Konečná stanice (opening credits) (inside myself)

Stejné město, stejný hotel, stejný pokoj; 319, ležím tu tak, jako minule, dopíjím pivo, civím na holé bezbarvé stěny a zatím úspěšně odolávám pokušení vyplenit minibar...



--sms--
Vypadala jsi dnes... jako po dovolene.
Tu naladu mi nikdo nezkazi.
Ani prace jako vzdycky?
Ani ta ne!
--sms--

Telefon vrněl, já činil za dost povinnosti a správnosti ozvat se...

Někdy se tak stane – člověk má pocit, že musí něco udělat, že není proč a nač čekat, že je třeba bojovat a ne vyčkávat, že figurky po šachovnici je třeba posunovat, než bude hrát ten druhý a bílý střelec v okamžiku sestřelí mého posledního černého pěšce z pravého křídla... Mě zkrotil film...

--chat--
Chtěl bych Tě vidět. Zajdeme na večeři?
--chat--

Nesnáším načinčané večeře plné prázdné průměrnosti, hry na luxus, zoufalé snahy o krásný večer... Máš narozeniny? Tak dáme večeři, ať to oslavíme, ne? Bullshit... Přesto jsem Tě zval, ztělesnění naivity...

--chat--
Dnes nemůžu. Ve čtvrtek?
(Nemám rád odkládání. Chci všechno, vždy hned, teď, silně, bez čekání.)
OK, čtvrtek beru.
(V duchu jsem se cítil poražen; jako už potolikáté.)
--chat--

Chtěl jsem s Tebou jít do mexické restaurace; do opravdové mexické, žádné její lacině předražené náhražky splňující podmínku 2K (kýč & křeč). Až bychom tam byli, brala bys to automaticky jako výhradu a vymezení vůči tomu, co máš ráda, jako moji další snahu ukázat Ti pravdu a připomenout, že žiješ špatně, děláš vše špatně a nic nevíš... jednou mi exploduje hlava z mých prázdných polopravd, na kterých si tolik zakládám...

--chat--
Nemam dnes na jídlo vůbec chuť, nezajdeme třeba na víno?
...
OK, po sedmé na Národní třídě...
...
Nepůjdeme třeba k Tobě?
...
Jasně, budu tam...
--chat--

Potěšen, natěšen, doufající, přecitlivělý, zamilovaný, plný naděje... Stála jsi najednou ve dveřích – a byla jsi to Ty, kterou jsem znal, těšící se, nesoucí láhev vinných hroznů, krásná, voňavá, prokřehlá...

e-moll

a-moll

Struny jsou kovové; bolí.

Najednou jsme se líbali – tak přirozeně a automaticky, jako kdysi...

--live--
Přišla jsem Ti něco říct... počkej chvilku...
(Věděl jsem, co chceš říci, věděl. Od začátku jsem znal pravdu našeho konce.)
Víš... (řekla to)
Rozhodla jsem se rozumem a ne srdcem... připadám jsi jako zbabělec...
(Prázdné fráze zněly neuvěřitelně pravdivě a silně.)
Chyběl jsi mi.
Ty mně taky.
(Mluvil jsem pravdu, za kterou jsem se nenáviděl.)
--live--

Cítil jsem... nic. Najednou jsem necítil nic, bylo mi to všechno jedno. Neměl jsem to dlouho, ale ztratil jsem chuť; nesnáším být ten druhý... Přesto jsem byl v Tobě... a v hlavě si promítal kopulační zážitky Tvé dovolené; pak jsem zapomněl, užíval si, v pohybujících se rukách držel Tvůj zadek a znovu se do něj zamilovával (jsi opravdu jediná holka, která nemá místo kůže pahorky zbytnělého tuku?), obdivoval Tvé krásné tělo (nemám rád mateřská znaménka rozesetá jak zrnka máku na nedělní housce), hladil Tvou krásnou kůži (miloval jsem, jak jsi byla vždy automaticky všude dokonale hladká – nesnáším, když se mi zaplétá jazyk do rašící propletenosti...).

Jsem králem povrchnosti – miluju dokonalé fyzično a protiví se mi nedokonalost. Nesnáším ji. Je ubíjející, je nudná, je... průměrná. Jsem sám sobě se hnusící Dorian Gray, který touží po Potěmkinově vesnici, kvůli které dokáže spálit vše, nabídnout vše, obětovat vše... a ještě se cítit šťastný; zoufalec prázdnoty, snílek hledající dokonalost vnějšku spojenou s vnitřní krásou, kombinaci, která neexistuje, a právě proto je tolik přitažlivá...

....
....
....
....

Prázdné fráze. Štěstí. Naděje...

Shit. Nic z toho. Jen trpkost. Jak cyankáli na jazyku umírajícího válečníka. Jak hořké mandle v ústech lapajícího po posledním dechu...

Pak jsi odjela.

e-moll

a-moll

g-dur

c-dur

Usnul jsem; kdyby se tak nestalo, vytekl by mi mozek z uší na vínem politý polštář; nebyl schopen absorbovat tolik protichůdných pocitů.

(Láska i pohrdání. Naděje i zklamání. Víra i lítost. Přitažlivost toho, co mě ničí.)

Neprohrávám; nikdy. Za žádnou cenu. V žádném případě. Možná jen... když narazím na tu, kterou nemůžu nikdy mít... pak prohraju; trpce a hořce, s chutí merlotu na patře a jazyku, s věčnou otázkou schovanou za zavřenými víčky... proč? Tak snad ještě někdy?

...

NP Nothing nothing nothing... 99% of existing music is not even worth existing...