Dustin

Dustin O’Halloran. Vždycky je to nakonec o muzice. Protože jen v hudbě je ukryto tolik emocí, tolik nálad, tolik různých odstínů mrazu po zádech. Je neděle a vše je, jak má být: jsem sám, za okny noc, zima odumírá, světla protějších bytů se pozvolna mění v tmu, vedle mne je červené a já si užívám, že do půlnoci zbývá ještě pár hodin. Někdy jsou hodiny cennější než dny či týdny – a právě teď tomu tak je. Žádné dramatické či silné věty, žádná rozuzlení a závěry. Jen jeden obyčejný večer uprostřed přicházejícího jara: noc, ticho, piano, víno, samota, zastavený čas...

Vzala si kabelku a vstala. Bell sebral účet, znovu si urovnal klobouk a zvedl se z boxu. Uklidila si cigarety do kabelky a podívala se na něj. Něco vám řeknu, šerife. I v devatenácti už je člověk dost starej na to, aby věděl, že když má něco, co pro něj znamená úplně všechno, je tím pravděpodobnější, že o to příde. Vlastně už i v šestnácti, když to tak vezmu. O tomhle já přemejšlím.
Bell přikývl. Tydle myšlenky mně vůbec nejsou cizí, Carlo Jean. Tydle myšlenky já velice dobře znám.



Občas, když je volný večer, dívám se na film – obvykle vyberu jeden z kolekce těch ještě neviděných. Je to jak doplnění vzdělání, občas kořeněné luxusem nečekaného zážitku. Viděl jsem dva filmy sobě si podobné reálným zobrazením posledního vypětí a boje; Michael Clayton a Carlitova cesta. Ten první mě bral od začátku a ten druhý pohltil až ke konci. Dneska jsou to už klasické příběhy svého žánru; v té kulturní nadsklizni, která se rodí každým týdnem, jsou příjemné existencí nemizející hodnoty, jež obstála proti času. Jsou to jen fráze a prázdné věty, vím; jen mi oba ty filmy přišly dobré, před půlnocí jsem tu seděl, díval se do tmy, přemýšlel, nechal se kolébat jejich náladou, než se mi zavřely oči a mě pohltila noc...

Do toho já nemám co mluvit. Každej okamžik vašeho života je otočení mince a každej je nějaký rozhodnutí. Někde ste se rozhodla. Tohle všechno následovalo. Je to přesná matematika. Tvar je nakreslenej. Ani jediná linka se nedá vygumovat. Nevěřim, že byste dokázala vůlí ovlivnit minci. Jak byste mohla? Cesta člověka na tomhle světě zřídka změní směr a eště řidčejc ho změní prudce. A tvar vaší cesty byl viditelnej od samýho začátku.



A pak jsem taky četl. Každá druhá kniha je Cormac McCarthy. Sázka na jistotu, dalo by se říci – a přece je to tak paradoxní. V jeho knihách láska neexistuje a pokud snad ano, brzy umírá; pro mě je pak láska základem všeho. Ale přesto ho mám tolik rád. Je silný, nejsilnější, zasahuje kondenzovanou pravdou o těch nejkrutějších podobách našich existencí, v strohých řádcích jsou si narození a smrt rovny a zároveň jsou nejběžnějšími jevy, a život je jen cesta od smutného zrození a nešťastného dětství směrem k pokrouceně bolestné dospělosti končící jediným možným vykoupením. Tahle země není pro starý je archetyp McCarthyho stylu; snad proto, že jsem dříve viděl film, byla pro mě kniha jiná, než ty předchozí – tolik nezasahovala zrůdností překvapení, ale o to více bodala znalostí svého nekompromisně klenutého příběhu...

Bell vytáhl židli, posadil se a položil klobouk na stůl.
Chci se tě na něco zeptat, řekl.
Prosim.
Čeho v životě nejvíc lituješ.
Stařec se na něj podíval a zamyslel se. Nevim, řekl. Zas tolika věcí nelituju. Dokážu si představit spoustu věcí, vo kerejch by sis asi myslel, že díky nim bude člověk šťastnější. Jako třeba moct chodit. Takovej seznam si klidně můžeš sestavit sám. Možná už ňákej máš. Myslim, že jakmile člověk jednou dospěje, tak už nebude šťastnější, než je. Sou dobrý časy a sou zlý časy, ale nakonec seš dycky stejně šťastnej, jako si byl předtím. Nebo nešťastnej. Znal sem lidi, kerý todle nikdy nedokázali pochopit.

A Ty? Vzdaluješ se a přibližuješ jak měsíce Jupitera, někdy nás pohřbívám a o pár hodin později vzývám, milujeme se někdy nuceně a jindy žádostivě jako kdysi poprvé, rozumím Ti a jindy zcela nechápu, máš mě ráda a jindy opouštíš, vaříš mi nejneuvěřitelnější pokrmy a jindy Tě já zvu do míst, kam stojí za to jít a nechat se krmit. A to vše se děje v čase, kdy zima umírá a jaro ještě nepřišlo, kdy světlo začíná porážet tmu v pravidelném podvečerním souboji, a kdy březen signalizuje, že nadcházející dva měsíce bude čas dýchat čerstvý vzduch, než i ten roztaje horkem léta, jehož jedinou nadějí pak je jeho konec, konec sezóny, září, měsíc nejkrásnější, poslední teplé dny, poslední pohled zpět, chladná rána i noci, poslední pohlazení, poslední dech, rozloučení, poslední záchvěv minulosti zrazené současností...

NP Dustin O'Halloran - Opus #18 (2004 – Piano Solos)

Fyrsta

To se snadno brečí, když si uvědomíte, že všichni, koho máte rádi, vás buď zavrhnou, nebo umřou. Když se tomu dá dost času, klesne u každého šance na přežití k nule.

Je jedenáct, můj čas. Kolikrát jsem už psal tuhle větu, kolikrát jsem se už přesně takhle cítil. Je jedenáct, po levé ruce mám červené z Tasmánie, hraje Dustin O’Halloran a do jeho klavírních melodií tiše přede myčka naplněná pozůstatky naší nedělní večeře. Za okny se leskne černá barva a jindy rozsvícené pokoje jsou již dávno zhasnuty; lidem se chce spát, asi únavou ze zimy, mně se chce spát, sousedi už neexistují, nebo už dávno spí. Je to ten magický čas, kdybych s Tebou chtěl mlčet, nic neříkat, dívat se z okna do tmy, poslouchat klavír na pozadí ticha – a doufat, že to cítíš podobně.



Drobná ženská kostřička jménem Chloe, které na zadku smutně a prázdně visí kalhoty, tahle Chloe mi povídá, že na těch jejích mozkových parazitech je nejhorší, jak s ní nikdo nechce mít sex. Tak se na ni podívejte, je tak blízko smrti, že jí vyplatili životní pojistku sedmdesát pět tisíc babek, a Chloe nechce nic jiného, než si naposledy vrznout. Nechce něhu, chce sex.

Jenže Ty to podobně necítíš – a já to vím. Jsi normální a máš ráda život. Jsme jiní. Nenacházíš krásu ve ztrátě a melancholii, nechápeš magičnost posledních okamžiků, nespaluje Tě západ slunce a rudé mraky, nevěříš v ranní vstávání dávno před úsvitem, nemáš ráda čtyřkové knajpy a horské louky, nevěříš ve vítězství prohry, osvobození ztrátou, nežiješ předstíráním, nejsi performer prázdných meetingů a vylhaných prezentací, ještě jsi nepřestala věřit, že tvoříš hodnoty, jsi živočišná a vášnivá – a já jen unavený, stárnoucí, smířený s konci a ztrátami, letargický, ironizující, pesimista flegmatik, hledač ojedinělých momentů štěstí, které se objevují mezi šedivými dny utíkající zimy...



Otec vždycky říkával: „Ožeň se dřív, než tě sex začne nudit, anebo se neoženíš nikdy.“
Matka říkala: „Nikdy nekupuj nic, co má nylonový zip.“
Naši nikdy neříkali nic, co byste si chtěli ozdobně vyšít na polštářek.

Viděl jsem Po svatbě, ne celý, tak do poloviny – a pak jsme odešli vstříc těm prazvláštním chvílím zabíjení lásky a partnerské intimnosti, popření všeho toho, v co bychom měli věřit a jak se chovat. Byli jsme tři, Ty, já a ona, bylo to jako zhmotněný sen z pornofilmu, splnění všech mužských představ a fantazií, byl jsem pseudokrálem jedné noci, já a vy dvě, nešlo snad o vzrušení nebo něco takového, šlo jen o ten pocit, zažít to, vědět jaké to je, odškrtnout si další položku z nekonečného seznamu, další zážitek, když už byla ta možnost, chtěl jsem to udělat, a proto se tak stalo, já, Ty a ona, tři orgasmy, 2:1:0, výsledek lze vždy jednoduše napsat, užíval jsem si ten pocit, že můžu vše (a taky jsem nad tím pošmourným ránem mohl), zneužíval jsem všeho, čeho šlo zneužít, na city jsem prohrával, ale drtil vás lhostejností, byla to jedna noc, pár hodin, zážitek vrytý do paměti navždy, v domově důchodců, až mi bude osmdesát a někdo se zeptá, co rok 2012, tak řeknu, jo tenkrát jsem měl dvě, budu mhouřit slepnoucí oči a na okamžik zapomenu na to, že jsem ten život promrhal a rychle proběhl, že jsem se udávil náhražkami, místo abych žil, že jsem chtěl všechno a nezískal nic, že jsem neztratil sám sebe, své špatné já, a tak všem ublížil, všechny opustil a vynechal, ztratil se, utekl, odešel, zmizel a už (se) nenašel...

-----



„Otevři oči,“ povídá Tyler a obličej se mu leskne slzami. „Gratuluju,“ říká Tyler. „Jsi o krok blíž k dopadu na dno.“
Mysli na zvířata používaná při testování výrobků.
Mysli na opice vystřelené do kosmu.
„Bez jejich smrti, jejich bolesti, bez jejich oběti,“ říká Tyler, „bysme neměli nic.“

Sebelítost je moje mantra a můj erb, ta mi jde; jinak je to už slabší. Končí únor, blíží se jaro, a teď zrovna hraje Ólafur; jeho Living Room Songs je nádherné album. Viděl jsem Antichrista, se zpožděním pár let – nikdy ho už nebudu chtít vidět znovu a nikdy na něj nezapomenu. A viděl jsem taky Fincherovu adaptaci severského příběhu – bylo to fajn, dobré, překvapivé, porušení hollywoodských klišé hollywoodskou formou; tam kde von Trier překračuje vše, co lze překročit, činí tak Fincher uhlazeně, společensky, snesitelně, filmově. A konečně jsem přečetl kultovní předlohu jiného Fincherova filmu; Palahniuk nikdy zcela nebude moje krevní skupina, už mi bylo třicet a i v jiných věcech se míjíme, ale vždy v sobě má něco zasahujícího a odlišujícího.

Právě proto mám podpůrné skupiny tak děsně rád: když si lidi myslí, že umíráte, věnují vám plnou pozornost.
Pokud by to mohlo být naposledy, co vás vidí, tak vás vidí doopravdy. Všechno ostatní, stav na kontě a písničky v rádiu a neupravené vlasy, všechno ostatní letí oknem ven.
Máte jejich plnou pozornost.
Lidé poslouchají, místo aby jen čekali, kdy dojde řada s mluvením na ně.
A když promluví, nevyprávějí vám žádnou historku. Když spolu mluvíte, něco budujete, a potom jste oba jiní, než jste byli předtím.

-----



A tak si žiju, od víkendu k víkendu, zima utíká a včera byl první jarní den – byl ve vzduchu, cítil jsem ho, v nohách několik kilometrů prvního jarního běhu, slunce svítilo a já se cítil konečně po pár týdnech svobodný a ničím nesvázaný. Odjela si už v pátek a vrátíš se až zítra; a já si dal Železnou lady – v těch mnoha různých rovinách a vyzněních mi přišla nejsilnější ta o umění vést a rozhodovat – a Jeden musí z kola ven, kde Gary Oldman gradoval příběh mlčením a pak několika jednoduchými větami občas všechno rozsekal na kusy, protože ve špionážním příběhu je nejzásadnější nejvíce vědět, a on tak nějak vždy nejvíce věděl.

Jak Tyler vykládá o tom, že jsme sračky a otroci dějin, tak přesně to jsem cítil. Chtěl jsem zničit všechno krásné, co jsem nikdy neměl. Vypálit amazonské deštné pralesy. Napumpovat freony rovnou nahoru, aby sežraly ozón. Otevřít výpustě supertankerů a odšpuntovat ropné vrty v příbřežních vodách. Nejradši bych pobil všechny ryby, které nikdy nebudu moci jíst, zasypal francouzské pláže, které nikdy neuvidím.
Chtěl jsem, aby na dno dopadl celý svět.
Když jsem mlátil toho kluka, vážně bych nejradši vpálil kulku mezi oči všem ohroženým pandám, co nechtějí šukat, aby zachránily svůj druh, a všem velrybám a delfínům, co to sbalili a uvízli schválně na mělčině.
Neberte to jako vyhubení. Berte to jako zeštíhlování.
Tisíce let to lidé posírali a házeli na planetu bordel a sajrajt – a teď ode mě dějiny chtějí, abych po všech uklízel. Abych vyplachoval a lisoval všechny plechovky od polívek. Abych se zodpovídal za každou kapku vyjetého motorového oleje.
A musím platit za jaderný odpad a nádrže s benzinem zakopané do země a za toxický sliz na skládce, který naházeli generaci před tím, než já se narodil.

Uvidíme se zítra a možná si řekneme, že už nemá cenu dál pokračovat, že je to prohraný příběh, dávno ukončený pokus o vztah, že jsme možná chtěli, ale ve skutečnosti nic nedokázali. Možná mi řekneš, že Ti nedávám, co chceš, a já budu vědět, že je to pravda, že to tak je, protože nevím, co chceš a kdy a jak, protože nerozumím Tvému vnitřnímu já, protože jsem ho ještě nestihl poznat. Budeme se bavit o Tobě, nikoliv o mně – o mě už dávno nejde, jsem nekonečně smířený se samotou a prázdnotou jako základní variantou našeho žití, s níž celý svůj život neustále bojujeme, aby nás jednou nakonec stejně přemohla, ve stáří či dávno před ním, těsně před smrtí nebo desítky roků do okamžiku, kdy naposledy otevřeme oči a podíváme se na nebe...

NP Ólafur Arnalds - Fyrsta (2011 - Living Room Songs)

Takeshi

Je zima. Sníh se ztratil někde mezi nebem a zemí, takže roční období nelze úplně jednoznačně určit; snad jen zmrzlé vodní plochy, jinovatka na stromech a mrtvé pole a louky napovídají, že je leden, nový rok, čas mrtvého ticha a rozjímání, čekání na první květiny a návrat zelené barvy. Poslouchám Tiny Ruins a dívám se z okna na promrzlou krajinu s bílou oblohou, které se lze téměř dotknout, jak blízko ode mne je. Kde je slunce? Vždycky mě napadá, jestli je vidět alespoň někde v kopcích, když už ne uprostřed naší země; už dlouho jsem nebyl někde v opravdových horách. V ústech mám podivné cizí těleso z bílé pryskyřice, které mi vymění za porcelán; musím si zvykat, že některé součástky mého těla lze sice nahradit a opravit, ale už to nebude originál se všemi nervovými zakončeními, které naše těla propojují s jejich myslí, bude to jen dokonale funkční náhražka, lepší a kvalitnější než původní součást mého já, ale mrtvá, chladná, bez života. Jednou se musím podívat na Tetsuo; už patnáct si to dlužím...

Jsi daleko, ale není to špatně. Jsme spolu a asi to je opravdový vztah. Kompromisy, únava večer, žádné výčitky, společné usínání. Tohle je přeci šťastná láska, nebo ne? Žádné emoční výkyvy a propady, strach ze ztráty a konce; mezi šťastnou láskou a uvědoměním si její samozřejmosti je nebezpečně tenká linie; stačí pár chybných kroků v momentech, kdy samozřejmost opanuje mysl, a vše může skončit tiše a náhle, jak první sníh, nebo i znaveně a pomalu, jako se rodí zima z podzimu.



Žijeme kulturně; co taky jiného. Jsou to někdy zábavné náhražky a náplasti nicnedělání a zbytečného pití. Takeshi Kitano a jeho filmy; Samuraje jsem už viděl a Outrage mě nakonec zase překvapil – snad tou konstantně stavěnou osudovostí a přibližováním konce, který nelze oddálit, protože někdy to tak je, že řetězec událostí začne jednou malou zbytečností či pošetilým nápadem, a pak už nelze nic vrátit, přesunout zpět do normálna, napravit, ukončit, vyhrát.



A viděl jsem ještě příběh z Londýna, který mi doporučil kamarád, jenž si dává dva filmy denně namísto dvou deci červeného. Mám takovéto filmy rád a tento nebyl výjimkou; atmosférou se blížil Američanovi, v něčem méně stylový a v jiném více mainstreamový, ale stejně, je to ten zvláštní druh filmu, který propadne v očekávání těch, co chtějí málo, tím, že dává víc... A tak se mi kupí pošetky se stříbrnými kotouči a pak musím zajet do IKEA a koupit další stojan, jedeme tam spolu, dáme bezednou skleničku a brusinkovou omáčku, a já se pak dívám okolo sebe na všechny ty šťastné a s úžasem zjišťuji, že jsem stejný, že jsem jen pozér namlouvající si jinakost a opovrhující všedností, po které uvnitř duše ve skutečnosti toužím, že jsem úplně takový, rezignovaný, unavený, líný a zklidněný na chvíli tím, že jsem opustil svoji touhu po dokonalosti, nadčasovosti a věčnosti...

.....

A teď se vracím zpět, slunce začíná zapadat, za okny je ještě větší chlad než před pár dny, v uších Max Richter a jeho křehké melodie; ty dvě hodiny přesunu jsou darem s nekonečnou hodnotou, já a mé myšlenky, plují mi v hlavě, občas se vynoří na hladinu a někdy tak zůstanou na ten podstatný zlomek vteřiny, abych je viděl v celé své podstatě, a pak se to někdy stane, že si uvědomím novou pravdu, opravdovou skutečnost, objektivní bytí, aktuálně smutně reálný stav svého života. A snad mám pocit, že se to tak děje právě teď; dočetl jsem krásnou knihu reálných příběhů, bylo to zvláštně silné svou reálností, vyústěním života, nepřiznaným pozvolným ztrácením snů – a sám mám pocit, že to přesně se mi děje, sny mizí, jde o nadcházející týden či maximálně měsíc, mít tak tam ten highlight, na který se člověk těší a který ho vždy napadne, když vše ostatní zklame...

Na fakultě za ní pálil kdekdo, možná i z vypočítavosti, protože nepotvrzené zpravodajství říkalo, že je stále v sexuálním angažmá s jedním z národních umělců filmového umění. Jak mi později řekla: „Škoda každé ztracené vteřiny – alespoň pohledem svést mužského, na chodníku, v obchodě, ve výtahu. Probodnout ho tak, jako vy nám to děláte při milování. Přimět ho, když si povinně zalehne na svou ošklivou ženu, obludu, aby věděl, že jsou na světě též krásné dračice a že i on by byl vítán.“

Někde se něco láme, možná v nás a možná mimo, sám nevím. Jde jen o to, jestli si můžeme opravdu rozumět, o nic víc. Je to nereálná touha, to už vím. Ale stejně – bez toho to přeci nejde. Jenže když ono je to tak těžké, skoro nemožné – jako kdyby slunce zpola ukryté za mraky mělo začít znovu vycházet bez toho, aniž by přišla noc...

NP Max Richter – The Twins (Prague) (2002 – Memoryhouse)

Dane Street

“Nic člověka tak nezdeptá jako podezření,“ pokračoval, „to vím moc dobře a často jsem své zaměstnání proklínal.“

Šeptám tiše jako ona: „Legrační začátek, co?“
„Legrační začátek čeho?“
„Lásky,“ šeptám. „Možná to pro tebe není žádná láska. Pro mě ale ano.“
Na to neodpovídá, dlouho mlčí, až konečně řekne. „Hrozné! Z ničeho nemám větší strach.“
„Než z čeho?“
„Než z lásky. Než ze skutečné lásky.“
„Ale proč?“
„Protože všechny mé skutečné lásky skončily hrozně. Začínaly nádherně a skončily hrozně. Už nechci žádnou novou lásku! Už toho mám dost!“

Co je láska? Láska je neznámá země. Žádný člověk není tak ubohý, aby nezažil tento pocit. Je velmi mnoho druhů lásek. Jen málo jich činí člověka šťastným. Ale to zřejmě taky není jejich smyslem.

Láska někdy nestačí. To si teď myslím, když jsem podruhé v životě dočetl tu knihu, která mi ze začátku připadala jako nicnedávající kýč a na konci mi sebrala dech. Proč to tak je? Protože jsme slabí, zbabělí, neodhodlaní; protože jistota je nám nade vše; protože tolik toužíme po lásce, ale nakonec jí nedokážeme obětovat vše, co si žádá a co je pro ni potřebné, protože máme strach a tušíme, že jednou či později skončí; protože nevěříme, že navždy je možné; protože sami čekáme od druhého více, než může nabídnout, a ten smyšlený nedostatek pak použijeme jako svoji vnitřní výmluvu a zdůvodnění; protože nás dříve nebo později napadne, že je to jen poblouznění, chvilkové zmámení, pár šťastných momentů, které nemají s reálným životem nic společného; protože jsme zaprodanci kompromisů jistoty; protože jsme ztratili víru; protože jsme přestali snít. Je to krásná kniha. Lehce se čte, někdy působí i jednoduše, ale její příběh je pravdivý. Silný, omamný a zraňující. Někdy to tak je – že láska je jen slovo...

... ... ...



Časy jsou zlý.
Zlý časy dělaj zlí lidi. Viděl sem tolik lidský podlosti, až se sám sebe ptám, proč Bůh nezhasne slunko a nejde pryč.
Ať ste musel zaplatit kdovíco, pravila měkce, vrátím vám to a dám eště víc.
Dráteník si trpce odplivl do ohně. Nic víc není, odvětil.

Je v tom síla beznaděje a antibeatnická touha po životě (nikoliv touha žít, ale bezvýchodnost přežít). Pochmurné obrazy ztroskotanců, kteří žili tak dlouho jen proto, že se zbláznili. Depresivní je i léto, smrt je častější než zrození života, není naděje i beznaděje, je jen toulání se od večera k ránu, od včerejška k zítřku. Je to strašně silné jako každá McCarthyho kniha. Dávám si jen jednu ročně; jak ta nejstarší whisky, jejíž aroma a chuť neopustí tělo celý rok po jednom napití.

... ... ...



Někdy před rokem, možná dvěma... To už nikdy nedohledáme. Kdo, jak, kdy, odkud... Někde se to pomalu dalo do pohybu, rozpumpovalo jak srdce mloka, spícího pod kamenem. Zakopali jsme se ve svých pozicích, žiletkovým drátem obehnali hranici, s krví podlitýma očima střežíme území, zemi nikoho, mrtvé zaminované pole, na kterém už ani plevel neroste. Na tu dálku tě nevidím. Nevím jak vypadáš. Naše pustina je příliš široká. Láska? Ne. Samota ve dvou. Samota dvakrát. Kam ses mi ztratila? Neztratila, ty naivní blbče, nikdy jsi mě neměl. Nemáš nic, jen mrtvou, průsvitnou kůži, ze které se každou minutu, každou vteřinu svlékám. Ani tu nemáš. Máš jen představy o slupce na mém povrchu. Máš jen sám sebe.

Andrea je typická mladá žena mezi pětadvaceti a pětatřiceti, pohledná, inteligentní, poskládaná ze zbytků svých předchozích vztahů. Jako v nůši v sobě vleče zmrzačené, poškozené a všelijak pokroucené zvyky a vášně svých bývalých milenců, partnerů, přítelů, manželů apod., kteří se rozpadají v prach a zapomění v jakýchsi jiných, jakýchsi nových vztazích. Zajímá ji výtvarné umění, kdysi něco malovala, kdysi žila s malířem. Zajímá ji design, kdysi navrhla sadu hrnečků, nebo lžiček, nebo konví, nebo snad talířků, žila totiž s designérem. Zajímá ji literatura, kdysi psala básně, žila totiž s právníkem, kterého podváděla s básníkem. I s tím pak chvíli žila, jenže se ukázalo, že básník je neschopný infantilní blbeček, tak se začala zajímat o buddhismus, východní nauky, osvícení, cestování časem a prostorem a podobně, jenže to taky nakonec nevyšlo. Pak chvíli nevěděla co se sebou, přičemž se seznámila s jakýmsi režisérem, nebo snad kameramanem, ale mohl to být taky dost dobře fotbalista, ono je to vlastně jedno, znovu začala jíst maso, narostly jí vlasy, dodělala práva, potkala mě. No už to bude skoro čtyři roky, co jsme spolu.
A já? Moc toho není... Typický mladý muž mezi třiceti a... Je mi třicet čtyři let. Pohledný, inteligentní, vyhořelý egomaniak... Mluvící hlava. Říkám slova, platí mi za to, natáčejí mě na kameru, no jo, to jsou věci, to jen tak někdo neumí.

Jen málokdy člověk narazí v české literatuře na něco výjimečného. Nevznikají tu nadčasové knihy. Zasahující příběhy a momenty. Zneklidňující vyprávění a popisy. Objevil jsem ty povídky náhodou, jako doporučení v každoroční anketě Lidovek, bez jejichž sobotního vydání si nedovedu představit víkend. A tak jsem tu knihu koupil, začal číst... a nechal se zasáhnout, pohltit, vtáhnout, omámit. Příběhy, které se dějí, přestože chceme, aby se nestávaly; a co víc, dějí se i nám, a pokud se ještě neudály, jednou se zhmotní a stanou. Je to jak čtení v knize vlastních chyb, těch předchozích i těch, co ještě přijdou, které ještě uděláme. Krásné, silné, zneklidňující.

... ... ...

Tohle je jen prázdný kulturní post. Viděl jsem Le Havre; typický Aki Kaurismäki v příběhu o antihrdinech, kteří mají srdce, odvahu, styl a čest. Viděl jsem Walk the Line; začal jsem poslouchat i starší Cashovy desky, než sérii American Recordings. A viděl jsem znovu Jízdu; jeden ze tří filmů, které tu vznikly během posledních dvaceti let, a které nikdy nezestárnou a nezmizí.

... ... ...

A to je vše. Jsem, existuju, dny střídají noci a ráno se nechce vstávat, a některé ty věci sdílíme spolu. Ty a já. Být šťastně zamilovaný znamená necítit tu intenzitu; ten spalující žár se objeví jen tehdy, když láska přichází nebo ji nám někdo či něco násilně bere. A já jsem šťastně zamilovaný. Milujeme se na kobercích, gaučích i postelích, a Ty jsi ta nejkrásnější holka, s kterou jsem kdy byl, protože krom svého Těla mi dáváš lásku a volnost a pochopení a toleranci. Pokud náš příběh skončí, přestanu věřit na dlouhodobost, a zůstanu navždy uvězněn v příbězích na jedno roční období. Ale já chci něco víc; tohle je poslední pokus, poslední kolo, poslední poločas i poslední zápas, já versus mé možnosti, sny a všechny ty špatné vlastnosti, jež jsou ve mě, já versus dočasnost, omrzení, změna priorit, já versus touha být sám, já versus odcházení, patos, melancholie, já s touhou v normální průměrný šedivě obyčejný šťastný život, čaj ráno a televize večer, masové kuličky v Ikea, úklid bytu, návštěvy rodičů, kamarádi toho druhého, jež nechceme poznat, ale tak nějak to patří k věci, rodiče, seznamování, společné plány, dolování empatie a citu v momentech lhostejnosti a prázdnoty, ranní pusa přes pavůni z úst, sex jako lék na hysterii, dobrovolné zákazy sobeckých přání a snů – a k tomu touha a víra v souznění, které nemůže nikdy přijít, a pokud snad ano, ukončí lásku, přinese mlčení, prázdno – a bratrosesterské přátelství...

NP Goldmund – Dane Street (2010 – Famous Places)

Opustíme San Piego

Z šedivých mraků prší soumrak a vlak projíždí oblouky za Golčovým Jeníkovem směr Vysočina. Je mi dobře; několik deci červeného na cestu, sobotní Lidovky, Reflex, v uších iLiKETRAiNS a teď Klaus Badelt a pak možná Doves. Bílé břízy stojí v padající noci, tlející listí červenohnědé barvy krášlí vlhké temnící se lesy, a k tomu provlhlé louky, opuštěné nádražní domky, neexistující slunce. Je pozdní odpoledne, sobota někdy před koncem roku, podzim umírá a zima ještě nepřišla. Skoro by to mohla být deprese, kdybych tenhle čas neměl tak rád – připomíná Barentsovo moře, jeho horizontální déšť, slaný vítr, jako tenkrát ten nezapomenutelný čas v Grense Jakobselv.

„Naše životy se napřely k tomuto vrcholnému okamžiku – posvátné místo staré více než pět tisíc let, naše vzájemná láska, světlo, nezměrný prostor před námi –, a přesto jsme ho nedokázali uchopit, neuměli jsme si ho vtisknout do duše. Nedokázali jsme se osvobodit a plně vstoupit do přítomnosti. Namísto toho jsme chtěli přemýšlet o tom, jak osvobodit jiné lidi. Chtěli jsme myslet na jejich neštěstí. Využívali jsme jejich zoufalství, abychom před sebou zakryli svoji vlastní bídu. A naše mizérie spočívala v neschopnosti přijmout ty prosté radosti, které nám život nabízel, a radovat se z toho, že je máme. Politika, idealistická politika, se zabývá výhradně budoucností. Za celý život jsem objevila jen to, že v okamžiku, kdy plně vstoupíš do přítomnosti, najdeš v ní nekonečný prostor a nekonečný čas, říkej si tomu Bůh, jestli chceš...“



Viděl jsem Happy Happy a byl to krásný severský příběh; kouzelná směs smutku a radosti, nadhled i emoce, zasněžená krajina, dávné hříchy, víra v život, upřímnost, síla, pokora... mám rád filmy ze severu. Je v nich zvláštní vyrovnanost. Alois Nebel byl v něčem podobný. Náladou, sněhem, deštěm, vrcholky hor ukrytými v mlze. Kytarové vazby Petra Kružíka. Byl to příběh o tom, jací ve skutečnosti jsme. Příběh o Češích. Jsme takoví, jako v tom filmu. Většina z nás. Včetně mě.

Zprvu bylo třeba sestoupit přes les do La Vacquerie. V procházení vesnicí po svých je jakási prostá radost. Na chvíli se člověk může oddávat iluzi, že zatímco ostatní žijí životy vázané na své domy, vztahy a práci, vy jste nezávislí a svobodní, nezatížení majetkem a závazky. Je to privilegovaný pocit lehkosti, jakou nelze zažít, když někde projíždíte autem a jste součástí dopravy.

Myslím na Tebe a říkám si, co se bude dít. Nevím. Nejsem nás schopen rozklíčovat. Už nebydlíš s ním, jsi sama; kdyby jsi tam zůstala, neexistovali bychom. Naše fyzická přitažlivost je základem všeho dalšího, ale už to dávno není jen o ní – jsi vzdělaná, otevřená, máš ráda život a poznávání světa. A taky míváš strach, z mnoha věcí, jsi sama v cizím městě, jsem tu jen já a on a občas někdo přijede na chvíli, někdy chceš tři různé věci najednou a nerozhodneš se pro žádnou z nich, a já si vždycky říkám, co je příčinou, co je ten spouštěcí mechanismus neklidu uvnitř Tvé duše. Nemáme ještě k sobě blízko tak, jak bychom mohli a měli. Nevím, jestli můžeme mít; věřím, že ano – přál bych si to tak. Někdy toužíme mít všechno hned a jindy chceme čekat a nechat pracovat čas. Dokážeme si ublížit vzájemným nepochopením; ještě v sobě neumíme číst. Občas potkáme své Černé psy. Nejsi jednoduchý člověk, stejně jako já. V tomhle jsme si dost podobní: jsme skvělí, když je nám fajn, a komplikovaní a nevypočitatelní, když tomu tak není. Ale jsme upřímní; Ty určitě a na té vlně se vezu i já. Říkáme si vše a víme, že je to tak dobře a správně.

„Jeremy, toho rána jsem se utkala tváří tvář se zlem. V té chvíli jsem nevěděla, ale cítila jsem to ve svém strachu – ta zvířata byla stvůrami se zvrácenou představivostí nebo se zkaženou duší, jakou nedokáže popsat sebelepší společenská teorie. Zlo, o kterém mluvím, se nachází v každém z nás. Drží se v každém jedinci, v soukromém životě, uvnitř rodiny a potom i v dětech, které trpí ze všeho nejvíc. A pak, když jsou k tomu příhodné podmínky, se v různých zemích a v různých časech rozpoutá strašlivá krutost, brutalita namířená proti životu, a všichni jsou překvapeni hloubkou nenávisti v nich samých. Potom se zlo zase stáhne a vyčkává. Je to něco, co si neseme ve svých srdcích.“



A chodíme spolu rádi ven. A tak jsme viděli akustické Tata Bojs a taky Vypsanou Fixu. Mám Fixu rád; je v nich tolik kontrastů. Koncerty plné surrealisticky depresivních textů, na které pod podiem pogují teenageři, co netuší, že to bude trvat ještě patnáct let, než jim dojde, o čem Márdi zpívá. Občas odvážná dívka daleko před maturitou vyleze na pódium a extaticky prožije svých třicet vteřin pseudoslávy; Márdi pak dohraje a v klidu řekne, „tancuje se až dole, čurini, to přece víte, ne, koukejte rovnou skákat“, a odměnou mu je aplaus a hned je tu další song. Mejla netečně odehraje celý koncert, občas dá cigáro a za ním dvě pivka; pohoda, páteční šichta, co jí lze půlnout někdy po obědě. První deska je supr a čtvrtá taky a z těch ostatních vždy pár písní – to není málo. Je to hodně. A tak jsme tam byli, v Lucerna Music Baru, před Fixou hrál Vladimír Merta a totálně se míjel s upovídanými dospívajícími před pódiem, kteří nevěděli, kdo je, a jen čekali, až budou moci začít skákat a odnést si jako suvenýr svých pár modřin... Všechno tohle mám rád. Všechny kontrasty. K Fixe už tak nějak patří. Jednou to ale přijde a budou mít koncert, kde bude panovat atmosféra souznění a pochopení – bude to ještě v tomto století, ale ne v tomto desetiletí; na některé věci a zážitky se musí počkat...

NP Ketil Bjørnstad – Song For A Planet (1996 – The Sea II)

Photos by Jiří Vacek.

Bon Iver

Dýchala trhaně. Nespí. Vztáhl ruku a dotkl se jejích horkých, vlhkých vlasů: ležela napjatá, jako by střežila nějaké tajemství. Sahal níže, až se dotkl jejích víček: bylo mu smutno u srdce, protože věděl, co najde. Pláče. Pocítil obrovskou únavu; donutil se však k tomu, aby ji utěšil. „Miláčku,“ řekl, „mám tě rád.“ Tak vždycky začínal. Útěcha, stejně jako pohlavní styk, dostane časem svoji rutinu. „Já vím,“ řekla, „já vím.“

Je páteční večer či spíše noc, venku mrzne a Praha je chladná a vyprazdňující se víkendovými běženci; jsem jedním z nich, v poloprázdném kupé večerního rychlíku směr Vysočina, s dvojkou červeného v lahvi, melancholií v srdci, Bon Iver v uších a notebookem před sebou. Je už dávno po konci sezóny a já letos poprvé utíkám po kolejích namísto dálnice; jsem rád – tolik prostoročasu jak se propadnout do svého nitra při pokusu vše rozkrýt, zodpovědět, objasnit a najít cestu i sílu, jak pokračovat dál.

Zoufalství je cena, kterou se platí za to, když si člověk stanoví nemožný cíl. Je to prý neodpustitelný hřích, ale je to hřích, jehož se zkažený nebo zlý člověk nikdy nedopouští. Ten má vždycky naději. Ten nikdy nedospěje k onomu bodu mrazu, kdy člověk ví, že načisto ztroskotal. Jenom člověk dobré vůle nosí vždy ve svém srdci tuto schopnost věčného zatracení.

Ty a já. Kolikrát jsem už psal něco podobného; láska je vždycky omamná, vždy, zas a znovu. Ale teď je to něco nového. Žádný návrat s pokusem o nemožný restart. Žádný kamarádský příběh, který nese nálepku vztahu; střet dvou duší i těl, který se stál náhle, nečekaně, začal flirtem a po pár setkáních se přetavil v přitažlivost silnější, než jsme čekali, plánovali i chtěli. Já a Ty. Těžko definovat něco, co je ve stadiu svého zrodu, co může skončit každým momentem a možná taky přetrvat navždy. Ty proklaté začátky. Je to tradiční zahájení, alespoň pro mě: jsme tři. Jako vždy. Ty, já, on. Nikdy to tak nechci a vždycky to tak je.

Viděl v zrcátku, jak Ali kývá hlavou a září. Zdálo se mu, že láska či přátelství je to jediné, co potřebuje. Na světě nic ke štěstí nepotřeboval – jednotvárně hučící auto, horký čaj na rtech, vlhkou váhu pralesa, samotu. Kdybych mohl zařídit napřed její štěstí, pomyslil si a na chvíli v té zmatené noci zapomněl, čemu ho naučila zkušenost – že žádný člověk nemůže druhému člověku skutečně rozumět a že nikdo nemůže tomu druhému zařizovat štěstí.

A já si stále a zas říkám, jestli najdeš sílu opustit ten společný svět, společné věci, stěny i lože; říkáš, že ano, vše tomu i nasvědčuje a vše proto i děláš. Ale stejně. Dokud to není, nic neplatí, nic neexistuje, my jsme jen přelud a vy stín, na nic nelze spoléhat a na nic sázet, lze vše jen nechat plynout, nic nechtít a nežádat, řídit se instinkty, věřit intuici, snažit se nezbláznit a nepominout očekáváním, snažit se nepřestat normálně žít. Nevím, co se stane. Nikdo by to nemohl v této chvíli vědět, ale každý by si přál to samé.

„Chudinko,“ řekl. Ohradila se zuřivě: „Já o tvůj soucit nestojím.“ Ale nešlo o to, jestli o něj stojí – měla jej. Soucit kvasil v srdci jako hniloba. Nikdy se ho nezbaví. Znal ze zkušenosti, že vášeň zmírá a láska odchází, ale soucit že zůstává. Soucit nikdy nic neumenší. Živí ho životní podmínky. Jenom jednoho člověka na světě nikdy nepolitoval – sebe samého.

Přitahuješ mě a někdy děsíš. Děsíš svou sobeckostí a tou mě i přitahuješ. A k tomu ta naše chemie, která nám nenechala vydechnout během těch dvou dnů a nocí ve Slavonicích. A v iPhonu máš Mogwai a Tiersena a znáš Beirut. Chci s Tebou být a stejně tak z toho mám strach. Mám strach z naší dočasnosti: jednou poznáš mé nitro, mé pravé sny a touhy, to, v co věřím a čím pohrdám – a to bude ta opravdová a finální zkouška nás dvou. Jenže to je tak daleko... já jedu pryč od Tebe a Ty jsi teď s ním. Přemýšlím o budoucnosti, protože zabývat se přítomností nelze; byl bych ztracen v mlze a inverzi bez schopnosti najít cestu, a tak jí nehledám a nechávám jí, aby ona našla mne...

Když jel do známého domu na kopci, v němž dříve bydlíval, přemýšlel Scobie neklidně: Musím brzy promluvit s Helenou. Nesmí se to dovědět od někoho jiného. Život se opakuje podle stejného vzoru: dříve nebo později se objeví zlé zprávy, které člověk musí někomu oznámit, uklidňující lži, které člověk musí říkat, džin, který musí člověk pít, aby k němu neměly přístup bída a zoufalství.

Všechno tohle se mi začalo dít až poté, co jsem přečetl dalšího Grahama Greena. Mám jeho knížky rád: někde mezi řádky je vždycky schovaná zasahující pravda, na pozadí barvitého příběhu se stárnoucím unaveným hrdinou a jeho předem prohraným bojem o poslední záchvěv štěstí. A tak píšu tenhle poslední odstavec, venku je tma a mrzne, Ty jsi s ním a zas a znovu mluvíte o tom, proč by měl být konec, zítra Tě čeká další byt a v pondělí možná další, já si přeju cestovat v čase a přeskočit tohle období, které všem bere a nikomu nic nepřináší, dopíjím tu dvojku červeného a stále ještě poslouchám Bon Iver, klíží se mi oči, chce spát, v kupé je přetopeno, já tu sám se svým ponorem do sebe sama... Ale jsem vděčný! Za to, že jsi začala, že jsi otevřená a upřímná, že mě chceš, že Tě přitahuju, že jsi...

Když byl malý, domníval se, že láska má co dělat s porozuměním, ale s přibývajícími léty věděl, že žádný člověk tomu druhému nerozumí. Láska je přání porozumět, ale po neustálých neúspěších časem toto přání umírá, a snad i láska umírá nebo se mění v bolestnou náklonnost, věrnost a soucit...

Bon Iver – re: stacks (2008 – For Emma, Forever Ago)

Listopad

Potřeboval na ní přestat být závislý, jenže touha ho zrazovala. On po ní chtěl toužit. Jedné dusné noci ležel v posteli bez přikrývky a snažil se proonanovat ke svobodě. Štvalo ho, že si nevidí na pohlaví, pokud si hlavu nepodepře dvěma polštáři, a do jeho fantazií se neustále nabourával Tarpin, který se ustavičně objevoval na scéně jako nějaký neotesaný kulisák s žebříkem a kbelíkem v ruce. Byl v tom okamžiku na planetě kromě Bearda ještě nějaký jiný muž, který se snažil ukojit představou vlastní manželky vzdálené necelých deset metrů přes chodbu? Ta otázka ho připravila o soustředění. A bylo strašné horko.

Nestává se mi to příliš často; lépe řečeno, spíše vůbec. Takové věci se dějí ve filmech nebo možná knihách, ale reálně moc ne. Ale přesto se to stalo. Mně se to stalo. Měl to být takový obyčejný večer, oslava narozenin, pár kolegů a kolegyň v centru velkoměsta. Chtěl jsem jen pár piv, neopít se, uprostřed večera si dát čaj a pak možná single malt nebo rum, podle toho, co budou mít. A pak ještě jednou a pak jít. Jeden obyčejný podzimní večer.

Beard začal listovat stránkami svého projevu, aby dal najevo, že rozhovor považuje za skončený. Podstata vyšinutosti spočívá především v tom, že člověk uvěří, že veškeré světové problémy lze redukovat na jeden jediný, a ten vyřešit. A pak o tom pořád dokola žvanit.

Jenže... pak sis najednou přisedla – a vše bylo jinak. Vídali jsme se už předtím. Ty: krásná, mladá, naivní a neznalá, říkal jsem si. Já: bez iluzí, smířený se solitérstvím, se splněnými pracovními sny a opuštěnými sny životními. Šlo to rychle. Ruce na stehnech, zádech, blížila se půlnoc a my zůstali sami. A tak jsme tam seděli a pak stáli, líbali se, Ty jsi mluvila a já Ti říkal, že mě vůbec neznáš, čas plynul najednou pomalu; řekla si, že mě chceš už dlouho, a že jsi to věděla, že to dnes takto skončí. Já to ironizoval, vědom si nepravděpodobnosti celé té situace, a pak přijelo taxi a my jeli směrem k Tobě, kde jsi vystoupila, aby ses mohla vrátit do svého zkompromisovaného života. A já jel sám domů a říkal si, že tohle je celé takové... surrealistické. Byla to hra, ten večer. Ten večer ano.

Když vjížděli do Londýna, byly to radioaktivní síly a potom důvěrně známá litanie o zmenšujících se ledovcích, rozšiřujících se pouštích, rozpadajících se korálových útesech, narušeném oceánském proudění, zvedající se mořské hladině, o mizení toho a onoho, pořád dál a dál, až Beard upadl do depresivního nezájmu, ne snad kvůli tomu, že se planeta nachází v takovém nebezpečí – zase to imbecilní slovo –, ale protože mu o tom někdo vypráví s tak zjevným nadšením. Právě tohle nesnášel na lidech, kteří se aktivně zajímali o politiku – bezpráví a katastrofy je povzbuzovaly v činnosti, bylo to jejich mateřské mléko, životní míza, dělalo jim to radost.

Ale teď už není. Byla jsi tu u mě jen dva večery, ale to nějak stačí. Ty bez šatů a vše, co pak následovalo – bylo to hodně přirozené. Mohl jsem zapomenout myslet. A byla jsi jen Ty, Tvé krásné mladé tělo, žádné vady pokožky, žádná kila navíc, žádná pachuť z úst. A pak jsem pustil Mogwai a Ty jsi se zeptala, co to je. A když jsem odpověděl, tak jsi řekla, že znáš a víš...

Opravdu mu chyběla? Když ji teď líbal, uvědomoval si, že mu chybět měla, protože byl vzrušený a šťastný. Jenže on nepostrádal nikoho už od onoho ponurého léta v roce 2000, kdy se trápil jako pes pro svou poslední, skutečně definitivně poslední manželku. Existovali lidé, na setkání s nimiž se neurčitě těšil, ale od té doby se už nesoužil něčí nepřítomností. Jakmile byl v současné době sám, četl, pil, jedl, telefonoval, trávil čas na internetu, díval se na televizi, cestoval na nějakou obchodní schůzku – nebo spal. Byl soběstačný, ponořený sám do sebe, a jeho duše představovala nepřehledný shluk chutí a snivých myšlenek. Jako většina chytrých lidí, kteří si cení objektivity, byl v jádru solipsista a v jeho srdci vězel ledový kvádr, který Melissa vycítila a snažila se, aby roztál.

Dva večery. Na tom se moc stavět nedá. Ale bylo v nich několik orgasmů a několik společně poslechnutých desek, a to není málo. Byli tam Mogwai a Tiersen a Helios a pak triphop od Tebe, který neznám, a nějak jsme se zvláštně protnuli, hudebně i jinak. A pak ses zeptala, co v životě chci, a já řekl, že vidět všechny země na téhle planetě, a pak jsme se líbali a znovu milovali a pili a hladili se a pak jsem Tě vezl na opačnou stranu Prahy... Mám pocit, že Tě začínám mít rád. Nevím, jestli je to dobře a jestli to chci, ale asi to tak je. Listopad. Všechny listy opadaly na zem a něco se možná bude dít. Láska. Nebo nepochopení. Nic jiného to nemůže být.

„Miluji tě,“ přerušila zničehonic své vyprávění o pohřbu a rozpustile ho kousla do paže.
Cítil k ní něhu, pravděpodobně stejnou jako vždycky, ale jednoho dne se možná bude muset z toho pouta vyprostit a bude to pro oba jen o to těžší, kdyby jí někdy řekl, že ji taky miluje. Ale to, jak se má od ní začít odpoutávat a kdy, bylo nad jeho schopnosti, a tak si ji přivinul těsněji k sobě. To, co jí pošeptal, znělo nepřesvědčivě, ale to muselo to stačit.
„Jsi nádherná, Melisso.“

A vzpomínám si, že jsme mluvili o Tiersenovi, na kterém jsem byl a bylo to fajn, rockové a úplně jiné, než ty krásně posmutnělé věci z Amélie, a Ty jsi říkala, že jsi neměla s kým jít, a pak jsme poslouchali Skyline, někdy okolo deváté, před koncem první lahve a před začátkem další; máš ráda bílé a já červené, ale to snad nemusí být na překážku. Uvnitř jsi jiná, než na povrch působíš. Tvoje já... to mě přitahuje. Čím dál víc.

A to je asi vše. Viděl jsem ten zvláštní americko-neamerický film, který byl silný v postupně budovaném napětí a nepřikrášlovaných scénách. A četl jsem poslední příběh Iana McEwana. Obé bylo dobré.

Ale stejně. Ty a já. To je ten pravý příběh pro sklonek podzimu a začátek zimy. Nemám větších očekávání; už vím, jak tyhle věci chodí. Někdy je pár měsíců víc, než několik smutných let. A tak tu ležím, bude jedenáct, piju červené a hraje Goldmund; můj standardní krásný večer. Venku je tma, možná mrzne, a sousedé určitě nebudou za zdí vyluzovat zvuky žádostivosti – rozvádí se. Jsem tichý svědek jejich marného boje, který možná kdysi začal láskou, ale končit bude majetkovým vypořádáním. Život je neuvěřitelně krásný a poctivý v tom, jak dokáže trestat kompromisy, jež jsme si sami dobrovolně a slabošsky zvolili...

NP Goldmund – Dane Street (2011 – Famous Places)

Ty, já, sever, konec sezóny

Anterinmukka. Den 6.

Bylo to někdy odpoledne, možná právě uprostřed odpoledne – ten čas, kdy ráno je stejně daleko jako začátek noci a nic nenasvědčuje tomu, že by snad tma měla někdy vystřídat světlo. Je konec sezóny a mraky tu visí nízko nad stromy více než kdekoliv jinde; jak taky jinak, v krajině zvlněných kopců na východ od Sokosti, kousek od ruských hranic, uprostřed finské tundry. Slunce je tak moc skryté za mraky, že neexistuje, a řeka Anterinjoki se tu stáčí ve dvou ostrých zákrutách a pluje kolem finského saunového srubu stojícího na jejím břehu. Pár metrů od sauny, nahoře na svahu, je pak ta nejkrásnější finská tupa, z masivního dřeva, s atmosférou, s minulostí, plná příběhů, krutých zim, s kamenným krbem a masivním stolem, svědek stovek střídání ročních období.

A v těch místech stojíme my. Já: unavený, zpocený, s lehce zborcenou klenbou pravé nohy a bolestí v levém koleni. Ty: nastydlá, zmrzlá, s vrstvami oblečení. Oba: s kilogramy na zádech, šťastní, spokojení. Je ticho; nikdo tu není. Jen my, chata, řeka, vítr, mraky a barvy podzimu okolo nás. Ještě o několik Celsiových stupňů níže a namísto občasného deště by se na zem snášely sněhové vločky. Je září, jeho třetina, vzduchem poletují žluté listy bříz a podzim tu začíná pomalu končit.

Předtím, než jsem roztopil saunu, jsem Ti dal pár veršů – měl jsem za to, že se Ti budou líbit. Naše duše si jsou až příliš podobné na to, aby tomu bylo jinak. A pak jsme na lavici v chatě listovali tou útlou knížkou, propadajíce se melancholickou trajektorií hluboko do svých niter, náhodně četli verše a pak o nich tiše mluvili, a venku lehce foukal vítr a možná občas pršelo, a bylo to zasahující i silné, a potom byl najednou podvečer a slunce zbarvilo mraky na východ od nás odrazem svého západu, a sauna byla horká a pára z vodou politých rozžhavených kamenů nám pálila obličeje i články prstů, a někdy jsme už nemohli dýchat a to jsme pak museli rychle vyběhnout ven, do ledové řeky, položit se do ní, dívat se na nebe, vylézt z vody a sedět před saunou a říkat si, že tohle je nadčasové, nadpozemské, že tenhle zážitek nám nikdo nikdy nemůže vzít…

A pak už jen večer a padající tma a my zase sami, ostatním příchozím navzdory, venku na zápraží, na dece, pili jsme single malt a já povídal propadaje se do jiného světa, myslím, že jsem mluvil o Johnu Cageovi a Henryku Góreckém, a Ty jsi mluvila o sobě a své rodině a já o té své, byli jsme si strašně blízko, mně bylo tak moc fajn, že jsem si přál, abychom mluvili věčně, ale dopil jsem a byl čas jít se propadnout do světa spánku, a tak jsme šli, magická chata, špunty do uší, abychom v noci byli sami, tma, noc, sny, ráno…



Rumakuru. Den 1.

Začalo to všechno o pár dnů dříve, v jeden sobotní večer, kdy jsme spolu prošli dřevěnou branou na startu pěších tras a pak už jen pokračovali nocí osvětlenou úplňkem Měsíce, kterému jsme občas pomáhali bledým světlem čelovek. A šli jsme a brodili se mokřady, občas zabloudili, bylo k desáté nebo možná lehce po ní, a pak jsme došli na první kopec a pak první tupa, obsazená, a hned za ní další, stará, malá, s místem pro dva: a tam jsme přišli, já otevřel dveře, vevnitř teplo, tma, kamna, stůl, lavice pro nás na přečkání noci.

Dali jsme rum, samozřejmě, vybalili pár věcí, a pak si povídali, Ty jsi mluvila o Rumakuru, jak se Ti líbí, já spíš mlčel a byl rád, že jsi šťastná, venku svítil Měsíc a my ho zkoušeli fotit, a bylo jedenáct nebo možná půlnoc, a pak jsme šli spát, hlavami oproti sobě, a mluvili jsme o tom, jak se propadáme do spánku, a pak jsme se propadli, možná ve stejný moment anebo možná jeden o něco dříve, a potom bylo ráno, šedivé mraky byly nízko nad zemí, jak se na sever sluší, v kamnech se rozhořel oheň a já našel vodu nedaleko, a opulentně jsme snídali a smáli se a fotili a mluvili a balili a připravovali se na to všechno, co přijde…



Sarvioja. Den 3.

Od rána prší a chodidlo mé pravé nohy stávkuje tak moc, že mi každý krok vystřeluje lehkou dávku bolesti do nervové soustavy. Jdeme na jih, do kopců, podél řeky, stoupáme a brodíme se, čas plyne daleko rychleji než kilometry, které ucházíme. Bloudíme a Ty mi ukazuješ, jak se pracuje s GPS, zachraňuješ nás a já občas něco vysvětluju pátraje v mapě, a jsi skvělý parťák, do nepohody, zimy a deště, mraky jsou tak nízko, že se jich můžeme dotýkat, jsou šedivě tmavé, plné dešťových krůpějí, kterými nás smáčí, je zima i podzim zároveň, lesy jsou hluboké a plné vodou nasáklých mechů i lišejníků, a my stoupáme dál a výš, pořád do kopců, na jih, směrem k Luirojärvi…

A pak někdy, uprostřed odpoledne, jsme zaměřili souřadnice naší pozemské existence a rozhodli se přejít hřeben směrem na východ, čtyři kilometry jsou méně než osm, já skákal přes kaluže sykaje bolestí, Ty jsi udávala směr, šli jsme tundrovým lesem, lezli před kameny, nalezli stezku, šli do kopce, dlouho, pořád, stále, předešli skupinu Finů, pršelo, foukalo, šedivé mraky plné deště nad námi, hřeben s okolními horami, na které není pro tu samou deštivou šedivost vidět, sestup dolů, žluté břízy v deštivém oparu, řeka, nekonečná cesta kolem ní, přichází večer, za chvíli bude tma, a konečně, na konci cesty, tupa a v ní i kolem plno lidí, ještě jsou tam dvě místa, poslední místa, zhltnuté jídlo, čaj, tma, noc, plná chata, nemůžeme spát, odpočíváme s otevřenýma očima, nemůžeme se propadnout do spánku, Ty nachlazená s nosem, co nedovoluje dýchat, já neustále dofukující karimatku, dva ztracenci, jsme down, asi nejvíce co kdy na téhle cestě, věříme v lepší ráno, usneme, vzbudíme se, spíme, jsme vzhůru, pořád dokola…



Hammaskuru. Den 5.

To ráno jsme to skoro vzdali, začali se vracet, zpět do výchozího bodu namísto východního putování. Vypadalo to až příliš rizikově, přišlo mi to tak, byl jsem jak de Peyrac bez jeho charismatu, chromá noha a na zádech hrb, cíl byl tak daleko a mraky nad námi až příliš nízko, a my jsme tam stáli desítky minut a přemýšleli, co je lepší, jestli jít dál nebo se vrátit, a zkoušeli házet mincí a další triky, jak získat argument pro rozhodnutí, a Ty jsi pak řekla, že by jsi radši šla dál, ale že to necháš na mně, že žádná varianta není špatná, a já řekl, že se tedy vrátíme, a pak se to stalo, ten magický rozhodující moment, kdy z šedivých mraků vysvitlo na pár sekund slunce, ozářilo ranním světlem břízy v barvách podzimu a hladinu jezera, a já řekl, že musíme jít dál, a Ty jsi mě nechala rozhodnout, a tak jsme šli, hlouběji na východ, k Rusku, dál od civilizace, dál do neprozkoumaných končin na východ od Sokosti…

A šli jsme borovým lesem a pak výše, do průsmyku pod horami krajinou žlutých bříz, a zpět se naskytl pohled na Luirojärvi, já ležel v mokré trávě a fotil se stativem, chtěl jsem ten rozmazaný pohled s šedivými mraky převtělit do věčnosti, a Ty jsi mi dávala čokoládu, a jedli jsme a pili vystydlý čaj a foukalo a byla zima, mraky okolo nás, a my šli dál na východ, do mokřadů s žlutohnědou trávou a červenohnědým mechem, skrze lesy pořád na východ, ještě přebrodit poslední řeku, a je to tu, konečně tupa, teplo, a zázrakem pak přestalo pršet a my grilovali venku slaninu a cibuli i klobásu a papriku, seděli jsme vedle sebe a Ty jsi jedla věci, které jindy vůbec nejíš, já Tě držel kolem pasu a oheň hřál, byl večer, konec sezóny, a pak byla tma a my dali single malt, leželi v chatě, tiše mluvili, propadali se do spánku vstříc dalšímu ránu…



Porttikoski. Den 2.

Bylo to ten nejdelší a nejhloupější a možná taky nejkrásnější den; vždy záleží na interpretaci a úhlu pohledu. Stoupání k Rautulampi krajem žlutých bříz ve slunečním svitu bylo neuvěřitelně krásné, ty pohledy zpět, temné mraky a stovky stromů pod nadvládou podzimu, pomalu jsme šli na východ a nakonec malé jezero a chata, dali jsme oběd a slunce svítilo a bylo tak neuvěřitelně hezky, já fotil stejné fotky jako v zimě a Ty jsi připravovala, co budeme jíst, já pobíhal okolo a stále mačkal spoušť, Ty, já, jezero, podzim, svoboda…

A pak jsme zvolili – já to byl – špatnou stranu potůčku, z něhož byla říčka a potok a pak najednou řeka, a šli jsme vpravo namísto levé strany, a museli brodit, sundávat boty i batohy, řeka byla divoká a chladná, bylo odpoledne, podzim, začínala padat tma, ještě poslední kilometry, bažiny, neexistující stezky, bloudíme, podél řeky, pořád na severovýchod, jsme unavení, je to skoro třicet kilometrů, to je na začátek až příliš, unavení a v padající tmě přicházíme k tupě, v ní dva Finové, řeknou dvě věty a tím uzavřou konverzaci, to na nich máme rádi, rychlé jídlo, nechat schnout věci, hlty rumu a spát, nohy bolí a nikdo z nás netuší, že příští den já nebudu moci jít a příští noc Ty nebudeš moci dýchat…



Kiertämäjärvi. Den 7.

Jdeme na sever, říkají tomu border highway, cesta je dlouhá a může být i cíl, a jde se dobře, jen to pomalu utíká, napravo od nás Rusko, stačí několik metrů a potřebovali bychom mít vízum v pase, to mé je propadlé a Ty žádné nemáš, ale to je jedno, z východu jde mráz, cesta je písečná a já občas ležím a Ty mi vážeš obvaz, jsem zchromlý a unavený a pak najednou bolest přestane existovat, jdeme dál na sever, svítí slunce a pak hned prší, míjíme krásná jezera, bloudíme, potoky, bažiny, pěšiny…

Přicházíme za soumraku a hned jídlo a mluvíme a dopíjíme whisky. A pak je ráno. A je to to nejkrásnější ráno; nad Ruskem vyjde slunce a osvětlí jezero a s ním i stromy a borůvčí i keře brusinek, trávu i lišejník, břízy, vše dohromady… A tak tam sedíme, na lavicích u ohniště na břehu jezera, snídáme zbytky potravin a pijeme čaj i kafe, jíme puding od Tebe, co jsi vzala jako překvapení pro mě a je to zázračná věc v daný čas, mluvíme, fotíme se, já Tebe, Ty mě i nás, je nám dobře, obloha je modrá a mraky v ní plují, vedle nás jezero, pod jeho hladinou není nebe, zní mi v duchu, sbalit se rychle a vyrazit, poslední den volá…



Luirojärvi. Den 4.

Prší hned ráno, rychlá snídaně raději venku než v chatě, sbalit věci a na jih, směrem k jezeru… jdeme a já se opírám o hůl znaveně a noha bolí, nemůžu jít, ale lepší do kopce než naopak, a tak stoupáme a mluvíme, povídám o jazzu a ECM labelu a Garbarekovi a všech ostatních co mám ze severu rád, Rypdal, Gustavsen, Bjørnstad, a pak taky Keith Jarret a Mehldau a s ním Radiohead, Priessnitz a Umakart, stoupáme a já mluvím a Ty posloucháš, je nám dobře, díváme se zpět, krajina se vlní, začíná pršet, zprvu lehce, pak více, tak to v deštivých dnech bývá…

A jdeme, pořád na jih, pořád do kopců, pořád nahoru. Prší a fouká a mokré šaty se lepí na tělo, GPS říká stále dál a radši ze sedla ustupujeme na stezku vedoucí od Porttikoski, a po ní na jih, pořád podél potoka, a občas špatná strana řeky, brodění, nová disciplína házení batohů přes potok na cíl, jdeme, unavení, já zchromlý a ty nastydlá, malá chata a v ní myši, ještě dva kilometry, a pak konečně, jezero, tupa, ta první, ne nový Hilton, v ní osamocený Fin a my vybalující a sušící věci.

Jíme a povídáme a pak přijde ještě jeden Fin: opravdový. Žádné goretex věci, žádná moira, žádný softshell nebo smartwool. Jen tričko, košile, svetr, bunda, starý batoh a přes něj plášť. Je mu k padesáti nebo možná lehce přes, v ruce dřevěnou hůl, která s ním je už čtyřicet let, jak říká, a zeptá se nás, jestli nám nebude vadit, když s námi přespí v chatě. Nechodí po stezkách jako ostatní, dělá cesty vlastní – doprostřed hor k malému jezeru, protože je nejkrásnější. A říká finský vtip, který v jeho podání vystihuje realitu: Ptají se Sáma, co udělá, když se ztratí v kopcích; ten chvíli přemýšlí a pak řekne – „Jdu domů.“



Raja-Jooseppi. Den 8.

Poslední den a my zase na sever, slunce svítí, je krásně. Řeka se klikatí a ohniště jsou na těch nejkrásnějších místech, stromy a les a pěšiny a mech i borůvčí, jdeme a fotíme a mluvíme, zastavujeme u shelteru a grilujeme poslední zbytky z batohů, s námi dva Finové z jihu, které jsme potkali už minulý den, povídáme si až nefinsky, jsou fajn a my snad taky, pořád ten pocit, že jsme u nich a zadarmo využíváme jejich pohostinnosti, a já říkám, že vždycky všude aspoň jednou potkám Čechy, protože náš národ hodně cestuje, nejenom ten chorvatskový, ale i ten jeho adventure-outdoor zbytek, kostičky na kalhotách a softshell na trupu, všude jsme, vždycky nás někde najdu a poznám, jsme stejní…

A poslední míle, poslední desítky metrů, most přes Suomojoki, parkoviště, konec. Jsme na konci cesty. Ušli jsme přes sto dvacet kilometrů tundrou severu a srdcem parku nesoucího jméno nejvýznamnějšího finského prezidenta. Mraky jsou nízko a my velebíme sílu GSM signálu, zprávy se odesílají a přicházejí, a já Ti píšu a stejně tak i Ty mně, a má zpráva je v porovnání s tou Tvojí poloviční, píšeš krásně, silně, je to milé, těší mě to tak moc, jsem rád, jsem Ti vděčný, že tu jsi, že jsi šla se mnou, že jsi byla skvělá, blízko mi, jsem tak moc vděčný, že vůbec jsi…

A pak se stane zázrak: ležíme zrovna na lanovém mostě, slunce protrhne mraky a pak hned začne pršet, a to znamená jediné, ten nejkrásnější pohled, divadlo přírody, žluté listí bříz a temná řeka a duha nad námi, fotíme a mlčíme a křičíme i mluvíme, to je zázrak, co se děje, jsme na konci cesty a tohle je odměna, ještě pár minut, než přijdou mraky, ještě pár chvil, užít si tenhle moment, který zůstane navždy v našich srdcích…



Epilog

Prší a padá modrá noc a za zamženým oknem ztěžka jedoucího autobusu se pohybují červená koncová světla předjíždějících vozidel; jsem sám a přemýšlím o tom všem, co se stalo, proč a jak. Proč jsem Tě poznal, co to má znamenat, co pro sebe jsme, co jsme byli a co budeme. Nehodlám si připustit, že jsem zpět ze severu; dnes ještě ne, až zítra. Dnes budu pít a psát a k tomu poslouchat písně, co jsem Ti dal na letišti v Helsinkách.

Na tom letišti, kde jsem Ti řekl, že tak blízko jsem nikomu nebyl a nikdo mně, že to nemůžu nechat být, že kdybych měl mít jen jedno jediné přání, tak by to bylo pokračovat, že jsem se už málem neovládnul a překročil tu hranici, kterou by většina označila za kamarádství, že mě přitahuješ, že bych chtěl s Tebou jít dál, poznávat Tě, trávit s Tebou čas, mluvit, milovat se, usínat, vstávat, všechno to podstatné a důležité i to každodenně šedivé a průměrné. A další věci jsem možná neřekl a možná i jo, třeba dříve, že mi voníš, to vím, po sauně jsem cítil Tvoji paži a její dech, máš krásné ruce a krásné tělo, že jsi mi tak blízko, Tvoje já, myšlenky, strachy, sny, obavy, touhy, zkušenosti, zážitky, pravdy, to všechno tak moc chápu a rozumím tomu, sdílím, mlčky přikyvuju, tiše se směju, už zase máme tohle společné?, jsme stejní, jsi mi blízko, já Tobě, jsme tu…

Čas léčí i rozhoduje a panuje a to se přesně teď děje: nemůžu nic dělat. Jsem sám a Ty s ním. Ty zamilovaná a já čistící svou karmu z jednoho zbytečného návratu. Co k tomu více říct? Je mezi jedenáctou a půlnocí, můj čas, začal hrát Chopin. To, že zítra budu muset být flexibilní, úspěšný i motivující, to zvládnu; umím tuhle performance. Ale co s mými touhami? Nechce se mi vytáhnout skalpel a odřezávat city ze své duše; můžu si všechno sám sobě zdůvodnit a vysvětlit, a pak mi přece zase znovu napadne, že být někomu tak blízko, to je zázrak, zázrak…

Je mi třicet dva a Tobě o půl roku méně. Není nikdo na téhle planetě, kdo by to zažil stejně a byl mi tak blízko. Mýrin. Coroico. Sousto. Stejné knížky, filmy. Stejné pocity. Jsi… zranitelně silná, oddaná, určitě vášnivá, milující, máš své sny a hodnoty, víš, co chceš, co je důležité, někdy jsi slabá a pak najednou rozhodná, jsi tu, tak blízko i daleko, jsi tu…

Chopin hraje a já vím, že jediné, co můžu i chci, je dát věcem čas a volný průběh, konečně jednou bez nátlaku a síly, prostě voda v řece, život tiše popluje, laissez-faire, třeba pochopím, že maximum toho, co můžeme mít, je to, co máme, a třeba proplujeme turbulencemi životních otřesů a změní se paradigmata našich současných existencí; nebudu na nic čekat ani o nic usilovat, jen tu budeme, my dva a s námi všichni lidé na téhle planetě, čas ukáže, co může přetrvat staletí a co je jen záležitost na pár ročních období, dnů či týdnů nebo měsíců…

Čím starší jsme, tím více vnímáme ten náš nečernobílý svět; čas mění, rozhoduje, určuje i bere, zítra může být vše jinak anebo i ne, možné je vše, tohle století, století povrchnosti a konzumu, žijeme v něm a snažíme se neztratit svá srdce, to je náš nejdůležitější boj, neprohrát sebe sama, nezapřít se, nesklonit, nepřijít o svoji duši…

Poslední odstavec. Co víc říct? Hraje Nokturno v cis moll, umím jeho první část, zní tak moc současně, pro dnešní noc i některou z těch minulých i těch co přijdou… Jaké je executive summary? Může vůbec být? Nevěřil jsem, že mi někdy někdo může být tak blízko. Nevím, co to znamená. Zítra bude ráno a další den… žijme, dokud to jde. Musíme žít; splatit ten dluh, co máme – darovaný život sám, náš život…

NP Zbigniew Preisner - The Last Time (1993 - Damage (OST))

Taxi Driver

Mlčení nad zlato. Kdo mlčí o samotě, může přijít na ledacos, ticho pronikne pokožkou, ukonejší srdce, utiší bolest, naplní místnost, v níž se nacházíš, naplní dům a venku se pachtí současnost, která je jako běžec na krátké trati, jako závodní vůz, pes ženoucí se za vlastním ocasem, nikdy ho nedožene. Bohužel mlčení však působí na lidi jako strašák, v houfu nikdy dlouho nevydrží, prchne raz dva.

Je mi dobře, tak nějak zvláštně dobře. Piju červené, bude k jedenácté, můj čas, a občas neodolám a dám si plátek španělské šunky, co se nevešla do batohu směr Finsko. Stala se ze mě samostatná bojová jednotka, jen já a všechny mé já, sám v tomhle světě, voják v poli bezstarostné kariéry, nepotřebuju nikoho jiného, konečně osvobozen, bez touhy po lásce a souznění, bez snů a tužeb, bez melancholických propadů a nesplnitelných představ. Můžu si gratulovat; jemnými a přesnými tahy skalpelu jsem ze sebe odstranil všechny ty city, jež mi zůstaly. Teď už nic není; jen prázdno, mechanický život, ráno vstát a večer usnout, červené v noci a půlnoc jako znamení zavření očí. Konečně svoboda. Žádné povinnosti, žádné snažení se, žádné emoční výkyvy, žádné smutnění. Je podzim a já jsem prázdný jak alkoholik po měsíci na detoxu.

Slzy mají tvar loďky, smutek a žal vězí pod vesly. Ten, kdo pláče na pohřbu, oplakává i vlastní smrt a zároveň konec celého světa, protože všechno zemře a nakonec nezbude nic.

Chtělo by se mi napsat, že za to můžeš Ty, ale není tomu tak. To, že si mi řekla, že chceš být s ním a dát šanci tomu krásnému příběhu, bylo jasné a očekávatelné; přesto nás ta realita oba zasáhla, v prvním momentu možná více mně a v následném více Tebe. Mohl bych rozsekávat mě i Tebe a nechávat nás rozpadat na molekuly emocí, ale nedává to moc smysl. Řekl jsem dvakrát, co chci, a Ty jsi dvakrát odpověděla, jak to je. Knížky, které člověk nezačal číst, není možné zavřít, protože nikdy nebyly otevřené. Není vlastně ani po čem toužit: chybí Tvá vůně, Tvé rozevřené nohy, Tvé nahé já v matném světle, chybíš tu. Jsou tu jen Tvé obrysy, přísliby nesplnitelnosti, pár náznaků, Ty ležící v řece před návratem do sauny, to je vše, tak málo, tak nic...

Za noci jsme neručili a nikdy za ně ručit nebudeme, noc ručitele nemá, to vždy o pár centimetrů povyrosteme, nebo se o čtrnáct centimetrů zmenšíme a hnědé oči zežloutnou, myš se vrhá na kočku, ze psa se stává vrabec a my líbáme rty, které jsme nikdy líbat neměli.

Jsem jen lehce vyšinutý Taxi Driver, jezdím městem stejným směrem tam i zpět, každý den ráno i pak navečer, a možná je můj svět o něco širší, ale má své hranice vymezené stejně tvrdým způsobem, jako v tom silném filmu. Srovnávám nesrovnatelné a snažím ze sebe vydolovat vzpomínku na to, jak film působil: byl zneklidňující, tepající, smutný, zasahující, nekompromisní. To poslední je to správné slovo: film bez kompromisů.

Čas plyne, my žijeme, umíráme. Ale co je život? Život je Jónas uvažující o křivce křídel lučních ptáků, Jónas, kterého uspává Thorgrímův hluboký dech, to je jistě pravda, ale zdaleka ne celá. A jak veliká je vzdálenost mezi životem a smrtí, či je mezi nimi vůbec nějaká vzdálenost a jak se potom nazývá? Měříme ji v kilometrech, nebo v myšlenkách a dostane se někdo do meziprostoru – dopředu a potom zpět?

Knížka od Tebe byla krásná, takový zvláštní magický realismus severu: kdybych tam nebyl, nepohltila by mě, ale takto jsem podlehl po pár prvních stranách. Až moc znám tu severskou zemi, osamělé vesnice na břehu moře , vlny narážející na pobřeží, šedivé mraky, silná postarší auta, malý dřevěný kostel na kopci, krátké chladné léto a o to delší studené zbytky roku. Breiðavík. To je můj obraz té vesnice. Byl jsem tam. A nikdy na to nezapomenu...

Ve starých pověstech se praví, že člověk nesmí spatřit Boha, byla by to jeho smrt, něco podobného nepochybně platí o tom, co hledáme – hledání samo je cílem, nalezení by nás o něj připravilo. A právě hledání nás učí slovům, jimiž líčíme svit hvězd, mlčení ryb, úsměv a smutek, konec světa a letní světlo. Máme nějaké poslání kromě toho, že tiskneme rty na něčí ústa?

Co záleží na všech převratech, vzestupu nebo pádu civilizací, náhodě nebo prázdnotě, když člověk nemá rty, které by líbal, ňadra, která by hladil, dech, který by naplňoval jeho uši?

NP Zbigniew Preisner – The Seventh Day (2008 – It's All About Love (OST))

Lacrimosa

Stalo se to tak nějak přirozeně, nenuceně, klidně, normálně. Přišla si a chtěla si mi něco říct. To něco, co jsem měl v hlavě už měsíce, dokázal si to naplno přiznat, ale nikdy nenašel dost odvahy to naplno vyslovit. A tak si mluvila Ty a já se díval do kouta a jednoslovně souhlasil; bylo to přeci tak moc zřejmé a zjevné. A pravdivé. Nemůžeš mi dát, co chci, já pak nejsem šťastný, a Ty pak nejsi šťastná. Lišíme se. Žiješ sama a chceš žít sama. V tomhle jsi jako nikdy jiný. S Tebou nelze šťastně být a mít Tě rád. Lze Tě jen využívat. Pak by to fungovalo. Tohle nechci a neumím. A proto jsi o tom všem mluvila a já tiše souhlasil.



Teď je o pár hodin více a já do přehrávače dal Preisnera; co taky jiného. Návrat někam na začátek. Ponor do těch nejhlubších příkopů mého nitra. Nejtemnější modrá barva a v ní schované útržky pravdy, které vytahuji na světlo. Zůstalo už jen jedno: vůně. Tvoje vůně. Ta prokletá substance, která mě vždycky omámí, zakryje všechna rozumová zdůvodnění a varování. Ta vůně mě vždycky bude přitahovat, nikdy to nepřestane, nikdy. Tvé vzrušení. Ty bez šatů. Na tohle není léku; není a nikdy nebude, žádná protilátka, žádné očkování, nic. Vždycky budu připraven se vrátit. Být Ti blízko a cítit, jak voníš. Na pár chvil, hodin, jeden večer. Vždycky tu budu. Vždycky.

Nevím, jak dál.

Budu teď sám a chci být sám. Nejsem v depresích a koncích, jak při minulých loučeních. Jen mi je smutno; nechtěl jsem to takhle. Mé sny a představy měly jiný konec, takový šťastnější. Pohádkově nereálný. Ty, já, děti, Ty mě milující, já Tebe, šťastní, nenároční, užívající si toho, že spolu můžeme být. Jenže takhle ten scénář nebyl psán a ani být nemohl. Nikdo by mu neuvěřil. Snad kromě mne; poslední člověk na téhle planetě, který věřil v happyend pokroucených duší.



Lacrimosa. Game over.

A tak mi začíná běhat mráz po zádech, jak Zbigniew rýsuje tuhle část svého Requiem.

Nechce se mi už dál psát. O tom, co jsem viděl. Že Lidice byly silné, a kdyby jejich hudba byla alespoň trochu snesitelná, zůstaly by jen silné pocity a ne rozporuplnost nefunkční kombinace, které si nikdo nevšiml, nebo s ní nechtěl nic dělat. Že Pianista byl podobně silný a navíc s Chopinovými smutnými a melancholickými náladami, které přestože vznikly v předminulém století, jsou tak moc současné a tolik pasující do naší doby nedostatku opravdovosti. A viděl jsem Proposition; vtahující, opět silné, nedávající vydechnout. A pak jsem taky viděl Generaci singles; přímý pohled do zrcadla v jasném denním světle.

A to je všechno.

Lacrimosa odezněla a Ty už jsi dávno pryč. Všechno je pryč. Už Tě asi nebudu nikdy svlékat a nikdy se s Tebou milovat. Už bych neměl, i když bude příležitost. Už bych neměl. Ne. Jenže... jednou to zas přijde, kdy se na sebe podíváme, a v ten moment odhodím všechna svá ale, a stane se to, znovu, zas a jednou, na pár hodin zas budeme spolu, než přijde půlnoc a já řeknu, že je čas jít, protože vycítím, že bych měl... A tak se budu točit v tomhle kruhu, pořád, jak malá unavená zklamaná planetka kolem Tvého slunce, po oběžné dráze, která není pravidelná a vyvážená, jednou Ti blíže a jednou daleko, v Tvém stínu i světle, bude se to střídat, budu odcházet a zase se vracet, budeme pomalu stárnout a pořád se kolem sebe budeme pohybovat, v té naší společné galaxii o pár planetách, které se k Tobě periodicky vrací a Ty si s nimi hraješ a občas ony s Tebou, a čas bude plynout, potichu, klidně, pravidelně, nezastavitelně, pořád...



Ty a já. Navždy spolu i bez sebe. Spíš to druhé. Měl bych to pochopit; bylo by to všechno jednodušší. Jenže nevím, jestli se mi to někdy podaří. Nevím. Nevím...

NP Zbigniew Preisner – Requiem: Lacrimosa (1999 – Requiem for my friend)

Konec sezóny

Jsou jen dva druhy lidí, které držíme. První druh jsou ti, které z určitých důvodů nechceme nechat na svobodě. Druhý druh jsou ti, od kterých se můžeme dozvědět něco zajímavého. Nikdy nepropouštíme lidi jen proto, že jim nemůžeme nic dokázat. Dokazování, to je fuška pro profesory, ne pro politiky. Politika zajímá jedině to, jak dosáhnout svých cílů. Čeho bychom dosáhli, kdybychom něco někomu nedokázali? Kdo kdy čeho dosáhl tím, že přiznal omyl? Člověče, měj přece rozum! Říkám ti: pro politika je zničení nevinné oběti důležitější než potrestání viníka, protože propuštěná nevinná oběť je pomstychtivá, kdežto když je někdo opravdu vinný, a přesto dostane milost, je vděčný.
Snaž se ten svět pochopit, Osewoudte!

A tak tu zase pololežím – můj oblíbený čas – a poslouchám Morriconeho. La Piovra. Vzpomínky a táhlé smutné melodie. Dopíjím whisky, víno došlo; je to trochu netradiční léto. Dnes odpoledne foukal vítr a mraky byly neuvěřitelně krásné – bylo to jak na pobřeží severního Dánska, někde tam v rovinaté krajině neposečené trávy, se slanou chutí větru...

Jsi mi blízko; ale teď jsi najednou až příliš daleko, cítím to a vím. Už jsem se rozhodl: chci Tě. Chci. Jenže... je tam až příliš mnoho ale. Musela by to být náhoda, abychom tu najednou leželi vedle sebe a Ty si se mě zeptala, co to hraje, a já bych řekl, že to jsou mollové melodie Corrada Cattaniho; osmdesátá léta, otevřené balkonové dveře z obývacích pokojů s blikavým televizorem a k tomu Morriconeho smyčce. Pár dobrých věcí v té dekádě vzniklo...



Chtěl bych teď vědět a znát víc, chápat Tě, vidět do Tebe – znát Tvé pocity. Co jsem. A co už ne. Jsme dvě planety, které okolo sebe navzájem obíhají po zvláštních nepokojných oběžných drahách. Jednou jsme blíže a cítíme vzájemné teplo a přitažlivost a díváme se na sebe a já mám chuť Tě líbat a Ty... nevím, co Ty. Nevím. A pak je zas zima; jsme daleko, nevidím Tě ani neslyším, nevím o Tobě, jsi někde jinde a já taky. Černobílou skutečnost si už ani nechci vysnít; pojďme radši zjistit, co jsme. Pro sebe. Já pro Tebe. Ty pro mne. Ona pro mě. On pro Tebe. Příliš mnoho herců v podprůměrném představení zklamaných nadějí a povadlých citů; nebo naopak, dva krásní herci v příběhu dokonalé červené knihovny: Ty a on. Pravda bude asi někde uprostřed. V kompromisech, množství nevyřčených ale, minulosti, nadcházejících dnech.

Viděl jsem Zbytečnou krutost a Jeremiah Johnson. Stylovou vybroušenost a silný příběh. Pollack a Redford ve formě, mrazilo mě v zádech, zbytečná krutost, realita dávno minulých dob. Obojí bylo dobré a v Pollackově filmu byla navíc pořádná dávka nostalgie a melancholie. A přečetl jsem knihu od Tebe, kterou jsem našel na stole s nevysloveným doporučením si ji přečíst. A tak jsem četl a pak Ti o ní psal. Psal jsem, že připomíná Sartra, že je zneklidňující, že odžitá realita se přeci jen nakonec může stát iluzí a klamem, že přeci někde musí být, aby to všechno dosvědčil, Dorbeck přeci nezemřel, někde tu je, mezi námi, přijde a všechno vysvětlí...




A soundtrack dohrává a já dám ještě sklenku calvadosu. Poslední a pak půjdu spát. Bude půlnoc a černá tma proudí otevřeným oknem dovnitř. Morriconeho smyčce krájí ticho ve zvláštní symbióze odcházejícího dne. Mám Tě rád, myslím. Jsi mi blízko.

NP Ennio Morricone – Mille echi (1990 – La Piovra (OST))

Odi et Amo

Je to jak na poušti. To sucho, ta bezmoc, pálící slunce, vyprahlost. Den je ve své polovině a někdy během odpoledne, určitě ještě před večerem, přijde konec. Tak si někdy připadám. Mám všechno, co jsem kdy chtěl, a je mi to málo. Možná chci ještě něco navíc: lásku. Tu opravdovou, žádnou náhražku, žádné předstírání, bez kompromisů, jen ten žár. Něco, co neexistuje, nebo možná snad ano, ale na co nemám nárok. Potkávám Tě. A mám strach: poznat Tě, chtít Tě, zamilovat se. Nechci to. Nevím proč.



Nevěřím si. Bylo by to jen oddalování okamžiku Tě jednou ztratit. Výhra, které s sebou přinese prohru; kdo by o tohle stál? Ale stejně. Alespoň jednou bych Tě chtěl. Zase ten pocit: my dva, jedna planeta, nic dalšího. Někde na severu, daleko od civilizace. Sny polárního dne a slunce těsně nad obzorem. Jenže... jenže tohle je jen bláznivé nechtěné přání unaveného snílka za zenitem své schopnosti opravdově žít, o něco usilovat a bojovat, něco získat. A tak tu ležím a hraje Bruce Springsteen; je fajn, že má aspoň dvě melancholické desky – hned je o dost sympatičtější. A to je všechno: tohle nehmatatelné nic je všechno.

--

Dnes jsem četl celý den: Nevinný je skvělý, silný, strhující; typický McEwanův styl, nemilosrdně popisující to slabé a nevyspělé v nás, které občas způsobí celé konání, které pak již nelze vrátit zpět, i když by člověk moc chtěl; příběh několika rovin, které se ke konci nevyhnutelně protnou, jak už to u zasahujících příběhů bývá. Nadčasové čtení pro konečně se blížící začátek podzimu.

Sedla si naproti němu a oba si zahřívali ruce semknuté kolem hrnků. Ze zkušenosti věděl, že pokud nevyvine nadlidské úsilí, hovor se samospádem sveze k obvyklému půdorysu: zdvořilý dotaz vyvolá zdvořilou odpověď a další otázku. Bydlíte tady už dlouho? Jak daleko jezdíte do práce? Máte dnes odpoledne volno? Obvyklý katechismus mohl začít. Pouze mlčení mohlo narušit tu nekonečnou nit otázek a odpovědí. Volali by na sebe přes nesmírnou vzdálenost, jako z vrcholů dvou sousedních hor. Nakonec by už jen zoufale toužil po odchodu, který by ho vysvobodil a ponechal mu po nemotorném rozloučení prostor pro vlastní myšlenky.



Bylo lehce před půlnocí, když mi kamarád včera říkal, že od Priessnitz má strašně rád Hvězdu; jsme na tom stejně. Priessnitz jsem viděl na jaře v Akropoli, kdy zahráli vše, a před týdnem na Colours, kdy poslední Jaro jsem slyšel někdy nad ránem už z tramvajové zastávky, linoucí se nad ztichlou noční Ostravou. Colours byly vůbec fajn; Mono hráli s nadcházející nocí a byli stejně silní, jako vždy, a pak byla půlnoc a zima a tma a Hvězda, Dotkni se mě i Jaro.



Viděl jsem taky Morriconeho; bylo to zvláštní a zasahující. V úvodní kantátě Vuoto D´Anima Piena byly krásné sestupné půltónové mollové harmonie, které braly za srdce, a v The Good, The Bad and The Ugly se naplno rozezněla melodická nespoutanost, originální a unikátní ve světě, kde harmonická invence bývá nedostatkovým zbožím.



A viděl jsem taky Nebe; dlouho jsem ten film chtěl vidět, poslední scénář Kieślowského, a bylo to dobré a fajn, naivní ve své touze a silné v prožitku, zvláštní metamorfóza Kieslowského poetiky a Tykwerovy rané černobílé příběhovosti. I Melancholia mě zasáhla; zase jiný Trier, působivé, omamné, silné. Takové obrazy zůstávají v paměti; opět to stejné slovo, nejlépe vystihující atmosféru, kterou film působí – znepokojující. Jako my, já i Ty, naše oddělené společné životy.



Stojím na zvláštní křižovatce několika cest a žádnou z nich se mi nechce jít; čím více půjdu jedním směrem, tím více se mi ono rozcestí bude vzdalovat a s ním i možnost se vrátit, kráčet jinam, udělat něco jinak, zažít něco jiného, být někde jinde, s někým jiným. Jeden příběh nekončí a druhý nezačíná. Žijeme oddalováním konců; ještě alespoň jeden týden, poslední den, poslední hodinu. A možná ještě jeden další den. A další. Venku padá modrá tma a mně se nechce pít; je to zvláštní chladivé léto s nízkými mraky, vždy těsně před deštěm nebo těsně po něm.

Náš vztah se rozpadá přirozenou cestou: nemůže to nikdy fungovat. Uvnitř sebe sama jsme až příliš jiní, úplně obnaženi jsme cizí lidé, nerozumíme si a nechápeme – a žádný překladatel neexistuje. Není to Tvoje vina, ani moje, jen nekompatibilita dvou nepříliš empatických osamocených duší, které si ještě nedokázaly nahlas říci, co uvnitř sebe cítí už dlouho. Kolik procent času musí být člověk šťastný, aby chtěl ještě pokračovat? Kde je ta hranice rozpadu, kdy se to všechno potlačované, dušené, utajované a schovávané vydere z vnitřností ven do světa smutných ukončujících vět? Dvacet procent štěstí... alespoň tohle bych chtěl. Dvacet procent štěstí uprostřed chladného léta...

NP Jóhann Jóhannsson - Odi et Amo (2002 - Englabörn)