... tohle mělo smysl; přišlo mi to tak. Bylo to celé zvláštní, nečekané, hravě přirozené a přirozeně hravé - a je to tu, mísa nedojedeného salátu od vánoční večeře, která zbyla na stole a nikdo neví, co s ní, zda vyhodit, schovat do lednice, sníst, rozdat ostatním či se tvářit, že neexistuje...
Dostali jsme se hodně daleko; vlastně až sem, na tyto stránky a věty tvořené v pozdních večerech, kdy pivo teplá na stole a vína ubývá, topení zahřívá vyschlé panelákové stěny, budík varuje vztyčeným prstem, ale ještě se nechce spát a opustit stále existující den s nejasným příslibem zítřejšího rána...
Vlastně to byly příběhy; krásné, neplánované, neuvěřitelně spontánní - a já vidím tu koláž strahovských kolejí, jídelního vozu, mé staré matrace, nočního autobusu, lanovky na Petřín, kuchyňky, špinavého nádobí... a Tvých vlasů. Zvláštní... artefaktem je fotka, která mi zbyla v kapse bílé košile, kterou jsem od té doby neměl na sobě; ještě tam je, schovaná ve skříni jako důkaz a předmět doličný, důkaz skutečnosti, že nejlepší hry jsou takové, kdy se vlastně nic nehraje a karty dávno leží na stole, odkryté, jasné a předem dané...
A Ty jsi teď někde pryč - na místě, kde bych chtěl být, kde by se mi líbilo a kde bych cítil pravdu zkamenělou ve studených zdech; tady se nic neděje, nic zvláštního, čas líně plyne a David Dorůžka hraje potichu píseň o slzách... Snad jen... včera, když jsem vystoupil z nočního autobusu do tmavé zimy, jsem to věděl - podzim právě umřel; tiše sněžil déšť, země se začínala nesměle bělat a noc byla ukrytá v navlhlém oparu mlhy, jež přikryla unavené město i všechny jeho příběhy bez konců a rozhřešení...
NP David Dorůžka - Tears (2004 - Hidden Paths)
