Najednou je vše jinak; staré ustálené zvyklosti jsou pryč, obyčejnosti všedních dnů jsou náhle úplně jiné, důležité se stalo nepodstatným. Je sobotní večer a já ležím v cizím bytě, vnímám příjemný chlad zářijového večera, který dovnitř proudí z polootevřených balkónových dveří sedmého patra, z dálky jsou slyšet rozmazané zářivé šmouhy magistrály a za stěnou dýchá televizní obrazovka starého pisklavého televizoru.
Jsem šťastný; jsi se mnou a já s Tebou, jsme spolu. Co dál víc psát? Jakoby už není o co usilovat, o co bojovat, o co se snažit a o čem snít; nemám nic, ale zároveň vlastně vše, nevím, co bude zítra, ale zároveň cítím, že budoucnost už není mlhavá. Stále mám tolik snů, představ a tužeb, ale najednou se začínám vnitřně smiřovat s tím, že možná nebudou naplněny; uvědomuji si, co vlastně chci, co je pro mě opravdu důležité, vnímám nyní již zřetelně se rýsující hranici mých ambicí.
Chtěl bych fotit okamžiky, které omamují a berou dech; zářijové slunce, podzimní listí, mrazivá prosincová odpoledne s dýmem z komínů, únorová bílá jitra, květnové noci a letní soumraky.
Chtěl bych vyvolávat mrazení v zádech několika tóny; zachytit náladu, přenést ji do pomalu plynoucí harmonie, vyčistit duši a vytvořit krásu.
Kouříš na balkóně a já ležím kousek od Tebe; půjdu za Tebou, lásko...
NP Mogwai - Take Me Somewhere Nice (2001 – Rock Action)
(šel jsem za ní a pohladil ji po tváři...)
