Chybíš mi; ne nějak silně a tragicky, ale tak nějak hezky a nostalgicky... Před očima mám žluté kalhotky, v kterých si přede mnou chodila to sobotní ráno, kdy jsi se styděla za svou nahotu a já byl sám sebou, a znovu si můžu opakovat jen to samé – jsi skvělá. Opravdu. Ty jsi ze mě neměla strach! Naopak – chtěla jsi objevovat a nesla jsi a budeš nést riziko toho všeho, co se stalo i nestalo. Jsme blázni – tohle se vrátí nám oběma; jednou Ti někdo ublíží a stejně tak i někdo jiný mně. Musí to tak být, mělo by to tak být a bude to tak; myslím si to – účet přeci musíme zaplatit...
Už ani nečtu recenze, nemají smysl; vždy berou více, než dávají. Takhle jsem mohl jít hledat vymřelý národ a dávno rozpadlou říši bez toho, aniž bych cokoliv čekal a věděl i chtěl; digitální triky, počítačoví tapíři, zástupy lidí a pyramidy a všechny ty umělotiny byly stejně zoufalé, jako 3D počítačové hry, Rambův příběh byl stejně nečekaný, jako nutný, a dítě zrozené v kapalině života připomínalo pražské Podolí a tamní bazén. Přesto to bylo dobré; snad pro tu živočišnost, která byla cítit a dýchala ze záběrů, nebo možná jen pro to, že otevřené bylo vlastně úplně vše...
Chtěl bych najít tu, která bude mít vše; bez kompromisů, bez společné budoucnosti a minulosti, jenom s přítomností, která bude tak explozivně třaskavá, že nám nedovolí přestat se milovat... Chci žít! Dýchat a milovat a líbat se a cítit život, chci být s Tebou a nenechat Tě nikdy utéct, chci být zraňován Tvou upřímností a bezstarostností, chci to zažít... ještě jednou – to bych chtěl; a pak už budu mít opravdu vše a pouliční lampy budou moci zhasnout nad ránem mlhavé noci...
NP Priessnitz – Jezero (2006 – Stereo)
