Stále stejné, stále silné, stále hodné obdivu...

Bylo to podruhé; první setkání se událo před pár lety - už tenkrát jsem zasvěceně věděl, co zůstávalo ostatním skryto, a už tenkrát jsem cítil vše to, co před pár dny: obdiv, radost i smutek, zamiloval jsem do křehkosti spojené s neuvěřitelnou silou, rozuměl jsem tónům, akordům, rytmům, slovům, hlasu...

Radůza...



(Jen málokdy poslouchám opakovaně, jen zřídka se vracím po několika měsících; po letech se vracím jen výjimečně - k Tobě, k Radiohead, Chopinovi... budu se vracet k post-rocku? (Těším se na Mono; začátek července mě odvane na jinou planetu, byť budu tak blízko...))

Když začnou znít Andělové z nebe, když slyším Ať není mi líto, když cítím toulavou duši ve Větře můj, když účtuji v Jednou to pomine, když nedýchám s Vše je jedním; když pak odcházím, tak znovu věřím, tak znovu otevírám oči a začínám se dívat kolem sebe...

NP Mono - Moonlight (2006 - You Are There)

Jsem šťastný...

... opravdu, nečekaně, překapivě. Nemám nic, ztratil jsem vše, ale přesto - cítím jaro, cítím cestu, jež se vine přede mnou, mám zase spoustu snů; konečně vím, co chci, a hodlám pro to udělat vše, co budu moci.

(Už o Tobě nebudu psát. Nechci plýtvat slovy; spletl jsem se v Tobě, nedokážeš udělat ten poslední krok, nedokážeš přeskočit potok průměrnosti - najednou je vše tak jasné a zřejmé, mozek racionálně uvažuje, vnímám objektivní pravdu, získávám odstup, uvědomuji si zbytečnost ztracených týdnů, jsi mi najednou zcela lhostejná (do té doby, než Tě opět uvidím)).



V každém Kim Ki-Dukově filmu, jež dohromady tvoří kruh posmutněle krásných příběhů, je alespoň jeden obraz, jeden shluk nekonečně krásných vteřin, které mi vženou slzy do očí, kdy plně rozumím, chápu podstatu, cítím pravdu, je mi líto, uvědomuju si, vidím, dýchám, ztrácím se...



Co to bylo teď? Ten jeden moment... kdy napjaté lano spojovalo nespojitelné, kdy smrt byla tak moc blízko, kdy síla po životě byla tak moc ohromná, kdy touha po lásce volala po sebezničení, kdy se nešlo jen tak rozejít, kdy pracující motory zápasily s ochabujícím dechem, kdy se ve stejnou vteřinu objevilo rozuzlení dlouhých let...



(V ten moment měl film skončit; cítil jsem vlhké oči a najednou jsem nevěděl, zda chci zemřít, nebo žít navždy...)

Teď tu sedím, akordy se opakují a já vím... budu žít pro své sny, jen pro ně... Luk byl krásný; čekal jsem to, věděl, už dopředu znal...

NP The Seven Mile Journey - The Murderer_Victim Monologues (2006 - The Journey Studies)

Bylo jim to vidět v očích...

Bylo jim to vidět v očích. Tomu klukovi, který se mě ptal, jak se mi to líbilo, a stačil mi přitom říci, jak denně sledoval měnící se přehled čekaje na Mnichov; stihl se přitom podivit mé osamocené cestě za několika tóny, byť vlastně po koncertu byl údiv nepatřičný, protože vše bylo najednou naprosto samozřejmé...

Viděl jsem to v očích i té dívce, která seděla naproti mně v mnichovské U-Bahn a musela promluvit, očima i rty, když viděla vedle mě položené artefakty. Nebo jsem začal mluvit já? "I've all their CDs," řekl jsem a v téhle větě bylo vše. "I will buy them all," odpověděla a vystoupila ve stanici Leher, nechajíc mě napospas posvátné náladě prožité vyjímečnosti...

Všechno, všechno, našel jsem vše; ještě nikdy jsem si tolik nepřál, aby koncert nikdy neskončil... Opusy z Mr. Beast se valily jeden za druhým; Friend of the Night mě znovu pohltil svou naprosto dokonalou gradací, melodií, teskností i nadějí, I Know You Are But What Am I zažehla plameny polární noci, Glasgow Mega-Snake všechny odmrštil několik metrů od pódia - takovou explozi nešlo ustát...



Rock už nemůže zajít dál, už nemůže být nic za hranicí, kterou vytyčili Mogwai; John, Stuart, Martin, Barry a Dominic, kytary, bicí, basa, synths, piana, zvonky, soundscapes a programming: hluková stěna drcených strun, vibrující basy, repetitivní klávesové melodie, dělostřelecké granáty bicích s neurčitým, ale vždy přesně patřičným rytmem, distortion i hall, pomalost i rychlost, razantní nástupy a doznívající fade-out... Cítil jsem to - bylo to přesně ONO...



(Láska a nenávist, zatracení a otupělost, emoce a vztek, smutné deštivé dny skotského podzimu, odtékající životy, nesmiřitelnost a nespravedlnost, osamělost i naděje.)

Mogwai pojmenovali démony v nás, převtělili je ve zvukové abstrakce, dali jim tvar a podobu, nebáli se jich dotknout, vytáhli je na noční světlo, ukázali na ně a nechali nás je zpětně vstřebávat - obnažené, ale přesto stále stejně silné...

NP Mono - Are You There? (2006 - You Are There)

Už dost... (inside myself)

Už dost! Chtěl bych poručit svému mozku, svému myšlení, svému vnitřnímu já. Chtěl bych mu říci, aby přestal: aby mě přestal ničit, aby mi přestal něco nalhávat, aby mi přestal motat hlavu sny a představami, aby mě přestal nutit dělat nepodstatné, aby mě přestal trestat a týrat, aby přestal věřit a doufat v minulost, aby přestal pochybovat o budoucnosti, aby přestal řešit nevyřešitelné, aby přestal přemýšlet o prázdných zoufalostech měnících se v prach zapomnění v okamžicích svého zrození, aby přestal... přestaň, prosím, přestaň...

(A já se za odměnu přestanu litovat.)

Sakra, zase mám ten pocit, jako už tolikrát. Mám vše, vyhrál jsem vše, vždycky jsem měl vše... až na to jedno, až na Tebe. Někdy něco chybí, někdy něco přebývá, někdy jsem moc jednoduchý, někdy moc komplikovaný... najednou je vše strašně složité, neuchopitelné a nepolapitelné... jak to říci? Jak říci v jedné větě vše? Musím to cítit? Nebo to přijde samo?

Kolikrát jsem opravdu miloval?

Poprvé... bylo mi šestnáct, snil jsem a věřil, ztělesnění naivity. Nedostal jsem se dál, než k pravidelným větám přilepeným v zimě na brance Tvého domu, nic jsem Ti nikdy neřekl... bylo to smutně komické; ale už tehdy to byla černá nebo bílá, už tehdy jsem to tak cítil a vnímal, už tenkrát jsem to tak postavil...

Podruhé... ve stejné době, možná dříve, možná později. Ještě pro mě existuješ, vídám Tě, a vím jedno: jsi skvělá, naprosto skvělá holka, ta nejlepší, jakou znám. Chybí Ti a bude Ti chybět to, co hledám, ale přesto... máš vše. Jednoduše, samozřejmě, bez přemýšlení... závidím mu a přeji mu to, přeji vám to... Nedokážu psát, aniž bych nechtěl, aby si teď seděla vedle mě a rozuměla mi svým racionálně cynickým rozumem, který se vymyká, který je jiný... jsi... skvělá. Mám Tě rád.

Potřetí... a první rande. Rozpaky, rozpaky, rozpaky, večeře, rozpaky, rozpaky, lavička, ruka kolem pasu... rozpaky... byl jsem jako z jiné planety. Jsi teď... asi daleko, možná blízko, nevím... ale určitě jsi šťastná, zasloužíš si to, přeji Ti to...

Počtvrté... má největší prohra. Stala jsi se Věčnou... jak dlouho jsem Tě miloval? Týden? Dva? Nechci psát o těch letech, které jsme oba ztratili, abychom si jich tolik vážili, aby nám tolik daly... je to dávno, přesto blízko... chyběla Ti ženskost... kdyby jí bylo alespoň o trochu víc...

Popáté... o tom nechci mluvit a přemýšlet... kurva, ztělesnění ženskosti, vše, vše, mohl jsem... nešlo to, nešlo, nešlo... prohrál jsem, ztratil svůj štít, měsíce plynuly, nic, nic, nakonec nic… jen ten jeden okamžik, jedny polibky, na rozhraní opilosti a bezvědomí... tenkrát jsi mi byla nejvíce lhostejná... kde jsi teď? Hraješ své hry? Vím, že ano...

Pošesté... to jsi byla Ty. Začal jsem stylově, abych skončil mezi panely, na symbolicky zhroucené posteli... Náš příběh je všude kolem, v textu, v předmětech, v melodiích, v nás, v setkáních... stárneš, je to na Tobě vidět, ale přesto... chutnala jsi mi, když jsem Tě cítil na jazyku, a to pro mě bylo tak vzácné, tak moc vzácné... (Nechci už o Tobě dál psát, o své největší výhře i prohře zároveň... shit shit shit... prohrál jsem. Ten, který nikdy neprohrává, prohrál; nestačil, zklamal, nebyl dost dobrý, nebyl dost atraktivní, nebyl dost průměrný, nedával dost jistot, nedával dostatek průměrnosti, nedával dosti napětí, nedával... dostatek, prostě nedával dostatek všeho požadovaného...)

Proč to vlastně píšu? Chybí mi autocenzura...

Mám rád, tolik mám rád, když můžu číst, když mě baví číst... jenže je to tak vzácné, tak moc vzácné...

Můj památník, mé sny, je to mé, pouze mé, sobecky mé... narcistní, sobecké, neumělé, prázdné, lítostivé, rádoby intelektuální, přechytralé, nudné, opakující se...

Ty nejlepší věty nevymyslím, to dělají jiní:

Lidé jsou tak skuteční! Můžeme si na ně sáhnout. Řeč je jen příbor k porcování rychle se kazícího ticha. – Slyšíte to cinkání nad talířem? Mluví. Úsměvy jsou ubrousky, kterými si utíráme ústa ulepená od pohledů. Upíjíme třešňové kompoty rtů za výlohou. To co je v lidech opravdu skutečné, je jejich chuť. Proto tolik polibků. Jazykem mezi stehna, bradavky, prsty v puse, chodidla, kotníky. Veškerá touha je vlastně nepřekonatelná chuť ochutnat. Není na tom nic krásného, je to slabost. Absolutní prohra člověka před člověkem-zvířetem.

Znovu jsem se sklonil k peřinám, vdechoval jsem jejich vůni. Mazlil jsem se v polštářem a opakoval si slova, která mi kdysi řekla.
„Toužíš po silné ženské, a když ji dostaneš, tak na ni nemáš.“
Měla pravdu.

(Je to ono... není to dokonalé (to teprve někdy přijde), je to ale silné, reálné, pravdivé, smutné, veselé, krásné... Tobiáš umí psát...)

(V jednom ale nesouhlasím. Kdo si myslí, že je Kim Ki-Duk největší kýčař? Já, já... já se rozhodně nehlásím... až příliš mi toho dal...)

Poděkování na závěr. Děkuji. Děkuji Tobě; té, s kterou jsem seděl ztracen někde pod Hradčany, která se ptala, která byla... jiná a Jedinečná. Propojení virtuálního světa s reálným... praskla mi málem hlava z našich vět, ale... bylo to krásné, moc krásné... Víš, že jsi opravdu vysoká... a krásná?

NP Everything is about the same. The same songs, the same melodies, the same moods... What was the best moment of the weekend? Michiru Oshima... I just want to write down one thing: searching for bullshit will definitely remain searching for bullshit... (Those Who Tell the Truth Shall Die, Those Who Tell the Truth Shall Live Forever)

Vše je jedním...

Venku panovalo zimojaro; slunce pomalu zapadalo, obloha byla šedivá i modrá zároveň, podzimní mokro na silnicích se pod koly projíždějících aut měnilo v letní sucho, všechna roční období se protnula v jednom okamžiku a nechala přitom vanout vítr, který mi čechral vlasy tak, že jsem si připadal jako na pobřeží Baltu, na tom poloprázdném lodním molu, kde jsem před pár měsíci dýchal slanou vůni moře a cítil opojnou chuť svobody...



Momentky okamžiků; nekvalitní, rozmazané, neumělé... ale přesto něčím krásné – snad tím, že dokážou zachytit bezprostřední samozřejmost několika zvláštních vteřin, jež se vynoří odnikud a po znovuotevření očí jsou už dávno přikryty mlhou ordinérní uspěchanosti...

Palác Akropolis, hospoda Nad Viktorkou, Plzeň, Kelt a pak opět jedno světlé; zvláštní místa střetu odumírající minulosti a stále ještě nepřicházející budoucnosti.



Jaký to byl rok? 2047? 3973? 7835? Kdo ví... ale tak to znělo, přesně tak to znělo. Byla tma, jen tlumené modré a červené světlo, a vzduchem se začal linout rozechvěle teskný vzduch trubky.

Nils Petter Molvaer začal čarovat tóny, které pomalu stoupaly ke stropu a tam se ztrácely; z ničeho začínaly růst ambientní plochy, postupně sílily basové linky, stěny se chvěly vlivem nízko vibrujících perkusí, proud zvukových obrazů získával stále více a více barev... ten nástup byl dokonalý, od ničeho ke všemu a zase zpět...



Bylo to jiné; jiné než Truffaz, jiné než Svensson, úplně jiné než Shorter... v pondělí byla na koncertě brána časoprostoru, která umožňovala cítit nálady příštích tisíciletí, technokraticky rozpuštěných, ztrácejících veškeré city, temných, pravidelně hranatých, uměle osvětlených...



Kde je ta pravda? Co je jen prázdná náhražka? Náhražka za co? Teprve letos jsem si to uvědomil: jarní vzduch je plný života, lze ho chytit do rukou a opatrně k němu přivonět...

NP Heinrich Ignaz Franz Biber - Sonata "Victori der Christen"
A minor (2002 – Biber/Muffat, ECM New Series 1837)

Ztrácím i nalézám...

Jsem... naštvaný; naštvaný za to, že ztrácím čas.

Ztrácím čas psaním. Píšu o zbytečnostech, snažím se zachytit a zaznamenat nedůležité, průměrné a zbytečné; jako bych věřil, že se někdy budu vracet, že se budu ohlížet zpět a pátrat v minulosti, že budu drahocenný čas věnovat odplynulým vteřinám... Psaní o průměrnosti vede k průměrnosti psaní, to je to, co si nyní tak zřetelně a jasně uvědomuji...

Ztrácím čas kompletováním. Chci mít vše, kompletní katalogy, kompletní zážitky, kompletní život, kompletní úspěch, kompletní štěstí... kompletuji, přidávám nedůležité a nesrozumitelné, a přitom opomíjím skryté a zatím nenalezené. Bojím se širokého obzoru, snažím se dívat pouze jedním směrem, ale přitom náš svět je storozměrný; je tak jednoduché mít pocit, že znám vše, ale přitom je tak moc jasné, že objímám pouze rozemleté fragmenty reality...



Ztrácím čas hledáním. Hledám filmy, hledám hudbu, hledám knihy, hledám fotografie, hledám obrazy, hledám předměty, hledám krajiny... tak moc hledám, že samo hledání mě unavuje a nalezené mi dává stále méně a méně, hledáním ztrácím smysl hledání, jenž mi pak uniká a neumím ho znovu nalézt... Hlava XXII v trochu jiné, ale přece stejné podobě...



Ztrácím čas... (to be continued; nechci ztrácet čas psaním o ztrácení času (tato věta je dokonalým ztělesněním prázdné samolibé pseudointelektuálnosti, která je mým erbem)).



Nová kategorie; filmy, které nenutí přemýšlet, které jsou krásně filmové a filmově krásné, které jsou neotřele obyčejné, které ukazují radost i bol, které mluví šťastně i nešťastně, dlouze i krátce, naivně i reálně... movies for a date...

Doctor: [to Even] Life is an express train from the future. You can either stand in the middle of the tracks or turn and run like Hell.



Tak jako Příšerný čtvrtek, můj soukromý král letošního Febiofestu. Není třeba dlouze psát, není třeba pracně skládat slova v složité věty; namísto toho stačí útržkovitě načrtávat zapamatované momenty: déšť a šedivost, vítr a chlad, slunce a večerní tma, černé neoprény a rozbouřené vlny, svatba a odloučení, 2x on a 1x ona, nový život, konec starého, nalezení pravdy, nalhávání sama sobě, pozdní pochopení, přátelství i rivalita, ztracené iluze i nově nalezené naděje, golf i surf, úsměvné situace i slzy v očích... a k tomu surf rock jako soundtrack mizejících minut...

NP Nothing; looking forward to Mogwai...

Samaritánka - ve snu i v realitě...

Bylo to strašně moc silné, ještě teď vše cítím...

Dva příběhy se protly a setkaly; já vše viděl, pozoroval, doufal a snil... Chtěl jsem změnit sen v realitu a realitu v sen, chtěl jsem zažít filmový příběh ve skutečnosti a ten pak přenést zpět do filmu, chtěl jsem vše spojit v jedno, chtěl jsem ukončit svoji pouť a začít konečně žít, opravdově žít...



Hledal jsem místo; bylo už plno, jel jsem dříve - přišel později, kráčeje po betonovém koberci jsem si znovu uvědomoval zvláštnost 180-stupňové rotace železných příbytků... jak je možné, dostat se do stejného místa různými směry?

Procházel jsem uličkou a díval se na unavené, bezbarvé a prázdné... všichni byli černobílí, všichni byli stejného druhu i čeledi; bloudil jsem, pomalu kráčel, až najednou jsem spatřil barvy - Tvé barvy. Bílou ve vlasech. Modrou od pasu dolů. Růžovou od pasu nahoru. Růžovou okolo pasu... a k tomu krásné vlasy, které voněly i na vzdálenost jednoho metru, krásnou nesmělost, kterou jsem nahmatával ve vzduchu, skrývanou chytrost, španělská slovíčka položená na klíně, svačinu schovanou v batohu... Po minutě jsem se rozhodl: chtěl jsem, aby jsi se stala mojí Samaritánkou...



Co byla realita a co byl sen? Ani dnes to nevím, ani teď netuším... Vím jen, že ta cesta byla plná poetických obrazů, že onen filmový příběh byl krásný tak moc, jak jsem očekával; před očima vidím velké auto s nezkušenou řidičkou, jíž se vzdaluje dětství, zatímco točící se kola bezmocně víří vodu i vzduch, vidím naivitu nesemletou kompromisy života, vidím tvrdost a sílu trestající smutnou bezcitnost, vidím nápravu v krvi pomalu tekoucí spárami betonových dlaždic, vidím dětskou hravost a zvídavost na špatném poli, vidím nešťastné okamžiky určující budoucí dny i vteřiny...



Kdy jsem se do Tebe zamiloval? Po několika vteřinách? Po pár minutách? Po hodině? Najednou jsem věděl všechno; kde vystupuješ, kolik Ti je let, na co myslíš, pro co žiješ, o čem sníš... střetávali jsme se v myšlenkách, stydlivě jsme pokládali nohy ve stísněném prostoru, abychom mohli cítit ten krátký okamžik rychlého doteku a následného rychle odvraceného pohledu spojeného s tiše vyslovenou omluvou...

Najednou tam bylo vše: modré sochy v parku, deštivé krůpěje v zemi nikoho, písečný kamenitý břeh... neinterpretoval jsem, nic jsem nehledal, nic jsem sám sobě nezodpovídal; namísto toho jsem vnímal, cítil a vstřebával, snil a pozoroval, těšil se a užíval... je to krásné, když je něco jiné, ale přitom stejné krevní skupiny...



Růžový let kalhotek, zimou vybělené nohy, krásná prsa, jejichž chuť jsem chtěl cítit, dospělý zadek... odešel jsem ven, díval se na vodou zalité louky, čekaje na zastavení; byl jsem rozhodnut, byl jsem připraven říci ty dvě věty, chtěl jsem začít žít, s Tebou žít...

Vlak začal zpomalovat; dveře vedlejšího kupé se otevřely, prošel stárnoucí cestující, a já v odraze okna viděl, jak vstáváš, růžovou obaluješ do šedivé a ruce protahuješ do černé, kterou poté pomalu pokládáš na záda. Vteřiny se změnily v minuty, dokázal jsem je zpomalit i zastavit...

Najednou jsi otevřela dveře, razantně a rychle, nebrala jsi ohled na čas, který jsem zastavil; já stál naproti Tobě a čekal na Tvůj pohled, tak jako rybář čeká na ten okamžik, kdy se něco stane a hladina se začne chvět... Ten jeden moment to rozhodl, ten zlomek vteřiny, ten neuchopitelný okamžik; dívala jsi se jinam, do špinavé země, ven ze špinavého okna... prošla jsi kolem mě, jako bych neexistoval, jako bych Ti nebránil v cestě, jako bychom si neměli co říci...

Nenávidím brzdy, které mi ničí sluchové buňky... v okamžiku vrcholu vysokočárkového hluku jsi se podívala ven, hledajíc spřízněnou duši; a já se ptal sám sebe, díval se, čekal na odpověď. Vagony se s trhnutím rozjely; pomalu, ale přece. Díval jsem se na Tebe... najednou, přestože jsem viděl pouze Tvé kudrnaté černé vlasy, jsem věděl, že se Tvá tvář rozjasnila: rozběhla jsi se k němu, dlouze jste se objali, přitiskli se k sobě, dýchali si do úst a šeptali do očí...

(Byl jsem to já. Já... jen mladší o osm let... já a on jsme byli stejného druhu i čeledi, tak jako černobílé postavy začátku příběhu...)

NP Sickoakes - Missiles and Mammals (2006 - Seawards)

Přál jsem si déšť...

Přál jsem si, aby začalo pršet. Teď už je to pryč, ale ten pocit ve mně dnes hnízdil tak moc silně, když jsem se toulal večerní Prahou... chtěl jsem cítit studící vodu stékající pod límec rozepnutého kabátu, chtěl jsem se brodit kalužemi špinavé vody, rozmazanýma očima jsem chtěl nahlížet chladnoucí svět, chtěl jsem se cítit jako osamělý tulák ztracený v cizím městě... chtěl jsem, aby letošní Febiofest pro mě byl deštivý, smáčený krůpějemi smutnosti...

Hraje jazz - Esbjörn Svensson – a já vnímám vzduch proudící do pokoje z otevřeného okna, které nechává znatelný prostor jarně večerním oblakům, aby mě studila i hřála zároveň. Je mi dobře; vše je přede mnou, vše je otevřené, jsem svobodný - je o co hrát, o čem snít, o co usilovat, v co doufat... Těším se; přesto ale cítím v koutku duše žal i bol, přesto se mi do mysli vkrádá posmutnělost šedivých mraků odplouvajících neznámo kam, jako bych ve vzduchu viděl vysílené ptáky s předurčenou cestou, jako bych dokázal nahmatat bolesti skryté v lidech okolo...

Někdy člověk vidí něco, o čem si řekne Ne; říká stokrát ne, ale přesto musí pokývat hlavou, musí něco cítit, musí litovat, musí opovrhovat, pokud chce zůstat člověkem... Takeshi Kitano v Krev a kosti ukázal temnou stranu temnosti; okamžiky, kdy alespoň na chvilku vysvitne slunce, zůstaly rozstříhány v krůpějích filmového pásu někde v bezejmenné tokijské střižně...



Pak ale člověk vidí něco, kdy říká Ne a myslí Ne... opovrhuji neumělou prázdnotou a vždy budu, Jiang Hu pro mě zůstane ztrátou času, prvoplánově efektní podívanou prázdnou jak Tvá domnělá dokonalost...



(jednou Ti dám přečíst náš příběh; jednou... nebo nikdy? Je mi to jedno... (lžu, tak moc lžu...))

Čekáš někde na mě? Budeš stejná? Nebo úplně jiná? Jak Tě poznám? Existuješ vůbec? Nebo je to tak, jak mi našeptává mé ztracené druhé já? Daň za vše?

Seděl jsem naproti Tobě a představoval si Tě bez šatů, bez upnutých manšestrových kalhot, bez upnuté košile, která Ti neslušela, ale dávala tušit Tvé krásné tělo... Jsi jiná, vím to, a to mě přitahovalo; už tenkrát, kdy jsi ve věku hledání stála před naším domem, jsem cítil TO, co tam musí být... něco mezi námi je, ale nikdy to nebudeme umět uchopit, budeme se chtít, ale nebudeme natolik odvážní, abychom se srazili svými těly a zapálili bolestný konec krátkodobého setkání...

Byla jsi otevřená, nebála jsi se svěřovat skrývané pravdy i otázky; stejně tak já, mluvil jsem o povrchnosti, kterou hledám, mluvil jsem o pseudodůležitých atributech lásky a možnosti se zamilovat... jsem jiný, a proto hledám opak: krásu, povrchnost... jen ale... uvnitř Tebe musím cítit, uvnitř musím cítit jas půlnočního slunce, uvnitř musím nahmatat sílu vůle, touhy a lásky, uvnitř musím cítit světlo, jehož paprsky nikdy nepřestanou hřát...

NP Esbjörn Svensson Trio - The Unstable Table & The Infamous Fable (2005 - Viaticum)

Světla vělkoměsta... a podzimní jarní nálada

Právě teď... umírá zima, rozpouští se v provazcích deště, odtéká po špinavých ulicích, její sníh černá a scvrkává se, vzduch je obalen bílými mračny mlhy, šedivá obloha se propadla tak nízko, že je možné se jí dotknout a nechat stéci kondenzující krůpěje po dlaních směrem k zápěstí...

Michael Cheritto: What do you want to be when you grow up, honey?
Linda Cherrito: I don't know.
Michael Cheritto: She doesn't know. Just like me, I don't know either.



Jsem volný, svobodný... mám čas přemýšlet i psát. Vzpomínám na poloprázdné kino, staré dřevěné nepohodlné sedačky, a nečekaně silný příběh přede mnou. Bylo to o střetnutí – střetnutí dvou silných stárnoucích jedinců, tak strašně moc stejných ve své samotě, odhodlání, síle i přesvědčení, střetnutí plné porozumění a vzájemného respektu, střetnutí, z něhož mohl pouze jeden vyjít jako vítěz, přičemž jeho vítězství bylo současně prohrou, protože nenávratně uzavřelo ony pomalu plynoucí osudové okamžiky...

Justine Hanna: But you have to be present like a normal guy some of the time. That's sharing. This is not sharing, this is leftovers.
Vincent Hanna: All right, so what I should do is, uhm, come home and say "Hi Honey, guess what? I walked into this house today where this junkie asshole just fried his baby in a microwave because it was crying too loud, so let me share that with you."



Bylo to o situacích, tolik moc známých, tolik reálných; smutně krásné okamžiky všedních dnů se prolínaly s předurčenými životními cestami všech zúčastněných... Náhodné setkání v baru, noční vzduch terasy hotelového apartmánu, světla velkoměsta, sny a naděje; a jako protiklad setkání s čekanou pravdou, vysvobozující ukončení mrtvého vztahu, který přežíval ve vteřinách pozdně večerních setkávání...

Eady: You travel a lot?
Neil McCauley: Yeah.
Eady: Traveling makes you lonely?
Neil McCauley: I'm alone, I am not lonely.



Nelítostný souboj: dramatické okamžiky v dechberoucím podání, útěk přede všemi, smíření se s osudem i neuvěřitelná síla se mu vzepřít, pohled do zrcadla, neochota přiznat si pravdu spolu s mlčenlivou odevzdaností... Někdo dostal šanci i naději, jinému zhasla v překvapivém momentu udivené skutečnosti, tak jako v životě – šedivé dny dříve nebo později přinesou okamžiky zvratů, které na povrch vyplaví naše nitra, jejich obsah, naši sílu, kterou máme, kterou musíme mít: sílu žít.

Vincent Hanna: I don't know how to do anything else.
Neil McCauley: Neither do I.
Vincent Hanna: I don't much want to either.
Neil McCauley: Neither do I.



NP Pink Floyd – Marooned (1994 – Division Bell))

Jaro... klid... a Afrika

Je to zvláštní situace, opravdu zvláštní; vlak uhání potemnělou krajinou, vzduch prosycený cigaretovým kouřem nelze dýchat, na stole druhý Budvar, okolo červené zašlé ubrusy, červené zašlé závěsy; vše je zašlé, vše je přestárlé... zastavil se čas, stojí, nic se neděje - a já vnímám svůj útěk od reality v prostorách prázdného jídelního vozu...



Věčná je.. nevím. Jsi už moc daleko, už Ti nerozumím; vím jen, že bych s Tebou nemohl být, že bych se k Tobě nemohl vrátit. Přeju Ti, strašně moc Ti přeju, aby jsi byla šťastná, aby jsi žila, věřila, měla děti, vnímala běh života, dívala se kolem sebe... dali jsme si hodně, opravdu hodně: víru, že někde někdo je... (fráze; lžu sám sobě – ani nevím, co jsme si vlastně dali... ale... děkuji, děkuji Ti, za vše).



Ba Cissoko; ano, říkám ano. Ano jiným hudebním strukturám. Ano africké nespoutanosti. Ano víře. Ano radosti. Ano rytmům. Ano náladám. Ano bolesti. Ano otevřenosti. Ano dávání. Ano vnímání a otevřenosti. Ano koře. Ano... jinakosti; jinakosti, kterou mám tak rád, kterou tak hledám, v kterou tolik věřím... ano. Díky...



Těším se na pondělí: budeš Nedostupná? Pro mě, tak jako pro všechny přede mnou?

Právě nyní tolik miluju život, tolik mě těší, tolik mě baví, tolik mi dává, tolik jsem šťasten, tolik je mi vše jedno, tolik doufám a věřím...

Time to die... dojmy a pocity... nic neříkající slova... Mogwai Explosions in the Sky Piano Nyman Trois Couleurs...

NT (now thinking) I’m thinking about my life, my career; I will definitely use my potential, I will succeed in my work, that’s clear... but... only for the purpose of being able to die with nothing nothing nothing... (just a fool as usual...)

Svoboda... pro tu stojí za to žít a bojovat...

The Wizard: Between the time when the oceans drank Atlantis, and the rise of the sons of Aryas, there was an age undreamed of. And onto this, Conan, destined to wear the jeweled crown of Aquilonia upon a troubled brow. It is I, his chronicler, who alone can tell thee of his saga. Let me tell you of the days of high adventure!

Byl jsem tenkrát malý, nedospělý, školou povinný, slabý; navštěvoval jsem první pětiletku, proplouval pololetími využívaje svého talentu, utíkal přes jarní i podzimní pole do lesů... šťastný čas radostného dospívání. Hudba neexistovala, filmy tvořily scvrklou kategorii indiánských příběhů, kde dobro a zlo bylo jasně dané, kde pravé dobrodružství tvořily koně, luk a šípy a kdy ohnivá voda byla opovrženíhodným prokletím sužovaného národa.



Valeria: All my life I've been alone. Many times I've faced death with no one to know. I would look into the huts and the tents of others in the coldest dark and I would see figures holding each other in the night. But I always passed by.

Pak to přišlo... setkání s dospělým světem, který je jiný než dětská hřiště plná indiánských příběhů; má zvědavá duše byla ohromena a omráčena, užasle a nedýchajíc sledovala příběh, který se odehrával na plátně, zatímco mozek hltal plynoucí vteřiny a v duchu si přál, aby obrazy filmového světa nikdy neskončily. Bylo to velkolepé, navždy mě to změnilo; jeden z těch okamžiků, které se nesmazatelně vryjí do paměti - v ten moment jsem poprvé nakoukl do světa dospělých a pomalu a nesměle vykročil ze zahrady dětských snů...




Subotai: Hey, old man, where did you get all this stuff?
The Wizard: The dead... our gods are pleased with you, they will watch the battle.
Conan: Are they going to help?
The Wizard: No.
Conan: Well, then tell them to stay out of the way.

Byl to příběh o pomstě a odplatě, o černém a bílém světě, o lásce a přátelství, o odvaze a barbarství; krev stříkala z otevřených ran, uši vstřebávaly praskot drcených kostí a nářek umírajících, lítost byla zapomenutým pojmem – jediné, co bylo podstatné, byla krví zbrocená cesta k odplatě, která měla odpovědět, ukázat, která měla uhasit svírající pocity, která měla naplnit duši pocitem vítězství; svoboda v rozlehlých stepích, vítr ve vlasech, spalující vášeň, odvaha a hrdost, síla i bolest...



Valeria: All the gods, they cannot sever us. If I were dead and you were still fighting for life, I'd come back from the darkness. Back from the pit of hell to fight at your side.

Barbar Conan; co dál více psát? Že příběhy R.E. Howarda jsou těmi nejlepšími fantasy povídkami, které znám? Že filmová hudba Basila Poledourise je tím nejlepším soundtrackem, který kdy byl vytvořen, protože jde o jeden z mála filmů, kdy hudba měla možnost vzniknout před samotným filmem? Že se na scénáři podílel Oliver Stone, že lze dohledat spojení mezi kultem hada a existencí The Doors? Že film je prostý tolik typické snahy o co nejširší přístupnost, že díky filmování ve Španělsku a neexistenci odborů bylo možné točit a ukázat nemožné? Že se ve filmu bojuje skutečnými meči? Že (naštěstí!) chybí nyní tak moc používané CGI efekty, při kterých se mi chce zároveň brečet i smát nad jejich trapností? Pán prstenů je a navždy bude daleko za Conanovou cestou, která nastavila nepřekonatelně vysokou laťku příběhům meče a magie...



Conan: Crom, I have never prayed to you before. I have no tongue for it. No one, not even you, will remember if we were good men or bad. Why we fought, or why we died. All that matters is that two stood against many. That's what's important! Valor pleases you, Crom... so grant me one request. Grant me revenge! And if you do not listen, then to HELL with you!

Všechno nebo nic; to je ta symbolika, to je ta pravda, která se mi navždy uložila do duše a nyní tolik ovlivňuje mé konání a jednání... touha po naplnění, touha po cestě, touha po vykoupení...

NP Basil Poledouris - Love Theme (1982 - Conan the Barbarian (OST))

Konečná stanice (end credits) (inside myself)

Druhý večer, třetí pivo, před půlnocí, chuť uzamknout Tě mezi stehny a dívat se Ti přitom do očí... a Tord Gustavsen hraje své pomalé harmonie... Jak to vlastně bylo?

--live--
Nechci nic řešit.
Já ano.
--live--

Ani si nepamatuji, jak se vše odehrálo, nevím. Vím jen, že jsem Tě nenáviděl – nenáviděl v okamžiku, kdy se Tvé rty přiblížily k mým a já z Tebe cítil soucit a lítost; v ten moment jsi mi ubližovala tak, jako nikdy předtím, protože nic horšího než soucit není, nic horšího jsi mi nemohla dát...

Miloval jsem Tě tak strašně moc právě proto, že jsem Tě nikdy nemohl mít... snad jen jednou, jedinkrát, jeden večer, tenkrát... jsem byl šťastný, nic neřešil, užíval si Tvé přítomnosti, věřil v naši budoucnost...

Miloval jsem Tě, protože jsi byla moje první dospělá žena. Žena, která ví, co opravdu chce, která přijme kompromisy, aby eliminovala rizika bolesti, žena, pro kterou je jistota průměrnosti cennější než rizika mé společnosti, žena, která mě dokázala polykat, když jsem usínal, protože měla chuť, žena, která mi dokázala nahlas říci jak je vlhká takovým hlasem a tónem, že se mi zatmělo před očima a v okamžiku jsem se stal plenícím nájezdníkem...

--live--
Už jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se, tak jak jsi chtěl...
(Vyplivoval jsem prázdná slova a fráze, o kterých jsem věděl, že jde jen o prázdné lži.)
--live--

Bude mi to chybět...

Tvá ženskost

Tvá hladkost

Tvá vůně

Tvá fyzická dokonalost

Tvůj styl

Tvá nadřazenost

Tvá lhostejnost

Tvá chytrost

Tvá zaslepenost

Tvá přítomnost

Tvůj hlas

Tvé oči

Tvé rty

Tvá kůže

Tvůj šatník

Tvé auto

Tvůj vzdor

Tvé názory

Tvoje snažení se

Tvé ubližování mi

Tvé hry

Tvá bezprostřednost

Ty

Ty

Ty

Budeš mi chybět Ty, Lásko...

...

Jsi srab, srab, srab, zbabělec, zbabělec... jsi a navždy budeš. Vždy mi budeš chybět a já budu chybět Tobě, ale Ty na tom budeš hůře... prohrála jsi svůj život, ztratila jsi naději, přetřela si svůj erb šedou barvou, vrátila jsi se do ... minulosti (nenapadá mě žádný přívlastek, který by nebyl laciný a vulgární).

Chtěla jsi mít navrch? Teď budeš mít...

Nevím, co bude dál... Udělala jsi správně... utekla jsi před mými démony, kteří poté, co zničí mě, zničí i tu, která bude se mnou... rojí se ve mně, klubko hadů, připravují se, vztekle syčí, čekají na moje oslabení, aby se mi omotali kolem krku, utáhli smyčku a svýma nemrtvýma očima sledovali můj ochabující dech a matně pulsující srdce...

Jsem povrchní, chci to, co nemohu mít, nezáleží mi na podstatném, záleží mi... jen na lásce, která není ničím podložena, která je o tom, co člověk cítí, ačkoliv rozum a všichni ostatní varují, radí, křičí... go back, man...

To piano si jednou koupím, opravdu koupím; budu umět hrát tak, jako nikdy jiný, piano se stane mým mostem do paralelního světa smutných snů...

Zvracel jsem slzy emocí a plival je do kanálu odtékajících pocitů; Ty jsi... silná, silná, strašně silná, neřešící, jsi... sobecká, tak jako já, střetl jsem se s Tebou, potkal Tě, potkal jsem sám sebe, podíval se do zrcadla... jsem...

Šuká Tě, sedíš na něm, držíš si vlasy, pohybuješ se, sperma Ti leptá opálené břicho, prudce oddychujete... jsi prázdná, bezcitná... dokážeš, co já nikdy nedokážu, jsi... jako ostatní. Jsi normální; já ne, bohužel ne, nikdy nebudu, jsem ztracenec, litující sebe, chci cítit plameny hořící hranice, jsem opilý, ztrácím se, lampa poblikává, blíží se půlnoc... shit shit shit

(Odhodil jsem naděje, začal je zašlapávat do země, pohřbil ženu, rýčem urovnal zemi, podíval se do zapadajícího slunce, oslepl jeho jasem, ohluchl třpytem blížícího se jara... díky Tobiáši...)



(Řekni kdy a kde. Ty, ne Ty, ne Ty, ne Ty... Ty... jen Ty... Jak chceš umřít? Já to vím... já... umrznutím v závěji, s modrou tváří, se zmrzlým výrazem naplnění, který bude odpovědí na všechnu bolest mého života, který bude vypovídat o tom, že těsně před smrtí jsem zjistil, že... všechno bylo k ničemu, vše se ztratilo, nic jsem se nedozvěděl, nic jsem nikomu nedal, ztratil jsem se ve své prohře...)

(Zvolila jsi správně. Opravdu. Congrats, my girl; good luck on your way to hell – I’ll wait for you before the gates...)

(Budeš šťastná. Přeju Ti to a doufám v to. Jsi... skvělá, jiná, krásná, ... buď opatrná, zvládni to, ... užívej. Zůstaň sama sebou, prosím. A... žij... s očima, které jsem Ti otevřel...)

NP Philip Glass – Definition (2002 – Naqoyqatsi (OST))

Konečná stanice (opening credits) (inside myself)

Stejné město, stejný hotel, stejný pokoj; 319, ležím tu tak, jako minule, dopíjím pivo, civím na holé bezbarvé stěny a zatím úspěšně odolávám pokušení vyplenit minibar...



--sms--
Vypadala jsi dnes... jako po dovolene.
Tu naladu mi nikdo nezkazi.
Ani prace jako vzdycky?
Ani ta ne!
--sms--

Telefon vrněl, já činil za dost povinnosti a správnosti ozvat se...

Někdy se tak stane – člověk má pocit, že musí něco udělat, že není proč a nač čekat, že je třeba bojovat a ne vyčkávat, že figurky po šachovnici je třeba posunovat, než bude hrát ten druhý a bílý střelec v okamžiku sestřelí mého posledního černého pěšce z pravého křídla... Mě zkrotil film...

--chat--
Chtěl bych Tě vidět. Zajdeme na večeři?
--chat--

Nesnáším načinčané večeře plné prázdné průměrnosti, hry na luxus, zoufalé snahy o krásný večer... Máš narozeniny? Tak dáme večeři, ať to oslavíme, ne? Bullshit... Přesto jsem Tě zval, ztělesnění naivity...

--chat--
Dnes nemůžu. Ve čtvrtek?
(Nemám rád odkládání. Chci všechno, vždy hned, teď, silně, bez čekání.)
OK, čtvrtek beru.
(V duchu jsem se cítil poražen; jako už potolikáté.)
--chat--

Chtěl jsem s Tebou jít do mexické restaurace; do opravdové mexické, žádné její lacině předražené náhražky splňující podmínku 2K (kýč & křeč). Až bychom tam byli, brala bys to automaticky jako výhradu a vymezení vůči tomu, co máš ráda, jako moji další snahu ukázat Ti pravdu a připomenout, že žiješ špatně, děláš vše špatně a nic nevíš... jednou mi exploduje hlava z mých prázdných polopravd, na kterých si tolik zakládám...

--chat--
Nemam dnes na jídlo vůbec chuť, nezajdeme třeba na víno?
...
OK, po sedmé na Národní třídě...
...
Nepůjdeme třeba k Tobě?
...
Jasně, budu tam...
--chat--

Potěšen, natěšen, doufající, přecitlivělý, zamilovaný, plný naděje... Stála jsi najednou ve dveřích – a byla jsi to Ty, kterou jsem znal, těšící se, nesoucí láhev vinných hroznů, krásná, voňavá, prokřehlá...

e-moll

a-moll

Struny jsou kovové; bolí.

Najednou jsme se líbali – tak přirozeně a automaticky, jako kdysi...

--live--
Přišla jsem Ti něco říct... počkej chvilku...
(Věděl jsem, co chceš říci, věděl. Od začátku jsem znal pravdu našeho konce.)
Víš... (řekla to)
Rozhodla jsem se rozumem a ne srdcem... připadám jsi jako zbabělec...
(Prázdné fráze zněly neuvěřitelně pravdivě a silně.)
Chyběl jsi mi.
Ty mně taky.
(Mluvil jsem pravdu, za kterou jsem se nenáviděl.)
--live--

Cítil jsem... nic. Najednou jsem necítil nic, bylo mi to všechno jedno. Neměl jsem to dlouho, ale ztratil jsem chuť; nesnáším být ten druhý... Přesto jsem byl v Tobě... a v hlavě si promítal kopulační zážitky Tvé dovolené; pak jsem zapomněl, užíval si, v pohybujících se rukách držel Tvůj zadek a znovu se do něj zamilovával (jsi opravdu jediná holka, která nemá místo kůže pahorky zbytnělého tuku?), obdivoval Tvé krásné tělo (nemám rád mateřská znaménka rozesetá jak zrnka máku na nedělní housce), hladil Tvou krásnou kůži (miloval jsem, jak jsi byla vždy automaticky všude dokonale hladká – nesnáším, když se mi zaplétá jazyk do rašící propletenosti...).

Jsem králem povrchnosti – miluju dokonalé fyzično a protiví se mi nedokonalost. Nesnáším ji. Je ubíjející, je nudná, je... průměrná. Jsem sám sobě se hnusící Dorian Gray, který touží po Potěmkinově vesnici, kvůli které dokáže spálit vše, nabídnout vše, obětovat vše... a ještě se cítit šťastný; zoufalec prázdnoty, snílek hledající dokonalost vnějšku spojenou s vnitřní krásou, kombinaci, která neexistuje, a právě proto je tolik přitažlivá...

....
....
....
....

Prázdné fráze. Štěstí. Naděje...

Shit. Nic z toho. Jen trpkost. Jak cyankáli na jazyku umírajícího válečníka. Jak hořké mandle v ústech lapajícího po posledním dechu...

Pak jsi odjela.

e-moll

a-moll

g-dur

c-dur

Usnul jsem; kdyby se tak nestalo, vytekl by mi mozek z uší na vínem politý polštář; nebyl schopen absorbovat tolik protichůdných pocitů.

(Láska i pohrdání. Naděje i zklamání. Víra i lítost. Přitažlivost toho, co mě ničí.)

Neprohrávám; nikdy. Za žádnou cenu. V žádném případě. Možná jen... když narazím na tu, kterou nemůžu nikdy mít... pak prohraju; trpce a hořce, s chutí merlotu na patře a jazyku, s věčnou otázkou schovanou za zavřenými víčky... proč? Tak snad ještě někdy?

...

NP Nothing nothing nothing... 99% of existing music is not even worth existing...

Mnichov filmem...

Cítím to v sobě; strach, strach, strach... Čas rozhodne...

Nechal jsem se unést; rád jsem na tři hodiny opustil náš svět a přitom si přál, aby příběh neustále pokračoval, abych se nemusel vracet do skutečného života...



Mnichov; těžko co vytýkat, těžko něco namítat, těžko kritizovat... dovedně namíchaný koktejl uvěřitelné historie i fikce. Mám takové filmy rád, přestože vevnitř občas cítím prázdné jádro, přestože chyběla ona křehká esence zvláštnosti, kterou ve filmech hledám a jen málokdy nalézám; musím ale obdivovat řemeslnou dokonalost, procítěnost záběrů, dovedně slepené smyčcové plochy...



Proč? Proč jsi se tolik bála?

NP John Williams - Munich (2005 - Munich (OST))

Můj dvojí život...

Toulám se městem i časem, schoulen na sedačkách přetopených tramvají projíždím nočními ulicemi, dýchám poslední okamžiky zimy a těším se na nadcházející jaro; skrze optiku filmových světů přitom nahlížím svět reality, svůj život, mé konání i pocity, mé touhy a sny, mojí cestu časoprostorem...



Víkend utekl rychle i pomalu; zůstal jsem v Praze, v kamnech zatopil časem, v duši oprášil minulost, sobotu rozpustil v pracovních povinnostech... a přemýšlel. Přemýšlel jsem o možnostech paralelního žití, o možnostech náhodných setkání, která mohou znamenat naplnění života, přemýšlel jsem o hudbě, snově zesvětlených obrazech, ženské kráse; na Dvojí život Veroniky jsem se těšil - až moc mi sliboval: Kieslowski a Preisner, Irène Jacob... kombinace, která nikdy nemůže zklamat...



Budu si pamatovat hudbu; Zbigniew Preisner je jiný než všichni ostatní - jeho zvukové malby odrážejí všechnu bolest současného i minulých světů, ale přitom nechávají doutnat plameny naděje... pomalu plynoucí harmonie a tóniny, smyčce, flétna, ženský hlas, piano...



Budu si pamatovat obrazy; Krakov i Paříž, vždy města zahalená v oparu slunečného deště a deštivého jasu, města s atmosférou skrývaných tajemství, města s možností uvěřit ve ztracené sny, touhy naplnění a náhody setkání...



Budu si pamatovat situace; zvukové stopy, ztracené partitury, nádražní kavárna, zrychlený dech, samozřejmost začátku i konce, kůra starého stromu, staré telefony, objemné obálky bez zpáteční adresy, síla naděje, uvěřitelnost náhody, slunečné opary a jejich stíny...



Budu si pamatovat... sílu, naději, důvěru, sny, možnost volby, zázraky okamžiků... Není více co psát, vše je tak nepřiřozené samozřejmé, nereálné a nemožné se stává pochopitelným a uvěřitelným, ideály života se zhmotňují a převtělují do reálných situací...



Nikdy nepřestanu věřit, že Tě najdu - čekáš na mě tak, jako já na Tebe, hledáme se, sníme a doufáme...

NP Zbigniew Preisner - Les Marionettes (1991 - La Double Vie De Véronique (OST))

Návrat - a stíny...

Dny se prodlužují, noci se krátí, síla zimy je rozpouštěna prvními předjarními paprsky; a já se znovu budím po šesté, tak jako kdysi, a mé ranní zhmotnělé představy a sny mi nedovolují déle spát, nutí mě se převalovat, tmelit sny a realitu, děsit se a zároveň těšit na ranní budíkové nocturno, které přinese ve vyrovnaném poměru vysvobození i další utrpení, vyvolá nezodpověditelné otázky, sevře srdce úzkostí a mysl naplní hrdým vzdorem...



A je to až symbolické, že za to všechno může film; film, od nějž bych to nečekal, a právě proto mě tolik překvapil, tolik mi dal, tolik mi naznačil a ukázal. Film plný volnosti, příjemného horského chladu, pokrytecké morálky okolí a svých vnitřních já, film plný neuhasínající naděje, která je dušena zaprášenými dny bezbřehé průměrnosti, film o tom, jaké to je, když člověk zaprodá svou duši svému strachu a pokrytectví...

Jack Twist: You gonna do this again next summer?
Ennis Del Mar: Well, maybe not. Like I said, Alma and me's gettin' married in November, so... I'll try and get something on a ranch, I guess. And you?
Jack Twist: I might go up to my Daddy's place and give him a hand through the Winter. But, I might be back... if the army don't get me.
Ennis Del Mar: [casually] Well... I guess I'll see you around, huh?
[long pause]
Jack Twist: Right.



He was a friend of mine; zpívá Willie Nelson, a já v duchu přidávám další sloky, v nichž vystupuješ Ty, Tvá vůně, která se i ráno dala dýchat v celém pokoji, Tvá zbabělost, kterou opovrhuji, Tvá odvaha, kterou obdivuji, Tvé... všechno, prostě to vše, co činí Tebe Tebou, co miluji, co mi tolik dává a současně mě tolik ničí...

Ennis Del Mar: We can get together... once in a while, way the hell out in the middle of nowhere, but...
Jack Twist: Once in a while? Every four fuckin' years?
Ennis Del Mar: If you can't fix it, Jack, you gotta stand it.
Jack Twist: For how long?
Ennis Del Mar: For as long as we can ride it. There ain't no reins on this one.



Jsem svobodným tulákem; rád cítím chladivý vítr ve svých vlasech. Jsem osamělý jezdec projíždějící stmívající se krajinou, nahlížím do životů jiných, utápím sám sebe v umělohmotných náhražkách opravdovosti života, věřím v neuchopitelné, jsem zbaven všech svých iluzí, ale přesto se tak snadno a lehce nechávám spoutat příslibem neuskutečnitelnosti...



Mohl bych Ti ještě vůbec věřit? Mohl bych Ti vůbec odpustit? Mohl bych Tě vůbec ještě doopravdy milovat?

Ennis Del Mar a Jack Twist snili své sny, ale možná jen ve skrytu duše si dokázali přiznat, že žijí špatně, tak špatně, že ztrácejí drahocenné vteřiny, že se ztrácejí sami v sobě, napůl udušeni nedostatkem odvahy... Ty jsi jako oni... a já s tím nedokážu nic dělat... Jednou bych ji chtěl vidět; Zkrocenou horu za večerního soumraku, nechat se omámit padajícími stíny, cítit to všechno...

NP Gustavo Santaolalla - Brokeback Mountain 3 (2005 - Brokeback Mountain (OST))

Každý má svoji cestu...

... a tu svou měl i Timothy Treadwell. Snílek, solitér, blázen, hrdina, Grizzly Man; ztracenec našeho světa, hledající smysl života v boji proti všemu a všem, plný odvahy a lásky, bláznovství a zaslepenosti, neschopný reálného života, ale přitom plný síly a lidskosti...



Někdy jsem jako on - raději sám než s někým; mám rád tichou vůni samoty, chladivý večerní vítr, příjemné kapky letního deště i poslední paprsky mizejícího slunce...



Nedokážu nic cítit; jsem vyprahlý, naprosto bez emocí, stal se ze mně chladný manipulátor cizích osudů, míchám lektvary dnů a minut patřících mně i ostatním, nevěřím v budoucnost, zaprodal jsem své sny - ale jsem za to rád, jsem svobodný, volný, ... žiju.

NP Every morning in this week I listened to Losing my Religion and Everybody Hurts by R.E.M....

V soukolí příběhů

Paralelní bytí a nebytí, hledání, únava... jsem unaven - svými sny a touhami, které se plíží po studené zemi skryty mraky nudné reality. Dny se s ustupující zimou prodlužují, ale přitom reálně jsou pro mě stále kratší; utíkám před minulostí i budoucností a před přítomností zavírám oči. Cesta se najednou větví do čtyř světových stran; já ale stojím bezradně v křižovatce osudu a mlčky pozoruji, jak se cesty vzdalují od ztichlého večerního přístavu...



Unavené potáhnutí z laciné cigarety v šedivém předměstí omšelých bloků, unavenost životem a jeho průměrností, omšelý byt, omšelá dílna a omšelá šachovnice jako památka na mládí, které vyvanulo před staletími... Hloupě omezený syn, zoufalý útěk zoufalé ženy, rezignovaný boj stárnoucího solitéra, který chtěl už jen to jedno - svůj klid...



Jenže i v ten nejnepravděpodobnější okamžik se něco může stát, něco bezvýznamného, co ale dokáže učinit vše relativním, co změní minulost v prach zapomnění a přítomnost v sny budoucnosti... To přesně se stalo Číňanovi, který (ne)dokázal říci čínsky tu nejdůležitější větu na světě, který podlehl přitažlivému kouzlu krásné jinakosti, aby naposledy v životě zažil těch pár chvil, kdy je mozek zaplaven přílivem citů a emocí...

NP Philip Glass - I. Before the Creation (2000 - Symphony No. 5 - Requiem, Bardo, Nirmanakaya)