sobota, prosince 15, 2007

Kdo je tady ředitel?

Lidé jsou zmačkaní jako plechovky. Vnitřně; navenek nelze téměř nic poznat, možná jen lehce tušit. Ale zevnitř? Zmačkaný zprohýbaný plech, ostré hrany, o které je tak snadné se zranit, podivné plochy, v nichž se nelze vyznat – chybějí obrysy a kontury. Proto do sebe lidé nepasují. Neuvědomují si, že tím, že jsou zmačkaní, nikdy nemohou nalézt, co hledají. Zmačkané plechovky do sebe nikdy nezapadnou, vždy zůstanou volné hrany a volná místa – proto nakonec vždy něco chybí a něčeho je navíc.

Pomačkané cosi, co před pár lety vypadalo čerstvě, nově, vyleštěně a stálo ve vitríně života s datem výroby současnost minus šestnáct let, je nyní zmačkáno a poničeno šlápotami dospělosti. Předtím, když bylo ještě možné rozeznat barvy a v některých případech byl uvnitř i obsah, bylo vše čisté a naděje byly bezbřehé. Nyní ale vládne nové tisíciletí; obsah dávno vyprchal, barvy se slily v šedivost oloupaného pokrouceného hliníku a tvary se rozplizly v pomačkanosti plechu.



Ten moment, ten krásný moment – v jeden okamžik se vše zlomí. Závazky přestanou existovat a lidé jsou najednou svobodní – na pár hodin, od půlnoci do rozbřesku rána, od opilosti do počátku střízlivění. Je to směšné, tragicky směšné. A hlavně je to smutné; tančící a smějící se obaly schránek, pokroucená těla a vybledlé nápisy neplatících předsevzetí. Neměl jsem sílu vstoupit a vše vidět znovu; už nemohu. Ani to vidět; natožpak to zažít.



Jel jsem za Tebou. Nevěděl jsem, kde jsi, jestli Tě najdu, Tvé místo, Tvoji práci – přesto jsem vstoupil. Stoly zely prázdnotou, namísto pozdravu několik udiveně pozdvižených obočí; mrtvý lokál v království zelených stolů. Personál zevloval a u baru seděla otylá královna – změřila si mě pohledem, který ve mně okamžitě vzbudil touhu vlastní kastrace. Chtěl jsem zmizet a najít Tebe, ale nalezl jsem jen další nedokonalé ingoty spadlé z výrobní linky ve tvarech, které už nikdy nikdo nezmění.



Máme se nechat roztavit a nechat se znovu nalít do forem vánočního cukroví?

Kdo je tady ředitel?



NP Jan A.P. Kaczmarek – At Home (2004 – Unfaithful (OST))

sobota, prosince 08, 2007

Zmizel jsem, alespoň na pár chvil...

Jsem v zajetí nostalgie; další návrat. Tenkrát jsem všechno hltal - a teď se vracím; dětské okouzlení je pryč, zůstal podivný smutek. Omládnul jsem o deset let. V tom špatném smyslu slov.



„Co ode mě chceš? Abych přestal pracovat? Abych nechal všeho, čeho jsme tak obtížně dosáhli, a abychom podnikli okružní plavbu po karibských ostrovech? Nechápeš, že mám svou práci rád a vůbec nehodlám svůj život měnit?“

„Ve svých knihách mluvíš o důležitosti lásky, o potřebě dobrodružství, o radostném boji za své sny. A koho teď mám před sebou? Někoho, kdo nečte, co napíše. Někoho, kdo si plete lásku s konvencemi, dobrodružství se zbytečným rizikem, radost s povinností. Kde je muž, kterého jsem si vzala a který věnoval pozornost tomu, co říkám?“



Všechno však bylo složitější, než jsem si myslel: čas od času jsem miloval Esther až k zbláznění, ale stačilo přejít přes ulici, a na druhé straně už jsem se cítil spoutaný, vadilo mi, že mám nějaký závazek, a nejraději bych zase vyrazil za nějakým dobrodružstvím.

Ze stínu nelze utéct; lze nad ním ale získat kontrolu. Stačí začít stoupat vzhůru, přestat stát a začít se vznášet, letět do oblak jako papírový drak – a pak se podívat z výšky zpět dolů. Krajina je plná stínů i míst zalitých sluncem a mezi nimi teče řeka našeho života. Z nadhledu vypadá vše vzdálenější, jasnější a snesitelnější – jsou vidět konce a začátky. Je to paradox; máme vše, co jsme kdy chtěli, ale to nejdůležitější nám uniká. Ale pohled shůry má magickou moc; stíny později či dříve zmizí a všem prohrám je najednou možné se usmívat s jemnou ironií na rtech – to pachtění, ty chyby a špatná rozhodnutí, spálené mosty, zpustošené naděje... hrajeme největší hru svého života. Je to krásná hra. Náš život.



Co je to svoboda? Vidět, že se váš manžel ani trochu nezajímá o to, co děláte? Cítit se sama a nemít, s kým se podělit o nejintimnější pocity, protože ve skutečnosti osoba, kterou jste si vzali, se cele soustřeďuje na svoji práci, na svou významnou, skvělou, nesnadnou kariéru?

Další dva rozvody. Opět svoboda, ale je to jen pouhý pocit; svoboda není neexistence závazků, nýbrž schopnost zvolit si to, co je pro mě nejlepší – a tento závazek přijmout.



Viděl jsem, jak lidé mluví ve jménu svobody, a čím víc lidí hájí toto jedinečné právo, tím většími otroky se stávají, pokud jde o přání rodičů, o manželství, v němž slibují, že setrvají s tím druhým „až do konce života“, otroky své váhy, svých diet, svých plánů přerušených v půli, lásek, jimž nebylo možné říci „ne“ nebo „stačí“, nedělí, v nichž se musí jíst s někým jen z povinnosti. Stávali se otroky luxusu, který si nezvolili, ale jejž se rozhodli žít, protože někdo je nakonec přesvědčil, že to pro ně bude lepší.

Katedrála jsem já, je to každý z nás. Rosteme, měníme tvar, objevujeme některé slabosti, které musí být napraveny, ne vždy zvolíme nejlepší řešení, ale vzdor tomu trváme dál a snažíme se držet vzpřímeně, vztyčeně, abychom dělali čest nikoli zdem, nikoli dveřím nebo oknům, ale prázdnému prostoru, jenž je uvnitř, prostoru, v němž uctíváme a oslavujeme to, co je nám drahé a má pro nás význam.



Láska je divoká síla. Když se ji pokoušíme zkrotit, tak nás zničí. Když se ji pokoušíme zajmout, tak nás zotročí. Když se ji pokoušíme pochopit, zanechá nás bezradné a zmatené.

Chtěl bych, aby tam vytesali: „Zemřel, když byl ještě živ.“



„Před mnoha staletími vylíčil jeden básník putování muže jménem Odysseus. Vrací se na ostrov Ithaku, kde jej očekává milovaná žena. Musí čelit mnoha nebezpečenstvím, bouřím i pokušení pohodlného života. V jedné jeskyni se setká s obrem, který má uprostřed čela jediné oko. Obr se ho zeptá, jak se jmenuje. ‘Nikdo’, odpoví Odysseus. Bojují a jemu se podaří vrazit obrovi do jediného oka kyj. Východ ze sluje je zavalen balvanem, a když obrovi bratři uslyší jeho řev, běží mu na pomoc a ptají se zvenčí, kdo je tam s ním. ‘Nikdo! Nikdo!’ odpoví nestvůra. Oni tedy odejdou, neboť jim nic nehrozí, a Odysseus pak může pokračovat v cestě za ženou, jež ho očekává.“
„Tvé jméno je Odysseus?“
„Moje jméno je Nikdo.“

Dárek od Tebe - vrátil jsem se k vypravěči, k němuž bych se jinak po alchymistické zkušenosti nikdy nevrátil. Byl to smysluplný návrat; ta kniha je krásná.



NP This Is Your Captain Speaking - A Wave To Bridget Fondly (2005 - Storyboard)

pátek, prosince 07, 2007

Asie a Ty



To, co je na lidech nejvíce znechucující, je jejich prázdnota. Nemají co nabídnout, jsou jako Gobi ve svém středu – jen písek a prázdno. Sedí u vedlejšího stolu, s důležitou tváří mluví o zbytečnostech, beztvará moudra jim vylétávají z úst, jsou šediví – jako Budapešť při cestě z letiště; staré paneláky, špinavé ulice, kalná voda v řece, koncová světla aut ve smogovém hávu, zlatý řetěz na krku obstarožního taxikáře, déšť za okny, večerní únava, pouliční světla, poslední hosté restaurace těsně před zavírací hodinou, nedopité sklenice, sterilní hotel, hučící klimatizace žehlící vzduch a tiché anonymní pokoje.



Žiješ ve stínu – a víš o tom. Miluješ, trápíš se; jsi tam, kde já před dvěma lety.

Žiju ve stínu a nedokážu před tím utéct. To by muselo být sluníčko přesně nad mou hlavou, aby nebyl stín. Takových chvil je jen velmi málo, pár minut. A já je nedokázala správně využít. Prázdno cítím, ale cítím, že je ve mně...




Jsi taková, jakou jsem si myslel, že budeš. Jsem to poslední, co Tě zajímá. Chtěla bys vše vrátit, udělat vše jinak – Tvůj příběh je všude okolo, na těchto stránkách, v uplynulých měsících a letech. Ty jsi já a on je ona. Jsme ztracení spiklenci – oběti vlastní naděje a touhy.

Jsou dvě možnosti. Buď budeme pořád jenom toužit a litovat, že ten sen nikdy nezažijeme, nebo budeme litovat, že realita není krásná jako sen.



Stojím na místě. První filmový příběh z východu protemnil uplynulý víkend. Druhý ho prosvětlil zvláštním smutkem – koláží historických obrazů, lidských osudů, statečnosti a předurčení, nenaplnění, bolestí, vítězstvím, prohrou, sluncem a mraky – a nevyřčenou touhou po svobodě.

Chci se ztratit – a zítra pro to udělám všechno. Těším se.





NP Helios - Sons of Light and Darkness (2006 - Eingya)

neděle, listopadu 25, 2007

The Sky Remains The Same As Ever



Jaro bylo prudké, náhlé osamění bolelo tím víc – a o to víc jsem si ho užíval. Utíkal jsem z redakce na Kampu, na Střelecký ostrov a na Žofín, kde jsem pod kvetoucími kaštany nasával pach řeky, pozoroval hladinu unášející bílé kvítky z okrasných keřů a snažil se zahlédnout v tom plynutí pevný bod. Byl jsem nešťastný a pocit zmaru mě ohromoval. Dokonce se mi v něm zalíbilo. Být sám. Strašné. Ale zase jsem volný...



Marianne: Look at the last page, there's a little poem about you. It's by me.
Ferdinard: Tender ... and cruel... real ... and surreal... terrifying ... and funny nocturnal ... and diurnal usual ... and unusual handsome as anyone
Marianne: Pierrot le Fou !!!
Ferdinard: My name is Ferdinard. I have told you often enough. Christ almighty! You bore me to death!




Žiju! Je mi dobře... jsem sám, ale ne osamělý. Pondělní ráno je daleko a já se cítím jako král. Od té doby, co jsem si uvědomil, že svůj život žiju dvakrát, je vše daleko jednodušší; chvilky trápení mizí po pár minutách – stačí se podívat na sebe z nadhledu a uvědomit si, že je to hra. Život je hra – celou válku nelze vyhrát, pár bitev ano. Nechci psát; chci žít. Všude je toho tolik – knih, koncertů, alb, filmů, zemí, příběhů...



Jste moje mrtvé holky; k jedné z vás se vrátím. Možná; nevím a ani nemůžu vědět. Ani tušit. Chtěl bych to poznat – ten okamžik, kdy bude načase se zastavit, přestat utíkat a tápat, přestat hledat a tázat se, přestat snít – a namísto toho všeho začít žít. Myslím, že to nepřijde. Ale doufám a modlím se, aby ten okamžik přišel. Věty o třech slovech. Život je někde jinde – daleko od těchto řádek.

Nebe zůstává vždy stejné. The Sky Remains The Same As Ever.



NW Mono - The Sky Remains The Same As Ever (2007 - DVD)

sobota, listopadu 24, 2007

Když začne padat listí a písně se stávají příběhy...



Jak dlouho jsem na to čekal? Přijde mi, že desítky let... na písně, které umějí vyprávět příběhy. Začínají neurčitými zvukovými plochami, z nichž se začnou linout pomalu se měnící a do sebe se prolínající akordy, které jakoby vyplouvají z mlhy a zároveň se vynořují z oceánu. Vlny se převalují jedna přes druhou, zdánlivě se nic neděje; a pak to přijde – pár tónů, neuvěřitelně krásná melodie se začne tiše linout prostorem. Potom se přidá basa. Ještě pár desítek sekund; a pak začne orkán.

Je to zvláštní. Mono jsem znal dávno před legendárním koncertem v sedmičce strahovské a viděl jsem je i podruhé pod žižkovskou věží, kde lidé stáli v transu, měli zavřené oči a nikdo nedýchal. Písně vyprávějící příběhy... tohle je konec cesty, vrchol pyramidy; ještě nikdy nebyl post-rock tolik plný emocí, melancholie a síly.

Nemůže ani překvapit, že je to právě japonská kapela; okoralá srdce západní civilizace se mohou dojmout už jen citovým vyděračstvím východních království. Psát o Mono a nepoužívat opakované fráze; nemožné. Protože před kytaristy jsou opravdu koberce efektů; nástroje a pedály unášejí zvuk do jiných dimenzí, násobí jejich působení – a rovnice pozvolna přidávaných distorzí je tak sčítána do katarze jednolité zvukové stěny.

Začátky jsou éterické jako konce a někde mezi jsou erupce podmořských sopek; zavřené oči a mráz po zádech, nelze to přežít jinak. Stačí těch pár tónů z The Flames Beyond the Cold Mountain a je to zřejmé – výjimečnost. V Yearning se melodie skládá a sílí neuvěřitelným způsobem, kytary znějí jako zvony, aby se nakonec vše ztratilo v bouři do sebe narážejících rozpěněných oceánů; soundtrack k Magalhãesově průlivu – být tam daleko, plavat z ostrých útesů Argentiny směrem k prázdnotě Ohňové země...

Are You There? ... Koukám z okna na padající listí, na zem se snáší chlad a vlhkost podzimní noci – a Ty jsi někde daleko a možná posloucháš to samé a možná si čteš a možná spíš a možná ani neexistuješ...

A na závěr Moonlight, Beethovenův Měsíční svit 21. století. Příběhy zlomených lásek; luxus životů v blahobytu, kdy jediným problémem lidí se stává jejich vnitřní vlastní štěstí a vše ostatní je nedůležité a nevýznamné – protože neexistuje. Ne u nás, ne v nás, ne tady, ne teď; možná někde jinde – ale tak moc daleko. Jiné světadíly jsou jiné světy. My jsme tady – a jediné, co opravdu řešíme, jsou naše chvíle štěstí a smutku.

Nevím, co je správně. Jsme tu... a chceme být šťastní. Žijeme naplno – jak taky jinak? Nějak podvědomě tušíme, že zítra ráno může vše skončit. Zítra ráno... nebo za týden, za měsíc... či dnes večer. Někde kolem nás jsou Remains of the Day a naše Heart Has Asked for the Pleasure...

A Ty jsi... tam. Musí to tak být; jinak by nic nemělo smysl.

You Are There.

ED2K

NP Mono – Are You There? (2006 – You Are There)

neděle, listopadu 18, 2007

Když ulice voní kouřem...

Polykám kilometry; čím více se blíží večer a vzdaluje se ráno, tím více je kolem mne sněhu, tím šedivější je obloha – vše je najednou mnohem více melancholické a nejednoznačné. Vše je zahaleno v krásném smutném hávu padající mlhy a z dálky tak trochu nepatřičně probleskují již v odpoledni rozsvícená pouliční světla. Neposečená kukuřice umírá v objetí sněhové běloby, za okny je cítit chlad a ztichlé vesnice; blíží se Vysočina.

Listopad; měsíc jazzu. E.S.T. byli tací, jako minule; skvělí. Byla jsi tam se mnou; můj čtvrtý příběh posledních čtrnácti dnů. Byla jsi tak moc daleko, že jsem mezi námi cítil nepřekročitelný oceán; kolem Tvé duše stojí nezničitelné hradby, které jsi vystavěla, a já nemůžu ani tušit, natož pohlédnout, co se ukrývá v městě za hradbami – v Tvém vědomí, v Tvých pocitech a v Tvých touhách.



Je to jen hra. Mám pocit, že jsem na konci cesty – a tudíž na jejím začátku. Nám chci dát rok; oceán mezi námi je příliš široký a Tvé hradby jsou příliš strmé. Do roka a do dne; kde budeme za 366 dní? Na stole leží kniha od Tebe – a já mám pocit, že to, co nám nakonec zůstane, bude cennější, než pár společných nocí, které nepřijdou, protože to nedovolíš.

Hledím do zrcadla – a není to dobrý pohled. Tolik chyb, přehmatů, hloupostí, zbytečností, tolik ztracených chvil. Stále jsem na začátku; stále jsem nedospěl. Chtěl bych s Tebou strávit noc – a přitom se nemilovat. Zažít vše, co bychom mohli zažít, až na to poslední; začít příběh, který nikdy neskončí. Nevím nic – jen si něco přeju. Hraje jazz – přej si něco! A já si přeju...



Padá zima a chlad. Ulice začínají vonět kouřem čerstvě zatopených kamen; blahořečím všem těm, kteří zůstávají věrni odkazu předků a opovrhli elektrickou a plynovou alternativou. Co by byl podzim bez padající mlhy a vonícího dýmu v ulicích malého města? Co bychom dýchali v nedělní podvečer, vracejíce se z procházky zamrzající krajinou? V kouřem vonící mlze a ve světle pouličních osvětlení lze hledat a nalézat impresionistické koláže – souhvězdí rozsvícených světel obývacích pokojů, nedělní večeře, blikající obrazovky; k tomu samota a klid v ulicích, pár posledních aut, jinak tma, klid, ticho – čas rozjímání.

Jsem šťastný. Mám svůj život ve svých rukou. Dýchám. Dívám se. Žiju.

NP Mono – Ode (2004 - Walking Clouds and Deep Red Sky, Flag Fluttered and the Sun Shined)

úterý, listopadu 13, 2007

Sny jsou opravdovější než život

Sny jsou opravdovější než život; to jsem si myslel dnes ráno, kdy jsem se probudil, venku ležely ztěžklé závěje tajícího sněhu a já si přál, abych spal do zítřka a snil dál svůj podivný sen, v němž bylo spoustu neutuchající lásky, vzrušujících okamžiků, bolestivých naplnění a očišťující krásy.

Teasle: [Teasle is giving Rambo a lift] So where you heading?
Rambo: Portland.
Teasle: You said you were heading north. Portland is south.
Rambo: You got some place I can eat around here?
Teasle: Theres a diner about thirty miles up the road.
Rambo: Is there a law against me getting something to eat here?
Teasle: Yeah, me.
Rambo: Why you pushing me?
Teasle: [haughty] What'd you say?
Rambo: I said why you pushing me, I didn't do nothing.
Teasle: First of all, you don't ask the questions around here. I do. Second, we don't want guys like you in this town, drifters. Third, you wouldn't like it here anyway. Its a pretty boring town. I get paid to keep it that way.
Rambo: Yeah, boring.


Náš předposlední film; pustil jsem ho, abych Tě vyděsil, čekaje na uznalé pokývání hlavy na jeho konci. Všechna ta pokračování, další díly čehokoliv, zbytek 80. let a umírání na konci století, to všechno způsobuje, že člověk nic nečeká, pohrdá od prvních minut, v duchu se chce smát, chce cítit intelektuální převahu – a pak mlčí. Mlčí – protože najednou je jasné, že za deset či dvacet nebo sto i tisíc let se někde v potemnělém sálu rozsvítí příběh filmového klubu – a všichni budou mlčet, jako Ty tenkrát u mě doma.

[Rambo takes over an Army truck]
Rambo: Drive!
[Army driver glances at him]
Rambo: Don't look at me, look at the road! That's how accidents happen.




Já vím – prázdno. Přes to všechno. Jenže – člověk sedí a drží palce, protože to přeci JE nespravedlivé, co mu dělají; fandí, chápe, přikyvuje, přeje... A on se pere, utíká, dere do hor, trpí, zápolí, trápí se, blázní – a mstí. Za to všechno, co se událo, a hlavně za to, co se nikdy nestalo.

Trautman: Company leader to identify Baker Team - Rambo, Messner, Ortega, Coletta, Jurgensen, Barry, Krakauer confirm! This is Colonel Trautman.
Rambo: They're all gone Sir.
Trautman: Not Barry, he made it.
Rambo: Barry's gone too Sir. Got himself killed in Nam, didn't even know it. Cancer ate him down to the bone.
Trautman: I'm sorry, I didn't know.
Rambo: I'm the last one Sir.


Mé vzpomínky – je to už dávno. První zakázané filmy, knížky prodávané na dřevěných pultech na náměstích, hledání pravdy, mráz po zádech, vidina dospělého života. A hlavně – ten obdiv. Obdiv odvahy vše ztratit. Byl jsem mladý kluk, jako jsem teď, snil jsem o budoucnosti tak, jako to dělám nyní, věřil jsem, že jednou vše pochopím – a i teď cítím, že to, co je podstatné zodpovědět, je stále ještě přede mnou.

Rambo: We were in this bar in Saigon and this kid comes up, this kid carrying a shoe-shine box. And he says "Shine, please, shine!" I said no. He kept askin', yeah, and Joey said "Yeah." And I went to get a couple of beers, and the box was wired, and he opened up the box, fucking blew his body all over the place. And he's laying there, he's fucking screaming. There's pieces of him all over me, just... (Takes off his bandolier) like this, and I'm tryin' to pull him off, you know, my friend that's all over me! I've got blood and everything and I'm tryin' to hold him together! I'm puttin'... the guy's fuckin' insides keep coming out! And nobody would help! Nobody would help! He's saying, sayin' "I wanna go home! I wanna go home!" He keeps calling my name! "I wanna go home, Johnny! I wanna drive my Chevy!" I said "Why? I can't find your fuckin' legs! I can't find your legs!"




Seděli jsme spolu, povídali, svěřovali se – tenhle rozchod byl přátelský. Bylo nám to jedno. Žádné slzy, žádné výčitky, žádné emoce. Nic. Věty a vysvětlení, kterých nebylo třeba – vše jsme už věděli předem. Ale stejně – je to škoda. Mohli jsme dopadnout jinak? Bylo vše určeno naším začátkem? Mojí nedospělostí? Nebo tou Tvojí, kterou si namlouvám? Jsem stále na začátku – stále se učím. Zapisuji poznatky života do knihy zkušeností, překvapeně sleduji zvraty svého bytí, dělám čárky na ulepeném pivním tácku vychloubačné prázdnoty a utíkám od spálenišť minulých příběhů s pocitem, že se nechci otočit zpět – a o to více se potom nazpět dívám. Je konec – a nikde není žádný začátek. Naštěstí.



Těším se na 27. listopad. Nic lepšího už podzim nepřinese.



NP Mono – Halcyon (Beautiful Days) (2004 - Walking Clouds and Deep Red Sky, Flag Fluttered and the Sun Shined)

pátek, listopadu 09, 2007

Ráno, kdy jsme začali žít paralelní život...

Bylo lehce před devátou, když jsme se probudili; hladoví, opilí, zmatení, šťastní, nebojácní, neukojení. Silní a znalí. S pocitem dospělosti. Poslední vzájemné měření sil, které nemohlo dopadnout dobře, tak jako v noci – jsme kamarádi, nebo možná ani to ne. Mám Tě rád – tak nějak otcovsky. Jsem mladší, ale starší a zkušenější v tom, co nám nejvíce pouští žilou ztraceného času. Ve všem ostatním jsi starší a zkušenější Ty – já se hledám, Ty jsi se našla. Já mívám výčitky, Ty žiješ. Já usiluji o zbytečnost prázdnoty, Ty o naplnění a souznění. Já jsem povrchní, Ty hledáš uvnitř.



Ten večer jsme byli stejní – neplánovali jsme to, nechtěli jsme to, nenapadlo nás to. Proto se to stalo. Utíkali jsme před světem a ránem, potýkali se s půllitry i číšemi, nad ránem se zmítali v křečích – a chtěli jsme strašně moc žít. Dva ranní telefonáty – a vytvořili jsme své dvojníky. Ty slušní, správní, solidní i stabilní, Ti vyšli do každodenního světa prosvětlených kanceláří odžít jeden zbytečný den. Ti zbylí v nás zůstali. Leželi, vstali, odjeli, zmizeli; v lese, ve venkovské zakouřené čtyřce, v západu slunce kousku za Prahou. Zmizeli jsme do neznáma s pocitem, že nepřijde ráno a naše rozpadlé duše se nepotkají se svými zbylými částmi. Potkaly se; po další noci. Vrátili jsme se do normálního života; osmadvacet hodin v paralelním vesmíru. Na tenhle výlet nezapomenu.



Je klid, ticho. Jen Mogwai říkají, aby si neplakala.

Jsem sám; všechno skončilo. Všechny tři příběhy. Turbulentní týden; dělám si pořádek ve svém životě. Blázním. Žiju.

Brad hrál stejně jako loni, ale přeci jinak. Namísto explozivně stavěných akordových kadencí se vzduchem vznášela vůně večeru při svíčkách, hudba pro čas odcházení byla tentokráte zklidněná a pokorná, basa byla melancholická a bicí ševelily jako podzimní vítr. Ta třetí skladba, ten krásný motiv, který se vznášel a třepetal ve vzduchu jako vlajka škuneru plujícího vstříc modravému ránu z šedivé noci, to byl ten okamžik – chvíle, kdy se na rty dere úsměv a duše pluje na vlnách euforie.



Bylo to krásné, výjimečné, znovu stejné – a opět neopakovatelné.

Jsem zase kapitánem všech moří. Vyplul jsem z přístavu na širý oceán; kurs ještě není stanoven. Dívám se do map, přemýšlím, obhlížím horizont. Dálky volají.

NP Mogwai – Black Spider (2006 - Zidane - A 21st Century Portrait (OST))

neděle, listopadu 04, 2007

Rozhřešení, co neexistuje

Momentální pravda; nic víc, nic méně. To všechno, co se stalo i nestalo, byť mohlo, všechny naše společné prohry a zapomenuté výhry, všechna zklamání, bolesti, smutky, naděje, tužby a výčitky, to všechno má svůj jediný prapůvod a důvod: chybějící odpověď.

Nikdy se nezmění, protože jim byla příliš brzy dána základní povaha, která tak jako náhlé zbohatnutí vede k zániku smyslu pro proporce: u jedné z těch dvou střemhlav převážila nejhrubší realistka, u druhé trochu uhnutá romantička. Představoval jsem si je v budoucnu někde v restauraci, jak Mildred doposud studuje jídelní lístek podle nutričních hodnot a Holly by doposud chtivě zhltala všechno, co na něm vidí. A nikdy to nebude jiné. Půjdou životem a ze života stejně rozhodným krokem a nevezmou skoro na vědomí ty strmé srázy vlevo.

Ta otázka je jednoduchá a jasná; proto jsme ji neobjevili dříve. Musíme se zeptat a odpovědět, co pro sebe vlastně znamenáme, čím jsme a čím chceme být. Tři možné cesty, jako vždy; dvě z nich jsou slepé a třetí je přiznáním vlastní slabosti a nedokonalosti světa.

Jsem připraven přijít o vše.

Žijeme jenom jednou. Návrat; strahovské koleje s kuchyňkou plnou vzpomínek na loňský leden, Keith Jarrett, plzeň v lahvi a hráčství v duši. Čas jít spát; ráno bude vše ještě více mlhavé. Chtěl bych se probudit – a snídat u Tiffanyho.

NP Keith Jarrett – Part I (1975 - The Köln Concert (ECM 1064)

pondělí, října 29, 2007

Tohle jsem nečekal - a nechtěl...

„Krysy,“ řekla Sue. Když jsme došli ke dveřím, místnost najednou ztichla a já se zastavil. „Strč do nich,“ řekla Sue přes kapesník. Nepohnul jsem se, vtom se ale dveře začaly otvírat samy od sebe. Vykřikl jsem, udělal krok zpátky a uviděl, že na ně sestra tlačí u pantu nohou. Bedna vyhlížela, jako by se roztrhla. Prostředek se vydul. Povrch betonu protínala velká puklina, na některých místech skoro dva centimetry široká.

Je mi hrozně. Pálí mě oči, třesou se mi ruce. Žaludek svírá neurčitý trýznivý pocit. Je podvečer a mně se chce spát. Udělal jsem chybu – a zároveň to jediné možné, co jsem mohl udělat. Mohl jsem odejít – a litovat toho. Nebo zůstat – a litovat stejně tak. Zůstal jsem – a lituji. Tohle se moc nepovedlo; ani nemohlo. Tady není cesta ven.

Každou půlhodinu jiný pocit. Jednou miluji Tebe, pak od Tebe utíkám do minulosti, pak se vracím – a takhle pořád dokola. Kdybyste byly jednou duší a jedním tělem, byla by To láska na celý život; takhle je to bolest na celý život.



Ani nevím, jak se to všechno stalo. Jen vím, že jsme si najednou znovu rozuměli, minulost neexistovala, jen těch pár hodin – a já při psaní těchto řádků vím, jaká je to hloupost. Nic takového nebylo. Všude kolem mne blikají červené vykřičníky. Nerozumím Ti a Ty mně. Nevím, co chceš – a Ty nevíš, po čem toužím já. Kdybych potřeboval pomoci, byla bys ta poslední, kdo by to zvládnul. To je ten problém. Náš vztah by mohl fungovat jen ve šťastných dnech, jen v paprscích slunce, jen na jaře a v létě, jen v hodinách dne. Chci s Tebou spát – a nechci s Tebou usínat.

Doplněk množiny. Mé druhé já – Ty. Přesně naopak. Máme všechno – ale stejně nám něco chybí; necítíme se šťastní. Utíkáme od sebe; já od Tebe více, pohříchu. Náš vztah funguje a sílí v dnech smutku, je určen pro podzim a zimu, pro tmavou noc – a bolestné dny utrápených duší. Čím méně se milujeme, tím více si rozumíme. Podivná houpačka: nechci o Tebe přijít, nemůžu – a o to víc Tě ztrácím. Chci s Tebou usínat – a nechci s Tebou spát.



Vlastně je to symbolické – ta cesta, ty podivné obrazy a zvuky, šípy z pralesa, umírající postavy, pomalý proud, široká řeka, šílenství, delirium... jeden film a jeden týden mého života. Až příliš mnoho podobného.

Nevím, co se bude dít. Má malá soukromá Betonová zahrada.

„Rozbíjí to,“ vypravila ze sebe konečně. „Našel to kladivo a rozbíjí to.“ Poslouchali jsme. Bušení se už neozývalo tak hlasitě a údery už nebyly tak pravidelné.

Zvenčí k nám dolehl hluk dvou tří zastavujících vozů, práskání dvířek a spěchající kroky několika lidí na přední cestě, což probudilo Toma. Mezerou v zácloně prosvítalo otáčející se modré světlo a vytvářelo na stěně mihotavý vzorek. Tom se posadil, upřeně na něj hleděl a pomrkával. Obstoupili jsme postýlku. Julie se sklonila a dala mu pusu.
„To jsme se krásně vyspinkali,“ řekla.


Už dlouho jsem se takhle necítil. Kolem mne je tmavý prázdný byt a pár Tvých věcí – až zmizí, zmizí i něco ze mě. Odejde život, zůstane chlad. Mea culpa. Za všechno se platí.



NP Pink Floyd – Wish You Were Here (1975 – Wish You Were Here)

neděle, října 28, 2007

Je ráno

Je ráno. Nestírám rosu na kolejích; vracím se k Red Sparowes. Včera jsem poprvé v životě zasedl ke stolu plného šustivých karet a žetonů – jak taky jinak? Vrátil jsem se s Tebou do Tvé minulosti a na světlo vytáhl své dávno zapomenuté znalosti a zkušenosti z let dospívání, kdy sobotní odpoledne byla nekonečná a to jediné, co bylo možno dělat, byl drobný hazard, vzájemné výměny kapesného, snaha neprohrát večery příštího týdne a navrch získat pár drobných.

Několik sklenic červeného zdarma, mrazení v zádech; reálná hodnota peněz přestane existovat – jsou to jen žetony s podivnými čísly, je to hra – zvýšit, snížit, rozdělit, zdvojnásobit. Jako v životě – sinusoida. Nahoru a pak zpět dolů. Kdybych vše nebral jako hru a s rozměněným obnosem se nerozloučil v okamžiku, kdy se z bankovek staly malé kulaté hračky, o všechno bych přišel; s pocitem, že je vše jedno – má nová pravda – jsem v několika hodinách nabyl padesátiprocentního zisku. Umění odejít ve správný čas. Stanovit si hranici – a tu pak nepřekročit. Měl jsem sváteční pocit; drobné vítězství, které potěší svou nepravděpodobností.



Ten večer byl slunečný. Pár hodin zpět jsme seděli v sále plném zhaslých luceren a já se v duchu usmíval a bylo mi dobře. Film o slunci. O naději. O tom, že život je krásný. Že to, co vnímáme jako podstatné, je opravdu podstatné, ale někde vedle toho jsou věci, které bychom chtěli vynést na světlo, věci, pro které bychom chtěli začít žít a kterými bychom se chtěli nechat naplňovat. To věčné téma – přestat se pachtit za svatým grálem štěstí, zastavit se, přestat konečně dokazovat sobě i jiným, potlačit touhu vítězit, dobývat, získávat, vlastnit – a začít... být klidný. Smířený. Vyrovnaný.

Guy: What's the Czech for "Do you love him"?



Blíží se náš konec; víme to oba. Netrápí mne to. Láska neexistuje; jsem o tom přesvědčen. Poslední spatřený exemplář zemřel na konci minulého století. Jsme v novém miléniu; sociální vzorce se mění, dlouhodobá partnerství se stávají hrůzostrašnými kompromisy se vzájemnými podvody a zatajováním a to jediné, co je možné dělat, je přiznat si skutečnost – vztahy se už nepočítají na roky, ale na měsíce. Vždy pak přijde konec; pád, emoce, smutek, lítost. Pak nový příběh. Se stejným koncem. A pak další. A další. A... pak? Co přijde nakonec? To ještě nevím; poslední nezodpovězená otázka. Poslední kostka do třírozměrné skládačky; láska, přátelství a svoboda – osy x, y, z. Závislé proměnné jsou nezávislými. Se začátkem každého příběhu zaneseme první souřadnici do třírozměrného prostoru. Za týden další. Z bodů se pomalu stává křivka. A někde v reálném životě se snažíme křivky porovnávat, měřit, poučit se z nich; jednou, za dvacet let, zmizím někam do prázdnoty a v tichosti nakreslím všechny křivky svého života.



Žijeme jen jednou. To vědomí jediného pokusu; proto ta rychlost, rozmazaná světla noční dálnice. Na hranicích našich rozhodnutí pálíme zkušenosti našich předků. Chceme více, než bychom měli chtít. Žádáme víc, než na co máme právo. Je to tak správně. Přizpůsobujeme se době; nelze jinak. Ještě v tom nemám zcela jasno, myšlenky ještě nejsou zcela utříděné. Vše se mění.

Podzim je krásný. Správný čas na nesprávné myšlenky.



NP Red Sparowes - Like The Howling Glory Of The Darkest Winds, This Voice Was Thunderous And The Words Holy, Tangling Their Way Around Our Hearts And Clutching Our Innocent Awe. (2006 - Every Red Heart Shines Toward The Red Sun)

středa, října 24, 2007

Křižovatka smutku

Kde jsme? Co se děje? Proč tápu? Co hledám?



Mám pocit, že jsem ztratil to nejdůležitější – naději. Začínám být podivně smířen s tím, že můj život se nebude pohybovat po tradiční trajektorii rodinného štěstí a všech těch obyčejných krásných věcí, které zaručují trvání lidského rodu; namísto toho přichází mrazivý pocit nové víry: je to jedno. Nic není důležité. To, co je krásné, stejně vždy skončí, dříve či později. Nejsem schopen hlubšího citu. Chybí mi empatie. Když miluji, chci vlastnit; nikoliv dávat.

Celý večer to bylo v Tobě, věděl jsem to. Byl jsem tak daleko... ve stejném bytě, stejném pokoji, hladil jsem Tě po vlasech, utěšoval... Jenže – bylo mi to jedno. Nezáleželo na tom. S Tebou či bez Tebe, kde je ten rozdíl? Dříve nebo později přeci vše skončí... A Ty jsi skvělá; zapadáš do mě jako já do Tebe, jenže já mám pocit, že už nejsem ničeho schopen – dát Ti to, co dáváš mně, milovat, nabídnout perspektivu, otevřít náruč a mysl bez toho, aniž by má krev byla otrávena bolestmi předchozích příběhů...



Seděl jsem v příšeří plného sálu a díval se s pocitem, že je to zbytečné. Proč vlastně? Neviděl jsem už všechno? Nakonec to bylo skvělé, jako minule; přes tu naivní touhu zachránit a změnit svět, která začíná a končí na západ od našich hranic, bylo v příběhu něco zvláštního. Nedokážu to popsat; celý film se nic nedělo, nic jsem necítil – a pak, když se objevily závěrečné titulky, jsem si v duchu tiše řekl – ještě žijeme. Ještě pár chvil.



„Konečně jsem to pochopila,“ zvedla uslzené oči s výrazem němé výčitky, prozření a najití odpovědi. Ten pohled... jako luštit celý večer hlavolam a pak zjistit, že řešení je jednoduché – neexistuje. To byly Tvé oči. Nechtěl jsem se do nich dívat; věděl jsem, že to dříve nebo později vyslovíš. Objektivní pravda jako průsečík našich dvou subjektivních přímek poznání. Bál jsem se slyšet těch pár slov; nechtěl jsem vidět Tvůj pohled.



Stál jsem tam a minulé týdny neexistovaly. Nikdy se nestaly. Ani koncert v tom zvláštním kostele, kdy se zvuky rezonujících kytarových strun vznášely prostorem a Ana byla krásná a já se pokoušel zapomenout na to, že někde venku za zdmi číhá život s pastí zítřejšího rána. Ani náš víkend v krajině barevných stromů, kdy jsme procházeli hřebeny kopců v záři magického dne, v němž namísto jednoho panovaly dvě období; léto mělo vztyčenou hlavu a podzim stál opodál, schován v odpoledních stínech a trávě plné studené rosy.



„Já už nechci být sama. Ale... už to vím, už jsem to pochopila,“ drala si Ti do úst slova, která jsem tak moc nechtěl slyšet. Jako kdybych je říkal já sám. Kdyby ses zeptala, co je špatně, a já měl sílu odpovědět, řekl bych to samé. „Já... jsem tak strašně moc sama. Jsem sama, i když jsem s Tebou.“

Nemohl jsem nic říci, nic odpovědět, mohl jsem jen mlčet. Byla to pravda. Na pravdu, když jí člověk tak moc nechce slyšet a ona nakonec přeci jen protne vzduch, nelze reagovat. Jediné, co lze, je stát nebo sedět, dívat se s rozostřenýma očima, nemluvit, neposlouchat, neexistovat. Mlčel jsem. Neexistoval jsem. Nebyl jsem.



Dveře se zavřely a já se ocitl na druhé straně, na tmavém schodišti třetího patra, s velkým oknem plným výhledu do černé mokré ulice, se schody, které vedly do noci, spánku a zítřejšího dne. Položil jsem tašku, opřel se o zeď – a čekal. S každým výdechem jsem přišel o desítku myšlenek. Vteřina, deset vteřin, třicet, šedesát... kolik to bylo celkem? Pak jsem zaklepal. Otevřela jsi – bez náznaku překvapení. Objali jsme se. Zase jsem mlčel; nebylo co říct. A pak... jsem stál na druhé straně. Prázdný, lhostejný, bez energie, bez jakéhokoliv citu. Prázdno. Schody, ulice, déšť. Říjen. Uprostřed týdne. Uprostřed běhu. Uprostřed ničeho.

Jsme spolu. Trápím Tě. Nechci Tě ztratit. Nevím, co dál. Chci nepřemýšlet. Neexistovat. Nebýt. Chci se neprobouzet a neusínat. Chci... najít sílu. Změnit sebe. Změnit svůj život.



NP Clint Mansell – Stay With Me (2006 – The Fountain (OST))

sobota, října 13, 2007

Když cesta kolem Země trvá šedesát minut...



Jako nečekané pozvání na dalekou cestu. Někde být, na setkání, kde nikdo nikoho nezná, a někoho potkat – a mluvit s ním o čemkoliv. Být na stejné vlně, svěřovat si lety poznané pravdy v několika větách, mlčky přikyvovat, dívat se z polootevřených oken do tmy plné pohasínajících světel a čekat, až ten druhý řekne: „Pojedeme spolu na konec světa.“ A v ten moment někdo v místnosti do přehrávače vloží jeden podivný disk z jedné podivné kartónové krabičky, která je plná zvláštních fotografií a šedesáti minut barevné koláže etnického a starosvětského souznění.

A tím začne cesta. Tam u onoho otevřeného okna, se světly v dálce a dovnitř proudící tmou; začíná jemně, táhle, je plná příslibů, naznačuje – a smyčcové plochy pak rozetne etnický vokál a letadlo se odlepí od země. Sen a představy jsou najednou skutečností a reálná skutečnost se stane neexistující odvrácenou stranou známé planety; letadlo se vzdaluje od blikajících ranvejí v červenajícím se západu slunce a z oken jsou vidět zmenšující se obrysy měst a vesniček, lesů a polí, vodních ploch, stepí a luk a všeho ostatního, co je náhle tak malinké a vzdaluje se a mizí za horizontem...

“In the beginning was the end.”



Kdyby se Země dala obletět za šedesát minut, chtěl bych si do sluchátek pustit tento hudební příběh; nic jiného by se nehodilo více. Je to zvláštní; neznámý autor, neznámý film, neznámý soundtrack. Nikde nic není. Žádný web, žádné recenze, žádné rozhovory. Nic. Jen krásné a zvláštní fotografie – a k nim poskládaná zvláštní a krásná hudba. Koláž hudebních tradic z různých koutů světa; soundtrack naší planety.

Sám nevím – jak jsem Armanda našel, jak jsem našel tento disk, jak jsem otevřel další komnatu hudební jinakosti. V pavučinách různých sítí, kde daleko cennější než fragmenty souborů a stahovaných alb jsou doporučení a rady šedivých znalců, se skrývají zvláštní poklady. Jsou dávané do prodejního oběhu v počtech nemnoha tisíců, alba ztracená a rozebraná v několika letech po vydání; pro každý stát této planety ne více jak deset kusů. Já mám jeden... a kdo další? Kolik těch lidí znám?

Šedesát minut putování; fragmenty zemí, obrazy krajin a lidí, nálady dnů a nocí. Poslední track udeří přímočarostí, shrnutím, jednoduchostí, krásou. A pak... je to symbolické; těsně před koncem se vše rozplyne v uklidňujícím tichu. Výlet končí – letadlo dosedne na přistávací plochu, motory ovládne zpětný chod, letadlo zpomaluje, zastavuje – a stojí. Země se přestane pohybovat, čas neexistuje. Ale pak, nakonec – ještě několik posledních tónů.

Cesta nikdy nekončí.



ED2K

NP Armand Amar – La Genese (2004 – La Terre Vue Du Ciel (OST))

neděle, září 30, 2007

Slunce zapadá úderem třetí

Slunce zapadá úderem třetí; v ten okamžik se jeho záře stává zlatavou, listy probleskují všemi barvami a obloha je modrá, ačkoli by neměla. Tráva ještě nestihla zcela zežloutnout; ještě chvíli bude žít. Chtěl bych, aby se hodiny zastavily, stály po několik minut – a pak se začaly točit zpátky. V opačném směru. Bylo by ráno, pak nad ránem, pak noc, pak večer... a já bych chtěl vědět, co se stane. Jestli přijdou povinnosti, které jsem už jednou vykonal, co se vlastně bude dít, když čas bude potácivě a nevěřícně klopýtat zpět.



Vrátil jsem se. Zvláštně zklidněný a zároveň nevyrovnaný stejně, jako kdykoliv předtím. Jako bych otevřel novou knihu – a v ní narazil na stejné kapitoly. V něčem podobné a v něčem možná jiné; ten pocit ale přetrvává. Opakování. Vše se opakuje. Nikde není nic nového a překvapujícího, vše je stejné. Čtyři roční období. Naděje, štěstí, melancholie, zatracení.



Zase se otevírají má kina, která mám rád, a v nich se rozsvěcují podivné příběhy rozhovorů a neuvěřitelně pálící střetnutí s reálným životem. První dříve či později vymizí z paměti, byť byl překvapující, zvláštní, jiný, zneklidňující. Zneklidňující; mé oblíbené slovo. Kolik to bylo měsíců? 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny; a na plátně se v rozmezí jednoho dne odehrával reálný život. S kompromisy a chybami, za které se platí, s uvědomováním si skutečné reality a toho, co je opravdu pravdivé, podstatné a důležité. Zbytek pak byl najednou jen kamufláží zakrývající zbytečnost, která nic nepřináší a naopak odebírá; bere možnost, že by vše mohlo být nějak jinak. Ne lépe; jinak.



Potřebuji změnu. Nevím jak, kde, kdy; něco se ale musí stát. Chtěl bych se probudit někde jinde a daleko. Přiřadit světadílům čísla a hodit kostkou. Padla by Antarktida. Vím to.



Proč? Možná proto, že se už zase ztrácím v podivné koláži zvuků, hlasů a melodií.

Možná proto, že jsem cítil, jak je to houslové sólo krásné. V ten moment získal večer punc něčeho dalšího, než jen příjemného putování melodiemi filmových příběhů. Podzim a s ním hudební večery, pivo nebo dvě deci ve foyer, a pak, na závěr, ta nešťastná hodina mezi desátou a jedenáctou, kdy už je moc pozdě – jet domů a odpočinout si, nebo jít kamkoliv a opít se.

Musím se narovnat. Měl bych a chtěl bych. Ještě není konec; naopak.





NP Godspeed You! Black Emperor - Blaise Bailey Finnegan III (1999 - Slow Riot For New Zero Kanada (EP))

pátek, září 28, 2007

Když chceme plout mezi staletími...



To, co je podstatné a důležité, je vždy to, co znamená překročení hranic – přeplutí řeky na druhý břeh, výstup na strmou horu a rozhled do kraje, objev nového světadílu neprozkoumané planety, cesta za hranice sluneční soustavy. Znamená to opuštění známých stereotypů a zažitých postupů, je v tom vždy kus odvahy, kus síly, nemálo náhody – a hlavně je v tom touha; touha jít dál.

Jak často objevujeme novou zemi? Jsou to výjimečné okamžiky, kdy z okna plující vesmírné lodi lze v temnotě prázdnoty osvětlené posledními paprsky posledních hvězd zahlédnout nový obrys; příslib poznání, zastavení, hledání, odpočinku – a naplnění.

Nevydrží to nikdy dlouho; i nová planeta nakonec zevšední a stejně tak vždy začnou vznikat podobné planety, plagiáty originálu, modernější a dokonalejší, přitažlivé nánosem lesku původní výjimečnosti, opracované dle původního vzoru, s podobnou atmosférou... a ze ztracené krásné země se stane osamocená vyhasínající hvězda nového souhvězdí.

Určitě už na to někdo přišel dříve. Ale nevěřím (nevěřím!), že někdo někdy namíchal ze stejných ingrediencí něco tak působivého, obyčejného, výjimečného, něco tak krásného, silného, omamujícího a dojímajícího.

Piano, perkuse, kytarová distorze v pozadí, smyčce, vokály, jemná elektronika, ambientní plochy. K tomu harmonie opuštěnosti, melodie tesknosti, tóny osamění a zvuky vykoupení; fontána dokonalosti.

Clint Mansell skládal symfonii pro cesty mezi staletími dva roky. Jako v předchozím případě se na desce temně leskne smyčcové čtyřhvězdí; a Kronos Quartet opět není artistní – i zde je služebníkem celku. Někde v pozadí je rozbouřené moře; Mogwai se ztrácejí ve větru, přibližují si a hned mizí, proplouvají na dosah, srostlí s obzorem.

Vše je tak, jak má být. Od začátku do konce; náznaky a gradace, vyvrcholení, uklidnění. Začít tichým smutněním a rozplynout se v prázdnotě vykoupení.

Tohle je drahokam; obroušený a opracovaný, přeživší z minulých věků, majestátní, krásný – a smutný. Jakoby byl po staletí zapuštěn v oltáři živeném krví obětí, vstřebával rudé zasychající kapky neschopen promluvit a říci, že bolest je zbytečná; němý svědek, poslední z přeživších, křehký, vzácný, jediný.

Budeme žít věčně?

ED2K

NP Clint Mansell - Together We Will Live Forever (2006 – The Fountain (OST))

neděle, září 02, 2007

Když se těším, až začne padat chladivá tma...

Zavírají se mi oči.

Jsem ztracen – jako vždy. Někde mezi zítřkem a minulým stoletím, neustále se vracím do minulosti, tápu, hledám; vyměnil bych cokoliv za to jediné – za schopnost ještě jednou milovat...

Má trojčlenka má zvrácený charakter. Čím menší je šance, že bychom si mohli rozumět, chápat, věřit si a být spolu, tím více chci, bojuji, doufám i miluji. Blouznil jsem a snil a tápal a zaříkával a věřil a tázal se a pohrdal sebou a i teď se nakonec ohlížím zpět; zaříkávač ztracených chvil, snílek minulých okamžiků, které by chtěl vrátit...

Vrátil bych se k Tobě a chtěl bych utéci někam jinam, do jiného příběhu. Pořád se chci vracet, ale přitom vím, že jakýkoliv návrat kamkoliv by znamenal jen další přešlapování na místě... Ale co mám dělat, když v budoucnosti nevidím smysl?

(Teď mi běhá mráz po zádech. Jako vždy, když hledám své Awe...)

Jsme spolu několik týdnů. Žijeme, vyprávíme, milujeme, svěřujeme se, sníme, usínáme... nerozumíme si beze slov, jen slovy. Přibližuješ se, ale pořád jsi tak moc daleko; a já netuším, jestli budeš někdy blízko. Vina není nikde v Tobě; vina je ve mně. Mám strach jít dál. Mám strach, že ztratím naději a místo ní najdu jen jedno velké zbytečné prázdno...

Jediné, pro co žiju, je můj sen. Že jednou budu umět hrát všechno, všechny melodie světa, a noc bude nekonečná, víno nebude působit, ráno nepřijde a já nikdy nezavřu unavené oči.

Prosím, rozuměj mi...

(Prázdná slova, věty... neschopnost formulace, opakování zbytečností... )

Oblaka začínají modrat do tmava, v dálce probleskuje červená západu slunce, krajina kopcovatí a padá chlad. Přichází nejkrásnější měsíc v roce. Čas posledních záchvěvů odcházejícího léta, ranní zeboucí mlha, pohasínající večery, polední slunce, děti jdoucí do školy, prázdná náměstí vylidněných měst...

Těším se; slunce bude hřát a já postavím obrovskou hráz, za níž budou zastavené tikající vteřiny, které se budou kupit jedna na druhou, budou chtít pokračovat ve své cestě, budou se tlačit na sebe, vyvyšovat, hromadit... a pak, až jich bude čtrnáct dní, se hráz prolomí – a všechen shromážděný čas mě odplaví zpět do reálného světa...

NP This Is Your Captain Speaking – A Wave to Bridget Fondy (2005 – Storyboard)

neděle, srpna 19, 2007

Proč?

Proč? Nerozumím... Včera to bylo tak moc silné, ten pocit, který mě ničí, volání minulosti, mávání kouzelnou hůlkou, dojímání se nad sebou samým, zase znovu, od začátku na konec a pak zase zpět; klíží se mi oči, chci usnout a ráno se probudit na jiné planetě, ze které bych viděl Zemi a každý večer mohl přemýšlet, co se pod modrobílým krémem stratosféry děje...



Kolem prošel malý kluk a kyprá maminka a slunce osvětluje zkosené lány a někde vlevo pluje Labe a fotbalisté na malém hřišti budou ještě chvíli běhat, než si nakonec dají několik povinných dvanáctek jako vykoupení z upoceného snažení plného štěstí a radosti z pohybu i hry... Kukuřice za okny a na zádech mráz a já jsem zase sám, zase, znovu, jako vždy...

Li Mu Bai: I've already wasted my whole life. I want to tell you with my last breath that I have always loved you. I would rather be a ghost, drifting by your side as a condemned soul, than enter heaven without you. Because of your love, I will never be a lonely spirit.



Tak jak? Kdy to přijde?

Zvednu telefon, abych Ti psal, a v ten moment přijde jiná zpráva a já telefon zase položím a začnu se dívat z okna na šťastné lidi, poutníky slunným večerem, a někde hluboko v sobě mám zase ty samé otázky smutného příběhu, zase se vracím někam, kde nemůžu nic nalézt, a to jediné, co mi to přinese, je konec něčeho jiného, co by mohlo mít smysl, kdybych to neničil hledáním a blouděním v kraji ztracené minulosti.



Jestli ztratím a zničím to, co teď začíná, budu navěky bláznem a poustevníkem, králem zoufalců a matkou představenou řádu zaslepenosti; venku voní spálené dřevo a já mám pocit, že jestli teď uhasím rozfoukané plaménky naděje, skončím ve tmě, z které se už nikdy nebudu moci vrátit. Mám na sobě tričko, v kterém jsi spala poslední noc, a cítím z něj Tebe, Tvé já, které zatím nemám rozpoznané, zatříděné i prozkoumané, Tvé já, které je zatím stále ještě příliš daleko a jen opatrně dává tušit přísliby souznění.



Nevím, jestli mi budeš rozumět; to je ta hlavní otázka, to jediné důležité, co je třeba zodpovědět. Vím, že se mě nebudeš bát ani mě nebudeš obdivovat; jen mám strach, že i v těch momentech, kdy k sobě budeme mít nejvíce blízko, budeme od sebe zároveň strašně vzdáleni. S tím bychom nemohli nic dělat – nic. Zmizeli bychom jeden druhému ze života a to jediné, co by zůstalo, by byla nejasná vzpomínka – a hlasy pár přátel, kteří by mi dosvědčili, že jsem to opravdu zažil, že to byla pravda, že se to skutečně stalo, že jsem byl – těch pár dnů – opravdu šťastný.

Jen Yu: Make a wish, Lo.



Tenkrát mi tekly slzy za zavřenýma očima. Těch posledních pět minut... nejsilnější záběry a konec, jaký jsem kdy viděl, sekvence beroucí dech tím, že člověk nemůže mluvit a zároveň by chtěl křičet ‘takhle to přece nemělo být!’, chtěl jsem zastavit čas a říci tomu obrazu, ať stojí a vrátí se a na plátně by se pak možná něco stalo jinak, jenže stejně tak jsem věděl, že takhle to bylo jediné možné i správné – protože nakonec vše končí tak, že člověk něco ztratí - to, bez čeho nemůže žít a co je pro něj nejvíce důležité.

Slunce začíná zapadat. Prosím... sám sebe; neznič to.



NP Marcelo Zavros - The Door In The Floor (2004 - The Door in the Floor (OST))

sobota, srpna 11, 2007

Just an ordinary day...

Začíná život, nebo alespoň jeho další příběh. Vše staré je najednou odváto a pryč, stejně jako dny horkého léta a jeho bezstarostných večerů, přestože ráno nade mnou stále ještě plavou modravá oblaka sedmé ranní s příslibem lehkosti vstávání. Léto se klopí do svého druhého poločasu a já tak činím spolu s ním; v místnostech přibývají předměty žití a artefakty bydlení, červená na účtu káravě mává učitelských ukazováčkem a na prázdné sebezpytující řeči už není místo – přichází život, skutečný a dospělý, průměrný a obyčejný. Získávám i ztrácím, nemám v tom úplně jasno – ale něco se láme. Poločas, slunovrat života, obratník mé existence; něco se děje, zemské desky se pohnuly o pár desítek centimetrů.

Všechno, na čem opravdu záleží, jsou nepatrné drobnosti – když přestanou existovat, člověk začne lapat po dechu, protože mu najednou chybí ty minuty a momenty obyčejné každodennosti. Byla to jenom krátká hodina; byl jsem bez možnosti inhalovat těkavé melodie a polykat všechny ty tóny, všechno zmizelo – a já si náhle uvědomil, že tohle nikdy nepřestanu potřebovat. Nepostradatelná zbytečnost, bezvýznamná nezbytnost; součást mého života, součást mého já.

Jsi zpět. Mluvíš a směješ se a chceš působit jako světácký námořník s mnoha přístavy, do nichž bys se chtěla vracet po svých cestách, jenže ve skutečnosti jsi poutníkem hledajícím jen to jediné a pravé. Jako já.

Kouzlo oddalovaného, příslib příštích dnů a calvados jako urychlovač naší chemické reakce, přibližovač duší a sbližovač těl. Vlastně jsem Ti to neměl říkat, když Ti to říká každý – ale já neumím moc hrát a taktizovat, nechci, nezvládám to – nejsem to já. A teď tu sedím, za okny jsou červené budovy a procházející lidé, a já se těším i bojím, protože to, co nás čeká, nás buď katapultuje mezi hvězdy, nebo spálí na popel.

Jsme jiní ve všech těch věcech, které tvoří většinu našich denních grafů, a stejní v tom malém zbytku, o kterém se tak těžko mluví, protože k jeho vyjádření většinou chybí slova. To si teď myslím – jenže zároveň o tom vůbec nejsem přesvědčen. První den ve škole, první třída. Slabikář jako příslib poznání. Ale co přijde zítra?



Stojíme na černé pláži šedivého oceánu, jako já tenkrát tam, když jsem křižoval pustou zemi všemi směry. Pomalu se procházíme, usmíváme, díváme se na sebe – a občas skloníme hlavu a přemýšlíme o budoucnosti postavené na základech minulosti, které je téměř nemožné vykopat a upravit. Probleskují vzpomínky a střetávají se s představami a sny, Ty jsi krásná a klidná i divoká zároveň jako před několika dny, kdy jsem se rychlovýtahem ponořil dolů dovnitř mezi myšlenky Tvého já, na pár prchavých kratičkých chvil a okamžitě odplynulých okamžiků.



Je léto, jak má být. Šedivá oblaka nad posmutnělými kopci, slunce odešlo a zmizelo pryč. Je někde daleko – a plýtvá svými optimistickými paprsky na kremačních plážích kdekoliv, kde se rozpadají dovolenkové představy a sny, jež byly malovány v umakartových jádrech nad barevnými katalogy štěstí a odpočinku s prchavým pocitem naděje na vykoupení.

Jsem rád, že jsem tady, a ne tam.

Vše je jedním; musí to tak být.

NP Suzanne Vega – Luka (1987 – Solitude Standing)