Proč?

Proč? Nerozumím... Včera to bylo tak moc silné, ten pocit, který mě ničí, volání minulosti, mávání kouzelnou hůlkou, dojímání se nad sebou samým, zase znovu, od začátku na konec a pak zase zpět; klíží se mi oči, chci usnout a ráno se probudit na jiné planetě, ze které bych viděl Zemi a každý večer mohl přemýšlet, co se pod modrobílým krémem stratosféry děje...



Kolem prošel malý kluk a kyprá maminka a slunce osvětluje zkosené lány a někde vlevo pluje Labe a fotbalisté na malém hřišti budou ještě chvíli běhat, než si nakonec dají několik povinných dvanáctek jako vykoupení z upoceného snažení plného štěstí a radosti z pohybu i hry... Kukuřice za okny a na zádech mráz a já jsem zase sám, zase, znovu, jako vždy...

Li Mu Bai: I've already wasted my whole life. I want to tell you with my last breath that I have always loved you. I would rather be a ghost, drifting by your side as a condemned soul, than enter heaven without you. Because of your love, I will never be a lonely spirit.



Tak jak? Kdy to přijde?

Zvednu telefon, abych Ti psal, a v ten moment přijde jiná zpráva a já telefon zase položím a začnu se dívat z okna na šťastné lidi, poutníky slunným večerem, a někde hluboko v sobě mám zase ty samé otázky smutného příběhu, zase se vracím někam, kde nemůžu nic nalézt, a to jediné, co mi to přinese, je konec něčeho jiného, co by mohlo mít smysl, kdybych to neničil hledáním a blouděním v kraji ztracené minulosti.



Jestli ztratím a zničím to, co teď začíná, budu navěky bláznem a poustevníkem, králem zoufalců a matkou představenou řádu zaslepenosti; venku voní spálené dřevo a já mám pocit, že jestli teď uhasím rozfoukané plaménky naděje, skončím ve tmě, z které se už nikdy nebudu moci vrátit. Mám na sobě tričko, v kterém jsi spala poslední noc, a cítím z něj Tebe, Tvé já, které zatím nemám rozpoznané, zatříděné i prozkoumané, Tvé já, které je zatím stále ještě příliš daleko a jen opatrně dává tušit přísliby souznění.



Nevím, jestli mi budeš rozumět; to je ta hlavní otázka, to jediné důležité, co je třeba zodpovědět. Vím, že se mě nebudeš bát ani mě nebudeš obdivovat; jen mám strach, že i v těch momentech, kdy k sobě budeme mít nejvíce blízko, budeme od sebe zároveň strašně vzdáleni. S tím bychom nemohli nic dělat – nic. Zmizeli bychom jeden druhému ze života a to jediné, co by zůstalo, by byla nejasná vzpomínka – a hlasy pár přátel, kteří by mi dosvědčili, že jsem to opravdu zažil, že to byla pravda, že se to skutečně stalo, že jsem byl – těch pár dnů – opravdu šťastný.

Jen Yu: Make a wish, Lo.



Tenkrát mi tekly slzy za zavřenýma očima. Těch posledních pět minut... nejsilnější záběry a konec, jaký jsem kdy viděl, sekvence beroucí dech tím, že člověk nemůže mluvit a zároveň by chtěl křičet ‘takhle to přece nemělo být!’, chtěl jsem zastavit čas a říci tomu obrazu, ať stojí a vrátí se a na plátně by se pak možná něco stalo jinak, jenže stejně tak jsem věděl, že takhle to bylo jediné možné i správné – protože nakonec vše končí tak, že člověk něco ztratí - to, bez čeho nemůže žít a co je pro něj nejvíce důležité.

Slunce začíná zapadat. Prosím... sám sebe; neznič to.



NP Marcelo Zavros - The Door In The Floor (2004 - The Door in the Floor (OST))

Just an ordinary day...

Začíná život, nebo alespoň jeho další příběh. Vše staré je najednou odváto a pryč, stejně jako dny horkého léta a jeho bezstarostných večerů, přestože ráno nade mnou stále ještě plavou modravá oblaka sedmé ranní s příslibem lehkosti vstávání. Léto se klopí do svého druhého poločasu a já tak činím spolu s ním; v místnostech přibývají předměty žití a artefakty bydlení, červená na účtu káravě mává učitelských ukazováčkem a na prázdné sebezpytující řeči už není místo – přichází život, skutečný a dospělý, průměrný a obyčejný. Získávám i ztrácím, nemám v tom úplně jasno – ale něco se láme. Poločas, slunovrat života, obratník mé existence; něco se děje, zemské desky se pohnuly o pár desítek centimetrů.

Všechno, na čem opravdu záleží, jsou nepatrné drobnosti – když přestanou existovat, člověk začne lapat po dechu, protože mu najednou chybí ty minuty a momenty obyčejné každodennosti. Byla to jenom krátká hodina; byl jsem bez možnosti inhalovat těkavé melodie a polykat všechny ty tóny, všechno zmizelo – a já si náhle uvědomil, že tohle nikdy nepřestanu potřebovat. Nepostradatelná zbytečnost, bezvýznamná nezbytnost; součást mého života, součást mého já.

Jsi zpět. Mluvíš a směješ se a chceš působit jako světácký námořník s mnoha přístavy, do nichž bys se chtěla vracet po svých cestách, jenže ve skutečnosti jsi poutníkem hledajícím jen to jediné a pravé. Jako já.

Kouzlo oddalovaného, příslib příštích dnů a calvados jako urychlovač naší chemické reakce, přibližovač duší a sbližovač těl. Vlastně jsem Ti to neměl říkat, když Ti to říká každý – ale já neumím moc hrát a taktizovat, nechci, nezvládám to – nejsem to já. A teď tu sedím, za okny jsou červené budovy a procházející lidé, a já se těším i bojím, protože to, co nás čeká, nás buď katapultuje mezi hvězdy, nebo spálí na popel.

Jsme jiní ve všech těch věcech, které tvoří většinu našich denních grafů, a stejní v tom malém zbytku, o kterém se tak těžko mluví, protože k jeho vyjádření většinou chybí slova. To si teď myslím – jenže zároveň o tom vůbec nejsem přesvědčen. První den ve škole, první třída. Slabikář jako příslib poznání. Ale co přijde zítra?



Stojíme na černé pláži šedivého oceánu, jako já tenkrát tam, když jsem křižoval pustou zemi všemi směry. Pomalu se procházíme, usmíváme, díváme se na sebe – a občas skloníme hlavu a přemýšlíme o budoucnosti postavené na základech minulosti, které je téměř nemožné vykopat a upravit. Probleskují vzpomínky a střetávají se s představami a sny, Ty jsi krásná a klidná i divoká zároveň jako před několika dny, kdy jsem se rychlovýtahem ponořil dolů dovnitř mezi myšlenky Tvého já, na pár prchavých kratičkých chvil a okamžitě odplynulých okamžiků.



Je léto, jak má být. Šedivá oblaka nad posmutnělými kopci, slunce odešlo a zmizelo pryč. Je někde daleko – a plýtvá svými optimistickými paprsky na kremačních plážích kdekoliv, kde se rozpadají dovolenkové představy a sny, jež byly malovány v umakartových jádrech nad barevnými katalogy štěstí a odpočinku s prchavým pocitem naděje na vykoupení.

Jsem rád, že jsem tady, a ne tam.

Vše je jedním; musí to tak být.

NP Suzanne Vega – Luka (1987 – Solitude Standing)

Jen pár vět...

Chtěl bych vymyslet převratnou myšlenku, světonázor osvětlující veškerá temná místa planety, lék všech nevyléčitelných nemocí sluneční soustavy, tajemný lektvar vyrobitelný v jednom jediném exempláři, jehož malá skleněná dóza se rozbije nešťastnou náhodou a vše pak v jednom jediném okamžiku zmizí v prázdnotě neřešitelnosti.

Plácám.

„Tenhle pocit znám,“ řekl jsem, „přesně tenhle pocit znám.“
„Připadá mi zvláštní,“ řekla, „že se tak moc tancuje kolem živejch a tak málo kolem umírajících. Proč pořád ti náramně naštudovaní vědátoři koumají nad tím, jak život prodloužit, místo aby vynašli nějaké prostředky, jak s ním příjemně skoncovat? Na světě musí bejt děsně moc lidí jako jí, kteří chtějí umřít, ale nemají dost kuráže-“

Přijela ke mně; a seděli jsme vedle sebe, tak moc blízko, že jsme museli cítit tu samozřejmou otázku, jež visela ve vzduchu, ale současně jsme byli od sebe vzdáleni tisíce propastných kilometrů plných nesdělitelných pravd a pocitů... Já Ti ukazoval zhmotnělé vzpomínky, povídal se a smál, Ty jsi se ptala i mlčela, divila jsi se i přikyvovala. Možná jsem to měl udělat, nevím; najednou se začal blížit nový den – a Ty jsi vstala, já též, autobus pomalu projížděl nočním městem, pár stanic, vestibul metra – a konec. Konec ně(i)čeho, co nemá smysl.

Možná proto, že jsi to řekla sama. Příliš racionální. Příliš náročná.

„Jsem unavená životem a umřít mám strach,“ řekla Gloria.

Já už nechci být racionální; naopak. Náročný ano, ale ne racionální. Přemýšlení a analýza ubírá přitažlivosti nepravděpodobného, namísto otázek a obav jsou tu rovnice a kalkul, namísto sinusoid konstantní funkce.

Děkuju; za to, že můžu žít. A ptát se. A nenacházet odpovědi. A prohrávat. A nacházet sílu jít dál.

„Vždycky až zejtra,“ řekla. „Štěstí nás vždycky potká až zejtra.“

...

NP Mono - Yearning (2005 - You Are There)

Když den končí ránem...

Bílá stránka přede mnou; nevím, co psát. Po těle mi běhá mráz; nevím proč. Jedu z místa na místo; bez důvodu. Jsem v pohybu; asi jen pro ten pocit. Potřeboval bych injekci uklidnění - lék na nevyhnutelnou nutnost všech těch next steps, které mne čekají. Klíží se mi oči; země byla tvrdá, za okny pršelo, pokoj mě obepínal svým tichým prázdnem a zdi schly tiše tak, jak ještě několik let budou. Ráno sen z minulého života s příchutí trpkosti; pravidelná zpráva od Tebe, kterou jsem si přečetl někdy kolem třetí ráno; teď Clint Mansell; za pár hodin klid a mír, aspoň na pár chvil.

Nejsem kapitán, nikdy jím nemůžu být; jsem první důstojník. Kapitánství mě vysiluje, nemám tolik energie, protože jí nemám z čeho brát. Můj neobnovitelný zdroj signalizuje vybití; řešení v nedohlednu. Vnitřní motor se zadrhává. Stárnu, dospívám. Nacházím odpovědi – další a další otázky. Jak větrníky rostoucí na horách. Točí se ve větru, pravidelně, nezúčastněně, majestátně; stále a pořád. Kovově neživé, chladné, vzdálené; a neodstranitelné. Začíná svítit slunce; chci déšť. Mraky se trhají; chci chuchvalce mlhy a šedivé moře.

Většina těch věcí, které jsou mým životem, je naopak, než by měla být.

Věty a slova bez významu. Přešlapuju na místě všech svých cest, jako bych se bál vykročit vstříc neznámu. A zase ten pocit; ta slabost proměněná v opakování znalého, vyzkoušeného a jednoduchého, a k tomu ta neochota vrhnout se do neznámého prostoru čehokoliv, co by mělo mít smysl cesty dál. Jsem uzavřen mezi krabicemi, které důvěrně znám, a nechce se mi opustit důvěrně známý kraj. Je mi sto let. Chci ráno vstát, dojít na zastávku a dívat se na lidi nastupující do ranního autobusu. A vedle zastávky je trafika; noviny a první pivo. Jako tenkrát. Prázdno. Přiznání prohry, které trhá okovy.

...

Místo souznění jen pohledy do minulosti; už mě to nebaví, vždycky znovu od začátku, všechno tolikrát řečené znovu a znovu opakovat.

Stále stejné harmonie i melodie.

Radši naslouchám; bojím se začít mluvit.

Místo cesty ke svobodě se připoutávám stále silnějšími řetězy, abych nemohl odejít, odletět, osvobodit se; abych nemohl opustit to všechno, co chci tak strašně moc ztratit.

NP Hope of the States – The Black Amnesias (2004 - The Lost Riots)

Poslední kapitola

Už vím své. Něco už vím. Vím, že krása ženy netkví v šatech, ani v kosmetice, v nákladných krémech, ani ve vzácných, drahých špercích. Vím, že tkví v něčem jiném.

Touha se nedá přivolat. Buď je v ženě, která ji vzbudila, nebo není vůbec. Buď je tu od prvního pohledu, nebo nikdy neexistovala. Buď je okamžitým vycítěním erotického vztahu, nebo není. I tohle jsem věděla, ještě než jsem zakusila.




O pár týdnů později, když sestupoval z kopce dolů od nejvyššího z nejvyšších, slunce jemně hřálo chladivým a větrným létem a v nohách ho začínala studit voda přebroděné řeky. Pak, v jeden okamžik, najednou všechno pochopil; koneckonců, právě proto sem jel, a nebyl proto ani tolik překvapen, že všechny nalezené odpovědi do sebe zapadly jak kostky jednoduché skládačky. Okamžik pravdy, nalezení grálu, moment osvícení.

Pravdy byly celkem tři; prosté a jednoduché, silné ve své krátkosti a úderné ve své definitivní jednoznačnosti.

Pomalu jde k ní. Je vidět, jak si netroufá. Nejdřív se neusmívá. Ruka se mu chvěje. Je tu rozdíl v rase, on není bílý, musí ten rozdíl překonat, a proto se chvěje. Dívka mu říká, že nekouří, ne, díky. Nic jiného neřekne, neříká nechte mě na pokoji. A tak on přestává mít takový strach. A říká jí, že si připadá jako ve snu.

Po celou dobu našeho příběhu, rok a půl, si budeme povídat takhle, nikdy nebudeme mluvit o nás. Od prvních dnů víme, že na společnou budoucnost nelze myslet, a tak o budoucnosti nikdy mluvit nebudeme, budeme vést řeči jako z novin, každý to svoje a pořád dokola.



Zaprvé: nikdy už nezmizí z jeho života. Nelze tomu jinak, protože kousek z ní v něm zůstal jak umělé výztuhy kostí po komplikované operaci, a takto voperované nové části těla už nelze nikdy odebrat – srostou se zbytkem, kterým jsou obklopeny, a stanou se tak jeho přirozenou a nedílnou součástí.

Muž z Šolonu ví, že otec i bílá dívka se rozhodli stejně a že jejich rozhodnutí je neodvolatelné. Tak trochu začíná chápat, že odjezd, který ho od ní odloučí, je v tomhle všem jistou nadějí. Že ona není z těch, které se mají vdávat, že z každého manželství uteče, že ji bude muset nechat jít, zapomenout na ni, vrátit ji bílým, jejím bratrům.

Zadruhé: měl ji rád a bude jí mít rád. Protože jí ale dal všechno, co jí kdy v životě mohl dát, a stejně tak ona mu ukázala a poskytla vše, co mu kdy mohla poskytnout, jejich příběh byl u konce. To jediné, co jí ještě mohl darovat – a darovat z titulu toho, že jí měl stále rád – byla svoboda: nechat ji žít její život, podle jejích pravidel, jejími volbami a jí zvolenými cestami. Tím, že ji nechá svobodně žít, udělá to nejlepší, co pro ni může udělat, protože cokoliv ostatního by bylo jednoznačně horší volbou; všechno ostatní by jí o něco méně dalo a o něco více vzalo.

Život je nesmrtelný, jen dokud se žije, dokud je živoucím životem. Nesmrtelnost není otázkou delší či kratší doby, že v ní nejde o nesmrtelnost jako takovou, ale o něco jiného, co zůstává nepoznáno.

Zatřetí se pak rozpadá na dvě pravdy opačného pohledu. Žít s ní pro něj znamenalo utrpení. Nikdy jí nemohl zcela získat, nikdy se mu nemohla zcela oddat, nikdy ho nemohla zcela milovat. Nikoliv snad proto, že by nikdy v minulosti či v budoucnu nechtěla, ale proto, že tak nemohla učinit, ze své niterné podstaty, ze svého já, které ji velelo chránit sama sebe a tudíž vždy milovat méně, než miloval ten druhý. Žít bez ní pak pro něj znamenalo naději – naději, že v příběhu budoucna, který dříve či později přijde, mu bude poskytnuto to, co tak obdivoval a miloval na ní i s ní, ale zároveň zde nebudou všechny ty pálivé a mučivé ostny oddalování konce, o kterém od začátku tušil i věděl, přestože si ho tak moc nechtěl přiznat, ve snaze prodloužit trvání toho krásného, co ho tolik bytostně naplňovalo.

I ona, když loď zahoukala své sbohem, když zvedli můstek a když remorkéry začaly loď táhnout a vzdalovat od pevniny, i ona tehdy plakala. Plakala, ale skrývala slzy, protože on byl Číňan a takoví milenci se oplakávat nesmějí. Aby matka a mladší bratr neviděli, že trpí, aby nedala nic najevo, jak bylo mezi nimi zvykem.

Sešel dolů z kopce, usedl na sluncem ozářenou mez pod malými smrčky a borovicemi, napil se zteplalého piva a zadíval se k obzoru, kde mraky pomalu ustupovaly a odkrývaly ledovcem zakryté vrcholky. Za několik hodin se bude vracet, ale pocit v jeho mysli je jiný, než byl před několika hodinami – zoufalá neodvratitelnost, která mu ráno při probuzení sevřela žaludek, byla najednou pryč, a místo ní cítil ve svém nitru tiché, klidné, neuvěřitelně široké a objemné – prázdno.



Mnoho let po válce, svatbách, dětech, rozvodech, knihách přijel se svou ženou do Paříže. Zatelefonoval jí. To jsem já. Poznala ho po hlase. Řekl: Chtěl jsem jen slyšet váš hlas. Ona řekla: To jsem já, dobrý den. Byl zakřiknutý, bál se jako tenkrát. Hlas se mu náhle roztřásl. ... A pak už nevěděl, co jí má říct. A pak jí to řekl. Řekl jí, že je to jako dřív, že ji stále miluje, že ji nikdy nepřestane milovat, že ji bude milovat až do smrti.

(Prázdno jako prostor pro další pocity a příběhy, prázdno jako středověký sklep pro ukrytí zapovězených myšlenek.)

----

Došli jsme na konec cesty; byla dlážděná a pokrytá barvami všech možných pocitů. Poslední kámen, který tam v černém prachu ležel, měl na sobě jemným písmem vytesáno jediné slovo.

Smíření.

NP Adrian Johnston – Winter [at Marygreen] (1996 - Jude (OST))

Předposlední kapitola

Věřil, že to už nikdy neudělá, že se už nikdy nebude vracet; bez ní byl totiž šťastný. Nic ho neničilo, neubližovalo mu, netrápilo – žil a díval se kolem sebe, dny mu plynuly poklidně a zvolna, přestože se prodíral trnitými křovinami všudypřítomných povinností a brodil se spáleništi nepodařených vztahů. Začínal znovu nalézat svoji vyrovnanost a klid, byl silnější a bohatší o nové zážitky a zkušenosti, žil s pocitem, že příště už to musí dopadnout, že příště se už nic nečekaně neztratí a nenávratně nezmizí.

„Jsem hrozně unavená, souhlasím se vším. Nezajdem radši na panáka?“ zeptala se tak nevinně, jak jen to bylo možné. Věděla, že se ten den potkají; měla černé šaty, rafinované punčochy, voněla jako vždy a působila stejně zranitelně a přitom nezničitelně, jako už tolikrát předtím.



Vlastně na to čekal; kdyby to neřekla ona, udělal by to sám.

„Půjdem. Za chvíli se sejdeme dole,“ řekl a vstal. Chtěl si s ní povídat, vidět jí – po několika měsících mu chyběla její přítomnost. Byl stejný jako ona; kvalitní košile narůžovělé barvy ladila s kalhotami, botami i páskem, i on se připravoval na setkání, o němž dopředu věděl, že nastane.

Nic od toho nečekal, nic si nesliboval, nic nechtěl. Byl prázdný jak vypuštěný rybník, na jehož dně poklidně odpočívá a schne hnijící bahno. Jak se taky mohl jinak cítit? Vše, o co se za uplynulé dva roky snažil, zmizelo bez náhrady, a jediné, co mu zbylo, byly poslední stopy ironického nadhledu nad vlastním životem. Chtěl vědět, jak to dopadne. Chtěl ještě něco zažít, přidat další list do špatného románu polovičaté lásky. Další čárku, výsměch sám sobě. Zmačkaný list, který už nikdy nebude chtít číst.



Možná si to všechno přestal uvědomovat, když tam pak spolu seděli a povídali, na schované zahrádce schované restaurace. Čas líně tekl vstříc padajícímu večeru a ve vzduchu bylo cítit podobenství příštích minut.

„A co jinak, jak se máš?“ rozhodl se po hodině sešlapávání stohu prázdnoty přejít k něčemu, co mu přišlo smysluplné a zajímavé. Dopíjel třetí pivo a jemně se houpal v nadcházejícím letním večeru, ona pila svůj druhý drink. K jejich práci už nebylo co říci; věty přirozeně protekly nad dřevěným stolem, oba si postěžovali i pochlubili, svých pravidelných deset hodin probrali ze všech možných stran i směrů. Byli přitom neuvěřitelně flexibilně perspektivní – přesně tak, jak se žádalo, čekalo, slušelo i patřilo.

„Někdo přijde a pak odejde, tak nějak žiju. Byt, kuchyně, znáš to...,“ začala svou obvyklou hru samozřejmé dokonalosti, kterou vždy dokázala protkat nenucenou okázalostí. Tentokrát už ale na lep neskočil, už ji znal – všechny ty věty a slůvka byly prázdné a bezcenné, hra na mondénní světáctví byla směšná svou nabubřelostí a někde mezi těmi všemi šťastnými větami našel to, co už předtím tolikrát – slabost, nerozhodnost, pokrytectví a sobectví.

Smáli se, hltali se očima, občas se nevědomky dotkli. V momentě, kdy se k ní přiblížil obličejem, se nenáviděl; opovrhoval sebou i jí, to byl ten pocit. Jenže ona měla rty stejně jemné, jako kdysi, a jejich ruce do sebe zase zapadly s přesnou přirozeností. Okolní stoly, lidé, ulice i svět přestali existovat; pár minut s přivřenýma očima předtím, než se venku rozloučili úsměvy, za kterým on skrýval přetvářku a ona cokoliv, co nemohl rozpoznat.



Zatměl se mu mozek; najednou zapomenul, že jí nikdy nemohl věřit a nikdy se na ní nemohl spolehnout. Tohle byla její síla; dokázala ho vždy očarovat svou přítomností. Byl s ní hodinu a spoutala ho na půl dne. Dvě hodiny, na den. Čtyři hodiny, dva dny. Přímá úměrnost. Ona žila jako kometa letící sluneční soustavou a svým ohnivým závojem pálila všechny, co ji měli rádi. On se tenkrát kdysi pomalu a potichu snažil prokopat do jejího nitra k čistotě a kráse, kterou tam vevnitř někde čekal a tušil. Tušil... na začátku o tom byl přesvědčen, jenže ona mu pak nevyvratitelnou pravdu vyvrátila všemi těmi dny, které přišly, a on jako výsledek toho všeho přestal uznávat náboženství lásky bez kompromisů a začal vzývat bohy reálného života.

Za pár hodin mu šlo jen o to, dobýt zase po čase tvrz nedostupné vášně; jízda na horské dráze s příchutí testosteronu, chtěl se svézt a pak možná ještě jednou. Pár posledních zpráv kolem půlnoci, kdy ji chtěl vidět a ona se vrátila z míst, kam před ním utekla. Ten pocit, ten strašný pocit – už je pozdě, dávno už je pozdě. Už nic není, nic, vůbec nic, tma – mezi nimi je oceán mrtvého moře; on to ví, ona to ví, oba to ví – ale neřeknou si to, protože by museli křičet do rána v agónii poznání nemožnosti vrátit čas a odčinit své hříchy.



„Tak dobrou noc a odpočiň si,“ rozloučil se rychle poskládanými písmenky. Pak se převalil na bok a napil se z blízko stojícího hrnku; na jazyku ucítil pachuť sebepohrdání. Nestálo to za to; věděl to od začátku. Nikdy to za to nestálo.

To jediné opravdu důležité, co v jejich příběhu kdy získal, bylo to, že jí ztratil.

---

Město červených cihel a velké katedrály a podivného přízvuku a šedivých mraků, město řeky, větru, smrákavého mrholení, město obstarožního hotelu a disharmonických zvonů, město plné historie s příchutí dávno ukrytých tajemství.

Po zádech mi běhá mráz; řítíš se po špatné cestě přímo do propasti.

NP Nick Drake - One of these Things First (1994 - Way to Blue: An Introduction to Nick Drake)

Hledám svoje Ave...

Hledám svoje Awe. Někde, všude, tady, tam... kde je to místo? Kde jsi? Jsem ztracen ve víru mizejícího času, čekám na záblesk poznání, chci to vidět, cítit, dýchat, snít... Co se děje? Přijdeš? Najdeš si mě? A já Tebe? Nic na světe mě nezajímá více, než tyto dvě otázky. Jednoduché, jasné, zřejmé, smrtící...



Jsem ztracen, někde mimo všechna známá místa, pohybuji se s ostatními, nechci se dočkat rána... proč jsem o vše přišel? O vše, bylo důležité? Platil jsem tím za to, co teprve přijde? Nebo to byla daň za minulé hříchy? Co přijde? Co přinesou první sluneční paprsky rána?

Clint Mansell, Mogwai, Kronos Quartet. Můj život, mé příběhy, můj soundtrack. Death Is The Road To Awe.

Světla venku za okny, neznámá města a zastavení, teď a tady, něco se děje, vím to, kde jsi? Musíš to vidět a slyšet se mnou...

(Jsem mimo. Ztracen. Konečná stanice.)

Můj reálný život plyne poloviční rychlostí a ten můj vnitřní uhání vpřed rychlostí světla; jen nevím, jak vše vzájemně vyrovnat a přivést do souladu. Nedokážu nalézat slova a věty, nevím, ztrácím se...

Nyodene D. Jako smrtící plyn. Nebo ne?

...

Dochází mi baterie. Dorazím do cíle? Jak bude na ztraceném ostrově, kam zmizím a odkud se nebudu chtít vrátit? Bude tam tma nebo světlo? Proč tu nejsi? Čekám na Tebe; jen nevím, kdo jsi a jak Tě mám poznat...

Mělo by to zhasnout, utopit se, vypnout; stejně už dál nemám, co psát a říci. Blíží se půlnoc, jsem unaven, ztracen, opuštěn, zrazen, zraněn. Já, co to všechno způsobil, svojí podstatou, svým bytím, životem, pohrdáním, vším, ...

Píšu jen o sobě, protože skrze sebe hledám klíč a všechny odpovědi na poslední otázky světa.

B minor. Stačí to takhle?



Přece nechci tolik... jen to málo. Mít možnost, vzdát se toho všeho, co mám, pro to jediné, co bude podstatné a důležité. Jen těch pár chvil. Pár dnů a nocí. Pár svítání a západů slunce. Pár lahví červeného. Pár nocí. Snů. Svěřování. Knih. Nadějí. Filmů. Naslouchání; vzájemnému i společnému. Proč? Vrátíš se?

Sázím na Tebe; opravdu. Jsi tak daleko, fyzicky i jinak, nehmatatelná, ztracená, nepřítomná, vzdálená... nikdo jiný není a já nechci, aby byl. Chci Tě poznat. Do konce i začátku. Vrátíš se?

Time to die... and live forever.

NP Lanterna – B Minor (2001 – Elm Street)

Už je to dávno...

Theresa Osborne: If some lives form a perfect circle, other take shape in ways we cannot predict or always understand. Loss has been part of my journey. But it has also shown me what is precious. So has love for which I can only be grateful.

Možná to byl kýč, možná další zbytečné vyprávění a k tomu naivní poplakání, možná sladkobolná historka k nedělnímu večeru; přesto mě ten příběh tenkrát pohltil, tak jako vždy, když člověk nic nečeká a pak je o to více překvapen a niterně zasažen. Nečekal jsem, že budu tolik rozumět a tolik chápat, byl jsem jako očarován, svázán neznámým kouzlem. Vše bylo nepravděpodobné i tolik možné zároveň, vše přeci mohlo skončit úplně jinak; byl to osud?



Najednou mi přišlo, že ten příběh se skutečně stal, musel se stát, někdo ho musel zažít; a já byl zaražen, nechtěl jsem mluvit ani přemýšlet, sledoval jsem mizející titulky s pocitem, že bych chtěl zažít to jediné – ten pocit neuvěřitelně silného prožitku, krátké dokonalosti, která nebude nikdy rozmělněna v všednost odcházejících dnů...

Theresa Osborne: Have you lived here your whole life?
Garret Blake: Not yet.

Ani nevím, proč to píšu... Snad proto, že hraje Gabriel Yared, snad proto, že v telefonu mám dlouhé poznávací vzkazy od Tebe, která právě teď letíš daleko na východ, a možná proto, že jsem dnes ležel v suché části pomalu se rozpadající terasy, pil červené a poslouchal a dýchal jemný déšť, který voněl, rozpouštěl se, ztrácel se mezi dlaždicemi a smýval prach a všechny nečistoty ze všeho fyzického i nehmatatelného, co jsem prožil, ztratil, odhodil, bylo mi odebráno – z toho všeho, co se stalo kdysi dávno a už se nikdy nevrátí.



Žijeme až příliš málo; týdny se rozpadají v pracovním blouznění, dovolená je útěkem z bolestné reality každodennosti. Pocity vítězství nad drobnými i velkými úkoly se okamžitě ztrácejí na skládce povinných úspěchů a stejně tak mizí v lavinách padajících úkolů, výzev, schůzek a problémů – nikdy není čas se opravdu zastavit, vydechnout, udělat symbolickou čáru a začít jinak, znovu, s rozmyslem, tak, aby to mělo smysl. Koneckonců, jak najít smysl v něčem, co smysl nemá? Co je jen bolestným přiznáním vlastní neschopnosti a důkazem chybějící odvahy a rozhodnosti?

Garret Blake: Teresa, I don't want to lose you.
Theresa Osborne: Then don't.

Sám nevím, jak tenhle příběh dopadne; vše je až moc otevřené. Jsem pokorným učedníkem, jehož sen o vykoupení je až příliš nepravděpodobný a nereálný, ale přesto a právě proto je tolik přitažlivý.

Chtěl bych vše napsat úplně jinak, jenže mi to nejde. Neumím to. Je to jako se vším, na čem mi záleží; lehce nad hranicí průměru.

Gabriel Yared – Images of the Past (1999 - Message In a Bottle (OST))

Airport sadness

Airport sadness. Chtěl bych poslouchat Brada Mehldaua; v letištní hale Baile Átha Cliath se dívám na plovoucí životy s marnotratným pocitem, že bytí je strašně složité a strašně krásné zároveň.



Kam se nachýlila miska vah, co je více? To, co jsem ztratil svými výhrami, nebo vyhrál svými prohrami? Všechny příběhy mi něco daly i vzaly zároveň, ale já nevím, jestli jsem více získal či ztratil; jsem slabší i silnější, poučenější i naivnější, zklamanější i silnější.

Bezvěrec s nadějí, útěkář před realitou, snílek budoucích životů; jak je směšné naše počínání, snažení, soužení... nevíme vůbec nic; vše, na čem stavíme, jsme si nalhali ve snaze položit základy našeho života, a neuvědomujeme si, že tyto chatrné zídky se mohou kdykoliv zřítit a zmizet bez varování, a katedrály našich životů se pak zbortí a sesunou k zemi jako hrad z písku po zásahu jediné mořské vlny...

Jsem nevyzrálý, sobecký, bez empatie, rozmazlený, zahleděný do sebe. Vždy alespoň trochu. Snažím se být lepší, opravdu – jenže mi přijde, že vždy je pozdě, že mi ujíždějí vlaky z nástupišť přímo před očima, že mi něco utíká – a že je to moje vina.

Už mě nebaví hledání, přestože vím, že je nejkrásnější.

(A zase se stylizuji do role zoufalce, ztrápeného zlým světem okolo – ale ne, tentokráte už žádná otevřená stavidla sebelítosti, jdu dál – protože chci. (Se vztyčenou hlavou.))

(Už jsem doma. Svůj. Stále stejný.)

NP Gregor Samsa – Lessening (2006 – 55:12)

Zelené barvy kolem mne

Aby to mělo smysl, musejí to cítit oba. Je to tak; jednoduchá prostá pravda, axiom a základ všech teorií světa, vysvětlení našeho konce, důvod Tvého rozhodnutí a klíč mého rozhřešení.



Přišel jsem na to tady, v tom zvláštním kraji, kde je vše zelené, tráva i moře, a kde se lze toulat mezi vesnicemi a kraji a dýchat přitom svobodně – a ze vzduchu cítit přátelství, klid a vyrovnanost smířenosti. Vrata všech dvorů jsou otevřená, od moře vane silný vítr, slunce lehce hřeje – a venku je zvláštně a krásně. Země gaelských příběhů, kde jsem po čtyři dny bloudil vypůjčeným autem, spal venku i vevnitř, mrznul v oceánu u písečných pláží bílé barvy, díval se na svět z posvátné hory a utrácel čas přemýšlením o ničem. A jen tak mimoděk, jakoby mimochodem, jsem získával nějakou zvláštní nevysvětlitelnou sílu, podobnou té, jakou jsem dnes cítil na pradávném pohřebišti dávno zemřelých...



Jsi... svá. Zvláštní. Zajímavá. Máš v sobě neuvěřitelnou kombinaci koktejlu vlastností, jsi královna protikladů ve vzájemné symbióze, jsi silná i empatická, hluboká i povrchní, zkušená a posílená o všechny ty cesty, lidi, zážitky... Jaká jsi sama v sobě? Začali jsme něco? Příběh, který bude pokračovat, rozplyne se, nebo snad přetaví v něco jiného? Nevíme; někde v nás to ale je. Ta jediná a hlavní otázka – šlo by to? Mohli bychom se milovat?

„Stačí vysílat positive energy do universe and everything is possible,“ řekla si a já se smál. A teď, o týden později, vím, jak moc silná a pravdivá věta to byla, přestože zní jako esence bláznovství.



---

Tvá poslední otázka; co mi vadilo? Maloměšťácká morálka se všemi svátostmi, kterých se nelze dotknout. Tvé náhradní rodiny, kterým tolik dáváš a které přesto nemůžou nahradit to, co jsi nikdy nepoznala. Rána, kdy jsem musel otáčet hlavu. Rašící testosteron. Tohle všechno; hlouposti bez významu a důležitosti. Snad jen to jediné – Tvá jasnozřivost; nevíš nic, nevíš to. Nemůžeš. Nikdo by nemohl, ani (a už vůbec) já ne. To je všechno; short-list bezvýznamných drobností, které se mohly rozptýlit jako popel dávno zemřelých i čerstvě zpopelněných...

---



Zítra se vracím. Nechci a chci zároveň. Nevím. Jsem připraven; na cokoliv. Na mém erbu je vytesán jeden znak; otazník. Nic víc.



NP Tord Gustavsen – Interlude (2004 – The Ground)

Taverny a moře

Taverna na Abbey Road, tiše hraje irská hudba a hned vedle mne praskají plameny otevřeného krbu. Jsem na sever od Dublinu a už vím, do jaké kategorie turistů patřím; včera večer jsem se to dozvěděl, když jsem v letadle listoval a četl a díval se, až jsem pochopil, že escapist je mé druhé jméno – a teď tu sedím, daleko od velkoměsta, blízko u moře, s plameny osvětlujícími útulnou místnost.



Ani nevím, proč jsem Ti včera psal a co jsem vlastně čekal; snad zázrak znovuzrození či prozření. Najednou jsem byl úplně sám, když jsem nad ránem bloumal dublinskými ulicemi mezi malými kamennými domky a posledními otevřenými bary. Chtěl jsem Tě, chyběla jsi mi, měl jsem pocit, že jsme měli vše, co jsme chtěli a po čem toužili, a že jen nešťastnou náhodou jsme vše nějak ztratili, že se nám to jen zatoulalo a zmizelo...



Byla to chyba, vím to. Miloval jsem Tě předtím, než jsem Tě měl, a budu Tě mít rád do konce života. Prostě to tak je; není to dobře ani špatně, jen je to tak správně – a já přesně vím, proč, co je příčinou – Tvé zvláštní niterně krásné já, které věří, že nalezne neexistující a nikdy v to nepřestane doufat.



Tělem mi proudí pocity vyrovnanosti a klidu; čekám. Z Michalova posledního vyprávění mi v paměti zůstala jediná věta.

V mládí jen málokdo tuší, že život není nic jiného, než loučení se životem. Ty nejjednodušší pravdy objevíme vždycky jako poslední.

(A oheň v krbu dál tiše praská...)



(Byly to dvě věty. Ta druhá je ještě smutnější a pravdivější. Milostná loďka se rozbila o všední život.)

NP Gregor Samsa – Even Numbers (2006 – 55:12)

55:12

Asi to nikdy nepochopím; připadá mi, že to bylo zbytečné, předčasné, neuvážené – bylo něco špatně? Kdo ví; třeba je chyba na mé straně – na ochotě akceptovat drobné kompromisy výměnou za to ostatní, co bylo skvělé, a výměnou za to, co jsme zažili a co jsme mohli zažít. Jsem unaven; slunce svítí a já mám pocit, že začínám rozumět svému nitru: získávám vyrovnanost a nadhled, už nechci bojovat s větrnými mlýny – není důvod.

Mám Tě rád a vážím si Tě; Ty jsi mi neublížila, do mých ledvin se nezabodl žádný další nůž. Jsi zvláštní; kdo pro Tebe bude ten pravý? Jsi vedena neuvěřitelnou silou své intuice, hledáš ho kolem sebe, zraňuješ ostatní a jsi zraňována, plaveš životem... Budeš nešťastná, dokud si sama neporučíš a neřekneš: dost. Budeš si to muset říci, dříve nebo později, víš to? Kdy to přijde? Za pár měsíců, za několik let či jejich desítek?

Even Numbers... to je ono, ty harmonie, melodie, sny... stále ještě dýchám...

Kdy a kde jí potkám? Za pár týdnů, měsíců, či roků? Možná jsem stejný jako Ty; taky nechci být svázán kompromisy, taky hledám vše... snad jsem jen potřeboval trochu lásky a citu po všech těch prohrách, snad jsem chtěl cítit přítomnost toho druhého, který je se mnou bez toho, aniž by byl někdo třetí v daleké blízkosti...

Možná někde na povrchu jsme byli jiní a neslučitelní; jenže hluboko v sobě jsme stejní, vím to – a Ty to musíš vědět taky. Protože v těch pár momentech, když nic jiného nebylo důležité, když jsme byli sami sebou a zároveň tak moc blízko, že už nešlo přiblížit se víc, jsem věděl, že oba hledáme to samé, chceme to samé, doufáme v to samé - a jsme to samé.



Jitka hrála a já jsem ji miloval; byla krásná. Chtěl jsem s ní žít, někde pryč a daleko; každý večer bych seděl či ležel v příjemně znaveném odpočinku a pil přitom červené nebo bílé. Ona by rozezněla struny schované v ušlechtilém dřevu, já bych měl zavřené oči a čas by stál a stejně tak letěl bláznivou rychlostí zpět do minulosti. I Smetana by pak nabízel nečekané a nadčasové, ona by byla krásnější každým dnem a já bych každý večer cítil závan dokonalosti, jako když poprvé začne vát jemný podzimní vítr konce září, první listy začínají klouzat vzduchem, pomalu klesají ve spirálách svých trajektorií a nakonec jemně dopadnou a ukryjí se ve vadnoucí trávě...

Jsem šťastný; miluju život.

Will we live forever?

The car’s on fire and there is no driver at the wheel.

Tak jak? Co přijde? Kdy? Těším se...

NP Gregor Samsa – Even Numbers (2006 – 55:12)

Prázdnota a naplnění

Kde jsme a kam jdeme? Co se děje? Sedím tu a poslouchám Red Sparowes; naproti mně, u okna, sedí krásna žena. Je jedno, jestli jí je čtyřicet nebo padesát, na tomhle vůbec nezáleží, stejně tak jako na skutečnosti, kolik komu zplodila dětí, s kým byla a s kým žila. Jediné, na čem záleží, je to, co je teď a tady: ona tu je, je tu s ním, a oba si toho vzájemně dávají strašně moc. Já tu sedím, přeju jim to – a závidím. Dotyky, pohlazení, úsměvy, svěřování, vyprávění... lásku.



Zbožňuju buranské lahvové pivo, zašlé ubrusy, nevětraný vzduch, padesátileté číšnice, prázdné zatuchlé lokály; co bych dělal bez Českých drah? O dvě minuty jsem nestihl první vlak a následné čekání jsem vyplnil dvěma dvanáctkami v prazvláštní restauraci plné zastaveného času, neexistujících příběhů, unavených spáčů a podivných existencí. Po půl roce znovu stejná zkušenost, stejně neopakovatelná jako ta předchozí, stejně silná i prázdná, stejně zvláštní a stejně tak úplně obyčejně normální.



Žiju - stále, pořád, jak dlouho ještě? Miluju život, přes to všechno a pro to všechno... „Jestli jsi to ještě nepochopil, právě tě opouštím!“, řekla, a já mlčel a vybrnkával e-moll a a-moll akordy na akustické kytaře tak, aby se mi kovové struny co nejvíce zakusovaly do prstů. Je mi to najednou úplně jedno. Byla jsi srab, víš? Něco jako bojovat, snažit se, usilovat, chtít... to je Ti tak vzdáleno, jako mně úcta k čemukoliv, a Tvé snahy nahradit neexistují rodinu kamarády v Tvém okolí jsou stejně tak zbytečné, jako jsou nutné zároveň. Nechápu Tě a rozumím Ti; je to jedno, konec, zbytečná slova a věty...

Mám pocit, že na ničem nezáleží. Na ničem. Na mně, na tom, co přijde a co bylo, na práci, na životě, na mých hodnotách; na ničem. Prostě tu jsme a ráno se probudíme, přežijeme světlo i tmu, usneme pod vlivem, další ráno, další poledne, další večer, ráno, světlo, tma, zase, znovu, zas...

Chtěl bych se vrátit o tisíc let zpět nebo se přemístit o tisíc let dopředu; nemožnost návratu by byla nutno podmínkou tohoto výletu. Tady už nic není; není z čeho brát a co hledat, kompromisy na váze života dávno převážily misku štěstí a naděje. Co tu ještě hledáme? Snad jen to jediné – jiné světy a kraje, neexistující noc a nekončící den, zimu v létě a jaro na podzim...



Srabe! Chápeš to? Mohl jsem to udělat taky, kvůli těm několika hloupostem, které mi vadily; ale proč?

...

Co dál?

Už ani není o čem psát...

Keep up the great life.

NP Red Sparowes - Our Happiest Days Slowly Began To Turn Into Dust. (2006 - Oh God, Lord Of Vengeance, Show Yourself!)

Proč jsme pošlapali bílé květy?

Tohle jsem nečekal; fakt ne. Je tu neuvěřitelné ticho, klid a teplo, ale já mám najednou na zádech námrazu chladu a v hlavě prázdné vakuum. Všechny mé myšlenky a pocity jsou odsáty a odoperovány; mysl se bojí rána a jindy plný byt je najednou pustý a prázdný. V mém pokoji je podivně uklizeno – v rohu už nestojí Tvé tašky a krabice, na zdi už nevisí Tvé šaty a dole na matraci, s polštářem opřeným o stěnu, už najednou neležíš a nemluvíš a nemlčíš a nesměješ se a nespíš: jsi pryč. Odešla jsi; myslím, že navždy.

Je to zvláštní. Bez sebevědomí bych nemohl žít, nemohl bych se prát se světem, kde je nutné vyhrávat, nemohl bych vítězit nad černými démony mého nitra; přesto ale, jako pokaždé, jsem najednou zaskočen pocitem, že jsem Ti nedával to, co jsi chtěla a potřebovala. Nikde není pachuť krve, nemám v zádech žádný nůž – my jsme si neublížili. Přesto ale... proč?

(Jdu otevřít láhev bílého, kterou jsem pro nás dal včera chladit; čeká mě osamělá tichá noc pijáka absintu, který ráno zkamení v okamžiku, kdy si uvědomí, že to nebyl sen.)

Nerozumím tomu a zároveň vše chápu, je mi to líto a stejně tak lhostejné; nad tím vším je ale pocit smířenosti. Můj svět Tě víc děsil, než Tě přitahoval, a má neúcta k čemukoliv, čeho si ostatní váží a na čem si zakládají, Ti nutně musela vadit a ubližovat, stejně tak jako mé domýšlivé a rozmazlené pózy, přestože byly jen stylizací a hrou se slovy.

Možná mi budeš něco vyčítat, něco, čím jsem se Tě dotknul; máš na to právo. Já Ti nevyčítám nic a nikdy nebudu – bylo to Tvé rozhodnutí, silné, pevné a proto krásné. Je na světě něco víc, než se rozhodnout a stát si za tím, vsadit vše na svůj pocit?

Trvalo to pět let, než jsme dopsali náš příběh. Já jsem si přál psát ho ještě dalších padesát, ale Ty jsi byla proti; zůstalo nám pár nezapomenutelných momentů a vzpomínek, pár darů, které jsme si předali, a k tomu moře nesplněných přání a oceán zmařených nadějí.

Jdu si pustit Tekuté písky; potřebuji je slyšet. Na parapetu tiše schne květina, kterou Ti přivezli v Tvůj výroční den, a přede mnou vadnou bílé květy, které jsem Ti dal jen tak, pro nic za nic a za to všechno, protože jsi byla se mnou a vedle mne, protože jsem Tě miloval a protože jsem v nás věřil.

Víš, co chceš?

Já ano. Už delší dobu. Není to nic konkrétního, Ty ani žádná jiná; jde jen o ten pocit...

Je to škoda; asi spíše pro mě, než pro Tebe. Ale stejně... bolí to. Ta zmařená šance, ty pošlapané a potrhané bílé květy na špinavé podlaze...

NP Karel Kryl – Tekuté písky (1993 – To nejlepší)

Jen tak...

Ranní slunce jako optimistická předzvěst návratu zpět do kraje, kde je ticho v době oběda, vítr tiše šumí a nikdo nikam nespěchá; jen ve vedlejším domě, za dveřmi ve velkém pokoji, kde nahlas a nepřetržitě hraje televize, leží někdo na posteli, dívá se do stropu, bojí se, má strach a tak moc rád by chtěl pospíchat a stihnout to vše, co nestačil... umírá.

Myšlenky, bez významu a uspořádání; proč taky?

Nebudu tam moci bydlet dlouho, tam v mém světě nových stěn, úspěšných osudů, hry na štěstí a úspěch. Pár let, ne víc; a pak budu hledat místo, kde jsou vzrostlé stromy, slunce při svém západu i východu jemným světlem osvětluje velké čisté místnosti, venku se louka jemně svažuje z kopce a večer vzduch voní tichem a dýchá klidem.

Lucía: Which do you prefer? Wild sex with a stranger? Or sex with someone you know, someone you love, but also wild?
Lorenzo: What?
Lucía: You have to choose. Wild sex with a stranger, or wild sex with someone who's crazy about you, and who you love? Go ahead. Be frank.
Lorenzo: With you.
Lucía: Finally...



Z mlhy vzpomínek vytahuji obrazy a sekvence příběhu, který se mi tenkrát líbil – v tom neuvěřitelném kině v kraji starých velkých vil, kde jsme byli sami a za několik hodin jsi u mě ležela čistá a umytá, já jsem nepřemýšlel a hrál si s Tebou, abych si nakonec znovu bolestně uvědomil, že je konec; Ty se teď budeš vdávat a já jsem ztracen stejně tak, jako jsem byl před několika lety...



Carlos: This really isn't an island.
Lucía: It isn't?
Carlos: It's a giant lid. A floating piece of earth. Like a raft.
Lucía: But it isn't moving.
Carlos: People get dizzy here during high tide. And no one knows why.
Lucía: Except you.
Carlos: I've dived underneath the whole island. It's totally hollow. Thousands of caves, but nothing else. Not a single rock connects it to the sea floor.

Pamatuji si, že byla krásná a on byl velký, a někde mezi nimi a okolo nich byla láska, city, krutost a skrývaná bolest, ale taky touha nevzdat se, nepřestat žít, vnímat a cítit... Víc nevím; je to důležité? Byl to složitý příběh, ale někde hluboko ve mně zůstaly pocity, které tenkrát vyvolal, a já se někdy, za pár let, pojedu podívat na ta místa, budu bydlet v malém domku na pobřeží a budu mít pocit, že to všechno má neuvěřitelně velký smysl...

NP Arcade Fire - Neighborhood #2 (Laika) (2004 – Funeral)

Tma noci a světla na druhém břehu...

Je to neuvěřitelný večer; ležím na starém dřevěném molu kdesi na Vltavě, kolem mne padá noc a její jarní chlad, z notebooku se tiše linou tiché jazzové tóny a já mám pocit, že někde strašně blízko jsou odpovědi na všechny skryté a utajené otázky, na vše, co je podstatné a důležité. Hladina se tmavě leskne, z druhého břehu probleskují matná světla přístavních mol a na nebi září hvězdy jiných galaxií; kolem mne panuje tichá tma – je noc, na kterou se nezapomíná.



Proč tu jsme? Co máme získat, co ztratit, pro co žít a pro co umřít? Neznám žádné odpovědi, tápu ve tmě, ale přesto jsem spokojen a šťasten – snad proto, že jsem s Tebou, snad proto, že zítra ráno vyjde slunce a já budu chutnat život v jeho dalším pokračování. Ničíme své tělesné schránky požitkářstvím, trápíme se navzájem sobectvím, tážeme se sami sebe nezodpověditelnými otázkami a při tom všem tak moc chceme nikdy nepřestat dýchat.



Nemám na to; dobývat jen pro ten pocit, získávat jen na pár chvil, předstírat více, než je pravda, lhát sobě i jí, hrát si... to nejsem já. Ostatní sedí v alkoholové pospolitosti v přetopené místnosti, já ležím v chladu padající rosy a ptám se, proč v duchu klesám do pravěku minulého života a hledám odpověď na to poslední, co zůstalo nezodpovězeno – proč jsem to nebyl já? Jsem unaven, ale šťasten; vítězství tmy nad světlem a noci nad dnem, výhra zdůvodnitelného štěstí nad neuchopitelnou krutostí, která mě tolik přitahovala... Proč? Proč jsem Tě musel vybojovat pro někoho jiného?



Už ani nevím, co mě baví a co je jen náhražka; tenkrát ale, když jsem zapomněl na vše ostatní a seděl v novém sále, jsem se stal klukem hltajícím příběh odvahy a síly: lanoví a stěžně praskaly ve větru, vlny se kolébaly v tichém zmaru krvavého oparu a muži bojovali za svou hrdost, nikoliv za své vlajky. Bach hrál své cellové preludium, krev a vnitřnosti pokrývaly palubu a já byl rád, že žijeme v jiném tisíciletí; je jiné a přece stejné, lepší a přitom horší, civilizované a přitom stejně krvavé...

[Toasting]
Capt. Jack Aubrey: To wives and sweethearts.
Officers: To wives and sweethearts.
Capt. Jack Aubrey: May they never meet.



Proč? Co přijde? Nevím; uvidíme...

NP Tord Gustavsen Trio – Kneeling Down (2004 – The Ground)

Nechci se vracet...

Tisíckrát je možné říci si ne, ale přeci se najde okamžik, kdy vzpomínky vyskočí znenadání jak papírové figuríny na střelnici, a já najednou tápu ve svém přemýšlení a tážu se, jestli je pravda, co jsme si tenkrát řekli u hnědozeleného rybníka obsypaného lidmi v letním večeru: můžeme být s kýmkoliv jiným, ale vždycky si budeme chybět, přes to všechno i pro to všechno...

Proč? Proč mě to vůbec napadá? Nechápu to... snad proto, že vím, že voníš stále stejně, tak, jako jsi voněla kdysi, a možná proto, že mi chybí jiskření a bouře vzájemné tělesné přitažlivosti, kdy jsi mi s široce otevřenýma očima šeptala do tváře, že se s Tebou nemiluju, ale že ... . A taky možná pro ten vnitřní pocit, že ve skutečnosti, někde úplně hluboko v Tobě, je dobro a ne samozřejmost mi ubližovat...

Naivita. Proč? Stačí se otočit, pohlédnout zpět a vše bude zpátky, ty dojmy a pocity zmaru a beznaděje, krutého poznání skutečnosti, že Tvé osudové jméno je jiné, než záznam v mém rodném listě...



Jako ten příběh z letošního Febiofestu, artistní pojednání o prázdnotě vyprahlosti a neupřímné vnitřní zvrácenosti – a Domenico Scarlatti jako připomenutí, že občas je nutné cestovat zpět, aby člověk nalezl diamanty minulých staletí.



Žiju, ale něco mi chybí; jedna setina koláče života je zoufale prázdná, nedostává se mi té vzácné substance. Chybí mi to, ten pocit, kdy se člověku zatmí v hlavě, krev pulzuje, svět okolo neexistuje a život je pohybem na planoucí hranici krásné agónie a stejně krásného trápení v pokračování...



Chtěl bych zmizet a probudit se až další ráno, v mokré trávě tam daleko na východě, v horách a stepi, které jsem viděl před pár týdny v pyšném příběhu, a chtěl bych se toulat údolími bez konce, s možností nepřemýšlet o ničem a nikom, s možností se ztratit a zmizet, ale přece žít a pozorovat svět do konce věků...



(Prázdné řeči; za pár chvil vlak zastaví, pózy zmizí a přijde život: kompromisní ve své pravdivosti, hmatatelný ve své reálnosti a silný ve své skutečnosti. Těším se, doopravdy...)

NP Explosions in the Sky – Welcome, Ghosts (2007 - All of a Sudden I Miss Everyone)

Jarní slunce, nedělní odpoledne, Ty, já; život...

Miluju Tě, víš? Někdy si nerozumím; dnes odpoledne, kdy slunce pálilo a já usínal na trávě vonící jarem, jsem měl chuť otevírat Pandořinu skříňku a psát a tázat se na něco, co je přikryté závojem minulosti... Nevím proč; snad proto, že moje hledání neexistujících problémů mělo pocit, že s Tebou už není o co bojovat a o co hrát. Za tohle se nenávidím a tohohle se bojím; může to zničit vše, vše krásné, co máme a co jsme získali, a vše se může ztratit a zmizet a skončit, a pak... Nedovolím to!



Někdy jsi tak moc zranitelná, až mě to zaráží, a jindy jsi ztělesněním soběstačné nezávislosti. Někdy se přitulíš, nechceš mě pustit, a když jsem unavený a nechci si hrát, objeví se Ti slzy na tváři v momentě, kdy se propadám do beztíže spánku. Jindy si hraješ a ukazuješ a dáváš a nabízíš, a hladíš mě slovy i tělem, a Tvé věci a barvy mají řád a styl, a Ty chceš knihovnu, kouzelný svět, Řím, dovolenou, mě, nás... Sedím tu a napadají mě protiklady a drobnosti a zásadní věci, vše dohromady jako krásný koktejl Tvé přítomnosti u mě mezi čtyřmi stěnami; žijeme, teď jsme šťastní...



Ty filmy byly vlastně podobné; úsměvné, s hořkostí poznaného, ale přeci plné radosti ze života. Co více říci? Krásné záběry sluncem ozářených vlaků a balonu klesajícího do bezejmenné přehrady při západu slunce; a vedle toho dřevěné kůly a k tomu melancholické klavírní zadumání dárce mého zneklidnění.



Příběhy o nás, o vztazích mezi námi, střípky bolestného poznávání, že nic nejde samo a kompromisy jsou někdy nevyhnutelně smutné a jindy nevyhnutelně krásné. Příběhy plné poznání a zkušenosti, moudrosti a nadhledu, a k tomu úsměvy, jiskření slůvky a situacemi, pohledy a záběry...

NP Taro Iwashiro - Chapter III Truth Of Resolution ~Oyuu of Odani's Theme~ (2002 – Onimusha 2 (Orchestra Album) (OST))

Když se znovu nadechneme, plni naděje...

Je Země studené a mrtvé místo? Dny mají desítky hodin a noci neexistují, svět a města tepou nepřetržitým životem a všude kolem nás je tolik možností, jak lehkovážně ztratit štěstí nabytého a začít se potácet tmavými ulicemi, bez naděje a budoucnosti, se zamlženým pohledem a bolavými vnitřnostmi.

Album začíná pomalu a pozvolna, jemným zvukem zabarveným do vůně kovu; první nádech po probuzení z komatu, kdy se člověk vrací zpět do života. Těsně před tím, než si uvědomí skutečnost a tíži reality, musí mít neuvěřitelně silný pocit, že život začne od začátku a on bude moci odčinit všechny chyby a hříchy, které dopustil a které učinil, a stejně tak bude bohatší o všechny ty zkušenosti, které si musel zažít a odžít, protože nedovolil nikomu a ničemu, aby je sám získal předtím, než se osobně a bolestně popálí o ostny života...

First Breath After Coma – tep života, je tam cítit – dýchá s každým akordem, pulsuje, sílí, zeslabuje. Vane jako večerní vítr od oceánu, po němž zůstane ve vzduchu vonět rozpuštěná sůl, která prostoupí šaty a vlasy a je cítit ještě ráno, jako připomínka neexistujícího odžitého času.

Six Days At The Bottom Of The Ocean – klesání na dno jednoduchým kytarovým motivem, a pak bezchybně vystavená instrumentace a kadence. Z jemného začátku a vlnění moře se stane příběh síly a touhy a volání po svobodě; je to jako sedět na zápraží rybářského domku někde na severu a dívat se na sílící bouři, a potom zajít dovnitř a napít se ostré pálenky, která ještě více rozbouří zneklidněný žaludek.

A pak se potkají – on a ona – a rozumí si beze slov a ticho je jim cennější, než prázdné věty a zbytečné myšlenky. Your Hand In Mine vhodí mezi nepřipravené neuvěřitelnou melodii pro dvě kytary, basu, bicí a rozervaná srdce; a po sto padesáti vteřinách se melodie začne vlnit a sílí jako sluneční paprsky pár hodin po rozbřesku, kdy je chlad noci dávno minulostí, ale horko dne je ještě několik hodin vzdáleno. Je to o těch dvou, ležících kdykoliv a kdekoliv, když pro ně platí, že okolní svět neexistuje a okamžik má větší cenu a sílu, než hodiny, dny a měsíce bezcenných zbytečností...

Explosions in the Sky začali hravostí, lehkostí a neuchopitelností a přes beznaděj a touhu vykřičet všechny bolesti a prohry dokázali najít naději v tomto světě, aby mohli pokračovat dál v hledání a putování. Post-rock je Explosions in the Sky a oni jsou post-rock, bez ohledu na všechny ty desítky kapel, jejichž kytaristé mají v zaprášených policích alespoň jedno jejich CD nebo jeho kopii.

Explosions in the Sky chtěli hrát rock, ale nikdo z nich neuměl zpívat, chtěli být indie kapelou a procestovat svět (se) svými kytarovými příběhy. Nyní, po několika letech, byli katapultováni do Billboard hitparády, přestavěli sedmiminutový příběh o vítání duchů do stravitelné podoby několika minut u Conana O’Briena a jsou synonymem pro světla pátečních nocí. Je to tak správné a stejně tak to nemá žádný význam – prostě tu jsou a hrají a nabízejí.

The Earth Is Not a Cold Dead Place; masterpiece pro čtyři hudební nástroje, který vzniknul nečekaně a možná trochu nepatřičně, a teď tu je jako lávový ostrov po nečekané erupci staletí spící sopky. A na ostrově zatím začíná uhasínat popel, zelená tráva pokrývá jeho úpatí, na nebi krouží první ptáci a přes odcházející mraky jsou v jarním ránu cítit jemné paprsky hřejícího slunce...



ED2K

NP John Barry – May Dances With Tomas - "Did You Call Me" (1994 – The Specialist (OST))

Jsme spolu...

Je jaro; venku i ve mně. Nějak je vše takové, jak má být – a já z nás cítím neutuchající sílu a touhu dávat, opatrnost našlapování a poznávání, city, které zatím stydlivě skrýváme tázajíce se sami sebe, není-li příliš brzo. A já se Tě přestávám bát, Tvého těla – a začínám vnímat jeho obrysy a zamilovávat si jeho nedokonalosti, a už vím, jak se chvěješ a jak voníš a chutnáš, a neustále mám tak moc silný pocit, kolik toho všeho je stále před námi...

Večery přestávají studit padajícím chladem a rána jsou prosvětlená paprsky nadcházejících měsíců. Už je možné ležet a dívat se na mraky, nechat se hřát odpoledním sluncem a opájet se nekonečným oceánem svobody, poslouchat křik ptáků a ticho kráčejících podvečerů; žijeme, dýcháme, mluvíme, smějeme se, milujeme – jsme tady, den za dnem, nekonečně šťastní, mající vše, omezení jen těmi pouty, která jsme si sami dobrovolně nasadili...



Nejde to – už jsem to psal. Vlajky nemůžou nikdy vlát s takovým účinkem, jako bolí a opájí šílenství krve; už nejde jít dál, tahle ulice je slepá.



Co teď?

Nějak nemám chuť psát; mám chuť žít. Je to lepší, výborné a vynikající, výživnější a výnosnější, výdělečnější a výtečnější. Namísto tápání s otevřenýma očima v rozlitém mléce dělám kotrmelce se šibalským úsměvem na rtech, slova jsou hračky malého kluka, který je skládá tak a jinak, se smyslem i bez něj, a nakonec vznikne hromada vět a obrazů, nedávajících žádný smysl, nepřinášejících žádné poselství; říkají jen, úplně mimoděk – je šťastný.

NP Erik Truffaz – Miss Kaba (2007 – Arkhangelsk)