Zobrazují se příspěvky se štítkemPracující. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPracující. Zobrazit všechny příspěvky

středa, ledna 16, 2013

Hon



Je to vždy jen jeden okamžik, jeden krátký moment, kdy je v kině úplná tma – když končí poslední záběr a trvá vteřinu nebo její polovinu, než naskočí titulky, bílé písmo na černém pozadí, a začne hrát hudba. Byl jsem vnitřně zaskočený, rozebraný, zranitelný, trochu zničený a pocitově polámaný. Bylo to strašně moc silné. Neuvěřitelně. A pak hrála poslední skladba s akustickou kytarou Nikolaje Egelunda a já jsem v sobě těžko hledal slova, a vůbec se mi nechtělo, nic, jít ven mezi lidi a potkat se s přáteli, říkat banality a smát se zbytečnostem, ale přesto jsme šli, zimním večerem hlavního města, tiše, spíše mlčky, Národní, Příkopy, Náměstí Republiky a degustační výlet do Itálie. Tam jsem se vzpamatoval a pak jsme pili do času za půlnoc a všechno bylo najednou pryč, ale teď, když jsou za okny hnědá pole s jemným popraškem zimní běloby a mně v uších zní ty posmutnělé melodie, které jsem včera ráno narychlo ukládal do přehrávače, jsem zase zpátky v Dánsku na konci podzimu, nízké slunce svítí do sychravých lesů se spadaným červeným listím, je brzy ráno nebo naopak před večerem, mezi stromy lze zahlédnout jeleny, je-li člověk opatrný – začíná Hon.




Vracím se do minulosti různými směry i cestami; filmy, které jsem nestihl vidět a nyní mám možnost. Ohňostroj; esence Kitanova stylu, zas je tam vše, drama i smích, smutek a radost, bláznivé scény a záchvaty krutosti, příběh o hrdosti a poslední cestě, kdy už nelze nic víc ztratit. Před úsvitem a Před soumrakem; časosběrná fikce, která ve své první části působí až neuvěřitelně, ale má pravdu, když nám mimo záběry po skončení filmu říká, že dříve bychom strašně chtěli něco tak bláznivě krásného prožít, ale těžko bychom získávali odvahu, a teď, kdy už odvahu máme, jsme ale dávno přestali toužit – protože jsme přestali věřit i snít a namísto toho začali jsme (reálně) žít.





-----

Trvalo mi nějaký čas, než jsem si spojil německý název knihy se skladbou, kterou jsem kdysi uměl hrát; myslel jsem si nejdříve, že Mondschein je název Města. Byly to dva krásné a silné dny, strávené nad umně vystavěným příběhem; přišlo mi, že po delší době je to kniha, která nemá hluchá místa – snad proto, že ve větách nejsou nadčasové odpovědi ani pravdy, tužka na podtrhání odpočívá, protože odstavce raději vyprávějí příběh, než aby se zaobíraly vysvětlováním, generalizací, předkládáním poselství. A ten příběh, svět, prostředí, postavy – vše je skvělé. A taky jiné, zajímavé, vtahující, ohromující. A jistě, každý v tom najde něco z literárního i jiného okolí, byla by to hezká mindmapa – McCarthy, Mad Max, Bradbury, filmová Cesta, a možná taky trochu Měsíc a Počátek, a určitě spousta dalších věcí. Ale to není podstatné, spíše naopak – vykreslený svět není úplně neznámý a tudíž neuvěřitelný, je hmatatelný, realistický, mohl by existovat. A k tomu ta interpretace. Jak příběh končí? Dobře, či špatně? A pak, co je dobře, a co je špatně?

Čtu. Asi více než kdy jindy. Baví mě to, chci optimalizovat frontu nakupených spisů. A taky je zima, mraky dost často nízko a duši nevadí se netoulat a zůstat mezi čtyřmi stěnami. Vrátil jsem se k Maximu Billerovi. Po Obyčejných láskách další porce zvláštních příběhů rozpadu, konců, nevyřízených účtů a smutných setkání. Je to někdy těžké čtení: chybí v tom opravdový cit. Zlo i dobro prostupují příběhy, ale chybí láska. Autor vyhořel, jako já. Ale počkat: tohle byl jeho začátek a Obyčejné lásky konec. Byla v nich naděje, když jsem je tenkrát četl? Spíše ne, jak se teď dívám: Opravdu, je to vždycky stejné. Nakonec na nich vyčerpaně ležím, bez chuti je líbám na krk a tisknu v objetí, ačkoliv to nemám rád, a pak se jdu umýt, a když se chtějí umýt ony, jsem trochu dotčený. Potom usneme s hlavami u sebe, probudíme se, je ráno, jdu zase do koupelny, a když se vrátím, je vzduch v ložnici cítit tak, že další noc musím bezpodmínečně strávit sám, je to vždycky stejné.

Ani tentokráte tomu tak nebylo.

Jak Lev jednoho dne pochopil, žije člověk jen a jen proto, aby mohl zpětně přezkoumat, jestli mělo všechno nějaký smysl, a budoucnost je vždy jen součástí minulosti.

Čím více se Meyer zabýval historií své rodiny, tím více si uvědomoval něco jiného – že se chystá postihnout základní problém dějepisectví, a tím všech vědních oborů. Uvažoval, jak je možné, že věci, které se v určitém okamžiku stanou a zažije je více svědků současně, jsou v historické retrospektivě líčeny jen zlomkovitě a většinou velmi rozdílně. Tento moment zatemnění se kupodivu ještě prohluboval, když se někdo rozhodl, že minulost osvětlí. Muselo uplynout mnoho času a bylo třeba vykonat spoustu práce, než bylo možné na základě pramenů, dokumentů a zpráv očitých svědků přeci jen prohlásit: Ano, tak se to stalo – každopádně tak nějak.

Otec mlčel a já taky nic neříkal, cítil jsem smutek a zároveň uspokojení. Už jsem znal odpověď téměř na všechno, a přemýšlel jsem, jestli mám přesto pokračovat, jestli se ho mám ještě zeptat na tu věc v Chustu, na banderovce a na Plwno. Ale najednou mi to bylo úplně jedno, bylo mi to jedno, protože jsem pochopil, že nejstrašnější dobu všech dob můžou přežít jen ti, co vždy cítí a myslí správně, ale nikdy nejednají statečně.


-----

A k tomu ten zvláštní příběh na rozhraní mezi všemi žánry, vyčetl bych mu intelektuální přebubřelost, tu pýchu vlastního vědění, která někdy odkapává z odstavců, ale stejně, je to jak pohlednice jednoho kraje a jedné doby, slavobrány jsou dávno odstraněny, odlesky slávy minulosti je čím dál těžší spatřit a příběh se někdy větví a mutuje neuvěřitelným způsobem, mezi staletími, světadíly, společenskými vrstvami, odstavce a věty plují tímhle zvláštním časoprostorem jedné podivuhodné mysli, která dokázala vstřebat neuvěřitelné množství vědění.

Browne sám podal ve svém proslulém, zčásti archeologickém, zčásti metafyzickém traktátu o praxi kremací a urnových pohřbů Urn Burial k pozdějšímu bloudění své vlastní lebky nejvýstižnější komentář, když napsal, že být takto vyškrábán z hrobu je tragédie a ohavnost. Ale kdo zná osud svých kostí a ví, připojuje Brown, kolikrát budou pohřbeny?

A přece, říká Browne, je každý poznatek obestřen neproniknutelnou tmou. Co vnímáme, jsou ojedinělá světélka v propasti nevědění, ve stavbě světa prostoupené hlubokými stíny. Studujeme řád věcí, ale jeho podstatu nechápeme. Proto můžeme naši filozofii psát jen malými písmeny, ve stenografických zkratkách a těsnopisných záznamech pomíjející přírody, na nichž spočívá pouze odlesk věčnosti.

Na konci chodby vedoucí do pokoje, v němž jsme tenkrát seděli, pokračuje dál autor, viselo oválné, napůl už slepé zrcadlo, které nás znepokojovalo. Zdálo se nám, že nás jako němý svědek sleduje, a přišli jsme na to – za hluboké noci jsou taková odhalení téměř nevyhnutelná –, že zrcadla v sobě mají cosi nestvůrného. Bioy Casares si v tu chvíli vzpomněl, že jeden z jeho uqbarských bludařů kdysi prohlásil, že zrcadla a pohlavní spojení jsou ohavnosti, protože rozmnožují počet lidí.

Před návratem do Bruselu jsem ještě zašel do jednoho z hostinců, abych se trochu zahřál. Na druhé straně místnosti, v kalném světle vyboulených tabulek belgických oken, seděla jakási shrbená stařena. Měla na sobě vlněný čepec, zimní kabát ze silného nopu a rukavice bez prstů. Číšnice jí donesla talíř s velkou porcí masa. Žena na ni chvíli zírala, pak z kabelky vylovila ostrý nožík s dřevěnou střenkou a pustila se do krájení. Datum jejího narození, říkám si teď, mohlo přibližně souhlasit s datem dokončení stavby konžské dráhy.

Kolem třetí hodiny nastal konec. Oděna už do šatu nebožky nadiktovala své rozloučení s říší, která za jejího bezmála padesátiletého panování dospěla na pokraj rozkladu. Když se ohlédne zpět, řekla, vidí, že dějiny jsou jen věčným sledem neštěstí a utrpení, jež se na nás valí jedno za druhým jako vlny na mořský břeh, takže nakonec neprožijeme během svých pozemských dní jediný okamžik, který by byl opravdu prostý strachu.

Vrátím-li se dnes, kdy už náš pohled nedokáže proniknout bledým odrazem světla rozlévajícím se nad našimi městy a jejich okolím, ve vzpomínkách do osmnáctého století, pokaždé mě přemůže údiv, jak velké množství lidí žilo přinejmenším v některých místech po celá desetiletí už v předindustriálním věku přikurtováno k dřevěným tkalcovským stavům složeným z bezpočtu rámů a lišt, ověšeným nejrůznějšími závažími a připomínajícími mučicí stolice nebo klece. Tahle zvláštní symbióza ozřejmuje možná právě díky své relativní primitivnosti lépe než jakákoli pozdější průmyslová aktivita, že se na zemi dokážeme udržet už jen jako sluhové strojů, které jsme sami vynalezli.


-----

Byl čtvrteční večer a já se po delší době viděl s Tebou, vrátila si se ze země větrných mlýnů a tulipánů, z města úzkých domů a vodních kanálů, a byli jsme v balkánské a povídali si a pili a bylo to fajn; budeš se vdávat a jsi šťastná, a já Ti to přál – těch pár myšlenek, které jsem snad kdysi o nás měl, mi připadalo zcela nesmyslných a nemožných, a nedovedl jsem si představit vůbec nic, jak bychom snad někdy, v jiném prostoru a galaxii, mohli jít dál – nedokázal jsem Tě vidět bez šatů, jak mladší sestra, které bude letos třicet a v létě odpoví ano plná víry a přesvědčení.

A někde před koncem první lahve se od jednoho stolu zvedla silueta a pak pohled z očí do očí, tiché pozdravení a plachý úsměv, a já jsem v ten okamžik ztratil řeč; nečekané setkání s minulostí, která vyvanula před pár lety, prošla si kolem mne, slušelo Ti to jako vždy, jsi krásná, měla jsi zase vše, čím si mě kdysi okouzlila, a hned v ten moment jsem si uvědomil, že jsem Ti nikdy nemohl dát, cos potřebovala, a pak ses vrátila a za chvíli jste odešli, poslední pohled, tiché rozloučení, minulost prošla kolem mne a já chvíli mlčel, napil se a díval se skrz okno do tmavé ulice, jedoucí tramvaje, lidé na chodnících, uvědomil jsem si, že jsem se měl kdysi ozvat a neozval, že já jsem ten, kdo neodpověděl a my tak pro sebe přestali existovat, a teď když píšu a přemýšlím o tom všem, vím, že ani teď nic nenapíšu, žádnou frázi, nic, to krátké setkání se stane vzpomínkou, ze vzpomínky snem, ze sna pak přeludem, zmizí, ztratí se, přestane existovat.

A o dvě rána později jsem si sedl na volné místo u uličky a snídal, ranní vlak do mých kopců, v kupé starší pár a jejich stárnoucí syn s pohledem a myslí, co zůstala v předškolním věku. Chtěl jsem číst a poslouchat, vrátit se v myšlenkách k Honu, a pak se to stalo – přišla si a sedla naproti mě, a já se smál, moc, protože tohle nelze naplánovat, ve věku automobilů je vlak anachronismem, zvlášť u nás produktivních a flexibilních, nikdo už přeci nejezdí vlakem, jen já, myslel jsem si, ale bylo to tak, prostě bylo, byla jsi to zase Ty, stejná a krásná jako vždy, jednoduchá elegance, džíny na štíhlé postavě, černý svetr a pod ním pružné a hladké tělo, které si dodnes pamatuju. A povídali jsme si o tom všem, čím žijeme, už jsi zpátky a do Prahy jen dojíždíš, už jsi dospělá a žiješ bez jediného rodiče, kterého si kdy měla, a máš krásný byt nad křižovatkou, velká okna a vysoké stropy, pracuješ jako vždy a daří se Ti, a bylo to zase tak stejné, Tvůj telefon a zprávy přicházely a odcházely, chtěla bys více věcí stíhat, ale nejde to, chtěli jste někam jet, ale snad příště, a pak jsme si řekli, že bychom se snad mohli všichni potkat, staří známí z osmiletky devadesátých let, někdy v únoru nebo březnu, vlak už zastavoval a Ty si odcházela, zapomněla si telefon, podal jsem Ti ho, a pak šálu, a to už jsem na Tebe musel volat, poslední úsměv, vystoupit, sedl jsem si zpět na místo, vytáhl sluchátka, usmál se, podíval se z okna na prázdný perón a pustil Nikolaje Egelunda.

Nadcházející hodiny jsem pak četl Rybí krev a bylo to tak moc symbolické, ty moje dvě setkání s minulostí a ta krásná kniha, vše do sebe zapadalo, to podstatné a hlavní z minulosti nikdy nezmizí, zůstane navždy v nás, a pokud jsme to skončili opravdově a správně, nic nás už netáhne zpět, je uklizeno, čisto, vysvětleno, konec. Jen je-li to jako v knize, zůstanou-li otázky a dlužná vysvětlení, člověk se dříve nebo později vrátí, musí, tyhle dluhy minulosti ho doženou a opanují mu volné chvíle, prostory k přemýšlení a uvažování, a on ví, že se musí ještě jednou vypravit zpět, na něco se zeptat, něco říct, něco uzavřít a něco dalšího začít.

NP Nikolaj Egelund – The End (2012 – The Hunt (Jagten) (OST))

neděle, června 01, 2008

V zajetí nostalgie

Seděla jsi tam, nejkrásnější mezi všemi, křehká a zranitelná jako vždy, vzbuzující touhu Tě ochránit a unést do jiného bezpečnějšího světa, v němž bychom byli sami, jen Ty a já, s mořem času na poznání jeden druhého...

Nestihli jsme to; nic jsme nestihli. Poznat se. Někam spolu jet. Přestat se bát. Smířit se s nedokonalostí a chybami toho druhého. Jsi nejplatoničtější z mých platonických lásek; nejvíce jsem Tě chtěl, nejvíce jsem po Tobě toužil – a když jsem Tě získal, nedokázal jsem se změnit, opustit minulý svět... Milovat se s Tebou mělo podivnou příchuť ubližování a zraňování, v Tvých očích byla vždy schována němá výčitka – a já byl paralyzován, neschopen čehokoliv...

Přesto věděl až tuze dobře, z čeho vzešlo tak náhle toto pokušení. Byla to touha utéci, to si přiznal, touha po dálkách a po něčem novém, dychtivá touha osvobodit se, shodit ze sebe břímě a zapomenout – puzení utéci od díla, od každodennosti strnulé, studené a vášnivé služby.

Proč?

Jste moje osudové ženy. Ztratil jsem vás, protože jsem vás nikdy nezískal. Ty a ona. Tebe jsem ztratil kvůli ní a jí jsem nezískal kvůli sobě.

Nechci se vracet. Nechci a přitom po tom toužím. Po klidu. Po Tobě. Chtěl bych Tě zachránit. Vzdát se svých útěků, abych mohl zůstat s Tebou. Chci s Tebou mít děti. Chci každé ráno stejné jako to předchozí. Večer postavit na pravidelných rituálech. Chtěl bych přestat hledat štěstí v tónech, cestách, filmech a knihách, chtěl bych začít hledat štěstí v nás. Chtěl bych, aby se kruh uzavřel...

Byl krásnější, než se dá říci, a Aschenbach si jako už tolikrát s bolestí uvědomil, že slovo může smyslovou krásu jen velebit, nikoliv vyjádřit.

Mám chuť vidět s Tebou Mýrin a pak se sebrat, sbalit se – a odjet tam, na ten ostrov, kde bychom mohli být sami, sami sebou, sami spolu, sami dva, sami s naší budoucností...

NP Ólafur Arnalds – Haust (2006 - Variations Of Static)

neděle, června 03, 2007

Zelené barvy kolem mne



Aby to mělo smysl, musejí to cítit oba. Je to tak; jednoduchá prostá pravda, axiom a základ všech teorií světa, vysvětlení našeho konce, důvod Tvého rozhodnutí a klíč mého rozhřešení.



Přišel jsem na to tady, v tom zvláštním kraji, kde je vše zelené, tráva i moře, a kde se lze toulat mezi vesnicemi a kraji a dýchat přitom svobodně – a ze vzduchu cítit přátelství, klid a vyrovnanost smířenosti. Vrata všech dvorů jsou otevřená, od moře vane silný vítr, slunce lehce hřeje – a venku je zvláštně a krásně. Země gaelských příběhů, kde jsem po čtyři dny bloudil vypůjčeným autem, spal venku i vevnitř, mrznul v oceánu u písečných pláží bílé barvy, díval se na svět z posvátné hory a utrácel čas přemýšlením o ničem. A jen tak mimoděk, jakoby mimochodem, jsem získával nějakou zvláštní nevysvětlitelnou sílu, podobnou té, jakou jsem dnes cítil na pradávném pohřebišti dávno zemřelých...



Jsi... svá. Zvláštní. Zajímavá. Máš v sobě neuvěřitelnou kombinaci koktejlu vlastností, jsi královna protikladů ve vzájemné symbióze, jsi silná i empatická, hluboká i povrchní, zkušená a posílená o všechny ty cesty, lidi, zážitky... Jaká jsi sama v sobě? Začali jsme něco? Příběh, který bude pokračovat, rozplyne se, nebo snad přetaví v něco jiného? Nevíme; někde v nás to ale je. Ta jediná a hlavní otázka – šlo by to? Mohli bychom se milovat?

„Stačí vysílat positive energy do universe and everything is possible,“ řekla si a já se smál. A teď, o týden později, vím, jak moc silná a pravdivá věta to byla, přestože zní jako esence bláznovství.



---

Tvá poslední otázka; co mi vadilo? Maloměšťácká morálka se všemi svátostmi, kterých se nelze dotknout. Tvé náhradní rodiny, kterým tolik dáváš a které přesto nemůžou nahradit to, co jsi nikdy nepoznala. Rána, kdy jsem musel otáčet hlavu. Rašící testosteron. Tohle všechno; hlouposti bez významu a důležitosti. Snad jen to jediné – Tvá jasnozřivost; nevíš nic, nevíš to. Nemůžeš. Nikdo by nemohl, ani (a už vůbec) já ne. To je všechno; short-list bezvýznamných drobností, které se mohly rozptýlit jako popel dávno zemřelých i čerstvě zpopelněných...

---



Zítra se vracím. Nechci a chci zároveň. Nevím. Jsem připraven; na cokoliv. Na mém erbu je vytesán jeden znak; otazník. Nic víc.



NP Tord Gustavsen – Interlude (2004 – The Ground)

sobota, června 02, 2007

Taverny a moře



Taverna na Abbey Road, tiše hraje irská hudba a hned vedle mne praskají plameny otevřeného krbu. Jsem na sever od Dublinu a už vím, do jaké kategorie turistů patřím; včera večer jsem se to dozvěděl, když jsem v letadle listoval a četl a díval se, až jsem pochopil, že escapist je mé druhé jméno – a teď tu sedím, daleko od velkoměsta, blízko u moře, s plameny osvětlujícími útulnou místnost.



Ani nevím, proč jsem Ti včera psal a co jsem vlastně čekal; snad zázrak znovuzrození či prozření. Najednou jsem byl úplně sám, když jsem nad ránem bloumal dublinskými ulicemi mezi malými kamennými domky a posledními otevřenými bary. Chtěl jsem Tě, chyběla jsi mi, měl jsem pocit, že jsme měli vše, co jsme chtěli a po čem toužili, a že jen nešťastnou náhodou jsme vše nějak ztratili, že se nám to jen zatoulalo a zmizelo...



Byla to chyba, vím to. Miloval jsem Tě předtím, než jsem Tě měl, a budu Tě mít rád do konce života. Prostě to tak je; není to dobře ani špatně, jen je to tak správně – a já přesně vím, proč, co je příčinou – Tvé zvláštní niterně krásné já, které věří, že nalezne neexistující a nikdy v to nepřestane doufat.



Tělem mi proudí pocity vyrovnanosti a klidu; čekám. Z Michalova posledního vyprávění mi v paměti zůstala jediná věta.

V mládí jen málokdo tuší, že život není nic jiného, než loučení se životem. Ty nejjednodušší pravdy objevíme vždycky jako poslední.

(A oheň v krbu dál tiše praská...)



(Byly to dvě věty. Ta druhá je ještě smutnější a pravdivější. Milostná loďka se rozbila o všední život.)

NP Gregor Samsa – Even Numbers (2006 – 55:12)

pátek, května 18, 2007

55:12

Asi to nikdy nepochopím; připadá mi, že to bylo zbytečné, předčasné, neuvážené – bylo něco špatně? Kdo ví; třeba je chyba na mé straně – na ochotě akceptovat drobné kompromisy výměnou za to ostatní, co bylo skvělé, a výměnou za to, co jsme zažili a co jsme mohli zažít. Jsem unaven; slunce svítí a já mám pocit, že začínám rozumět svému nitru: získávám vyrovnanost a nadhled, už nechci bojovat s větrnými mlýny – není důvod.

Mám Tě rád a vážím si Tě; Ty jsi mi neublížila, do mých ledvin se nezabodl žádný další nůž. Jsi zvláštní; kdo pro Tebe bude ten pravý? Jsi vedena neuvěřitelnou silou své intuice, hledáš ho kolem sebe, zraňuješ ostatní a jsi zraňována, plaveš životem... Budeš nešťastná, dokud si sama neporučíš a neřekneš: dost. Budeš si to muset říci, dříve nebo později, víš to? Kdy to přijde? Za pár měsíců, za několik let či jejich desítek?

Even Numbers... to je ono, ty harmonie, melodie, sny... stále ještě dýchám...

Kdy a kde jí potkám? Za pár týdnů, měsíců, či roků? Možná jsem stejný jako Ty; taky nechci být svázán kompromisy, taky hledám vše... snad jsem jen potřeboval trochu lásky a citu po všech těch prohrách, snad jsem chtěl cítit přítomnost toho druhého, který je se mnou bez toho, aniž by byl někdo třetí v daleké blízkosti...

Možná někde na povrchu jsme byli jiní a neslučitelní; jenže hluboko v sobě jsme stejní, vím to – a Ty to musíš vědět taky. Protože v těch pár momentech, když nic jiného nebylo důležité, když jsme byli sami sebou a zároveň tak moc blízko, že už nešlo přiblížit se víc, jsem věděl, že oba hledáme to samé, chceme to samé, doufáme v to samé - a jsme to samé.



Jitka hrála a já jsem ji miloval; byla krásná. Chtěl jsem s ní žít, někde pryč a daleko; každý večer bych seděl či ležel v příjemně znaveném odpočinku a pil přitom červené nebo bílé. Ona by rozezněla struny schované v ušlechtilém dřevu, já bych měl zavřené oči a čas by stál a stejně tak letěl bláznivou rychlostí zpět do minulosti. I Smetana by pak nabízel nečekané a nadčasové, ona by byla krásnější každým dnem a já bych každý večer cítil závan dokonalosti, jako když poprvé začne vát jemný podzimní vítr konce září, první listy začínají klouzat vzduchem, pomalu klesají ve spirálách svých trajektorií a nakonec jemně dopadnou a ukryjí se ve vadnoucí trávě...

Jsem šťastný; miluju život.

Will we live forever?

The car’s on fire and there is no driver at the wheel.


Tak jak? Co přijde? Kdy? Těším se...

NP Gregor Samsa – Even Numbers (2006 – 55:12)

sobota, května 12, 2007

Prázdnota a naplnění

Kde jsme a kam jdeme? Co se děje? Sedím tu a poslouchám Red Sparowes; naproti mně, u okna, sedí krásna žena. Je jedno, jestli jí je čtyřicet nebo padesát, na tomhle vůbec nezáleží, stejně tak jako na skutečnosti, kolik komu zplodila dětí, s kým byla a s kým žila. Jediné, na čem záleží, je to, co je teď a tady: ona tu je, je tu s ním, a oba si toho vzájemně dávají strašně moc. Já tu sedím, přeju jim to – a závidím. Dotyky, pohlazení, úsměvy, svěřování, vyprávění... lásku.



Zbožňuju buranské lahvové pivo, zašlé ubrusy, nevětraný vzduch, padesátileté číšnice, prázdné zatuchlé lokály; co bych dělal bez Českých drah? O dvě minuty jsem nestihl první vlak a následné čekání jsem vyplnil dvěma dvanáctkami v prazvláštní restauraci plné zastaveného času, neexistujících příběhů, unavených spáčů a podivných existencí. Po půl roce znovu stejná zkušenost, stejně neopakovatelná jako ta předchozí, stejně silná i prázdná, stejně zvláštní a stejně tak úplně obyčejně normální.



Žiju - stále, pořád, jak dlouho ještě? Miluju život, přes to všechno a pro to všechno... „Jestli jsi to ještě nepochopil, právě tě opouštím!“, řekla, a já mlčel a vybrnkával e-moll a a-moll akordy na akustické kytaře tak, aby se mi kovové struny co nejvíce zakusovaly do prstů. Je mi to najednou úplně jedno. Byla jsi srab, víš? Něco jako bojovat, snažit se, usilovat, chtít... to je Ti tak vzdáleno, jako mně úcta k čemukoliv, a Tvé snahy nahradit neexistují rodinu kamarády v Tvém okolí jsou stejně tak zbytečné, jako jsou nutné zároveň. Nechápu Tě a rozumím Ti; je to jedno, konec, zbytečná slova a věty...

Mám pocit, že na ničem nezáleží. Na ničem. Na mně, na tom, co přijde a co bylo, na práci, na životě, na mých hodnotách; na ničem. Prostě tu jsme a ráno se probudíme, přežijeme světlo i tmu, usneme pod vlivem, další ráno, další poledne, další večer, ráno, světlo, tma, zase, znovu, zas...

Chtěl bych se vrátit o tisíc let zpět nebo se přemístit o tisíc let dopředu; nemožnost návratu by byla nutno podmínkou tohoto výletu. Tady už nic není; není z čeho brát a co hledat, kompromisy na váze života dávno převážily misku štěstí a naděje. Co tu ještě hledáme? Snad jen to jediné – jiné světy a kraje, neexistující noc a nekončící den, zimu v létě a jaro na podzim...



Srabe! Chápeš to? Mohl jsem to udělat taky, kvůli těm několika hloupostem, které mi vadily; ale proč?

...

Co dál?

Už ani není o čem psát...

Keep up the great life.

NP Red Sparowes - Our Happiest Days Slowly Began To Turn Into Dust. (2006 - Oh God, Lord Of Vengeance, Show Yourself!)

středa, května 09, 2007

Proč jsme pošlapali bílé květy?

Tohle jsem nečekal; fakt ne. Je tu neuvěřitelné ticho, klid a teplo, ale já mám najednou na zádech námrazu chladu a v hlavě prázdné vakuum. Všechny mé myšlenky a pocity jsou odsáty a odoperovány; mysl se bojí rána a jindy plný byt je najednou pustý a prázdný. V mém pokoji je podivně uklizeno – v rohu už nestojí Tvé tašky a krabice, na zdi už nevisí Tvé šaty a dole na matraci, s polštářem opřeným o stěnu, už najednou neležíš a nemluvíš a nemlčíš a nesměješ se a nespíš: jsi pryč. Odešla jsi; myslím, že navždy.

Je to zvláštní. Bez sebevědomí bych nemohl žít, nemohl bych se prát se světem, kde je nutné vyhrávat, nemohl bych vítězit nad černými démony mého nitra; přesto ale, jako pokaždé, jsem najednou zaskočen pocitem, že jsem Ti nedával to, co jsi chtěla a potřebovala. Nikde není pachuť krve, nemám v zádech žádný nůž – my jsme si neublížili. Přesto ale... proč?

(Jdu otevřít láhev bílého, kterou jsem pro nás dal včera chladit; čeká mě osamělá tichá noc pijáka absintu, který ráno zkamení v okamžiku, kdy si uvědomí, že to nebyl sen.)

Nerozumím tomu a zároveň vše chápu, je mi to líto a stejně tak lhostejné; nad tím vším je ale pocit smířenosti. Můj svět Tě víc děsil, než Tě přitahoval, a má neúcta k čemukoliv, čeho si ostatní váží a na čem si zakládají, Ti nutně musela vadit a ubližovat, stejně tak jako mé domýšlivé a rozmazlené pózy, přestože byly jen stylizací a hrou se slovy.

Možná mi budeš něco vyčítat, něco, čím jsem se Tě dotknul; máš na to právo. Já Ti nevyčítám nic a nikdy nebudu – bylo to Tvé rozhodnutí, silné, pevné a proto krásné. Je na světě něco víc, než se rozhodnout a stát si za tím, vsadit vše na svůj pocit?

Trvalo to pět let, než jsme dopsali náš příběh. Já jsem si přál psát ho ještě dalších padesát, ale Ty jsi byla proti; zůstalo nám pár nezapomenutelných momentů a vzpomínek, pár darů, které jsme si předali, a k tomu moře nesplněných přání a oceán zmařených nadějí.

Jdu si pustit Tekuté písky; potřebuji je slyšet. Na parapetu tiše schne květina, kterou Ti přivezli v Tvůj výroční den, a přede mnou vadnou bílé květy, které jsem Ti dal jen tak, pro nic za nic a za to všechno, protože jsi byla se mnou a vedle mne, protože jsem Tě miloval a protože jsem v nás věřil.

Víš, co chceš?

Já ano. Už delší dobu. Není to nic konkrétního, Ty ani žádná jiná; jde jen o ten pocit...

Je to škoda; asi spíše pro mě, než pro Tebe. Ale stejně... bolí to. Ta zmařená šance, ty pošlapané a potrhané bílé květy na špinavé podlaze...

NP Karel Kryl – Tekuté písky (1993 – To nejlepší)

neděle, dubna 29, 2007

Tma noci a světla na druhém břehu...



Je to neuvěřitelný večer; ležím na starém dřevěném molu kdesi na Vltavě, kolem mne padá noc a její jarní chlad, z notebooku se tiše linou tiché jazzové tóny a já mám pocit, že někde strašně blízko jsou odpovědi na všechny skryté a utajené otázky, na vše, co je podstatné a důležité. Hladina se tmavě leskne, z druhého břehu probleskují matná světla přístavních mol a na nebi září hvězdy jiných galaxií; kolem mne panuje tichá tma – je noc, na kterou se nezapomíná.



Proč tu jsme? Co máme získat, co ztratit, pro co žít a pro co umřít? Neznám žádné odpovědi, tápu ve tmě, ale přesto jsem spokojen a šťasten – snad proto, že jsem s Tebou, snad proto, že zítra ráno vyjde slunce a já budu chutnat život v jeho dalším pokračování. Ničíme své tělesné schránky požitkářstvím, trápíme se navzájem sobectvím, tážeme se sami sebe nezodpověditelnými otázkami a při tom všem tak moc chceme nikdy nepřestat dýchat.



Nemám na to; dobývat jen pro ten pocit, získávat jen na pár chvil, předstírat více, než je pravda, lhát sobě i jí, hrát si... to nejsem já. Ostatní sedí v alkoholové pospolitosti v přetopené místnosti, já ležím v chladu padající rosy a ptám se, proč v duchu klesám do pravěku minulého života a hledám odpověď na to poslední, co zůstalo nezodpovězeno – proč jsem to nebyl já? Jsem unaven, ale šťasten; vítězství tmy nad světlem a noci nad dnem, výhra zdůvodnitelného štěstí nad neuchopitelnou krutostí, která mě tolik přitahovala... Proč? Proč jsem Tě musel vybojovat pro někoho jiného?



Už ani nevím, co mě baví a co je jen náhražka; tenkrát ale, když jsem zapomněl na vše ostatní a seděl v novém sále, jsem se stal klukem hltajícím příběh odvahy a síly: lanoví a stěžně praskaly ve větru, vlny se kolébaly v tichém zmaru krvavého oparu a muži bojovali za svou hrdost, nikoliv za své vlajky. Bach hrál své cellové preludium, krev a vnitřnosti pokrývaly palubu a já byl rád, že žijeme v jiném tisíciletí; je jiné a přece stejné, lepší a přitom horší, civilizované a přitom stejně krvavé...

[Toasting]
Capt. Jack Aubrey
: To wives and sweethearts.
Officers: To wives and sweethearts.
Capt. Jack Aubrey: May they never meet.



Proč? Co přijde? Nevím; uvidíme...

NP Tord Gustavsen Trio – Kneeling Down (2004 – The Ground)

neděle, dubna 22, 2007

Jarní slunce, nedělní odpoledne, Ty, já; život...



Miluju Tě, víš? Někdy si nerozumím; dnes odpoledne, kdy slunce pálilo a já usínal na trávě vonící jarem, jsem měl chuť otevírat Pandořinu skříňku a psát a tázat se na něco, co je přikryté závojem minulosti... Nevím proč; snad proto, že moje hledání neexistujících problémů mělo pocit, že s Tebou už není o co bojovat a o co hrát. Za tohle se nenávidím a tohohle se bojím; může to zničit vše, vše krásné, co máme a co jsme získali, a vše se může ztratit a zmizet a skončit, a pak... Nedovolím to!



Někdy jsi tak moc zranitelná, až mě to zaráží, a jindy jsi ztělesněním soběstačné nezávislosti. Někdy se přitulíš, nechceš mě pustit, a když jsem unavený a nechci si hrát, objeví se Ti slzy na tváři v momentě, kdy se propadám do beztíže spánku. Jindy si hraješ a ukazuješ a dáváš a nabízíš, a hladíš mě slovy i tělem, a Tvé věci a barvy mají řád a styl, a Ty chceš knihovnu, kouzelný svět, Řím, dovolenou, mě, nás... Sedím tu a napadají mě protiklady a drobnosti a zásadní věci, vše dohromady jako krásný koktejl Tvé přítomnosti u mě mezi čtyřmi stěnami; žijeme, teď jsme šťastní...



Ty filmy byly vlastně podobné; úsměvné, s hořkostí poznaného, ale přeci plné radosti ze života. Co více říci? Krásné záběry sluncem ozářených vlaků a balonu klesajícího do bezejmenné přehrady při západu slunce; a vedle toho dřevěné kůly a k tomu melancholické klavírní zadumání dárce mého zneklidnění.



Příběhy o nás, o vztazích mezi námi, střípky bolestného poznávání, že nic nejde samo a kompromisy jsou někdy nevyhnutelně smutné a jindy nevyhnutelně krásné. Příběhy plné poznání a zkušenosti, moudrosti a nadhledu, a k tomu úsměvy, jiskření slůvky a situacemi, pohledy a záběry...

NP Taro Iwashiro - Chapter III Truth Of Resolution ~Oyuu of Odani's Theme~ (2002 – Onimusha 2 (Orchestra Album) (OST))

pátek, dubna 06, 2007

Jsme spolu...

Je jaro; venku i ve mně. Nějak je vše takové, jak má být – a já z nás cítím neutuchající sílu a touhu dávat, opatrnost našlapování a poznávání, city, které zatím stydlivě skrýváme tázajíce se sami sebe, není-li příliš brzo. A já se Tě přestávám bát, Tvého těla – a začínám vnímat jeho obrysy a zamilovávat si jeho nedokonalosti, a už vím, jak se chvěješ a jak voníš a chutnáš, a neustále mám tak moc silný pocit, kolik toho všeho je stále před námi...

Večery přestávají studit padajícím chladem a rána jsou prosvětlená paprsky nadcházejících měsíců. Už je možné ležet a dívat se na mraky, nechat se hřát odpoledním sluncem a opájet se nekonečným oceánem svobody, poslouchat křik ptáků a ticho kráčejících podvečerů; žijeme, dýcháme, mluvíme, smějeme se, milujeme – jsme tady, den za dnem, nekonečně šťastní, mající vše, omezení jen těmi pouty, která jsme si sami dobrovolně nasadili...



Nejde to – už jsem to psal. Vlajky nemůžou nikdy vlát s takovým účinkem, jako bolí a opájí šílenství krve; už nejde jít dál, tahle ulice je slepá.



Co teď?

Nějak nemám chuť psát; mám chuť žít. Je to lepší, výborné a vynikající, výživnější a výnosnější, výdělečnější a výtečnější. Namísto tápání s otevřenýma očima v rozlitém mléce dělám kotrmelce se šibalským úsměvem na rtech, slova jsou hračky malého kluka, který je skládá tak a jinak, se smyslem i bez něj, a nakonec vznikne hromada vět a obrazů, nedávajících žádný smysl, nepřinášejících žádné poselství; říkají jen, úplně mimoděk – je šťastný.

NP Erik Truffaz – Miss Kaba (2007 – Arkhangelsk)

pátek, března 30, 2007

Já a Ty...

Kde jsi? Začíná to být tu – začínám Tě milovat, víš? Nevím, jak se to stalo a jak se to děje, ale jedeme na zvláštní horské dráze, která někdy klesá a někdy stoupá, ale její nadmořská výška se stále zvyšuje... Poznáváme se: Tvé úsměvy a Tvé tělo, Tvé názory a Tvůj hlas, Tvůj spánek a Tvůj dech, Tvé touhy a sny, Ty sama o sobě... jsem šťastný, víš? Opravdu jsem, a chci Ti to říkat tak často, jak jen to bude možné, a chci s Tebou usínat každý večer, protože těch několik desítek minut před tím, než nás pohltí klid noci, jsme sami sebou – povídáme si a milujeme a svěřujeme a žijeme tak bezstarostně, jak jen můžeme ve světě, který skončí a rozplyne se v chladném březnovém ránu a jeho nuceném vstávání...

Chceme, aby to, co je teď mezi námi, nikdy neskončilo, protože v momentech, kdy jsme sami a cítíme, jak nám ten druhý chybí, máme najednou pocit, že v rukách držíme vše, o čem jsme kdy snili – jsou to představy pomalu stárnoucích snílků, kteří už párkrát ochutnali trpkost života dospělých, kteří už dokáží porovnat bláznovství s běžným dnem, jenž je pohlcen prací v jeho nejkrásnějších hodinách, a právě proto si dokáží vážit toho ukradeného společného času, kdy vše ostatní je jak aplikace běžící na pozadí a v hlavním okně je stará rozmazaná fotka nás dvou, zachumlaných do červeného listí posledního krásného říjnového večera...

Priessnitz zase hráli a já zase poslouchal; Ty jsi byla se mnou a oba jsme pili a líbali se a světácky kouřili a unaveně jeli domů poslední soupravou, která uzavírá tunely na čtyři nekonečně dlouhé hodiny ticha a zvuků znaveného úklidu. Ráno jsi byla krásná a já mám teď pocit, že se přestávám bát Tvého těla, že ho chci poznávat v krůčkách centimetrů... jsi skvělá! Fakt, jsi...



Přemýšlím, doluji z šachty dávných zážitků, hledám... o jakém příběhu psát? Ten film nebyl ani dobrý ani špatný, nebyl ničím výjimečný s výjimkou své obyčejnosti a civilnosti, byl to film o našich trápeních a průměrných životech, kterými opovrhujeme, vidíme-li je u jiných, a mlčky a tiše akceptujeme v momentě, když si uvědomíme, že ty naše vlastní jsou přesně takové.



Italština pro začátečníky byla časem setkávání a léčení – a nepravděpodobné bylo reálným a reálné skutečným. V každém byla bolest a slabost a strach a malost a nevyřčené obavy; někdo působil zranitelně, někdo dojemně, jiný vyrovnaně a někdo předstíral – všichni ale žili své životy, někde hluboko v sobě měli sílu, naději – a víru.



(Vše je tak moc stejné; vše už bylo napsáno a vyřčeno. Má smysl přebalovat to samé do stále povedenějšího obalu, s papírem o vyšší metráži a lepší kresbou? Budu ještě někdy vědět něco víc? (Samozřejmě že ano – zítra večer. Ale už i tohle vím.))

NP Craig Armstrong – Glasgow Love Theme (2004 – Piano Works))

sobota, března 24, 2007

Nic není špatně...

Čekám na Tebe, až se mi vrátíš, až přijedeš a obejmeš mě, až začneš být nejistá a plná nevyřčených obav a otázek – přesně taková, jaký jsem teď já uvnitř sebe. Mám Tě rád, vím to – a taky vím, jak mi teď chybíš, jak bych Tě tu chtěl cítit. Zůstal mi tu jen Tvůj červený svetr s nádechem francouzské elegance, který leží na posteli, a Ty jsi někde strašně daleko a já vím, že už teď jsi tak moc samozřejmou součástí mého života, že bez Tebe bych zase začal napadat na jednu nohu a halucinovat nad rány a v pozdní noci; jsi taková, jakou jsem čekal, že budeš. Jsi stejná, ale přeci úplně jiná. Tvé schované já je strašně moc zranitelné a Tvé oči se umí dívat s němou výčitkou, která mě dokáže pálit jako rozžhavené železo – a Ty jsi Ty a já zapomínám na všechen svět okolo, když si na mě lehneš a necháš se hladit a objímat, a když se stočíš do klubíčka, tak jsi najednou ten nejmenší člověk na světě a začneš se ztrácet na mých matracích, a já cítím, jak moc jsem rád, když vyžaduješ mou přítomnost tím, že nabízíš tu svoji plnými hrstmi, bez omezení a zábran...

A někdy se stane, že šeptáš s otevřenýma očima a chvěješ se a třeseš jako v zimnici, a pak mě obejmeš a necháš se hladit po návratu zpět na Zemi, a já vím, že bez vnitřního štěstí nemůžeš být šťastná fyzicky, že je v Tobě několik spojitých nádob, jejichž hladina musí být v rovnováze, a že se dokážeš stydět zbytečně a přitom tak strašně samozřejmě, a že jsi citlivá a dokážeš zachytit a hned se zeptat na ten první náznak pochybnosti, který by snad měl přejít v první mráček jinak blankytné oblohy jarního rána zalitého sluncem, a že se ptáš a dumáš nad sebou i mnou, že jsi silná ve svém zdravém pohledu na svět, který je spojením nereálných snů a reálného chtění, že jsi zásadová, soběstačná, bez potřeby si něco dokazovat, že jsi citlivá a že máš ráda lidi kolem sebe, že vnímáš a cítíš, co se děje, a že celá Tvá zranitelnost má svou druhou stranu, kde je vyryto a psáno, že neslevíš z ničeho, o čem sníš a čemu věříš...



Zažíváme své příběhy, které trvají hodiny, ale mají váhu týdnů; já jsem hrál za oponou jako tenkrát, Ty jsi byla blízko mne, bylo po půlnoci a já Tě líbal před osvětleným sálem, a pak nás vyvedli jako dva spiklence, kteří se zapomněli, protože chtěli – a v nás zůstal pocit toho zvláštního filmového příběhu, který byl vykreslen do barev jara a podzimu, čekání na návrat a lásku; byla to Cesta domů podmalovaná melodickými barvami, bylo to o světě, v němž je tolik těžké, ale přece tolik lehké žít...



A za pár hodin začal Yann Tiersen hrát a my jsme byli spolu s ostatními ve zvláštním světě melodičnosti zvonivých i dusivě temných kytar, houslí i cinkajícího dětského piana, harmoniky a bicích; bylo to jedinečné, protože jiné, bylo to krásné svou upřímností a chybějícím kalkulem. Tam, kde něco chybělo, bylo vždy v druhém kroku něčeho navíc, snad živelnosti a radosti, možná dovedně ukryté melancholie, a určitě harmonické síly neotřelých i opakovaných melodických postupů...



Jsi tu a já rovněž; chci, aby tenhle příběh nikdy neskončil, aby přetrval staletí. Jsme spolu deset dnů – a já vím, že za dalších deset dnů Tě budu milovat tak moc, jak to jen dokážu, a že mi budeš strašně moc chybět, když odjedeš, a vím, jak se budu cítit, když po pár hodinách budu koukat z okna na zamračené jaro šedivých ulic a přát si, aby svět zmizel a my zůstali sami dva v nekonečné noci...

Zhao Di, Young: I'll be waiting for you.

NP Moving Mountains – Grow On, Grow Up, Grow Out (2006 – Pneuma)

pátek, března 16, 2007

Květiny nás prorostly...

Tom Verde: Death is a disease, it's like any other. And there's a cure. A cure - and I will find it.
Tom Verde: I finished it.
Izzi: Is everything alright?
Tom Verde: Yes.
[kisses her]
Tom Verde: Everything's alright.


Začínám Tě mít rád, víš? Příboj příběhů, které jsou s každou další vlnou – každým dalším dnem či nocí – vyplavovány na břeh našeho života. Pobřeží je plné bílého písku jako tenkrát na severu, je večer, teplo a klid, a my jsme ty malé vlnky, které líně kloužou a lehce pění a jemně se vlní a vrní jako koťata v košíku, když se k sobě večer i ráno tulíme v okamžicích svátosti poznávání, a Ty máš v očích někdy tolik zranitelnosti, až mi to trhá srdce, a já vím, že někde uvnitř jsi tolik ztrápená nepovedenými příběhy, ale přesto máš sílu zůstat otevřená a šťastná a usměvavá a plná naděje, a zároveň jsi přitažlivě nebezpečná a nebezpečně přitažlivá v té správné míře dovedně namíchaného koktejlu, který je příjemný, když ho cítím na jazyku, a po němž se stýská, když najednou přestane být k dostání...

Jak se to všechno stalo? Jeden večer a pak druhý, Glinka rusky rozmáchlý, Sibelius romantický a Saint-Saëns zajímavě monumentálně varhanní, a pak bílé někde v pasáži těsně po půlnoci a těsně před zavřením, korporátní sleva na cestu nočním propletením, a potom další den a další večer, kdy jsme se potkali, a vše bylo vždy tak lehce nesmělé a najednou přestalo, Střelecký ostrov byl bez lidí, večer teplý, slunce zapadalo a stíny kreslily pohybující se obrazce na Vltavě, a potom přišel ten film, který okamžitě vytvořil novou kategorii, film – náš film! – a s ním jsem poslouchal Clinta jako předtím a znovu stejně se smyčci a znepokojivými kytarovými plochami v pozadí...



Není vůbec důležité, jestli to dává smysl, jestli je příběh kompletní a jak se vyloží či pochopí, to podstatné a jediné jsou emoce, těch pár minut, kdy jsem si říkal, že to je přesně ono, a teď vím, že nechápu a nechci o tom přemýšlet, protože daleko raději si uchovám ony pocity zvláštní krásy, které jsem viděl v obrazech, kdy kytky prorostly tělo a oči se naposledy zavřely a ...



V očích jsi měla strach, víš? Něčeho se bojíš, něco Ti brání – a nikdy, nikdy jsem Tě neviděl tak moc zranitelnou jako v momentě, kdy jsi přemýšlela, jestli si vše nezničila jen tím, že jsi mi vyhověla tenkrát v noci, kdy příroda byla proti a já vlastně ani tolik nechtěl, a Ty jsi tam pak ležela a přitulila se a já vlastně vůbec nevěděl, co říct a co dělat, a šeptal jsem Ti mezi vlasy neslyšitelná slova a hladil Tě a pak ráno, když jsi odjela, jsem najednou začal cítit, že Tě chci vidět zase...

A včera jsme už byli spolu od začátku a já byl v Tobě někdy nad ránem; a zase Tvoje oči, v nichž je směs toho, že si nevěříš nevím proč, a taky ještě něco, co neumím rozpoznat a určit a co Tě bolí už hodně dlouho a ještě teď je to někdy cítit, vím to – a taky vím, že potřebuješ pocit, že je někdo s Tebou, to je ta substance, která Ti ráno dává sílu vstát a jít a žít...

Isabel: Together we will live forever.

NP Clint Mansell – Death is the Road to Awe (2006 – The Fountain (OST))

sobota, března 10, 2007

Cestou zpět...

Bylo to stejné jako tenkrát, ale přece tak moc jiné; dělo se to samé a na stejných místech, ale přece jinde; byl stejný čas, ovíněná noc, bílé víno a cigarety, dlouhý večer... Mám strach; mám. Co chci? Bojovat s větrnými mlýny?

Vím, že jsi skvělá, vím to. Chceš být lepším člověkem, jako já chci, máš své sny a zásady, které Ti nemůže nikdo vzít, stejně jako nikdo mně, jsi silná a zranitelná zároveň. Tápeme ve tmě a kolem nás jsou tisíce otázek a my můžeme odpovědět na dvě nebo tři z nich; víc ne. Vše je otevřené a já přemýšlím, přestože bych neměl, řeším a ptám se a mám pocit, že chci něco, co neexistuje. Chci, aby mě někdo zachránil – a utekl se mnou z tohoto do jiného světa, kde bychom mohli žít věčně...

Shit! Na prahu zkázy i naděje. Tam teď stojím a nevím absolutně nic. Vím jen, že nesmím; nesmím přemýšlet a vymýšlet a promýšlet. Nesmím plánovat a hrát. Nesmím dělat cokoliv z toho, co dělám. Nesmím si vysnít svůj vysněný svět a do něj se Tě snažit zasadit jako vzácnou orchidej na smetiště svých útrpných představ. Nemůžu hledat tu vteřinu štěstí a pak zjistit, že to takto nemá smysl. Ve svých představách jsem několik měsíců či možná let před námi, místo abych vnímal ten pocit, který jsi mi dala, a těšil se, co přijde; bez plánu a grafu, prostě co přijde, náhle a neočekávaně, nebo pomalu a předvídatelně.



Nepamatuji si ten příběh, jen jeho útržky – ale přesto vím, že to bylo ono, ta neuchopitelná a nepopsatelná substance toho podstatného, co svět nabízí, ta zlatavá stopa vzorku plutonia, chemická sloučenina neznámého původu, která činí život životem, neuvěřitelně lehkými tahy namalovaná lidskost, láska, city, síla a strach, slabost a zklamání, naděje; vše dohromady jako úzký pruh světla v neproniknutelné tmě okamžiků, kdy se život láme jak stromy za noční vichřice. Bylo tam vše, naprosto vše, emoce, nálady, zprávy a jejich útržky, noční světlo a denní tma, srdce jako dar a láska mezi všemi těmi propletenými osudy, příběh o smrti a zrození vyprávěný naopak a jinak a spojeně i odděleně, druhá šance jako východisko i závěr, cesta jako prvopočátek všeho a to poslední, co nám vždycky zůstane, i když vše ostatní se ztratí a navždy zmizí...



Žijeme! Tohle je život a já to vím, ale přesto... ne; prosím už ne... Jsi tam. Prosím Tě jen o dvě věci: dej mi šanci a neboj se mě. A já se budu snažit a budu rozumný a normální a jen občas budu potřebovat, abys mně pomohla vstát a ukázat ten kousek cesty, který ztratím a nebudu ho schopen sám najít... Ne! Prosím jen o jedno: neboj se mě. Zbytek je na nás, na mně a na Tobě, na nekonečných večerech s vínem i bez něj, na přiblížení a přitulení se ve světě otráveném prostupující sobeckostí, na pohlazení po vlasech a sdílení půlnočních záblesků končících dnů, na ranním probuzení do sluncem zalitého jitra s konvicí čaje v kuchyni, na čištění zubů darovaným kartáčkem a utření se do půjčené osušky, na čase tráveném ve starých pokojích a na starých matracích, na nemožnosti najít ta pravá slova a věty v prvních momentech setkání někde v kavárně i jinde, na tápání a nesmělosti a nerozhodnosti, co říct v první větě a jak se usmát a jak odpovědět a jak Ti říct, že jsem tady a že mě k Tobě něco táhne, co nedokážu ani popsat, ani vysvětlit, ani zdůvodnit...

A teď tu sedím a vím, že cokoliv přijde, přijde správně, bez ohledu na výsledek; prostě to dopadne a skončí tak, jak má. Ještě žijeme – a plujeme po řece na svých chatrných vorech, a někde před námi, hned za ohybem řeky nebo možná daleko po jejím proudu, jsou peřeje a vodopády, zkoušky našeho života, a tam někde se může vor rozbít a my s ním, a podél břehů jsou světy a příběhy a města a krajiny, kterými procházíme a ony prochází námi, a někde daleko, určitě daleko, kam nemůžeme a nechceme dohlédnout, řeka končí a stéká pod zem, kde je jiný svět, musí tam být, protože konec nutně musí být novým začátkem...

[last lines]
Paul Rivers: How many lives do we live? How many times do we die? They say we all lose 21 grams... at the exact moment of our death. Everyone. And how much fits into 21 grams? How much is lost? When do we lose 21 grams? How much goes with them? How much is gained? How much is gained? Twenty-one grams. The weight of a stack of five nickels. The weight of a hummingbird. A chocolate bar. How much did 21 grams weigh?


NP Godspeed You! Black Emperor – Providence (1997 – F# A# oo (Infinity))

neděle, března 04, 2007

Světla za okny...

Světla za okny v černé tmě; v těch světlech, daleko od nás, žijí ženy a muži a jejich děti a snaží se užít poslední hodiny svobody před pondělním ránem, kdy všichni zkamení na pár vteřin v momentě procitnutí a uvědomění si, že je třeba vstát a jít a živit sebe i je.



V těle mám kilometry pohybu a v mysli zvláštní melancholii; jsem prazvláštně šťastný, těším se na další dny, hlavu mám plnou snů i nadějí. Chtěl bych s Tebou být tam, kam chceš na pár dní jet, a večer pak pít červené a položit hlavu na Tvé nahé břicho a nechat se hladit po vlasech na pár chvil – a balkón by byl otevřený a do místnosti by se vkrádalo noční jaro. Oba bychom se vzájemně nořili do sebe samých, čas by stál a noc by byla věčná; jen světla venku a usínající život by dávaly tušit okolní svět, který by se stal kulisou nekonečné noci...



Příběhy se prolínaly – bylo to další pokračování stejného vyprávění; a když nastala tma a ozvalo se piano a violoncello, jejichž zvuk pozvolna přešel do kytarové akordové melancholie, v ten moment jsem znovu pocítil ten samý pocit, jaký cítím, když chci zůstat sedět nekonečně dlouho a pak se možná nechat vyvést, kdy si přeju, aby se nikdy nerozsvítilo a venku mi někdo na záda nehodil batoh plný nutnosti jet domů a ranního vstávání za zbytečnostmi... Jsou to magické okamžiky: vyjít ze sálu ven a cítit jemný jarní déšť, vidět lesknoucí se mokro pod září tisíce luceren, dívat se do tváří unavených a spěchajících s pocitem, že jsem před chvílí byl na jiné planetě nebo na ní každou vteřinu odletím...



Ostrov a hora a v ní stezky a tunely plné bolesti, odhodlání, strachu i nenávisti. Patosu bylo málo, ale stejně ho bylo moc; ty momenty, kdy on zoufale a nešťastně prosil o pár dalších chvil, ale jejich bajonet mu nedovolil se ještě jednou nadechnout – to byla válka. Válka je šílenství a nenávist, krvavé zaslepení, kam nepatří patos a hrdinství. Z lidí se stávají štvanci, kteří pudově touží po tom, ještě chvíli žít, a v noci sní své krvavé sny s otevřenýma očima a ve dnech zavírají oči před realitou, která se nemůže ztratit. Válka je apokalypsa a apokalypsa znamená válku; ten film je definicí a vše ostatní je a bude už jen další poznámkou pod čarou...



Válka je pro nás něco tak moc neuvěřitelného a nepoznaného, mediální realita z ní udělala jiný svět – všechny boje se přeci odehrávají v jiné galaxii, daleko a v jiném čase. Válka je pár vět ve večerních zprávách těsně před předpovědí počasí, válka je několik obrázků před výsledky fotbalové ligy. Válka jsou stejné události zkopírované a vložené do týdnů, měsíců i roků, válka je pokrčení ramen, smutný pohled, krátké zamyšlení – a nic víc.



A pár desítek minut na to jsem stál na kopci a díval se na pražská světla, nad domem za mnou ve větru vlála prezidentská standarta, kolem mne byla tma a ticho, jen prázdná plechovka se kutálela z kopce tam a zase zpět, vítr si s ní hrál – a já se opřel o zídku jako tisíce lidí přede mnou, sklonil se a zapálil si, a jen stál a mlčel a díval se a nepřemýšlel; prostě jsem byl a existoval, žil jsem prázdnotou, která mě bytostně naplňovala.



Ty jsi pracovala a já Ti psal, zatímco jsem bloudil starými uličkami tam za řekou, byli jsme spolu, ale přeci od sebe, a další den zase a znovu; měl jsem pocit, že jsi tak blízko, že stačí otevřít dveře a vejít do druhého pokoje a tam Tě najdu, s růžovým vínem a rozečteným příběhem o Tomášovi, Tereze a Sabině.

Musíme se potkat; nebudu nic hrát, nic předstírat, nic slibovat ani chtít, nebudu nic nabízet – jen budu sedět naproti Tobě, budu mluvit a naslouchat, budu sám sebou a po Tobě budu chtít to samé. Co přijde? Nevím; a neřeším to, teď už ne. Nechci nic plánovat, chci žít – bez grafů a načasovaných odpovědí a setkání, chci Tě poznat, chci se spustit po laně do propasti Tvé duše, chci tam dole narážet do stěn a zapamatovat si obrysy Tvého já, chci být tak hluboko, jako ještě nikdo, chci Ti rozumět beze slov a mlčet a tak Ti sdělovat své pravdy a sny...

NP Mogwai – Team Handed (2006 – Mr. Beast)

středa, února 21, 2007

Maličkosti večera...

Posadil jsem na úzký práh zdi nástupiště, otevřel stránky a začal číst. Byl večer jako každý jiný, kolem proudily duše přetížené obsahy svých nákupních tašek - čtvrteční večer bez sebemenšího příslibu čehokoliv, co by jen vzdáleně mohlo připomenout slavnostně hřející paprsky poledního slunce, které jsem cítil před několika hodinami. Z tunelu začal vanout zimní vítr temnoty, jaro zmizelo a najednou bylo chladno; vlak přijel, zastavil, otevřel svou náruč - a já vešel. Když jsem na příští stanici vystupoval, bylo mi jedno, že jsem jel na opačnou stranu – snad proto, že nikde nikdo nebyl, nikdo nečekal, čas neexistoval a já chtěl cítit tu marnost osamělého večera mezi oprýskanými činžáky, cinkajícími tramvajemi a tiše se rozjíždějícími autobusy.

„To nejlepší, co ti mohu přát, mé dítě,“ řekla víla Černchůlka v Thackerayho Růži a prstenu, „je trocha neštěstí.“

Odmlčel se, neboť se mu ledacos připomnělo, a potom to shrnul: „Jenže, Franzi, já ještě nejsem tak otrlý jako ty; když uvidím takovou krásnou skořápku, vždycky mě trošku zamrzí, že nevím, co je pod ní.“

Baby nepokojně pohnula koleny – byla vtělením všech nespokojených žen, které před sto lety milovaly Byrona, ale přes tu tragickou záležitost s gardovým důstojníkem v ní bylo rovněž něco dřevěného, co dávalo tušit onanii.

Ale Dick Diver – to byla dokonalost sama. Tiše se mu obdivovala. Měl zarudlou a ošlehanou pleť a krátké vlasy téže barvy – přecházely v lehký porost, který se kudrnatil po pažích až na ruce. Měl jasné, tvrdé modré oči. Nos měl trochu špičatý a nikdy nenechal nikoho na pochybách, na koho se dívá nebo s kým mluví – a to je velmi lichotivá pozornost, protože kdo se vlastně na člověka dívá? – dotýkají se nás jen letmé pohledy, zvědavé nebo lhostejné, nic víc. Jeho hlas, v němž zvučela neurčitá irská melodie, se ucházel o přízeň světa, a přece v něm cítila tvrdost, sebeovládání a sebekázeň, své vlastní ctnosti. Toho si vybrala, a Nicole, která zvedla hlavu, viděla, že si ho vybrala, a zaslechla ten kratičký vzdech, že už někomu patří.

Potom se Rosemary schoulila k matce do klína a plakala.
„Mám ho ráda, mami. Jsem do něho zoufale zamilovaná – nikdy jsem netušila, že bych k němu mohla cítit něco takového. A on je ženatý, a ona se mi taky líbí – je to prostě beznadějné. Já ho mám tolik ráda!“
„Jsem na něho zvědavá.“
„Pozvala nás v pátek na oběd.“
„Jestli ses zamilovala, měla bys být šťastná. Měla by ses smát.“
Rosemary zvedla oči, obličejem jí proběhlo krásné zachvění a zasmála se. Matka na ni vždycky měla velký vliv.

Maminku potěšilo, že Rosemary udělala přesně to, co jí řekla, ale přesto si přála, aby se už dcera vrhla do života sama. Paní Speersová vypadala svěže, ale byla unavená; postele umírajících dokážou lidi unavit a ona bděla už u dvou.

Do temné zakouřené restaurace, kde bufet voněl vybraným syrovým jídlem, vklouzly Nicoliny nebesky modré šaty jako zatoulaný zlomek počasí venku. Vyčetla jim z očí, jak je krásná, a poděkovala jim zářivým úsměvem pochopení.

Ale Nicole zapadla ještě do jednoho obchodu a tam jim oběma koupila korzety a jeden poslala Mary Northové. Teprve potom se zdálo, že si vzpomněla, a najednou roztržitě zastavila taxi.
„Sbohem,“ řekla Nicole. „Dnes jsme si užily, že?“
„Ohromně,“ řekla Rosemary.
Bylo to těžší, než si myslela, a všechno se v ní vzpíralo, když Nicole odjížděla.

„Myslela jsem si, že dokud člověku není osmnáct, na ničem nezáleží,“ řekla Mary.
„To je pravda,“ souhlasil Abe. „A potom taky ne.“

V temné jeskyni taxíku, naplněné vůní parfému, který si Rosemary koupila s Nicole, se mu opět přiblížila, přitiskla se k němu. Líbal ji, aniž z toho měl potěšení. Věděl, že je v ní vášeň, ale v jejích očích ani na ústech nebylo po ní nejmenší stopy; dech jí byl slabě cítit šampaňským. Tiskla se k němu zoufale, políbil ji ještě jednou a zchladila ho nevinnost jejího polibku, pohled, který v tom okamžiku mířil za něj do noční temnoty, do temnoty světa. Nevěděla ještě, že nádhera je věcí srdce; ve chvíli, kdy si to uvědomí a roztaje ve vášni vesmíru, by si ji mohl vzít bez zaváhání nebo lítosti.

Pořád ještě byli ve šťastnějším stadiu lásky. Měli jeden o druhém plno srdnatých iluzí, nesmírných iluzí, takže jim připadalo, že jejich osobnosti se spojily na takové úrovni, kde žádné jiné lidské vztahy nehrají roli. Zdálo se, že se tam oba dostali neobyčejně nevinní, jako by je k sobě dohnal čistě jen sled náhod, tolika náhod, až nakonec museli nabýt přesvědčení, že jsou si určeni. Dorazili tam s čistýma rukama, aspoň se jim to zdálo, neposkvrněni pouhou zvědavostí nebo pokoutností.

Věděl, že to, co právě dělá, znamená obrat v jeho životě. Nehodilo se to k ničemu, co předcházelo, nehodilo se to dokonce ani k účinku, jaký to snad, doufal, bude mít na Rosemary. Rosemary v něm vždy viděla vzor korektnosti – ale obcházet tu takhle kolem dokola byla dotěrnost. Jenže Dick si nemohl pomoci a musel se tak chovat. Byl to projev nějaké skutečnosti ponořené pod práh vědomí: cosi ho tu nutilo obcházet, postávat, v košili s rukávy, které mu přesně padly v zápěstí, a v saku, jehož rukávy obepínaly košili, jako by to byl válec a košile píst, v límci, který mu seděl u krku jako ulitý, s perfektně ostříhanými rezavými vlasy, v ruce toliko se šviháckou aktovečkou – právě tak jako jiný muž, jenž kdysi zjistil, že musí zůstat stát před kostelem ve Ferraře jenom v pytli a posypán popelem. Dick tak splácel daň věcem nezapomenutým, nerozřešeným, nevykořeněným.

„Je to dítě.“
„Stejně je přitažlivá.“
Mluvili páté přes deváté, a každý říkal, co chtěl říci ten druhý.
„Není tak inteligentní, jak jsem si myslel,“ prohlásil Dick.
„Je docela chytrá.“

Když už ani nemůže hrát na piano, co chce, je to jistě příznak toho, že život se dostal do příliš přejemnělých kolejí. Zůstal dlouho ve velkém pokoji a naslouchal bzučení elektrických hodin, naslouchal času.

„Ne, není,“ trval tvrdošíjně na svém, obrácen k bezejmennému chuchvalci kožešiny. „Dobrým chováním jenom připouštíme, že všichni jsou tak jemní, že s nimi člověk musí zacházet v rukavičkách. A teď si vezmi lidskou úctu – člověk jen tak druhému neřekne, že je zbabělec nebo lhář, ale když celý život šetříš pocity druhých a podporuješ jejich marnivost, dostaneš se tak daleko, že už nedokážeš rozlišit, čeho by sis u nich skutečně měla vážit.“

Vzpomněl si, jak k němu jednou přiběhla mokrou trávou a tenké pantoflíčky měla promočené rosou. Postavila se mu na boty, uhnízdila se u něho, zvedla obličej a ukázala mu jej jako knihu, otevřenou na nějaké stránce.
„Mysli na to, jak mě máš rád,“ zašeptala. „Nechci na tobě, abys mě měl takhle rád pořád, ale chci, aby sis to pamatoval. Někde ve mně vždycky bude ten člověk, kterým jsem dnes večer.“

„Tak tys mě zničila, co?“ zeptal se ironicky. „Tak potom jsme zničeni oba. Tak-“
Ztuhla hrůzou a vtiskla mu do pevně sevřených dlaní i druhé zápěstí. Dobře, půjde s ním – znovu pocítila krásu noci, najednou tak živě ve chvilce úplného porozumění a sebezapření – tak dobře –
- ale Dick ji zničehonic pustil, obrátil se k ní zády a konejšivě vzdychl.
Nicole se na tvář řinuly slzy.

Tvá žena tě nemiluje,“ řekl Tommy zničehonic. „Miluje mě.“
Oba muži na sebe pohlédli s výrazem podivné bezmoci. V takové situaci nemohou muži navázat duševní kontakt, protože jejich vztah je nepřímý a záleží na tom, jak mnoho žena, o niž jde, každému z nich patřila nebo bude patřit, takže jejich city procházejí rozpolcenou osobností jako při špatném telefonickém spojení.

Po svatbě zůstávala Nicole s Dickem ve styku; vyměňovali si dopisy o obchodních záležitostech a o dětech. Kdykoli řekla, a říkala to často: „Milovala jsem Dicka a nikdy na něho nezapomenu,“ odpovídal Tommy: „Samozřejmě že nezapomeneš – proč bys také měla?“


Vsadím na jednu kartu; jiná cesta není. Mám jen strach, že namísto reality vidím jen své sny, že nebudu umět opatrně čekat, přešlapovat, vyčkávat, hrát a být nablízku – to vše dohromady je totiž jediný možný a správný způsob, jak nepodepsat naše parte před začátkem příběhu, který nás může oba spálit tak moc, jako neopatrné plavce ve vysoké peci, z níž odtéká řeka žhnoucí oceli... Chtěl bych a přál bych si, aby naše noc byla něžná, ale něžná navždy – vím, co jsi mi psala; chtěl bych s Tebou mlčet, poslouchat křupající sníh a vnímat vůni deště...

Guns n' Roses - November Rain (2004 - Greatest Hits)

neděle, září 24, 2006

Snad jsem tomu i věřil...

Kruh, nekonečná dráha, kužel vztyčený k nebesům; po jeho obvodu se pohybuji, rychle i pomalu, nocí i dnem, běžím, spěchám, loudám se... Budeme vůbec někdy šťastní? Proč je láska tak slabá? Má opravdu zvítězit strach, soucit, lítost, zbabělost a minulost? Tahle hokejová pětka podprůměrného klubu přece nemůže porazit naději, světlo, city, touhu a budoucnost... nebo ano? (K čemu jsou řečnické otázky?)

Tenkrát jsem tam byl s tou, kterou jsem nikdy nezískal... ani nevím, jak jsem Tě pojmenoval. Královna flirtu, sprinterka pomačkaných písmenek neustále vrnícího telefonu, ztělesněná roztěkanost způsobená hledáním nenalezitelného, tenké dlouhé cigarety... a hlavně, ten pocit, který vzbuzuješ - ta touha ochránit Tě před zlým světem, ukázat Ti ten pravý život (ulepený staniol hořké čokolády), přinutit Tě mě milovat...



Kámoš. Energie, smích, naděje, slzy... ale hlavně víra. Víra v život, lásku, v mládí a radost, víra v přátelství, hledání, porozumění, krásu a lidskost, víra v otevřenost a svobodu, víra, že život stojí za to žít...



Vše je jen hra. Hrajeme si s ostatními, hrajeme, že jsme jiní, hrajeme si sami před sebou... síla znamená opustit naše tělo, nechat duši vzlétnout pár metrů nad naší schránku, podívat se dolů a začít se... bavit a smát a plakat a nevěřícně kroutit hlavou nad naším nepochopitelným počínáním a dívat se, jak bojujeme prohrané bitvy, jak věříme v zázraky desátého vstoupení do stejné řeky, jak porovnáváme neporovnatelné, jak se bojíme, že už nikdy nebudeme milovat, jak sníme s otevřenýma očima a běžíme vstříc bajonetům nevyhnutelných proher, jak dýcháme večerní vzduch a objímáme toho druhého, o němž si myslíme, že nás zachrání, jak pateticky opouštíme a rozhodujeme a vyčítáme a mlčky se díváme, jak litujeme právě vyřčených slov, jak se bojíme přiznat si pravdu, kterou neznáme, jak odpouštíme neodpustitelné jen pro ten závan lásky dýchající nesměle a tiše někde na rozhraní minulosti a přítomnosti, jak cítíme... to vše, život, dny, hodiny, noc, vteřiny...

NP Gabriel Fauré - Valse-Caprice, Op. 30 (1990 – Piano Music, Pascal Rogé)

neděle, dubna 09, 2006

Už dost... (inside myself)



Už dost! Chtěl bych poručit svému mozku, svému myšlení, svému vnitřnímu já. Chtěl bych mu říci, aby přestal: aby mě přestal ničit, aby mi přestal něco nalhávat, aby mi přestal motat hlavu sny a představami, aby mě přestal nutit dělat nepodstatné, aby mě přestal trestat a týrat, aby přestal věřit a doufat v minulost, aby přestal pochybovat o budoucnosti, aby přestal řešit nevyřešitelné, aby přestal přemýšlet o prázdných zoufalostech měnících se v prach zapomnění v okamžicích svého zrození, aby přestal... přestaň, prosím, přestaň...

(A já se za odměnu přestanu litovat.)

Sakra, zase mám ten pocit, jako už tolikrát. Mám vše, vyhrál jsem vše, vždycky jsem měl vše... až na to jedno, až na Tebe. Někdy něco chybí, někdy něco přebývá, někdy jsem moc jednoduchý, někdy moc komplikovaný... najednou je vše strašně složité, neuchopitelné a nepolapitelné... jak to říci? Jak říci v jedné větě vše? Musím to cítit? Nebo to přijde samo?

Kolikrát jsem opravdu miloval?

Poprvé... bylo mi šestnáct, snil jsem a věřil, ztělesnění naivity. Nedostal jsem se dál, než k pravidelným větám přilepeným v zimě na brance Tvého domu, nic jsem Ti nikdy neřekl... bylo to smutně komické; ale už tehdy to byla černá nebo bílá, už tehdy jsem to tak cítil a vnímal, už tenkrát jsem to tak postavil...

Podruhé... ve stejné době, možná dříve, možná později. Ještě pro mě existuješ, vídám Tě, a vím jedno: jsi skvělá, naprosto skvělá holka, ta nejlepší, jakou znám. Chybí Ti a bude Ti chybět to, co hledám, ale přesto... máš vše. Jednoduše, samozřejmě, bez přemýšlení... závidím mu a přeji mu to, přeji vám to... Nedokážu psát, aniž bych nechtěl, aby si teď seděla vedle mě a rozuměla mi svým racionálně cynickým rozumem, který se vymyká, který je jiný... jsi... skvělá. Mám Tě rád.

Potřetí... a první rande. Rozpaky, rozpaky, rozpaky, večeře, rozpaky, rozpaky, lavička, ruka kolem pasu... rozpaky... byl jsem jako z jiné planety. Jsi teď... asi daleko, možná blízko, nevím... ale určitě jsi šťastná, zasloužíš si to, přeji Ti to...

Počtvrté... má největší prohra. Stala jsi se Věčnou... jak dlouho jsem Tě miloval? Týden? Dva? Nechci psát o těch letech, které jsme oba ztratili, abychom si jich tolik vážili, aby nám tolik daly... je to dávno, přesto blízko... chyběla Ti ženskost... kdyby jí bylo alespoň o trochu víc...

Popáté... o tom nechci mluvit a přemýšlet... kurva, ztělesnění ženskosti, vše, vše, mohl jsem... nešlo to, nešlo, nešlo... prohrál jsem, ztratil svůj štít, měsíce plynuly, nic, nic, nakonec nic… jen ten jeden okamžik, jedny polibky, na rozhraní opilosti a bezvědomí... tenkrát jsi mi byla nejvíce lhostejná... kde jsi teď? Hraješ své hry? Vím, že ano...

Pošesté... to jsi byla Ty. Začal jsem stylově, abych skončil mezi panely, na symbolicky zhroucené posteli... Náš příběh je všude kolem, v textu, v předmětech, v melodiích, v nás, v setkáních... stárneš, je to na Tobě vidět, ale přesto... chutnala jsi mi, když jsem Tě cítil na jazyku, a to pro mě bylo tak vzácné, tak moc vzácné... (Nechci už o Tobě dál psát, o své největší výhře i prohře zároveň... shit shit shit... prohrál jsem. Ten, který nikdy neprohrává, prohrál; nestačil, zklamal, nebyl dost dobrý, nebyl dost atraktivní, nebyl dost průměrný, nedával dost jistot, nedával dostatek průměrnosti, nedával dosti napětí, nedával... dostatek, prostě nedával dostatek všeho požadovaného...)

Proč to vlastně píšu? Chybí mi autocenzura...

Mám rád, tolik mám rád, když můžu číst, když mě baví číst... jenže je to tak vzácné, tak moc vzácné...

Můj památník, mé sny, je to mé, pouze mé, sobecky mé... narcistní, sobecké, neumělé, prázdné, lítostivé, rádoby intelektuální, přechytralé, nudné, opakující se...

Ty nejlepší věty nevymyslím, to dělají jiní:

Lidé jsou tak skuteční! Můžeme si na ně sáhnout. Řeč je jen příbor k porcování rychle se kazícího ticha. – Slyšíte to cinkání nad talířem? Mluví. Úsměvy jsou ubrousky, kterými si utíráme ústa ulepená od pohledů. Upíjíme třešňové kompoty rtů za výlohou. To co je v lidech opravdu skutečné, je jejich chuť. Proto tolik polibků. Jazykem mezi stehna, bradavky, prsty v puse, chodidla, kotníky. Veškerá touha je vlastně nepřekonatelná chuť ochutnat. Není na tom nic krásného, je to slabost. Absolutní prohra člověka před člověkem-zvířetem.

Znovu jsem se sklonil k peřinám, vdechoval jsem jejich vůni. Mazlil jsem se v polštářem a opakoval si slova, která mi kdysi řekla.
„Toužíš po silné ženské, a když ji dostaneš, tak na ni nemáš.“
Měla pravdu.


(Je to ono... není to dokonalé (to teprve někdy přijde), je to ale silné, reálné, pravdivé, smutné, veselé, krásné... Tobiáš umí psát...)

(V jednom ale nesouhlasím. Kdo si myslí, že je Kim Ki-Duk největší kýčař? Já, já... já se rozhodně nehlásím... až příliš mi toho dal...)

Poděkování na závěr. Děkuji. Děkuji Tobě; té, s kterou jsem seděl ztracen někde pod Hradčany, která se ptala, která byla... jiná a Jedinečná. Propojení virtuálního světa s reálným... praskla mi málem hlava z našich vět, ale... bylo to krásné, moc krásné... Víš, že jsi opravdu vysoká... a krásná?

NP Everything is about the same. The same songs, the same melodies, the same moods... What was the best moment of the weekend? Michiru Oshima... I just want to write down one thing: searching for bullshit will definitely remain searching for bullshit... (Those Who Tell the Truth Shall Die, Those Who Tell the Truth Shall Live Forever)