poslední, In der Nacht; noc byla náhle tak moc cítit, za okny se dal tušit padající soumrak, vzduch pomalu ztrácel horkost rozpáleného dne...

(Červené mělo příchuť noci, Tvé šaty byly ztělesněním ženské rafinovanosti, Tvá touha soupeřila s tou mojí, Tvá vůně ovládla mé smysly...)



Eugen Indjic pak začal hrát Beethovena (Piano Sonata No. 23 in F minor ("Appassionata"), Op. 57); první věta mi vzala dech: až nečekaně křehké motivy, až nečekaná senzitivita, až nečekaná uhlazenost přecházející v dynamické pasáže, vše dohromady tvořilo jeden celek těžko uchopitelné bolestivé krásy...

(Bylo tak moc přirozené pokračovat ráno tam, kde jsme skončili podlehnutím přicházející půlnoční únavě...)




Někdy není třeba hledat slova, protože dokonalost nelze popsat; je dokonalá v tom, že jí nic nechybí, že v ní není nic navíc, je silná i majestátní, je plná melancholie i radosti, vyvolává touhu pokračovat... Taková je Chopinova Ballade for piano No. 1 in G minor, Op. 23; synonymum smyslu života, stejně neuchopitelně krásná, jako před rokem...

(Bylo tak moc samozřejmé milovat se v těch poloopuštěných vodách, nechat hřát se sluncem, brodit se pískem a mlčky beze slov si rozumět...)

Může být něco lepšího, než když je přídavkem splněné nevyslovené přání? Ta akordová kadence, při které mráz běhá po zádech a já - tak jako pokaždé - mlčky a neznatelně přikyvuji se slzami deroucími se do očí... Rachmaninov - Prelude for piano No.6 in G minor, Op. 23/5 (jednou... budu toto preludium hrát a zvuk se bude linout polootevřenými balkónovými dveřmi do ztichlého dvora starých domů...).

(A touha byla tak moc silná i cestou zpět...)



Chtěl jsem, přál jsem si, snil a doufal jsem, věřil...

A pondělí bude takové, jako vždy; ochromení vzájemnou přitažlivostí, slabost a strach... jsem a zůstanu už takový...

(A o hudbě už nemohu psát, protože mi docházejí slova; je jich tak moc málo a já se stále jen opakuji v marné snaze vystihnout ty těžko popsatelné okamžiky, kdy tóny vstupují do chvějící se duše...)

NP John Cage - In a Landscape (2002 - Alexei Lubimov - Der Bote: Elegien für Klavier)

Ležíš tu vedle mne...

... a jsi tak blízko a tak daleko zároveň... Cítím Tebe, Tvoji vůni, Tvoje štěstí plynoucí z mé přítomnosti, ale stejně tak cítím to vše, co je proti nám, co je tak těžké překonat, je-li to vůbec možné...

Proč?

Proč?

Proč?



Na konci jsem měl slzy v očích; Ty jsi na tom byla hůře než já - možná i proto, že příběh Tristana a Isoldy byl tak moc podobný tomu našemu, možná proto, že vyřčená slova jsou denně všude kolem nás, možná proto, že podléháme síle vzájemné přitažlivosti, abychom ubližovali sami sobě navzájem...



(A z okna pluje příjemný závan letní noci a z dálky je cítit vůně cest a hvězdy svítí tak jako včera a Ty máš krásné tělo tak jako pokaždé a já se cítím opuštěný tak jako nikdy předtím a Ty se potácíš v lomech osudu a já...)

(In Vino Veritas)

NP I really like Leonard Cohen's Suzanne...

Prázdnota... (inside myself)

... a mě už nebaví, pojídat náhražky života, zpívat písně falešného štěstí, věřit v bláhovost znovuzrození, doufat v neexistující odvahu, prchat před dlouhými večery, probouzet se unavený a v omítce stropu hodiny nenalézat šmouhy pravdy...

(A Démanty noci byly tak moc vhodné pro tyto dny, kdy krásné obrazy jsou temněny nepatřičnými událostmi a žaludek je sevřen strachem samoty a nepochopení...)



Unaveně klopýtám po klávesách a bezmocně si uvědomuji zoufalost a prázdnotu, jež mě obklopuje; vše je navíc jiné a unavenější, knihy jsou prázdnější než kdykoliv předtím a filmům se lze jen smát...

(A jedině cesta je řešení, jedině svoboda je spasení, jedině... je to všechno jedno, vstoupám vzhůru a utahuji pouto jistot, cinkají nezasloužené mince, perspektiva a potenciál mě drtí, kamenolom kariéry a já jako bezmocný dělník v soukolí štěstí opravdového života...)

NT (now thinking) Sleep, wine, tommorow, journey (and my eyes do not see anything worth seeing...)

Cesta za obzor...

Je hezky i ošklivě zároveň; venku hřmí, oblaka dešťových kapek mi plují nad hlavou, vítr pročesává listí vzrostlých bříz, je tma, je noc, je čas spánku, je čas konce nadějí...

Jako vždy, jako tolikráte, jako pokaždé: přiblížil jsem se, nalákán na přísliby budoucnosti, a spálil se na troud, rozpadl na mikročástice tvořící mé já, proklínal jsem svoji hloupost a naivitu... Já hledám pravdu převážen přívozy, Ty užíváš města nad Seinou (s ním, jako tradičně; nikdy se to asi nenaučím, kupovat si Tě...).



V neděli jsem tam stál - chyběla jsi mi jako dnes - bylo tam tak moc lidí, dovnitř se dostal jen málokdo; já ano, musel jsem, protože některé okamžiky jsou tak moc jedinečné svoji neopakovatelností, že opominout je znamená prohru, ztrátu, smutek i zklamání zároveň...



Bylo to neuvěřitelné; zvuk se vlnil, někdy silný jak hřmící příboj narážející na mohutná skaliska, jindy jemný jak spadané podzimní listí... příběhy pokračovaly, melodie prostupovaly mou prokletou duši, najednou vše přestávalo existovat a já byl na cestě za jiným životem, vnitřnosti vibrovaly distorzí efektovaných kytar, ohlušující bouře rvala uši, jemně vybrnkávané tóny smutně hladily zjitřené nitro...



Mono byli a jsou jedineční; jsou svoji, nikdo jiný se jim nepodobá... pochopil jsem to, co jsem někde četl: "... a najednou jsem měl v očích slzy, neznámo proč, neznámo z jaké příčiny ...". Nedýchal jsem, tělo mě přestávalo poslouchat, měl jsem zavřené oči, cestoval někam daleko, neznámo kam, neznámo za čím - vítr mi hladil tváře, kapky deště mi tekly po tvářích a spolu se slzami vytvářely prameny melancholické hořkosti...



(Já... vím, že týdny běží tak moc rychle, že jsem ztracen ve svých snech, tak jako vždy... "... v hodinách ranních nemohu spát...")

NP Hana Hegerová – Rozvod (2000 – Síň slávy)

Nevážím si... (inside myself)

Nevážím si sebe za svou slabost a zbabělost, nevážím si Tebe za to samé, nevážím si jeho za prázdnotu, jíž oplývá, nevážím si svých shrbených zad, nevážím si Tvého soucitu, nevážím si ničeho, co nás obklopuje...

Jsem rozedrán, přežívám, užírám se, polykám plynoucí vteřiny, modlím se za usnutí, vstávám s prvními paprsky, nevěřím v budoucnost, nenávidím Tě za to všechno, miluji Tě za to samé, chci uniknout pryč... chci začít znovu, čistě, krásně, naplno... se vším tím, co jsem objevil, poznal a pochopil...

Jenže sny jsou sny a realita zůstává zaprášeným a politým ubrusem 4. cenové; pivo je pod mírou, lidé nemají oči, čas je mátožnou veličinou zatracení, sny nemají smysl, venku je až příliš horko a Ty mi zase tolik ubližuješ svým pohrdáním...

(A já si přeju usnout a probudit se jinak, jinde, s někým jiným...)

NP Ambulances, streets, people, birds... sad summer again...

Tma i světlo... (a jinak prázdné fráze)

First title card: She was a comely young woman and not without prospects. Therefore it was heartbreaking to her mother that she would enter into marriage with William Munny, a known thief and murderer, a man of notoriously vicious and intemperate disposition. When she died, it was not at his hands as her mother might have suspected, but of smallpox. That was 1878.

Připadám si... tak, jakoby všechny možné pocity, které je možné cítit, ovládaly moje nitro neuvěřitelně silnou intenzitou; miluji i pohrdám, chápu a nerozumím, těším se i bojím, doufám a současně ztrácím víru... Stojím, dívám se do dálky, slunce zapadá, je večer... a já čekám a věřím v uhasínající plameny naděje...

(... je to tak moc složité, tolik a tolik ...)

Bill Munny: It's a hell of a thing to kill a man. To take everything he has, and everything he ever will have.



Je to už více než deset let... Byl jsem tenkrát ohromen pravdivou syrovostí, černá a bílá neexistovaly, stejně jako dobro a zlo; to, co mělo cenu, byla pomsta a nenávist, láska až za hrob, napravení a cesta zpět do pekla, krvavá nespravedlnost na všech stranách...

Little Bill Daggett: I don't deserve this... to die like this. I was building a house.
Bill Munny: Deserve's got nothin' to do with it.
[aims gun]
Little Bill Daggett: I'll see you in hell, William Munny.
Bill Munny: Yeah.
[fires]



Tenkrát jsem nedýchal, stejně jako několikrát poté, když jsem sledoval tolikrát opakovaný příběh, ale vlastně poprvé jinak, poprvé bez všech těch nudných moralizujících pseudopravd, poprvé bez romantizujících momentů, poprvé s koláží všech trýzní, síly i bolesti...

(... mám rád takové příběhy, mám rád Clinta; Nesmiřitelní jsou a navždy budou hluboce ve mně ...)

Last title card: Some years later, Mrs. Ansonia Feathers made the arduous journey to Hodgeman County to visit the last resting place of her only daughter. William Munny had long since disappeared with the children... some said to San Francisco where it was rumored he prospered in dry goods. And there was nothing on the marker to explain to Mrs. Feathers why her only daughter had married a known thief and murderer, a man of notoriously vicious and intemperate disposition.

NP Taro Iwashiro - First Love (2005 - Semi Shigure (OST))

Něco se stalo...

... tak nečekaně a rychle, tak moc jistě, tak zvláštně; a já teď mám najednou tolik možností, kam dál jít, tolik otevřených cest, tolik nadějí a tolik snů...

Stačí vždy tak málo; třeba poznání toho, že tak moc zničující a vysilující, jako byl náš příběh, to už nikdy nemůže být, protože už nikdy nebudu muset tolik bojovat sám se sebou, s Tebou, s ním, s Tvým okolím, s mým okolím, se všemi...

(A najednou jsem silný a plný energické víry; jen mám strach (NEMÁM, a to je tak krásné!), jak dlouho mi tento stav duše vydrží...)

Filmy zůstávají prázdnými náhražkami a namísto nich se objevují další hrdinové a jejich příběhy; 32 týmů a v každém z nich je ukryta alespoň jedna zvláštnost, která stojí za rozkrytí a vstřebání...

(A já jsem až nepříkladně šťasten, nechci se opakovat lítostivými větami, nechci stále přemýšlet řádky o tom samém, už nechci žít náhražkami namísto skutečného žití...)

NW (now watching) Ali Daei; chtěl bych ale znovu vidět Gabriela, to byl můj hráč...

(Jako by to bylo nepřípadné - otázky smyslu existence v porovnání s několika poločasy; jenže tentokrát vítězí přímočarost a já se s radostí vzdávám nutnosti hledat neexistující pravdu...)

Okamžiky změn, tajemství slov, naděje i cesta...

Jsem zamilován do lásky; do toho spalujícího pocitu, který vše převrací naruby, který z jinak důležitých věcí vytváří nepodstatné hlouposti a ze zbytečností kouzlí krásné momenty, a já jsem snad právě proto stále zahleděn do minulých dní, stále věřím a doufám, stále chci být s Tebou...

(... a zase tu ležím sám, zatímco jsi někde jinde ...)

Můžeme si opravdu rozumět? Úplně? Můžeš mě opravdu pochopit? Máš na to dost síly? A jsem já dost silný na to, abych mohl stát vedle Tebe?



Sám nevím, kde ještě beru tu sílu, odkud ji čerpám, kde ji nalézám... Seděl jsem tam, díval se, ale přitom jsem stále jakoby byl někde jinde - stále jsem byl s Tebou; ten den mi volal, hráli jsme na třetího, balvany se začaly valit ze svahu a všichni se topili ve vroucím oleji prýštících emocí, krev crčela, rány bolely, vzduch plál, slova plenila, pravda zbloudila, ztratili jsme se všichni sobě navzájem...



V ten den jsem symbolicky poznal Tajemství slov; co je ještě pravda a co není? Co vlastně můžu napsat? Líbil se mi ten pohled na slunce zapadající nad mořem a už jen lehce osvětlující těžební věž, chápal jsem a cítil tu atmosféru zatracení a bolesti, tázal jsem se sám sebe na věci, jež nebylo možné zodpovědět...

(... a pak jsi mi napsala a já musel jít volat, tak moc jsem musel, tak moc jsem Ti chtěl pomoci, tak moc jsem chtěl pomoci nám, zachránit nás ...)



(A nakonec, kdy jsem vše pochopil, jsem prozřel: vyhrát, získat... krásné, ale co když něco nejde, co když to něco je už dávno mrtvé? Tážu se sám sebe každý večer, každé ráno si odpovídám obejmutím Tvých ramen, každý podvečer si dodávám odvahy líbáním Tvých úst...)

NP This Is Your Captain Speaking - 6pm (2005 - Storyboard)