Rytmus života...

A kapky deště vyťukávají svůj nepravidelný rytmus - soustruhy nezměnitelné skutečnosti - voda stéká po zelené obloze a já jsem uzavřen v centimetrech jehlanovitého prostoru. Prší; znovu a znovu, opakovaně... přitom je ale krásně, vzduch voní nezkažeností a nezávislostí, je cítit volnost a nekonečný prostor...



Nebude se mi chtít zpět; do světa mizejícího jak koncová světla nočního vlaku, kdy čas plyne rychlostí větru a dny pomalu odkapávají do dřezu minulosti, mizejí ve výlevce, naposledy se zatočí ve špinavém víru a odplynou do ztracenosti...



Bylo mi tenkrát tak moc smutno; vyšel jsem ven a potřeboval Tě - tak silně, tak strašně moc jsem Tě potřeboval... Nechtěla jsi, protože jsi nemohla, protože... máš strach, strach ze sebe, ze svých pocitů, ze svých nálad, ze svých výčitek, ze své lásky, ze světa, který je okolo Tebe...



Co bych dělal já? Možná bych také skončil někde u moře, pod šedivou oblohou, ovládnut zimou, třeba bych... kdyby, samé kdyby, žiju v podmiňovacím způsobu, žiju v představách namísto v realitě, čekám, stojím, váhám, ptám se; nedokončené věty odpovídají nedokončeným příběhům, vše do sebe tak moc zapadá...

Čas, který zbývá... kolik ho je? Nekonečné dlouhé vteřiny hledání...

...

NP Karel Kryl - Tekuté písky (1993 - To nejlepší)

Dnes...

Dnes mi bylo 27; stále se cítím nedospělý, stále neznám pravdu, utíkám i hledám, stále jsem trochu sobecký a trochu narcistní, stále chci být lepším člověkem, stále věřím ve své sny a ideály, jsem sebelítostivý a přecitlivělý, jsem otevřený a smějící se, stále jsem solitérem pokaždé, kdy je to jen trochu možné, stále jsem náročný, domýšlivý, toužící, obdivující, chybující, plný strachu i zklamání, plný odhodlání i víry, stále jsem... sám sebou.

Dnes jsem tam seděl, pozoroval, mluvil; nejmladší mezi vyvolenými, kteří rozhodovali o osudech desítek lidí... Stále jsem perspektivní, stále překračuji očekávání, stále mám štěstí v ty pravé okamžiky, stále jsem nedošel k cíli cesty, stále ještě nejsem na hranici svých schopností a ambicí... Stále stojím rozkročen na těch dvou cestách, stále zvládám zkloubit své dva světy, stále... žiju.

Dnes jsi mi na dálku přála; stručně, krátce, přesto se závanem naděje...

Dnes... nebo včera? Zítra? Vzdávám to; chci jít dál, přeji si to, prosím o to, modlím se za to... Čekáš někde na mě?

NP Air - Alone in Kyoto (2004 - Talkie Walkie)

Návrat

Přál jsem si rozuzlení, přál jsem si najít klíč k tomu všemu, přál jsem si získat sílu... jenže místo odpovědí jsou tu i nadále pouze otázky, čas je lékem, jenž neúčinkuje, smutek je skryt, ale přece ho lze tak jasně cítit, láska... je to vůbec láska? Nebo jde o strach, strach opustit něco tak krásného, co už se nikdy v životě nebude opakovat? Tohle oba cítíme? Všechny předsevzetí a odhodlání se tak rychle ztratily, byly jsme oba bezbranní a slabí, čelíce vzájemné přítomnosti toho druhého...

Před rokem jsme stáli na začátku cesty; nyní jsme někde ztraceni, utekli jsme přede všemi, schovali se před plynoucími vteřinami, odhodili jsme všechny bolesti a křivdy, zůstali jsme jen sami dva... my, pohled na řeku, Maškarní sál, Schumann, Beethoven a Chopin.

Z Schumannových Fantasiestücke Op. 12 mi učaroval ten poslední, In der Nacht; noc byla náhle tak moc cítit, za okny se dal tušit padající soumrak, vzduch pomalu ztrácel horkost rozpáleného dne...

(Červené mělo příchuť noci, Tvé šaty byly ztělesněním ženské rafinovanosti, Tvá touha soupeřila s tou mojí, Tvá vůně ovládla mé smysly...)



Eugen Indjic pak začal hrát Beethovena (Piano Sonata No. 23 in F minor ("Appassionata"), Op. 57); první věta mi vzala dech: až nečekaně křehké motivy, až nečekaná senzitivita, až nečekaná uhlazenost přecházející v dynamické pasáže, vše dohromady tvořilo jeden celek těžko uchopitelné bolestivé krásy...

(Bylo tak moc přirozené pokračovat ráno tam, kde jsme skončili podlehnutím přicházející půlnoční únavě...)




Někdy není třeba hledat slova, protože dokonalost nelze popsat; je dokonalá v tom, že jí nic nechybí, že v ní není nic navíc, je silná i majestátní, je plná melancholie i radosti, vyvolává touhu pokračovat... Taková je Chopinova Ballade for piano No. 1 in G minor, Op. 23; synonymum smyslu života, stejně neuchopitelně krásná, jako před rokem...

(Bylo tak moc samozřejmé milovat se v těch poloopuštěných vodách, nechat hřát se sluncem, brodit se pískem a mlčky beze slov si rozumět...)

Může být něco lepšího, než když je přídavkem splněné nevyslovené přání? Ta akordová kadence, při které mráz běhá po zádech a já - tak jako pokaždé - mlčky a neznatelně přikyvuji se slzami deroucími se do očí... Rachmaninov - Prelude for piano No.6 in G minor, Op. 23/5 (jednou... budu toto preludium hrát a zvuk se bude linout polootevřenými balkónovými dveřmi do ztichlého dvora starých domů...).

(A touha byla tak moc silná i cestou zpět...)



Chtěl jsem, přál jsem si, snil a doufal jsem, věřil...

A pondělí bude takové, jako vždy; ochromení vzájemnou přitažlivostí, slabost a strach... jsem a zůstanu už takový...

(A o hudbě už nemohu psát, protože mi docházejí slova; je jich tak moc málo a já se stále jen opakuji v marné snaze vystihnout ty těžko popsatelné okamžiky, kdy tóny vstupují do chvějící se duše...)

NP John Cage - In a Landscape (2002 - Alexei Lubimov - Der Bote: Elegien für Klavier)

Ležíš tu vedle mne...

... a jsi tak blízko a tak daleko zároveň... Cítím Tebe, Tvoji vůni, Tvoje štěstí plynoucí z mé přítomnosti, ale stejně tak cítím to vše, co je proti nám, co je tak těžké překonat, je-li to vůbec možné...

Proč?

Proč?

Proč?



Na konci jsem měl slzy v očích; Ty jsi na tom byla hůře než já - možná i proto, že příběh Tristana a Isoldy byl tak moc podobný tomu našemu, možná proto, že vyřčená slova jsou denně všude kolem nás, možná proto, že podléháme síle vzájemné přitažlivosti, abychom ubližovali sami sobě navzájem...



(A z okna pluje příjemný závan letní noci a z dálky je cítit vůně cest a hvězdy svítí tak jako včera a Ty máš krásné tělo tak jako pokaždé a já se cítím opuštěný tak jako nikdy předtím a Ty se potácíš v lomech osudu a já...)

(In Vino Veritas)

NP I really like Leonard Cohen's Suzanne...

Prázdnota... (inside myself)

... a mě už nebaví, pojídat náhražky života, zpívat písně falešného štěstí, věřit v bláhovost znovuzrození, doufat v neexistující odvahu, prchat před dlouhými večery, probouzet se unavený a v omítce stropu hodiny nenalézat šmouhy pravdy...

(A Démanty noci byly tak moc vhodné pro tyto dny, kdy krásné obrazy jsou temněny nepatřičnými událostmi a žaludek je sevřen strachem samoty a nepochopení...)



Unaveně klopýtám po klávesách a bezmocně si uvědomuji zoufalost a prázdnotu, jež mě obklopuje; vše je navíc jiné a unavenější, knihy jsou prázdnější než kdykoliv předtím a filmům se lze jen smát...

(A jedině cesta je řešení, jedině svoboda je spasení, jedině... je to všechno jedno, vstoupám vzhůru a utahuji pouto jistot, cinkají nezasloužené mince, perspektiva a potenciál mě drtí, kamenolom kariéry a já jako bezmocný dělník v soukolí štěstí opravdového života...)

NT (now thinking) Sleep, wine, tommorow, journey (and my eyes do not see anything worth seeing...)

Cesta za obzor...

Je hezky i ošklivě zároveň; venku hřmí, oblaka dešťových kapek mi plují nad hlavou, vítr pročesává listí vzrostlých bříz, je tma, je noc, je čas spánku, je čas konce nadějí...

Jako vždy, jako tolikráte, jako pokaždé: přiblížil jsem se, nalákán na přísliby budoucnosti, a spálil se na troud, rozpadl na mikročástice tvořící mé já, proklínal jsem svoji hloupost a naivitu... Já hledám pravdu převážen přívozy, Ty užíváš města nad Seinou (s ním, jako tradičně; nikdy se to asi nenaučím, kupovat si Tě...).



V neděli jsem tam stál - chyběla jsi mi jako dnes - bylo tam tak moc lidí, dovnitř se dostal jen málokdo; já ano, musel jsem, protože některé okamžiky jsou tak moc jedinečné svoji neopakovatelností, že opominout je znamená prohru, ztrátu, smutek i zklamání zároveň...



Bylo to neuvěřitelné; zvuk se vlnil, někdy silný jak hřmící příboj narážející na mohutná skaliska, jindy jemný jak spadané podzimní listí... příběhy pokračovaly, melodie prostupovaly mou prokletou duši, najednou vše přestávalo existovat a já byl na cestě za jiným životem, vnitřnosti vibrovaly distorzí efektovaných kytar, ohlušující bouře rvala uši, jemně vybrnkávané tóny smutně hladily zjitřené nitro...



Mono byli a jsou jedineční; jsou svoji, nikdo jiný se jim nepodobá... pochopil jsem to, co jsem někde četl: "... a najednou jsem měl v očích slzy, neznámo proč, neznámo z jaké příčiny ...". Nedýchal jsem, tělo mě přestávalo poslouchat, měl jsem zavřené oči, cestoval někam daleko, neznámo kam, neznámo za čím - vítr mi hladil tváře, kapky deště mi tekly po tvářích a spolu se slzami vytvářely prameny melancholické hořkosti...



(Já... vím, že týdny běží tak moc rychle, že jsem ztracen ve svých snech, tak jako vždy... "... v hodinách ranních nemohu spát...")

NP Hana Hegerová – Rozvod (2000 – Síň slávy)

Nevážím si... (inside myself)

Nevážím si sebe za svou slabost a zbabělost, nevážím si Tebe za to samé, nevážím si jeho za prázdnotu, jíž oplývá, nevážím si svých shrbených zad, nevážím si Tvého soucitu, nevážím si ničeho, co nás obklopuje...

Jsem rozedrán, přežívám, užírám se, polykám plynoucí vteřiny, modlím se za usnutí, vstávám s prvními paprsky, nevěřím v budoucnost, nenávidím Tě za to všechno, miluji Tě za to samé, chci uniknout pryč... chci začít znovu, čistě, krásně, naplno... se vším tím, co jsem objevil, poznal a pochopil...

Jenže sny jsou sny a realita zůstává zaprášeným a politým ubrusem 4. cenové; pivo je pod mírou, lidé nemají oči, čas je mátožnou veličinou zatracení, sny nemají smysl, venku je až příliš horko a Ty mi zase tolik ubližuješ svým pohrdáním...

(A já si přeju usnout a probudit se jinak, jinde, s někým jiným...)

NP Ambulances, streets, people, birds... sad summer again...

Tma i světlo... (a jinak prázdné fráze)

First title card: She was a comely young woman and not without prospects. Therefore it was heartbreaking to her mother that she would enter into marriage with William Munny, a known thief and murderer, a man of notoriously vicious and intemperate disposition. When she died, it was not at his hands as her mother might have suspected, but of smallpox. That was 1878.

Připadám si... tak, jakoby všechny možné pocity, které je možné cítit, ovládaly moje nitro neuvěřitelně silnou intenzitou; miluji i pohrdám, chápu a nerozumím, těším se i bojím, doufám a současně ztrácím víru... Stojím, dívám se do dálky, slunce zapadá, je večer... a já čekám a věřím v uhasínající plameny naděje...

(... je to tak moc složité, tolik a tolik ...)

Bill Munny: It's a hell of a thing to kill a man. To take everything he has, and everything he ever will have.



Je to už více než deset let... Byl jsem tenkrát ohromen pravdivou syrovostí, černá a bílá neexistovaly, stejně jako dobro a zlo; to, co mělo cenu, byla pomsta a nenávist, láska až za hrob, napravení a cesta zpět do pekla, krvavá nespravedlnost na všech stranách...

Little Bill Daggett: I don't deserve this... to die like this. I was building a house.
Bill Munny: Deserve's got nothin' to do with it.
[aims gun]
Little Bill Daggett: I'll see you in hell, William Munny.
Bill Munny: Yeah.
[fires]



Tenkrát jsem nedýchal, stejně jako několikrát poté, když jsem sledoval tolikrát opakovaný příběh, ale vlastně poprvé jinak, poprvé bez všech těch nudných moralizujících pseudopravd, poprvé bez romantizujících momentů, poprvé s koláží všech trýzní, síly i bolesti...

(... mám rád takové příběhy, mám rád Clinta; Nesmiřitelní jsou a navždy budou hluboce ve mně ...)

Last title card: Some years later, Mrs. Ansonia Feathers made the arduous journey to Hodgeman County to visit the last resting place of her only daughter. William Munny had long since disappeared with the children... some said to San Francisco where it was rumored he prospered in dry goods. And there was nothing on the marker to explain to Mrs. Feathers why her only daughter had married a known thief and murderer, a man of notoriously vicious and intemperate disposition.

NP Taro Iwashiro - First Love (2005 - Semi Shigure (OST))

Něco se stalo...

... tak nečekaně a rychle, tak moc jistě, tak zvláštně; a já teď mám najednou tolik možností, kam dál jít, tolik otevřených cest, tolik nadějí a tolik snů...

Stačí vždy tak málo; třeba poznání toho, že tak moc zničující a vysilující, jako byl náš příběh, to už nikdy nemůže být, protože už nikdy nebudu muset tolik bojovat sám se sebou, s Tebou, s ním, s Tvým okolím, s mým okolím, se všemi...

(A najednou jsem silný a plný energické víry; jen mám strach (NEMÁM, a to je tak krásné!), jak dlouho mi tento stav duše vydrží...)

Filmy zůstávají prázdnými náhražkami a namísto nich se objevují další hrdinové a jejich příběhy; 32 týmů a v každém z nich je ukryta alespoň jedna zvláštnost, která stojí za rozkrytí a vstřebání...

(A já jsem až nepříkladně šťasten, nechci se opakovat lítostivými větami, nechci stále přemýšlet řádky o tom samém, už nechci žít náhražkami namísto skutečného žití...)

NW (now watching) Ali Daei; chtěl bych ale znovu vidět Gabriela, to byl můj hráč...

(Jako by to bylo nepřípadné - otázky smyslu existence v porovnání s několika poločasy; jenže tentokrát vítězí přímočarost a já se s radostí vzdávám nutnosti hledat neexistující pravdu...)

Okamžiky změn, tajemství slov, naděje i cesta...

Jsem zamilován do lásky; do toho spalujícího pocitu, který vše převrací naruby, který z jinak důležitých věcí vytváří nepodstatné hlouposti a ze zbytečností kouzlí krásné momenty, a já jsem snad právě proto stále zahleděn do minulých dní, stále věřím a doufám, stále chci být s Tebou...

(... a zase tu ležím sám, zatímco jsi někde jinde ...)

Můžeme si opravdu rozumět? Úplně? Můžeš mě opravdu pochopit? Máš na to dost síly? A jsem já dost silný na to, abych mohl stát vedle Tebe?



Sám nevím, kde ještě beru tu sílu, odkud ji čerpám, kde ji nalézám... Seděl jsem tam, díval se, ale přitom jsem stále jakoby byl někde jinde - stále jsem byl s Tebou; ten den mi volal, hráli jsme na třetího, balvany se začaly valit ze svahu a všichni se topili ve vroucím oleji prýštících emocí, krev crčela, rány bolely, vzduch plál, slova plenila, pravda zbloudila, ztratili jsme se všichni sobě navzájem...



V ten den jsem symbolicky poznal Tajemství slov; co je ještě pravda a co není? Co vlastně můžu napsat? Líbil se mi ten pohled na slunce zapadající nad mořem a už jen lehce osvětlující těžební věž, chápal jsem a cítil tu atmosféru zatracení a bolesti, tázal jsem se sám sebe na věci, jež nebylo možné zodpovědět...

(... a pak jsi mi napsala a já musel jít volat, tak moc jsem musel, tak moc jsem Ti chtěl pomoci, tak moc jsem chtěl pomoci nám, zachránit nás ...)



(A nakonec, kdy jsem vše pochopil, jsem prozřel: vyhrát, získat... krásné, ale co když něco nejde, co když to něco je už dávno mrtvé? Tážu se sám sebe každý večer, každé ráno si odpovídám obejmutím Tvých ramen, každý podvečer si dodávám odvahy líbáním Tvých úst...)

NP This Is Your Captain Speaking - 6pm (2005 - Storyboard)

Rozlámán na kusy...

Přesně tak se cítím; vyčerpán, udušen pod nánosy hlíny, drcen kariérou, z jejíhož rozjetého vlaku nelze vyskočit, rozpadnut na prvočísla základních emocí... Vracím se tam, kam se ve skutečnosti vrátit nechci; Ty mi ubližuješ tak, jako vždycky, zase se cítím hloupě a ztraceně, zase je pro Tebe důležitější on, než jsem já, zase se vše opakuje - podzimní nálady ovládly jaro a já tápu a zoufale se snažím zachytit čehokoliv ve vzduchoprázdnu, kterým se stále rychleji propadám níže a níže...

Pravda neexistuje, závazky budoucnosti straší mě i Tebe, a já začínám pomalu a jistě cítit, že skrze poznání nemožnosti být s Tebou najdu štěstí v otevření očí při pohledu na ztělesnění pěstěné chytrosti... (vrátila jsi se a ozvala; a já se těším, přestože mám strach, že budu pro Tebe méně, než bych chtěl být...).

Bušilo mi srdce, tak strašně moc, tak neuvěřitelně silně... Začalo to nenápadně, chladně i studeně, artistně dokonale, jen výjimečně krásně; Beethoven je takový, s výjimkou měsíčního svitu (pomalu plynoucí trojzvuky) a patetické krásy (neokázalost monumentálnosti) mi nedokáže moc říci...

Pak přišel Mozart; mozartovsky hravý, energický, ale přesto polapen v nedokonalostech doby, kdy zahnědlé klávesy bylo tak obtížné tisknout, kdy zvuk byl přesycen sladkostí a kdy pravidla vítězila nad svobodou výpovědi...

Jenže pak... tak jako vždycky, tak silně, tak tajemně, tak krásně, tak jinace, tak současně, tak minule... Frederic Chopin a jeho nálady i pocity, večerní jitra, podzimní večery, melancholická zadumání, nevyřčená slova, neuskutečněná rozloučení... Ballade for piano No. 3 in A flat major, Op. 47 zvedla vítr v kadencích akordů, aby Nocturne for piano No. 8 in D flat major, Op. 27/2 nastolilo atmosféru smíření...



A potom? To nejlepší, to nejsilnější i nejkrásnější, teskné motivy v nejtišších pianissimech přecházející ve fortissima souzvuků vznešené hrdosti, opakované melodie v různých vyzněních... nic lepšího není, nikdy jsem nic krásnějšího i sebezničujícího neslyšel; Ballade for piano No. 4 in F minor, Op. 52, Chopinův odkaz přicházejícím staletím, který mi už nikdy nikdo nevezme, protože ho cítím v sobě - ve své paměti... Emanuel Ax, mé druhé setkání s ním; večerní nokturno koncert, těsně před půlnocí, další Chopin jako přídavek, červené víno, dokonalost provedení, obdivoval jsem, mlčky se díval, cítil...

(... a venku vál od řeky jemný vítr ...)

(A já seděl vedle Tebe, tisknul Tvé ruce, miloval Tě... a Ty jsi pak odjela za ním, abych se – tak jako už tolikrát – cítil tak moc opuštěně, tak moc osamoceně, tak moc ztraceně...)

NP (... that evening before midnight ...) Frederic Chopin - Ballade for piano No. 4 in F minor, Op. 52 (Ivan Moravec)

Vyčerpán...

... po celodenní práci, po několika pivech, po několika kilometrech, po několika hodinách utloukání času; venku pršelo - znovu tu byl na pár chvil říjen - a já sledoval plynoucí mraky, které utíkaly směrem od Tebe ke mně (a Ty teď právě usínáš vedle něho, zatímco já budu dopíjet včerejší hrozny).

Je to zvláštní; jakoby mám pocit, že se nemusím bát: všechny ty moje obavy a strachy, které se do mě zařezávaly jako ocelová lana, jsou najednou pryč a já cítím, že je vše jasné a zřejmé, že jsme oba poznali pravdu, že oba víme...

(Jen nevím, kolik je v Tobě síly, to je jediná neznámá té nevyřešitelné rovnice, jejíž výsledek lze vždy jen odhadovat...)



A mezitím, někde v přítmí, se zase odehrává příběh těch dvou a té jedné, černé a bílé, jež se převrací ve své opaky jako den a noc, zvláštní momenty, nečekané zvraty... ale přesto, někdy jen těžko uvěřitelné...



Ale v ten okamžik, kdy hudba hrála, kdy auto po silnicích směřovalo vstříc nicotě, v ten moment jsem to cítil, tak jasně, tak naprosto samozřejmě; Lucerna byla poloprázdná, Ty jsi pracovala, já byl sám bez svých strachů, byl jsem soběstačně živý, domněle dospělý, silný bez slabostí, ale přesto tak moc slabý bez jakékoliv síly... (a Bratři nakonec skončili rozemletí tak jako bývám já; přesto ale - slunce nakonec začalo vycházet...).

NP Floex - Pointilice (2001 - Pocustone)

Recitál...

Jako bych stál na soutoku tří řek, díval se na proudící vodu a spolu s ní nechával odplynout všechny náležitosti mého života (a mezitím už jakoby není o čem psát, o čem přemýšlet, co vdechovat do mozkových zákoutí...).

Nevím, kde je smysl, ztratil jsem ho; vše začíná být stejné, tak moc stejné. Filmy se až příliš podobají těm předchozím, koncerty mě nedokáží znehybnět, jsem unaven z rychle odumírajících týdnů, kalendář rotuje zrychlující se rychlostí, přibývá otázek, ale ubývá chuti na ně vůbec odpovídat, dostavuje se apatie... a smíření; smíření s prázdnotou...

Beethoven byl podivně studený, krásný jen v některých okamžicích; po přestávce však bylo vše jinak, možná tím červeným vínem, možná tím okamžikem... Bylo to dojemně krásné a současně silné; klavírní sonáta byla živě náročná, měnící se v čase, hlasitá i tichá, překvapující... a Oldřich Korte pak přišel na pódium, díval se nám do očí, byl dojatý, určitě byl tak moc dojatý... (a já jsem cítil posvátnost tohoto okamžiku).

Pak přišel Smetana a jeho České tance: rychlé a náročné, vždy však melodické, výbušné a plné energie; byl jsem překvapen, nečekal jsem tolik klavírního umu a složité dokonalosti...



Garrick Ohlsson hrál mohutně, silně, bezchybně; jakoby bez emocí, ale přesto emočně, jakoby bez pocitů, ale přesto naléhavě... po všech těch opusech přišly přídavky a teprve pak, v momentě, kdy zazněl Rachmaninov a jeho Prelude op.3 no.2 in C sharp minor, jsem si uvědomil neopakovatelnou zvláštnost tohoto večera...

(A pak jsem vyšel ven, abych v telefonu objevil několik vět od Chytré; ... kam poplujeme? Skoro mi to je jedno; jste si podobné, každá jiná, ale přitom jste vlastně stejné - stejné v tom, že vám nikdy nebudu opravdu rozumět... (a já jsem jako vždy zamilován do lásky bez tváře)).

NP David Dorůžka - Tears (2004 - Hidden Paths)

Za oponou...

Seděl jsem za oponou, ve tmě, před sebou hladil klávesy piana, na které jsem už jednou hrál; bylo mi tenkrát okolo deseti a já měl v paměti několik stran harmonií, s nimiž jsem se měl podělit s publikem... Teď to bylo jiné; sál byl stejně veliký, stejně osvícen, jenže já seděl za oponou, hrál pro prázdné řady, cítil popůlnoční čas a posvátnou náladu tohoto vyjímečného okamžiku, hrál jsem pro sebe, zachraňoval jsem svou duši, přenesl ji do jiného světa...

(Jeden z těch momentů, které se nezapomínají; jsou tak krásné, že ani nejdou popsat, že každý pokus o jejich zaznamenání jim vždy něco ubírá z jejich neopakovatelné jedinečnosti...)



Zvláštní večer; v pozdní noci dojít na kraj světa s THX 1138; jiné, silné, zvláštní, mrazivé, bílé, beznadějné... nezapomenutelné, podobně jako Krev a kosti před pár měsíci...



A teď tu ležím, klávesy tiše ševelí, potichu hraje Leonard Cohen, je před půlnocí... a Ty usínáš u sebe doma (a já stále cítím Tvoji vůni na mém polštáři...).

NP Leonard Cohen - Suzanne (2002 - The Essential Leonard Cohen)

Srdce je sevřené...

Srdce je sevřené, zmatené, ztracené... zítra ráno se zase probudím po šesté, už potolikáté, a zase budu pohledem fixovat bělavé hrbolky stropní omítky, budu se snažit zavřít oči, usnout a zapomenout... Proč? Tak moc mi dáváš pocítit, jak moc málo a zároveň moc pro Tebe znamenám, tak moc se cítím šťastný i nešťastný zároveň, tak moc věřím i pochybuji, tak moc miluji i nerozumím, tak strašně moc... Proč? Proč jsi zase mlčela? Po tom všem? Nerozumím Ti, opravdu ne...

Je to přesně takové, přesně jedna povídka, jeden příběh; jen nevím, kam ho zařadit: zda na začátek, konec či snad někam do ztraceného mezičasu... To jsme přesně my, jen namísto 5x2 je to 5x(2+1)... jak skončíme? Začátkem? Máme vůbec na to? Dokážeš se změnit? Dokážu Tě změnit? Dokážeme se změnit?



(Už jsou tu zase... prázdné fráze, sebemrskačské věty narychlo sesmolené tak, aby mi dávaly pocit důležitého porozumění sama sobě; přitom ale nic neřeší, přitom je vše takové, jak bylo už tolikrát – rozlámané jak střepy starého zaprášeného skla...)

Tenkrát jsem rozuměl, díval se, pozoroval a chápal... byly to pravdy, zkušenosti, příběhy i zážitky, přesně takhle končí ta nejlepší předsevzetí, přesně takhle začínají silné příběhy, které se nám vryjí do všech smyslů, ovládnou chuť i hmat, zatemní oči, zpřeráží všechny zásady a závazky, voní tak moc silně a hlas je zvonem bolesti... Je to vždycky tak? Jen pouhé odvracení konce? Boj, který nelze vyhrát? Kde je potom pravda?

(... asi v Departure od September Malevolance ...)



Hořkost na jazyku, poslední dotyky, urputnost a násilnost, snaha zmizet i zemřít, ale především touha v zázrak obživnutí... a když už ne znovuzrození, tak alespoň pochopení, najití odpovědi... Tak začal ten filmový příběh a já věděl, že François má stejné oči...

Oni končili svým začátkem na pláži za soumraku slunce, my zhasínali v dešti na mostech do ztracena; byli jsme šťastní, líbali se, točila se nám hlava z hloubky pod námi a díky emocím v nás, zastavovali jsme čas, byli jsme zase posledními žijícími lidmi...



Jen jedno nevím: kam těch několik hodin zařadit? Zase nám vítr čechral vlasy, zase jsme cítili slunce, zase jsme byli spolu... jenže jen na pár hodin; obloha se zatáhla a pochybnosti zaplavily naše nitra... Začátek? Konec? Začátek konce? Konec začátku? Bezvýznamná epizoda nekonečného příběhu?

(Už (si) nechci ubližovat...)

5x2 je pravdivě bolestný, je hořký a přitom bezbarvý jak neslazený dekagram tisíckrát vylouhovaného zahnědlého čaje; ukazuje cestu: cestu života, které se s cestou naděje potkává vždy jen na pár chvil (těch několik okamžiků, kdy je možné ze silnice mávat vedle jedoucímu vlaku...).

NP Nothing; jen zářivky mi proudí do uší svojí vysokou frekvencí...

Stereo...

Je to opravdu těžké, najít... V časech, kdy je vlastně všechno dávno pryč, kdy Lucie neexistuje a kdyby existovala, tak bude vykradeně vyprahlá a tak moc nucená, že se stane ztělesněním prázdnoty, kdy Vypsaná fixa už nikdy nebude mít tu lehkost prvního alba, při jehož poslechu bylo tak moc lehké a snadné nechat roztočit čápa nad hlavu a rok 1982 byl tím nejlepším rokem druhého tisíciletí, kdy Psí vojáci mě nemohli potkat, protože jsem byl příliš mlád, kdy Ready Kirken jsou sice příjemně pop-rockoví, jenže jinak už rozemletí na kusy, kdy Chinaski jsou vánoční kapelou podzimních pultů v Tescu, kdy Iné kafe dali přednost létání, kdy sjednocení Southpaw Toneless Roe-Deer Clou & spol. v průniku s Khoibou vytvářejí hodinovky na dvě přehrání, kdy No Name, Divokej Bill, Wohnout...

(Vždycky alespoň jedna píseň, jedna melodie, jedny slova, vždycky jsem našel něco, co se mi vrylo do mozku, aby tam zůstalo navždy. Kritizuji – ale obdivuji, hlavně tu odvahu jít za svým snem... mám je rád, mám je doma, slyším je, ...)



Já potřebuju cítit něco víc; tak jako tenkrát po té noci, kdy jsem před šestou poslouchal pravidelné narážení mužského narcismu na ženskou zoufalost průměrnosti, kdy jsem se v duchu smál i brečel zároveň, kdy to bylo tak moc příznačné, všechny ty šťastné úsměvy, rozmluvy o blížící se svatbě, ale vevnitř prázdnota, kterou nemohlo cizí sperma zaplnit... Tenkrát jsem se ptal světa, proč se to všechno vlastně děje (a za oknem pršelo a staré dřevěné chatky byly provlhlé jak prostěradlo vedlejšího pokoje...).



Šel jsem ten večer dolů k řece a v písku zanechal svoje stopy; napodobenina Good Morning Melody a všech těch křehkých křišťálů koncertního křídla... About Passing se naučím, protože chci – exploze melancholického zadumání převtělená do teskného motivu, jenž pozvolna graduje...



(A taky ten večer, kdy slunce bylo poprvé jarní a jeho paprsky hřály jak vyhasínající kamna před čtvrtou ráno...)



(A taky ta krajina v jarní podzim z oken vlaku směřujícího na západ...)

Mám je rád: Priessnitz. Letos Stereo, před rokem Playlist... Jan běží parkem k Jezeru, v očích má Střepy (jako Hvězdy), Smetanovy sady jsou tím pravým Parkem pro Dotkni se mě, Jaro Nebolí, Tanečnice, Cesta, Kotě, Nebel, ...

...

(... skončíme v pekle ...)

NP Priessnitz – Jezero (2006 – Stereo)

Sarajevo...

Jen málokdy... chtěl jsem začít text touto větou, přestože nevím, jak větu dokončit. Prázdná slova, prázdné fráze, tak jako vždy... Chtěl bych mít vše, ale nevím, jak toho dosáhnout, nevím, jestli štěstí není někde jinde, nevím, nic nevím...



(Ležím na obstarožní karimatce, páteční slunce pomalu uvadá, je chladno i teplo zároveň, jsem opřen o srolovaná spací vlákna a roky schnoucí dřevěnou kulatinu, piju Budvar, koukám na nebe, čekám na ostatní a zároveň si přeji, aby vůbec nepřijeli a já měl ten rychle utíkající čas pro sebe, pro své sny, hledání i tužby.)

Proč to bylo tak jednoduché? A proč pak najednou tak složité? Nedokážu si to zodpovědět, zdůvodnit... tak moc mě to bolí a trápí; měl jsem vše, opravdu vše, vše, co jsem tak dlouho hledal... a namísto toho jsem nyní ztracen v minulosti a snech a mám pocit, že se to už nikdy nebude opakovat, nevím, jak toho docílit, nevím, kde Tě najít, nevím, jak Tě poznat, nevím, jak Ti říci, že jsem to JÁ a že Ty jsi TY...

(A hrají Doors; charakteristická nepřítomnost basy, píseň za písní, až k závěrečné The End... (This is the end, my beautiful friend...))

Proč vždy něco chybí? Vlastně to vidím jasně: měla jsi všechno, ale chyběla Ti jedna věc: schopnost mít mě ráda, zamilovat se do mě, milovat mě tak, jako jsem já miloval Tebe; našel jsem vše až na tu jednu věc, to nejdůležitější jsi mi nedokázala dát...

Chybíš mi tu, přestože jsem zapřísahal sama sebe tolikrát, že už je vše pryč, přestože jsem Ti to řekl, psal... chybíš mi tu. Kdybys tu teď byla, věděl bych ale, že jen prodlužuji agonii umírání; nešlo to... proč? Proč? Proč?



Včera jsem tam seděl, v podivných křeslech, v podivném sálu, mezi podivnými lidmi, tak cizími, ale přitom tak známými, a tiše poslouchal. Vlastně to byl návrat; návrat do města, procházel jsem nábřeží, viděl neexistující domy, stál na břehu staré známé řeky a šel cestou, kterou před deseti lety nešlo jít. Těch osm let, ten čas strávený vstáváním do mrazivé tmy, čas utopený povinnostmi, vzdorem, snadnou lehkostí, dospíváním... vrátil jsem se do toho města, kde jsem strávil kolik času, tolik se toho dozvěděl, ale přesto nedovedl zařadit a utřídit, přidat mezi souvislosti, převrátit v pravdy života...



A Jaromír hrál tak, jak hrát měl, čišela z něj radost i pokora, strašně moc dával, byl si vědom své síly; cítil jsem tu atmosféru, kdy během dvou hodin bylo tak moc jednoduché zapomenout na všechny bolesti našich duší i bolesti našeho umírajícího světa, kdy... kdy bylo všechno převtěleno do několika desítek minut, kdy svět přestal existovat, kdy existoval jen On, já a my - tiše naslouchající, pokorně přijímající, smějící se... bylo to krásné.



Co mi utkvělo v paměti? Vím to naprosto přesně: dokonalá harmonie, krásná melodie, smutností prosycený text, dechberoucí provedení... Sarajevo bylo tím, čím večer získal punc jedinečnosti, po této písni už bylo vše dokonalé...

(Je tak moc krásných věcí, tolik příležitostí, tolik okamžiků... tak moc je chci vnímat s Tebou; tou, na kterou čekám, v kterou doufám, v kterou věřím, která mi ukáže cestu, která přijde a bude vědět, která mi bude rozumět, která mě bude milovat, která si mě bude vážit, která mě bude obdivovat, která bude... moje... a já budu Tvůj, jen Tvůj... budu mít vše a dám Ti vše...)

NS (Now shining) Friday sun over spring meadows and old trees...

Stále stejné, stále silné, stále hodné obdivu...

Bylo to podruhé; první setkání se událo před pár lety - už tenkrát jsem zasvěceně věděl, co zůstávalo ostatním skryto, a už tenkrát jsem cítil vše to, co před pár dny: obdiv, radost i smutek, zamiloval jsem do křehkosti spojené s neuvěřitelnou silou, rozuměl jsem tónům, akordům, rytmům, slovům, hlasu...

Radůza...



(Jen málokdy poslouchám opakovaně, jen zřídka se vracím po několika měsících; po letech se vracím jen výjimečně - k Tobě, k Radiohead, Chopinovi... budu se vracet k post-rocku? (Těším se na Mono; začátek července mě odvane na jinou planetu, byť budu tak blízko...))

Když začnou znít Andělové z nebe, když slyším Ať není mi líto, když cítím toulavou duši ve Větře můj, když účtuji v Jednou to pomine, když nedýchám s Vše je jedním; když pak odcházím, tak znovu věřím, tak znovu otevírám oči a začínám se dívat kolem sebe...

NP Mono - Moonlight (2006 - You Are There)

Jsem šťastný...

... opravdu, nečekaně, překapivě. Nemám nic, ztratil jsem vše, ale přesto - cítím jaro, cítím cestu, jež se vine přede mnou, mám zase spoustu snů; konečně vím, co chci, a hodlám pro to udělat vše, co budu moci.

(Už o Tobě nebudu psát. Nechci plýtvat slovy; spletl jsem se v Tobě, nedokážeš udělat ten poslední krok, nedokážeš přeskočit potok průměrnosti - najednou je vše tak jasné a zřejmé, mozek racionálně uvažuje, vnímám objektivní pravdu, získávám odstup, uvědomuji si zbytečnost ztracených týdnů, jsi mi najednou zcela lhostejná (do té doby, než Tě opět uvidím)).



V každém Kim Ki-Dukově filmu, jež dohromady tvoří kruh posmutněle krásných příběhů, je alespoň jeden obraz, jeden shluk nekonečně krásných vteřin, které mi vženou slzy do očí, kdy plně rozumím, chápu podstatu, cítím pravdu, je mi líto, uvědomuju si, vidím, dýchám, ztrácím se...



Co to bylo teď? Ten jeden moment... kdy napjaté lano spojovalo nespojitelné, kdy smrt byla tak moc blízko, kdy síla po životě byla tak moc ohromná, kdy touha po lásce volala po sebezničení, kdy se nešlo jen tak rozejít, kdy pracující motory zápasily s ochabujícím dechem, kdy se ve stejnou vteřinu objevilo rozuzlení dlouhých let...



(V ten moment měl film skončit; cítil jsem vlhké oči a najednou jsem nevěděl, zda chci zemřít, nebo žít navždy...)

Teď tu sedím, akordy se opakují a já vím... budu žít pro své sny, jen pro ně... Luk byl krásný; čekal jsem to, věděl, už dopředu znal...

NP The Seven Mile Journey - The Murderer_Victim Monologues (2006 - The Journey Studies)

Bylo jim to vidět v očích...

Bylo jim to vidět v očích. Tomu klukovi, který se mě ptal, jak se mi to líbilo, a stačil mi přitom říci, jak denně sledoval měnící se přehled čekaje na Mnichov; stihl se přitom podivit mé osamocené cestě za několika tóny, byť vlastně po koncertu byl údiv nepatřičný, protože vše bylo najednou naprosto samozřejmé...

Viděl jsem to v očích i té dívce, která seděla naproti mně v mnichovské U-Bahn a musela promluvit, očima i rty, když viděla vedle mě položené artefakty. Nebo jsem začal mluvit já? "I've all their CDs," řekl jsem a v téhle větě bylo vše. "I will buy them all," odpověděla a vystoupila ve stanici Leher, nechajíc mě napospas posvátné náladě prožité vyjímečnosti...

Všechno, všechno, našel jsem vše; ještě nikdy jsem si tolik nepřál, aby koncert nikdy neskončil... Opusy z Mr. Beast se valily jeden za druhým; Friend of the Night mě znovu pohltil svou naprosto dokonalou gradací, melodií, teskností i nadějí, I Know You Are But What Am I zažehla plameny polární noci, Glasgow Mega-Snake všechny odmrštil několik metrů od pódia - takovou explozi nešlo ustát...



Rock už nemůže zajít dál, už nemůže být nic za hranicí, kterou vytyčili Mogwai; John, Stuart, Martin, Barry a Dominic, kytary, bicí, basa, synths, piana, zvonky, soundscapes a programming: hluková stěna drcených strun, vibrující basy, repetitivní klávesové melodie, dělostřelecké granáty bicích s neurčitým, ale vždy přesně patřičným rytmem, distortion i hall, pomalost i rychlost, razantní nástupy a doznívající fade-out... Cítil jsem to - bylo to přesně ONO...



(Láska a nenávist, zatracení a otupělost, emoce a vztek, smutné deštivé dny skotského podzimu, odtékající životy, nesmiřitelnost a nespravedlnost, osamělost i naděje.)

Mogwai pojmenovali démony v nás, převtělili je ve zvukové abstrakce, dali jim tvar a podobu, nebáli se jich dotknout, vytáhli je na noční světlo, ukázali na ně a nechali nás je zpětně vstřebávat - obnažené, ale přesto stále stejně silné...

NP Mono - Are You There? (2006 - You Are There)