Berlin

Ležím na chodníku na spadaném listí a dívám se na tmavé nebe a kdybys tu byla, tak bych Ti řekl, ať si lehneš vedle mě, a dali bychom cigáro na půl a dívali se spolu na hvězdy, a pak bych řekl, jestli víš, že tohle je poslední podzimní noc, kdy nemrzne, a pak by přišla druhá ranní a čas by se na hodinu zastavil a my bychom byli poslední dva lidé na Zemi – a v duši by nám pořád zněly tóny toho jazzového tria z A Trane klubu a oba bychom pořád měli pocit, že ten cover Kiss from a Rose na piano a bicí a basu byl prostě úžasný, jakože fakt byl, a nevěděli bychom, jestli se už zvednout, nebo dál ležet, a pak by ses mě zeptala, co je na světě nejdůležitější, a já bych řekl, že láska, protože až budeme umírat v domově důchodců, tak nebudeme vzpomínat na to, kde jsme pracovali a jak trávili čas, ale koho jsme milovali, a pak by zafoukal vítr a spadlo další listí, které by vonělo, a nikdo z nás by nechtěl vstát a jít spát, protože tam na zemi v té tmavé berlínské podzimní noci na listí bychom se dotýkali věčnosti…

Vracím se z Berlína a před očima mi běží film posledních víkendů a několika dalších dnů. Náš film. Můj a Tvůj. V pátek, kdy přistálo letadlo, jsi na mne čekala u východu C, ve svém autě, a poprvé jsem Ti dal pusu na tvář a podruhé už jsme se líbali, a pak jsme si jen řekli, kam to vlastně jedeme, a v Kolíně jsme byli na Vypsané fixe a obdivovali tu nekonečnou energii a ráno jsme se probudili v Poděbradech a toulali se městem, a pak, po obědě, jsme najednou byli v Hradci Králové na tom krásném náměstí uprostřed a jedli U rytíře, a pak, jak se přiblížil večer, jsme sešli z hradeb do podhradí a Erik Truffaz hrál, překvapoval, uklidňoval i probouzel, a potom, nakonec, kdy jsme leželi přitisknutí k sobě v tom hotelovém pokoji, na jazyku stále chuť Chianti Classico, jsem pochopil, že jsem se zamiloval…



Jenže ten večer i týden předtím, kdy jsme se dívali z Ještědu na bílé mlíko inverze a na Jezerce jsme cítili tu nekonečnou krásu opuštěného prostoru, který si snad nedovolí nikdo zničit, jsem cítil, že se něco děje, něco není v pořádku, něco nesedí. Tvá minulost. Nakonec jsi mi to řekla, jak to je, a já se trápil a halucinoval dvě hodiny letu od Tebe v městě, kde se anglicky člověk nemůže domluvit, a hledal jsem řešení, které nemůžu najít, protože přestože existuje, najít ho musíš Ty.



A teď se vracím, možná se potkáme, pokud se mi ozveš nebo já Tobě, a hraniční kopce jsou barevné a pokryté mlhou klesající do údolí, obloha je šedivá a já začínám mít pocit, že tohle nemůže dopadnout dobře, protože Ty se budeš chtít ještě vrátit, ještě na chvíli, abys zjistila, jestli to vlastně mělo smysl, vystoupíš z našeho vlaku, zamáváš mi z nástupiště a slíbíš, že na mě počkáš v příští stanici, a jen co se vlak znovu rozjede, uvědomím si tu nesnesitelnou pravdu, že už nikdy nenastoupíš, že v našem společném vlaku jedu vstříc budoucnosti jen já sám…

Ale třeba se stane se zázrak, třeba mi uvěříš, že Tě miluju a že spolu musíme být, třeba začneme společně znovu věřit na lásku do konce všech našich životů, třeba pochopíš, že celou dobu jsem hledal právě Tebe a až po sedmi letech se mi otevřely oči, třeba mi dovolíš dát Ti všechno, co mám, třeba se najdeme a už nikdy neopustíme, třeba začnou na podzim nečekaně znovu růst listy, třeba vysvitne slunce a zima už nikdy nepřijde, třeba se už nikdo z nás ani na okamžik neohlédne, aby vzpomněl, co bylo, a třeba zjistíme, že bez sebe nemůžeme být, a třeba si pak uvědomíme, že jsme pro sebe vzájemně důležitější, než naše vlastní já, a pak, třeba, nakonec, si mlčky slíbíme, že tohle nikdy nezničíme, nikdy, nikdy, n i k d y …

NP Clint Mansell – Xibalba (2006 - The Fountain (OST) (with Kronos Quartet & Mogwai) (OST))