A ve vzduchu zůstala cítit hořkost...

Jak jsem si mohl vůbec myslet, že to může skončit jinak? Přátelstvím, možností neomezené ironie, otevřeností a upřímností? Zapomněl jsem na svou víru, která hlásá, že vše skončí špatně, nestane-li se zázrak a nepřekvapí nás šťastným koncem. V tom se lišíme; já počítám s horší variantou, byť doufám v tu lepší, zatímco Ty stále věříš svým snům o šťastném životě a pak jsi překvapena zvraty, které si bere výběrčí života jako daň za náš příběh. Musíme zaplatit, to jsem psal a to víš... a tohle je teprve pár drobných za drink na baru, uvědomuješ si to? Já s tím počítám od začátku...

Nejsem překvapen, jednou to muselo přijít – výčitky za to všechno, co se nestalo. Že jsem Tě nemiloval tak, abych bez Tebe nebyl schopen existovat. Že jsem si dovolil kráčet jinými příběhy. Že jsem nebyl uhranut tím vším, na čem si tolik zakládáš. Že jsem si před Tebou nekleknul na kolena a neděkoval bohům za to, že mi Tě seslali do mého světa. Namísto toho jsem byl pro Tebe tím, čím pro mne kdysi ona, ve smyslu nepolapitelné a nezískatelné substance, která nás ničí a živí zároveň. Náš příběh byl jak příjemné mravenčení v prstech strčených do elektrické zásuvky, kde je místo 220 jen 24 voltů; jenže dole u jističů stojí pán s nářadím a je připraven opravit závadu takovým způsobem, že vše – až na nás – bude zase fungovat.



Jako malé děti – tak jsme se chovali. Přesně tak. Ty jsi byla ona a já on a naopak, existovali jsme v obou rolích, zažili jsme to všechno - vzestup a pád, štěstí i smutek, naději a její ztrátu, začátek i konec. Takhle přesně žijeme: hledáme a věříme ve štěstí, ale pak se nedokážeme vzepřít osudu. Jeden chce vždycky víc, jeden vždy miluje víc, dává a nabízí víc, riskuje a ztrácí více. Jeden vždy táhne a druhý se veze. Vždy je někdo první, kdo začne přemýšlet a řešit, a vždy je někdo, kdo si uvědomí, že vlastně nechce jít dál; že je načase vrátit se domů. Do tepla důvěrně známých místností, osahaných klik u dveří, plné ledničky a sady povlečení v ložnici, auta s dětskou sedačkou a velkým kufrem na víkendový výlet.



Místo lehkosti a smíchu mi budeš vyčítat všechno, co se stalo, a přitom dávat najevo, jak mi přeješ štěstí ve všem, co přijde; je to jako přát popeláři, aby kontejnery málo smrděly, dát mu na cestu nové rukavice, které si zašpiní první vysypanou popelnicí, a do kapsy svačinu s prošlým ementálem. O tohle fakt nestojím, fakt ne; stojím a stál jsem o to, abychom si mohli i nadále rozumět a svěřovat, být si blízko... Nevím, proč to nejde, nechápu to. (Samozřejmě to vím; jsem hrubý a bez empatie. Jako vždycky. Ublížil jsem Ti ve chvíli, kdy jsi to nejméně čekala. Zapomněl jsem, že Tvůj cynismus je jen šátek uzlíku zranitelnosti. Mé rady Tě hladily jako zahradní kultivátor mlže v ranní trávě. Tohle fakt neumím.)

Takto jsem si to nepřál. Tohle jsi chtěla Ty, víš to? Povedlo se Ti to. Chceš po mně nemožné, a když to udělám, začneš mi to hystericky vyčítat. Namísto naděje, kterou jsem měl, mám jen další pocit zmaru; to, co může přijít, mi najednou připadá jako otevřené pivo z předvčerejšího večera (platí pro Tebe i pro ni). Namísto maloměšťáckých snů o štěstí u domácího kina je tu uvědomění si skutečnosti, že nic netrvá věčně (platí pro ni i pro Tebe). Je mi to jedno; nemám city, nic, všude je jen prázdno a nekonečná tma bílé barvy.

(Ale... možná, někde v dálce, plápolá černý plamen, který je možné obarvit na jakoukoliv barvu a držet při životě neomezeně dlouho, budou-li oba chtít...)

(Takhle jsem to nechtěl. Jsem idiot - tohle se moc nepovedlo, opravdu ne.)

May McGorvey: You're a miracle, Ronnie. We're all miracles. Know why? Because as humans, every day we go about our business, and all that time we know... we all know... that the things we love... the people we love, at any time now can all be taken away. We live knowing that and we keep going anyway. Animals don't do that.

Francis Lai - Madame Claude 2 (1996 - 30 Ans de Musique de Cinema)

Když začne být teskno bez důvodu...

Sedím tu, v kupé pro matky s dětmi, za okny je černá chladná zima a světla vesnic i měst, na rozvrzaném stolku stojí plechovka s nedopitým pivem – a naproti sedí dvě sestry nebo milenky; mají stejná prsa i stehna, jsou matkami ještě dávno předtím, než je někdo otěhotní, jejich plodnost dávno provoněla vzduch a sálá z jejich těl do netečného okolí...

Chybíš mi; ne nějak silně a tragicky, ale tak nějak hezky a nostalgicky... Před očima mám žluté kalhotky, v kterých si přede mnou chodila to sobotní ráno, kdy jsi se styděla za svou nahotu a já byl sám sebou, a znovu si můžu opakovat jen to samé – jsi skvělá. Opravdu. Ty jsi ze mě neměla strach! Naopak – chtěla jsi objevovat a nesla jsi a budeš nést riziko toho všeho, co se stalo i nestalo. Jsme blázni – tohle se vrátí nám oběma; jednou Ti někdo ublíží a stejně tak i někdo jiný mně. Musí to tak být, mělo by to tak být a bude to tak; myslím si to – účet přeci musíme zaplatit...



Už ani nečtu recenze, nemají smysl; vždy berou více, než dávají. Takhle jsem mohl jít hledat vymřelý národ a dávno rozpadlou říši bez toho, aniž bych cokoliv čekal a věděl i chtěl; digitální triky, počítačoví tapíři, zástupy lidí a pyramidy a všechny ty umělotiny byly stejně zoufalé, jako 3D počítačové hry, Rambův příběh byl stejně nečekaný, jako nutný, a dítě zrozené v kapalině života připomínalo pražské Podolí a tamní bazén. Přesto to bylo dobré; snad pro tu živočišnost, která byla cítit a dýchala ze záběrů, nebo možná jen pro to, že otevřené bylo vlastně úplně vše...



Chtěl bych najít tu, která bude mít vše; bez kompromisů, bez společné budoucnosti a minulosti, jenom s přítomností, která bude tak explozivně třaskavá, že nám nedovolí přestat se milovat... Chci žít! Dýchat a milovat a líbat se a cítit život, chci být s Tebou a nenechat Tě nikdy utéct, chci být zraňován Tvou upřímností a bezstarostností, chci to zažít... ještě jednou – to bych chtěl; a pak už budu mít opravdu vše a pouliční lampy budou moci zhasnout nad ránem mlhavé noci...

NP Priessnitz – Jezero (2006 – Stereo)

Museli jsme to udělat...

Země je rudá od krve... zpívá Karel Kryl a já tu sedím a cítím se přesně tak, jak jsem Ti před pár minutami říkal – cítím naprosté prázdno ve svém nitru, nemůžu přemýšlet ani nic dělat, civím v přetopeném pokoji před sebe do míst, kde se s námahou objevují písmenka tvořící slova a věty, a piju. Nedoufám, v nic nevěřím, nic neplánuji, nic necítím – vše odplavalo, zbylo jen pár vzpomínek, které mě hřejí a bolí zároveň...

Chtěla jsi to tak? Máš to – můj standardní stav; beznaděj a padající dlaždice, zima a tma za okny, ráno, které nepřijde. Děkuji za nezdar, jenž naučí mě píli – děkuji...



Sam Peckinpah a já, James Coburn a Kris Kristofferson, příběh, kde černá a bílá nebyly mezi barvami spektra. Všichni byli na cestě do pekla, hnáni svými démony a přízraky noci, nikdo nemohl utéci a začít někde jinde a nějak jinak; byl to skutečný příběh přetavený v uvěřitelnou mozaiku filmových sekvencí, Bob Dylan hrál a někde za obzorem byla cítit nebeská brána...

Billy: Ol' Pat... Sheriff Pat Garrett. Sold out to the Santa Fe ring. How does it feel?
Garrett: It feels like... times have changed.
Billy: Times, maybe. Not me.



Noc už je na sklonku, nebo není? Přijela jsi a já se divil a nechápal a užíval si a nevěděl co říci a pak jsem vše bral jako hru a příběh, nerozvážně a bez rozmyslu jako vždy, a potom jsme se viděli podruhé a potřetí a znovu a zas, a já cítil a vnímal sílící přitažlivost a setkání začaly mít větší a větší smysl a já se najednou dostával dovnitř té holky, která mi přišla tak moc vzdálená vším, čím a pro co žila, a dny šly a setkání najednou byla pokusem vystoupit z rozjetého vlaku, který jsme našimi společnými hodinami stále zrychlovali, a někde se nečekaně vzaly city, které jsem si nechtěl připustit, a Ty jsi byla napřed se svou odvahou a překvapovala si mě iniciativou a já najednou začal cítit, že to je víc, než jen příběh opilé noci a jejího pokračování...

Nedovedl jsem si představit vůbec nic; že bych s Tebou mohl něco mít, že bys mě mohla vzrušovat, rozumět mi a chápat mě, že bys mi mohla někdy chybět. Byli jsme od sebe tak moc daleko, přestože a protože naše hřiště a jeho mantinely byly předem přesně vymezeny Tvým síťovým grafem – a pak jsme najednou leželi spolu a nic kromě nás neexistovalo, já jsem Ti roztahoval nohy a Ty jsi byla na mě a já v Tobě a pak jsi křičela a potom jsme unavení leželi a já usínal a Ty jsi chtěla povídat, mluvit, tulit se a já jsem byl spokojeně malátný - a na staré matraci blízko okna s topením, z něhož sálala zima a táhlo teplo, jsme tak byli opilí a šťastní a spokojení, jeden pro druhého bez postranních záměrů, jen proto, že jsme chtěli být spolu a sami a vedle sebe...



Nejsi můj typ a asi bych si Tě nikdy sám nevybral, a právě proto to dopadlo tak, jak muselo – zamiloval jsem se do Tvého chování a života a stylu a Tvých myšlenek, zamiloval jsem se do Tebe... A pak jsem najednou věděl, že bych s Tebou mohl poslouchat červené vrabce a sledovat exploze v oblacích a vidět všechny ty strašně umělecké i prázdné filmy, kde bychom vždy naopak a nečekaně měli rádi to, co vlastně měl mít rád ten druhý, a stejně tak bych Tě mohl vzít kamkoliv a Ty bys odzbrojila všechny svou bezprostředností tak, jako mě a ostatní tolikrát, a já bych s Tebou chtěl jet na sever i na jih, kam teď pojedu sám či s někým jiným, a chtěl bych se opíjet a milovat Tě a cítit Tě a vím, že někdy by to přišlo, ten večer, kdy bych Tě chtěl ochutnat a přestat se bát cizího těla, a potom bychom měli všechno na nekonečně dlouhou dobu, na večery, noci, rána i dny, neřešili bychom nic a všechno, nebylo by třeba nic plánovat, užívali bychom si přítomnosti a budoucnosti a poznávání a upřímnosti a všeho, co by přišlo...

A teď tu sedím a vím, že jsi skvělá a budeš šťastná, protože máš vše a budeš mít vše, a já jsem jen rozcestník, který ukazuje pouze zpět do Tvého světa, Tvé budoucnosti – šťastné a krásné a ... už mu to nikdy nedělej. Nikdy; nezaslouží si to. Víš to? ... a děkuju. Vždyť víš.

NP Karel Kryl – Děkuji (1993 – To nejlepší)

Když víkend je víc, než jen dva volné dny...

Místo psaní žiju. Je toho tolik! Naskočil jsem do podivného vlaku, jenž stále zrychluje, a já nevím, kde má cílovou stanici; nevím, jak dlouho můžu takto jet a jakým směrem se vlastně pohybuji, vím jen, že se mi to líbí – není to ideální stav, ale je lepší než čekat na oprýskané zastávce zrušené trati bez jízdního řádu s nadějí, že někdo možná přijede, vlak z minulosti do budoucnosti zastaví a já budu moci nastoupit...

Má pravdu. Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám osmnáct let a začali jsme milovat svět a život; a museli na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti, snažení, pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku.

Fronta je klec, v níž člověk musí nervózně čekat na to, co se stane. Ležíme pod mříží granátových oblouků a žijeme v napětí nejistoty. Nad námi se vznáší náhoda. Blíží-li se střela, můžu se přikrčit, a to je všecko; kam dopadne, to nemohu ani přesně vědět, ani ovlivnit.

V těch řádcích byla syrovost prožitků a chuť hliněných zákopů, vzpomínka na něco strašně vzdáleného, ale přitom tak současně přítomného; my žijeme jindy a jinak, ale přeci ještě hůře - přijde mi to tak. Poslední zákony morálky už neexistují a my se snažíme vyždímat z každého okamžiku maximum, naše špinavé i čisté prádlo házíme do pračky života a potom zvědavě sledujeme, jak se buben roztočí a pračka se snaží vyčistit nevypratelné a někde vzadu vytéká špinavá voda odpadu, kterou budeme muset dříve nebo později prohlížet, čichat i pít...

Jsem velmi klidný. Nechť si přijdou měsíce a léta, nic mi už nevezmou, už mi nic vzít nemohou. Jsem tak sám a tak prostý všeho očekávání, že jim bez bázně mohu hledět vstříc. Ještě je v mých rukou a očích život, jenž mne pronesl těmi léty. Zda jsem ho překonal – to nevím. Ale pokud tu je, dotud si bude hledat cestu, ať to, co ve mně říká „já“, bude či nebude chtít.

Oba příběhy se lišily jen mírou naděje a víry a náplní cesty ke konci; tam, kde bylo v prvním příběhu přátelství, byla v tom druhém láska - jenže poslední vydechnutí bylo nakonec stejně nevyhnutelné...

Ránu necítil. Jenom před sebou náhle uviděl trávu, nějakou rostlinku, těsně před očima, napůl zašlápnutou, s okolíkem bleděčervených květů a s něžnými lístky, a květina rostla, a už tomu tak jednou bylo, jenom už nevěděl, kdy. Rostlina se zakymácela a stála pak před úžícím se obzorem jeho klesající hlavy sama, tichá, samozřejmá, s útěchou úplného pořádku i v tom nejmenším, s veškerým mírem, a rostla a rostla, až vyplnila celé nebe a jeho oči se zavřely.

----

Naděje... Síla je, když člověk neztratí naději; prát se s nepřízní osudu a vždy nakonec zvednout hlavu, přestože všichni a všechno čeká, že to byla poslední kapka do trychtýře smutné bolesti... Jsou to přesně ty Světla v soumraku, splín a zmar a bolest i slzy, všechny ty pocity převařené horkou párou bolestných zkušeností; nakonec je ale třeba sebrat všechnu sílu a jít dál – ne za svými sny (ty se už rozplynuly, kdesi dávno a daleko), ale za tím zbytkem toho krásného, co ještě může přijít...



Kdy to bylo poprvé? Už ani nevím; stává se to vždycky pomalu, potichu i pozvolna, a najednou to přijde a já jsem zaskočen i potěšen, překvapen i plný obav; začalo mi na Tobě záležet a já začal tušené vnímat a cítit. A ten večer, kdy jsi byla tak daleko a pozvolna jsi se ztrácela v blížící se opilosti, jsem najednou chtěl, abys byla se mnou – jen tak, pro nic za nic, jen pro Tvoji blízkost a přítomnost... Jsme zvláštní, myslím – náš proud komunikace totiž zůstal bez čistících zařízení, žádný filtr nikdo nikam nevložil a nespustil, naše upřímnost zůstala v takovém stavu, v jakém byla na začátku, a my dál pronášíme svoje pravdy, na kterých stojí naše životy, a naše pravdy jsou i nadále pilotami minulých dnů a z nich nabytých zkušeností...

Dnes, když autobus tiše odjel a mokré nohy i boty se vydaly urazit několik posledních desítek metrů špinavým tajícím sněhem a přitom soumrak pomalu padal na asfaltovou krajinu panelového sídliště, jsem to najednou cítil – ten zvláštní pocit, chtění a touhu: chtěl jsem přijít domů a najít Tě, jak ležíš na mé staré matraci úplně stejně jako včera v noci, a pak jsem si začal přát, aby dnešní noc byla úplně stejná, jako ta předchozí...

NP Thomas Newman - A Nazi And A Jew (2006 - The Good German (OST))

Vítr za okny...

Prázdno. Naprosté prázdno.

Sedím tu sám v prázdné kanceláři, všude kolem jsou artefakty rodinného i pracovního života její majitelky, klimatizace tiše šumí a za okny, na druhém břehu Dunaje, jsou vidět staré tovární haly. Je klid; ticho. Opravdové ticho, až nepatřičné – kde všichni jsou? Jsem v cizím městě a cizí zemi, ale mám pocit, jako bych byl doma; chtěl bych teď ulehnout a spát a probudit se na jaře, v první jarní den, kdy venku bude cítit život a vzduch bude vonět novým začátkem.

Jsem vyrovnaný, přestože bych neměl být. Nerozumím si. Mám vlastně vše, zažil jsem vše – nebo mě ještě někdy něco překvapí? Už jsem miloval; vím, jaké to je. Už jsem zažil ten pocit, kdy jsem pohlcen tóny nebo obrazy, už jsem cítil dokonalost vět, v nichž jsem se našel, už jsem byl na místech, kde bych chtěl vidět rozbřesk posledního dne svého života. Co ještě přijde? Už Tě nechci; včera, když jsem chtěl z balkónu do světa vykřičet svou pravdu, jsem si na Tebe ani nevzpomenul. Jsem už opravdu venku, pryč z mámivého sevření minulosti, temného lesa, jehož každý kořen je bludný? Ano; nemůžeme spolu být z tisíce různých důvodů, vím to naprosto přesně a jasně. Už s Tebou ani nechci spát. Nechci ani cokoliv dalšího – vše, co je spojené s Tebou, mi bere více, než dává. Dlouhodobě udržitelný rozvoj v našem případě neexistuje. Není a nebude – jsem o tom přesvědčen. Chci to tak!

Mám pocit, že je pozdě; překvapuje mě ale, že jsem s tím smířen. Prohrál jsem – nenajdu Tě. Nepřijdeš. Neobjevíš se. Zůstanu sám, sám se svými sny a představami. Bez kompromisů; smutný konec. Můžu ještě milovat? Pokud ano, jak a koho? Šuplík lásky v mém šatníku života je prázdný a přelepený páskou s nápisem zakazujícím vstup; majitel zemřel, dědic neexistuje – budeme čekat, až dům sejde stářím, promění se v prach, zmizí ze všech map světa i krajů a bude vymazán ze vzpomínek živých i těch čerstvě pohřbených.

Je to zvláštní, opravdu.



Když jsem se díval na Horskou hlídku, chtěl jsem být na oněch místech a cítit vanoucí vítr a zvířený prach, chtěl jsem vidět na pár chvil slunce, jež za pár okamžiků nenávratně zmizí za mraky přinášejícími tmavý chlad noci.



Když jsem s Tebou trávil Prázdniny, byl jsem bezstarostným králem plynoucích vteřin, kterému někdo ze zad na pár hodin odebral přetékající tornu vzpomínek, obav, snů a otázek.

Jsi teď nejdůležitější ženou mého života; víš to? Vím, že víš... Tvůj život je bílá tabule, na níž jsou nakresleny postavy a příběhy Tvého žití; stojím na špatném místě, nemůžu Tvůj život vidět celý – ON chybí, nevidím ho, nechci ho vidět, neexistuje. Pro mě ne. Jsem lehkovážný jako vždy, vůbec si neuvědomuju možné důsledky našeho jednání, neřeším a nepřemýšlím; to totiž nejde. Nejde to. Jediné, co máme, je přítomnost. A díky ní narůstající nit minulosti. Nemůžeme plánovat nic, absolutně nic. Náš projektový plán končí teď. A teď. A znovu je posunut. Zase o vteřinu. Teď. A teď. Teď. Údery srdce, čas teče jako řeka za okny. Zase tu jsme. A zase. A znovu. Teď. Stále. Pořád.

Mám o Tebe strach. Jsi zranitelná. Mám strach... máš tělo plné modřin, protože máš své geny a stát se může cokoliv a Ty víš, že nemáš kouřit a pít a přitom... Někde za obzorem je náš svět, kde bychom mohli žít, jenže my ani nemůžeme vidět obzor, protože je ukryt za horou čnící k nebesům, skálou postavené z Tvé minulosti a budoucnosti.

Napadlo Tě to už? Co kdyby? Mě ano; řekl jsem si... to nejde. Nešlo by to. Nemožné. Nerozuměli bychom si. Byl by to závazek, který bych nezvládl. Nemůžeš se s ním rozejít. Nechceš se s ním rozejít. Nejde to.

Jenže... proč? Proč chci být večer s Tebou a cítit, jak mi rozumíš a vidíš do mě?

Zákaz vjezdu.

Končím; láska neexistuje. Už byla; teď už budou jenom příběhy k odpolední svačině. Všechna vydání jsou rozebrána a jediné, co zbylo, jsou zkazky o tom, že je možné milovat a být milován zároveň; příběhy z jiné sluneční soustavy. My jsme tady a ještě nějakou chvíli budeme. Nic víc a nic míň. Keep up the great life.

NP Air conditioning and... nothing.

Coming out...

... tohle mělo smysl; přišlo mi to tak. Bylo to celé zvláštní, nečekané, hravě přirozené a přirozeně hravé - a je to tu, mísa nedojedeného salátu od vánoční večeře, která zbyla na stole a nikdo neví, co s ní, zda vyhodit, schovat do lednice, sníst, rozdat ostatním či se tvářit, že neexistuje...

Dostali jsme se hodně daleko; vlastně až sem, na tyto stránky a věty tvořené v pozdních večerech, kdy pivo teplá na stole a vína ubývá, topení zahřívá vyschlé panelákové stěny, budík varuje vztyčeným prstem, ale ještě se nechce spát a opustit stále existující den s nejasným příslibem zítřejšího rána...

Vlastně to byly příběhy; krásné, neplánované, neuvěřitelně spontánní - a já vidím tu koláž strahovských kolejí, jídelního vozu, mé staré matrace, nočního autobusu, lanovky na Petřín, kuchyňky, špinavého nádobí... a Tvých vlasů. Zvláštní... artefaktem je fotka, která mi zbyla v kapse bílé košile, kterou jsem od té doby neměl na sobě; ještě tam je, schovaná ve skříni jako důkaz a předmět doličný, důkaz skutečnosti, že nejlepší hry jsou takové, kdy se vlastně nic nehraje a karty dávno leží na stole, odkryté, jasné a předem dané...

A Ty jsi teď někde pryč - na místě, kde bych chtěl být, kde by se mi líbilo a kde bych cítil pravdu zkamenělou ve studených zdech; tady se nic neděje, nic zvláštního, čas líně plyne a David Dorůžka hraje potichu píseň o slzách... Snad jen... včera, když jsem vystoupil z nočního autobusu do tmavé zimy, jsem to věděl - podzim právě umřel; tiše sněžil déšť, země se začínala nesměle bělat a noc byla ukrytá v navlhlém oparu mlhy, jež přikryla unavené město i všechny jeho příběhy bez konců a rozhřešení...

NP David Dorůžka - Tears (2004 - Hidden Paths)

Když kry tají a ztrácí se...

Jako na jaře - led pokrývající řeku začne tát, první slunce vysvitne a kry se dají do pohybu - plují, narážejí do sebe, lámou se a ohýbají, jsou unášeny studeným proudem vstříc záhybům řeky, žijí nesměle a zároveň intenzivně svůj krátký život... a pak se někde zastaví: stojí, každým dnem se zmenšují, černají táním a špínou snášející se k zemi, mizejí a ztrácejí se, rozpadají se na kusy a nechají se objímat vodou, ve kterou se nakonec promění, tiše a smířeně...

Paralelní příběhy... ničí mě, ale jsou lepší než smutnost osamělých večerů tápaní a tázání se; nikdy s Tebou nemohu nic mít, nikdy... ale - bylo to zvláštně krásné, trhali jsme zakázané ovoce a žili pro život, byly to hodiny, které měly smysl - a já se stal směrovačem Tvého osudu tak, jak jsem čekal...



Něco chybělo, jedna ingredience, jedna příchuť... možná těch pár not, možná bylo vše až moc promyšlené, nevím - motivy ztracení a hledání a rozdílů a kompromisů a naděje a odevzdanosti a smířenosti... tak nějak to bylo, vše bylo Utajené v těch obrazech jednoho domu, jedné ulice a několika životů.



Už se nechci devalvovat, ale zároveň vím, že se musím změnit - nejsem středem vesmíru (ale Ty jsi se mnou nebudeš hrát), nejsem jediný (ale nebudu pro Tebe nikdy jako ostatní), nemám právo zvláštní pozornosti (ale Ty mi stejně nikdy nebudeš rozumět), nemám právo první ani poslední noci, nemám právo ničeho, co nebudeš chtít Ty, jsem bezvěrec s nadějí, s tou poslední nadějí a touhou... stále věřím - protože bez víry a naděje bych ztratil sám sebe, mé oči by se neměly na co dívat a já bych přestal slyšet, cítit, vnímat, doufat a snít...

NP Mono - L'America (2000 - Hey, You)

Just a few sentences... (inside myself)

... ano či ne? Ty či ona? Vše se slévá tak moc dohromady... Chtěl bych milovat od příští vteřiny do konce života, přál bych si najít vše, co hledám, právě v Tobě, chtěl bych být nepřemožitelným králem všech moří; a nejprve Tě potkám a cítím, jak Tebou pohrdám, a pak odjíždím a začnu hovor tak, jak ho nikdy neumím začít, a druhá strana reaguje a směje se a já si snažím vybavit tu bíle poloprůhlednou dokonalost (a v telefonu je radost a dojetí Tebe, příslib něčeho vzdáleného, něčeho, co má smysl...).

Jeden den, tři setkání...

(...jenže někdy je to tak moc prázdné, já vím...)

Mohou i v listopadu zpívat ptáci? Ano...

Nakonec rozhodují ty okamžiky a náhody, s kterými člověk nepočítá, nepřipouští si je a někdy ho ani nenapadnou; a pak se to stane - najednou jsi u mě a hladíš mě po zádech, v mezičase zániku noci a zrození jitra mě polykáš a oba nemáme tolik odvahy a zároveň máme tolik rozumu, abychom alespoň něco nedotáhli do konce...



Zajatci mlhy - takoví jsme tu noc byli; tam, kde byla zima, sníh i naděje, bylo v našem světě těch pár krásných hodin... a pak, stejně jako ve filmu, přišlo vystřízlivění, (morální) kocovina, kusance emočních molekul ovládly naše nitra... a Ty se trápíš a tiše si vyčítáš, když vedle něho ležíš, a já vím, že ho už nikdy v životě nechci potkat - přítel... jsem jen slaboch kážící o morálce, který nemá ani dost síly na to, aby sám sebou pohrdal...



----

Ano, měla jsi pravdu - člověk by se měl pro něco (někoho) rozhodnout a za tím si stát; já jsem rozhodnut - ten pocit tenkrát byl až moc silný...

Nebo... ne?

(Je možné psát o Tobě a v těch několika větách... Chytrá a Tanečnice a Vzpřímená a ... Hledající? Všechny ty narychlo vyřčené pravdy, jež se mění ve lži v okamžiku, kdy se mi hlava zvrátí do minulosti a posedle zaříkává nemožné a tak moc (ne)chtěné? Ne... opravdu nechtěné - vím to; všechny ty příběhy - mi dávají sílu...).

NP A Silver Mt. Zion - Built Then Burn (Hurrah! Hurrah!) (2001 - Born into Trouble as the Sparks Fly Upward)