Zápis

1. DEN

Zbláznil jsem se. Fakt jsem to udělal. Jestli je něco jistého, tak je to fakt, že ta 20-ti kilová krosna mi pořádně srovná má záda opečovávaná kancelářskými židlemi a zdravotními matracemi. Jen donést ji na nástupiště a tam pět minut čekat na vlak vedlo k existenciálním otázkám typu „opravdu potřebuji dvě bomby do vařiče?“, „opravdu je nutné brát si s sebou tři trička?“, „opravdu jsou nutné dvě fleece bundy?“ a tak. Lehce se proklínám, sleduje krajinu z oken jedoucího vlaku.

Přestupy, zpoždění, výluky. České dráhy jsou zázračné – tři vlaky jsou zpožděné, každý o dvacet minut (naštěstí na sebe čekají), na trati je výluka, takže ke slovu přichází i projížďka autobusem, ale do cíle, Prostřední Lipky, přijíždíme jen s pětiminutovým zpožděním. Unglaublich. Mám energie na rozdávání a hlad jako vlk – těším se na roštěnou, než vyrazím do kopců.

Hospoda zavřená. Aleluja. Aspoň je klid a nezpiju se hned v první knajpě. Hladový obědvám na prvním kopečku; miňonky, okurku, müsli tyčinku, korbáčiky a Ondrášovku. Výživné, stylové, plnohodnotné.



Masakr! Je to nářez. Bolí mě záda, krk, šíje, nohy i kolena, zpocený jsem komplet, štiplavý pot v očích a v duši první pochyby. Ušel jsem první tři kilometry a tak nějak nevím.

Osmý kilometr. Někde hluboko v sobě jsem našel síly. A hlavně. Mám trik s krosnou – vyzvednout ji výše, utáhnout bederní pás – a váha se přenáší na pánevní kosti. Bříško je sice trochu proti, stlačené, chudák, ale to má za tu rozežranost. Pěkně do původních tvarů!



Na Králický Sněžník je to deset kilometrů. Chci tam vylézt, vyfotit západ slunce a ráno jeho východ. Snad tam nebude moc foukat. A snad tam bude kde postavit stan. Jde se mi dobře – asfaltka jemně stoupá, pět kilometrů dávám za hodinku; je lehce před šestou a já mám před sebou posledních pět kilometrů.

Jsem v prdeli. Cesta brutálně do kopce, odpočívám na každém hraničním patníku. Bolí mě nohy, lýtkové svaly, jde se mi opravdu zle. Vylézám na vrchol – a skoro se hystericky rozesměju; ten vrchol byl jen domnělý. S větou „to je teda kurevsky hezký představení“ odbočuju vpravo na poslední kilometr přímo na vrchol.

Vleče se to. Proti mně pár Poláků – zdravím a dělám, jaký jsem frajer. Melu z posledního.



Konečně vrchol. Fičí jako v pohraničí, což bude asi tím, že jsem opravdu v pohraničí. Oblékám se, rychle napít a něco malého sníst. Pár fotek. Na vrcholu stanování nebude – mizím do údolí. U pramene Moravy doplňuju vody a fotím nádhernou vysokou trávu tancující ve větru. Je mi lépe. Hledám místo, kde to zapíchnout.

Je po osmé, našel jsem plácek mezi stromy, kousek trávy uprostřed borůvčí. Poprvé stavím nový stan. Naštěstí je vše OK, jen jsem trochu pomalý. Zítra to bude lepší. Myšlenky na vaření berou za své – padá tma, já jsem rád, že jsem rád, a nemám vůbec chuť ani sílu vařit. Donutím se sníst tuňáka a pár rajčat. Zapíjím vodou. Hygiena před spánkem. Těším se, až si ráno prohlédnu puchýře – to bude super. Jdu spát.



2. DEN

Neuvěřitelné ráno. Slunce vychází a prosvětluje stan – je nečekané teplo, i vítr se utišil. Před sedmou vstávám. Balím karimatku, spacák, věci, batoh. A stan. Tohle mě nebude bavit, každé ráno. Naštěstí mě probudí a naladí snídaně – mýtina, slunce, ranní kafe a pár kousků papriky a sýra. Je nádherně! Nasazuji krosnu. Cítím ramena, a to dost. Ale ono to půjde!

První tři kilometry. Cesta je kopce, jde se samo. Jen se děsím, kam zase polezu. Potřebuju doplnit vodu, pomalu mi dochází. Je nádherně a po žluté proudí první turisti nahoru na Sněžník. Odbočuju na solitérskou červenou. Ještě šestnáct kilometrů. Mazec.

Cesta se vine po vrstevnici a je lesní, to je dobře. Pořád víceméně klesám – taky je z čeho. V duchu si říkám, že odpoledne to zase bude výšlap nahoru. Beru vodu z pramene a potkávám pár lidí. Nádherná holka. Sama, bez ničeho. „Ahoj,“ říkám ve stejnou dobu, jako ona mě zdraví „Dobrý den.“ Doplňuji „dobrý den“, míjíme se, v duchu se usmívám, ona pospíchá. Začínají mi chybět lidé. Já, solitér, escapist, útěkář, mám najednou s každým chuť si povídat. Zdravím první, jsem slušný hoch, a navíc je mi hloupé nepozdravit.



Scházím k hájenkám; jsem v půli dnešní cesty. V jedné z nich je občerstvení – není co řešit. Vida červenou, jak se klikatí dále do kopce, dávám klobásku a dvě Holby. Dobíjím baterky. Obrazně i v reálu – foťák ještě vydrží, ale kdo ví, kdy zase potkám elektřinu. A už vím, co je největší problém – nohy. Chodidla. Ráno jsem přelepil náplastmi bolavá místa, ale nestačí to. Dvacet kilo navíc je znát, navíc mám tenké ponožky. Zítra jdu do trekových a doufám, že to dnes nějak dojdu a vydržím. Ještě deset a půl kilometru. Do kopce. Je poledne – a já jsem šťastný. Momentální pocit; zítra může být vše jinak. Uvidíme, co naleznu na konci cesty. Je s podivem, že vůbec nejsem unavený, i když jsem toho dnes moc nenaspal, sklouzávaje spacákem po nakloněné karimatce. V noci bývá teplo – je léto a já blázním, čekaje zimu jak na severu. Tak. A jdu dopít tu Holbu. Chutná kurevsky dobře – a je to ionťák, ne?

To byl teda vejvar! Dva kilometry do kopce mi přišly jak pět, totální mazec, nahoře odhazuju bágl a klopýtám na louku s flaškou vody. Masakr. Ještě osm a půl kilometru a já mám pocit, že to bude fakt hustý. Vleče se to a je hicák – mám zasolený obličej jedna radost. Tričko má víc soli než slánka mořské soli u mě doma. Potkávám cyklisty v dresech – jó jede jim to rychleji. A dvě sympatické slečny jdoucí z Paprsku se psem – slibujeme si, že se odpoledne potkáme.

Doklopýtal jsem na Paprsek. Nemůžu chodit, nohy mě neposlouchají, puchýře tuším snad na celém chodidle a přidávají se kolena. Holt mám, co jsem chtěl. Dávám jednu Holbu – ionťák. Ještěže tu je hospoda. Stavím stan v přilehlém lesíku a vracím se zpět na pivo a jídlo. Konverzace se slečnou z odpoledne – shledání, v které asi nevěřila, když mě viděla, jak se plazím do kopce. Slunce začíná zapadat a padá chlad. Ležím na sluncem ozářeném kusu louky a nedělám nic, ale vůbec nic. Jakmile slunce zapadne, odpotácím se do stanu. Jdu spát. Zítra chci trochu zklidnit – a zagrilovat.



3. DEN

Vstávám s prvními paprsky slunce ve stanu. Noc byla OK, srnky chodily kolem stanu, až se větvičky lámaly. Dávám na nohy náplasti a obhlížím situaci – nic moc. Už vím, kde bude největší problém – v nohách. Puchýře, lýtka, stehna, pánev; vše bolí. Balím a vstávám – už mi to jde rychleji, vím jak na stan; do pouzdra nejprve všechny stanové tyčky.

Snídám u turistického ukazatele: paprika, sýr, džus. První lidí – a na dlouho poslední. Postarší manželé popřejí dobré chuti a pekelným tempem mizí – to se jim to jde, bez 20 kg navíc. Balím a vyrážím.

Cesta se vine po vrstevnici kolem 1000m – občas nahoru, občas dolů. V nižších polohách původní smíšený les s převahou buku, výše jen smrky a spousta borůvčí. Občas potkávám česače a sběrače – velké plastové nádoby od barev plné borůvek. Cesta k Smrku je nádherná – na hřebeni tráva, občas stromy, jde se skvěle. U Smrku pán, co jde k Paprsku opačným směrem – chvilku povídáme, pak odchází. Ležím na slunci a opaluji záda. Prohřívám se. A lenoším. Je nádherně – slunce a obloha bez mráčku. Strhaná utahaná Polka nese kyblík s borůvkami. Je čas jít.



Když si můžu postavit krosnu na lavici či stůl a vlézt si do popruhů, je to OK. Ale vyhazovat ji na ramena mě zmáhá – mám z toho odřené ruce a vůbec, je to 20 kg! A mám pocit, že krosna vůbec není lehčí, přestože by měla být – spousta jídla je už pryč... Jdu po hřebeni a prvních sto metrů se pohybuju jako kačer. Bolí mě nohy. BOLÍ MĚ NOHY!!! Puchýře, přestože mám trekové ponožky – nebo možná právě proto. V různých ponožkách se dělají puchýře na různých místech. Empiricky právě dokázáno. Scházím z hřebene do údolí k Sokolím skalám. Má tu být otevřená chata s krbem – a JE TU! Začínáme vše dávat do pořádku – cestou stolky, přístřešky, prameny, teď chata a krb. A ono to půjde – a né že né!

Nirvána. V krbu se topí, praská dřevo a na roštu se pečou plátky slaniny – já věděl, že ji mám vzít. Rošt je vysoko v komíně, grilování trvá tak hodinu – meju se mezitím v potoce a peru. Konečně je oběd hotov. Voní dřevem. Křupe. Chutná. Neuvěřitelné. Aleluja!

Po dvou hodinách balím a vyrážím směrem dále z kopce, k Nýznerovským vodopádům. Nad kolenem v stehenním svalu pravé nohy náběh na křeč – novinka, to tu ještě nebylo. Pajdám dál po asfaltce a říkám si, jestli jsem cítit na dva metry jako ten turista, s kterým jsem chvíli mluvil při grilování. Asi jo. Odhazuju bágl na rozcestí a k vodopádům jdu dál pěšky bez batohu. Stojí to za to – kaňon s masou vody, velký vodopád na české poměry. Jdu po asfaltce, nahoře potkávám zapocené odresované cyklisty. Každý máme to svoje, že.



Očistec. Zpátky na hřeben trhákem přímo do stráně. Jeden a půl kilometru do kopce mě stojí sil jako deset po rovině. Pot ze mě teče, opírám se o velký klacek, který jsem našel. Masakr. Vůbec to neutíká. Jdu krokem. Nahoře pramen – vrážím pod něj hlavu a nechávám se chladit. Kryoterapie – studené jak voda z ledovce. Do knížky na rozcestníku KČT přidávám vzkaz – stylově escapistický. Jak jinak.

Cesta po hřebeni. Hledám místo k utáboření, slunce začíná pomalu zapadat. Pábitelé jsou ti, které potkávám; starší kluk s kolem a věcmi k přespání – tlačí ho po hřebeni, nemůže jet, příliš mnoho kamenů. Babička na borůvkách – vzpomíná, jak ji kdysi polští pohraničníci na koních posílali zpět do Čech, ať trhá borůvky tam. Pletou se mi nohy, ale jdu dál – dávám na radu babičky a vyhlížím louku k přespání. Nikde nic. Potkávám mladý pár – chystají se zakempovat. Ukazují mi rovné místo k přespání uprostřed bukového lesa nedaleko hájenky a pramene. S povděkem dělám zábor a stavím přístřešek.



Večeříme. Naivita a sny mládí; je to krásné. Ona chce být vojenskou lékařkou, udělá-li přijímačky, a on se už nechce nechat vyhodit z VUT. Povídáme si o cestování a pijeme slivovici. Krásný večer – nechávám jim jejich sny, které jsou prozatím ještě nezkalené kompromisy, a odcházím zpět. Bude k jedenácté a je neuvěřitelně teplo.

Tohle není výlet o přemýšlení – není na něj prostor. Cílem je jít, dojít – a přežít. Drobnosti a maličkosti jsou důležitými milníky dne. Čas plyne tak pomalu, že skoro stojí. Každý den dvacet kilometrů. Stále na sever. Mám najednou pocit, že jsem tu už tři týdny – a on je to teprve třetí den. Jsem šťastný – ale chybí mi blízkost a souznění toho druhého. Sám člověk nemůže být nikdy šťastný, zcela a úplně. To už vím.



4. DEN

Noc byla klidná – kolenní ani kyčelní klouby už nebolí natolik, aby každé obracení se ve spacáku bylo utrpením. Vstávám, vařím kafe a snídám zbytky zásob. Je krásně, už před osmou – úplně modrá obloha. Loučím se s přáteli z včerejška, u blízkého pramene nabírám vodu a chvilku si povídám s paní z hájovny – společně blahořečíme faktu, že Rychlebské hory ještě nejsou turisticky objevené ani zdevastované.

Neuvěřitelné. Cesta vystupuje ze smrkového lesa a přede mnou jsou najednou jen nedozírné neposečené louky bez známek civilizace. Jen ticho, cvrčci, léto a prostor bez ničeho. Z bývalé sudetské osady Hraničky zbyl jen jeden dům – na zahrádce tři mladí lidé; zdravím, kecáme a jsem pozván na víno.

Čas plyne, je tu tak krásně, že bych zůstal navždy. Nadále pijeme a vaříme guláš. Přichází starý pan majitel, který mým hostitelům dovolil postavit stany na zahrádce – a pábitel začíná vyprávět. O tetřívcích a diplomové práci, kterou někdo o tetřívkovi musel psát, o neexistující autobusové zastávce, kterou tu někdo kdysi hledal, o letadlech a jejich letových řádech, o životě a vlastně o všem. Guláš je výborný a víno též. Po obědě procházím loukami a nikam se mi nechce; je tu až příliš krásně. Kraj světa, který ještě neztratil své původní kouzlo.



Tohle je magické místo. Celý den jsem jen tak ležel, zevloval, opaloval se, občas se šel projít po louce k nedalekému rozcestníku a zpět. Užívám daru nicnedělání a královsky se nudím – je to neuvěřitelná slast. Cvrčci všude kolem, slunce spěje k západu – naprostá pohoda... Stavím stan – dnes tu zůstávám. Žijeme jen jednou – a neopakovatelné věci je třeba rozpoznat a užít si. Padá tma a jen uhlíky popela, v nichž se černají pečené brambory, občas zazáří do tmy. Blíží se devátá a vrcholky stromů pomalu nelze rozeznat od oblohy. Pravda, kterou nacházím, je neuvěřitelně prostá – život je krásný a svět kolem nás s ním.

Ty brambory – ve slupce se zbytky popela a se solí – jsou delikatesní. Jsem gurmán i gurmet, žrout i požitkář – ve tmě večeřím popel s brambory. Je mi dobře. Popel je fajn. Nekecám.



5. DEN

V noci se probouzím chladem – poprvé spím na louce a ne v lese a je to znát. O poznání větší zima – není nic, co by udrželo teplo při zemi. Jsa jen v tričku a spodním prádle, nevzdávám se – utahuju zip spacáku. To zaspím, tu zimu. A taky že jo.

Ráno spím a užívám si spánku. Slunce, co vychází nad chalupou, začíná prohřívat stan – vstávám právě včas, abych se neupekl. Kafe, čínská polévka; melu z posledních zásob. Balím. Voda ze studánky, všechno umýt a znovu do batohu. Tohle ranní balení mě ničí.

Jsou plni života, ale někde v duši, její hloubi, cítí, že to není ono. Že něco chybí. Je to strašný pocit – jsou si vědomi svého nevyužitého potenciálu. Mohli dobývat svět – ale přešlapují na místě. Nebo je to vše jinak? Jen mě žene něco pořád dopředu a nedokážu se nikdy zastavit?



Odcházím, loučím se se všemi, i s panem majitelem – pábitelem. Šlechtický titul, jenž nesmí užívat, Bavorsko v Čechách, minulost a přítomnost postavená na geniu loci toho úžasného opouštěného místa. Vrátím se sem. Někdy. Jednou. Možná...

Jde se mi skvěle, louky voní a slunce svítí. Pomalu sestupuji níže a níže. Přestože jsem den odpočíval, je to stále o tom samém. Nohy. Puchýře, lýtka, stehna, kyčle. Bolí to. Už o tom nechci psát a navíc ani není důvod – zvykl jsem si. Jde s tím žít. Červená klesá z hor přes pastviny pomalu do údolí. Potkávám tři trampy a skupinku sedmi mladých lidí s batohy. Jedna holka je lichá – ta nejošklivější je single. Jdu dál a poprvé bloudím; kdybych sledoval úhel směrovky na bříze a šel šikmo přes louku a ne rovně, nestalo by se to.

Rychleby. Krásná zřícenina; zachovalejší než většina těch, které jsem viděl. Manželský pár – ona ke třicítce, on přes čtyřicet, dvě dcery osm až deset let. Je to láska? Byla někdy? On je cíleně starostlivý, pečující, milující, snažící se; hraje si na otce. Ona v duchu lituje, že do toho spadla tak brzo. Bude ho podvádět, s řidičem autobusu od vedle nebo obrýleným knihovníkem z městské knihovny. Vyjde to na stejno.

Přes Čertovy kazatelny scházím do Račího údolí – tančírna, rozpadající se pod tíhou času, tu stojí tak nepatřičně – pomník zašlých časů. Na ramena mi sedá melancholie. Jdu a za mnou hřmí. Zatahuje se – v horách možná už prší. Mám panický strach z deště – ještě jsem ho nezažil a nevím, jak na něj reagovat. Cesta do Javorníku je po asfaltu. Informační středisko. Lékárna – dokupuji náplasti. Zevluju po městě. Díra jak ta má rodná. A tedy krásná.



V místní Taverně si naplno uvědomuji tíži buranství a prázdnoty. Obrazy a pohledy. Opálené svalnaté rameno s tetováním, ruka visí z auta, mezi prsty cigareta – a na zadním sedadle dvě malé děti. Padesátiletí on a ona, zoufalci na pohled, a mezi nimi dvacetiletá dcera; už teď vypadá na třicet. Z očí jí čiší tupost; do vínku dostala celý svůj osud – od narození až po smrt bude její život prohra. Polák s tričkem bez rukávů, sportovní boty a v nich ponožky až ke kolenům – uprostřed léta to je parádní číslo. Tři pruhy na triku. Na náměstí cikáni – okamžitě mě přechází nápad nechat někde stan s věcmi. Rasový předsudek nebo řízení rizika? A číšník má k černým kalhotám bílé tenisky. Objednávám čtvrtý Budvar a doufám, že budu mít dost sil vstát, nakoupit ve večerce, dojít zpět do hor a někde zakempovat. A hlavně doufám, že nebude pršet. Jednou ale bude. Nějak to zvládnu.

Pivo je nejlepší ioňťák na světě. Jde to vůbec, nebýt na něčem závislý? Střetávat se s životem bez možnosti úniku, bez možnosti vidět vše jinak, z jiných úhlů, v jiných barvách? V té zlaté tekutině je pravda dnešního podvečera a já vím, že po pěti Budvarech se potácet do hor bude zatraceně těžké. Jenže teď jsem ve městě – a ve městě se musí pít. Piju. Aby mi bylo smutno. Chci se dojmout sám nad sebou. Idiot. IDIOT. Utíká mi život a já se plácám po dírách beze jmen; jako ta vesnice dnes – začátek obce / konec obce a ta cesta ani nebyla asfaltová. Přál bych si vzít to nejlepší z mých minulých a sloužit do té jediné, jediné pravé. Jenže to nejde. Život je kompromis. Kurevský kompromis.



6. DEN

V noci podivný sen o tom, že ke stanu jde někdo s rozsvícenou baterkou – probouzí mě ve snu s tím, že na parkovišti (!) se v zimě (!) nestanuje. Nevím, jestli tam v ten moment někdo ve skutečnosti byl, nebo se jednalo o čirý sen, těžko říci. Vstávám před sedmou – a je mi smutno. Postupem času odkrývám, že je to částečně kocovinou, částečně zataženou oblohou a částečně samotou předcházejících i nadcházejících dní. Spěšně balím; nevařím kafe, snídám Corny, džus a vodu. Vyrážím. To místo, které jsem nakonec na noc vybral, bylo skvělé – šikovně schované u rybníka na svažující se louce a navíc jen pár kilometrů od Javorníku.

Jde se mi tak nějak všelijak. Nejsem na tom moc dobře psychicky – vlastně nevím, proč tu jsem a co tu dělám. S postupujícím časem a vycházejícím sluncem se z toho dostávám – ono to nakonec půjde. Po vrstevnici se jde lehce, utíká to. Od hájovny v údolí mírné stoupání; stále je to OK.

Výstup přímo do svahu. Dnes musím vystoupat 500 výškových metrů a to není legrace; batoh mě tlačí zpět k zemi. Vleču se pomalu, metr za metrem, nohy necítím a potím se i na břiše. Konečně jsem tam. Vysoký kámen. Sundávám batoh a na vyhlídku jdu bez něj. Nádhera. Nečekaně okouzlující místo. Je tu fakt krásně – vidím do Polska a bavím se s Poláky. Matka a syn. Matka našla podivného načervenalého hřiba, zřejmě kováře či nachového – radím, že je jedlý. Občas mi dnes přijde, že od rána jsem na světě sám – kromě těchto Poláků jsem potkal jen starého pána v traktoru s manželkou tahající kusy dřeva – stylový obrázek. Sedím na vyhlídce, píšu escapist zápis do vrcholové knížky, dívám se do kraje a je mi krasosmutně – tak nádherné místo a já tu jsem tak zoufale sám. Někdy se sem vrátím – na západ slunce, ve dvou, na večerní grilování a stavění stanu pod skálou. Na jaře nebo na podzim. Jednou. Určitě.



Červená pokračuje po vrstevnici kolem pramene a pak přichází závěrečný výšlap přímo na vrchol. Jdu jak hlemýžď, pot ze mě lije, ale jdu. Bučina ustupuje a přichází smrky – a s nimi borůvky. Tuny borůvek. Mraky borůvek. Borůvková hora nemá své jméno nadarmo. Nahoře pár turistů; standardní modely. Mladý pár s dítětem. Tři ženy okolo padesátky bez manželů. A rodinka – otec, matka a dvě děti okolo dvaceti. Ta matka je tak ošklivá, že něco z té ošklivosti dcera musela získat – a je to tak. Pán valí třicet kilo na břiše, supící lokomotiva; prostě krásný a pohodový rodinný výlet.

Z rozhledny výhled na všechny strany, byť stále ještě v trochu v oparu, přestože už je poledne. Jeseníky. Sněžník. Smrk. Jezera v Polsku. Hory a roviny. Všechno okolo... Kluk – introvert – autista s batohem. Sbírá cestou rostliny nebo kameny; „má úžasný vnitřní svět“, řeklo by se – pravdivá fráze, odepisující člověka ze společenského života. Dost s tím sám bojuju, ale snažím se s tím alespoň něco dělat...

Obědvám jako pravý český paštikář: 2x rohlík, 1x paštika, 5x rajčata, 2x paprika a 1x pivo. Zásoby se tenčí a salám voní více, než ten nejostřejší parfém.



Do Bílé Vody je to deset kilometrů – většinou mírně z kopce. Na začátku trocha borůvkových orgií, potom se cesta začne více svažovat. Nikde nikdo. Prostě NIKDO. Do Bílé Vody nikoho nepotkám. Je tu zase ten divný pocit – jako by od rána přestali existovat lidé. Bez příčiny a vysvětlení zmizeli. Jsem tu sám, poslední člověk na téhle planetě; čas se zastavil úderem včerejší půlnoci.

Jakmile cesta vykoukne z lesa a objeví se první posečené i neposečené pastviny, je to hned lepší. Potřebuji rozhled a prostor. Uzamčen v lese, bez slunečních paprsků, se spadaným bukovým listím, které tu zůstalo od loňského podzimu, to není moc dobré. Pomalu docházím do Bílé Vody – a křik a výskání signalizují to, o čem mi pár, který jsem před několika dny potkal, s nadšením vyprávěl: koupaliště. V klidu docházím, sundávám boty a zjišťuju, že puchýře jsou opravdu všude. Úplně všude. Jdu si zaplavat, myju sebe i oblečení, relaxuju na slunci, přemýšlím; těším se na večeři.



Scházím do vesnice; turistická cesta na návsi končí. Kostel, řeka, autobusová zastávka, prodejna smíšeného zboží. Hledám restauraci, slibovanou ukazateli i mapou; „stylový“ hostinec otevírá jen večer. Síla jeho stylu je dechberoucí – vousatá paní roznášející pivo, místní štamgasti, co přišlo na jedno až čtyři po šichtě, krásný vesnický pár (on žluté tričko s nápisem Brazil a modré kraťasy, ona opálené oplácané tělo v nitkách oděvu), myslivec stylově pijící Jägermeistera a k tomu já – zpocený zoufalec s batohem, hledající něco k jídlu. Zde pochopitelně nevaří. Večeřím čtyři Holby, chipsy a 2 čokoládové tyčinky. Po osmé odcházím.

Poté, co slunce zapadne a padá soumrak, stavím stan na dětském hřišti za vesnicí uprostřed prolézaček. Nejkrásnější západ slunce – mraky propouštějí světlo, oranžová přechází v růžovou a naopak, je to nádherné. Mladý pár z hospody přichází zevlovat na hřiště – když se dostanou do ráže a já sedím nedaleko jako nedobrovolný pozorovatel, začínám mít pocit, že teprve teď je večer kompletní. Naštěstí odcházejí vyrušeni jinými opilci ze stejné hospody. I ti nakonec odcházejí. Jen poslední opilec zůstává, aby se díval na západ slunce a poté zaplul do postaveného stanu.



7. DEN

Probouzím se do zvláštního rána. Cítím, že je konec. Jsem na konci cesty. Jít dál či jet někam jinam už nedává smysl; už bych více ztrácel, než získával. Miska vah je vychýlena na druhou stranu. Je čas se vrátit – a žít volné týdny jinak, jiným dobrodružstvím. Poslední okamžiky na autobusové zastávce s pohledem na skomírající vesnici – je to depresivní. Působí to, že ti, co mohli odejít, jsou už dávno pryč. Tohle jsem potřeboval. Vidět i tenhle svět. Tuhle část země. Pro srovnání. Pro ten kontrast. Pro ten pocit.



EPILOG

Musel jsem to udělat; dokázat si, že to zvládnu, a utratit čas způsobem, který mi přijde rozumný. Byl jsem týden na cestě; a vlastně stále jsem. Neboť cesta je stav duše – a já cestuju i teď, když píšu tyto řádky, cestovat budu i tam, kde jsem vyrůstal, na cestě budu v Praze, potom na severu – a i v nové práci budu na cestě do té doby, než míra vyhoření překročí únosnou mez a já budu mít pocit, že už nejsem svobodný. Třeba to bude hned první pracovní den, třeba až někdy ve vzdálené budoucnosti. Doufám v to druhé.

Rychlebské hory jsou opuštěné, tajemné, vlídné i hrozivé, krásné, různorodé, měnící se. Ty kopce v sobě mají podivné kouzlo odcházejících časů, jsou nostalgické a melancholické. Nezplundrované dosud turistickým ruchem zůstávající tak místem, kde člověk může najít svoji vlastní cestu tím, že se ztratí, jde, putuje – a tvář vystavuje slunci a s ním i přicházejícím příběhům. Protože ten, kdo je na cestě, zažívá příběhy. Desítky momentů a setkání, které jsou jedinečné ve své neopakovatelnosti a nepravděpodobnosti.

Týden, sám, jen s batohem a pár věcmi k přežití. Sám se sebou, bez nikoho jiného, po sedm dnů. Byl jsem týden na cestě. A jsem i nadále. Putuju, dýchám, dívám se. Žiju.

Prší...

... a já dodělávám resty. Tohle je pro všechny, co mají srdce.

Stephan

Padá tma, šero, pomalu začíná noc. Dojedl jsem; všechno, co jsem dnes vpravil do žaludku, jsem si sám uvařil. Nová kuchyň mi začíná sloužit a já prožívám svátek vaření; zvláštní pocit. To, co je pro někoho denním chlebem, nebudu provozovat častěji, než několikrát měsíčně. A někdy ani to ne; nemám tolik času ani trpělivosti, nechce se mi vařit sám pro sebe. Jsem sám. Zoufale sám.

Jsme totiž sami. Všichni. V tomhle podivném století, kdy jsme získali více svobody, než dokážeme unést, zůstáváme sami. Padá tma a přichází další osamělá noc. Snídáme kulturní náhražky s pocitem, že zaženeme samotu, zoufale nacházíme výplně času, abychom na to nemuseli myslet a přiznat si to. Pokolikáté už. Jsme sami. Všechno je jen naoko, přestože se tváříme, že to má smysl, je to to pravé, že právě proto žijeme a dýcháme. Venku odkapává letní noc. Potemnělý pokoj osvětluje jedna slabá lampa. Stephan Micus tiše hraje. Venku se léto právě dostalo do krize středního věku. Světla v protějších oknech pomalu zhasínají; ráno přijde martyrium pravidelné povinnosti.



Je jedno, jestli vedle někdo leží, nebo už dávno odešel. I když někdo je, je strašně daleko. Na jiném břehu, v jiném světadílu. Hodnoty se neprolínají, jsou úplně jiné. Když jeden chce utíkat, druhý chce přicházet. Když jeden chce být neúspěšný, druhý touží po úspěchu. Když jeden chce být sám, druhý touží po společnosti. Na první pohled reklama na úspěšný život; na ten druhý samota, strašná samota. Náhražky a placeba zaplňují bloky hodin jednotlivých dnů. Chybí nadčasovost. Chybí láska. Nikdo už ani neví, co vlastně znamená. Je tak široká, že se do ní vejde cokoliv, a to co by v ní mělo být, je už dávno vypreparováno, spláchnuto, neexistuje; ten malý nejcennější drahokam se ztratil a nikdo už neví, kde je, jak vypadá, jak voní a jak se blýská. Všichni o něm mluví, přidávají a ubírají, touží po něm; jenže to jsou jen zkazky, pochroumané příběhy, nereálné sny.



Nevím, co je horší. Být sám, či sice nebýt, ale ve skutečnosti se cítit ještě osamělejší. Daň svobody je až příliš velká; bere schopnost žít s někým, podřizovat se (ne proto, že člověk musí, ale protože chce), odebírá strach ze ztráty – není totiž už co ztratit. Daň nesvobody je ale velká stejně tak – dříve nebo později přijde samota, i když člověk sám není. Jenže ta samota je nesvobodná – dobrovolný závazek na ramenou, který nejde setřást, batoh na zádech, který v sobě obsahuje kamení odžitých let, kaleidoskop šťastných chvil, které si chceme uchovat, a k tomu spoustu nesplněných snů, zakázaných otázek a balík cest, kterými jsme nemohli či nedokázali jít, a stejně tak ranec příběhů, kterými jsme podvedli toho druhého, sebe sama, své sny, svá předsevzetí a svůj život.

A pak to přichází. Konec. Silnější si ho přiznají; slabí také. Silnější získají svobodu se samotou, danajský to dar. Slabí získají samotu bez svobody; smutné to přiznání bolestné skutečnosti, že vše je pomíjivé, mění se, že po dnu přichází vždy noc, že vlasy mění barvu stářím, těla ochabují, mysl leniví, a vítězí pohodlnost – a poznání. Každý ho má jiné. Proto jsme sami.

NP Stephan Micus - Sara (2008 - Snow)

Tenkrát na Západě

Jsem doma. Ze všech cest, výletů i útěků. Oslava narozenin skončila a já se dívám na Tenkrát na Západě; film, který se mi nikdy nepřestane líbit koncentrací emocí, které v něm jsou, nečernobílostí, hudbou, okázalostí, vyhraněností, krásou a silou. Dabing je strašný; na YouTube pak hledám nejsilnější scény, které v originále mají ještě mnohem více devastující účinek... Skály Monument Valley jsou pozadím obrazů a já vzpomínám na ten čas, kdy jsem tam byl. Přijde mi, že svět se mění. Právě teď. Alespoň pro mě. Jsem na cestě; na útěku před konzumem. To je to, čeho se tolik bojím a z čeho mám takový strach. Z konzumu. Z věčného zatracení, zaprodání se pohodlnosti. Nechci to...



---

Ten kraj je zvláštní; je plný kontrastů. To první, co mě napadlo. Kontrasty. Povrchnost, neupřímnost, hraná srdečnost. A k tomu... koktejl neuvěřitelných setkání a míst.



Jeli jsme south-west loop, protože bylo teprve jaro a severozápad byl stále přikrytý sněhem. Pouštní slunce mě pálilo a spálilo, vzduch se tetelil nad nekonečně rovnými silnicemi, na obzoru zbytky sněhu pokrývaly vrcholy pohoří a při tom všem, při té neuvěřitelně krásně rozlehlé scenérii, jsem cítil omamnou svobodu, svobodu přes to všechno, co jsem musel vytrpět ve velkých městech.



Arches. Canyonlands. Capitol Reef. Zion. Bryce. Každý park měl něco a každý byl něčím unikátní. Nespěchal jsem; nechtěl jsem sedět každý den v autě a ukusovat nekonečné míle namísto oběda. V každém parku alespoň jeden celodenní trek. Viděl jsem většinu oblouků Arches a nechal se přitom sežehnout pouštním sluncem pod jasnou oblohou. V Canyonlands jsem při západu slunce obdivoval nekonečnost prostoru a stejně tak jsem bloudil a hledal věčnost v oblasti Needles; Peak-a-Boo byl název, který mě provedl trekem zde i v Bryce Canyon, místem neuvěřitelné nepředstavitelnosti. A poté Zion. Přežil jsem Angels Landing. A nenechal se spláchnout flash floods v Subway.



Civilizace, která je na křižovatce, která se musí změnit. Musí – a ví o tom. Přílišná závislost na pohonných hmotách, která je trojským koněm, jehož si dříve všichni tak rádi osedlali. Levý pruh čtyřproudé dálnice vyhrazen těm autům, v nichž sedí alespoň dva lidé; jeli jsme v něm sami. Ale mění se to; off-roady a SUV jsou na ústupu a hybridní Toyota Prius je vidět až nečekaně často.



Civilizace na jedno použití. Papírové či plastové tácky, kelímky, příbory. Historie převtělená do současnosti; led na benzínových pumpách a svázané balíky dřeva na oheň pro večerní steaky. Svoboda svázaná pravidly, ale o to větší tím, že pravidla si nikdo nedovolí porušit; jeden z paradoxů, který jsem tam pochopil. A nad tím vším podivná hraná soudržnost a pospolitost oděná v hávu zpocené otylosti, která je všudypřítomná, standardní, normální. „Jak je možné, že na Tvé svatbě jsou všichni tak hubení?“, ptali se kamarádky v Salt Lake City její kolegové. Na té svatbě nebyli všichni hubení. Ale proti tomu, co je zvykem a normou tam, byli štíhlí úplně všichni...



Japonští turisté patří ke Grand Canyonu stejně jako ke Staroměstkému náměstí; nikdo neumí zkombinovat trekové boty s GoreTexem s kalhoty od obleku tak, jako oni. Las Vegas je neony osvětlená oživlá poušť, kde člověk nerozumí, proč to tu všechno je, ale nemá sílu o tom přemýšlet. V Death Valley je venku jako v sauně – a vítr, který jinde chladí, tady připomíná fén na vlasy puštěný na maximum. Sekvoje jsou obrovské tak, že si to nikdo nedovede představit, dokud je neuvidí na vlastní oči – a u nich jsem potkal medvědí rodinku na vzdálenost třiceti metrů. Je to až komické – to, co se u nás radí při setkání s medvědem, platí v USA pouze pro medvěda grizzlyho – pro medvěda hnědého všichni radí „fight back“.



Blížil se večer a my stále stoupali a klesali serpentinami Sierry Nevady; poslední pumpa před národním parkem, plná nádrž, v přehrávači Hana Hegerová, sentiment a nostalgie v duši. Pak se silnice stočila doprava, začala klesat, objevil se tunel, kterým jsme projeli – a pak se nám zastavil dech i srdce. Na něco takového není nikdo nikdy dostatečně připraven. Ten pohled na Yosemitské údolí je neuvěřitelný, naprosto neuvěřitelný. El Capitan. V dálce Half Dome. A na pravé straně Bridalveil Fall. Stáli jsme tam v okouzlení snad hodinu, neschopni slov, a jen se dívali a mlčeli; co taky dělat jiného na takovém místě?



Cesta končila v San Franciscu; když jsme pak přejeli Golden Gate a dostali se na osamělou pláž u Pacifiku, od oceánu vanul silný vítr, byl chlad, vlny omývaly pláž do hladka a slunce pomalu zapadalo. Poprvé u Tichého oceánu. Horizont ztracený v moři.



Jednou se tam vrátím. Je tam až příliš mnoho míst, která chci ještě vidět, zažít, vstřebat a pochopit. Jednou...



NP Ennio Morricone - L'uomo dell'armonica (1968 - Once Upon a Time in the West (OST))

Nějak se to celé nepovedlo. Nebo ano?

Povedlo se mi jediné – dokázat si, proč jsem musel odejít. Protože Ty jsi už dávno někde jinde, náš příběh máš uzavřený v zaprášené poličce minulých let a jen já se dokážu bosý brodit střepy vzpomínek, které si házím před sebe tím, že stále ještě uvažuji o naší budoucnosti. Bylo to tolik jasné; my jsme na povrchu a vždycky budeme. Nic nadčasového. Nic trvalého. Nic...

Ležel jsem tam na chladné zemi a chtěl jít s Tebou nahoru; dávno nešlo o sex, šlo o mnohem víc – o lásku. Chtěl jsem Tě zachránit; zoufalec, dobrák, zbabělec, snílek, chudák. Co víc z toho? Všechno dohromady... Tvůj životní styl se Ti vrátil s takovou razancí, že – doufám – Ti ukázal cestu dál; poslední varování, stále ještě možná bez následků, naposledy... jaká budeš? Ty nechceš lásku a já to nikdy nedokázal pochopit...

Třeba jen potřebuji, aby uvadla Tvá krása. Třeba se potřebuji přestěhovat na jinou planetu. Třeba potřebuji potkat někoho, po jehož těle budu toužit tolik, jako po tom Tvém. Třeba jen potřebuji přestat přemýšlet.

Byl to víkend konce příběhů. Několik desítek hodin, kdy se zvedl vítr a šuměl v korunách stromů mého života. Větve se nakláněly, listí padalo; celý sad ale stále stojí. Sedím teď tam, kde jsem prožil většinu času první třetiny svého života, piju červené, cítím dozvuky nachlazení z páteční opilecké prochladlé noci, kdy jsem ležel tam v centru na zemi před vchodem do Tvých komnat, a cítím, že začínám být vyprahlý. Jako všechny ty americké parky středozápadu uprostřed léta. Čas stojí. Fotím stejné fotky stejného místa. I elektrické dráty stárnou. Barvy se mění. Já ne.

...

Po pár hodinách přišlo ráno a pak odpoledne a já se přesunul z minulosti do přítomnosti, jež nemá budoucnost. Seděl jsem na schodech před tím největším obchodním centrem ze všech a čekal, až vyjdeš ven na sluneční světlo z potemnělého přítmí metra. Dávno už je mi jedno, v čem a kam jdu, a užívám si vágusovské pohody uprostřed konzumního šílenství, v tichu se usmívám plynoucímu času, obtěžkancům v zajetí sobotních ranních igelitek, betonovým nádvořím a samotevíracím dveřím.

Jižní město, koleje, Blanice; vzpomínky. Stoprocentní opice jenom z klubu Blanice. První sex; to zklámání – to je jako všechno?

Seděla jsi pak naproti mně a bylo to skvělé, jako vždy. Bavíš mě a já Tebe. Pili jsme a jedli a čas plynul a já tam nechal dýško jako nikdy v životě; pustil jsem bankomatu žilou, abych přežil léto. „Už ho můžu chytit za ruku, když chci“, odpověděla jsi, když jsem se zeptal, co se změnilo a co je jinak. Namísto banálních frází o vztazích a chození a všech těch nálepkách, které na sebe dáváme a jimiž se svazujeme, jedna prostá všeříkající překrásná věta.

Když jsem Tě svlékal, sám jsem si tím nebyl jist. Jenže v padající tmě se černé duše lépe schovají – a my se museli schovat. Kdyby byl svět černý a bílý, bylo by vše jasné a zřejmé – a Ty bys jela domů a vstoupila do nadcházejícího štěstí. Jenže život má více barev a my jsme několik hodin žili láskou, která umře se svítáním, a když ses pak na mě schoulila po návratu na Zem, tiše jsme leželi a já si jen pamatuju, že pak jsi přišla ze sprchy, já seděl nahý v rozsvíceném pokoji bez záclon všem protějším oknům navzdory a hrál, a když jsem se Tě zeptal, jestli znáš tu scénu s panenkami, tak jsi řekla, že ano, a já hrál a Ty jsi se ke mně přimkla zabalená v bílém ručníku, a kdybych měl v sobě ještě nějaké city, možná by mi do očí vstoupily slzy, na chvíli, na pár prchavých okamžiků...



Max Richter – The Blue Notebooks (2004 – The Blue Notebooks)

Před Cestou

Muž přitáhl chlapce ještě blíž.
Pamatuj si, že co si dáš do hlavy, tam už zůstane napořád, řekl. Měl by ses nad tím zamyslet.
Něco zapomeneš, nebo ne?
To ano. Zapomeneš, co si chceš pamatovat, a pamatuješ si, co chceš zapomenout.

Konečně po čase řádky, které mají smysl. Kde nejde o povrchnost, ale o to nejdůležitější; o život. Všechno do sebe nějak zvláštně pasuje; sedím v zapoceném nakyslém kupé a čtu o mrazivých nocích v temných opuštěných staveních, kde se člověk paradoxně probouzí zpocený a ulepený od tepla z ohně, který si rozdělal uprostřed betonové místnosti z posledních kusů nábytku. Několik hodin strávených s otcem; měli jsme k sobě tak nějak zvláštně blízko. Spojenectví beze slov, pár vět, vědomí přítomnosti toho druhého. Jak dlouho jsem to nezažil? A v knize je to stejně tak; vrátil jsem se do minulosti, kdy jsem byl malý kluk, který potřeboval vše vysvětlit a všemu rozumět. Kdy jsem cítil autoritu, lásku, kdy jsem byl bezbranný a závislý, kdy jsem neviděl a neuvědomoval si nic, co by mi vadilo, čím bych pohrdal a čeho bych se chtěl za každou cenu ve svém životě vyvarovat.

Vzal si od chlapce plechovku, usrkl a zase mu ji vrátil. Vypij si to. Chvíli tu posedíme.
To proto, že už se nikdy další nenapiju, viď?
Nikdy je hodně dlouho.
Tak jo, řekl chlapec.

To podstatné nám uniká, nechápeme to a nevidíme. Tento rok poprvé jsem si uvědomil, jak krásné jsou barvy kolem mne, jež se mění v průběhu času. Že obilí je na začátku jara neuvěřitelně zelené a pak se každým týdnem posunuje směrem ke zlaté, v níž dozraje během léta. Že západ slunce na různých místech planety vypadá vždy jinak, ale pokaždé je nádherný. Čím více na sever, tím více rudé; za pár týdnů tam budu. A nade mnou možná polární záře – chtěl bych ji vidět...

Pořád na tebe musím dávat pozor, řekl chlapec.
Já vím.
Když nedodržíš malé sliby, nedodržíš ani velké. Tak jsi mi to říkal.
Já vím. Jenže u mě to tak není.

Konzervy lunchmeatu, kompoty, fazole se slaninou, benzínový vařič. Každý další den je zázrak, každé ráno více bolí; poslední dny podzimu, které jsou ráno přikryty prvním sněhem. Všechno se může stát, i tohle.

Lidi se vždycky chystali na zítřek. Já to nechápal. Zítřek se totiž nechystal na ně. Zítřek ani netušil, že existujou.

Žánry se slévají dohromady a přestávají se dělit na dobré a špatné, na pokleslé a krásné. Naštěstí. Rozhoduje kvalita. Kdyby Cormac McCarthy tu knihu napsal před dvaceti lety, plavala by někde v proudu ostatních sci-fi apokalyptických příběhů a možná by získala věhlas v úzké skupině úzce zaměřených. Na milost už ale naštěstí bereme všechno, nebo lépe řečeno skoro všechno. Ještě totiž nejsme na konci. Protože definice hodnotného a pokleslého jsou nesmysly, stejně jako definice kýče; kdy to přestaneme řešit? To jediné, co je podstatné, je jednoduchá přímočarost skutečnosti, zda se to danému člověku líbí nebo ne. Zda to chce, či ne. Nechme lidem svobodu... Bývá mi zle z touhy výchovně vzdělávat, opovržlivě a ironicky hodnotit, vysmívat se z můstku podloženého duševně získaným. Kdo hledá, nachází; kdo nehledá, je šťasten v jednodušším světe udržitelné a pojmutelné hojnosti...

NP Paul Cantelon – Opening Titles (2008 – The Other Boleyn Girl (OST))

Všechno má svůj čas...

... a točí se stále dokola, jako hospodářský cyklus. Vždycky, když si vzpomenu na tenhle zápas, si uvědomím jedinečnost těch 90 minut. Krása je všude kolem; i ve sportu.



Nejkrásnější jsou emoce. Poslední vteřiny. Buzzer beater.



A chvíle slávy na vrcholu.



A poslední návrat ze zapomění.



Mám takovéhle momenty rád.

NP Stephan Micus - Morning Breeze (2002 - Towards the Wind (ECM 1804))

Na cestu

Nikdy jsem se k Pearl Jam nedostal, tahle kapela mne minula. Snad to bylo proto, že jejich distortion bylo před lety možná až příliš distorted, možná mi jen chyběl jejich Man Who Sold the World a možná to bylo celé jen tím, že jsem se pohyboval v hudebně úplně jiných sférách. Věděl jsem o nich, slyšel jsem o nich a byl si jist, že se jednou vrátím. Dobré věci neutíkají, naopak – stářím zrají. A čekají. Získávají na ceně.



Když jsem viděl na Febiofestu Útěk do divočiny, nebylo co řešit. Až příliš jsem byl zasažen kombinací toho zvláštního escapist příběhu a hudebních motivů, které ho doprovázely. Michaela Brooka mám rád, ale v tomhle případě to byl Eddie Vedder, kdo se dotknul nadčasovosti svými krátkými i delšími písněmi s poselstvím. Celé album je příliš krátké, písně končí až příliš rychle; jenže právě v tom je celá jeho síla. Že tam není nic navíc, žádná vata ani žádné neúčinné placebo. Žádné zbytečné výpovědi, jimž stejně nikdo nevěří, žádné zbytky z hudební střižny, které zůstaly ležet na zemi a někomu bylo líto je tam nechat, žádná skladba, která se zprotiví po několika přehráních, ať už je důvodem cokoliv.



Vždycky, když slyším Long Nights, mám pocit, že jsem na severu během nekončících dnů polárního léta. A v No Ceiling jsou schovány večery amerického středozápadu a v Society útěk z měst. A Guaranteed je potvrzení toho, že je člověk na správné cestě a že svoboda je strašně důležitá, stejně jako putování.



Neexistuje lepší soundtrack pro útěk před všemi těmi unavujícími součástmi třetího tisíciletí. Až se budu dívat na konci léta na zbarvené listí zrcadlící se v hladinách jezer Laponska, budou mi hrát v hlavě písně z tohoto alba. Nebudu se chtít vrátit, ale budu vědět, že budu moci zase někdy někam utéct, bude-li to zapotřebí. A nebude-li to možné, budu si alespoň moci pustit něco, co mi připomene, co svoboda je, co znamená, co přináší a jaká je její cena.

ED2K.

NP Eddie Vedder – Guaranteed (2007 – Into the Wild (OST))

Přecitlivělost

Vlastně ani nemusí utíkat nějak o překot. Na jeho zpátečním lístku teď jsou vynechána všechna prázdná místa pro stanici cílovou i výchozí a vepíše je tam jako držitel dle svého volného uvážení. A potom, když se nad tím zamyslí, jeho srdce překypuje touhou vyprávět někomu o tomto zařízení na zachycování vody. A pro tohle vyprávění sotva najde lepšího posluchače než někoho tady z vesnice. Když ne dnes, tedy pravděpodobně zítra to někomu všechno poví.
O tom svém útěku může začít přemýšlet až potom, třeba pozítří.

Zvláštní kniha. Jiná, zneklidňující, zraňující a osvobozující. Podivný kafkovský příběh zaplněný pískem, Motýlek utíkající z jeho sevření a přemýšlení o jednosměrných a zpátečních jízdenkách.

--

Jako kdyby mne někdo probudil prudkým zasvícením do obličeje. Mé oči slzí, v hlavě mi třeští a já se snažím vyléčit kapkami fernetu. Připadá mi, že stárnu. Začínám fyzicky odpadávat. Po běhu mě bolí hlava, stejně jako po sedmi pivech. Ničí mě alkohol, ale přesto si nedokážu poručit a nepít. Něco je špatně, cítím to. Tělo mě varuje a já se snažím poslouchat, ale ne vždy se mi to daří. Nedokážu si poručit tolik, jak bych měl, a stále vše jen oddaluji. Chci být lepším člověkem, ale namísto toho porušuji všechno, co by mi mělo být svaté. Klíží se mi oči, ale nechce se mi spát. Mám strach, má vyrovnanost je tatam. V duši je neklid a v hlavě chybí rovnováha. Jako když někdo špatně namontuje závit, nakřivo ob jeden, a pak utahuje. Jde to, chvíli to jde. Drží to. Ale je to špatně.

V místnosti je podivné ticho; jen tikot hodin a šumění ventilátoru mého notebooku, do něhož arytmicky vyťukávám slova a věty. Stárneme. Začínám si uvědomovat, jak je vše starší a opotřebovanější. Dům, terasa, schody, obložení stěn i dlaždice na podlaze. Rodiče, prarodiče, přátelé i já sám. V pokoji je tma – odhrnuji záclonu a dívám se na tmavomodrou oblohu s zčernalými mraky. To jediné mě uklidňuje; noční vzduch, oblaka, mizející světlo, ztichlé hlasy. Někdo startuje auto. Nejsem tu sám; jsem za to rád.

Vím přesně, co nechci. Přečíst všechny podstatné knihy světa. Vidět všechny důležité filmy. Slyšet veškerou krásnou hudbu. Navštívit všechny země, jež stojí za to vidět. Nechci toto vše udělat a vykonat a potom najednou zjistit, že je to špatně. Že jsem šel špatnou cestou. Že vše, co jsem se naučil a dozvěděl, mi je vlastně k ničemu. Nejen, že to nemohu nikomu předat, ale nemohu se toho ani zbavit. Je to pořád se mnou; němá výčitka toho, čím jsem trávil čas, protože jsem chtěl, byť nemusel. A všude okolo mne hořkost nevykonaného. To je to, z čeho mám největší strach. Náklady obětované příležitosti. Náklady obětované příležitosti mého současného životního stylu jsou totiž neuvěřitelně vysoké; utíká mi totiž to nejdůležitější – život. Zapomínám žít v tom svém přemýšlení a útěcích mezi příběhy, které ani nedotahuji do konce. Nejsem šťastný; jen to nalhávám sobě i všem ostatním.

Kdybych měl cigaretu, zapálil bych si. S provinilým pocitem, že bych neměl. A přitom ta nejkrásnější vůně na mě dýchá otevřeným oknem – vůně padající letní noci. Záclona se hýbe v jemných pohybech větru jako tanečnice, lampa svítí namodralým světlem a v mém pokoji leží na stole oznámení o promoci. Zase je to tu. Stárneme. Děsím se, že to podstatné mi uteče, že budu vědět všechno, co jsem kdy chtěl znát, ale zůstanu s tím úplně sám. Nevím, jak najít tu pravou hranici kompromisu, po které se vydám, jak snížit své požadavky, aby se sen mohl naplnit a já přitom nikdy nelitoval, nepochyboval a neváhal. Potřebuji najít to stopové množství svých snů a potřeb, jichž se vzdám, ale přitom to nijak nesníží uspokojení z toho, co získám a budu mít. Buď to takto jde a já budu jednou šťastný, nebo to možné není a já budu pochybovat a tápat do konce života...

Poslouchal jsem Mozarta, ale musel jsem ho vypnout. Dnes bych to nezvládl celé. Dnes ne. Obloha zčernala a mraky už nelze rozeznat. Do pokoje stále fouká noční vzduch a hraje si s bílou záclonou, z ulice zní úryvky hlasů a naproti svítí několik oken. Je klidná usínající noc.

NP Wolfgang Amadeus Mozart - I. INTROITUS - Requiem (Adagio) (Requiem for soloists, chorus, and orchestra, K. 626)

Míjíme se...

Otáčím se na rožni, griluji se ze všech stran. Do ohně odkapávají vzpomínky, syčí a prskají, poslední pohledy zpět se vypařují v šedivém kouři. Ze tmy se na mne dívají oči budoucích příběhů. Nedokážu se pro nic rozhodnout, protože není pro co se rozhodovat. Co chci, nemůžu mít, a o to, co se nabízí, nestojím. Svět se točí v podivném rytmu, potkávám Tě nečekaně v tramvaji a snažím se zapamatovat ty tři minuty Tvé přítomnosti, jež se okamžitě rozplývají jako nezaostřená fotografie. Dával jsem Ti pusu na tvář a přál si, aby tramvaj jela nekonečně dlouho. Štěpánská. Jsi na mě zlá, říkal jsem Ti, a Ty jsi mi říkala, že musíš být. Všechno jsem zapříčinil já. Svou přítomností, tím, že jsem, a tím, že jsem si uvědomil, jakou cenu máš. I.P. Pavlova. Zkomplikoval jsem celý příběh jeho zjednodušením. Je nás moc. Tři je moc. Musím vystoupit...



Ten film. Pohled do minulosti, která ještě nebyla digitální a vlastně ani analogová. Déšť, bláto a sychravé kopce. Ti, co utíkají před svým vlastním osudem, a ti, co ho pokorně přijímají. Dozvuky válečného šílenství jsou nejtragičtější v tom, že je nikdo neočekává a nepočítá s nimi. Proto tolik překvapí a proto tolik bolí. Zase je to tu; řízení očekávání – mantra platící vždy a všude...

Seděl jsem tam, Ty vedle mne a přátelé naproti. Někdy jsem nevěděl co říci, někdy jsem chtěl mlčet, někdy jsem byl v rozpacích a jindy se jen tiše usmíval. Přitahovala jsi mě; až příliš jsi se mi fyzicky líbila. Dýchala z Tebe pěstěná ženskost a já si vědomě i nevědomky nechtěl přiznat, že jsi prázdná. Že kromě té touhy a dychtivosti po úspěchu, která z Tebe sálala, v Tobě už možná nic dalšího není. Jenže to je právě ten paradox toho všeho – pro mě je to, co máš, důležitější než to, co mít nikdy nebudeš. Dobrovolně bych si nasadil španělské boty a nechal se zraňovat Tvoji samozřejmostí v touze ještě několik dní oddálit náš konec a alespoň ještě jednou z Tebe strhat šaty, vypnout mozek a přestat existovat...



Začalo léto, léto svobody. Prázdniny po sedmi letech; nemusím nic, ale všechno můžu. Jsem svobodný a budu svobodný, můžu jet kamkoliv budu chtít a mohu se kdykoliv vrátit, v hlavě se mi rodí podivné plány a já vím, že je musím uskutečnit. Žijeme jenom jednou a já musím poznat, kde jsou mé hranice. Musím to všechno pochopit. Musím narýsovat tlustou čáru, kterou smyje ranní déšť. Musím na všechno zapomenout, i na své vlastní pokřivené názory. Musím začít rozeznávat podstatné od nepodstatného, nutné od zbytečného a trvalé od dočasného. Musím přestat snít o tom, že budu žít, a namísto toho musím žít.

Poslední emaily; kolik jsem jich už četl? Kolik lidí už odešlo? Jsem tu tak dlouho... V tom mém bude poděkování, rozloučení a pak ještě jeden citát.

“Twenty years from now you will be more disappointed by the things that you didn't do than by the ones you did do. So throw off the bowlines. Sail away from the safe harbor. Catch the trade winds in your sails. Explore. Dream. Discover.” -Mark Twain

A pak, na konci, ještě jedna fotografie. Na stěně jedné rotterdamské školy je umístěn zvláštní nápis. Nevím, proč tam je, a nesnažím se ho ani chápat; až příliš se mi líbí svou mnohoznačností. Ale je tam. Je.



NP Michiru Oshima - A Bitter Shout (2005 – One Year in the North (OST))

Helios

Akustická elektronika. Sám nevím, jestli se ten termín používá, nebo jsem vymyslel nový terminus technicus, vzájemně si odporující slova jednoho sousloví. Ale takové to přesně je. Jemné a křehké, elektronické bez těžkých ploch a akustické nadýchanými tóny piana a kytarovými akordy. Ta hudba dýchá, pomalu plyne jako voda v řece v letním večeru, kdy slunce zapadlo a začíná padat rosa a chlad. A stejně tak se hodí k ranním slunečním paprskům prvního jarního dne. A poslednímu teplému odpoledni babího léta.



Dokonalé věci jsou vzácné a tohle album je jednou z nich. Nic na něm nechybí a nic nepřibývá, nespojitelné části přirozeně vytvářejí nerozdělitelný celek hudební symbiózy. Perkuse dokreslují plynoucí harmonie a na tváři se objevuje lehký úsměv spokojené vyrovnanosti. Možná je to smutné, možná melancholické, ale především skladby vyprávějí o tom, co přijde, než o tom, co bylo, odešlo a už není. Jsou o naději, o cestě, o zítřku a o příštím desetiletí.



Nikdy nepřestanu obdivovat hudební všestrannost. Když za skladbami nestojí týmy, ale jednotlivec. Když je album pravdivou výpovědí a ne sebepovedenějším kalkulem. Když jednotlivé skladby přirozeně přecházejí jedna v druhou, přestože jsou odděleny tichem. Když se z jemného stává ještě jemnější a z krásného ještě krásnější. Když se melodie line a větví a skládá tak přirozeně a nenásilně, že je nemožné skladby rozdělit na jejich části. Když je vše tak, jak má být.



Helios stojí někde mimo všechny žánry. Neznám nic podobného, nic tak křehce krásného, hřejivě melancholického a přitom s nadějí, nic tak jemného, citlivého a pravidelně dýchajícího...

ED2K.

NP Helis – Bless This Morning Year (2006 – Eingya)

Tvou vůni cítím dál...

... vždycky si vzpomenu na Davida, když ho vidím, tentýž typ obličeje, tentýž typ člověka, chodí jako on, mluví jako on, dokáže se na lidi dívat stejně upřeně, David, přinejmenším jeden, který mě miloval, možná až moc, tak majetnicky, žárlivě a vášnivě, až mě to dusilo, kdybych měla odvahu vzepřít se mu a nevytratila se ze dne na den jako zloděj, tak jsme ještě mohli být spolu...

Takhle jsem to nechtěl. A takhle jsem to nečekal. Nečekal jsem, že se mi budeš s odstupem času tolik líbit – vůbec přeci nejsi můj typ! Nevěřil jsem, že Tě budu chtít ještě někdy vidět – a teď se mi po Tobě tolik stýská. Nemyslil jsem si, že mi budeš mít co říct – a já stále myslím na věty, které jsi říkala. Jsi daleko a nechceš i nemůžeš mě vidět. Jsi blízko, ale přece tolik vzdálena. Chtěl bych Tě tu teď mít u sebe a hladit jako tenkrát tu noc, kdy jsme pili celý den a v noci nechtěli a nemohli usnout, protože to bylo tolik krásné a byl by to hřích, spát. Nejsi dokonalá – a o to víc Tě mám rád. Chybíš mi...



... dneska jsou chlapi tak strašně komplikovaní, tak nerozhodní, a po světě navíc běhá tolik nezadaných ženských, které jsou hezčí než já, Barbara večer slaví narozeniny v Baronovi, vsadím se, že domů půjdu sama, vítejte na dobytčím trhu, nejdřív jdou na řadu ty hezké a až po nich ty ostatní, doufám, že jsem se nenakazila, kvůli pár aférkám, které se ani nedají označit jako milostné, to už by byl vrchol, chlapi si mě neváží, pohrdají mnou, opouštějí mě ještě dřív, než to ve mně vychladne, nelíbím se jim a sama sobě taky ne, jsem jenom rezervní díra, prasnice, na kterou si vzpomenou k ránu, když už všechny hezčí odešly, a pak ji zahodí jako papírový kapesník...

Chci Tě, protože Tě nemůžu mít. Nebo je to jinak? Jak to mám poznat? Někdy mám pocit, že sám dokážu zvládnout a překonat všechny překážky tohoto světa, a jindy cítím, že bez Tebe nebudu moci ani usnout či vstát. Bylo to jen 22 hodin. 22 hodin, jeden festival, dva kluci s kytarou a hammondkami, 10 piv a jeden calvados, západ slunce na Petříně a jeho východ u Tebe doma. Byl jsem šťastný v té podivné melancholii odcházejícího příběhu...

... sám jsem si pod sebou podřezal větev tím, že jsem vsadil celou kariéru na jeden hypotetickej úspěch, žít znamená učit se prohrávat, už nevím kdo to řekl, nějakej myslitel, co byl módní ve vosumdesátejch, nejspíš Cioran, jo Cioran, tahle věta vážně sedí, je na mě jak ušitá...

Ráno jsem cítil Tvoji vůni na paži a večer jsem začal ztrácet energii, kterou jsi mne nabila. Ležím tu s pocitem, že bych chtěl odejít do vedlejšího pokoje – a v něm Tě najít. Pohladit Tě a zeptat se, dáš-li si čaj či víno. Plácnout nějakou hloupost a zasmát se svému vlastnímu vtipu. Dát Ti pusu na tvář a vdechnout vůni Tvého parfému. Sednout si na postel, dívat se na Tebe a nic neříkat. Jen být s Tebou...

...Audrey, má krásná Andrey de Ribancourt, vzít si tě byla trefa do černého, ale náš společný život je jedna velká rána vedle, krásná Andrey, jsi tak nádherná, dokonalá a bezchybná, že jsem tě nikdy ani nemiloval, naše manželství je jenom honosná fasáda, společenské alibi, každý den se podobá reklamě z mezinárodního módního žurnálu...



Jenže já nemůžu nic, nedokážu nic, nesmím nic. Hraji zakázanou hru na zakázaném území, jsem diverzantem ve svém vlastním týlu; zase jsem si vybral příběh, v němž nemohu vyhrát...

... co tady vlastně dělám, mezi všema těmahle bláznama na n-tou, proč musím dřepět na jejich meetinzích, když jsem ještě pořád ve zkušebce, ale co, aspoň odsaď můžu kdykoliv vypadnout bez výpovědní lhůty, možná ještě není pozdě, nikdy jsem si nedělal iluze, že život ve firmě je peříčko, ale že až takhle, když vidím, jak jsou tady lidi nespokojení, nešťastní, zatrpklí a ubuovsky posedlí mocí, tak mám chuť prásknout do bot a vícekrát sem nepáchnout...

NP Esbjörn Svensson Trio – Winter in Venice (1996 - Winter in Venice)

Wanna see you again before you leave...

Ovládla mne úzkost. Strach z toho, že jsem na špatné cestě, že jsem minul ukazatel pěšiny za štěstím a dál se vzdaluji podivnou klikatící se stezkou směrem k prázdnotě. Začínám se bát sebe sama. Zvyknul jsem si na absolutní svobodu; vše je vždy a pouze po mém, řídím se pouze vlastními pocity a rozhodnutími, která mne baví dělat. Jsem nepřizpůsobivý, neochotný dělat kompromisy, antisociální v touze vyhýbat se davům i skupinám. Mám pocit, že když někoho potkám, nevím vlastně, co říct; napadne mě tisíc vět zároveň a já raději mlčím. Pochybuji neustále o všech svých pravdách a rozhodnutích. Nostalgicky odvracím svůj pohled do minulosti a zbytečně se pohybuji v rovinách kondicionálů. Vypěstoval jsem si závislost na melancholii; mám pocit, že bez ní by život nebyl úplný, jenže si nechci uvědomit, že tato má závislost je až příliš v protikladu s mým osobním štěstím...



Můj mozek je defektní. Když jsem Ti to psal a vztáhnul k Tobě, urazila jsi se. Nechápal jsem to a ani teď to nechápu; vždyť to přeci nejde, žít s pocitem vlastní dokonalosti. Dokonalí můžeme být jen na povrchu; neustále se o to snažíme, chceme vypadat, že žijeme v absolutním štěstí, a stejně tak se snažíme o dokonalost vnitřní – jenže té nikdy nemůžeme dosáhnout. Naštěstí: protože pak bychom zůstali sami, navždycky...



Mám pocit, že většina věcí, co člověk dělá, je jenom náhražka něčeho jiného, po čem touží. Problém ale je, že vlastně nevíme čeho, protože obvykle chceme něco jiného, než co máme. Nebo hledáme důvody, proč to, co máme, je nám málo. Asi je pohodlnější snít a litovat celý život, že nám něco uteklo, nežli se pořádně o to svoje štěstí snažit a umět si ten život užít...

Pro tohle jsem Tě vždycky chtěl, i když jsem Tě neznal a neznám. Protože to je to Tvé tajemství. Nevyčerpatelná studnice vět a názorů, schovaná někde hluboko za Tvýma očima, a k tomu ráznost a rozhodnost. Vždy mi píšeš, že jsi slabá, ale ve skutečnosti je právě v této Tvé slabosti neuvěřitelná síla. Tvé štěstí bude jednou postaveno právě na tom, že jsi slabá, to je a bude největší paradox Tvého života, který Ti dříve nebo později dojde, pokud se tak již nestalo...



Nikdo Ti nedá odpovědi, bohužel. Nebo možná bohudík. Stejně bychom jim nevěřili a zkoušeli bychom stále dokola objevovat to, co bylo objeveno už dávno, ve snaze zjistit něco převratného. Nietzsche říká, že každý si musí zvolit svůj život, musí ho žít, místo aby jím byl žit. Vzkazuje nám, že máme žít svůj život tak, abychom byli ochotni tentýž život navěky opakovat. Byl bys ochoten do věčnosti znovu a znovu přesně opakovat život, který žiješ? Zvláštní myšlenkový experiment...

Seděl jsem tam a propadal se do propasti skepse a bolesti. Chápal, poznával, díval se a rozuměl. Cítil tu bolest a nemožnost najít cestu ven. Pocity, které se vzájemně vylučují. Rozhodnutí, jež neplatí už v okamžiku, kdy jsou učiněna. Rozmazanost toho, co bylo, a bezbarvost všeho, co má přijít. Ten pocit, kdy člověk zjistí, že splněním svého snu se stane nešťastným...



Nikdy na lidech nepřestanu obdivovat schopnost nepřemýšlet. Neptat se a netázat. Nehledat. Neřešit smysl toho všeho. Čtyřicet hodin týdně pracujeme, abychom si mohli koupit pár hrstí svobody, a zavíráme oči nad tím, že naše práce ostatním vlastně nic nepřináší – jen zvětšuje sociální rozdíly a rozevírá nůžky. Čím nesplnitelnější jsou naše sny, tím jásavější a lákavější barvy mají. Chybí nám pokora, protože žijeme proto, abychom si užili, a ne proto, abychom přežili. Když lidé museli o život bojovat, když přežít bylo tak nesamozřejmé, když každý další den byl zázrak, když vše bylo naopak, než je teď... v těch dobách nebyla příležitost plýtvat život zbytečnými otázkami...

NP Sigur Rós – All Allright (2008 - Međ Suđ í Eyrum Viđ Spilum Endalaust)

Nostalgie. Again.

David hrál a Aga zpívala. Mimozemský kytarový bůh, který hraje tak nenuceně a přirozeně, jako ostatní dýchají. Kluk z jiného světa, který přísedící občas podaruje závanem věčnosti a dotekem neskutečné krásy. Malý princ kytarového jazzu této galaxie. Mirek Dušín, snílek poloteskných snížených akordů, neokázalý surfař kytarových strun. Tichý romantik, básník jemné distorze, jehož tóny jsou ostré a čisté jako fotografie v dokonalém světle. Bylo to krásné jako ticho...



Od začátku to byl omyl. Věděl jsem to. Netěšil jsem se. Nechtěl jsem tam jít. Ale přesto jsem šel...

Snad proto, že jsi chytrá, překvapivá, vzdělaná a sečtělá. A upřímná. Jenže... to je všechno. Kdybys četla tyto řádky, bylo by to, jako by Tě někdo lámal v kole. Nelíbíš se mi, vůbec mě nepřitahuješ. Pneumatika kolem pasu. Vous nad horním rtem. Mateřská znaménka po těle. Vůně potu namísto parfému. Nenucenost, s kterou jsi nechala veškeré placení na mně. I kdybych se sebevíc opil a Ty jsi byla poslední žena na světě, stejně bych si přál odejít sám a probudit se sám...

A pak to nejhorší, co jsi mi mohla udělat. Vším tím, co nemáš, jsi ve mně zapálila vlnu nostalgie. A já pak, na jazyku s odeznívající chutí calvadosu, jsem plápolal cestou domů v omamných představách návratu k té jediné, jež mě dokázala přinutit přestat myslet svou živočišností, tolik nečekanou v tom pěstěném a dokonalém zevnějšku. Zase několik hodin v minulosti; návrat opepřený tím, že jsi se nečekaně ozvala. Nečekaně... čekal jsem to. Čekal jsem na to. Odcházím; už se nebudeme náhodně potkávat, míjet, dívat se na sebe. Zmizím. Zůstanou jen vzpomínky a pár fotografií. Kopec nostalgie. A ta nejprokletější otázka na světě: proč ne já?



Nic se neděje. Mám pocit, že jsem přestal žít, a je mi dobře a podivně zvláštně zároveň. Něco mi chybí. Bojím se to pojmenovat...

NP Henrik Górecki – Symphony No.3 Op.36: III. Lento (cantabile semplice) (Antoni Wit, Katowice Radio Symphony Orchestra)

Ólafur

Ztratil jsem se v oblacích vlastního nezájmu o cokoliv; můj aktuální pocit, s nímž denně bojuji, vyvracím a potvrzuji, zpochybňuji a upevňuji zároveň. Právě nyní rýsuji tlustou hranici mezi minulostí a budoucností, nevědomky a mimoděk, tak, že tomu vlastně ani nerozumím a nechápu to. V září na mě padne gilotina přehnaných očekávání a já budu muset splácet to, co budu odebírat. Závozník budoucích obchodů a doručitel bezchybných řešení. Někde na východě budu bojovat každodenní boje s nedostatkem čehokoliv, co bude třeba, a už teď vím, že to bude šťastný čas – protože nebude prostor přemýšlet nad zbytečnostmi, trápit se hloupostmi, nostalgicky se dívat nazpět a utápět se v melancholické sebelítosti...



Nevím, jak to popsat. Chtěl jsem Tě. Tvářila ses, že rozumíš čemukoliv na této planetě, a já recipročně působil jako znalec vesmíru. Čas nám utíkal mezi prsty a nikdo z nás si nepřál konec probíhajícího svěřování myšlenek, dojmů i pocitů, a někdy nad ránem jsem pak zapomněl na všechna svá přikázání a to jediné, co jsem chtěl, bylo dotáhnout vše do konce, a nakonec, díkybohu, to poslední štěstí, které mě tu noc potkalo, bylo probudit se ráno sám, jen s matnou vzpomínkou na předcházejících pár hodin, a bylo to opravdu štěstí, protože jinak bychom se proklínali za to, že jsme posunuli světové strany a přetočili magnetickou střelku kompasu, a takto to jediné, co jsem mohl a chtěl udělat, bylo Ti poděkovat, poděkovat velkými písmeny...

Zvláštní večer. Ólafur pomalu hrál a smyčcové plochy se rozlévaly ztichlým klubem, na jehož podlaze nezvykle v sedě a na zemi poslouchali všichni ty zvláštní koláže, a když jsem pak s Ólafurem mluvil, tak jsem mu řekl, že to bylo jako soundtrack pro tu zvláštní zemi, kde jsem vloni byl, a zeptal se ho na Jóhanna Jóhannssona a jeho Englabörn, a nakonec jsem mu popřál hodně štěstí a v mých slovech byl přitom vděk za tu zvláštní, tolik nepravděpodobnou a nečekanou hodinu, jež byla předehrou pro příběh noci nad ránem...



Slunce se skrývá za padající mlhou a ve sluchátkách slyším Ursulu Buendíu; a já jsem opravdu dezolát, dezolát vlastních snů a nesplnitelných tužeb, blázen, který si namlouvá, že nalezl vyrovnanost. Ve skutečnosti se pouze smiřuji s vlastní nemohoucností, neschopností, netaktností a nenechávám se přitom nahlodat ničím, co by mohlo změnit mé směřování do světa zavřených oken, celodenní tmy, hučících ventilátorů i betonových stěn... Nevím. Třeba je to jinak. Dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd.

Vyrovnanost je krásná. A samota důležitá. Stavím základní stavební kameny své budoucnosti.

NP Vypsaná fixa – Papírová hyena (2007 – Fenomén)

V zajetí nostalgie

Seděla jsi tam, nejkrásnější mezi všemi, křehká a zranitelná jako vždy, vzbuzující touhu Tě ochránit a unést do jiného bezpečnějšího světa, v němž bychom byli sami, jen Ty a já, s mořem času na poznání jeden druhého...

Nestihli jsme to; nic jsme nestihli. Poznat se. Někam spolu jet. Přestat se bát. Smířit se s nedokonalostí a chybami toho druhého. Jsi nejplatoničtější z mých platonických lásek; nejvíce jsem Tě chtěl, nejvíce jsem po Tobě toužil – a když jsem Tě získal, nedokázal jsem se změnit, opustit minulý svět... Milovat se s Tebou mělo podivnou příchuť ubližování a zraňování, v Tvých očích byla vždy schována němá výčitka – a já byl paralyzován, neschopen čehokoliv...

Přesto věděl až tuze dobře, z čeho vzešlo tak náhle toto pokušení. Byla to touha utéci, to si přiznal, touha po dálkách a po něčem novém, dychtivá touha osvobodit se, shodit ze sebe břímě a zapomenout – puzení utéci od díla, od každodennosti strnulé, studené a vášnivé služby.

Proč?

Jste moje osudové ženy. Ztratil jsem vás, protože jsem vás nikdy nezískal. Ty a ona. Tebe jsem ztratil kvůli ní a jí jsem nezískal kvůli sobě.

Nechci se vracet. Nechci a přitom po tom toužím. Po klidu. Po Tobě. Chtěl bych Tě zachránit. Vzdát se svých útěků, abych mohl zůstat s Tebou. Chci s Tebou mít děti. Chci každé ráno stejné jako to předchozí. Večer postavit na pravidelných rituálech. Chtěl bych přestat hledat štěstí v tónech, cestách, filmech a knihách, chtěl bych začít hledat štěstí v nás. Chtěl bych, aby se kruh uzavřel...

Byl krásnější, než se dá říci, a Aschenbach si jako už tolikrát s bolestí uvědomil, že slovo může smyslovou krásu jen velebit, nikoliv vyjádřit.

Mám chuť vidět s Tebou Mýrin a pak se sebrat, sbalit se – a odjet tam, na ten ostrov, kde bychom mohli být sami, sami sebou, sami spolu, sami dva, sami s naší budoucností...

NP Ólafur Arnalds – Haust (2006 - Variations Of Static)