Ocean

„Proč je kolem nás stále více otázek a věcí, které nedokážeme pochopit? Proč, když už něčemu začneme rozumět, objeví se další otazníky?“ zeptala se a dívala se mu přitom přímo do očí.

Chvíli mlčeli. Bylo to zvláštní ticho; příjemné. Takový druh ticha, kdy je člověk za ticho rád – nikdo nemá pocit, že je třeba něco říci, a naopak všichni cítí, jak nastalé mlčení uklidňuje a hladí po duši.

„Možná je v rovnici tohoto světa až příliš mnoho neznámých, a proto nelze na žádnou otázku uspokojivě a zcela odpovědět. A možná některé otázky prostě nemají odpovědi,“ tiše řekl a zadíval se ven z okna na protější dům, v němž se náhle rozsvítilo světlo v několika místnostech najednou.

„Všechny ty podivné modely a křivky, které jsem se snažil pochopit a musel pochopit, když jsem byl na škole, měly v sobě jeden podivný předpoklad – ceteris paribus,“ pokračoval a stále se díval z okna na protější dům, jakoby skutečnost, že se najednou rozsvítilo několik oken, měla nějakou zvláštní podivnou moc. „Jenže problém tohoto světa je, že žádné ceteris paribus, za jinak stejných podmínek, neexistuje. A nikdy nebude existovat. Někdy se zbytečně snažíme pochopit a rozumět, chceme něco vyřešit, obhájit před někým či snad sami před sebou, rozklíčovat, rozmotat a rozuzlit, a namísto toho bychom měli jen naslouchat. Zastavit se, naslouchat – a poslechnout.“

„Ale co poslechnout?“ zeptala se.

„Svůj instinkt. První dojem. První vnuknutí či myšlenku. Jako když tě někdo zkouší testem s více možnými odpověďmi, ty nevíš, a přesto jednu zaškrtneš, tak nějak automaticky – máš pocit, že je správná. Instinkt.“

„Nevěřím v instinkty. Mám pocit, že mě vždycky zklamaly.“

„Mě nikdy. Buď jsem jim naslouchal, a udělal jsem správně, a nebo ne a spálil se, a stejně to nakonec bylo správně. Proto v ně věřím – protože jsem kvůli nim tolik pochopil a protože možnost jim naslouchat je jen volba, nikoliv nutnost.“

Světla naproti najednou zhasla – pomalu se blížila jedenáctá. Venku mrzlo a vypadalo to, že možná začne znovu sněžit. Byl to zvláštní měsíc – už si ani nepamatoval, kdy naposledy bylo ve městě tolik sněhu; neustále byla zima a obloha se každým dnem jakoby propadala níže a níže k ulicím – šedivá jako domy, k nimž se snášela.

Mlčeli. Napil se červeného a znovu se podíval ven z okna. Měl pocit, že ona je najednou nějak moc daleko, že se mu vzdálila, že jí nerozumí a ona jemu. Nemyslel, že by mu rozuměla s těmi instinkty – on si vlastně taky moc nerozuměl. Věděl jistě, že byly okamžiky, kdy instinktům záměrně nenaslouchal, protože něco chtěl a po něčem toužil – a pak se vydal na zteč, přestože tušil, že až vystrčí hlavu nad barikádu, zbloudilá kulka mu proletí hlavou.

Z reproduktorů se tiše linul Stephan Micus – ten zvláštní trubadúr tajemných dálek, asijských chrámů, opuštěných měst a nedotčených civilizací. Ocean. Měl tohle album rád; vždycky se těšil, až v jeho třetí části začne ta krásná melodie, tak nečekaně chytlavá. Vždy mu dokázala vehnat do tváře alespoň stín úsměvu; tak nečekaně silná byla její moc.

„Někdy mluvíš až příliš a já se ztrácím v tvých slovech a nechápu tě, a jindy mlčíš a myslíš si, že všemu rozumím. Proto se od sebe občas tolik vzdalujeme,“ promluvila najednou do ticha.

„Možná. Jenže pak stačí, abychom se na sebe podívali, jeden druhému do očí, a jsme znovu spolu. Nepotřebujeme slova, když v té podivné houpající řece života proplouváme mezi skalisky na stejném voru. Teď jsme spolu, jako ta světla naproti – rozsvěcují a zhasínají se současně, jako hráči orchestru, jež dostali pokyn od neznámého dirigenta,“ mluvil a otočil se k ní. Teď se na ni díval on.

Zavřela oči.

„Chtěla bych se s tebou milovat…“

Chvíli mlčel.

„Já taky,“ zalhal. „Ale nejdříve dopijeme – dokud jsme ještě spolu, dokud je venku noc a světla nesvítí, a dokud hraje Stephan. Až něco z toho přestane platit, tak půjdeme vedle; dříve ne.“

Už tolikrát si říkal, že ona tohle vlastně nikdy nemůže pochopit. Že někdy je mu mlčení cennější než cokoliv jiného na téhle planetě. Kdyby si nedokázala říct, aby se s ní miloval, nemohl by s ní být, to věděl – ale stejně tak věděl, že kdyby se hned zvedl, objal ji a odnesl, byla by zklamaná. Ve skutečnosti vedle něj chtěla ještě chvíli tiše sedět. Chtěla, aby na ni dostal chuť. Chtěla být ještě chvíli s ním, zcela při svých smyslech.

Najednou se naproti jedno okno nečekaně rozsvítilo a téměř ve stejný okamžik z reproduktorů dozněla hudba.

Oba zůstali dál sedět; bylo by to jako porušení protokolu, najednou vstát a jít pryč. Obrátil se k ní, lehnul si a položil jí hlavu do klína. Měl otevřené oči a díval se na spoře osvětlený strop.

„Na co myslíš?“ zeptala se.

„Jednou si půjčíme jachtu a vyjedeme na oceán, na ten, který teď plul v těch melodiích kolem nás. Objevíme ztracené moře, které zmizelo ze všech map, a pojedeme tak rychle s pohybem slunce na obloze, že pořád budeme vidět jeho východ. Plachty budou mít barvu ohně a naše stíny budou dlouhé jako hlavní stěžeň. V ráhnoví bude tiše sedět několik ptáků, moře se bude tiše kolébat v té zlatozelenavé barvě a jemný slaný vítr ti bude cuchat vlasy. Budeme staří a budeme se cítit na dvacet, a nebo naopak budeme stále ještě mladí a budeme se cítit na sedmdesát. Bude to jízda na pomezí noci a dne, mezi známými světy neznámým mořem, jízda bez cíle, jen se známým směrem. Venku na lodi bude stále ještě ranní chlad odcházející noci, ale do dek, v nichž budeme ležet, budou nesměle dopadat paprsky neustále vycházejícího slunce. A pak se mě zeptáš, jestli tě miluju, a já odpovím, že láska je právě ten moment, kdy člověk má pocit, že slunce nemůže nikdy přestat vycházet…“



NP Zbigniew Preisner - Prayer (2008 - Anonyma (OST))

The Winter

Stačí jedno nalezené výjimečné album k týdennímu štěstí? Ano, stačí. Je to možná poprvé, kdy mi last.fm přihrálo do cesty něco výjimečného, nadčasového a bezchybného. Balmorhea jde dál tím, že ubírá intenzity a přidává upřímnosti. Chybí bicí; nahrazuje je ticho. Klavírní melodie se potulují prostorem a smyčce na pozadí kreslí horizonty objevovaných krajin. River Arms je nečekaně intenzivní a The Winter je až neskutečně plná emocí. Album pro měsíc únor, kdy zima ještě naposledy ovládne ulice, kdy se jaro zdá být nekonečně daleko, přestože je tak moc blízko…

Čas ranního samoprobuzení – barometr stavu mé duše. Čím víc rozbitý jsem a čím více můj motor zadrhává, tím dříve se budím. Otevřu oči a dívám se na zčernalý strop. Venku je ticho; ráno ztuhle a zimomřivě přešlapuje za okny a nesměle se chystá vkročit do ulic i domů. Pět hodin odpovídá zoufalosti, mému dnu; teď se vzbouzím v šest, s tím se dá žít. To přeci jde – měl bych snad chtít, normálně spát, usínat i se probouzet?



Ty nejtěžší otázky jsou ty nejkratší. Kdy se to stalo? Co bylo špatně? Proč? Co mi chybí? Kde jsi? Kde jsem? Objevíš se ještě? Zamiluju se ještě někdy? Pochopím to? Poznám to? Uvěřím? Poskládat z malých kousků štěstí velkou skládačku je tak moc složité, když chybí tmel, který by vše držel pohromadě. Krůpěje štěstí a spokojenosti tají z rampouchů visících na zábradlí, život plyne, ale něco nějak nesedí – chybí tomu smysl. Puzzle z pěti tisíc dílků je složené, ale do podivného tvaru. Kdo ho může spravit? Kdy? A jak?

Století luxusu; další přívlastek naší doby. Podprůměrné je nám k smíchu. Vše průměrné je najednou podprůměrné a pochybné. A z nadstandardních věcí chceme udělat průměr, obyčejnost i každodennost, každý chceme urvat kus luxusu pro sebe, do svého bytu, pro svou rodinu – chceme se dotknout té zvláštní nirvány konzumu, vědomí „vždyť i já můžu“, toho zvláštního štěstí postaveného na pocitu, že právě tajně ujídáme něco, na co vlastně možná ani nemáme právo a co může kdykoliv zmizet a ztratit se bez náhrady.



Století luxusu. Tím nejluxusnějším darem, kterého se nám dostává vrchovatě, je možnost vše řešit. O všem přemýšlet. Ve všem se hnípat. Jako by všechen ten luxus, o kterém si naši rodiče mohli nechat jen zdát, v sobě obsahoval schovaná překvapení, která v budoucnu vyskočí – ale nikdo neví kdy. Tři gramy deprese a dvě deci úzkostných stavů. Jsou v ceně; jako oplatka ke kávě či cukr k čaji. Tajemný bonus, který nás srazí do kolen, protože mu dovolíme, aby zaplavil náš mozek nezodpověditelnými otázkami. Místo toho, abychom žili, raději přemýšlíme, jak žít. Přešlapujeme na místě a trápíme sami sebe touhou vše vlastnit, mít vše pod kontrolou, vše obsáhnout i obejmout.

Kdy jsem to naposledy slyšel, „mám Tě ráda?“ A kdy jsem to naposledy řekl? Jak dlouho ještě budu splácet své staré dluhy? Nevadí mi to, že se tak děje – zasloužím si to. Jen bych chtěl vědět, kdy to skončí. Počítat s tím. Nenechat se znovu překvapit. Ještě trošku toho luxusu – mít vše pod kontrolou. Být šťastný. Spokojený a vyrovnaný. Žít životem, ne otázkami. Přestat se ptát - a začít odpovídat; sobě i ostatním...



NP Balmorhea – The Winter (2008 – River Arms)

For Nobuko

Dospívám. Možná se to děje právě teď, právě v tyhle lednové okamžiky, kdy pomalu opouštím svět blouznivých snů, sebelítostivých nálad a zbytečné melancholie, a stávám se vyrovnanějším, klidnějším a realističtějším. Možná je to způsobené tím, že mi letos bude třicet, a stejně tak možná tím, že už jsem si zvykl na smutné konce příběhů; bolí to vždy, ale člověk už tak nějak ví, že smutek a bolest dříve nebo později odezní, že v životě by bez proher nemohly být výhry a že v momentě, kdy se podaří získat nadhled, získají všechny události a momenty jen epizodní význam těch několika odžitých minut. Život je hra; je to jen hra.



Mohl bych Ti vyčítat těch pár věcí, které mě mrzely a mrzí, Tvoji neschopnost říct mi vše, dotáhnout vše do konce, ublížit mi a tím vše urychlit. Téměř vše v našem příběhu má podivnou visačku s nápisem „kdyby“; v tom všem, co jsme zažili, je tolik kdyby, až to bolí. Kdybys měla více síly ještě chvíli pokračovat a kdybych já měl více síly ještě chvíli neztratit rovnováhu, mohlo vše být jinak – ale není. Utekla jsi od hořícího ohně a vrátila ses v momentě, kdy už dávno nehořel, mi říct, že už nechceš pokračovat. Provedla si nám potrat po dvou měsících, abys mohla pokračovat tam, kde jsi kdysi skončila. Nezazlívám Ti nic; i ten zbytek hořkosti, který ve mně je, dříve nebo později odezní.



Všechno jsem to vlastně věděl a tušil dopředu, a proto jsem měl tolik strachu, proto jsem ztratil sílu i rovnováhu, proto jsem přišel o možnost kormidlovat v tom našem krátkém příběhu, který si to z volného moře namířil přímo na ostrá skaliska. Nedala si mi nikdy prostor všechno Ti říct a všechno vyslechnout, nedovolila si mi nikdy, abych Ti to udělal tak, jako nikdo přede mnou, nedala si nám více času na poznání, zda to vlastně má všechno vůbec smysl – a na základě pár indicií rozhoduješ jako jasnovidec, předpověď budoucnosti, to jediné, co jsem slyšel – a bylo to lepší než nic, i když jsem stejně nechápal a nerozuměl. Já bych totiž nedovolil, aby to skončilo – prostě bych to nedovolil. Říkala si mi jednou, že Tě děsí plánování budoucnosti, žes to tak nikdy neměla a vždy se tomu vyhýbala – jenže ve skutečnosti je to právě to, co hledáš, byť si to možná nechceš přiznat. Někde zakotvit, změnit život, priority. Děti a rodina. Začít žít nějak jinak a někde jinde. Pro něco jiného. Dedukuji na základě vnitřních pocitů – mám pocit, že jsem k Tobě měl blíž, než sis myslela. Ta moje lví namyšlenost a sebezahleděnost, ten pocit, že vím vše a mohu vše soudit – nevím a nemohu, já vím. Ale stejně tak dělám – svoji podstatu člověk nikdy nezmění. Řekli jsme si toho až moc málo – a lásku dělají slova; získaná pravda, která mne omráčila svoji silou.



Oplatil jsem Ti vlastně stejnou mincí – jasnovidectvím. Není v tom nic tajemného: vždy mi přišlo, že si vybíráš příběhy, kde jsou rozdíly a nerovnováha, které budeš moci řešit a překonávat. Že máš radši úzké horské silničky se strmými stoupáními a prudkými zákrutami, než širokou, dlouhou a rovnou dálnici. Že toužíš po něčem novém a jiném, přestože z toho máš strach. Že chceš udělat něco, co možná úplně změní Tvůj život – a nebo taky ne a Ty pochopíš zase pár nových věcí a aktuálních pravd.



Všechno má svůj čas – a já nevím, co pro sebe v životě budeme. Teď cítím jediné – lhostejnost. Přirozená obrana mého vlastního já, kterému na Tobě přestalo záležet a Ty jsi pro něj přestala existovat. Zkratkovitá vysvětlení a rozuzlení: dal jsem Ti vše, co jsem mohl, a bylo to málo – je čas obrátit list a jít dál. Čím více budu starší, tím nižší amplitudu bude moje emoční sinusoida mít – a pak přijde čas, kdy i já prostě jen tak někde budu, vědět o ní a ona o mně, a čas pomalu poplyne směrem k řešení a rozuzlení, a někde jinde bude někdo jiný bláznit a přesvědčovat, ptát se a nabízet, strachovat se – a ztrácet. Je to jen hra…



Měla si tam se mnou být – já si to přál. Na Silver Mt. Zion, na Mogwai, na Gregor Samsa. Když jsem tam v neděli stál a začaly se ozývat tóny Even Numbers a Young and Old, bylo to silné jak zvuk lodního zvonu někde na severu, na cestě Norským mořem prosincovým denním soumrakem, kdy na lanech na palubě rostou rampouchy před očima a horizontálně prší sníh. Stačilo zavřít oči a nechat před očima běžet ty krajiny, které znám a které mi tolik chybí, a hudba mi pomáhala střihem se posunovat v životě k okamžikům, které nechci nikdy zapomenout, a s distorzí přišel mráz po zádech a euforie z té tryskající síly. Oni tam seděli naproti sobě a zpívali a hráli a já potom zjistil, že jsou to manželé – a znovu mi došlo, co vlastně hledám a po čem toužím.



O pár dnů později vplouvala loď do přístavu za zvuků dokonale zvazbené akordové harmonie, která plula prostorem jako onen černý škuner, a já i teď mám pocit, že bez Petrovy kytary by ten film byl poloviční; s ní to byl naprosto jedinečný zážitek, výlet do začátku minulého století a zpět, pochopení toho, jak vznikal film, a uvědomění si, jak vypadaly jeho kořeny.

Venku umírá odpoledne a taje sníh; je lehce nad nulou, stromy jsou zčernalé padající tmou a vlak pomalu zastavuje. Golčův Jeníkov. Jsi všechno, jen ne křehká; vím. Chtěl jsem to jinak – ale nešlo to. Nedal jsem to a nezvládl. Lampa na nástupišti svítí oranžovým světlem neonu a větve se pohybují ve větru – bude večer. Něco jsem ztratil a něco získal. Takhle jsem to ale nechtěl – takhle ne. To asi nikdo. Jsme jen jiskřičky v neznámém větru, já vím…



NP Stephan Micus - For Nobuko (1985 - East of the Night (ECM 3641))

(Photos by Kryštofotí, Freemusic.cz)

Waiting

Byli bychom se začali milovat, kdybychom se viděli nejprve tak, jak se vidíme po řadě let? Ale také: dokázali bychom se rozejít, kdybychom se zase viděli tak, jak jsme se viděli poprvé?

Potřebuju si stříknout do žíly trochu vyrovnanosti. Vrávorám a plápolám městem v brzkém odpoledni, utíkám z ničeho do ještě větší prázdnoty nicnedělání, hledám smysl toho všeho zabíjení času, krutého to zlozvyku pracovních dnů… Mám jednu nohu krátkou a jednu ruku dlouhou nebo naopak, a snažím se to všechno nějak kompenzovat, vyrovnat, zvrátit. Ještě musím pozvat asistentku na oběd a tu druhou možná taky. Ještě budu chtít, aby mě chtěly. Mladé maso; krásné, voňavé, vyholené, plné nadějí stejně jako touhy chutnat zakázané ovoce. Čím více získám, tím více ztratím – nesmím překročit tu jednu hranici, kterou si nejdříve musím stanovit. Všechny výhry generují prohry, a já už nechci, už nechci halucinovat nad ránem a říkat si, to máš za to, zasloužil sis to, podívej se na sebe, jak se chováš, co děláš, nemůžeš se vlastně vůbec divit, to ti patří, jsi stejný, jsi ještě horší…

Mohla by to být – Flaubertova – definice lásky: zvědavost. Být najednou na někoho zvědavý. Objevovat druhého, objevit, zjevit se na světě s ním, jen o tohle jde. Věta nejvíc vzdálená od lásky by nezněla „nenávidím tě“, ale „nechci o tobě nic vědět“.

Ubírá náhoda na lásce tajemnosti, nebo naopak přidává? Anebo se páry utvářejí nikoliv náhodně, nýbrž z nezbytí – z jakési záhadné a hlubinné nezbytnosti, skryté příčinnosti?

Proto paralelní příběhy; dávají vyrovnanost. Trvalo mi nějaký čas, než jsem se s touhle pravdou smířil – ale je to pravda pravdoucí, není jiné cesty. Čím méně je možností, tím více na nich záleží, a ta tíha možnosti jejich ztráty je svazující – a je cítit. Je cítit na sto metrů, jak neholené podpaží, jak hermelín za předkožkou, jak naftalínové kuličky v kabátu starého důchodce; devalvuju se tím, že chci a dávám to najevo, devalvuju se zranitelností, touhou, chtěním, láskou… Zbytečně. Vždyť to přeci vím. Stačí hrát, vsadit na více koní, nic neřešit – a sebrat sázky.

Podle vévody La Rochefoucalda odpouštíme tolik, kolik milujeme.

V žárlivosti je více sebelásky, než lásky. (La Rochefoucauld, maxima 324)

„Já jsem ti, Yvesi, nenamlouvala, že tě miluju: já jsem tě milovala. A promiň, že už nejsem ta někdejší holčička – člověk se mění, co ti mám na to říct?“
Kousal se do rtů, aby neplakal, odvrátila jsem oči – na stesk je hrozný pohled, je v tom smrt.

Posuzujeme-li lásku podle většiny jejích skutků, připomíná spíše nenávist než přátelství. (La Rochefoucauld, maxima 72)

Bylo to jako náhlé odhalení: láska je volba, můžete se rozhodnout milovat nebo nemilovat, můžete to chtít, stačí to chtít. La Rochefoucauld tvrdí opak, že je to horečka, kterou neovládáme, ani pokud jde o její vznik, ani pokud jde o její trvání: „Nikdy nezáleží na naší svobodné vůli, zda milujeme nebo zda přestaneme milovat.“ Je to jinak: je to svoboda, kterou máme, láska, svoboda slova: máme volbu milovat, protože máme volbu slov.

Kdybych věděl, co vlastně hledám, bylo by to ještě o dost složitější. Přijde mi, že ta nirvána, ten svatý grál, to naplnění, je vlastně strašné – společně mlčet a pochopit, že to jediné, co ještě přijde – je ztráta. Že vše skončí, umře, změní se, přestane existovat. To vědomí dočasnosti čehokoliv dokáže uhranout jak medúza, dokáže zkamenět… jediné, co je věčné, jsou vzpomínky. Vzpomínky na to, co už není a nebude…

Vyšla jsem ven, Jacques se díval skrz skleněnou stěnu, jak odcházím, stačilo, abych se otočila, abych dala znamení – vrátit se, vrátit, jít zpátky, obejmi mě, Jacquesi, obejmi mě ještě, vrátíme se k tomu příběhu, kde jsme přestali, přečti mi znovu tu pasáž, je to má nejoblíbenější, chci ji slyšet ještě jednou -, zahnula jsem za roh ulice, hlavu vzhůru jako královna jdoucí na popraviště – statečnost moudrých spočívá pouze v umění skrýt své pohnutí a city.

„Vrozená povaha ženy,“ píše Edith Whartonová, „připomíná velký dům s mnoha místnostmi (…), v tom nejposlednějším, nejsvětlejším pokoji se nachází osamělá duše čekající na zvuk kroku, který se nikdy neozve.“

Chtěl bych mít více životů, jako ve videohře na automatech na pouti, kde jsem každý červen prohrával své roční kapesné. Two extra lives! Jeden z nich byl žil jako Stephan Micus – cestoval a hrál, učil se a poslouchal, snažil se… Mám teď na disku všechny jeho ECM alba a začínám od posledního – 1977, Implosions. Hned první track mě odvává na jinou planetu… tři sitáry, akustická kytara, hlas. Je to nepopsatelně nádherné…

Je těžké se rozcházet, když už se nemilujeme. (La Rochefoucauld, maxima 351)

Paul odpověděl: „Víte, nemám rád knihy pro to, co mi dávají, ale pro to, co mi berou.“ Pomyslela jsem si, že to bylo přesné a také jedinečné: že četba je skutečně jediná věc na světě, která náš činí šťastnými tím, co nám odnímá – tu mlhu, kterou máme před očima, tu clonu, která se staví jako zeď mezi námi a ostatním světem -, zatímco skoro všechno to obyčejné štěstí lásky je naopak založeno na iluzi, na zběsilé touze získat to, co nemáme, jako by to ten druhý měl, a tedy že milovat by se mělo tak, jako se čte, chtít přitom nebýt klamán a být, v případě potřeby, vyveden z klamu – že patrně tohle je vlastnost společná dobré literatuře a opravdové lásce: nebát se nahoty pod maskou, kterou jsme si sňali, nebát se ani hada, kterého vidíme tancovat za dveřmi, jež jsme otevřeli.

Ta kniha o lásce, kterou jsem četl střídavě v Kyjevě a v Praze, je bolestná ve své smutné pravdivosti. Zase je to tu – vědomí dočasnosti. Ale to poznání – láska je volba, je to svoboda; svoboda slova…

NP Stephan Micus - As I Crossed a Bridge of Dreams (1977 - Implosions (ECM 3617))

Norské dřevo

„… My všichni, zdraví i nemocní, jsme jen nedokonalé lidské bytosti žijící v nedokonalém světě. V životě nemůžeš všechno přeměřovat podle pravítka a úhloměru ani čekat, že bude jasný jako bankovní účet.
Osobně mi připadá, že je ta Midori báječná holka. Z Tvých dopisů je mi jasné, že Tě přitahuje. Chápu taky, že máš zároveň rád Naoko. Na tom není vůbec nic špatného. To se na našem velikánském světe často stává. Jako by sis vyjel za nádherného dne na vyjížďku po krásném jezeře. Najednou nevíš, jestli je krásnější jezero, po kterém pluješ, nebo obloha nad tebou. Tak se už se tím netrap. Dej věcem volnost a ony si samy najdou cestu. …“

„Kdo chce být vším, nemůže být ničím.“ Tahle věta mě pronásleduje. Její pravda je nezpochybnitelná, nevyvratitelná a neuvěřitelně silná. Tohle je můj největší problém, to mě nejvíce drtí, nejvíce mi bere – tolik snů a tak málo dělám pro jejich realizaci. Tříštění sil, nedostatek vůle; někdy je mi až smutno z toho, že nedělám nic pro své sny, že jen přešlapuji na místě, zaplácávám čas drobnými dodělávkami čehokoliv… Sním svůj život, místo abych ho žil, žiju v zítřku či včerejšku namísto v dnešním dni, nechávám se pohlcovat prázdnotou, jejíž přítomnost ve svém životě si stále častěji a více uvědomuji...

Když umřel Kizuki, naučila mě jeho smrt jednu věc. Pravdu, která se stala – nebo to tak aspoň vypadalo – nedílnou součástí mne samého. Zněla takhle: „Smrt není opak života. Smrt už je v našem životě skrytá.“
Snad je to tak. Zatímco žijeme, narůstá v nás smrt. Ale to je jen jedna část pravdy, kterou si musíme osvojit. Naočina smrt mě naučila něco jiného. Že totiž žádná pravda nemůže vyléčit bolest ze ztráty milovaného člověka. Žádná pravda, žádná upřímnost, žádná síla ani laskavost nemůže takovou bolest vyhojit. Můžeme jí přetrpět a něco si z ní odnést. Ale ani to nás jinak neochrání před dalším utrpením, jež může přijít.

Najednou mám zase spoustu času – a nedokážu ho využít. Minuty a hodiny pomalu odtékají do výlevky mého života, jsou prázdné, beztvaré a bezbarvé; zůstat doma či někam jít? Jaký je v tom rozdíl? Snad jen ten teplotní… Pouze ten Bernard, co stojí na stolku po mé levé ruce, dělá tenhle večer zvláštním – ta přirozeně hořká chuť, poctivost namísto globální europivové nijakosti, vůně… zpověď alkoholika? Nebo jen toho, co už neví, co psát dál? Co dál dělat? Kam dál jít? Ano, ještě je tolik zemí světa, které chci vidět – ale kromě toho? Pro co ještě žít? Nedokážu nacházet ty drobné radosti, přestože vím, že právě v nich je tajemství života, esence štěstí a dar naplnění…

Zavolal jsem Midori. Musím s tebou mluvit. Musím ti říct spousty věcí. Nechci už na celém světe nic a nikoho, jen tebe. Chci tě vidět a mluvit s tebou. Chci s tebou všechno začít úplně od začátku. Takhle jsem jí to řekl.
Midori velice dlouho mlčela. Tak moc, jako kdyby všechny dešťové kapky světa dopadaly na všechny světové trávníky. Se zavřenýma očima jsem jako o život tiskl tvář na sklo. Pak Midori konečně promluvila. „Kde teď jsi?“ zeptala se tiše.

Seděl jsem na nábřeží v Essaouiře, pil marocké pivo a obracel stránky té krásné knihy, která vypráví obyčejný příběh, co chytne za srdce, která namísto exotiky nabízí přístupné pochopení, která se čte tak nějak sama, protože nenutí, na nic si nehraje, nepolemizuje, neptá se ani neodpovídá – jen vypráví, jeden příběh, který se mohl stát, který se někomu právě teď děje, který je reálný ve své barevnosti a tak silný ve své obyčejnosti...

NP Mogwai - Secret Pint (2001 – Rock Action)

Broken December

Ta únava, červené oči, bolest schovaná za čelem, kocovina. Včera jsem pil hodně a stakánky vodky mi temnily mozek, a nakonec jsem si sednul za to krásné piano, které v tom zvláštním jazzovém klubu bylo, a hrál, hrál těch pár skladeb, které umím, v čase těsně po půlnoci, a venku mezitím mrzlo a sněžilo a mně bylo najednou všechno úplně jedno…

„Včera jsem měl chuť… Ohromnou chuť…,“ šeptl jí do ucha. „Ale co se dalo dělat…“
Dál pronášel důvěrnosti. Poslouchala ho, kousala se do rtů, vyhýbala se mu pohledem a byla rozpolcená mezi touhou, aby mlčel a aby zašel ještě dál.

„Má obava je jiného druhu, ale ani já sama nejsem schopna ji přesně popsat. Před chvílí jsi pronášel slova božstva, osud a nevyhnutelnost. To všechno je nádherné, avšak zároveň děsivé. Nechci nikomu způsobit neštěstí.“
„Aha,“ pronesl pobaveně. „Jako každou vládkyni tě koruna samozřejmě přitahuje i děsí. To je pochopitelné, neboť koneckonců každá koruna se leskne, ale skrývá v sobě i trny.“

Herci smutných představení – od začátku víme, že bojujeme a přitom nemůžeme vyhrát, je to jen přetvářka, ještě chvíli být přisátý na penězovod benefitů, reportovat a eskalovat, delegovat a manageovat, a neustále přitom komunikovat, s kýmkoliv, kdykoliv, o čemkoliv. V tom neustále se měnícím světě plném komplexnosti a stále složitějších problémů postavených na nedokonalých řešeních minulosti a zbytečně vytyčených bezchybných cílech se nedá vyhrát, dodat, doručit; každá sociální skupina je stejná a pro současnou realitu potřebujeme jen její nejlepší část, které se tak zoufale nedostává. Proto všechny ty kompromisy, záplatované záplaty, podmínečné akceptace, nesplněné milníky a recyklované dokumenty. Je to jen práce – ale bolí to i tak.

Proč to tak je? Proč chce člověk vždy o něco bojovat? Proč nemůžeme být jen tak obyčejně šťastní? Proč chceme neustále překonávat překážky? Vybíráme si příběhy, kde dlouhodobá společná budoucnost visí na tenkém vlásku, neustále, pořád – a trápíme se otázkami a mučíme představami a hrajeme a předstíráme, sami sobě i tomu druhému, snažíme se bojovat o další den, víkend, týden či měsíc. A někde jinde, přitom, tak blízko nás, je štěstí na dosah, jenže se zdá až příliš nedokonalé v té své dostupnosti a přístupnosti – vzít, co se nabízí, a být šťastný do konce života? Kdo o to stojí, říci pouhé ano? Asi je přitažlivější trápit se budoucností a překonávat nepřekonatelné rozdíly, než smířeně žít se získaným štěstím…

Ale právě z kočáru připomínajícího zároveň motýla i rakev na něj tak něžně a cituplně, jako dosud nikdo, pohlédla žena s kaštanovými vlasy. Díval se v životě do očí mnoha žen a spousta horoucích, cudných, vzrušujících , něžných, lstivých i hrdých párů očí zase hledělo do těch jeho, ale nikdy to nebyly takovéto oči. Její pohled byl vzdálený i blízký, srozumitelný i záhadný, nečitelný i soucitný. Vzbuzoval v člověku touhu, ale zároveň ho svíral a unášel daleko, mimo život, do záhrobí, odkud se člověk mohl poklidně pozorovat.

Let s přestupem má tu výhodu, že je více času zadarmo se opít. Že je možné jen tak sedět a psát a přemýšlet, nedělat nic a přitom to nejdůležitější; čas strávený se sebou samým. Právě teď jsem talking to myself, právě teď se dívám do zrcadla a vidím unavené oči a sklopenou hlavu; snažím se nacházet drobné radosti, ale klopýtám pod tíhou dobrovolně zvolené zodpovědnosti, je mi smutno ze svých vlastních nezdarů, sebelítostivý jako Honza Nedvěd mám pocit podivného štěstí v zrcadle se dívaje na svůj odraz ztracence, který dříve nebo později ztratí vše, na čem mu doopravdy záleží… Broken december…

NP Mogwai - Terrific Speech 2 (2006 - Zidane: A 21st Century Portrait (OST))

Padá noc

Nakonec to vlastně byla jen taková groteska, jako ten film, který mi přišel jako působivý koktejl všeho možného, co nejde smíchat dohromady, ale přesto se o to někdo pokusí, vytrvá, míchá, tvaruje, neustoupí – a vytvoří něco podivného, co není ani dobré ani špatné, co lze jen těžko popsat, co ale stojí za to vidět a zažít.

Kapky stále visí na parapetu a padají dolů na schody navzdory prosinci, který by měl způsobovat jejich mrznutí, a mlha se válí nad polem, které vidím z okna, a je nad ránem a já jsem doma, na pár hodin, nabrat sílu a klid a vyrovnanost, kterou potřebuju, abych mohl jít vstříc dalším dnům… Já to všechno věděl a cítil a to nebyl nedostatek empatie, já si pořád pamatuju ty Tvoje lesknoucí se oči tenkrát v tom metru a taky jak jsme jeli Šumavou a Nohavica hrál Ještě mi scházíš, a já věděl naprosto přesně, co je v Tvé mysli, jen jsem neměl dost síly se na to zeptat a probrat to s Tebou… Rozdíl mezi ženami a muži je, že ženy se pro lásku rozhodují, nakonec se rozhodují – muži ne. Muži podvědomě chtějí, aby láska přišla do jejich klidného svobodného života a vše zpřeházela na ruby, aby se kvůli ní mohli vzdávat věcí, které mají rádi, aby za ní mohli bojovat a vážit si jí a pečovat o ni… a pak se to stalo a najednou Ty jsi byla v mém životě a já bojoval se sebou, s Tebou i okolnostmi o pár dalších dnů, které jsem nám chtěl dopřát, abychom se dostali k sobě blíž a mohli se zamilovat, budou-li nám hvězdy přát… A teď, když se dívám z okna, toužím po tom, abych se otočil a uviděl Tě, jak ležíš a klidně spíš…

Ty jsi to nečekala a já taky ne. Nebylo to úplně pravděpodobné. Napadlo nás to, ale stejně jsme tím byli oba překvapeni. Tou silou, lehkostí, přirozeností. My dva… Je to všechno jako sen, který skončil dnešním probuzením, a já jsem strašně moc unavený, ospalý, malátný; ale nemohu spát ani bdít, jsem v nějakém zvláštním mezistavu a ovíván teplým vzduchem klimatizace toho starého Boeingu, ve kterém sedím, se propadám ze světa nekonečných představ na planetu obyčejné reality. Ty jsi zatáhla za záchrannou brzdu v tom posledním možném okamžiku a teď už víš, že se musíš vrátit, že na mě musíš zapomenout a chceš zapomenout, že na mě nesmíš myslet a nebudeš myslet, že máš někde jinde svůj klidný přístav, do kterého opět připluješ, a třebaže Ti občas přeběhne mráz po zádech a stín po duši, já budu jen přelud z několika málo dnů, které se možná ani nestaly, nebo pokud ano, tak strašně dávno, v minulém životě…

Teď tu sedím se stejným pocitem, jen je o pár dnů více, a já jsem v podivném městě, kde sněží a mrzne a směnný kurs se propadá do propasti beznaděje, vítr fouká, noc padá na zem a já pomalu kloužu dolů po své emoční sinusoidě, dívaje se do tmy, v níž nelze rozeznat žádné obrysy. Byl to jen přelud, sen, bláznovství; miloval jsem Tě až moc, a proto jsem Tě ztratil, lehkost zmizela a přišel čas otázek, neexistujících odpovědí, nabídek, jež nelze přijmout, smutných pohledů, němých i vyslovených výčitek a nakonec, jako dezert, prosby o pochopení. Jenže jediné, co já chápu, je, že to nemůžu pochopit. Prostě nemůžu… Zapomenout… proč? Jak? JAK?

NP Nothing; earphones lost in the airplane...

Exxon Valdez

„Čau brouku!“ řekne, šťastná, že ses jí ozval. „Tak jak to jde? Jaký to tam je?“
Otevřeš ústa, ale nevíš, co odpovědět. Máš pocit, že chceš rozhřešení, takže jí vyprávíš, co se toho dne stalo. Ale když ti dá rozhřešení, prohlásí, že jsi udělal, co jsi udělat musel, uvědomíš si, že o tohle vůbec nešlo. Nechtěl jsi, aby ti řekla, že jsi udělal správně, bylo ti fuk, jestli si myslí, že jsi udělal správně nebo ne, protože ty už jsi věděl, že to bylo správně, prostě jsi chtěl, aby řekla: „Já vím, jaké to je.“
Ale to ona samozřejmě říct nemůže, nikdy to neřekne. A kdyby to snad dokázala, pak už bys s ní nemohl být. Pak by vás to oba přestalo bavit. Pak by se z ní stala lepší přítelkyně, ale horší milenka.

Chtěl bys ji celou pozřít. Nemůžeš se nabažit její chuti ve svých ústech – její šíje, paží, břicha. Mohl bys jí lízat pekáč celé hodiny. Své přítelkyni jsi to vždycky dělal, abys byl fér. Ona ti ho kouřila, tak jsi ji vylízal, nebo jsi ji vylízal, protože jsi chtěl, aby ti ho kouřila.

Vracím se s pocitem, že už není žádné místo, kam bych se mohl vracet. Ze všech míst se vracím do jiných, ale nakonec vždy zjistím, že šlo pouze o dočasný přesun – nikoli o návrat. Nikde už není doma; starý domov neexistuje a nový ještě nevzniknul. Domov je cesta sama o sobě, přejíždění mezi městy všemi dopravními prostředky, cesty skrze časová pásma mezi místy vzdálenými sto kilometrů nebo tisíc mil… Za okny mrzne tající sníh; konec podzimu, podivné teploty okolo nuly – ani sníh sám o sobě neví, měl-li by roztát či začít mrznout.

Z jakéhosi důvodu je skutečnost, že tu věc vlastně spotřebuješ, představa, že už nikdy jiný nemůže mít přesně to, co jsi měl ty, neuvěřitelně vzrušující. Je to přesně týž pocit, který zažíváš, když o samotě vypiješ jedinečnou láhev vzácného vína. To všichni chápou, ne?
…
A jak běží čas, potěší tě, když si všimneš, že ke konci se situace zase změnila, že ke konci se holky tak soustředí jedna na druhou, tolik je zaujaly francouzské polibky, že se na tebe přestaly dívat docela. Ke konci si s uspokojením všimneš, že když jedna zasune té druhé stehno mezi nohy a pak je vytáhne, noha se zaleskne.

Ležíš a zíráš tam, kde by ve tmě byl strop, a uvědomíš si, že vedle tebe někdo je. Jenže nevíš, kdo to je. Nebyl jsi ani tak opilý. Jako vždycky bylo několik kandidátek – stážistky, neúspěšné herečky, mladší sestry. Nemohly se dočkat, až si s tebou popovídají, vyslechnou tě, zjistí, jak jsi okouzlující. A teď jedna z nich leží vedle tebe. S určitostí víš, že je o polovinu mladší než ty. Ale to je všechno, co víš. Její obličej, její jméno, její tělo zmizely.
A sám na sebe se zlobíš za svou slabost, za to, že sis tu drogu vzal znova, že jsi vykouřil cigaretu, kterou sis měl odříct. Přeješ si, aby tam nebyla, ať už je kdokoli.



Když jsem se dodíval na Ukrutně šťastní, zase mě přepadl ten podivný pocit pojídaní neplnohodnotných náhražek. Zalepuji prázdná místa ve svém životě vším, co se namane a co alespoň trochu dává smysl. Putuji mezi městy jen pro ten pocit cesty, jen pro tu možnost napsat pár řádků v podivném krasosmutném stavu mysli, který se mi dříve či později v hlavě vytvoří, vidím-li za okny pohybující se krajinu. V tom filmu byly podivné zasmušilé louky jihu Dánska a krásný kytarový motiv; za okny je teď vidět do podvečera se propadající zemdlelá krajina a v uších mi rezonují kytarové ornamenty September Malevolence. Všechno se dříve nebo později protne v podivném souznění a smíření. Obrazy a skutečnost, hudba a ticho, den s nocí – a možná, jednou, i já s Tebou…

Ale potom jich přišlo ještě daleko víc, daleko víc otázek, na které jsem nedokázal odpovědět, otázek, které jsi mi vždycky položila po milování, otázek, které zjevně otravovaly tvou mysl celé dny nebo týdny. Otázek jako například: „Kdybych si domů přivedla jinou holku, spal bys s ní?“ Otázek jako například: „Kdyby mě někdo unesl, jak dlouho bys čekal, než by ses vyspal s někým jiným?“ Otázek jako například: „Jak moc mě miluješ?“
Kde se jen ty otázky vzaly? Vyplynuly ze strachu nebo z očekávání nebo z obou nebo z něčeho úplně jiného? Proč jsi mi ty otázky kladla, když jsi nechtěla slyšet odpovědi? Proč jsi mě naučila, abych ti lhal?

Na univerzitě bys nikdy neměl odvahu požádat tuhle holku o telefonní číslo. Teď, příštího dne ráno, když ví, že ten den odjíždíš, ti dá číslo dobrovolně – číslo na mobil, jak zdůrazní, to nejosobnější z jejích čísel. Musí tě požádat o tvoje. Dáš ji navštívenku, řekneš jí, že to je nejjednodušší způsob, jak tě sehnat.
Ale když o dva týdny později zavolá, a pak ještě jednou o další dva týdny později, nezvedneš telefon. Ztratíš zájem, když už jsi ji jednou ošoustal. Ta její neposkvrněná část byla tak malinká, že stála jen za jednu noc. Za víc ne.



Nakonec jsem na ten koncert šel bez Tebe; nešlo to jinak. Mráz mi běhal po zádech při Scotland’s Shame a ve vzduchu jsem cítil euforii po prvních tónech Hunted by a Freak. Bylo to více neobroušené než přede dvěma lety, bez kompromisů, bez snahy někomu vyhovět; poctivá dávka trýznivé syrovosti, v níž se jen těžko nacházely stíny naděje… Tenhle koncert mi udělal radost; jen málokdy se člověk setká s takovou vyzrálostí…

A spíš tak tvrdě, že se toho rána neprobudíš, když se vzbudí tvá přítelkyně. Spíš, když se na tebe usměje a políbí tě lehce na čelo a vstane, aby si došla na záchod. Spíš, když přistihne Claye, jak stojí v koupelně nahý a myje si obličej, psa u nohou. Spíš, když se na sebe podívají a stydlivě se usmějí. Spíš, když ona neodolá a podívá se mu mezi nohy, když zase vzhlédne a zjistí, že se na ni Clay zase dívá, ovšem už ne stydlivě. Spíš, když vyžene psa, který se nechce hnout, z koupelny, když si dělá místo, aby si klekla. Spíš, když, přestože tvé sperma vždycky vyplivla a vždycky je bude vyplivovat, vždycky si je nechá stéct po bradě, aby ti to vynahradila, teď nejen polkne, ale ještě zavrní, když se ten pták v její puse přestane škubat. A pořád ještě budeš spát, když vstane a tiše zaprosí: „Neříkej mu o tom, jo?“

Nikdy s nimi nemluvíš o práci, nikdy nemluvíš o tom, na co myslíš nejvíc a nejčastěji, ne proto, že by to nepochopily, ne proto, že by je to nudilo, ne proto, že by ti ve své naivitě vynadaly za tvé zvyky, za tvá vítězství, za to, že jsi shromáždil bohatství, jehož si právě v tu chvíli užívají, ale proto, že by je to zkazilo, pošpinilo, zrovna jako to zkazilo tu první, tu, kolem které ses motal nejdéle, tu, kterou jsi omylem považoval za lásku.

Když jsem tu knihu četl, měl jsem pocit, že konečně někdo dokázal beze strachu a výčitek popsat, co někdy opravdu chceme. Že láska je fajn, ale někdy se nehodí do tohoto světa. Že všechnu tu bolest a únavu, kterou dobrovolně neseme jako přívažek našeho úspěchu, musíme občas směnit za opojení poskytnuté lehkostí plynoucí z moci a bohatství. Že dobré vychování je někdy na překážku a stejně tak snaha o empatii. Že nerozumět někdy znamená chápat a neptat se tázat. Těch pár vět je z černých stránek našich duší; máme to v sobě, my dobývači ztracených bitev, každý to někde v sobě máme… Já taky; jen nevím, nakolik je moje sebekázeň silná…

A dokonce i ty nejhezčí holky, s nimiž spíme, ty, které nám připadají nejvíce okouzlující, ty, na které se nás ptají naše rodiny, jako třeba: „Co se stalo s Jenni – ta byla úžasná, ne?“, dokonce i tyhle holky jsou rády, když je v posteli zneužíváme. Ano, zneužíváme. Dokonce i ony se nás ptávají: „Jsem coura? Tvoje děvka? Tvoje špinavá kurva?“ a pak se otřesou, když řekneš: „Jo… jo.“ Dokonce i ony po nás chtějí, abychom je svázali, zavázali jim oči, použili je.
A když se jim to nelíbí, když ta slova vyslovíš a ony se přestanou hýbat, zakryjí si pusu rukou, řeknou: „To neříkej – to slovo neříkej – to se mi nelíbí,“ když říkají, že nechtějí zkoušet, jaké to je, být připoutaná želízky k věšáku na ručníky v koupelně, pak v posteli za nic nestojí. Možná jsou inteligentní. Možná jsou milé. Možná jsou pohotové, okouzlující, atd., atd. Možná podnikají cosi za osvobození žen (od čeho? od koho?), ale v posteli nikdy za nic nestojí.
Dobrý sex nemá s rovnoprávností nic společného.

Musím někam odjet. Na jih, za teplem, za zvuky arabských bubnů, za stíny mešit a vůní koření. Potřebuju to; vše mě až příliš svazuje – a já musím pryč, abych zase mohl začít dýchat…

NP September Malevolence – Exxon Valdez (2008 – After This Darkness, There's a Next)

Grense Jakobselv

Záda mi zahřívají kamna naložená uhlím, v místnosti té podivné chaty vyrobené z železničního vagónu je sálavé horko a venku už možná sněží. Ta podivná obyvatelná Faradayova klec tlumí signály mobilních telefonů a zvyšuje tak pocit podzimního osamění. Chybíš mi; ta palčivá touha Tě vidět mě opět ovládá, nic jiného najednou nemá smysl. Všechny ostatní neexistují, nepřitahují mě, nelákají ani nezajímají. Jen Ty. Jsem v podivné mlze a Ty možná taky; nebo je vše jinak a Ty už víš, co chceš, a já už jsem dávno pryč z Tvého života, neexistuju, jsem jen vzpomínka, která Ti otevřela oči. Chce se mi spát a přitom vím, že bych nedokázal usnout. Chci zmizet na opačný konec sluneční soustavy, ale mám pocit, že i tam bych na Tebe myslel. Nedokážu před Tebou utéci a nevím ani, jestli to chci. Ještě pár měsíců či let budu takhle halucinovat; nic nového – to už znám i umím. Jen jsem nečekal, že to přijde tak brzy po tom, co Tě potkám. Že to přijde dříve, než spolu stihneme něco zažít. Zase, znovu…



Napsal jsem Ti; nevydržel jsem. Chci Tě vidět. Chci Ti říct, že spolu musíme žít. Že prostě musíme být spolu, že není jiná možnost, že každé jiné řešení je špatné. Že já jsem Ty a Ty jsi já, že jsme stejní i rozdílní zároveň, že se budeme milovat tak dlouho, dokud budeme žít, že Tě nikdy neopustím a Ty mne. Že voníš a že mi chybí Tvé tělo, tak nečekaně krásné. Že Tě chci ochutnat a vyčítám si, že jsem tak ještě neudělal. Chci, abys věděla, že nechci o ničem přemýšlet. Že Tě chci; jednoduše a prostě. Že se mi líbíš. Že si rozumíme. Že s Tebou chci být. Že Tě mám rád. Že patříš ke mně a já k Tobě.



---

Jak to tenkrát bylo? Pamatuji si to naprosto přesně, jako by to byla včera, a ne před několika měsíci. Grense Jakobselv. Míjím ukazatele s nápisem Murmansk, cesta se pomalu mění v blátivou, po asfaltu ani stopy, začíná hustě pršet. Za okny auta se prohání vítr a žene krůpěje deště přímo proti čelnímu sklu; o jeden stupeň Celsia méně a místo bubnování deště by člověk mohl slyšet ztichlý šelest sněžení. Pár osamělých domů. Hraniční řeka a za ní ostnatý drát se strážními věžemi. Konec civilizace; jako Trajánův val chránící římskou říši protíná bezejmenné kopce ostnatá linie dělící Norsko od Ruska. U silnice pochmurný kamenný kostel, tak moc nepatřičný a sem se nehodící, a pod ním zarůstající hřbitov. Vytrvale prší a studeně fouká. Jsem u Barentsova moře. Dál na sever už nic není. Jen šedivé vlny nekonečného ledového oceánu.



Přicházím k přístavu. Rozpadající se kamenné molo, opuštěné domy, na útesech vysoko nad mořem maják a mezi skalisky malá pláž s jemným světložlutým pískem. A na ní, jako tenkrát, volejbalová síť. Nic více nepatřičného by zde snad nemohlo být. Možná je to jen jeden den v roce, možná dva, kdy slunce vysvitne a je možné pár desítek minut hrát; lidé bojují se vším a proti všemu a já tu bydlet, bojuji také. Dívám se na východ ke strážním věžím. Otáčím se dokola.



Pak stojím přímo u břehu a vlny mi naplavují zpěněnou vodu k botám. Sehnu se a ochutnám; chci cítit sůl na jazyku. Zvednu oči k nebi, roztáhnu ruce, dívám se na šedivé mraky, obličej mi zalévají neustávající potoky deště a já stojím přímo proti poryvům mrazivého slaného větru. Stojím na místě. Minutu. Dvě. Možná více. Modlím se a děkuju. Děkuju neznámým bohům za to, že mohu žít a že stojí při mně. Že mi věří a dávají šanci. Ještě jednou se chci zamilovat, v duchu je prosím s vnitřním pocitem, že pak už lásce nedovolím, aby mi jen tak protekla mezi prsty…



Tenkrát to byla prosba a před několika týdny skutečnost; teď mi dochází, že mé přání se splnilo, splnilo zcela. Já se zamiloval. Měl jsem si přát více, abych mohl více získat? Není to, co mám, vlastně dostatečné? Ty jsi teď někde pryč a chybíš mi; já nemůžu nic, nedokážu nic; mám svázané ruce a před očima to šedivé moře, kde jsem si Tě přál nečekaje v tak brzké splnění – a tak kruté procitnutí…



---

Dokud jsem jí nepoznal, přišla mi ta země vždy taková... nudná. Nic zvláštního. Nic světového, neopakovatelného a dechberoucího. Blahořečím svému nevědomí, protože právě díky neexistujícím očekáváním jsem mohl být tak moc překvapen. Překvapen tím, že všude – ale opravdu všude – jsou lesy. A že všude – ale opravdu všude – jsou jezera. A že podzimní barvy tundry jsou neuvěřitelnou barevnou koláží všech odstínů žluté, červené, hnědé a zelené, a že Laponsko je zemí, jež neuznává hranice, a že na úplném severu sníh někde vůbec neroztaje.



Nemyslím si, že by někde jinde na světě mohly být lepší podmínky pro trekování, než ve Finsku. Národní parky sice nejsou protkány sítí barevných stezek, ale hlavní cesta je vždy osázena volně přístupnými chatami či laponskými lávvu, kde znavený poutník může přespat, ohřát se, uvařit a opít, obtěžká-li batoh dostatečně odpovídajícími proprietami. Když jsem poprvé přišel do chaty, kde bylo úplně všechno, co člověk potřebuje k strávení příjemného večera i noci, a v krbu navíc plápolal oheň, nechápal jsem. Na konci putování jsem už rozuměl. A děkoval. V duchu i perem; třeba se někdo ozve, zanechal jsem pár stop...



Chybí tu hory a o to více cennější je proto jakýkoliv pohled dále, než jen na nejbližších sto metrů. Pahorky vysoké několik set metrů jsou zde alpinistickou výzvou – a já vím, že pocity jejich zdolání jsou totožné; euforie nemá vícero typů. Z vrcholků se pak člověk dívá na neohraničeně nekonečnou zelenou barvu, je-li léto, na bílo, je-li zima, a na barevnou koláž, když se blíží podzim či je ve svém začátku. Ruska je fenomén barev, při kterém člověk zapomene, že nad polárním kruhem ve vnitrozemí pod hladinou jezer není nebe, jenom zebe…



„Maybe you won’t go this way,“ říkal ostřílený veterán vícedenních treků, když jsme mu ukazovali náš plán vrátit se zimní cestou v Pallas-Yllästunturi. „There might be swamps...“ Měl pravdu, pochopitelně. „There is not that much cold if you do something...“ řekla nám paní obtěžkaná borůvkami, jež si přisedla k našemu ohni v Pyhä-Luosto. Měla pravdu. Lidé tu moc nemluví. Ale těch pár vět, které od nich člověk uslyší, dává smysl. I proto mám sever tak rád. Jeden ze sta důvodů…



---

Chtěl bych se tam ještě jednou vrátit. S Tebou, víš? Stáli bychom na tom samém místě v té samé vesnici, ve vzduchu by levitoval horizontální déšť a od šedivého moře by foukal prudký vítr. Byla by Ti zima; otočila by ses ke mně, dala pusu, a v očích bych Ti četl optimismus a radost. Řekl bych Ti jen, že tady to bylo, že tady jsem si Tě přál, že tady jsem stál a doufal, že se můj sen splní. A pak by přišla noc a my bychom se přitulili k sobě a venku by pršelo a já už bych nemusel vůbec nic říkat, protože najednou by vše bylo zřejmé a jasné, dané a neměnné… Jednou tam spolu pojedeme; vím to. Vím, prostě vím…



All photos

NP Mono – Yearning (2008 – Gone (A Collection of EPs 2000-2007))

Proč?

A zase Tě ztrácím. Nepíšeš mi, nelíbáš mě, nechybím Ti. Žiješ svůj druhý život a já tu sedím, píšu, piju a chce se mi spát. Kdy to přijde? Kdy se přestaneme vzájemně okouzlovat a staneme se pro sebe pouhou rutinou? Kdy začneš mít pocit, že jsi měla zůstat s ním, a ne se mnou? Kdy si uvědomíš, že uvnitř sebe jsem povrchní a zkažený? Kdy Ti dojde, že mé jednání je motivováno snahou neztratit, co mám? Kdy pochopíš, že jsem získal vše, co jsem kdy měl, a teď jsem spoután nesnesitelnou možností ztráty? Kdy Ti začne vadit, že nejsem schopen ztratit své povrchní já? Kdy Ti začne být nepříjemné, že máme společnou minulost, s kterou se stále potkáváme? Kdy Tě pohltí představa, že život se mnou Ti už nic nepřináší, že je na čase odejít? Kdy začneš cítit, že už nesneseš, abych obětovával tolik a tolik věcem, v něž nevěřím a jimiž pohrdám? Kdy začneš chtít, abych přestal toužit po všem, co život nabízí, a začal víc dávat, než brát? Kdy Tě poprvé napadne, že nechápeš, proč potřebuju vítězit? Kdy mi poprvé přes den nenapíšeš? Kdy mi poprvé nezavoláš a neodpovíš? Kdy mi řekneš, že dnes ne, že musíš domů? Kdy najednou přijde, že odjedeš pryč a vůbec se Ti nebude stýskat? Kdy si znovu uvědomíš, že ta křivka je vždy stejná, že po euforii přijde zklamání a po vítězství porážky? Kdy se přestaneš činit krásnou, krásnou pro mě? Kdy dovolíš, aby nám každodennost vzala výjimečnost společných okamžiků? Kdy mi konečně řekneš, že si přestáváme rozumět? A kdy mi povíš, že je možná čas, abychom se na chvíli přestali vídat? A kdy mi pak napíšeš, že už nemůžeš dál? A kdy mi potom do očí řekneš, že odcházíš? A pak, nakonec, kdy se mi ozveš s tím, že jsi šťastná? Svobodná? Zamilovaná? Svá? Kdy? Kdy to přijde? Ještě letos? Příští rok? Další desetiletí? Století?

Seděl jsem ve svém bytě na Baseinaya, pil druhý Bernard koupený v nedalekém supermarketu a trápil se přemýšlením; měl jsem vše – a mohl jsem o vše přijít. Teď nemám nic – a jsem znovu svobodný. Byl to vlastně zázrak: jen několik málo hodin, během kterých jsme o vše přišli. Přišli jsme o nás. Už nejsme my; už ne. Ráno jsi ležela na posteli, krásná v černých kalhotkách, a já stál u okna a díval se do mlhy, která pokrývala město. Když jsi vyšla ven z koupelny, čekala jsi tázavě, zda-li se ještě usměju a dám Ti pusu, tak jako vždy; už jsem nemohl. A pak venku, když jsme seděli v Tvém autě, jsem Ti to musel říct: že ve mně během noci něco umřelo. Že jsem ztratil Tebe – část svého já. Že jsem utopen v prázdnotě. Že nevím, co budu dělat. Naposledy jsem Tě přitiskl k sobě a políbil; ta chuť Tvých slz na jazyku, ta mě bude pronásledovat, stejně jako ten poslední pohled do Tvých modrých očí. Odvrátil jsem hlavu, rychle otevřel dveře a odešel; bylo páteční ráno, já šel ulicemi ponořenými do ranní mlhy, srdce mi divně bušilo, červené oči se leskly, a rozum nechápal, stejně jako srdce. Proč? PROČ?

Protože jsme byli tři. Protože Tvůj příběh s ním ještě neskončil – a možná ani neskončí. Protože já stál na zemi a Ty na rozhoupané loďce. Protože na Tebe z břehu pořád někdo volal. Protože jsi mi nemohla dát vše. Protože jsem Tě začal spoutávat nevyřčenými očekáváními. Protože… Mohl bych jmenovat sto důvodů, proč ne, a tisíce, proč ano. Ještě jsme neskončili; vím to. Přeju si to. Doufám v to. Nemohli jsme skončit, když jsme měli všechno…

Dotkli jsme se bolesti a tmy, stejně jako dne a radosti. Teď tu sedím a za okny se zase pohybuje krajina; ten druhý film, který v nás zanechal spoušť, mám pořád před očima. Nikdy na to nezapomenu; tu sílu, kdy jsem si zakrýval oči, a přál si a modlil, aby to už skončilo. Jenže ono to tam muselo být. Muselo. Protože ve skutečnosti to bylo ještě tisíckrát horší. Po tom druhém filmu ten první jakoby už neexistoval. Nemohl. Hravost, optimismus, Paříž, láska, život… nic neexistovalo. Nebo možná ano – ale dávno, v jiném paralelním světě, v jiném vesmíru…

Za pár hodin tam budu stát, opilý, a budu chtít vidět světla věčnosti skrze hlukové stěny, které mě obklopí a pohltí. A pak pojedu domů, nočními tramvajemi a autobusy, a když nakonec vystoupím, budu muset jít ještě kus cesty do kopce; venku bude zima, mlha i tma, a já budu myslet na páteční ráno, kdy jsem o Tebe přišel, kdy jsi mi odjela, kdy skončilo to, co nikdy skončit nemělo…



NP Mogwai – Cody (2005 - Government Commissions)

O nás

S každým nadechnutím zaháníme smrt, jež nás neustále napadá… Smrt nakonec musí zvítězit, neboť je nám souzena zrozením, a než svou kořist pozře, jen si s ní chvilku pohrává. Přesto dál žijeme, samý zájem a plno ochoty, jak dlouho to jenom jde, jako když vyfukujeme mýdlovou bublinu, aby vydržela co nejdéle a byla co největší, i když víme s naprostou jistotou, že nakonec praskne.

A především tady byla Zarathustrova často opakovaná otázka, zda bychom byli ochotni do věčnosti znovu a znovu přesně opakovat život, který jsme žili. Nietzsche nám vzkazoval, že máme žít svůj život tak, abychom byli ochotni tentýž život navěky opakovat.

Extáze v aktu kopulace. A je po všem! To je pravá podstata a jádro všech věcí, cíl a účel veškeré existence.

Šťastný život není možný; maximum, čeho může člověk dosáhnout, je hrdinský život.

Kdybychom byli prozíraví, viděli bychom, že jsou údobí, kdy se děti mohou jevit jako nevinní vězni odsouzení nikoliv ke smrti, ale k životu, a dosud si vůbec neuvědomují, co jejich rozsudek znamená. Každý člověk si nicméně přeje dosáhnout stáří… toho stavu života, o němž lze prohlásit „dnešek je špatný a každý den se bude zhoršovat, až se stane to nejhorší ze všeho“.

Jenom proto, že děsivá podstata pohlavního systému teprve dřímá, zatímco mozek už čile naplno pracuje, je dětství časem nevinnosti a štěstí, rajskou zahradou života, oním ztraceným Rájem, za nímž se toužebně ohlížíme po celý zbytek života.

Ty noci nám nejdou. Končí večer a Tobě zvlhnou oči; já nevím proč. Blíží se půlnoc a já se vnitřně začínám lámat, znovu a znovu mě začíná děsit pomíjivost všeho kolem nás, začínám se bát dočasnosti nás samých. Včera jsem Tě chtěl doprovodit, ale Ty jsi byla proti. Cítil jsem z Tebe, jak moc si přeješ být sama – jak mi nechceš ublížit, ale musíš odejít. Poprvé jsem ještě vystoupil s Tebou; podruhé už jsem Tě musel nechat být. Když autobus odjížděl, zamával jsem Ti; dvě zprávy o pěti slovech, na více jsme neměli sílu. Seděl jsem pak na zastávce a čekal – půlhodina uběhla a teprve pak jsem s překvapením zjistil, že poslední autobus mi už dávno odjel. Nad ránem, když jsem se probudil, jsem Ti musel napsat, jaký mám strach: z toho, že Tě do něčeho nutím, že Tě k něčemu zavazuju, že něco očekávám. Nemáme víc, než pár společných dnů; ten náhrdelník zážitků je podivně a bolestně krásný; může zranit, ublížit… Nevím, co máme před sebou. Náš příběh není vyčpělou prázdnotou několika setkání – náš příběh je hledáním cesty k sobě navzájem i k sebe samému, náš příběh je zapomínáním minulosti a postupným uvědomováním si budoucnosti, naše setkání jsou odeznívající současností, v níž se skrývá podivný zármutek a melancholie…



Philip hovořil klidně, tlumeně, stále bez jakéhokoliv očního kontaktu. „Tvoje žena je jedním z těch lidí, o kterých platí zvlášť výrazně, že nedokážou žít v přítomnosti, protože nese tak těžký náklad minulosti. Je jako potápějící se loď. Jde ke dnu. Moje rada zní skočit přes palubu a začít plavat. Nechá za sebou pořádnou brázdu, až půjde ke dnu, takže tě nabádám, abys plaval pryč, jak můžeš nejrychleji a nejusilovněji.“

Ten, kdo chce být vším, nemůže být ničím.

Když se na konci života většina lidí ohlíží zpátky, zjistí, že po celou dobu žili prozatímně. Překvapí je zjištění, že právě to, co nechali projít, aniž to docenili a aniž si to užili, byl zkrátka jejich život. A tak člověk, podveden nadějí, vtančí do náručí smrti.

Velká utrpení způsobují, že jsme ta menší sotva s to pocítit, a naopak, v nepřítomnosti velkých utrpení nás trýzní i ty nejmenší mrzutosti a nepříjemnosti.

Skutečně krásná žena je tak často oslavována a odměňována výhradně za svůj vzhled, že zanedbává rozvíjení dalších částí sebe samé. Její sebevědomí a pocity úspěchu jsou jen na povrchu a jakmile se krása začne vytrácet, zjistí, že nemá mnoho co nabídnout: nevypracovala si umění být zajímavou osobou ani se zajímat o druhé.

Čím více má člověk sám v sobě, tím méně toho chce od druhých.

Láska je v tom, kdo miluje, nikoli v tom, kdo je milován.

Veselost a bezstarostnost našeho mládí částečně vyplývá z toho, že stoupáme po svahu života a nevidíme smrt, jež leží na úpatí druhé strany kopce.

Sex neváhá obtěžovat svými nesmysly a vměšovat se do ujednání státníků a bádání učenců. Dnes a denně ničí ty nejcennější vztahy. Vskutku oloupí o mravní zásady ty, kdož byli dříve čestní a poctiví.




A Tata bojs hráli naprosto neuvěřitelně a Ahn Trio možná ještě více. To neskloubitelné spojení fungovalo nečekaně dobře; a ve vzduchu byla cítit radost a nadšení. To nebyly sladkobolné smyčce a piano slévané s okleštěným rockovým zvukem; to byl rovný souboj nečekaně složitých orchestrací s úderně působícími harmoniemi. Akustické nástroje pulzovaly energií a slova se blýskala hravostí, optimismus a hravost byla nezměrná stejně jako touha užít si ten neopakovatelný večer; tohle člověk musí brát, ocenit a uznat. Jednoznačně.

Pro ženu je omezení na jednoho muže během tak krátkého období rozkvětu nepřirozené. Očekává se od ní, že si uchová pro jednoho to, co on nemůže využít a co po ní toužebně chtějí mnozí další. A muž má v jednom okamžiku příliš mnoho a dlouhodobě příliš málo… půlku života jsou muži kurevníci, půlku paroháči.

Jednoho chladného zimního dne se několik dikobrazů namačkalo dost blízko k sobě, aby se navzájem zahřáli a nezmrzli. Brzy ale začali navzájem cítit účinky svých ostnů, a tak šli znovu od sebe. Když je pak potřeba tepla znovu přiměla jít blíž, opakovala se nevýhoda ostnů, a tak se zmítali mezi dvěma zly, dokud nenašli správnou vzdálenost, na niž dokázali jeden druhého nejlépe snášet. Stejně tak potřeba společnosti, vyvěrající z prázdnoty a jednotvárnosti života, svádí lidi dohromady, jejich mnohé nepříjemné a odpudivé vlastnosti je však znovu a znovu od sebe oddalují.

„Neříkejte příteli, co nemá vědět váš nepřítel.“

„Jediný způsob, jak získat převahu při jednání s lidmi, je dát jim najevo, že jste na nich nezávislí.“

„Nevšímat si znamená získat pozornost.“

„Je lepší nechat lidi takové, jací jsou, než je mít za něco, čím nejsou.“

Měli bychom stanovit hranici svých přání, držet na uzdě své touhy a potlačovat svůj hněv, vždy dbalí skutečnost, že jedinec může získat jen nekonečně malou část věcí, které stojí za to mít…

Není růže bez trní. Ale je mnoho trní bez růží.

A teď tu sedím, v kanceláři s klimatizací, s výhledem do zčernalé ulice s tušeným večerním provozem. Měl bych pracovat, ale píšu; plýtvám slovy, abych plýtval časem. Musím plýtvat; nemůžu přemýšlet. Nedokážu to, nemám sílu. Myslet na Tebe, na nás… přemýšlet nad tím, jak všechno visí na vlásku, jak můžeme vše ztratit, jak se tu můžu utopit v prázdnotě oceněné dietami a zpátečními letenkami. Tělo mi koroduje, piju přespříliš, málo spím, kazím si oči; užívám života. Jsem tu a plaším myšlenky i smyšlenky, pojídám krajíce namazané pomalu plynoucím časem, těším se na pátek a mám z něj strach, děsím se večerní prázdnoty nicnedělání; jsem tu – pořád tu jsem…



Život se dá přirovnat ke kousku vyšívané látky, z níž každý v první polovině svého času vidí lícovou stranu, avšak v druhé polovině stranu rubovou. Ta druhá není tak krásná, je ale poučnější, protože dává možnost vidět, jak jsou nitě vzájemně propojeny.

Z pohledu mládí je život nekonečně dlouhá budoucnost: z pohledu stáří připomíná velmi krátkou minulost. Když odplouváme, objekty na břehu se stále zmenšují a je čím dál obtížnější je rozpoznat a rozlišit, a stejné je to s našimi uplynulými roky, se všemi jejich událostmi a činnostmi.

Jediný způsob, jak zachránit manželství, je být ochotný (a schopný) z něj odejít.

Jsme odsouzeni točit se donekonečna na kole vůle: po něčem toužíme, dosáhneme toho, užijeme si krátký okamžik nasycení, který rychle přejde do nudy, po níž bez výjimky následuje další „já chci“. Neexistuje cesta ven přes ukonejšení touhy – člověk musí z kola úplně vyskočit.

Každý, kdo je zamilovaný, prožije mimořádné rozčarování, poté co bude potěšení konečně naplněno; a bude udiven, že co si přál s takovou touhou, nepřináší nic víc, než co přináší každé jiné sexuální uspokojení, takže si nepřipadá nijak zvlášť obohacen.

Především platí, že člověk není nikdy šťastný, stráví ale celý život usilováním o cosi, o čem se domnívá, že ho takovým učiní; jen zřídka dosáhne svého cíle, a pokud ano, vede to jen ke zklamání: nakonec zpravidla ztroskotá a dorazí do přístavu bez stěžně a plachtoví. A potom vyjde nastejno, jestli byl šťastný, nebo nešťastný; protože jeho život nebyl nikdy víc než přítomný okamžik, který neustále mizí; a teď je pryč.

Když jsem tu knihu četl, došlo mi, jak výjimečná je její síla: tolik citátů, pravdivých vět a slov, jež otevírají oči! A občas, jen tak mimoděk, silná věta, se kterou si nikdy v životě neztotožním, nikdy… Protože kdybych souhlasil, neměl bych už pro co žít. Veškeré paprsky naděje, které občas ozáří tmavá místa mého života, by najednou pohasly, a tmavá noc by začala ujídat mých snů…

NP Port-Royal - Jeka (2005 - Flares)

Berlin

Ležím na chodníku na spadaném listí a dívám se na tmavé nebe a kdybys tu byla, tak bych Ti řekl, ať si lehneš vedle mě, a dali bychom cigáro na půl a dívali se spolu na hvězdy, a pak bych řekl, jestli víš, že tohle je poslední podzimní noc, kdy nemrzne, a pak by přišla druhá ranní a čas by se na hodinu zastavil a my bychom byli poslední dva lidé na Zemi – a v duši by nám pořád zněly tóny toho jazzového tria z A Trane klubu a oba bychom pořád měli pocit, že ten cover Kiss from a Rose na piano a bicí a basu byl prostě úžasný, jakože fakt byl, a nevěděli bychom, jestli se už zvednout, nebo dál ležet, a pak by ses mě zeptala, co je na světě nejdůležitější, a já bych řekl, že láska, protože až budeme umírat v domově důchodců, tak nebudeme vzpomínat na to, kde jsme pracovali a jak trávili čas, ale koho jsme milovali, a pak by zafoukal vítr a spadlo další listí, které by vonělo, a nikdo z nás by nechtěl vstát a jít spát, protože tam na zemi v té tmavé berlínské podzimní noci na listí bychom se dotýkali věčnosti…

Vracím se z Berlína a před očima mi běží film posledních víkendů a několika dalších dnů. Náš film. Můj a Tvůj. V pátek, kdy přistálo letadlo, jsi na mne čekala u východu C, ve svém autě, a poprvé jsem Ti dal pusu na tvář a podruhé už jsme se líbali, a pak jsme si jen řekli, kam to vlastně jedeme, a v Kolíně jsme byli na Vypsané fixe a obdivovali tu nekonečnou energii a ráno jsme se probudili v Poděbradech a toulali se městem, a pak, po obědě, jsme najednou byli v Hradci Králové na tom krásném náměstí uprostřed a jedli U rytíře, a pak, jak se přiblížil večer, jsme sešli z hradeb do podhradí a Erik Truffaz hrál, překvapoval, uklidňoval i probouzel, a potom, nakonec, kdy jsme leželi přitisknutí k sobě v tom hotelovém pokoji, na jazyku stále chuť Chianti Classico, jsem pochopil, že jsem se zamiloval…



Jenže ten večer i týden předtím, kdy jsme se dívali z Ještědu na bílé mlíko inverze a na Jezerce jsme cítili tu nekonečnou krásu opuštěného prostoru, který si snad nedovolí nikdo zničit, jsem cítil, že se něco děje, něco není v pořádku, něco nesedí. Tvá minulost. Nakonec jsi mi to řekla, jak to je, a já se trápil a halucinoval dvě hodiny letu od Tebe v městě, kde se anglicky člověk nemůže domluvit, a hledal jsem řešení, které nemůžu najít, protože přestože existuje, najít ho musíš Ty.



A teď se vracím, možná se potkáme, pokud se mi ozveš nebo já Tobě, a hraniční kopce jsou barevné a pokryté mlhou klesající do údolí, obloha je šedivá a já začínám mít pocit, že tohle nemůže dopadnout dobře, protože Ty se budeš chtít ještě vrátit, ještě na chvíli, abys zjistila, jestli to vlastně mělo smysl, vystoupíš z našeho vlaku, zamáváš mi z nástupiště a slíbíš, že na mě počkáš v příští stanici, a jen co se vlak znovu rozjede, uvědomím si tu nesnesitelnou pravdu, že už nikdy nenastoupíš, že v našem společném vlaku jedu vstříc budoucnosti jen já sám…

Ale třeba se stane se zázrak, třeba mi uvěříš, že Tě miluju a že spolu musíme být, třeba začneme společně znovu věřit na lásku do konce všech našich životů, třeba pochopíš, že celou dobu jsem hledal právě Tebe a až po sedmi letech se mi otevřely oči, třeba mi dovolíš dát Ti všechno, co mám, třeba se najdeme a už nikdy neopustíme, třeba začnou na podzim nečekaně znovu růst listy, třeba vysvitne slunce a zima už nikdy nepřijde, třeba se už nikdo z nás ani na okamžik neohlédne, aby vzpomněl, co bylo, a třeba zjistíme, že bez sebe nemůžeme být, a třeba si pak uvědomíme, že jsme pro sebe vzájemně důležitější, než naše vlastní já, a pak, třeba, nakonec, si mlčky slíbíme, že tohle nikdy nezničíme, nikdy, nikdy, n i k d y …

NP Clint Mansell – Xibalba (2006 - The Fountain (OST) (with Kronos Quartet & Mogwai) (OST))

Silver Mt. Zion

„Proč jsme to spolu ještě nedělali?“ píšeš mi okolo půlnoci, opilá jako já. Hladina hormonů v mé krvi je až příliš vysoká na to, abych dokázal nezúčastněně mlčet a zapomenout, že tenkrát, kdy jsme seděli na té zahrádce uprostřed lesů a zvukem se nesly falešné tóny Sweet Child of Mine, jsem Tě chtěl. Tenkrát jsem Tě chtěl; jenže teď je teď a všechno je jinak. Ten pocit mě svazuje a spoutává – nemožnost cokoliv nabídnout. Co Ti můžu dát? Píšeš mi, jak mě chceš, a já odpovídám, jak chci Tebe, a přitom je mi na zvracení ze sebe sama, ráno se probouzím rozlámaný na kusy a v telefonu vidím stopy minulosti, usínal jsem opilý a vy jste byly dvě, a ráno jsem musel smazat své horší já, nemohl jsem to nechat, nechci znovu vidět vlastní slabost; a pak jsem šel ranním městem, bylo pod mrakem, a pod srdcem jsem měl nahořklou pachuť vlastního selhání…

---



Teď tu sedím, je večer, piju zelený čaj a strašně moc Tě chci. Neodpovídáš a já nevím proč; jsi telepat, který vytušil, že jsem na pár hodin nebyl s Tebou? Co se děje? Miluju Tě; vím to. Kdybych Tě teď ztratil, před tím vším, co zažijeme, neměl bych pro co žít. Všechny ty dny strávené tady, v městě zatuchlých bytů a předražených restaurací, by mizely do kanálu jako splašky, a víkend by zíval prázdnotou a zpitím se do němoty. Nemůžu o Tebe přijít. Nemůžu. Teď ne, nikdy, never, …

Jsme na stejné lodi, máme rádi stejné věci, rozumíme si, cítíme tu šanci… ale teď tu jsem sám, tak zoufale a ztraceně sám. Děje se něco? Ta nejistota, proklaté otázky vlastních pochybností; dívám se na sebe do zrcadla a nedivil bych se vůbec ničemu. Kdybys znala mou černou duši, musela bys utéct – bez ohledu na to, jak moc se snažím být lepší, jiný; Ty jsi má naděje a já o svou naději nechci a nemůžu přijít, to nejde, to bych nezvládl… Jsi bílá a já černý a já vím, že ve skutečnosti jsme oba šediví, jenže teď to tak cítím, když tu sedím, venku je tma, dům je ztichlý a mně je podivné smutno… Objev se tu; jen na chvíli. Na minutu. Budeme mlčet, Ty budeš stát a já si kleknu, přitisknu se Ti hlavou na břicho, a budu cítit Tvou přítomnost, teplo Tvého těla, Tvou blízkost, vůni; šedesát vteřin mi bude stačit, abych načerpal sílu přečkat tu v osamění další noc…



A vidím to jako před pár dny a stejně tak slyším, ty melodie prokládané nečekaně silnou distorzí smyčců, Microphones in the Trees a zbytek podivných písní, které z desek zní zvláštně a podivně krásně a naživo jsou krásně podivné a zvláštní. Stál jsem tam a rychle se opil, abych mohl nechat proklát své srdce šípy zvláštních melodií a teskných hlasů. Silver Mt. Zion; další kategorie, jiná země či světadíl. Neuchopitelná teskná křehkost, která člověka obstoupí jako bílá mlha v ranní inverzi, a ťukání slepecké hole na betonové dlažbě, pomalu se vzdalující…

…



Uprostřed života, jsem najednou strašně slabý, bez Tebe, víš? Já vím, co chci… Tebe… Objev se mi tu; na chvíli, to stačí…

NP Silver Mt. Zion - Microphones in the Trees (2004 - Pretty Little Lightening Paw)

(photos by k3r4m)

Uprostřed běhu

Ten kouzelný moment. Jeden kratičký okamžik. Zlomek vteřiny. Vše se změní a je jinak, najednou, nečekaně, bez varování. Střízliví odešli a opilí zůstali. Zatahovaná břicha se najednou derou z triček a tanga vyrostlá z padajících kalhot popírají fyzikální zákony. Ve vzduchu je cítit pach spálených snů a neklidné těkající oči nalézají stohy kompromisů. Na mém účtu zůstalo nespočet čárek a jedna věta. „Já nehledám otce pro svoje dítě.“ Musel jsem si to napsat. Nic nevykreslilo atmosféru toho večera lépe, než tato věta. Seděla vedle mne, afektovaně koketovala; byla mi odporná. Prázdná, stárnoucí, zlomená, opilá. Mlčel jsem. A pil.

Sraz ze základní školy. Oceány a propasti, které nelze překlenout. Lze jen pít, opít se co nejrychleji, ztratit se v sám sobě, nezúčastněně pozorovat. Všichni si dělají nárok na lásku, ale nechápou a nechtějí si připustit, že láska není v základní verzi života. Nikdo na ní nemá automatický nárok. Rozmazleni tím, že nemusíme usilovat o holý život, rýpeme se ve vlastních emocích, do jednoho slůvka vkládáme všechny své naděje i sny a doufáme a věříme, že jednou přijde. Láska. Ten radioaktivní spad v mém srdci, poločas rozpadu milion let…



Vidím Tě před očima. Sedíš na posteli, zabalená do peřiny, a jen nahá záda máš odkrytá. Voníš, tak moc. Mám chuť se k Tobě přitulit, usnout s Tebou, hladit Tě a vdechovat, toužím Tě ochránit a přitom mám neuvěřitelný strach z toho, že Tě rozmačkám. Jsi křehká, hubená, krásná. Vnitřně neuvěřitelně bohatá a s tolika zákoutími, že se v nich ztrácím. Nedokážu Tě přečíst. Jsi ode mne tisíc kilometrů a ta vzdálenost násobí mou chuť Tě znovu vidět, obejmout, pohladit, dát pusu. Přestalo tu pršet a zítra bude možná svítit slunce a já si dnes koupil maliny v podchodu; listí padá na zem i tady a podzim má v sobě smutnou krásu minulosti, i když teprve přichází…

Podzimní koncerty. Dva kostely, dva příběhy, dvě setkání a dvojí příval emocí. Křehkost akustických zvuků, akordeon znějící jako varhany, chvějící se tóny piana poletující pod kamennou klenbou, jemný saxofon a táhlé zvuky violoncella. Hudba zabalená v mlze, tóny padající na kamennou zem jako podzimní listí, třetí hodina ráno někde na venkově, stromová alej, spadlé kaštany, jinovatka a někde vysoko měsíc v úplňku, který není vidět… Zvláštní kvartet.



O tři dny později jsem viděl nekonečnou pláň s černým pískem, kamením, mechem a lišejníkem. Pár ledovcových řek, vítr ženoucí oblaka prachu, slunce schované za mraky. Léto trvající týden, které je tak vzácné, že když přijde, všichni lidé se zastaví, podívají se na modré nebe a vystaví tváře slunci. Kruh se uzavřel. Když jsem si Jóhanna v Reykjavíku kupoval, nemohl jsem tušit, že ho někdy uvidím a uslyším. Když jsem tenkrát projížděl tou zemí a éterický vokodér se smyčci kreslil pomalu klesající melancholickou melodii, cítil jsem neuvěřitelný pocit splynutí, souznění, věčnosti. Když jsem v pátek otevřel oči, viděl jsem pokoru, krásu, nostalgii; cítil jsem vděčnost, oboustrannou vděčnost…



Napsala jsi mi. Chceš mě vidět. Před minutou jsem byl nešťastný a na dně; teď jsem v euforii. Zamilovanost. Vlny propadů a vzestupů, život nemá smysl a pak je najednou neuvěřitelně krásný. Jsi mi blízko; jako kdybys byla ve vedlejším pokoji, já mohl zaťukat, vejít, obejmout Tě, mlčet a rozumět. Jsi tak blízko! Jen dvě hodiny letu… Mám Tě rád. Víš? Musíš to vědět…



NP Jóhann Jóhannsson - Odi Et Amo (2002 - Englabörn)

Září

Jsem doma. Je ráno a slunce se ještě nestačilo schovat za bílé mraky, které pomalu kráčí po obloze. Stromy mění barvy a venku je příjemný chlad; za pár týdnů se jeho přívlastek změní na nepříjemný a listy se budou rozpadat na blátivých ulicích na molekuly prázdna. Poslední záchvěv odcházejícího léta; to mám rád. Jako všechno, co končí.

Vracet se domů z míst, která si člověk zamiloval, je těžké; v návratu jsou stopy melancholie, nostalgie i smutku a domov vítá připomenutím všech těch povinností, které se pomalu vracejí. Zážitky z cesty za svobodou stále přehrávají příběhy odžitých dnů - krátké filmy před očima i za stavu bdění - jenže člověk si pomalu začíná uvědomovat, že je to jen film. Příběh minulosti. Pár dnů v oparu nostalgie a vzpomínek.

Návrat z míst, která člověk začal nenávidět, je euforickým vysvobozením, kdy každodennost získává punc svatozáře, nenáviděná šeď lokálnosti příchuť čehosi blízkého, známého a hřejivého, a v duši, která strádala v chmurných úvahách o smyslu bytí někde pryč, kde je člověk sám, unavený a bloudící, je najednou podivná smířenost s příměsí radosti z návratu.

Nikdy jsem jim nemohl nic říct. Neumím ten jazyk s podivnými písmeny, který je blízký i cizí zároveň, umím jen pozdravit a poděkovat – a název ukrajinského piva, které mám rád. Každý den jsem se zamiloval. Každý den. Alespoň na pár hodin. Potkával jsem je v podchodech, na ulicích, v kancelářích. Měly jedno společné – byly rády ženami. Užívaly si to. Vyzařovalo to z nich. Byla mezi námi propast, a proto byly tak přitažlivé. Ta největší výzva, s kterým se musím popasovat, neleží v kanceláři, do které denně chodím.

Jsem vděčný za tyhle okamžiky, kdy za okny pluje krajina, já listuju svým playlistem a hledám, co mám rád. Philippe Rommbi. Gustavo Santaolalla. Eddie Vedder. Kurt Cobain. Včera jsem poslouchal Zbigniewa Preisnera. Byl večer a já jen ležel na gauči, díval se z okna a mlčel. Neměl jsem sílu ani chuť pít. Něco se mění. Vstávám brzy ráno a brzy chodím spát. Miluju život. Miluju svobodu. Mít možnost zmizet a vrátit se, kdy budu chtít. Odcházení a návraty. Bude poledne. Končí září.

V pondělí si beru day off. Žádná dovolená; prostě nikam nepůjdu. Prodávám svůj mozek a nechávám si platit zlaťáky i tolerancí svého já. Barter tu s námi bude navždy; nejdokonalejší prostředek směny. Budu se toulat městem a dívat se na stromy, které mění barvy. Dám si mexické jídlo a kafe někde na rohu. Budu se procházet okolo Vltavy a hledat zázrak. V podvečer budu chtít vidět slunce chýlící se k západu. Budu mít pocit, že něco odchází, ztrácí se, budu chtít někomu zamávat; v uších mi bude znít A Wave To Bridget Fondly. Bude pondělí večer a já se budu ztrácet v městě, kde jsem strávil tolik času, ale které vlastně vůbec, ale vůbec neznám…

NP Mogwai – Hunted by a Freak (2005 - Government Commissions)

Město snů

Kiev. Název slibující ukrytou starobylost, která bude vzpomínat na svoji zašlou slávu, ale přesto okouzlí. Na střešní okna bubnuje déšť a přestože je teprve krátce po sedmé ráno, venku se auta začínají ploužit; pomalu, smutně, táhle. Déšť houstne a s ním i doprava. Troubení řidičů, kteří troubí už jen ze zvyku. Nikdy nikoho nepustit je základní pravidlo, kterým se všichni řídí. Staré oprýskané baráky a vedle nich nové vysokopodlažní budovy. Všude spousta aut. Rolls Royce včera parkoval u banky tak přirozeně, jako bábuška v podchodu prodávala maliny. Prší, stále pořád prší. Jsem v podivných kulisách podivného filmu a jediné, co vím určitě, je, že to není sen. Všechno je o řízení očekávání. Všechno. I tohle. I ten déšť...

Byla jsi krásně vysoká a s krásnými vlasy. Chtěl jsem Tě. Naposledy, kdy jsme se viděli, jsi byla zpoceně znavená a já si tenkrát přál, zmizet domů a odejít. Teď jsem čekal méně – a o to víc jsem se bavil. Hrou se slovy, smíchem, bláznovstvím. Máš to ráda; mám rád, když to tak je. Kluci hráli nejhůře, jak jsem snad kdy někoho slyšel, ale k tomu večeru to patřilo, stejně tak jejich závěrečná Sweet Child of Mine, která dala zapomenout na vše předchozí. Jedli jsme špíz a kukuřici a pili pivo, a soumrak se snášel a s ním chlad, a já se Tě zeptal, jestli chceš a můžeš, a Ty jsi řekla, že nemůžeš, ale chceš, a tak jsem Tě doprovodil, a Ty jsi odjela, pryč, do noci, a já jsem tam pak ležel, a nepřemýšlel o ničem, vůbec o ničem...

Venku troubí auta a postavy v oblecích se pohybují směrem do zamčených kanceláří. Tohle město umírá, leží na pitevním stole, a z jeho břicha roste obrovský nádor: moderní metropole západního světa. Nemoc, která dříve nebo později postihne všechna města. Kiev ještě bojuje, ještě dýchá; jenže čas člověk nezastaví stejně jako nevyléčitelnou nemoc, obrovské offroady jezdí po chodnících, pravidla neexistují, bohatší bere, chudý sklání hlavu, prší, je podzim, zima, vlhko, chlad, a za dveřmi pseudoluxusního bytu je na zemi prach, na chodbě švábi, občas bezdomovec ve vlastních výkalech, a venku kopec apatie, trocha strachu a spousta odevzdání...

Nebudu mít tohle město rád. Bere mi svobodu a nic nenabízí. Chci to, co nemám. Mantra snílků. Chtěl bych ležet v Riegrových sadech v babím létě a dívat se na zapadající svět...

Po ulicích se rozlévá prázdnota. Dívky voní parfémy a jsou neskonale krásné; vypadat krásně je zde nezbytné. Všechno se láme, i mé já. Začínám stárnout; už mě baví více se dívat, než získávat. Nějak se mi pak nechce přicházet na to, že dál už není co říct. Jenže... lžu si sám sobě. Co v tomhle městě dělat jiného? Všechno má svůj čas. Mladý, perspektivní, flexibilní a neklidný přežívá v bytě v centru se šváby na chodbách. Minuty tečou do odpadních rour a naproti na domě sedají na římse holubi, aby mohli kálet dolů na asfaltové parkoviště. Hlavní třída je plná lidí s plechovkami piva. V mrazáku zbytek vodky. Město snů. Nevím, proč tu jsem. Je mi líto sama sebe; už není moc toho, co by mne bavilo. Je to jen hra; hra se špatným koncem...

Proč? Připadá mi, že hraju špatnou hru, na špatném místě, se špatnými hráči, ve špatném čase, se špatnými pravidly, špatným způsobem – a se špatným výsledkem. Mé sny se rozpadají v prach ztracených představ a já čelím realitě zítřka a včerejška. Kdyby mi bylo pětapadesát, jako mému kolegovi, taky bych tu zůstával přes víkendy; začínám to chápat. Ještě si trochu užít před smrtí. Pár dalších kompromisů k té tuně, kterou už člověk na sebe naložil.

Díra děr. Київ. Budu tohle město nenávidět. Jedině snad... kdybych se tu zamiloval. Jenže to už neumím. Už ne. V tomhle životě už ne.

NP Philips Glass – Religion (2002 – Naqoyqatsi (OST))