Francouzská nečekanost

Kamarádka byla taková, jako vždy; šťastná, veselá, upřímná, živelná, upovídaná... a neuvěřitelně plná života. Smála jsi se, povídala, čas příjemně plynul a já byl rád, že Tě zase jednou vidím, že jsem s Tebou, že vnímám Tvoji energii a hlad po životě.

Na programu byli francouzští skladatelé; Georges Bizet a Camille Saint-Saëns. Cikánský tanec z opery Dívka z Perthu byl melodický, plný nápadů a nečekaných harmonií a suity z Carmen byly... prostě Carmen - esence muzikálnosti, nápadů a tryskající energie. Publikum bylo vděčné a my s ním.

Vrchol večera byl ale někde jinde. Ne snad v závěrečné 2. symfonii a moll - nebyla špatná, obtížně uchopitelná či snad nudná, nic takového. Plynula rychle, energicky, překvapovala hrdinskými motivy a nápady; jenže ještě před ní, před přestávkou, přišel na pódium rozhodným krokem Tzimon Barto a prvními tóny, které zazněly z koncertního křídla, všechny očaroval.



Doma si asi Koncert pro klavír a orchestr č. 2 g moll nikdy nepustím, je komplikovaný a nepříliš melodický. Jenže v čarodějově podání byl strhující, neopakovatelný a neuvěřitelný, plný nevyčerpatelné síly a energie. Ještě nikdy jsem neviděl tak virtuózní výkon, ještě nikdy jsem nebyl tak blízko hranice lidských schopností, ještě nikdy jsem neviděl tak samozřejmou a bezprostřední dokonalost.

Nebylo to nejlepší klavírní mistrovství, jaké jsem kdy viděl; síla Ivana Moravce či Alfreda Brendela leží někde jinde. Tzimon Barto ale je a zůstane mágem virtuozity, s řeckým kalokagathia jako synonymem své osoby.

NP Hans Zimmer - Roll Tide (1995 - Crimson Tide (OST))

Cizí pokoj (inside myself)

Najednou je vše jinak; staré ustálené zvyklosti jsou pryč, obyčejnosti všedních dnů jsou náhle úplně jiné, důležité se stalo nepodstatným. Je sobotní večer a já ležím v cizím bytě, vnímám příjemný chlad zářijového večera, který dovnitř proudí z polootevřených balkónových dveří sedmého patra, z dálky jsou slyšet rozmazané zářivé šmouhy magistrály a za stěnou dýchá televizní obrazovka starého pisklavého televizoru.

Jsem šťastný; jsi se mnou a já s Tebou, jsme spolu. Co dál víc psát? Jakoby už není o co usilovat, o co bojovat, o co se snažit a o čem snít; nemám nic, ale zároveň vlastně vše, nevím, co bude zítra, ale zároveň cítím, že budoucnost už není mlhavá. Stále mám tolik snů, představ a tužeb, ale najednou se začínám vnitřně smiřovat s tím, že možná nebudou naplněny; uvědomuji si, co vlastně chci, co je pro mě opravdu důležité, vnímám nyní již zřetelně se rýsující hranici mých ambicí.

Chtěl bych fotit okamžiky, které omamují a berou dech; zářijové slunce, podzimní listí, mrazivá prosincová odpoledne s dýmem z komínů, únorová bílá jitra, květnové noci a letní soumraky.

Chtěl bych vyvolávat mrazení v zádech několika tóny; zachytit náladu, přenést ji do pomalu plynoucí harmonie, vyčistit duši a vytvořit krásu.

Kouříš na balkóně a já ležím kousek od Tebe; půjdu za Tebou, lásko...

NP Mogwai - Take Me Somewhere Nice (2001 – Rock Action)

(šel jsem za ní a pohladil ji po tváři...)

Podzimní sezóna začíná...

Září plné paradoxů; první dny horké a vyprahlé jako uprostřed léta, konec chladný a promrzlý jako začátek listopadu. Na Staroměstské foukalo jako na Milešovce, ale večerní nálada v blízkosti Rudolfina byla tiše příjemná a klidně podvečerní.

Don Juan byl zvláštní, až nečekaně moc se mi líbil. Měl v sobě hrdinský epos rozmáchlých melodií i lyričnost meditativních pasáží, příjemně plynul, byl vždy překvapující a nikdy nenudil. Nečekal jsem něco takového od Richarda Strausse, jehož jméno pro mě vždy znamenalo pouze Na krásném modrém Dunaji (navíc, jak jsem zjistil, zcela mylně).

Martin Kasík ovládl svůj klavírní part bravurně. Chopin v jeho podání byl tím pravým Chopinem, melancholicky sentimentálním a plným rozjitřeného citu. Co na tom, že orchestrace Koncertu f moll op. 21 není nijak oslnivá, že orchestr dostává jen málo prostoru; stačil klavír samotný. Chopinovská témata, tolik typická pro jeho nocturna, se rozléhala ztichlým sálem a i to nejtišší pianossimo bylo krystalicky čisté, dobře slyšitelné a především strašně uvěřitelné. Závěrečné virtuózní akordové exploze pak už jen přivedly koncert do svého finále.



Sergei Rachmaninov byl pak... především Rachmaninovem. Široké rozmáchlé ruské melodie a motivy však často přecházely ve vyjádření bolesti duše, která pomalu ztrácí naději a víru. Vždy však ale nakonec zvítězil jas a světlo a omračující melodie ovládla sál; Symfonické tance byly takové, jak poslední díla velkých skladatelů bývají - komplikované, nepřístupné, ale přece krásné a ve svém vyjádření vlastně dokonalé...

NP Joy Division - Atmosphere (1988 - Substance)

Modrá vznešenost

Je to už hodně dávno. Byl jsem tenkrát úplně jiný, zajímaly mne úplně jiné věci, byl jsem až příliš ve vleku ostatních. Ráno jsem povinně vstával a večer neochotně usínal, byl jsem nucen věnovat se nezajímavému a nemohl dávat prostor inspirujícímu. Internet byl pro mne neznámým pojmem; byl jsem krátce za poločasem studia střední školy, svět jsem vnímal brýlemi neznalosti a láska pro mne tenkrát byla zakázaným zbožím. V onen obyčejně průměrný čas jsem se poprvé střetnul s filmem s velkým F; klidný sobotní večer, ČT2, zšeřelý pokoj ovládnutý poblikávajícím světlem obrazovky a já uhranutý pomalu plynoucím příběhem filmu Trois Couleurs – Bleu.

Ubíhající silnice, přerušovaná bílá čára... a náraz do stromu jako osudový okamžik, který vše převrací s neodvolatelnou a neměnnou samozřejmostí, která bere slova i dech. Chápal jsem a rozuměl, vnímal domodra laděné obrazy a cítil tepající emoce a pocity, deroucí se z každého pohybu, gesta a věty. Jako je pro mě Marlon Brando nejlepším hercem všech dob, tak to stejné je pro mě Juliette Binocheová; byla strhující, neuvěřitelná, krásná a tajemná, vznešená ve své bolesti a krutá ve své upřímnosti, velkorysá v pomoci a nezastavitelná v touze najít odpovědi.

Julie Vignon: Now I have only one thing left to do: nothing. I don't want any belongings, any memories. No friends, no love. Those are all traps.

Příběh plynul a obrazy ožívaly hudbou beze slov; e-a-a-gis ... piano and flute ... organ and strings. Melancholická dokonalost a vznešenost smutku; takové jsou skladby Zbigniewa Preisnera, který si hluboko v sobě podobně jako Chopin nese žal své polské duše, zrozené z národa věčně porobeného, ale vždy za všech okolností hrdého.

Krzysztof Kieslowski měl dar tvořit krásno a smutno, vznešenost a bol, lítost a slzy, pochopení i odpuštění, lásku i zradu; uměl zaznamenat lidství, uměl ho přenést na filmové plátno, uměl povznést duši a donutit člověka být alespoň na chvíli lepším. Když se na konci Červené zachrání těch pár šťastných, je už předem vlastně jasné, kdo si zaslouží žít dál a kdo se provinil; Julie a Olivier jsou... však víte.

Julie Vignon: Why are you crying?
La servante: Because you're not.

NP Zbigniew Preisner – Olivier and Julie – Trial Composition (1992 – Trois Couleurs – Bleu (OST))

Mlčenlivé pohledy a golfová hůl...

Skoro mi už přišlo, že jsi unavená z filmů, na které chodíme, že Ti nic nedávají, že Tě unavují a nudí. Možná tomu tak někdy dříve bylo (vlastně to vím), ale nikoliv tentokrát; seděli jsme vedle sebe, pomalu upíjeli červené z plastikové číše a nechali se unášet oním zvláštním příběhem, který se pomalu odehrával na plátně před námi. Mám rád takové filmy, kdy se může stát cokoliv, kdy je vše možné, kdy příběh koncem nekončí, ale vlastně začíná; 3-Iron byl právě tento případ - čím více se vzdaluji od okamžiku rozsvícení světel v potemnělém sálu, tím více jsem filmem zasažen a tím více si uvědomuji jeho nevšednost a krásu.



Filmy Kim Ki-Duka už jsou takové (nebo na mě alespoň tak vždy působí). Nikdy nevím ani netuším, co se stane dál, vždy jsem pohlcen příběhem, vždy vnímám obrazovou krásu, vždy mě mrazí z teskných melodických motivů, které dokreslují mistrně vyobrazené okamžiky. Bylo tomu tak i tentokrát. Silné scény (golf mi vždycky připomene mlčenlivost Tae-Suka), podmanivé obrazy (nálady industriálního města, bohatých čtvrtí i oprýskaných předměstí, večer u řeky), příběh, pocity, opuštění i naděje, láska i pomsta, strach i odvaha... to vše bylo součástí, vše se vzájemně prolínalo a doplňovalo.



Vlastně ani nevím, jak film dopadnul; možností je více, záleží na každém z nás - na míře představivosti, ochoty snít a ochoty si přiznat, na schopnosti otevřít oči, vnímat pocity, poslouchat barvy a číst tóny. Nemám žádnou interpretaci, ani ji nechci mít; stačí mi cítit vnitřní krásu a mlčenlivou vznešenost, kterou film dýchal, stačí mi si uvědomovat, jak vzácné jsou okamžiky, kdy si říkám: "Ano, to je přesně ono..." ...

NP John Taylor Trio - Ma Bel (2003 - Rosslyn)

Dojmy a vzpomínky, Čechy a Morava

Vlastně ani nedokážu přesně popsat, jaký je stav mojí duše. Po těch nádherných 11 dnech, které jsme spolu strávili, se najednou cítím strašně opuštěný a osamocený; chybí mi Tvoje přítomnost, Tvoje úsměvy, tichý skřípot Tvých zubů, který je průvodním znakem Tvého spánku, chybí mi Tvoje názory a nápady, chybí mi Tvé nádherné tělo, chybí mi Tvá vůně, chybíš mi Ty…

Přijde mi, že pokaždé, když se vracíš domů, Tě ztrácím. Najednou se cosi neviditelného snaží přetrhat pouto, které mezi námi je a upevnilo se tím, že jsme strávili pár dní spolu, najednou jsi strašně daleko, nemohu se Tě dotýkat a občas Ti nemohu ani zavolat. Cítím, jak moc mi chybíš, a uvědomuji si (znovu) jako nikdy předtím, jak moc mi na Tobě (a nás!) záleží a jak moc pro mě znamenáš. Ani nemůžeš tušit, jak moc jsi změnila můj život a mé hodnoty; opanovala jsi můj život, přirozeně a nenásilně, a přece tak mocně… a já jsem za to tak rád.

Vzpomínám na první den; zelené kopce, z jejichž vrcholků se nebe dotýkají bílé skály, které jako jediné zachycují poslední paprsky zapadajícího slunce. Útulný penzión se starým rozladěným pianem, zašlým barem a obsluhou, v níž jsem ihned poznal sám sebe před šesti lety. Nepodařená předražená večeře, kterou ale bylo nutné předem očekávat, protože vlastně ani nemohla být jiná. A k tomu Ty, Tvoje přítomnost a Tvoje myšlenky... ten den, první z těch několika strávených v Českém ráji, byl skvělý; byl tak dlouhý, že se v mé mysli stal vlastně týdnem – právě tolik jsme toho totiž zažili a vzájemně si řekli.

Požádal jsem obsluhu o vypnutí rádia, usedl na obstarožní židličku, nadzdvihl víko a prsty pohladil kdysi bílé, ale nyní již beznadějně zahnědlé klávesy. Pak jsem začal hrát: Wim Mertens a jeho Struggle for Pleasure namísto stupnice. Potom Truman Sleeps Philipa Glasse. Les Marionettes Zbigniewa Preisnera. Poté Yann Tiersen; Comptine d'un autre été - L'aprés midi a La Dispute. Michael Nyman a jeho The Heart Asks Pleasure First. Jan Nedvěd a Podvod (Skutečně! Podvod je jedinou věcí, která po Honzovi zůstane…). A nakonec Ivan Král a Sen, který napsal pro Lucii... Mám rád ten pocit, kdy se bříška mých prstů dotýkají kláves, kdy se ruce a prsty pohybují sami po klaviatuře a hrají po paměti melodie, které se postupně vynořují ze závojů zapomnění...

Vzpomínám na platbu po Kamenici, kdy jsme měli celou loď pro sebe a jen převozník nám vyprávěl o historii oněch zvláštních míst. Cestou zpět jsem měl pocit, že jsme vlastně převáženi ze světa tmy do krajů světla; sluneční paprsky náhle osvětlily temnou hladinu a my jsme byli oslepeni jejich světelnou intenzitou, která tolik kontrastovala s zšeřelými břehy a vlhkými skalisky. Byl to krásný okamžik, jeden z těch nezapomenutelných, a já byl moc rád, že jsme mohli vnímat jeho mlčenlivou a dech beroucí krásu společně.

Stejně tak mi z paměti vystupují obrazy černých šumavských jezer, jejichž průzračná voda odrážela břehy, stromy, skály, slunce… a nás. Pod hladinou jsem cítil magická tajemství, ukrytá až na dně v největších hloubkách, tajemství časů neochotně ustupujících ledovců, tajemství minulosti, která přitom neustále vstřebávají pomalu plynoucí současnost.

Vzpomínám i na naší první vážnější hádku; bolela nás oba stejně, byla zbytečná, k ničemu nevedla, vznikla nepochopením a nedorozuměním. Po pár dnech, kdy jsme se brodili pískem jihočeské pouštní duny, však už bylo vše vzdálenou minulostí, prázdnou vzpomínkou na vlastní chyby...

Pak jsme zamířili do kraje prvních civilizací - do Pavlovských vrchů s do kopců se vinoucími vinohrady, do míst s nepřirozenými vodními plochami, do bílých vápencových skal, do habrových lesů a sluncem vyprahlých travin.

Vítr nám čechral vlasy, když jsme projížděli Věstonice, Pavlov a Mikulov, víno nám temnilo mozek, když jsme se zevnitř dívali na dna lahví s červeným pozdním sběrem, vášeň nás spalovala, když jsme se v sobě dlouze pohybovali; to vše ve stínu majestátných kopců a skal, většinou přesně na rozhraní dne a noci...

Září je zvláštní měsíc. Je to především náš měsíc; oba ho máme rádi, oba si uvědomujeme jeho jedinečnost. Léto naposledy zahřeje posledními paprsky, vítr už příjemně chladí, rána a večery jsou studené, ale přes den ještě bývá teplo. Nikde nikdo není; je po sezóně. To je magické zaklínadlo, dvě slova, značící vše; po sezóně znamená klid, prázdno, vylidněno, po sezóně je svoboda, volný prostor pro poznávání, cestování a lásku, volný prostor pro nás...

NP Cinematic Orchestra - All Things To All Men (2002 - Every Day)

Noční déšť a pocity strachu (inside myself)...

Vlastně ani nevím, kdy dnes začalo pršet a kdy přestalo; déšť byl součástí dnešního dne tak přirozeně, jako Ty jsi nyní součastí mě a já součástí Tebe, chladivý déšť a teplý vzduch dohromady tvořily dnešní den v nečekané shodě a harmonii.

Teď už je večer, nastává noc, blíží se devátá; sedím venku na vlhkých schodech, kouřím a přemýšlím o křehkosti bytí, křehkosti života a křehkosti našeho vztahu. Venku je zvláštní ticho, až nečekaně nepatřičné; vzdálené kroky ospalého unaveného člověka venčícího svého psa, tlumený zvuk dopravy, cvrčci a hlas noci - a kolem stovky příběhů, které se pomalu odehrávající za panelovými zdmi, ve všech patrech, na všech světových stranách.

Sedím tu ztracen uprostřed velkoměsta a čekám na Tebe; těším se i bojím, těším se na Tebe a bojím se Tebe.

Vše, co jsem získal v uplynulém měsíci, se může ztratit v jediném okamžiku. Vše může zhasnout a zmizet navždy, vše se může ztratit bez možnosti návratu. Kdo to může způsobit? Cokoliv... já, Ty, on, lidé okolo, my sami, náhoda, Bůh... Mé štěstí není sinusoida, mé štěstí je přímka v bodě jejího maxima; vše mi vychází až neuvěřitelně lehce, bez boje a bolesti, bez obětování a nadměrné snahy, vše plyne tak samozřejmě snadno...

Strašně moc Tě miluji, nedovedeš si představit, jak moc. Jsme na stejné lodi, na stejné vlně? Nemohu to vědět, jakkoli moc bych chtěl; cíl naší cesty je daleko, je ztracen v noční mlze, pohybuje se a mění, nedokážeme ho zaměřit...

NP Yo-Yo Ma, Ennio Morricone - Sergio Leone Suite: Ecstasy of Gold from The Good, the Bad, and the Ugly (2004 - Plays Ennio Morricone)

Občanská výchova a my dva

Sobotní polední vlak byl poloprázdný. V jednotlivých kupé seděly vzpřímeně - tak jak jsou zvyklé - stárnoucí babičky, vracející se z návštěv dětí nebo za dětmi jedoucí; průvodním znakem jejich cesty byly napečené koláče, vzpomínky na vnoučata, plné tašky nepotřebných věcí, ale především slušnost, smířenost a láska.

Přišlo mi, že do vlaku ani nepatřím. Otevřel jsem notebook a psal pojednání hodnotící své podřízené, poté jsem prolistoval ekonomický týdeník, jen tak zběžně, rychle; prolétnout pár stálých rubrik, přečíst nadpis zoufale nezajímavého článku přeloženého z Business Weeku, zaznamenat názory a nálady plynoucí z CzechTeku (přesto však zůstat na danou akci zcela bez názoru) a nakonec časopis zase zavřít s pocitem, že nevím vůbec o nic víc, než jsem věděl před jeho otevřením.

Vlak projížděl krajinou, z otevřených oken proudil do uličky chladivý vzduch, nesoucí v sobě tu a tam pár dešťových kapek. Slunce bylo příliš daleko a mraky příliš blízko; obloha byla šedivá, ale přesto bylo ve vzduchu cítit léto - bylo zřejmé, že se mraky co nevidět roztrhají, že modrá nakonec opanuje oblohu a že na zemi se přeci jen začnou kreslit stíny.

Občanská výchova byl zvláštní film; trochu přitažený za vlasy, přišlo mi. Naivita a odhodlanost hlavních hrdinů byla těžko uvěřitelná, stejně tak jako jejich vlastně zcela zbytečný boj, který nemohl přinést žádný výsledek. A navíc – bojovat a nemuset pracovat (prázdné místo ve scénáři) je jednoduché a krásné. (Vzpomněl jsem si přitom na Šeptej).

Hardenberg: I admit that some of what you say is true, but I'm the wrong person to be blamed for. Yes, I've been playing the game but I didn't make up the rules.
Peter: It's not who invented the gun, man. It's who pulls the trigger.

Jenže přesto měl ten film něco v sobě. Snad to byl onen uvěřitelný příběh lásky, milování, zrady a opuštění, přátelství silnějšího než všechny problémy, to vše na pozadí (nebo v popředí) odvážných snů a snahy změnit a zachránit svět. Možná byl tím důvodem stárnoucí manažer Hardenberg, tak neobyčejně průměrný a zároveň tak nějak obyčejně jedinečný, obraz Petera a Jana ... a mě(!) za několik desetiletí. Stejně tak je možné, že tím hlavním důvodem byly závěrečné sekvence, střídající pohledy na hlavní hrdiny s pohledem na vše ostatní, co bylo třeba vysvětlit a říci; k tomu Jeff Buckley a neuvěřitelně krásná verze Hallelujah Leonarda Cohena (John Cale je třída, ale Buckleyho cover je lepší).

Nakonec jsem si uvědomil správnost svého počínání, které je na první pohled možná bez všech skrupulí, bez všech ideálů a bez všech těch krásných naivních věcí, které by měly být v mé mysli. Jenže já jsem spíš Clark Gable ze Severu proti Jihu (bez jeho charismatu, pochopitelně) než Matka Tereza; proplouvám časem, využívám okolnosti a stav společnosti, v níž žiji, využívám naplno svých vrozených schopností (které jsou a budou vždy rozhodující v čemkoliv, co je podstatné), jsem opájen svobodou, kterou mi dávají peníze. Podstatnější ale je, že jakkoliv jsem nevěřící a apatický, tak stejně tak moc jsem ve svém srdci idealistický, plný snů o dalekých cestách, plný nesplnitelných přání, plný touhy po lásce, plný odhodlanosti a přirozenosti dostát závazkům přátelství, plný touhy po životě, po všedních dnech, po ranním vstávání a večerním usínání, plný touhy po dešti, větru, ohni, slunci a noci, plný touhy po Tobě.

Hodil jsem Tě do vody bez schopnosti plavat. Věci, které mám rád, se na Tebe valí závratnou rychlostí, obklopují Tě, jsou všude kolem Tebe. Vše však zvládáš s přehledem, až neuvěřitelně, řekl bych; Tvé názory jsou smysluplné, byť jiné než moje (možná naštěstí), přijde mi, že chceš, že se Ti vše líbí, že jsi ráda... a já jsem za to rád.

Nejsem ale sám. Je tu s námi strašák minulosti, je tu strašák reálného života a všech těch nudných zbytečností, které jsou jeho součástí, je tu strašák mě, Tebe, nás... Zvládneme to?

NP Cranberries – Zombie (2002 - Stars - The Best Of 1992-2002)

Jazz klub Reduta

Dny ubíhaly tak, jako nikdy předtím. Léto ve znamení deště, šedivá oblaka, téměř se dotýkající posledních pater paneláku, na nějž jsem se díval onen večer z Tvého balkonu, provazce deště, bouřky, chlad, čistý vzduch, Tvé nádherné tělo, vlhkost a touha, hebké rty, nohy, které mne uzamknuly v Tobě, bezbrannost i síla, důvěra a láska...

Vše se mi teď vybavuje jako laciné momentky, tištěné na nekvalitním papíře; výtah rudé barvy, dopravující z Inferna do Nebe (k Tobě), výtah plný parfémů předchozí krasojezdkyně, unavené životem, psy, stářím, manželem a pátečním nákupem. Dny žité na maximum, bez zastavení a ustrnutí; čas běžel jako zběsilý, nedal se zastavit, přestože jsme se tak snažili a přestože jsme nakonec uvěřili, že vlastně neexistuje, že nás nemůže spoutat.

Mé druhé setkání s Emilem Viklickým bylo moc krásné. Jazz klub Reduta se ukázal vhodným prostředím k jazzovému dýchánku s dvěma sklenkami červeného, pianem, basou Františka Uhlíře a bubny Laco Troppa. Seděla si vedle mě a snažila se uchopit neuchopitelné a porozumět improvizovanému ubíhajícímu toku na první pohled chaotických tónů.

Jazzové standardy byly - standardní. Gershwinův Summertime jiný, než obvykle, St. Louis Blues opravdu bluesové, Herbie Hancock klidný a půvabný. Vrchol večera ale přišel nezvykle brzy; už první tóny moravské Lásko, Bože lásko dávaly tušit nečekané, překvapující... a skvělé. Známý motiv přerůstal v teskné repetitivní melodie, melancholie se vkradla do mé mysli, cítil jsem se smutně a zároveň strašně šťastně. Držel jsem Tě kolem ramen, líbal na tvář a věděl to, co vím i teď, co jsem věděl včera a co budu vědět i zítra...



NP Jacob Young - Sky (2004 - Evening Falls)

Páteční rozjímání...

Je letní večer; chladný, s padající rosou, se sluncem dávno za obzorem, večer s příslibem nádherného rána. Jsem šťastný i nešťastný, jsem silný i zranitelný, jsem sám i s Tebou, jsi se mnou (ve mně) i beze mne... Mám Tě rád, mám strach z Tvého zmatení, mám strach z her toho třetího, sám nevím...



Je to již několik měsíců, možná i rok, kdo ví. Byl jsem překvapen, dojat, pln emocí, chtěl jsem odjet strašně daleko a vrátit se očištěn, chtěl jsem se změnit, chtěl jsem být jiný - lepší. Jaro, léto, podzim, zima... jaro je neuvěřitelný film: jednoduchý i složitý, s obrovskou silou tryskající z každého záběru, každého tónu, každé barvy, každého příběhu; je to film o naději, o životě, o narození i umírání, o lásce i bolesti, o zatracení a vykoupení, je to báseň života.



Nepřirozené věci jsou najednou přirozené, zcela pochopitelné a patřičné. Byl jsem unášen daleko od svých pozemských starostí, byl jsem pohlcen vznešeností, barvami podzimu, náladami léta, jarním začátkem i koncem a zimním vykoupením.



NP Elliot Goldenthal - Fate Scrapes (1995 - Heat (OST) (Expanded))

Černobílá barevnost...

... filmu Sin City byla nevšední, originální a působivá; film dovedený na samou hranici, už nemůže být nic, co by v sobě mělo více Tarantina či Rodrigueze.

Možná to bylo malým plátnem kina Evald, možná to bylo večerním horkem a únavou, možná to bylo skutečností, že se příběhy neprotly (byť vlastně ani nemohly) tak, jako třeba v případě 21 gramů, možná bylo všeho trochu moc, možná bylo vše až příliš stylizované; přál jsem si, aby ve mně film zanechal více.

Marv byl skvělý a Mickey Rourke senzační; veteránův návrat přesně v tom stylu, jak to mám rád. Hartigan Bruce Willise si mě nezískal (na stáří byl příliš mladý, na slabost příliš silný) a stejně tak Dwight (Clive Owen). Možná mohlo být vše jinak, vše lepší, stylovější, nevím... nebo možná jsem jen nebyl v té správné náladě, kdo ví.

Na druhou stranu, musím přiznat (a rád tak činím) originálnost, atmosféru a noir náladu; Sin City je originál a navždy jím zůstane.



Stále čekám na náš film; film, který se bude líbit nám oběma, který nás zasáhne a který nám sebere schopnost mluvit, film, po němž zůstaneme zaraženě sedět, nechajíce volně plynout čas... Miluji Tě, lásko.

NP Frederic Chopin - Nocturne No. 19 in E minor (Vladimir Ashkenazy)

Poloprázdné kino a Piano...

Ada: The voice you hear is not my speaking voice---but my mind's voice. I have not spoken since I was six years old. No one knows why---not even me. My father says it is a dark talent, and the day I take it into my head to stop breathing will be my last. Today he married me to a man I have not yet met. Soon my daughter and I shall join him in his own country. My husband writes that my muteness does not bother him--and hark this! He says, "God loves dumb creatures, so why not I?" 'Twere good he had God's patience, for silence affects everyone in the end. The strange thing is, I don't think myself silent. That is because of my piano. I shall miss it on the journey.

Den horký tak, že se nedalo venku být, vzduch se tetelil, silnice sálala, rozpálené chodníky, všude lepkavý pot a špína... Konec července, Světozor a v něm... The Piano.

Už tenkrát před lety, když jsem ho viděl poprvé, se mi film líbil. Melancholická nálada, padající déšť, zelené husté lesy, bahnitá půda, mořské vlnobití, příběh osamění a lásky...

George Baines: I want to lie together without clothes on.



Sedl jsem si do sedačky, opona se rozhrnula a z reproduktorů se začala lynout první skladba Michaela Nymana. Teď, když sedím v nočním, byť stále rozpáleném pokoji, si tiše vyčítám, že jsem se The Heart Asks Pleasure First nikdy nenaučil kompletní, ba co hůř, že jsem zapomněl i to, co jsem uměl...



Myslel jsem celou dobu na Tebe. Nevěděl jsem, na kterém jsi břehu; zda na tom mém, pokrytém příslibem budoucnosti, či na tom opačném, s zážitky a vzpomínkami osmileté minulosti... Stála jsi tento večer někde uprostřed, na převozníkově bárce, a pomalu plula po proudu, hledíc na obě strany, abych nakonec, těsně před půlnocí, po čekání na náznak pohybu začal doufat v Tvé přiblížení ke mně; byl to je sen, nebo skutečnost, byť nesmělá a bojácná?

Ada: At night! I think of my piano in its ocean grave, and sometimes of myself floating above it. Down there everything is so still and silent that it lulls me to sleep. It is a weird lullaby and so it is; it is mine.

NP Michael Nyman - The Heart Asks Pleasure First (1993 - The Piano (OST))

Magická noc Českého Krumlova...

Proč vůbec vlastně něco psát? Je to zbytečné - slovy nelze zachytit atmosféru a průběh několika posledních dní, které byly neskutečně krásné, které se mi nesmazatelně vryly do paměti, kde zůstanou na věky věků.

Vše dávalo smysl, vše bylo správné, vše se vším ladilo. Večerní Český Krumlov a Lvice po mém boku; nejprve jsme se oťukávali, nevěděli jsme, ale oba jsme tušili, jak k sobě máme vlastně blízko. Vzájemná úcta a respekt, radost z poznávání toho druhého, nezávazné klábosení i intimní svěřování... to vše se událo, vše bylo přítomno, mluvili jsme o hloupostech i o svých nitrech, otevírali staré rány a odstraňovali z nich bolest, svěřovali si své sny a touhy, byli jsme upřímní, nic jsme si nenalhávali.



Po prvních třech Brahmsových skladbách jsi na mě pohlédla a promluvila o neuvěřitelné kráse. Tvá duše se otevřela a zůstala tak po celý večer, hltala melodie, tóny i ticho, vdechovala atmosféru dokonalosti okamžiků, kterých bylo tak neskutečně mnoho...

Ivan Moravec nám oběma ukázal ztělesnění nesmrtelnosti. Po Brahmsovi, typickém svou melodičností, nastoupil komplikovanější Janáček a poté již Claude Debussy a jeho impresionistické koláže a nálady, volné jako vítr, ale přece jeden celek vytvářející...



Pro závěrečného Chopina už nemělo smysl hledat jakákoliv měřítka; tajemné a melancholické Nocturne for piano No. 7 in C sharp minor, Op. 27/1, bouřlivé i tiché Nocturne for piano No. 13 in C minor, Op. 48/1 a pak už jen závěrečná velkolepost v podobě Ballade for piano No. 1 in G minor, Op. 23... ztělesnění dokonalosti; přestal jsem dýchat, byl jsem ohromen a omráčen, nebyl jsem schopen na nic reagovat, mluvit... držel jsem Tě za ruku, cítil Tvoji vůni a byl strašně rád, že sedíš vedle mne...

A dál? Už jen dojmy a pocity: cesta zpět, noční vzduch, naděje na pokračování, strach a obavy v pracovním dni, večerní odvaha a oslovení, červené víno, Tvá plachost a strach, nezměrná touha, krásné tělo, krásná duše... Sedím tu a vím, že jsem se do Tebe zamiloval. Konečně... a naneštěstí; bojím se bolesti, ale půjdu jí vstříc, půjdu Ti vstříc, půjdu nám vstříc - budu doufat...

NP Frederic Chopin - Ballade No. 1 in G minor (Vladimir Ashkenazy)

Litevské dojmy

1. Země nikoho, země prázdné krajiny. Hustota osídlení je neuvěřitelně nízká, silnice se vinou prázdnou krajinou, kterou lemují borovicové lesy a pastviny se stády skotu, nikde nikdo není, vše ospale a klidně spí... je to krásné.



2. Moře je studené, dýchá severskou náladou, je kalné, nepříliš čisté, ale přesto podmanivě krásné a nebezpečně silné. Jezera ve vnitrozemí jsou jeho doplňkem a někdy opakem; jejich voda je neuvěřitelně čistá, zahřátá sluncem, plná života, ale k tomu jakoby tajemná a divoká, skrývající paměti dávných časů, výprav templářských rytířů, bojů o život i ubíhajících všedních dnů.



3. Cesty jsou dlouhé, rovné, ztrácejí se za obzorem; asfalt ubíhá pod koly rychle, je hladký, nový, bez oprav. Křižovatky jsou pak kontrastem novodobé asfaltové velkoleposti a uježděné prach vířící minulosti, která spojuje města se ztracenými vesničkami, kde je čas už dávno zastaven...



4. Moderní civilizace se do Litvy hluboko zakousla; platební karty jsou běžným platebním prostředkem, u benzínových pump, v supermarketech, v restauracích. Na silnicích se potkávají koňské povozy s luxusními západními limuzínami; ještě nikdy jsem neviděl takové množství drahých aut, je to až neuvěřitelné, skoro jako kdyby auto bylo tím nejdůležitějším, o co se v životě má usilovat...



5. Večery jsou dlouhé, nekončící, slunce zapadá líně a pomalu, mizí za obzorem, ale přesto je ještě několik hodin vidět; po jedenácté večer sedět na břehu jezera, dopíjet litevský Švyturys, kochat se pomalu se temnící krajinou, naslouchat vlnám brázdícím hladinu, očekávat příchod teplé noci, otevřít mysl a zpomalit její chod, zastavit se v čase – tak se má prožít litevský večer, tak je totiž nejvíce obohacující.



6. Lidské příbytky jsou rozmanité tak, jak je to jen možné. Staré dřevěné roubené chalupy, pamatující několik staletí, sovětská panelová monstra, zanechaná napospas osudu, pomalu umírající a ukazující přitom absurdnost a svoji šedivějící a praskající betonovou prázdnotu, nové domy podivné architektury, jejichž často chybějící omítka je předurčuje k věčnému čekání na své dokončení; to vše se prolíná a vytváří podivný celek zvláštní atmosféry, kdy vše k sobě vlastně patří, jakkoli je to na první pohled nepatřičné a vyloučené.



7. Večery jsou ve znamení komárů; jsou všude, přes den schovaní, ale večer se objevují v tak velkém množství, že dokážou klidné usínání pod temnou bezoblačnou oblohou proměnit v příběh naslouchání bzukotu, kdy je nemožné zůstat alespoň na čas v tichu a klidu... Je to zvláštní daň, kterou se krajina vybírá od svých narušitelů, kteří ji chtějí za pár dnů pohltit, objevit, ochutnat, poznat... ale vlastně nikdy nepochopit, namísto toho nenávratně zmizet, odjet a hledat dál.



8. Blikající auta, rychlé přepnutí světel na dálková a zpět, kolegiálnost... podél silnic je neuvěřitelně mnoho strážců pořádku. Jejich západní vozy jsou zaparkované na křižovatkách, schované v ojedinělých zatáčkách, jsou všude; jejich majitelé jsou pak vždy připraveni vykročit do silnice a přinutit k zastavení, straší svojí přítomností, pravděpodobností a ochotou způsobovat problémy...



9. Kopr je poznávacím znamením litevského jídla - je totiž vždy přítomen, jeho nepatrné množství, původně pouze zdobící, ho zároveň vždy poznamenává svoji typickou chutí; malinké ubrousky, po jídle končící v talíři, si s sebou odnášejí esenci této zelenavosti a jedlík pak vzpomíná na obědy školní jídelny, čtyři knedlíky a plátek hovězího v bílé koprové omáčce, porci povinnosti, kterou nebylo možné nesníst, protože pohled a hlas otylé zpocené kuchařky děsil v pouhé představě... you remember, I think...



10. Litva je jiná, zvláštní, trochu tajemná, ale zároveň příjemná, stojí za návštěvu; její obyvatelky jsou přitom vždy vystavovány obdivným pohledů cizích návštěvníků, kteří si nikdy nezvyknou na udivující štíhlost, pružnou chůzi, krásné boky, krásné obličeje a esenci litevské ženskosti, nesoucí si hluboko v sobě tajemství a osudy země svých předků.



Zkuste to – čas běží...

NP Manic Street Preachers – The Everlasting (2002 – Forever Delayed)

Na krásném modrém Dunaji

Voda má neuvěřitelnou sílu. I tady, v městě daleko na východě, kde je Dunaj spoutána vyzděnými břehy a kdy je nucena unášet sama sebe nesvobodně, bez možnosti úniku, je cítit její ohromná síla. Kalná voda z předchozích dešťů líně naráží na šikmou stěnu břehu, ve vodě se zrcadlí nebe, zrudlé od západu slunce, a klid ruší jen hluk dopravy z nedalekého obřího mostu. Začíná být chlad, přesto je tu neuvěřitelně hezky; oáza klidu uprostřed věčně žijícího velkoměsta...

Lvice neví; možná si hraje, možná má strach, možná přemýšlí, není si jistá a chce být nedostupná zároveň, je... jiná. Nemyslím si, že by to mohlo s Tebou vyjít, ale chci to zkusit – už jen proto, abych Tě dostal a poničil Tvoji dokonalost. Mám však ještě jeden cíl, na první pohled skrytý, ale ve skutečnosti mnohem důležitější – chci nahlédnout do Tvé zvláštní duše a prozkoumat všechna její zákoutí, chci Ti začít rozumět, chci Tě pochopit, chci Tě...

NP Strnulost okamžiku a plynoucí voda Dunaje

Litva, nálady, pocity, myself...

Ležím teď v apartmánu budapešťského hotelu Hilton WestEnd City Center, temnou noc za okny v pravidelných intervalech rozřezávají blesky, tlumeně je slyšet hluk velkoměsta z ulice a kapky deště bubnující na parapet, je ticho, je krásně, vše je neuvěřitelně klidné; jsem tu rád a jsem rád za to, že zde mohu být.

Litva byla neuvěřitelná. Země rozdílů, které nejdou popsat slovy; chudoba i bohatství, staleté tradice i tepající civilizace, prázdná krajina i nahuštěné sovětské panelové komnaty, otevřenost i zachmuřenost, světlo i tma, horko i průtrže mračen, moře i pevnina, smích i melancholie, ubíhající kilometry i zastavení v čase, průzračná voda, neprostupné lesy, písek, vítr, půlnoční západ slunce...

Chtěl jsem Tě řešit a i řešil, ovšem bez úspěchu. Nemohl jsem totiž přijít na nic objevného, na nic nového, nemohl jsem rozseknout skálu. Kamarádka mi ležela v hlavě (a leží i teď – proč tu nejsi se mnou, proč tu teď nespíš na mém rameni?), Věčné jsem (po kolikáté už?) ublížil nadějí; cítil jsem totiž, že mi tak chybí, že jsem nemohl jinak, ta síla okamžiku byla neuvěřitelná, nedala se přemoci a ovládnout...

Litva je krásná. Zvítězila nad mými problémy a myšlenkami, získala si mě, ovládla mě, přestal jsem řešit život i smrt; začal jsem dýchat krajinu, poslouchat moře a brodit se bílým pískem, vše se změnilo, podstatné se stalo nedůležitým a všední se stalo svátečním, byl jsem vítězem i poraženým zároveň, byl jsem Talking to Myself tak, jak to mám rád...

NP Colorfactory – Gaugin (1996 – Colorfactory)

Na skok doma...

Jednou za čas je třeba vyprázdnit hlavu, utřídit myšlenky, vypnout a relaxovat, kouřit a opíjet se, sportovat i lenošit, spát přes den a v noci bdít, snídat odpoledním obědem a večeřet ranní snídaní...

Teď jsem uprostřed běhu; poslední týden byl skvělý, totální umrtvení mozkových aktivit, jen vstřebávání cizího prostředí, nálad, stínů, písků a borovic, širokých silnic, travnatých luk... Litva. Have you ever been to Lithuania? Plno dojmů, plno pocitů... za pár dní, až bude více času, napíšu více.

Pracovní cesta do zahraničí (moje první, pohříchu) bude zvláštní; budeme se snažit o nemožné, začneme bojovat zápas, který nelze vyhrát, protože žádný z rozhodujících argumentů nebude na naší straně. Nebo - lépe řečeno - vyhrát možná lze, ale pouze krátkodobě; dlouhodobě je vše dané, platné zákonitosti se nezmění, to se nestává a nestane (a je to tak správně a já jsem za to vlastně i rád) ...

ND Guinness Draught (served extra cold, of course)

Filozofka a koncert v den školních vysvědčení...

Nevím, co jsem vlastně včera čekal, co jsem si představoval; naděje umírá poslední. Filozofka byla jiná než ostatní, byla ztracená, nepoužitelná, Matka Tereza v novém vtělení, vegetariánka snažící se pochopit proudící okamžiky, geoložka se zálibou v pomáhání jiným, královna vlastních zklamání a naději, dívka mnoha snů a ideálů...

Nemohl a nemůžu Ti dát to, co bys chtěla. Měli jsme k sobě tak blízko, ale přitom jsme nemohli prostoupit neviditelnou bariéru časoprostoru, která byla mezi námi napnuta a kterou nešlo obějít. Promiň - snad jsem Ti neublížil, to jsem opravdu nechtěl. Nechtěl jsem Tě přivést do své komnaty, sundat Ti sukni a vzít do rukou Tvůj krásný pevný zadek, nechtěl jsem pokračovat, nechtěl jsem Tě těšit, ale zároveň Ti tolik ubližovat... Tobě ne, Ty si to nezasloužíš.

Koncert byl... normální. The Bublinks mi paradoxně přišli nejzajímavější; snad to bylo věkem protagonistů, který je předurčoval ke zkušenostmi neohraničeným snům, hravosti a touze, snaze a víře... The Airbags byli... normální. A Clou bohužel taky. Byli nejvíce profesionální, nejvíce sehraní, možná i nejvíce melodičtí, jejich vystoupení byla největší show... Jenže já jsem věděl, že už nikdy nebudu mít potřebu Airbags a Clou vidět: neuměli pracovat s tichem; přebuzené kytary nejsou všechno. Silové akordy, snahy o refrén, ale zbytek, to co by bylo jiné a nové, chybělo... Zůstanu u Priessnitz a Iné Kafe, ale budu dál hledat i v tom našem česko-slovenském rybníku, budu doufat v Mogwai, Explosions in the Sky, Sigur Rós a Godspeed! You Black Emperor... (Radiohead nezmiňuji, stojí mimo všechny mé kategorie a měřítka). Nebo si tu nejlepší hudbu budu muset složit sám? Bylo by to krásné...

NP Radiohead - Karma Police (1997 - OK Computer)

Svatební den...

Nebudu-li počítat dětství (které si vlastně stejně ani nepamatuji), byl včerejší den mojí první svatební účastí. Dříve nebo později k tomu muselo dojít; věk někde mezi dvaceti a třiceti, svoboda studií dávno pryč a první pracovní zkušenosti (teď myslím "opravdové" pracovní zkušenosti) dávno v nás.

Bylo to hezké. Ženich, můj kamarád, se vždy vyznačoval zdravým racionálním úsudkem; tentokráte seznal, že jeho partnerka opravdu potřebuje získat dávku jistoty uslyšením třípísmenného "ANO" v nářkem kojence přerývaném tichu obyčejné malomětské oddací síně. Ženich byl vyrovnaný, událost neprožíval - snad s výjimkou organizačního stresu. Nevěsta byla šťastná; vlastně - oba byli šťastní.

Hostina byla dlouhá: dvanáct hodin nepřetržité konzumace všeho, co bylo nabízeno. Z opilosti jsem se propil do střízliva a poté zase zpět; nakonec jsem skončil v jakémsi podivném polostavu bdělosti, někde mimo čas a prostor, zůstal jsem sám, ztracen se svými myšlenkami, byť navenek jsem bavil, tančil (!) a konverzoval.

Vše bylo najednou jasné - totální nemožnost, hloupost a absurdita snažit se z Kamarádky udělat něco víc, snažit se ubližováním o nemožné... Zavrnění jedné nebo dvou zpráv stačilo k návratu do reality; jsi moc daleko, moc jinde, jsi s někým jiným, jsi jiná než já a i jinam než já směřuješ. Jak jsem si mohl myslet něco tak bláznivého? Vlastně to není nijak bláznivé, ale úplně jednoduché; propadnout kouzlu Tvé krásné upřímnosti není vůbec těžké... Nebo je vše jinak a my máme a budeme mít šanci?

Sedím teď na břehu Vltavy, slunce zapadá, je tu zvláštní ticho; až nečekané, řekl bych - nedělní večer na Střeleckém ostrově má zvláštní atmosféru, vybízející k přemýšlení, úvahám a snění.

Věčná mi začala unikat, snaží se o to - přesto ale vím, že zůstane Věčnou, nikdy tomu nebude jinak. Bude mi vůbec někdy někdo rozumět lépe než Ty? Bude mi někdo blíž? Proč jsem Tě vlastně nechtěl? Kvůli těm nepodstatným hloupostem?

Slunce se sklání pod horizont, pomalu uvadá, den končí; čeká mě pár posledních chvil v zlatavých paprscích, poté skvělý film... a pak další týden stejného a tolikrát opakovaného.

Ztratím se v životě či sám v sobě? Právě teď jsem Talking to Myself...

NP Vltava a jez blízko Střeleckého ostrova...

Divadlo Archa...

... se zaplňovalo postupně; chytřejší a znalejší věděli, že Ohm Square nezačnou dříve, než po desáté. Dal jsem si dvě deci bílého a sedíc (opřen zády o stěnu) jsem pozoroval dění okolo. Lidé se potkávali, zdravili, byli rádi, že se znovu vidí; jak na srazu spolužáků ze střední. V jeden moment jsem přemýšlel, že Tě oslovím - byla jsi sama, ztracená jako já, možná jsi na to i čekala, kdo ví. Nakonec jsem to neudělal; byl jsem pohodlný, chtěl jsem si užít večer a koncert osamoceně, bez nutnosti něco říkat a o něco se snažit.



Čekání bylo dlouhé, možná až příliš. Pak koncert začal - a mně se to líbilo. Líbilo se mi to přesto, že zvuk nebyl dobrý: až příliš se na nás valila hluková stěna, až příliš řezavý byl zvuk přebuzených kytar, ve vzduchu bylo až příliš jednolitého celku namísto jeho rozpoznatelně poskládaných součástí. I hudba samotná mohla být lepší; kytary mohly kreslit sóla, nemusely jen tvořit akordový background, syntezátory mohly znít zajímavěji, zpěvu bylo někdy až příliš, souhra mohla být dokonalejší...



Poznávacím znamením byly akordy blízko sebe: o půl tónu výše, o jeden níž a zase nahoru... Krásné bylo zapojení akustické kytary; Yarda kytary zvládá (a taky zvládal) obdivuhodně. Stejně krásné bylo nalézání refrénů v tak komplikovaných strukturách, kterými skladby Ohm Square obvykle jsou - několik songů bylo vyloženě chytlavých (přesto nikdy prvoplánově jednoduchých) a i ten zbytek měl vždy něco, co dokázalo zaujmout, překvapit a přesvědčit...

NP Hope Of The States - The Black Amnesias (2004 - The Lost Riots)