Just a few sentences... (inside myself)

... ano či ne? Ty či ona? Vše se slévá tak moc dohromady... Chtěl bych milovat od příští vteřiny do konce života, přál bych si najít vše, co hledám, právě v Tobě, chtěl bych být nepřemožitelným králem všech moří; a nejprve Tě potkám a cítím, jak Tebou pohrdám, a pak odjíždím a začnu hovor tak, jak ho nikdy neumím začít, a druhá strana reaguje a směje se a já si snažím vybavit tu bíle poloprůhlednou dokonalost (a v telefonu je radost a dojetí Tebe, příslib něčeho vzdáleného, něčeho, co má smysl...).

Jeden den, tři setkání...

(...jenže někdy je to tak moc prázdné, já vím...)

Mohou i v listopadu zpívat ptáci? Ano...

Nakonec rozhodují ty okamžiky a náhody, s kterými člověk nepočítá, nepřipouští si je a někdy ho ani nenapadnou; a pak se to stane - najednou jsi u mě a hladíš mě po zádech, v mezičase zániku noci a zrození jitra mě polykáš a oba nemáme tolik odvahy a zároveň máme tolik rozumu, abychom alespoň něco nedotáhli do konce...



Zajatci mlhy - takoví jsme tu noc byli; tam, kde byla zima, sníh i naděje, bylo v našem světě těch pár krásných hodin... a pak, stejně jako ve filmu, přišlo vystřízlivění, (morální) kocovina, kusance emočních molekul ovládly naše nitra... a Ty se trápíš a tiše si vyčítáš, když vedle něho ležíš, a já vím, že ho už nikdy v životě nechci potkat - přítel... jsem jen slaboch kážící o morálce, který nemá ani dost síly na to, aby sám sebou pohrdal...



----

Ano, měla jsi pravdu - člověk by se měl pro něco (někoho) rozhodnout a za tím si stát; já jsem rozhodnut - ten pocit tenkrát byl až moc silný...

Nebo... ne?

(Je možné psát o Tobě a v těch několika větách... Chytrá a Tanečnice a Vzpřímená a ... Hledající? Všechny ty narychlo vyřčené pravdy, jež se mění ve lži v okamžiku, kdy se mi hlava zvrátí do minulosti a posedle zaříkává nemožné a tak moc (ne)chtěné? Ne... opravdu nechtěné - vím to; všechny ty příběhy - mi dávají sílu...).

NP A Silver Mt. Zion - Built Then Burn (Hurrah! Hurrah!) (2001 - Born into Trouble as the Sparks Fly Upward)

Zlomenost všeho okolo mne

Bylo to vlastně příznačné, tak moc příznačné. Přelom podzimu a zimy, vlak uhánějící mrznoucí krajinou vstříc temné noci, uspěchaný pátek s příslibem víkendu, přeplněná kupé... Seděla tam jak Krylova Nevidomá dívka, jen s jediným rozdílem - viděla, ale neslyšela a nemluvila. Nakonec se stala hlavním aktérem příběhu nedorozumění, nuceného uvolňování místa spojeného s nechápavými rozpaky, byla krásná s obnaženou bezbranností, skrytým rozhořčením, vypěstovanou odevzdaností a s uvnitř schovanou hrdostí; mlčel jsem tak krutě, jako mlčeli ostatní, a přemýšlel o příkořích našeho světa.

Sherry: I'm like your mistress, except you're not even married.



Jim Jarmusch je králem veselo-smutnosti, jeho příběhy jsou takové. Stejné byly i Zlomené květiny - odlehčené i závažné, melancholické se současným úsměvem na rtech, příjemně plynoucí s okamžiky tesknosti, byly jak poslední večery měsíce září. Ukazovaly a napovídaly, ale nikdy neřekly všechno, ptaly se a odpovídaly, ale vždy jen částečně. Bill Murray nehrál; on jednoduše byl, mluvil a pohyboval se s takovou přirozeností, že mu nebylo možné neuvěřit...

Don Johnston: Wanna get a drink?
Carmen: No, I don't drink.
Don Johnston: Later, get something to eat?
Carmen: I don't... eat.



Můžu si dovolit říci, že jsem to čekal? Čekal jsem, že taková budeš. Chytrá, zvídavá, hezká, ale... jiná, nebyla jsi pro mne a já nebyl pro Tebe. Neměla jsi v sobě onu převzácnou esenci ženskosti, které tolik nerozumím, tolik mě přitahuje, tolik mi dává i tolik mě zraňuje; tu hledám, po té toužím, té se kořím, tu se snažím uchopit... Byla jsi... Hledající, hledala si mě, jenže já jsem hledal ji, kterou jsi nemohla být.

[last lines]
Don Johnston: Hold on a second. Wait. I know you think that I'm your father, don't you?
The Kid: What?
Don Johnston: Just tell me. You can talk to me, chief.
The Kid: Man, you're fucked up!
Don Johnston: Wait a second. Wait a second. Wait!



Čím více Jarmuschových filmů jsem viděl, tím více se mi líbí jeho království příjemných krasosmutnění, které je mu vlastní; je jiné a neopakovatelné svojí podmanivou atmosférou. Jako bych byl jeho součástí - jenže mně chybí elegance přijímání proher, já je neumím neprožívat, já se jimi vždy raději nechám ovládnout tak, že se reálno pro mě stane snem a mé sny reálným životem... proč? Kdo ví...

Vkročím příští týden do stejné řeky?

NP Enrico Rava - The Man I Love (2005 - Tati)