There & back

Děje se toho moc, říkala si předloni na podzim a byla to pravda, a stejně tak to platí i teď, kdy jaro ukazuje svou vlídnou tvář, já na koberci schraňuji a kupím věci, které budu v následujících dnech skládat a rovnat do velkého batohu, a Ty, jakoby mimoděk, se budeš vdávat, jak jsem viděl a četl v oznámení, které se ke mně dostalo podivnou klikatou nevyhnutelnou cestou. Všechno to vlastně do sebe zapadá – a ve mně zůstalo už jen pár vzpomínek na těch několik krásných víkendů a tu jednu noc u mě doma, a to je vše, nic dalšího, nic jiného; potkat se, nemáme si toho moc co říct, jen jedno delší objetí a pak raději mlčet a jít… Miloval jsem Tě až příliš, tak proto; z velkých lásek přátelství nevznikají…



Balmorhea byla fajn; lidí akorát, atmosféra klidného rozpoložení, krásní naslouchající. Jako tenkrát před rokem. Dělá mi radost, když můžu podpořit a poděkovat – a po koncertě odcházet s novým albem a kusem oděvu, co mi třeba ani nesedí, ale to už je pak jedno; jde o ty dvě hodiny a ten zážitek a dojmy i pocity a tak všechno spolu dohromady…



A Febiofest letos byl stejný jako vloni i kdykoliv jindy; koktejl dobrých, špatných i průměrných, filmů přístupných i těch druhých, přímočarých a na nic si nehrajících i stylizovaných a překombinovaných. 500 dní se Summer bylo moc fajn; milé a zábavné. Van Diemenova země byla silná; krutá, přímočará a pravdivá. Pár večerů, pár filmů, pár setkání; nadčasové zůstane, zbytek není podstatný.



A pak ještě jeden film; o lásce. Připomněl mi jiný dokument, který na mě působil stejně. Oko nad Prahou, film o nadání a touze a kreativitě, o naivitě a víře; o tom, že někdy udělat vše nestačí. Jednou jsem Jana potkal na pražském letišti, když jsem cestoval do Londýna; měl neuvěřitelné charisma. Lehce pomačkaný oblek, bílá košile, malé zavazadlo, hubená vysoká postava, bílé vlasy, opálená pleť. Vyzařovala z něho důvěryhodnost zvláštního typu – že žije jen takovým způsobem a jen pro to, čemu věří a o čem je přesvědčen, nic víc a nic míň, že cokoliv jiného by pro něj bylo jen ztrátou času. Člověk ze staré školy, který neumí dělat kompromisy, co by bolely. Jenže… to všechno už je pryč.



-----

A teď jsem zpět, zpátky doma z výletu na jinou hemisféru téhle planety, ze světa natolik jiného, že se mi z něj točila hlava, a já po těch čtyřech týdnech chtěl domů, zpět k Tobě, nám, našemu příběhu, jež je na svém začátku, pomalu se odvíjí a spřádá zážitky na cestě vzájemného poznávání. Jsem tak moc zvláštně a nečekaně vyrovnaný i klidný; mám pocit, že už jsem zažil vše, všechny možné kombinace, situace, zvraty, všechny prohry i výhry, utajené skutečnosti i přehnané upřímnosti, ztráty, rozchody a usmíření…

NP Daniel Lanois – Sonho Dourado (2004 – Friday Night Lights (OST))

Moon

„Ale ať to dopadne jak chce, my s Petem jsme si vždycky říkali: ‚Jen žádné slzy, nic takového.‘ Tohle je moje třetí manželství a Petovo taky a jsme oba nezávislí. Vždycky jsme si říkali: ‚Buďme jeden na druhém nezávislí.‘ Pete říkal: ‚Jestli mě náhodou někde odkrouhnou, nic si z toho nedělej a nebreč. Radši se znovu vdej a na mě nemysli.‘“



Jsem jako harvester na Měsíci, do kterého právě narazil jediný člověk obývající těžební stanici, řidič planetárního povrchového vozidla, ztracenec svého vlastního života; jako v tom filmu, který sám sebe postupně rozkrýval, v té podivné zasmušilé atmosféře bezútěšného rozkladu, kdy jedinou pozitivní věcí v životě je vzpomínka na dávno minulé, co se už nemůže nikdy vrátit. Jeden film a jedna kniha. Měly tolik společného…



S nadějí je to složité; někdy je až beznadějné ji někde najít. Někde přeci ale vždycky je; na konci, když se vše vysvětlí a definitivně zakryje závojem minulosti, se objeví ještě jedna možnost, která se stane nutností – možnost jít dál. Jako v tom jiném příběhu, smutně palčivém a bolestně pravdivém. Odjet, zavřít bránu, opustit město, zmizet; tak jednoduché a tak nemožné zároveň. Hledající si zakrývají oči a schválně se dívají na svět špatnými směry, brýlemi špatné barvy, ve špatném světle; je to tak jednoduché, ta zaslepenost přílišných nároků, nesmyslných snů, nesplnitelných přání; touha nalézt neexistují řešení a kráčet po ztrácející se cestě…

Návraty v sobě mají patogenní kouzlo. Nejsou stresující, ale ani obyčejné. Jsou zvráceně plné krásných vzpomínek, vytěsňujících to zlé a nefunkční. Mají kouzelnou moc popřít realitu a objektivní pravdu; na pár chvil, do dalšího rána. Těla k sobě mají blízko; znají se, voní si, umějí si vyhovět. Hormony plující krví zaplavují mozek zhmotnělými sny. V noci se černé duše lépe schovají; je jim dobře, souzní si a rozumí; s rozbřeskem popraskají a pokryjí se popelem erupce pochybnosti.

Život nelze žít bez života. Proto všechny ty kompromisy a zbytečnosti. Život je složen i z nich. Především z nich.

NP Arms and Sleepers – Matador (2009 – Matador)

River Traffic

Zní to jako… volání ztracené lodi z moře s plovoucími ledovými krami, jako nedávno v Baltu, když mrzlo a zastavil se čas do té doby, než přijely ledoborce jako deus ex machina; osvobodit, vyprostit, zachránit, ukončit ten promrzlý příběh. A tak nějak to zní, když Erik začne hrát a táhlé rozmazané tóny trubky se začnou linout prostorem podobně, jako malá dětská ruka kreslící prstem na zamžené okno, na jehož druhé straně mráz právě črtá zmrzlé obrazce; a Erik hrál a bylo to jiné, než poprvé i poté, a snad i něco chybělo, možná – ale i tak, v těch prostorem se linoucích melodiích bylo ukryté něco z šera polárního dne, přišlo mi to tak, …



A o pár dní později, pod vysokou klenbou kostela uprostřed pražského Starého Města, ve zvláštním prostředí plném hledačů pravdy, kteří ověšeni korálky a v duších tápajících vesmírem východních náboženství přicházeli k Stephanovi ze zcela jiného směru, než já, poutník nadčasovými harmoniemi s poznávajícím znamením ECM, tak tehdy se v některých momentech tajil dech, protože to byla dokonalost sama, třicet let studia a poznání, a Stephan vždy na začátek řekl, odkud nástroj je a jak se jmenuje, a pak hrál a někdy zpíval melodie ve svém vlastním jazyce, a bylo zcela jedno, jestli to zrovna byla japonská flétna či bavorský sitar, a když pak na íránský bubínek vykouzlil zvuk větru vanoucího pouštním pískem a na konci pak neuvěřitelně hrál na dvě íránské flétny zároveň, bylo to symbolické loučení s nečekaně přístupným večerem, kdy jsem v duchu cestoval Asií bez bližšího určení cíle a smyslu cesty…



A tak nějak to je, krásné zážitky se prolínají dny, jejichž jediným světlým bodem je večerní drink, a polední slunce střídá odpolední sníh padající z šedivých mračen, a vítr nad pankráckou plání se opírá do výškových budov a jemně hýbe jejich konstrukcí, železobeton sténá podivnými zvuky neživé konstrukce a jaro je vzdálené neurčitý počet dní, možná jeden a možná sto, není možné cokoliv odhadnout a říci. A někdy mám chuť si pořád dokola pouštět River Traffic, ten chytlavý opus s postupnou gradací, který mě v Akropoli přiměl zavřít oči a plout proti proudu Río Beni, vstříc času a pryč ze zimní reality…



Jsou to střípky odžitých dnů, z nichž možná pár minut zůstane v paměti déle, než jen do zítřejšího rána; ty scény z Bagdádu a okolí, umně natočené a plné napětí, a ten film o posledním dnu v roce, kdy nikdo nechce být sám, a dějí se podivné věci, které možná povedou ke katarzi a prozření; je to fajn, když je možné takhle něco získat a nic přitom neztratit…



A nic dalšího není. Prostě není; nebo možná ano, ale nestojí za zmínku. Momenty, které přestaly existovat v okamžiku jejich zrození. Věty beze smyslu, vyřčené s cílem nemlčet. Účty plné čárek, placené někdy v pozdní noci, dávno po večeru a stejně tak dost daleko od zavírací doby. Noční MHD, plná mlčenlivých unavených, kteří obtěžkáni aktovkami a igelitkami s nákupy míří v nastalé noci vstříc rannímu vstávání. A tady teď praská dřevo v krbu a já poslouchám Kaki King, na bílém gauči, s rozlámanými zády, s chlazeným svátečním, unavený, ztracený, spokojený, vyrovnaný, žijící, … to stačí. Občas není nic víc.

NP Kaki King - Pull Me Out Alive (2008 - Dreaming Of Revenge)

Únor

Zhluboka se nadechla. „Nakonec,“ řekla zcela věcně, „člověk pochopí, že není milován, a to je ten nejpravdivější okamžik, jaký existuje. Není na světě žádná jiná bolest jako ta, když člověk pochopí, že tím, že někoho marně miloval, pomalu a slepě vylil svůj život do kanálu.“

Chlad. Studený vzduch proudí okolo mne všemi možnými směry. Utíkám jen pro ten pocit cesty; nějak se mi nechce zůstávat, kde jsem se ráno probudil, ale stejně tak se mi vlastně ani nechce usínat dnes někde jinde. Žiju podivně obyčejný život, ve kterém něco chybí. Občas mě popadne nevysvětlitelný smutek a překryje mé žití závojem polární noci či šera, a já se pak snažím dočkat prvních slunečních paprsků, které by mě rozehřály nebo jen posunuly směrem k optimismu, pryč z mojí životní loďky houpající se na vlnách jezera melancholie. Jenže venku je stále zima a dnové jdou a mizí a nic se neděje. Chybí smysl toho všeho. Nebo lépe řečeno, je tu spousta malých smyslů všech těch radostí a drobností, které si dopřávám, ale nad tím vším chybí smysl toho všeho dohromady. Nějak to všechno nesedí. A od oken pořád táhne a sobota se kloní ke své druhé polovině. Začíná se stmívat. A ten protivný pocit. Chlad.



A v paměti mi jako diapozitivy cestovatele mým vlastním životem probleskují okamžiky a momenty posledních týdnů, z kterých ve mně něco zůstalo. Třeba ten milý izraelský film, který se mi líbil a asi i Tobě, a vůbec ten večer byl fajn a Ty jsi fajn… jen ty karty na začátku téhle partie nejsou rozdány úplně dobře. Jenže dobře je relativní a nikdy není nic dobře ani špatně; je to jen tak, jak to je, je to život a realita, kterou možná můžeme svým jednáním ovlivnit, pokud nás ona neovlivní dříve a neposune od aktivních činů k pasivní apatii…



Všechny mé cesty do města neexistujících snů a všechny ty epizody a zážitky se mi vybavovaly, když jsem se díval na ten krásný a bolestně pravdivý příběh, který byl tak moc dovedně namíchán a vystavěn, a protože jsem nic nečekal, zasáhl mě ten film několika nevyřčenými pravdami, jež se týkají podstaty naší existence a bytí…

Vše plyne tak moc rychle a pomalu zároveň a tyhle věty se jen snaží zachytit nepopsatelné; jsou to jen momentky několika večerů, myšlenky neurčitých tvarů, slova narychlo skládaná s cílem na nic nezapomenout. Ani na živelného Rachida, jehož některé skladby byly doopravdy krásné a všechny dohromady mi připomněly Maroko, kam bych se chtěl jednou vrátit, ani na Petera Høega, jehož příběhy o lásce jsem četl několik večerů a odpolední, kdy jsem měl pocit, že okolní ticho je dostatečné na to, abych mohl číst s pocitem, že nechci přestat.



Na nic nezapomenout, všechno zachytit, vytesat do kamene, roztřídit, popsat, uložit. Sbírání zážitků a pocitů, tak by se asi dal označit můj ubíhající život; je v něm vše a zároveň je podivně prázdný, jak ty zasněžené louky v padajícím soumraku chladné zimní krajiny…

Takže jak?

Se sníženou amplitudou emoční sinusoidy dále jít a dávat věcem jejich čas, nejen alkohol stářím zraje; není tu žádná pravda ani rozhřešení, jen stejné myšlenky a opakování sebe sama, stejné a podobné dny, stejná rána i večery, stejní lidé, vše je stejné a tak podivně uspávající i uklidňující zároveň, jenže člověk má pak zvláštní vnitřní pocit, že jeho život je podivně uzamknut v realitě, která s sebou už nenese žádné sny, nebo jen takové, které s realitou nemají nic společného…

Věděl jsem, že ze všeho nejhorší na světě je zůstat opuštěný. Dříve či později budeme opuštění všichni. Proto jsem se každý den cvičil, jak se rozcházet. Odcházel jsem od žen svého života, abych neztratil cvik v opouštění. Teď už si můžu dovolit připustit, že jsem se jich bál. Žena je jediná bytost na Zemi, s níž soužití je jedním dlouhým loučením a odcházením jednoho od druhého.

NP Epic45 - Against the Pull of Autumn (2004 - Against the Pull of Autumn)

(photos by Vladimír Komjati, musicserver.cz)

Siroty

No řekněte, kolikrát vám může každý říkat, že jste utlačovatelský nepřítel ovládaný předsudky, než to vzdáte a tím nepřítelem se stanete? Tím chci říct, že mužským šovinistickým prasetem se nerodíme, ale stáváme, a stále víc a víc jich dneska vyrábějí ženy samy.
Po dostatečně dlouhé době se jenom převalíte na druhou stranu a smíříte se se skutečností, že jste sexistický, bigotní, necitlivý, hrubý, imbecilní imbecil. Ženy mají pravdu. Vy jste vedle. Na tu myšlenku si zvyknete. A začnete podle toho žít.

A pak to vždycky přijde. Paralýza. Sedím či ležím či cokoliv jiného a najednou mě ovládne pocit, že musím odejít. Že už nemůžu, nedokážu být s ostatními; jsem neschopen se bavit a komunikovat. Nemám sílu sociálně existovat. Musím pryč, sám, do ticha, do jiného světa; z tepla do zimy, ze světla do neproniknutelné tmy, ze dne do tmavé noci. A může za to láska. Nedokážu být bez ní šťastný. Je to ta nejvzácnější substance, od které si podvědomě slibuji, že mé šedivé plovoucí dny naplní zářivými krystaly věčného štěstí. Zamilovat se do lásky je ta nejkrutější diagnóza; nejde už o to, koho milovat, jde o lásku samotnou. O ten pocit. Pyroman procházející se po žhavých uhlících. A tak levituji v prostoru smutné bezvýchodnosti, hledám, čím se utěšit, a usínám s pocitem, že jsem zase nemohl jinak. Jenže vždycky můžu jinak: zůstat, být, nepřestat existovat. A hlavně, vždycky můžu přestat násobit ten pocit momentální ztracenosti, vždy můžu přestat multiplikovat momentální nedostatek lásky, to palčivé bolestivé trýznivé blouznění; jenže v kapse je pořád ještě telefon, který by se přeci měl rozsvítit a rozvibrovat, měl přeci! …

Nic není tak dokonalé jako to, co si dokážeme představit. Nic není tak vzrušujícího jako naše výmysly.

A tak, když o tom teď přemýšlím, symbolicky hraje Together We Will Live Forever. A sousedé jsou podvědomě empatičtí: neruší jejími orgastickými výkřiky; možná je ještě brzy či snad už je příliš pozdě nebo snad dnešek není ten pravý den. Nahoru a dolů, jako na horské dráze. Oni a já, tolik stejné a přece tolik jiné: hrajeme jinou hru stejným způsobem. Sinusoida emočního nedostatku; nic mi nejde na tomhle světě lépe.

„A obarvila jsem si vlasy,“ povídá. Jednou rukou sáhne dozadu, vezme do ní pramínek, podrží mi ho před očima a mne mezi dvěma prsty.
„Jsou teď černý,“ oznamuje.
„Myslela jsem si, že to je bezpečnější,“ povídá, „protože jsi říkal, že mezi blondýnami je nejvíc rakoviny kůže.“

A před očima jsou obrazy z toho krásného a palčivého filmu, který mohl vzniknout vloni i před čtyřiceti lety, a nikdo by nepoznal rozdíl. Bláznovství není cestou k záchraně, je to jen placebo touhy po seberealizaci a lásce.

Zalknutí. Stačí ponechat rovnice a změnit proměnné. Namísto závislosti na sexu závislost na lásce. A k tomu možná pár dalších méně očividných paralel. Je to příběh každého z nás. Nevšedně všední, nadprůměrně průměrný, nečekaně očekávaný, nenormálně normální a obyčejný.

Můžeme si celý život nechat od světa říkat, co jsme zač. Duševně zdraví nebo nemocní. Světci nebo sexuální maniaci. Hrdinové nebo oběti. Můžeme to nechat na dějinách, ať nám povědí, jak dobří nebo špatní jsme.
Můžeme nechat minulost, ať rozhodne o naší budoucnosti.
Anebo se můžeme rozhodnout sami.
A možná je naším úkolem vynalézt něco lepšího.

A ten telefon teď leží v jiném pokoji, v klidném polospánku a povzbuzujícím spojení s nabíječkou. Nesnesl bych, aby tu byl se mnou; chci se ještě na něco těšit. Na lásku. Co jiného?



NP Clint Mansell – Suite 2 (2008 – The Wrestler (OST))

Sometimes things simply disappear...

Tolik bílé barvy! Je všude kolem; na zemi i na obloze. Časový posun mi stále ještě nedovolil opustit údolí letargie a otupělosti, do kterého jsem zabloudil; možná je to ale tak, že se mi z komfortní zóny poloprobuzení vůbec nechce. Nechce se mi. Nic. Energie zmizela kamsi pryč, do jiného života někoho jiného, a já jsem tu zůstal ve svém životě sám, unavený, ospalý a podivně spokojený.

Takže zas a znovu. Half Time. Co taky jiného? Bylo to jen otázkou času, muselo to nastat dříve či později. Bylo to přeci tak jasné. Proč si to člověk nechce přiznat? Ze strachu ze samoty? Z možnosti přijít o blízkost toho druhého? Když se blíží konec, zůstávají už jen primitivní hodnoty, žádné nesmysly o souznění duší a těl. Teplo toho druhého. Možnost v podvečer usnout v místnosti, kde někdo je, kde není tma a bolestivé ticho samoty. Víra v zázrak. Že ten druhý konečně pochopí a prozře a uvěří a změní se. Že od rána vše bude jinak. Že se něco stane, něco, co zachrání zítřek a další dny a měsíce i roky a že vše, po čem člověk toužil a čeho se nedostávalo, se najednou objeví s naprostou samozřejmostí a svatozáří věčnosti.

Vlastně nebylo nic špatně. Nikdy nebývá nic špatně. Jen občas jsou některé věci jinak; jinak je to správné slovo. A moc jinak znamená divergenci budoucích dnů, to nevyhnutelné rozpojení, ke kterému musí dojít, protože cílové destinace jsou na zcela jiných planetách. Ve světle chyb toho druhého probleskují chyby a nedostatky vlastní; být s někým dokonalým znamená nemít sebereflexi. A tak jdeme dál, unaveně zklamaní i rezignovaní, se smutným povzdechem otáčíme kolikátý už to list knihy životních příběhů, lásek i jejich parodií, a tím, že jsme starší, nebortí se nám svět, neboť víme, že i tak jsme žili a budeme žít jen v jeho rozvalinách…

A ze všech těch společných momentů pak zůstanou v paměti ty, které nebyly společné. Protože tak se pozná špatný příběh: chybí mu nadčasové společné okamžiky. A proto to tak muselo být – na tom krásném nečekaném setkání v atmosféře přátelské pospolitosti jsem byl bez Tebe. A bylo to uchvacující a nadčasové – přívlastky jež nemůžeme ani při nejlepší vůli přiřadit našim společným zážitkům. Nadčasovost nikdy nebyla atributem našeho vzájemného bytí a ani nemohla být. Vyčítat lze jen sám sobě tu zaslepenost a touhu zvrátit nezvratitelné, posouvat hranice časoprostorů a převrátit všechny postuláty rovnic společného bytí.

Jakákoli hodnocení jsou zbytečná. Nejde o to, jestli se to povedlo a nepovedlo. Jestli to mohlo jít či nemohlo. Kde byly chyby. Co kdo dělal špatně. Či snad čí je to vina. Není to ničí vina. Je to laissez-faire jednoho osudového příběhu. Plovoucí v prostoru jsem viděl krásnou mimoběžící siluetu, kterou jsem chtěl přitáhnout do své roviny, a tak jsem skočil a držel ji v rukách a snažil se jí nikdy nepustit, a nešlo ani o to, mít snad hodně síly či něčeho takového, šlo jen o to, že mimoběžky vždy zůstanou mimoběžkami, a spatřit ji na chvíli či snad držet a dotýkat se jí je jen projev dočasné nedokonalosti tohoto světa, která umožňuje spojit nespojitelné příslibem zázraku, který se ale nikdy nemůže konat…



NP Radiohead – Nude (2008 – In Rainbows)

(Photos by Petr Klapper, musicserver.cz)

Sputnik & Ludovico

Dočetl jsem dalšího Murakamiho a mám pocit, jako bych právě dopil láhev nového a neznámého druhu vína. Něco jiného a přeci tak důvěrně známého, stopová množství nových chutí ve známém nápoji, který omamuje a přitom ponechává v realitě; člověka vede do světu snů, aby ho na konci, po posledním polknutí, vrátil zpět do skutečnosti končícího víkendu.

„V těhle věcech je to myslím dost podobně. Jestli je někdo šikovný, nebo nešikovný, jestli umí, nebo neumí, na tom opravdu zas až tolik nezáleží. Aspoň já si to myslím. Být pozorný, to je úplně nejdůležitější. Vnitřně se zklidnit a pozorně naslouchat nejrůznějším věcem.“

Asi proto mám Murakamiho rád. Pro ty stopy jinakosti, které se ztrácejí v pobřežním písku, pro důvěrně známé atributy naší kultury, samozřejmě použité v jiném světě za oceánem, jenž z jeho příběhů vyzařuje přístupností a vlastně vypadá podobně, jako svět náš.

Pro každého člověka na světě existuje něco zvláštního, čeho nemůže dosáhnout než právě v jistém specifickém věku. Plápolá to jako malý, křehký plamínek. Ti šťastnější ten plamen přepečlivě chrání, nechávají ho růst, a pak ho nad sebou můžou v žití držet jako pochodeň. Jakmile ale jednou zhasne, už se nikdy nevrátí.

A venku je stále to mrholivé chladno tajícího sněhu a šedivých mraků a podzimní barvy, ve slunečním světle jinak jiskřící optimismem a krásou, jsou potažené navlhlou pavučinou blížícího se listopadu.

„Poslouchej, neříká se mi to snadno, ale když tě už nebudu moct vídat, nebude to pro mě vůbec lehké.“
„To pochopitelně ani pro mě. A mrzí mě, že už to nemůže být jako dřív. Tohle, co děláme, ale není správně.“
Zhluboka se nadechla a vydechla.
„A co to vůbec je, když je něco správně? Nechtěl bys mi to vysvětlit? Já, abych byla upřímná, v tom, co je správně, nemám vůbec jasno. Dokážu si představit, když je něco špatně. Ale co to znamená, to tvoje správně? Ha?“
Ani na to jsem jí nedokázal dobře odpovědět.

---

A teď už je prosinec a kdysi blížící se listopad je dávno minulostí. A prosincová rána jsou nejčernější a o sedmé ráno je předměstí ztichlé jak při vyhlášení karantény. Starý pán v kupé zbytky svých zubů žvýká rohlík a nepřítomně hledí ven do polí. Všechny moje podzimní boty vlhnou skrze podrážky, je-li mokro; pro všechny ty outletové slevy internetových obchodů a posezónní zlevnění v řetězci Destroy jsem zapomněl, že boty mají mít taky nějakou funkci; tepelnou a vlhkostní izolaci, například. Nesouvislé myšlenky poskakují v hlavě a červená lokomotiva posunuje vagóny do kopců skrytých v mlžném oparu sobotního rána, které jakoby zapomnělo přijít.



Když Ludovico maloval ty melancholické obrazce posmutnělých okamžiků, bylo to jako teď, kdy cítím mrholení za tabulkami dvojitého skla, rozvalené nízké šedivé mraky jsou promíchány s ranní přízemní mlhou, a když člověk ještě trošku popojede, na stráních se povalují kusance čerstvého sněhu a sněhodéšť dál netečně dopadá na hnědá provlhlá zoraná pole…

A tak si pouštím Half Time, protože jsem v poločase všeho, vše je pozastaveno a on hold na dobu, kterou nedokážu určit, práce, láska, můj život, vše stojí a sníh stále padá, a já se nacházím v komfortní zóně blahobytu říkaje si, že mám vše, co jsem kdy chtěl, a přestože jsem vnitřně sám, a měl bych tak mít pocit, že něco chybí, namísto pocitu prázdnoty cítím podivné smíření s realitou, kterou nemám sílu, možnost ani chuť měnit, a to jediné, co mi vadí, je vlastní pohodlnost, netečnost a apatie, ten podivný koktejl vnitřní paralýzy, který si každý večer dávám, když o nás přemýšlím, a jako závěr toho všeho, namísto rozuzlení, mě vždy nakonec napadne jen to unavené uvidíme…

NP Mogwai - Half Time (2006 - Zidane: A 21st Century Portrait (OST))

District 9

Je to zvláštní pohled. Kopce na obzoru jsou pokryté sněhem, tolik nepatřičným v tento čas; listí ještě nestačilo spadat ze všech stromů a seschlá kukuřice stále ještě stojí v provlhlých polích. Slunce lze jen vytušit ve světlejších odstínech šedivého nebe a jemné krůpěje deště se neustále snášejí k zemi. A vlak rýsuje obrazce vytyčené železničním svrškem a krouží tak krajinou před Golčovým Jeníkovem, pomalu a znaveně zdolává přibývající nadmořskou výšku a přibližuje cestující sobotního rána městům a vesnicím v zasněžených kopcích.



Ten film byl dobrý – byl totiž jiný. Zažité stereotypy byly postavené na hlavu a celý ten fantaskně-reálný guláš měl nezvyklou a zajímavou příchuť. Byla to jízda a zábava. Taková, kdy si člověk užije multiplex, pokud se mu podaří v kapsách kabátu dovnitř propašovat dvě plechovky vychlazené plzně ze supermarketu v přízemí. Ty malé hloupé radosti; baví mě.



Ale nejvíc dojat jsem byl v to nedělní odpoledne, kdy se někdo vrátil, protože musel i chtěl; tak nějak vznikají legendy. Mám takové příběhy rád. Poslední návrat a poslední vítězství. Ještě jednou, naposledy. Kdy už nikdo nic nečeká. Kdy je šampión v roli outsidera. Kdy je ve vzduchu cítit obava z trapnosti a zesměšnění. A pak, přes to všechno, se stane zázrak nebo něco podobného, a člověk si znovu uvědomí, jak mocná je síla úsilí a odhodlání.



Gabriel byl nejlepším fotbalovým útočníkem 90. let. Vždycky, když hrála Argentina na mistrovství světa, přál jsem mu a fandil; Argentinci měli právo alespoň jednou vyhrát, měli dobrý tým. Ale v tom čtvrtfinále s Holandskem, které nakonec rozhodl neuvěřitelný Bergkampův gól, chybělo několik centimetrů. Byla to nechytatelná rána – ale skončila na tyči.



Zapomenuté momentky a nečekaná vítězství.

Žluté listí padající na tající bílý sníh.

Podzim; mám tenhle čas rád.

Franz Ferdinand – The Dark of the Matinée (2004 – Franz Ferdinand)

Emigrant

A meeting běží a projektové issues se vznášejí ve vzduchu, indická angličtina se mísí s tou slovanskou a slunce mezitím tiše rýsuje půlkruh po obloze, venku je i dnes teplo, lidé mizí na víkendy, zahrádky jsou stále ještě otevřené a stejně tak i přístup do open-space, kde se i teď neefektivně diskutuje o tom, je-li progres opravdu takový, jaký je.



Jsem v komfortní zóně a uvědomuji si to. Stav, kdy člověk dostává více, než si zaslouží, a přeje si, aby tak tomu bylo věčně. Vnitřní rovnováha založená na lenosti, pohodlnosti a ztracených ambicích; status quo, kdy člověk nechce jít dál, protože je tak moc příjemné zůstat. A mamon majetku uvnitř duše, ta prohnilá starost o vlastní bezpečí a zázemí, se mezitím strachuje o limity sociálního pojištění a nervózně vyhlíží návrat progresivního zdanění; nebyl bych apriori proti, kdybych byl schopen uvěřit, že nebudu přisypávat do korýtek nemakačenků, ukládat do sýpek pro zbytečná vydání a plnit nekonečnou řadu korupčních sil.



Jsem šťastný. A mé štěstí mě požírá. Štěstí je totiž jako morfium: člověk je malátný, ztrácí instinkt, své pravé pocity, část svého já. Nejzranitelnější a nejniternější část lidské bytosti, která je tak moc obnažená v situacích, kdy člověk touží a trápí se, hledá a přemýšlí, lituje i doufá, je najednou znepřístupněna komukoliv a čemukoliv a ztracena sama v sobě mlčí a tiše čeká na to, až štěstí odejde a ona bude moci zase znovu promluvit, rozhýbat své pocity a nechat vlát vlajku zmaru na stožáru člunu odžitého příběhu… Ale dokud je tu štěstí, není už nic dalšího; není čím se dojímat, čím se trápit, není prostor pro sebelítost, krasosmutné představy ani melancholická blouznění.



Nevěra je výrazem slabosti… do určité chvíle. A od té chvíle je výrazem síly. To jsem si kdysi poznamenal, abych se k tomu mohl jednou vrátit. Pořád si to myslím – a bylo to vidět i v tom krásném filmu, který byl stejně nádherný jako Penélope v něm, a když skončil a začal se ztrácet z paměti (protože jsem šťastný), nezačalo mi nic docházet ani jsem si nezačal nic uvědomovat, a tak je tomu pořád, i teď, kdy si matně vzpomínám na její krásná prsa, nad kterými jsem v duchu pokýval hlavou a řekl si „jo“; jen to prosté přitakání, to stačí, to někdy zcela stačí…



A je taky škoda, že děti tolik pijí a potom tolik skáčí, protože atmosféra koncertu nejlepší aktivní české skupiny (Priessnitz mají hiatus, žel bohu) pak připomíná první školní výlet na střední, kdy po dvou pivech polovina lidí zvrací a zbytek se mátožně potácí návsí kamsi pryč, a ty nadčasové věty a silné melodie, které jsou v oněch pěti krásných albech schovány, jsou pak překryty podivným zapoceným pachem a směsicí nemístných nekoordinovaných pohybů. Vypsaná fiXa stárne a dospívá; její publikum mládne a chce se bavit za každou cenu. Jsou to zvláštní zážitky, tolik protichůdné – chtěl bych někdy zažít koncert fiXy, kde budou jen lidi nad třicet; nevěřte nikomu pod dvacet! Nad těmi písněmi plnými energie, kytar s distorzí a kulometů bicích by se pak vznášel nečekaný opar melancholie, smutku, sklopených hlav a přiznaných odžitých kompromisů…

NP Still having Radiohead's Reckoner in my ears...

(Photos by Petr Klapper, musicserver.cz)

Exit Music (for a Film)

Všechno je ukryté v prvních chuchvalcích předpodzimní mlhy. Tak jak jsem ji světlomety prorážel včera večer, kdy jsem ze severu jel na jih a poslouchal jen zdánlivě nesourodý koktejl Nirvany, Góreckého a Lanterny, tak i všechno ostatní se občas skryje a obalí neprůhlednou bělavou pavučinou, kterou lze jen těžko rozplést. Jsem rád, že jsme spolu. Museli jsme to udělat, zkusit, dát do toho vše; pořád to viselo ve vzduchu a teď už nevisí. Teď je to mezi námi. Naše protiklady, sny, zkušenosti a zásady, vše se střetává v ubíhajícím časoprostoru hektických dnů, popracovní únava nás klátí znavené do postelí, a někde nad tím a jakoby mimoděk si naše duše uvědomují vzájemnou jinakost; jsme jiní. Určitě ne málo – a možná i moc. A stejně tak jsme stejní. Určitě moc – ale možná až příliš. Paradoxy partnerského bytí; je jich tolik. Chtěl bych nepřemýšlet, neplánovat, přál bych si nebýt efektivní, vždy obrušující hrany, chtěl bych Ti více rozumět, chápat Tě – a být Ti blíž…



A teď tu sedím a dopíjím víno z toskánského Montepulciana; italský večer proložený parmskou šunkou a kozím sýrem z podhůří Piemontu byl jen dárek k narozeninám, který jsem věnoval. Ale stejně – je to tu cítit. Ten konzum. Lehkost utrácení a užívání. Ten prokletý pocit nadřazenosti a narcismu. A duši opanoval pocit nesmrtelnosti: jakoby se nic nemohlo stát. Jakoby na vše byl dostatek času. Jako bychom nestárli; my, ani ostatní kolem nás. Vše se přitom chvěje, neuvěřitelný balanc všech těch životních veličin, které se zázračně nacházejí zrovna ve vzájemné rovnováze, aby jednou, někdy, za pár dnů či let, zavál vítr osudu, zafoukal, a vše se rozkymácelo a možná i popadalo jak stromy během vichřice…



Možná jsem jako on, v tom zvláštním nahořklém filmu, a možná se tak jednou budu chovat, i když právě teď mám pocit, že na jeho místě bych raději ztratil vše, než se pokorně vrátil k teplému krbu. A stejně tak mám pocit, že bych poznal, že někde plápolám, třetiligový hráč druholigového orchestru vyjíždějící s kopím proti větrnému mlýnu; to už vím, že nedává smysl, pokoušet se získat jen část, když člověk nemůže nikdy získat celek… Jenže teď je teď a někdy je až někdy; kompromisy jsou ještě před námi, ty hrozivé hory budoucích ne(rozhodnutí), skryté v mracích padající předpodzimní mlhy…



A podzim už začal. Listí už padá; nažloutlé, zkrabatělé, tlející. Až za pár týdnů se asfaltové stezky Kunratického lesa pokryjí duhovými barvami a až za pár týdnů mi od úst bude stoupat pára, jak budu běžet vstříc všednímu podzimnímu dni. Jenže podzim už začal – v ten večer, kdy Thom začal potichu hrát a zpívat „Wake… from your sleep…“, – tehdy se to stalo. Koncerty se nesrovnávají, stejně tak jako ženy; jenže tenhle byl speciální. Úplně ve všem. Někdy úplně na začátku jsem dával dohromady svůj playlist – a teď mám v hlavě další playlist, těch pětadvacet písní, z nichž některé v sobě měly věčnost a chutnaly jak to víno z Montepulciana, které jsem před chvílí dopil. Exit music. Wolf at the Door. Reckoner. Lucky. How to Disappear Completely. Nude.



Jedno je jisté. Radiohead musím ještě někdy dát. Jsou jak ten nejlepší vinný sklep: člověk nikdy nemůže ochutnat vše; tak tedy příště. Jednou. S Tebou. Vím, že budeš chtít jet.

NP Ólafur Arnalds – Ljósið (2009 – Found Songs (EP))

(Photos by Petr Klapper, musicserver.cz)

Žít život dvakrát...

Léto pomalu sklouzává do své krásnější poloviny; pole na kopcích Vysočiny získávají nádech podzimu, který je zároveň neuvěřitelně nepravděpodobný a přece tak neoddiskutovatelně jistý. Hnědá barva a traktorem uvláčené vzory obrácených polí. Červené jeřabiny, pod kterými hynou motýli, a k tomu bílá oblaka na obloze. Poslouchám Armanda Amara a piju dvanáctku Gambrinus, protože došla Plzeň. Venku letní noc pomalu pokládá svoji tmu jak pokrývači došky střech satelitních vesniček s miniaturními pozemky. Lidé se žení a nikdo se nerozvádí; zatím. Je mi fajn. Všechny mé melancholické a útlocitné pseudopravdy jsem zakopal někde v podhůří Novohradských hor, když jsem jimi projížděl začátkem července. Vítr foukal a slunce svítilo a já se ptal, jestli stejné řeky mohou mít po letech jiný tvar, proud, vůni i chuť. Tvar, vůně i chuť zůstávají stejné – ale řeka může téci jiným směrem. Může. Musí.



Pálím víkend nicneděláním a užitečnými zbytečnostmi. Přemýšlím o tom, kde bych chtěl žít, a hledám možné alternativy. Inspirován architektem odpadu, chtěl bych něco jiného, někde jinde; nechci litovat jednoho z nejzásadnějších rozhodnutí. Bojím se kompromisů, které by mohly ze života udělat neodstranitelnou a věčnou připomínku nedostatku vytrvalosti a usilování.



Mám vše, co jsem kdy chtěl. Nebojím se to přiznat a nebojím se s tím žít. Nebojím se ztráty. Vyrovnaný jak Polabská nížina, uvědomuji si, jak moc jsem teď šťastný. Mám vše. A nehodlám se ptát, do kdy to tak budu cítit. Nechci ztrácet čas zbytečnými otázkami. Chci budovat, stavět, dívat se na západy slunce. Chci cestovat. Chci pracovat, milovat, jíst a pít, fotit i hrát, číst, mluvit. Mám rád Reflex, ECM, post-rock, hory, moře, sever, inteligentní lidi. Nedokážu žít bez svobody. Láska je středobodem mého žití. Mám rád práci pro její intelektuální výzvy a kolbiště komplexnosti. Mám rád protiklady. Věřím v lásku, přátelství a svobodu. A v lásce potřebuju vášeň, souznění a vnitřní oboustranné rozhodnutí. Kupuju si DVD s filmy, které jsem kdysi viděl a líbily se mi a o nichž vím, že už se na ně nikdy nebudu dívat. Mám desítky košil a několik obleků. Z Threadless si objednávám ta nejzajímavější trička a v dress-for-less značkově bojkotuji česká obchodní centra, jejichž přesolárkované prodavačky s pohrdlivým lustrujícím předkusem ponechávám těm méně šťastným, nebo těm, kteří mají hroší kůži či si potřebují stvrzovat svůj status. Prodal jsem svůj chopper a koupil kabriolet. Mám hypotéku a v portfoliu několik akcií, které od února, kdy jsem je nakoupil, nepřetržitě rostou. Mám rád dobré špagety a kvalitní hovězí. Z vín preferuji ta chlazená a z piv Bernard, Plzeň a Budvar. Začínají mi chutnat ryby a přestávám jíst vepřové a drůbež. Mám rád zmrzlinu a do práce nosím kravatu. Je mi třicet. Jsem svobodný, bezdětný a šťastně zadaný. Snažím se žít svůj život dvakrát; musím tak dělat. Žít život dvakrát… ta síla! Žít život dvakrát…



NP Armand Amar - Part XXI (2009 - Marco Polo)

This Will Destroy Me

„Nejhorší je instantní vztah,“ říkal mi kamarád. „Je to hned hotové – a pak je z toho člověku akorát blbě.“ This Will Destroy You. Stál jsem tam, na té zemi pokryté nostalgií, a ztrácel se v hlukových stěnách a kytarových distorzích. Po Quiet už najednou nebylo o co hrát a co chtít. Nepíšeš. Nevoláš. Neozýváš se. Proč? Omámem svými fantaziemi se propadám na dno beznaděje, zas to všechno vidím, to všechno špatné a zlé, co se možná děje, co mi ublíží a potopí mě, zničí na pár bolestivých dnů či týdnů nebo měsíců, a kdybych měl na stožár svého momentálního psychického stavu vytáhnout vlajku aktuálních pocitů, nakreslil bych na ní obrovské logo nepochopení a prázdnoty…

Holky jsou jako investice do akcií. Buď je člověk day trader, nebo preferuje value investing. Jsem value investor, ale vybírám se tituly na day trading; to je můj problém. Chtěl bych je držet nekonečně dlouho, oblíbená to doba držení Warrena Buffetta, ale nějak to nejde; kurz se začne propadat do bezedné propasti, dividendy přestanou poskytovat chvilky potěšení, potřeba navýšení základního jmění citové investice začne znovu a zas bezelstně klepat na dveře… a já budu sedět s rukama v klíně a přemýšlet, co se to zase stalo, kam jsem to vlastně šel, co jsem chtěl a co čekal a proč mám pocit, že na konci cesty je jen tma plná nepochopení a prázdnoty, té samé, které nyní vlaje na mé žerdi…

Krev v mých žilách a do mého srdce putuje střídavě a ne stejnosměrně; možná proto mám tolik protichůdných pocitů. Říkalas mi lásko a teď jsi vzdálena milióny světelných let. Cítil jsem to předevčírem, nepřipouštěl si to včera a naplno to pocítil dnes; šestý smysl mi pomáhá se zorientovat v té tmě, slouží mi jako slepci bílá hůl a barvoslepému schopnost rozeznávání odstínů šedi. Tápu a začínám nalézat jediné možné východisko: prázdnotu. Zase udělat z života dvojrozměrný obrázek namísto třírozměrné reality. Zase zapomenout a přestat vzpomínat. Zase si poručit a vyprázdnit obsah svého srdce do záchodové mísy. Zase se znaveně pokoušet usnout a ráno se probouzet před prvními paprsky vycházejícího slunce.

This Will Destroy Me. Věděl jsem to; mám, co chci. Můra útočící na žárovku, neustále pálící sama sebe, vedená instinktem touhy po světle, nedbaje bolesti a nebezpečí… Pouštím si West Orange. Co taky jiného?

NP Helios – West Orange (2004 – Unomia)

Glassworks

A tak tu zase sedím, u otevřeného okna na svém oranžovém gauči, dívám se sklenici bílého na přibližující se dno, venku zuří letní noc a její nehasnoucí teplo, Philip Glass hraje své Opening a já jsem rozlámán na kusy a zase slepen, v duši mi zní krásné harmonie a opakované motivy, před očima stále mám to jeviště, které jsem pozoroval v momentech, kdy jsem dokázal otevřít oči – dotknout se nadčasovosti je magický okamžik, který spaluje i léčí, zvláštně působí; člověk pak bloudí nocí a přemýšlí, jak si uchovat ten sváteční pocit, že viděl polární záři, půlnoční slunce, jeho zatmění i východ; Philip tam byl a povídal a pak hrál, a melodie se linuly prostorem a já si nebyl schopen vnitřně nic říkat ani o ničem přemýšlet, protože jsem musel i chtěl poslouchat…

Nic se neláme, neděje, nic nebolí, neuvadá, nepálí; mám nadhled. Konečně.

A ten film, taky; Clint složil krásné melodické ornamenty, které Slash vybrnkal s lehkou distorzí. Jenže tenhle film nebyl o melodických ornamentech, ani o elektrické kytaře. Byl o osudu, cestě, předurčení, práci jako posvátném poslání; bolestně krásný příběh o tom, že někdy jsou nekončící prohry tím jediným, co člověku umožňuje stát na nohou, dívat se vpřed a jít dál, a přes tu jejich nekonečně bolestnou palčivost stejně nakonec nikdy nezradit sám sebe…



NP Philip Glass – Opening (1995 – Obras Maestras)

Unreleased

„Tak co se ti stalo? Co je ti?“ vyptává se mě Utte a přechází sem a tam po našem pokojíčku. Vím, že bych ji mohl přitáhnout k sobě a opíchat ji, abych se z toho dostal lacino, abych ji vedl jako slepce a dokázal jí, že blbne, ale nic takového neudělám. Rozhodnu se, že jí udělám palačinky.
Což není absolutně k ničemu. Moc to mezi námi neklape. Možná je to ve mně. Možná nejsem na takovéhle zkušenosti zralý. Možná tohle řešení nebylo to pravé. Každopádně ona moje palačinky nechce. Chytne mě za vlasy a pořádně mnou zatřepe. Ale co jí mohu říct? Když to nevím já sám, co jí mohu říct?

„A kvůli čemu jsi to nemohl zvednout? Byl jsi s nějakou ženou?“
„Nebyl, pokud vím,“ prohlásil jsem.
Zůstali jsme chvíli zticha, zabraní do svých myšlenek, v biblickém osvětlení.
„Ale kdyby to tak bylo, řekl bys mi to?“ pokračovala.
„Předpokládám, že ano, řekl bych ti to.“
„Ale nejsi si tím jistý.“
„Správně. Nejsem si tím jistý.“

Navzdory třem rokům manželství jsem ji ještě dobře neznal. Nevěděl jsem s jistotou, jestli věci půjdou dobře, nebo špatně. Kolem mě to vlastně nikdo nevěděl, u těchhle žen kolem třicítky nikdo nevěděl, jak mohou v určité situaci reagovat. Jako by nebyly úplně zralé a nechávaly se vést svým pudem, aniž se staraly o následky, takže nebylo možné nic předvídat.

Mýlíme se, pokud něco čekáme od našich dětí, protože život je zařízený tak, že my na oplátku nikdy nic nedostaneme.

Unreleased. Místo slov bych chtěl pustit tu hudbu. Půlnoc, tma za okny; sousedé se pohlavně spojili už po šesté – je klid. V extázi je slyšet její hlas a já se vždy snažím odolat pokušení začít plnit Excelovou tabulku frekvencí jejich kopulační aktivity. Průměrný vzorec sexuálního chování průměrného páru z průměrné čtvrti průměrného evropského velkoměsta. Dvakrát týdně. Ani moc, ani málo. Ulepená těla po návratu z pracovních povinností. Cigareta na balkóně, kde jinak ve větru tančí schnoucí prádlo.

Sedávám tu a dívám se z okna do černé prázdnoty. Občas přečtu knihu, abych se utvrdil v pocitu intelektuální nadřazenosti. Ta touha po jinakosti a prokleté pnutí odlišit se; aspoň že už jí není tolik, co dříve.

V té knize se vše rozpadalo.

Ve mně se vše slepuje dohromady.

NP Helios – Convivium (2009 – Unreleased Vol. 1)

Květen

Dívek, které vás okouzlí tím, jak se svlékají, běhají po světě hejna, těch, co to dokážou při oblékání, je mnohem a mnohem míň. Když měla na sobě všechno oblečení a hřbetem ruky si shrnula své dlouhé vlasy z čela dozadu, pokojem jako by naráz zavanul čerstvý a svěží vzduch.

Jakékoliv věty jsou zbytečné; není o čem psát. Maličkosti všedních dnů; vychlazené bílé víno navečer, zaběhat si a zacvičit, dát čaj, chvíli hrát, podívat se, co se stáhlo v P2P světě, unaveně zapadnout do pohovky a přemýšlet o tom, jak strávit poslední dvě hodiny první květnové neděle. Jednou z nejzajímavějších skutečností, které koření změnu zaměstnání, je možnost zmizet z jednoho světa, v němž existujeme; vrátit mobilní telefon znamená přestat existovat – žádná zpráva už nebude nikdy doručena a schránka signalizuje permanentní nepřítomnost. Když se mi to stalo poprvé, byl jsem ten víkend bez telefonu podrážděný, nervózní, s pocitem neurčitého strachu; teď, podruhé, jsem měl šibalský pocit svobody, indiferentní ke všem nesnázím, které s touto mobilní komplikací souvisejí. To, co je pro mě podstatné, jsem zvládl řešit i bez telefonu; k čemu ten zbytek? Vlastně není vůbec důležitý…

Čistý, tichý bar, po ruce nějaké ty oříšky, z reproduktoru hraje Modern Jazz Quartet svůj Vendome a whisky je dvojitá a s ledem. Postavím sklenku na pult a chvilku ji tiše pozoruji, aniž bych se jí dotkl. Whisky si totiž nejdříve ze všeho musíte vychutnat především pohledem. A až když se nabažíte pohledu, můžete se napít. Stejný princip jako s hezkými dívkami.

Jsou to paralelní světy, které si sami vytváříme svou aktivitou. Sociální sítě pro různé sociální skupiny, do nichž patříme. V každé pavučině něco zanecháme, něco ukážeme a něco řekneme. Obnažujeme části svých já pichlavému slunci věčné internetové přítomnosti a zapomínáme používat ochranný krém s vysokým faktorem, který je nezbytnou samozřejmostí. Dobrovolně se stáváme zranitelnými v domnění, že nám to snad může i pomoci; ve skutečnosti ale o tom nepřemýšlíme, jsme jako ostatní, jejichž vzorce chování bez uvážení kopírujeme. A pak se třeba i stane, že přestaneme existovat, jako ten, který seděl naproti mně a jednou jel příliš rychle, a přestože už nedýcháme a naše srdce dávno netepe, v profilech stále svítí naše fotografie, které se snaží vzbudit pocit, že tu snad budeme navždy. Memento mori, chtělo by se připomenout; když už nemáme možnost po sobě uklidit, neměli bychom ten svinčík, který nikdo jiný uklidit nedokáže, vůbec dělat.

„Jenže když člověk nemá nikoho rád, celý svět kolem něj jako by nebyl,“ usoudila tlustá dívka. „Svět , kde není nikdo, koho by měl člověk rád, je jako vítr, co fouká za oknem. Nemůžete si na něj sáhnout, nemůžete ho ucítit. Ať si pak ten člověk koupí za peníze slečen, co se mu líbí, ať se náhodně vyspí s kolika dívkami chce, nic z toho není opravdové. Nikdo vás neobejme, co má síly.“

V tom filmu bylo to, co se s našimi západními sousedy táhne od poslední války; touha zachránit svět, něco změnit, narovnat, přinést spravedlnost. Tenhle příběh byl realita a tamten, který jsem viděl tenkrát před lety, fikce; přesto měly tolik společného. Takovéhle filmy mají smysl; člověk přemýšlí, studuje, čte, snaží se pochopit nepochopitelné. Proč? Proč to lidi baví, bojovat s větrnými mlýny? Kde se bere motivace a síla? Jde o pocit naplnění a sebeuspokojení? Reakci na nevědomý strach z prázdnoty?

Osobně jsem ale neměl dojem, že je taková věc možná. Jim Morrison už byl po smrti rozhodně víc než deset let, a stejně jsem ještě v životě nejel taxíkem, ve kterém by vyhrávali Doors. Na světe se některé věci mění a jiné zůstávají stejné. A co zůstává stejné, je takové už napořád. Jako třeba hudba v taxících. V těch nikde nebude znít nic jiného, než popové hitparády, pitomé talkshow nebo baseball.

A Murakami byl ještě více nejednoznačnější, než tenhle film. Říká: přemýšlej, putuj, zvol si svou cestu, a pokud se rozhodneš prohrát, stane se i prohra a ztráta tvojí výhrou. Ale někde mezi řádky jsou další poselství, která tuhle vyslovenou pravdu vyvracejí, a v rozích jednorožců je vše, jen ne rozuzlení. Mám Murakamiho rád. Hlavně proto, že jeho hrdinové by mohli bydlet ve vedlejším vchodě. Že jim rozumím. Znám je. Jsem jedním z nich. Ani úspěšný, ani neúspěšný. Ani šťastný, ani nešťastný. Ani smutný, ani veselý. Jen žijící. Tiše žijící.

Chtělo si mi dát nahlas do pláče, ale to jsem nemohl. Na to jsem už byl trochu moc starý, na to už jsem toho v životě viděl trochu moc.
Některé smutky jsou totiž takového druhu, že se nad nimi brečet nedá. Takového druhu, že je v životě nikomu nevysvětlíte, takového druhu, že je nikdo nepochopí. Jsou to smutky, které se nedají převést už v nic jiného a jen se lidem tiše hromadí v duších jako sníh za bezvětrné noci.



NP Anouar Brahem – Sebika (2003 – Vague)

Jaro

Vítr kreslí vlny na rybníce a slunce putuje po bleděmodré obloze jak poslední autobus té nejzapadlejší linky. V hladině se zrcadlí vzrostlé stromy a poslední zbytky dýmu z ohniště tancují a kroutí se těsně předtím, než se rozplynou a navždy ztratí. Těžko psát, co cítím; kdybych řekl, že jsem se našel, byla by to lež stejně jako tvrdit, že něco hledám. Jsem ve zvláštním rozpoložení vyrovnanosti, která je kořeněna špetkou melancholie a smutku; má sinusoida se protíná s osou x a mně je tak nějak zvláštně a podivně dobře.



„Vlak vytlouká jiskry z kolejí,“ píše neznámý básník v metru, a já s ním souhlasím a ujíždím pryč, do kraje zvlněných pahorků a luk ztracených uprostřed lesů. Co přijde? To je ta otázka, kterou si pokládám, namísto obvyklé „Kde jsi?“. Restartován na maximum sedím v přenosném křesílku u rybníka a myšlenkové pochody mého já vyplivuji prsty pochodujícími po klávesnici, před níž do podvečera končícího dne v obrazovce svítí přibývající odstavce a věty.



Pracovně znovu měním lokál; zůstávat někdy znamená se vracet a vracet znamená začít ztrácet. Ale možná je to jinak, možná chci jen na chvíli zakotvit v poklidném přístavu a připravovat se s ostatními na jeden víkend, při kterém se několika rychlými chirurgickými řezy vymění vnitřnosti jedné instituce; jenže ve skutečnosti mě láká mantra dočasnosti, kouzlo přibližujícího se konce, po kterém si sbalím těch pár věcí a odjedu pryč, na východ, a pak třeba na jih či na sever, kamkoliv budu chtít. Budu jezdit a střídat města i země a bude mi jedno, kolikátého je a kolikátého bude, budu se dívat, jak lidé žijí, co chtějí a kam se ztrácejí, budu pít i střídmě se postit, budu se toulat podivnými kraji a snažit se pochopit a poznat, co se tu děje, proč tu jsme a co vlastně máme vykonat; bude to čas trávený nezodpověditelnými otázkami a neexistujícími povinnostmi.



Obešel jsem podivný kruh, abych pochopil, že nic se nedá zastavit a čas pomalu běží, přestože vnitřně můžeme být sebevíce přesvědčeni o tom, že stárnou jen ostatní. A tak jsem tam stál a díval se na ně, jak hrají, a uši mi na prachu bolesti vnímaly příběhy vyprávěné kytarovou distorzí, a já jsem byl vděčný, vděčný za to, že existují a že přijeli, a v duchu jsem omlouval těch pár hloupých a omezených, které najdeme v každé sociální skupině, a v Yearning znovu kytary zněly jako zvony a v Burial at Sea jsem viděl oheň hořící na břehu oceánu. Mono stojí na vrcholu post-rockové pyramidy a nikdo se jim nevyrovná v dávce emocí, kterou publiku i sami sobě dávkují; každým albem jsou lepší.



Ale čas stále pomalu běží – a dospět znamená ztratit své sny, touhy i představy, dospět znamená přestat chtít, přesvědčovat se, za něco bojovat, dospět znamená ztratit se ve všedních dnech. Dospět znamená přestat hledat a začít nacházet, dospět znamená přestat se dívat a raději začít sklápět zrak, dospět rovná se přestat se ptát a namísto toho začít odpovídat… Jenže, nakonec, jsou to všechno jen slova odkapávající do klávesnice na břehu rybníka při soumraku dne, a slunce stále ještě nezapadlo; a najednou začíná chybět katarze, závěr, rozuzlení – nic takového není. Jeden den končí a druhý za pár hodin začne – a to stačí, to úplně stačí…



NP Grails – Clean Living (2008 - Take Refuge In Clean Living)

(Photos by Vladimír Komjati, musicserver.cz)

Gran Torino

Začalo svítit slunce. Za oknem se míhají pole a pomalu ožívající louky. Rozpadlá stavení, staré statky, vesnice kolem trati, myslivecké posedy a vodou přesycené řeky. Můj Half Time. Připadám si, jako bych právě vyrazil na časově neohraničený career break s pocitem, že absolutně nevím, kam mě dovede. Slunce pomalu stoupá po obloze a krajina z roviny vystupuje do prvních pahorků. Time and a Half. Ztratil jsem veškerá očekávání, veškeré touhy, veškeré sny. Už mě nemůže nic zklamat. Nic mě nemůže zarazit, naštvat, unavit, ublížit i zničit. U stánku s novinami u čáslavského nádraží sedí tři chlapi a pijí lahvové pivo. Je sobotní ráno a zvony zvoní, nevěřím ničemu – a tak dál…



Mám Clinta rád. Protože se nikdy nevzdal, protože šel vždy dál. Protože celý život rostl – a roste i teď, kdy mu tělo i obličej poznamenalo stáří, přestože oči stále kypí životem. Nejlepší film, co jsem viděl za poslední dobu. Žádné laciné hrdinství; skutečný život. Příběh od vedle. Dal bych si s ním pivo, třeba i ten odporný Milwaukee's Best, který nebo jemu podobný měl schovaný v příruční ledničce, když sedával na zápraží. Dal bych si s ním cigáro, díval se na ulici – a mlčel. Prostě jen tak seděl, pil, kouřil – a mlčel.



Febiofest je vždy sázka do loterie. Absolutní strašidelnosti i nadčasové zásahy. Asi mám slabost pro příběhy, kde je v sázce svoboda, kde se něco děje, kde jsou emoce – a kde jsou lidé stále lidmi. A tak jsem měl rád jeho i ji, nezvané návštěvníky, potulující se New Yorkem, ten mnohovrstevnatý příběh o tom, že nikdy není pozdě, že někdy je osud prostě proti nám, bubnování v metru i parcích, vyhořelí hrdinové, kterým ještě naposledy vysvitne slunce, úsměv na tváři i ve dnech prohry, smutek s nadějí…



Sobotní ráno; víkendová svoboda je omamná jak dobře vychlazené Chardonnay. Half Time. Všechno má svůj čas.

NP Mono – Burial at Sea (2009 – Hymn to the Immortal Wind)

Obloha je černá, nebo šedivá

Všechno si sedá. Jak prach na mé piano, jak částečky písku na dno potoka, jak nouzově přistávající letadlo s jedním fungujícím motorem; neklid mizí a je nahrazován sloučeninou apatie, vyrovnanosti a střízlivé melancholie. Má diagnóza: vyhořel. Jak použité palivo jaderného reaktoru, které je třeba zakopat kilometr pod zemský povrch.



Vše se stále opakuje, pořád dokola, stále to samé. Dohromady to přestává dávat smysl. Všude okolo je příliš mnoho zápletek a až příliš málo rozuzlení. Přestávám mít chuť o všem psát; v lednu jsem překročil svůj Rubikon, který jsem se zavázal nikdy nepřekročit, a nedošlo mi v ten moment, že to byl podivný zlom, který změní způsob mého přemýšlení a mé autoterapie.



Dvakrát jsme se viděli a dvakrát to bylo fajn. Ale já vím, někde hluboko v sobě, že Ti nikdy nemůžu odpustit, nikdy to neudělám, i kdybys sebevíc chtěla. Naše „my“ je jak nešťastně meliorovaná louka, umírající a bez života, na níž už nemůže nic vyrůst. Já už jsem přece nic zásadního nechtěl. Nechtěl jsem probudit se u Tebe doma. Nechtěl jsem vracet čas. Nechtěl jsem otevírat zapečetěné dveře. Nechtěl jsem nic dobývat, získat, o nic usilovat. Chtěl jsem jen – možná – zjistit, jestli ještě pro sebe můžeme něco být. Jestli nám ještě může na sobě vzájemně záležet.



Jenže na hnojnících ztrouchnivělé pseudolásky už nikdy nemůže nic vyrůst, i kdybych sebevíc chtěl. A to není Tvoje vina – to je moje vina. Nikdy Ti neodpustím, nikdy nevezmu na vědomí Tvé pravé já, nikdy se nesmířím s tím, jak to skončilo. Koktejl lhostejnosti a pohrdání. Jdeš špatným směrem, víš to? Copak to nechápeš? Děláš všechno proto, abys zůstala sama, v lepším případě, nebo se rozsekala epizodami bezvýchodných příběhů plných přetvářky a vzájemného využívání.



Mohl bych ještě napsat pár silných slov a vět, ještě jednou vše shrnout, vytyčit, uzavřít. Už nechci. Chci zavřít oči a spát. Jsme bývalí milenci. Naše diagnóza: vzájemně vyhořeli.

3:19 už nikdy nebude. Jsi Tamao se sklonem k masochismu, který jsem v Tobě nestihl probudit; kdybych to udělal, tak bychom zůstali spolu, v trýznivém sebezničujícím vztahu, který by stál jen na vratkých základech vzájemné sexuální přitažlivosti. Nedošlo mi tenkrát, co potřebuješ. A co chceš, přitom se to neuvědomujíc.



Filmové příběhy jsou jen placebem naplnění. Ten první byl skrze bolest plný radosti. Ten druhý plaval v trpkosti sycené naivitou.

Ráno jsem poslouchal Exxon Valdez, když se autobus coural ke Smíchovskému nádraží. Obloha je buď černá, nebo šedivá. Má duše jen šedivá.

NP Jan A.P. Kaczmarek - Preludium Milosne (2006 - Kto Nigdy Nie Zyl (OST))