Přál jsem si být někde jinde, ale nakonec jsem byl rád, že jsem zůstal

Ten večer nezačal dobře, ani dobře neskončil; jen mezihra byla vyjímečná. Chtěl jsem zmizet, opustit zšeřelost páteční noci velkoměsta, ale namísto toho jsem se zavázal ke společným okamžikům, jichž jsem litoval už v době, kdy jsem je přivolával. Nechybělo Ti nic – z pohledu toho pravého pro Tebe. Z mého pohledu jsi měla vše to, co nehledám. Jak rád bych seděl U Hubice, v ráji, jež umožňuje bezbolestně zvedat hladinu triglyceridů nad povolené meze, a potýkal se s točenými desítkami i vůní jehličí! Sny sezónního alkoholika, jehož sezóna získává celoroční charakter; namísto snů jsem se však potýkal s realitou kupy nadějí, jež si mi nakladla na bedra, a v praxi zkoušel techniky asertivity, které Tě měly ochránit před zklamáním z rána. Nakonec to dobře dopadlo: ani jsem se neopil, ani jsem Ti nemusel ráno či večer otevírat domovní vchod. Aktuální cíl všech mých příběhů: vrátit se domů střízlivý a sám.



Rozvláčný začátek se postupem času měnil v přibývající otázky. Vášeň si nás vždy dokáže podmanit: protože je tak moc vzdálena od rozumu. Rozumem toužíme po vášni, protože víme, že nám poskytne něco, na co budeme vždy vzpomínat, ale stejně tak se rozumem vášni bráníme, protože nám většinou začne brát to, co už máme, a co nechceme ztratit. Když nepodlehneme, vyčítáme si to. Když ano, tak taky. Řešení neexistuje: protože i to zřejmé a jediné východisko, které každého napadne a které každý tolikrát zkusil, tj. nedat příležitost, vlastně řešením není: rozum ho nabízí – ale podvědomě se mu přitom brání.



Jediné, pro co žiju, je blížící se útěk. Ještě nikdy jsem nebyl tak daleko, jak budu. Ještě nikdy jsem nebyl tak dlouho pryč, jak budu. A ještě nikdy mi návrat nebyl lhostejný tak moc, jak bude.



NP Eric Satie - 3 Gymnopedies - I - Lent Et Doloureux

Když vlny narážejí na pobřeží...

Vzpomínky. Tenhle film – a hudba k němu – mi připomínají momenty odžitých okamžiků. Je jich tolik! Vzpomínám a vnímám ten pocit, jako by se to stalo včera: byl zářijový večer, já byl tenkrát sám a v kině, které mám rád, ze záhadného důvodu promítali Piano. Ta kopie filmu byla poškrábána jako školní lavice po desetiletích každodenní výuky, obraz byl rozostřen – ale zvuk byl krásný. Pak přišel ten moment. Pláž. Ada s dcerou. Staré piano v dřevěné krabici. Večer, vlny a moře. Hudba a s ní mráz v zádech. The Heart Asks Pleasure First.

Střih. Ještě více do minulosti. Hltal jsem svět objektivem podivných filmů, jež ovládly naše kina začátkem devadesátých let, a nevěděl a nedospěl jsem ještě k poznání, že jsou i jiné cesty, jak nechat promlouvat filmové příběhy do své duše. Byl tenkrát poklidný večer, pokoj byl ztichlý jako obvykle, tma byla vně i vevnitř – jen obrazovka poblikávala namodralým světlem vyprávěného příběhu. Tenkrát jsem ten film viděl poprvé a poprvé slyšel ty neuvěřitelné tóny citového vyděračství. V tom čase jsem vše ještě nedovedl uchopit – ale cítil jsem a věděl, že se jednou budu vracet, protože do mého srdce se zarylo něco, čemu nerozumím, ale co budu chtít jednou rozluštit.

Další střih. O pár let později. Opanovala mě touha nalézt, najít tu jedinou partituru, tu jedinou skladbu. Minuty i hodiny jsem zaplnil zoufalým hledáním, různými vyhledávači a podivnými stránkami. Až pak, najednou a nečekaně, tak jako téměř vždy, jsem nalezl svatý grál toho unaveného večera – přepis tónů, vytvořený někde někým z neznámých důvodů, snad z touhy znovu zapsat slyšené tóny na papír a ochutnat tak omamný pocit jejich tvorby. Vytištění. Otevření piana. A pak přišlo neuvěřitelné trápení; tahle krása je složitá – a láme ruce.



Další střih. Nevím, co bylo dříve. Jestli ten film znovu viděný u mě doma z lože mých matrací, nebo ten večer tenkrát v tom podivném kině, kde za oponou stálo staré piano a sobotní noc byla nekonečná. Vím jen, že Tě to zasáhlo, jak mě tenkrát před lety. Protože tenhle film a jeho skladby v sobě mají kouzlo deštivých odpolední, vzdutých vln oceánu narážejících na promočené pobřeží pod šedivou oblohou, tajemství nevysvětlitelných skutků, nepravděpodobných setkání, melancholického smíření s osudem a stejně tak vzdoru a boje za to podstatné, jediné a nejdůležitější.

Střih. Shlédnutý příběh z asijské sekce festivalu podivností, chuť pokračovat dál a mluvit o čemkoliv – k tomu večeru patřila návštěva japonské restaurace, nemohlo tomu být jinak. Suši na několik způsobů, japonské víno, uvolnění ve ztichlé a prázdné restauraci, kde jediným narušitelem byla tlumená hudba jemně dokreslující náladu pokračujícího večera. Tu hudbu jsem znal; a jako první listopadový sníh mě pokryl svazující pocit, že člověk ví a zná, ale nemůže si vzpomenout – danou skladbu neposlouchá denně, ale zároveň cítí, jak hluboko v něm je. Tápal jsem a trápil se po několik nekonečně dlouhých minut. Pak mi to došlo, náhlým vnuknutím mysli – Dreams of a Journey. The Piano. Michael Nyman.

Geografický střih. Ostrov, na němž je vše, co kdekoliv jinde na téhle planetě, podivná vesnice, podivný kemp, podivný dům. Vešli jsme tenkrát dovnitř, chtějíce zaplašit večer několika pivy, a po objednání jsme šli dál, do toho zvláštního sálu s basketbalovými koši, kde na vyvýšeném podiu stálo koncertní křídlo jako artefakt zosobněné nepatřičnosti. Přišel jsem blíže a zůstal stát, oněmělý úžasem a opařený zároveň. Steinway. Poprvé v životě – a na Islandu. Nebylo co řešit; posadil jsem se, otevřel klaviaturu, a začal hrát. The Heart Asks Pleasure First. V téhle písni je vše, co činí život životem; drama hledání, nalezení i následné ztráty. Harmonie několika mála akordů a k tomu ornamentně zdobená melodie jednoduché krásy. Příběh nekončícího hledání. Láska a život; touha a sny.



Střih. Mé stěny a prostor mezi nimi. Černé piano, koupené na Žižkově v neznámém klavírním bazaru, stojící a čekající na ladiče, který vyrovná frekvence do stejných rozestupů. Na pianu, na jeho horní desce, leží jediná partitura; první, kterou jsem vytisknul. Obsahuje několik zvláštních skladeb, jejichž harmonie jsou původem ze středověkého Skotska a melodie jsou vybarvené mistrem rafinovaných instrumentací, jehož skladby se vždy pyšní rozeznatelným rukopisem svého autorství.

Takovýchto věcí je jen pár; nadčasovost, jež se nikdy nemůže omrzet. Naděje skrytá v bolesti. Láska ukrytá v odříkání. Budoucnost utopená v mlze nemožnosti odejít. Melancholie nepravděpodobného štěstí nadcházejících dnů. Vítr, vlny, moře; svoboda, trápení, láska. Drahokam, který by si mě dříve nebo později stejně našel. The Piano.



ED2K

NP Michael Nyman – Big My Secret (1993 – The Piano (OST))

Film a kniha o lásce

Píšu o tom, co mi chybí. Dívám se na životy jiných a sám sobě předčítám příběhy, které bych chtěl žít. Je mi smutno. Mám vše - ale to nejdůležitější postrádám. Mezi tím, kde jsem, a místem, kde bych chtěl být, je oceán bílé mlhy. Chtěl bych žít v jiném tisíciletí.

Ona byla ve skutečnosti tou, která nebyla v místnosti přítomna. Zamilování ji odhalovalo, jak je ve skutečnosti divná, jak bývá ze zvyku uzavřená ve svých každodenních myšlenkách. Kdykoli se jí Edward zeptal: Jak se máš? Nebo: Na co myslíš?, odpověděla zpravidla nějak nešikovně a trapně. Muselo jí tak dlouho trvat, než přišla na to, že postrádá nějaký jednoduchý duševní trik, který všichni ostatní znají, mechanismus tak obyčejný, že se o něm nikdy nikdo nezmíní, bezprostřední smyslový kontakt s druhými lidmi a událostmi i s vlastními potřebami a tužbami? Celé ty roky žila v izolaci svého vnitřního světa a podivuhodně zároveň izolována sama před sebou, přičemž se nikdy nechtěla a netroufala se ohlížet zpět.



A co jim stojí v cestě? Jejich osobnosti a minulost, jejich nevědomost a strach, ostýchavost, přecitlivělost, nedostatek nároků, zkušeností nebo nenucenosti, a dále pak poslední zbytky náboženských zákazů, jejich angličanství a třídní původ, dějiny samy.



Když na ni myslel, vlastně ho udivovalo, že nechal to děvče s houslemi odejít. Dnes už samozřejmě chápal, že její ponižující návrh nebyl vůbec důležitý. Jediné, co potřebovala, byla jistota jeho lásky a ujištění, že nemusejí nikam spěchat, když mají celý život před sebou. Láska a trpělivost – kdyby jen tak tehdy měl obojí – by jim určitě pomohly všechna úskalí překonat. A jaké nenarozené děti mohly dostat svou příležitost, jaká dívenka se stuhou ve vlasech se mohla stát jeho milovanou příbuznou? Právě tak se může změnit celý běh života – tím, že člověk nic neudělá.



Film o lásce; tenhle film je především o ní. Ve skutečném příběhu, který se odehrál a odehrává, najdeme všechny její formy. Sebelásku, lásku plnou zamilovanosti, vyzrálou lásku živenou odžitou minulostí, lásku k lidem, k práci a ke světu, lásku k pořádku, ke krásným věcem, k humoru – a k životu. Je to zvláštní; už dlouho se mi žádný film nezaryl pod kůži tak, jako tento. Realita vždy zůstane realitou a smyšlenost smyšleností, stárnutí vepsané ve tváři zanáší do srdce stopy smutku, naděje vnáší víru a odhodlání naopak naději. Vyšel jsem ven z toho malého kina, které mám rád, a zamířil jsem na pár plzní na stojáka; někdy člověk jedná bezmyšlenkovitě a automaticky, pod vlivem okolností, emocí a pocitů. Stál jsem, pil, přemýšlel – a v duši cítil podivně krásný smutek...

Dnes ráno jsem se probudil a oči měl plné slz. Probouzím se vždy ve stejný čas bez ohledu na to, kdy jdu spát. Vstal jsem, vytáhnul roletu, otevřel okno a nechal chlad prostoupit mým tělem. Přál jsem si vyklonit se z okna tak, aby mně na tváři mohly ulpět naporcované kusy deště rozkmitané vanoucím větrem. Obloha je šedivá, je zima, nedostatek světla. Přestalo slunce svítit? Je mi smutno; smutno nad tím, že ve hře svého života, kterou hraji sám se sebou, prohrávám...



NP Rogier van Otterloo - Rosa Turbinata (1973 - Turks Fruit (OST))

To, co nevidíme...

Nakonec se narovnám; věřím tomu. Vždycky to tak dělám, musím-li, jsou-li argumenty dostatečně pádné a jiná cesta prakticky neexistuje. Můj alkoholicko-cestovatelský životní lifestyle získal několik trhlin, a já se chci soustředit na to podstatné a nadčasové a omezit to příjemné, ale zbytečné. Začínám rozumět ostatním, kteří jsou stejní jako já, ale v něčem daleko dále než já. Vždycky si připomenu tu jednu Kurtovu větu: tenhle život je nejzajímavější ze všech životů, které budeme žít. Nemá cenu si ho ničit. Dělám si radost nákladnými maličkostmi. Protože on to je dobrý nápad, naslouchat na prvotřídní aparatuře čemukoliv uloženému na terrabytových discích v jiné místnosti, za použití bezdrátové technologie. Protože ono má smysl, konečně si koupit piano a navečer, když člověk přijde z práce, jen tak začít hrát. Stejně tak má smysl pračka se sušičkou. A myčka. A trouba s varnou deskou. Gauč. Několik kytar. Postel. Skříně. Baví mě to. Obyčejný život je daleko více, než blouznění a sny.



Jsem už takový; nedokážu si kupovat obyčejné věci. Nebavily by mne. To je moje prokletí: alergie na obyčejnost. Nemůžu ji vystát, vidět, žít s ní, každodenně ji potkávat, dusit se v ní. Tohle neumím – a asi nikdy nebudu. A další překvapivé zjištění: blahosklonně a lehce ironicky se usmívám nad těmi, kteří se chtějí jen tak bavit bez čehokoliv hlubšího, ale sám dělám to samé, jen možná někde jinde a trochu jinak, přičemž své jednání kořením pocitem odlišnosti od ostatních. Další zbytečná vnitřní touha, která můj život ovlivňuje více, než by měla; tahle snaha o jinakost je exponenciální křivkou, která končí někde v nedohlednu v něčem hodně podivném, čemu bych se neuvěřitelně rád vyhnul, ale pokud se to nepovede, nebude mě to mrzet. Nebo jinak: teď, při pohledu do budoucnosti, si myslím, že mě to nebude mrzet. Pak, v budoucnosti a s pohledem do minulosti, mě to bude mrzet a pálit strašně moc.



Čeho všeho se máme vzdát? Jak moc velký koláč své sobeckosti a vlastního štěstí je třeba ukrojit a rozdělit někde jinde, aby člověk získal vnitřní pocit rovnováhy? Vnitřní rovnováha vytváří tu vnější; jenže my jen bereme, nikde nic nevracíme. Moc dlouho jsme žili ve stínu a o hladu a teď, když je konečně dost světla a pulty pomalu přetékají čímkoliv, co je alespoň trochu zpeněžitelné, v sobě stále máme zakódovanou vnitřní obavu, že vše může okamžitě skončit a staré pořádky se mohou vrátit, a proto konzumujeme a závodíme v tomhle novodobém sportu se všemi, které známe, a chceme si dopřát vrchovatě všeho, co nám bylo odpíráno a někdy i utajeno. Nikdy nebudeme mít dost, dokud kolem nás bude někdo bohatší, úspěšnější a spokojenější. Dokud bude komu závidět, kým se inspirovat, koho obdivovat a koho následovat, budeme neustále tvrdošíjně válčit se světem za svoji dávku konzumně-rodinného štěstí, již si vrazíme do žíly, a přitom budeme snít o lepších zítřcích, jež nikdy nepřijdou, a budeme odsouvat do budoucnosti vše, co se netýká našeho sobeckého štěstí, ale přesahuje někam dále.



Ten film byl výjimečný – nikdy jsem neviděl nic podobného. Na plátně bylo všechno to, o čem podvědomě víme, že existuje, ale nad čím raději zavíráme oči a nechceme o tom nic vědět, abychom se nemuseli trápit a řešit to. Snažíme se posunout náš mozek zpátky do nevědomosti, abychom mohli klidně spát a bezstarostně žít; jenže vždycky, jednou za čas, vytanou na mysl ty stejné otázky. Proč se to děje? Mohu to nějak ovlivnit? Můžu nějak pomoci? A odpověď? Jen to prokleté Já nevím...

NP Jaromír Nohavica – Sloní hřbitovy (2008 – Ikarus)

Stárneme...

John Rambo: Why'd you come back?
Sarah: Waiting for you.
John Rambo: I told you before, I can't help you.
Sarah: Well we need to go and help these people, we're here to make a difference, we believe all lives are special.
John Rambo: Some lives, some not.
Sarah: Really? If everyone thought like you, nothing would ever change.
John Rambo: Nothing does change.
Sarah: Of course it does! Nothing stays the same.
John Rambo: Live your life cause you've got a good one.
Sarah: It's what I'm trying to do!
John Rambo: No, what you're trying to do is change what is.
Sarah: And what is?
John Rambo: Go home.



John J. Rambo: Y'know what you are, what you're made of. War is in your blood. When you're pushed, killing's as easy as breathing.



Byl to zvláštní pocit. Směs lehké ironie, úsměvů, lítosti, nadšení, adrenalinu... a nostalgie. Právě ta byla nejdůležitější. Návrat do dob dávno minulých, kýč prošlapaný tolikrát, že se stává novodobou klasikou a něčím, na co se bude vždycky vzpomínat. Stará škola – žádné digitální hrátky, ale poctivá džungle. Je to plné protikladů: smích ve scénách, jež měly nutit k zamyšlení, cukání hlavou nad množstvím krve kdekoliv; film, o kterém musí člověk přemýšlet. Ne snad proto, že by obsahoval nějaké poselství či myšlenku; proto, že to podstatné, co říká, je schováno. To hlavní poselství, vyřčené mimoděk, je ale zřejmé: stárneme. Ale ještě chceme něco udělat, ještě není konec hry. Ještě ne. Film skončil – a lidé začali tleskat. Zvláštní. Nečekané. Příznačné. Trošku slavností. Nostalgičtí jsme totiž všichni.



John J. Rambo: Live for nothing... Or die for something... Your call.

NP Jerry Goldsmith - It's A Long Road (instrumental) (1982 - Rambo: First Blood (OST))

Měsíc

„Rudolfe, jsi rád, že máš kabát?“
„Moc rád, teto. A děkuju.“
Stál jsem znovu na ulici. Rychle za sebou zavřela dveře, bylo slyšet, jak zevnitř zapadl v zámku klíč. Zůstal jsem za dveřmi, poslouchal její vzdalující se kroky a měl jsem přesně týž pocit, jako bych byl doposud v domě. Viděl jsem tetu, jak otevírá dveře do kuchyně, jak si sedá, bere šití, jak nástěnné hodiny odměřeně a kovově tikají do ticha. Za chvíli se teta podívá na mé sestry a řekne: A o matce se ani nezmínil. Sestry začnou plakat, teta si utře několik slz a všechny tři dohromady budou šťastné.

„Líbilo se ti to? Ano, nebo ne?“
„Ne zas tolik, abych to chtěl zkusit znovu.“
Ztuhl se štětkou v ruce.
„Proboha proč? Byla odporná?“
„To ne.“
„Smrděla?“
„Ne.“
„Tak mluv! Nebyla snad hezká?“
„Byla..., snad byla.“
„Snad,“ smál se Schrader.
A pokračoval:
„Tak vám to teda neklaplo?“
Po chvilce ticha opakoval:
„Tak mluv! Řekni něco!“
„No,“ řekl jsem s rozpaky, „musel jsem s ní celou tu dobu mluvit. Unavovalo mě to.“

„Langu,“ řekl, „vy jste nebezpečný člověk.“
Vrchní dozorce se obrátil a přísně na mě pohlédl.
„A víte, proč jste nebezpečný člověk?“
„Nevím, pane řediteli.“
„Protože jste čestný.“
Zlaté brýle zajiskřily a ředitel pokračoval:
„Všichni čestní lidé jsou nebezpeční. Jenom darebáci jsou neškodní. A víte proč, vrchní dozorce?“
„Protože darebáci jednají jen z osobního zájmu, to je nízké.“

„Tak to tedy vysvětli, Elso.“
Odpověděla:
„Není to ani v tom, že nemluvíš, Rudolfe...“
Zarazila se, slyšel jsem její těžký dech, a pak řekla rozhodně:
„Jsi tak vzdálený, Rudolfe. Někdy, když sedíš u stolu a díváš se do prázdna těma svýma chladnýma očima, mám pocit, jako bych tu vůbec nebyla.“
Chladnýma očima. Schrader mi také připomínal chladné oči. Přinutil jsem se k odpovědi:
„Mám už takovou povahu.“

„Nedalo by se užívat pro zplynování dvou aut místo jednoho? Šlo by to přece rychleji.“
„Ne,“ odpověděl Schmolde, „mám deset plynových komor, do každé se vejdou dvě stovky lidí, ale nikdy nemám víc než čtyři auta schopná provozu. Když dám ke každé komoře jeden kamion, zplynuji za půl hodiny 800 osob. Kdybych dal ke každé komoře dvě auta, zplynoval bych – snad! – 400 osob za čtvrt hodiny. Ve skutečnosti bych tím nic nezískal. Protože by mi pořád ještě zbývaly čtyři stovky na zplynování.“

„Je to rozkaz.“
„Rozkaz,“ posmívala se Elsa.
A rychle skryla svou hlavu do dlaní. Po chvilce jsem k ní přistoupil a chytil ji za ramena. Prudce se roztřásla, vší silou mě odstrčila a řekla prázdným hlasem:
„Nedotýkej se mne!“
Začaly se mi chvět nohy a vykřikl jsem:
„Nemáš právo se mnou takhle jednat. Všechno, co v táboře dělám, dělám na rozkaz! Nejsem za to odpovědný!“

Měsíc svítí zsinalým světlem a je schován za částečky mlhy vznášejícími se někde vysoko ve stratosféře. Je tma, mrzne, a světla oken jsou rozmazána padajícím mrazivým oparem. Mojí duši opanoval zvláštní pocit: uvědomění si, že nejsem na správné cestě. Že se můj život neubírá tak, jak by měl. Že jen zavírám oči před zřejmou skutečností, že má práce neposunuje nikam nikoho dál, nikomu nic nepřináší, nezmenšuje bolest a nespravedlivost tohoto světa ani o píď – namísto toho jen zvětšuje rozdíly a tlačí neuvěřitelnou silou na stále více se rozevírající nůžky. Uzavírám se přede všemi do svého světa objevování stopových množství emocí v čemkoliv, co je neživé, a vyhýbám se všemu živoucímu, co by emoce mohlo vyvolat, ať už ve mně nebo v komkoliv jiném. Občas dělám věci jen proto, že vím, že je správné a žádoucí je dělat, než abych je dělal samozřejmě či z vnitřního přesvědčení. Stále mám pocit, že je na všechno spoustu času a že se nejprve musím vše naučit. Že jednou bude čas se zastavit, vydechnout a být s těmi, které mám rád. Žiju sám a dělám vše proto, aby to tak bylo i nadále. Sblížení s kýmkoliv je pro mě v tuto chvíli neatraktivní stejně, jako návrat kamkoliv do minulosti. Přeji svým láskám štěstí s kradmým pocitem touhy, abych jim někdy chyběl a já mohl alespoň na okamžik cítit pocit zadostiučinění. Jsem jako malý kluk, který si tvrdošíjně hraje na svém pískovišti v době, kdy ostatní už dávno vyrostli, ale on je rád za své pískové hrady, které staví bez ohledu na to, že brzy přijde déšť a ony se přirozeně sesunou k zemi. Nemám rád, když mi někdo něco nařizuje či vytýká; ale ještě více se mi nelíbí, když někdo jen tak mlčí a svým tichem mi dává najevo, že ví, že i já vím o nesprávnosti svého počínání. Chci vymazat všechny své příběhy jako zprávy z telefonu, chci zapomenout na všechna zklamání a zmařené naděje stejně jako na nepřijaté hovory, chci přestat vidět ta těla měnící se postupem času, chci smazat všechny obrazy jako rozmazané fotky v galerii obrázků, chci upgradovat svůj firmware a obnovit defaultní nastavení, chci vymazat všechny své customizace, chci přestat zběsile klikat po domnělých cennostech této planety, chci se zastavit, zklidnit, vyrovnat, vydechnout, pokleknout, rozhlédnout se, sklonit hlavu a říci: jednou se to povede. Ještě máš šanci – být lepším člověkem.

Ty knihy byly nezapomenutelné. Skutečně. První proto, že v ní nebyla naděje. A ta druhá, protože v ní byla.

„Stále se scházíme,“ řekla.
„Ano,“ kývl krejčí. „Každý si odpyká svou odměnu.“
Nepadlo už ani písmeno, a to ani z jedné, ani z druhé strany. Pan Vaksman se díval vytrvale do země. Ale ne, aby si připomněl jeden z nápisů na starých židovských hřbitovech „prach jsi a v prach se obrátíš“, ale proto, že v té chvíli pochopil, proč rasu a příslušnost neurčuje rasa a příslušnost o sobě, nýbrž ti, kteří z obou záležitostí učinili nezbytnost, podmínku; obvinění a zakryli tím sami u sebe to první, totiž rasu, nebo směs ras, a potom svou naprostou nepříslušnost; jinak by to ani nemělo smysl, který to právě takhle mělo.

Ale potom mu už pan Brenske zásadně odpíral pozornost. Jeho pohled už také nebyl upřený, spíše zasněný. Cítil, že už lze udělat všechno; odsouzenec si ještě sám nasadí provaz na krk, protože i pod oprátkou je ochoten věřit, když mu to někdo vhodně namluví, že síra a oheň je cukr a smetana a že si pochutná, až ho pošlou někam, kde ho nikdo nezná. Je samozřejmé, že se klidně odpraví, protože mrtvý už nemůže svědčit proti sobě, že se mýlil. Nanejvýš si ještě zaživa zapláče s provazem pod bradou nebo s prvním douškem plynu v prsou, že to tak nemělo být.

NP John Williams – Theme from Schindler’s List (1994 - Schindler's List (OST))

Haj hou.

Co se týče těch, kdo na tomto hřbitově odděleném od zámku plotem již odpočívali: byli to většinou veronští pěstitelé jablek, jejich manželky a potomci, samí nevýznamní lidé. Mnozí z nich byli nepochybně právě tak nevzdělaní a nevědomí jako Melodie a Isador.
To jest: byli to nevinní lidoopové s omezenými prostředky ke konání zla, což je podle mého názoru, jakožto starého, prachstarého muže, všecko, k čemu byly lidské bytosti od počátku předurčeny.

Týden plný nezodpovězených příběhů bez konce; je to tak lepší. Odmítám na sebe vzít břímě sebemenšího závazku – nechci cítit povinnost, lítost a soucit; to radši nic. Místa, která bych chtěl vidět a navštívit, jsou ohrazena zákazy vjezdu, a ulice a třídy, jež lákají svým prostorem, se zdají nezajímavé a nebezpečné zároveň; to, že do nich člověk vejde, znamená morální závazek, že v nich bude muset nějakou dobu zůstat, i když vůbec nebude chtít.

Eliza a já jsme tenkrát věřili tomu, čemu já věřím dodnes: že pokud se nějaké desítce či více rituálům dostane patřičného klidu a pohody, aby mohly být donekonečna opakovány, může být život zcela bezbolestný.
Ideální život by měl být podle mého jako menuet, virginský rejdovák nebo argentinské tango, jako něco, co lze snadno zvládnout v tanečních.

Jak vlastně žijeme? Náš úkol je najít tu pravou hranici mezi našimi sny a kompromisy, které musíme udělat, a to tak, aby kompromisy byly ještě snesitelné a sny zůstaly ještě sny. Svět nám příliš nepomáhá, spíše nás ještě více svazuje. Jednadvacáté století má jedenáct nových přikázání, tak samozřejmých a tak očividně přístupných všem. Kdo je vymyslel? Jsou tak blízko: stačí vzít do ruky telefon, otevřít zprávy a rozkliknout šablony; na devátém místě je mantra všehomíra: Take te miluji. Co si myslet o světě, v němž ta nejkrásnější věta je uložena jako šablona a vzor tisíckrát opakovaného a opakovatelného?

Musím si dát pozor, abych na tom večírku na oslavu svých narozenin nepřebral. Kdybych se opil, mohl bych hostům vyslepičit tajemství: že život, který nás čeká po smrti, bude nekonečně nudnější, než je tenhle.
Haj hou.

Jste si tak podobné. Kdysi krásný příběh vybledlý ve světle prožitých měsíců a let, láska přetavená do hávu opakované každodennosti a zvykové právo pravidelného milování s klesající mírou opakování. A k tomu kopec naděje – že prsten či změna jména a oznámení i potvrzení mohou něco změnit, že mají moc znovu zažehnout jiskru dávno sfouknutého plamene, že mohou ukázat znovu ztracenou cestu a rozjasnit pobledlé barvy. Až nečekaně jsem opět cítil touhu, když jsem Tě svlékal a Ty jsi se bránila bojujíc s přáním podlehnout; tenhle příběh ještě nemá dopsánu poslední kapitolu. Ještě něco přijde. Musí; cítím to.

Uvědomil jsem ji, že národy ve svých válkách nikdy nemohou spatřovat tragédie, ale rodiny nejen mohou, ale musejí je takto vidět.
Sláva jim!

Haj hou.

NP Sometree - Elephants (Plaza Desesperados 2) (2003 - Moleskine)

Rekonstrukce

Na prahu nekonečna; takhle můžu žít věčně. Přijít, být, jít pryč; vždy za sebou zavřít dveře. Tak moc chci být svobodný, ale přitom sám sebe svazuji závazky, jež si dobrovolně vytvářím. Už se nemohu sebrat a jen tak odejít, už nemohu nechat vše plynout a zmizet, nemohu nepřicházet, nemohu spát do večera, nemohu si dovolit lhostejnost a netečnost, nemohu dělat rozmařilá gesta plynoucí ze sebejistoty vědomí všech dalších možných cest... Nejsem svobodný – a mám pocit, že už nikdy nebudu. A nikdy jsem vlastně nebyl. Vždy jsem dělal vše proto, abych jednou mohl být sám sebou – a teď jím jsem; jenomže cena, kterou platím, je příliš vysoká: až příliš mě má svoboda spoutává...



Z paměti vytahuji dávno viděné příběhy, které do mě zasekly háčky věčnosti. Nevím proč; možná v tom byl jen jeden záběr, jedna věta, jedna skladba – ale někdy i málo stačí. Vrátil jsem se a díval se, po letech ještě jednou; musel jsem. Ty obrazy jsou až příliš silné, snů je daleko více než skutečnosti, barvy jsou lehce rozmazány a v příběhu je všechna bolest nenaplněných pokusů a krása úvodních nadějí. Ten film není povrchní a stejně tak není ona i on; ani nemůžou. Je to jen film, rekonstrukce; ale stejně to bolí. Bije to do očí, přímo to křičí – ta evidentní skutečnost, že city jsou násobeny nemožností druhému zavolat a cíleně ho potkat...



Je to tu zase – století povrchnosti. Technologie nám umožňují mít všechny blízké okolo sebe, ale ve skutečnosti nás od sebe vzdalují. Nic nemá váhu, protože vše je jen otázkou několika vteřin či minut. A všeho je tolik. Nechceš? Nemusíš, jdu dál... Lovci vyhlížejí kusy zvěře z velké dálky, střídmost neexistuje – důležité je urvat si to nejlepší, a když to nevyjde, tak jen to o málo horší... Toulal jsem se a nahlížel do výkladních skříní a pozoroval unavené prodavačky pátečního večera – v pátek večer Praha umírá, je prázdná, odtažitá, mrtvá a děsivá. Přemýšlel jsem o Tobě, hlavní výhře v loterii těch nejvíce dotěrných; vypadáš spokojeně. Hodíte se k sobě. Krásní, úspěšní, chytří. A povrchní. Ale hlavně – šťastní...



Ten pocit prázdnoty, samoty a skutečnosti, že člověk nikam nepatří – je tak moc jednoduché ho zažít! Sobotní večerní vlak, poločas víkendu – všichni už odjeli a nikdo se ještě nevrací. Jen pár zoufalců, unavených chodců a opožděných cestujících dělá společnost nákupčím obtěžkaným taškami s artefakty marnivosti. Venku je temněji než kdykoliv předtím, světla ospale blikají, život je v komatu a čas je spoután svěrací kazajkou neexistence minulosti ani budoucnosti. Je tu jen přítomnost – krásný moment zastavení, ticha a světel za okny...

Nějak nevím, co dál. Jakékoliv rozhodnutí se mi jeví jako ukvapené; stojím a čekám na zázrak příštích dnů a přitom podvědomě chci, aby za mě rozhodnul někdo jiný. Nechci plýtvat energií na žití vlastního života – chci ji utrácet v přemýšlení a tázání se. I já jsem nákupčí – obtěžkán myšlenkami bez hlubší hodnoty, sny bez špetky reálnosti a pocity rozpouštěnými v kyselině minulosti. Stojím na křižovatce tisíce cest – a žádná z nich se mi nezdá dost dobrá. Stojím, dívám se, čekám... Nevím, kam jít. Nevím, jestli mám někam jít. A nevím, jestli mám vůbec chtít...

NP Sufjan Stevens - John Wayne Gacy, Jr. (2005 - Illinoise)

Love has been cancelled

Století povrchnosti. Možná už jsem to někdy psal; jenže ten pocit je strašně silný, nutí mě opětovně vykřičet svoji pravdu do vesmíru – jednadvacáté století je stoletím povrchnosti. Vše je jen naoko, veškeré hodnoty hnědnou a kazí se jako zahnívající ovoce na paletách asfaltových překladišť velkoskladů, a když už se člověk rozhodne a chce věřit, nalezne jen Potěmkinovu vesnici prázdných slibů a slov, pár dřevěných trámů čerstvě přetřených nánosem jásavé dokonalosti, které po prvním prozkoumání odkryjí rozbité a polámané střepiny minulosti, slabosti a nedostatku odvahy. Pohříchu, nejsem v tomto jiný; jsem polámaný jako ostatní.



Jen jeden důvod mě nutí nedopisovat příběhy do konce. Strach a nechuť. Nechci se ráno probudit, otočit se, uvidět Tě vedle sebe, ve větší či menší míře si vzpomenout na pár hodin předcházejících unavené spánkové noci, a pak pocítit to jediné neuvěřitelně silné přání: vypadni. Už Tě nechci nikdy v životě vidět. Je to omyl. Co vlastně čekáš, co myslíš, že Ti mohu nabídnout? Jsi polámaná stejně jako já, nechci s Tebou být už ani hodinu, obtěžuje mě i těch pár dalších minut. Chci vymazat Tvé číslo, email, všechny kontakty a podobu, vzpomínky i vše ostatní, chci Tě odstranit ze svého života. Ztrácíme čas. Ztrácíš můj čas – odejdi, zmiz, přestaň tu být...



Ten film byl dobrý. Rozhodují maličkosti – letecký pohled na anglické předměstí, šedivé domy a kdysi červené cihly a na pozadí pomalu znějící akordy lehké kytarové distorze. Melancholie, která je ještě snesitelná. Obětování, které nejde příliš daleko – a které má smysl. Prchavost krátkého uvěřitelného štěstí. Sentiment bez kroucení hlavou. Příběh, který by se mohl stát...



Happiness delayed, love cancelled, depression on time. Všude okolo je až příliš mnoho náhražek. A příliš málo skutečnosti.

NP Ghinzu's chords for Irina Palm movie (only available in my mind)

Trojúhelník plný odpovědí

Kde to jsme? Zase začínám zbytečnou otázkou... sedíš vedle mne – a jsi krásná. Opálené břicho, krátké černé vlasy, krásné ruce, krásná prsa v černém obtaženém topu, v rukách kniha; chtěl bych Ti něco říct. Na něco se Tě zeptat. Jsi šťastná? Kolik Ti je let? Jako mně? Více, méně? Co čteš? Jak voníš? Chtěl bych vidět Tvé spodní prádlo; jen tak. Jsi esencí luxusu v tomto kupé. Několikrát jsme se viděli; vím to – jezdíš jen o pár stanic dále. Máš krásnou šálu. V noci jsi divoká kočka, nemáš zábrany. Chtěl bych být s Tebou týden o samotě; to je můj aktuální pocit...



Byl jsem tam a čekal na tu jednu píseň, o které jsem věděl, že nezazní. Zvláštní nostalgie se dala přímo nahmatat – ta touha vrátit lehkost minulosti a spolu s ní přetěžké vědomí její existence. Ta nemožnost jít kupředu; stárnutí, pohledy zpět, poslední marný pokus o pár dalších kroků, poslední smutný pohled a všudypřítomná melancholie...

Nejkrásnější a nejdůležitější věci člověk vždy objeví náhodou; ony si vlastně najdou jeho. Byla tenkrát tmavá noc a já se vrátil a rozsvítil a začal hledat; jen tak. Stránky mizely a objevovaly se, hudba tiše hrála, já jsem možná ještě pil, ráno se blížilo – a pak se to stalo. Pár odstavců a vět. Nález ztraceného pokladu. Utříděné myšlenky, které bych si sám pro sebe jinak dával dohromady roky a desetiletí. Tolik odpovědí na tolik otázek! Jako když člověk chodí každé ráno v mrazivé zimě koupit jednu briketu, aby se večer mohl ohřát na pár chvil, a pak, najednou a nečekaně, mu před domem vysypou vagón antracitu, aniž si ho objednal.



Triangular theory of love. Je to přeci tak jasné, tak zjevné, tak samozřejmé. Souznění, vášeň, rozhodnutí – základní stavební kameny, bez nichž se jakákoli stavba dříve či později zřítí. Najednou je možné dívat se do minulosti a nalézat odpovědi na ta prokletá ‘proč?‘ – vše je náhle tak pochopitelné, otazníky se rozplývají v odpovědích a příběhy získávají zřetelné obrysy v náhle odhaleném kontextu. Vždycky něco chybělo, vždy alespoň něco. Proto musel přijít další příběh, další hledání a nalezení, další ztráta. Střecha musí být podepřena třemi sloupy; jinak se převáží na jednu ze stran, začne klouzat, zřítí se a rozpadne na tisíce úlomků náhle zrozené minulosti...

Ve skutečnosti je ale vše složitější; trojúhelník není jeden, jsou dva. Nic jako společná charakteristika vztahu neexistuje; ani nemůže. Vždy je to sjednocení dvou trojúhelníků – a ty musejí mít stejné obrysy. Stejně dlouhé odvěsny a základnu, stejný tvar. Oba to musejí cítit stejně. Dokonalost a naplnění jsou mnohem více nedosažitelné, než to na první pohled vypadá. Naše vlastní Já musí mít stejné pocity, jako Já schované v našem protějšku.

Musíme k sobě cítit vášeň, musíme se chtít, toužit po sobě, musí se nám zatmívat před očima, musíme cítit bolest jen z pomyšlení na to, že ten druhý je někde s někým jiným, ať už v opilosti či za střízliva, ať už z vlastní touhy, pokušení či jakéhokoli donucení, s dostavující se lítostí či bez ní, s vědomím chyby i správného rozhodnutí. Musíme přestat být lidmi; myšlenky musí zůstat ležet na zemi mezi kusy spěšné strhaného oblečení...

Musíme si rozumět, chápat se, svěřovat, dávat napospas. Musíme si věřit, vnímat nevyřčená slova, rozumět gestům, číst v očích. Musíme cítit, že jsme spolu, i když jsme od sebe stovky či tisíce kilometrů; musíme cítit přítomnost toho druhého, jeho existenci, jeho blízkost...

Musíme se rozhodnout – a za rozhodnutím si stát. Nenechat se zviklat. Odehnat pochybnosti, neprojevit slabost, dokázat si poručit. Zastavit se, přestat hledat. Přestat se ptát. Žít.

NP Zbigniew Preisner – Rain (2004 – The Beautiful Country (OST))

Je kolem poledne. Už zase...

Někdy mám pocit, že žádný scifi film už nikdy nepřekoná ten jeden, první, původní. Ty nálady, barvy, déšť, město, zvuky – to vše je tak současné a tak pravdivé; to vše se jednou stane. Film, v němž chybí renderované vektorové zbytečnosti a počítačové krabice, které obvykle berou to nejdůležitější – život. Místo prvoplánových efektů je v příběhu atmosféra, namísto galaktických dobrodružství uvěřitelnost a místo velkoleposti melancholie. Místo odpovědí otázky. Příběhy se prolínají, nic není černobílé, stát se může cokoliv. Chybí krajina, všude je jen město. A déšť. Déšť...

[last lines]
Deckard: Gaff had been there, and let her live. Four years, he figured. He was wrong. Tyrell had told me Rachael was special. No termination date. I didn't know how long we had together... Who does?



Nic se neděje, život plyne. Jsem unavený z pocitu, že nic nemá smysl. Chtěl bych usnout zimním spánkem a probudit se na jaře sedě v letadle a směřuje do neznáma. Chtěl bych stihnout všechno to, co mi utíká a rozpouští se mezi prsty jak nahnědlý tající sníh půlky ledna. Chtěl bych vrátit zpět všechna špatná rozhodnutí. Chtěl bych změnit svojí podstatu, protože vnitřně cítím, že mě začíná ničit nad únosnou míru. Chtěl bych získat zpět ztracené iluze; a k tomu optimismus, své sny a touhy, chtěl bych obývací pokoj polepit plakátem naděje, abych se na ni mohl každé ráno dívat. Chtěl bych přestat mít pocit, že už je pozdě. Žiju sám na pustém ostrově – spal jsem moc dlouho, zapomněl jsem se ráno probudit. Ta loď do světa seberealizace, kterou jsem s ostatními vyhlížel měsíce a roky, dnes ráno odjela; a já tu zůstal sám. To jediné pozitivní, co osamocení přináší, je klid. Nic se neděje. Je ticho. Klid.

Holden: Describe in single words only the good things that come into your mind about... your mother.
Leon: My mother?
Holden: Yeah.
Leon: Let me tell you about my mother.
[Shoots him]



Ještě jednu myšlenku, jeden dlouhodobý pocit, jednu mantru; začínám cítit, že i ostatní otevírají oči. Lidé blázní; proč ještě někdo vůbec plýtvá časem, slovy a větami, přemýšlením a úsilím nad pokusem něco kritizovat? Strávit hodiny vymýšlením důvodů, proč je něco špatné, předhodit to ostatním a umožnit tak i jim ztrácet čas čtením o chybějící nadčasovosti. To jediné, co má v tomto tisíciletí smysl, je pozitivní kritika. Měli bychom být rybáři v tom bezbřehém oceánu čehokoliv, kde lze nalézt trochu krásy a hory průměrnosti. Měli bychom hledat a nacházet; nabízet, dávat i doporučovat; svěřovat, radovat se a podporovat; nechat stranou zášť, přízemnost a omezenost; dát na svůj vlastní úsudek, na své pocity a jejich barometry; měli bychom být sami sebou. Je toho tolik! Tak mnoho, tak strašně moc! Lovím po nocích, hledám symbiózu a souznění, cítím zadostiučinění z nalezených krásných vět, mrazí mě v zádech z objevených tónů, nechávám se unášet obrazy, jež odpovídají a zároveň se ptají... Vyzdvihujme to dobré do sluneční záře – to má smysl. Rýpat se na smetištích a říkat, že něco smrdí – to je rouhání; ztracený čas nikdy nikdo nevrátí...



Batty: I've seen things you people wouldn't believe. Attack ships on fire off the shoulder of Orion. I watched c-beams glitter in the dark near the Tanhauser Gate. All those ... moments will be lost in time, like tears...in rain. Time to die.
[Last words]

Uvidíme. Venku ještě stále mrzne; stejně jako v mé duši. Mám před sebou až příliš mnoho úkolů. Chci se narovnat. Ještě není konec; jenže já mám pocit, že je tak složité postavit se na vlastní nohy, a místo rovnání zad utíkám, protože musím. Nemůžu zůstávat na jednom místě, zbláznil bych se. Občas mám pocit, že jsem vyprahlejší, než kdykoliv předtím, a občas cítím, že v sobě nalézám stopová množství empatie; substance, o níž jsem si myslel, že je mi cizí. Je poledne a venku je šero; unavené domky, dřevo, jež už ani nechce hořet, tráva, jež se stydí za to, že není pokryta sněhem, prázdno, ticho a k tomu déšť. Déšť...

NP Lanterna – Departures (2001 – Elm Street)

Je krásná. Je nádherná.

Lidé mají sklon k něžnostem v těch nejvíce nemožných oblastech. Budují si své štěstí ve šťastných hodinách jinak zamračených dní, a aby získali další sílu k pokračování tohoto nehratelného souboje, rozpouštějí se... v něžnostech. Je to paradox – to nejsou něžnosti a city k tomu druhému; ty už jsou pryč, vztah dávno vyprchal. Jsou to něžnosti, kterými zahrnují předmět svého boje, svoji mantru každodenního štěstí, neboť štěstí znamená usilování o získání získatelného. Bytečky, domečky, autíčko. Mimčo. Vzkazíky. Je to zvláštní, tolik vyhraněné. Tak moc to chci a nechci zároveň...



„Takhle ne, Harry. Nikdy nic pokoutního. Vždycky jsem to říkala: že ať mě cokoliv potká, ať cokoli udělám, jenom ne žádnou pokoutnost. Kdybys byl aspoň takový fyzický typ, s kterých bych se z ničeho nic spustila a na kterých bych se dívala a myslela jenom od límečku dolů. Ale ne my dva, Harry. Ne s tebou. Ne s tebou.“

Uchopila ho opět za vlasy, opět mu způsobila bolest, ačkoli teď věděl, že ona ví, že mu působí bolest. „Poslyš: to musí být samé líbánky, vždycky. Na věky věkoucí, dokud jeden z nás neumře. Nesmí to být nic jiného. Buď nebe, nebo peklo; žádný pohodlný, bezpečný, pokojný očistec mezi tím obojím, abychom tam ty a já čekali, dokud se nestaneme oběťmi slušného chování nebo shovívavosti nebo hanby nebo pokání.“
„A tak to vlastně nejsem já, na koho věříš, na koho spoléháš; je to láska.“ Pohlédla na něho. „Vlastně ne já; kterýkoli muž.“
„Ano. Je to láska. Říká se, že láska mezi dvěma lidmi umírá. To není pravda. Neumírá. Jenom člověk opouští, odchází, když člověk není dobrý, když už začíná páchnout, moře ho zkrátka někam vyplivne, aby tam umřel. Člověk stejně umře, ale já bych se radši utopila v oceánu, než být vyvržena na pruh pustého pobřeží a dá se vysušit sluncem v ohavnou mastnou skvrnu, ke které se nehodí ani žádné jméno, jenom epitaf Tohle byla."



„Ne!“ vykřikla. „Ne! Ne! Pro Ježíše Krista, ne! Drž mě! Drž mě pevně, Harry! Vždyť pro tohle to děláme, pro tohle všecko jsme to dělali, za tohle platíme: abychom mohli být spolu, spát spolu každou noc: ne abychom jenom jedli a vyprazdňovali se a spali v teple, abychom pak mohli vstát a jíst a vyprazdňovat se, abychom zase mohli spát v teple! Drž mě! Drž mě pevně! Pevně!“ Sevřel ji, ruce měl strnulé, obličej ještě stále obrácený vzhůru, rty shrnuté se zaťatých zubů.

„Líbily se mi peníze, které jsem vydělával, dokonce se mi líbil i způsob, jak jsem je vydělával, to, co jsem dělal, jak jsem ti už řekl. To ne kvůli tomu jsem se jednoho dne zarazil nad myšlenkou ‘Má žena musí mít to nejlepší’. Ale proto, že jsem jednoho dne objevil, že mám strach. A zároveň jsem objevil, že budu mít pořád strach, ať budu dělat cokoli, že budu mít pořád strach tak dlouho, dokud žije ona nebo žiju já.“



„Jak to vysvětlíte Nástroje nebyly čisté?“
„Byly čisté.“
„To si myslíte vy.“
„Vím to.“
„Váš první pokus?“
„Ne. Druhý.“
„První se zdařil? Ale stejně byste to nevěděl.“
„Ano. Vím to. Zdařil se.“
„Tak jak vysvětlíte tenhle nezdar?“ Byl by mohl odpovědět tohle: Miloval jsem ji.



Stalo se to tak přirozeně, tak nečekaně, tak náhodně, tak náhle. Jako minule. Výtah jel dolů, přestože jsem Ti říkal, že výstupní brána bude uzavřena; věděl jsem, že za pár minut zazvoníš. Nic nebylo důležité, proto jsi se musela vrátit. Cokoliv by se ten večer stalo, stalo by se správně. Všechny varianty byly řešením a rozuzlením. Zvonek. Otevřel jsem, bez šatů. Vešla jsi dovnitř a my najednou byli opět dospělí, úplně ve všem. Nové století; másla už není třeba. I na tohle nikdy nezapomenu.

Nevím vlastně, co k Tobě cítím. Je mi smutno z vědomí, že toho je tak málo, přestože by to mělo být daleko více. Proč to tak je? Možná proto, že mezi námi není žádné kdyby; nic takového. Ty jsi ve svém světě a já ve svém. Ta skutečnost, že spolu nikdy nebudeme, to samozřejmé přiznání očividné jistoty, to vše dává našemu vztahu punc předčasného úmrtí. Rozumíš mi, a právě proto mě to tolik mrzí. Možná je jen problém v tom, že všechno, co mi říkáš, vím; i tu nejprokletější větu: „Je opravdu krásná. Je nádherná.“



Ano, pomyslel si, mám-li si vybrat mezi soužením a ničím, vyberu si soužení.

NP John Williams - High School (1989 - Born On The Fourth Of July (OST))

Další rok - stále žijeme...

Pořád jsem se ještě nerozhodl pro tvar náhrobku. Když je člověk mrtvý, už na tom pramálo záleží, pod jakým náhrobkem je pochován, a přesto mi to dost leží na srdci. Nesnesl bych, abych byl pohřben pod nějakou obyčejnou, nic neříkající deskou z hlazeného kamene, jakou má dnes každý druhý, se dvěma vyrytými jmény, světským a posmrtným, která stojí na podstavci s jamkami vyhloubenými v předním okraji, jednou na vonné tyčinky a druhou na obětní vodu. Jsem příliš velký snob na to, aby se mi líbilo něco tak tuctového.

Je kolem poledne; právě vstávám. Venku taje slabý nános v noci popadané běloby, prší a sněží zároveň, je ticho – jen Lanterna tiše plní ztichlý pokoj jemnými kytarovými plochami. Je poslední den v roce. Čas nevstávat, promrhávat hodiny, nepřemýšlet, pít, válet se v přetopené místnosti bez dýchatelného kyslíku a pohybovat se mezi artefakty včerejší alkoholicko-počítačově-zesíťované noci. Je mi dobře. Někde daleko jsi Ty; příslib krásného začátku nového roku.

Tak sem s nimi! Potrhlými předsevzetími, přáními plnými nesplnitelnosti, snůškou výzev pro vlastní vůli, které dají pocit, že se člověk stane lepším. Už zítra ráno! Je to jen hra, ale krásná. Jako sám život.

Netrouchnivět; je zbytečné nechávat tělo tlít.

Nevracet se; teď už doopravdy.

Nebláznit; přestat rýsovat podivné trojúhelníky.

Neflákat se; uvědomit si, co práce dává.

Nekřivit se; ten první a poslední otevřený příběh, pokroucený mezi těmito stránkami.

Využil jsem chvíle, kdy Sacuko popíjela čaj, abych jí mezi řečí vysvětlil, co mám v plánu.
„Těmhle vlněným kuličkám se říká tampony.“
„A na co je máte?“
„Namočíš je do černé nebo červené tuše, přiložíš je na kámen a uděláš otisk.“
„Vždyť tady žádný kámen nemáte!“
„Nebudu ho taky potřebovat: použiju něčeho docela jiného.“
„A čeho?“
„Potřu ti tuší chodidla a otisknu je na arch čínského papíru.“
„Na co, prosím vás?“
„Podle tvých otisků si nechám vyrýt do kamene Buddhovy šlépěje. A až umřu, chci ležet pod nimi. To bude moje nirvána.“

NP Lanterna – Brightness (2004 – Highways)

Když plameny tančí a místností se line tichý jazz...

Je zimní podvečer, po šesté, a venkovní krajina již dávno zčernala spadnuvší tmou. Ve světnici staré horské chalupy začíná teplo pomalu vítězit nad zimou; kamna osvětlují místnost mihotavým světlem, plameny tančí a svádí promrzlé kusy dřeva vydané jim napospas, komínem stoupá dým, dřevo praská, oči se zavírají a usínání je na dosah. Venku začíná mrznout; okolí domu je pokryté bílými ztuhlými závějemi a na obloze svítí bledým světlem hvězdy jak čelovky horolezců.

Jazz může mít tisíce podob; jen málokdy je ale oproštěn od artistních exhibic, zbytečných sól a improvizační bezduché vaty. Rytmus, nástroje, standardy, fráze... nic z toho není podstatné. Nakonec vždy zůstává to jediné důležité. Pocit. To, jak hudba působí skrze krásu melodií a neuchopitelnost harmonií. Jak je poskládána koláž melodických prvků s basou a perkusemi. Jak je vyprávěn příběh tónů. Jakou roli hraje nejkrásnější nástroj, který existuje – ticho.

Tohle album je křehké jako tenké sklenice na červené víno na dlouhých stopkách. Stejně tak je lehké a neuchopitelné; tóny jemně poletují vzduchem, vznáší se a pomalu padají k zemi jako sněhové vločky do neprošlapaných závějí. Ideální doprovod k druhé sklence červeného, hudba k uklidňujícímu tanci plamenů v krbu. Jen piano, basa a bicí. Jemná krása, ticho za okenicemi přimrznutými k vnější stěně, zšeřelá místnost, stará petrolejka, krb a staré hodiny na stěně, které se odpoledne zastavily. Čas neexistuje, jazzové motivy tiše plynou a odtékají, přichází večer – a ve vzduchu se srážejí krůpěje posmutnělé vznešené melancholie...

ECM. Tord Gustavsen je sklářem, ručně vyfukujícím jemné skleněné obrazce; zvuků piana je vždy správné množství, nikdy nic nechybí a nikdy není ničeho navíc. Skladby plynuje přecházejí jedna v druhou, prolínají se v symbiotickém souznění a jsou krásným sjednocením melancholické křehkosti; na stole leží skleněné květiny, které nikdo nechce vzít do rukou v obavě, aby se nezlomily. Jemná trpkost červeného stoupá do hlavy, venku sněží, hudba se line prostorem – a přesto panuje nádherné ticho.

Takové je toto album; je jako ticho. Stačí promluvit – a zmizí. Někdy je zbytečné cíleně poslouchat s přáním získat více; tyto neuchopitelné skladby stačí vnímat a cítit, nechat je působit, plout místností, s pomalu těžknoucími víčky začít usínat, dívat se do tmy a hořících plamenů, snít s otevřenýma očima, přemýšlet, pozorovat prázdnoucí láhev pozdního sběru, vnímat neopakovatelnost krásných chvil, v nichž je člověk šťasten ve svém osamění...



Ed2K

NP Tord Gustavsen - Reach Out And Touch It (2005 – The Ground (ECM 1892))

Sunshine

Slova odkapávají do šuplíků, které jsou plné neplatných pracně sesbíraných pravd. Tolik protichůdných výroků, vět a slov! Rozporcovaný koláč všech světonázorů je rozcupován na kousky, které zaprášeně leží schovány pod přitažlivějšími myšlenkami. Chybí symbióza a geneze. Namísto dalších putování jsou tu jen návraty; staré pravdy jsou znovu objevovány, závěry zůstávají stále stejné – nikdo je ale pochopitelně nerespektuje.

V něčem jsme naprosto stejní – a v něčem naprosto rozdílní. Tahle skutečnost, to přiznání jednolitosti a totální odlišnosti zároveň, mě neustále fascinuje. Jsi jakoby z jiného světa, ale přece na stejné lodi. Máš v sobě něco, co já mít nikdy nebudu – a to mě nikdy nepřestane přitahovat...



Proč ale? Někde v hluboko v podvědomí leží axiom mých posledních let; jenom Ty mě můžeš zachránit a ukázat mi dát to, co hledám. Axiomy se nedokazují; proto má mysl nechává ležet stranou všechny přímé i nepřímé důkazy, všechny zkoušky a rozbory. Jsem komickou figurkou skákající kolem omamného světla marnosti, oslněnou můrou třepotající se v mřížce předního xenonu a stejně tak zůstávám obtloustlým zpoceným bookmakerem, mistrem špatných sázek.



Žárlím. Nechápu to, ale je to tak. Na tu samozřejmost. Na to, jak si bereš, co chceš. ‘Co kdyby...‘; to bych si měl nechat vytesat do náhrobku a předtím vytetovat na půlku zad. Mantra vlastní slabosti. Je to jako ve všem jiném; nerad se pouštím na neznámý led, cítím se příjemně ve vydýchaném vzduchu místnosti plné známých obrysů, mám rád svůj nevětraný svět s několika málo jistotami, o kterých si vnitřně myslím, že nemohou nikdy zmizet a nikdo mi je nemůže vzít.



Všechno je o pořadí. O pořadí a nálepkách. Máme dvě možnosti. Buď na sebe nalepíme nálepky, které budou říkat a ukazovat, co pro sebe vlastně jsme, a podle těchto nálepek stanovíme pravidla, kterými se budeme občas řídit s pocitem správnosti našeho konání a jindy je s pocitem trhání zakázaného ovoce budeme porušovat, nebo budeme žít tak, jak chceme a bez ohledu na cokoliv, a podle toho, jaké to naše konání ve své neomezené svobodě vlastně bude, na sebe nakonec nalepíme patřičnou nálepku, abychom svému okolí ukázali, kam vlastně patříme či chceme patřit.

Čím má člověk menší odvahu, tím otřepanější nálepku si zvolí. Bojí se, nechce vybočovat z davu, polepí se raději tak, jako všichni sousedé. Zapadne do zástupu, je rád za své místo, hraje a předstírá; neopomine při tom uštěpačně opovrhovat odvážnými, kteří se opovážili zvolit jinou nálepku, bližší jejich srdci. Je to zvláštní; naše nálepky se podobají těm, které nosí naši rodiče. Buď chceme být jako oni, nebo naopak bytostně nechceme – ale právě touhou stát se jiným se jim zase přibližujeme, protože se nevědomky pohybujeme v kruhu; jen jdeme na druhou stranu, ale opět směrem k hraniční kružnici.



Některé věci vyniknou až s odstupem času; jako tenhle film. Ta oslepující zář slunce. Ta síla. Nevyhnutelnost. Vzpomněl jsem si právě teď, možná proto, že venku jsou stromy obaleny mrazem, slunce neexistuje a země je promrzlá jako Tvé srdce. Nechápeš to. Tím, jak žiješ, se vzdaluješ od toho, co chceš, a hlavně od toho, co bys mohla chtít. Nepřemýšlíš o věcech, které jsou Ti nepříjemné a z kterých bys mohla mít strach, ale ve skutečnosti tím jen zvyšuješ šanci, že právě tyto věci nastanou. Motivace Tvého jednání a Tvých rozhodnutí je řízena primárně strachem. Nenechat si ublížit. Nic neztratit. Nedostat se do nepříjemné situace. Svítí Ti šťastná hvězda; tohle je dar. Opravdu.



NP Mogwai – Time And A Half (2006 - Zidane: A 21st Century Portrait (OST))

Kdo je tady ředitel?

Lidé jsou zmačkaní jako plechovky. Vnitřně; navenek nelze téměř nic poznat, možná jen lehce tušit. Ale zevnitř? Zmačkaný zprohýbaný plech, ostré hrany, o které je tak snadné se zranit, podivné plochy, v nichž se nelze vyznat – chybějí obrysy a kontury. Proto do sebe lidé nepasují. Neuvědomují si, že tím, že jsou zmačkaní, nikdy nemohou nalézt, co hledají. Zmačkané plechovky do sebe nikdy nezapadnou, vždy zůstanou volné hrany a volná místa – proto nakonec vždy něco chybí a něčeho je navíc.

Pomačkané cosi, co před pár lety vypadalo čerstvě, nově, vyleštěně a stálo ve vitríně života s datem výroby současnost minus šestnáct let, je nyní zmačkáno a poničeno šlápotami dospělosti. Předtím, když bylo ještě možné rozeznat barvy a v některých případech byl uvnitř i obsah, bylo vše čisté a naděje byly bezbřehé. Nyní ale vládne nové tisíciletí; obsah dávno vyprchal, barvy se slily v šedivost oloupaného pokrouceného hliníku a tvary se rozplizly v pomačkanosti plechu.



Ten moment, ten krásný moment – v jeden okamžik se vše zlomí. Závazky přestanou existovat a lidé jsou najednou svobodní – na pár hodin, od půlnoci do rozbřesku rána, od opilosti do počátku střízlivění. Je to směšné, tragicky směšné. A hlavně je to smutné; tančící a smějící se obaly schránek, pokroucená těla a vybledlé nápisy neplatících předsevzetí. Neměl jsem sílu vstoupit a vše vidět znovu; už nemohu. Ani to vidět; natožpak to zažít.



Jel jsem za Tebou. Nevěděl jsem, kde jsi, jestli Tě najdu, Tvé místo, Tvoji práci – přesto jsem vstoupil. Stoly zely prázdnotou, namísto pozdravu několik udiveně pozdvižených obočí; mrtvý lokál v království zelených stolů. Personál zevloval a u baru seděla otylá královna – změřila si mě pohledem, který ve mně okamžitě vzbudil touhu vlastní kastrace. Chtěl jsem zmizet a najít Tebe, ale nalezl jsem jen další nedokonalé ingoty spadlé z výrobní linky ve tvarech, které už nikdy nikdo nezmění.



Máme se nechat roztavit a nechat se znovu nalít do forem vánočního cukroví?

Kdo je tady ředitel?



NP Jan A.P. Kaczmarek – At Home (2004 – Unfaithful (OST))

Zmizel jsem, alespoň na pár chvil...

Jsem v zajetí nostalgie; další návrat. Tenkrát jsem všechno hltal - a teď se vracím; dětské okouzlení je pryč, zůstal podivný smutek. Omládnul jsem o deset let. V tom špatném smyslu slov.



„Co ode mě chceš? Abych přestal pracovat? Abych nechal všeho, čeho jsme tak obtížně dosáhli, a abychom podnikli okružní plavbu po karibských ostrovech? Nechápeš, že mám svou práci rád a vůbec nehodlám svůj život měnit?“

„Ve svých knihách mluvíš o důležitosti lásky, o potřebě dobrodružství, o radostném boji za své sny. A koho teď mám před sebou? Někoho, kdo nečte, co napíše. Někoho, kdo si plete lásku s konvencemi, dobrodružství se zbytečným rizikem, radost s povinností. Kde je muž, kterého jsem si vzala a který věnoval pozornost tomu, co říkám?“



Všechno však bylo složitější, než jsem si myslel: čas od času jsem miloval Esther až k zbláznění, ale stačilo přejít přes ulici, a na druhé straně už jsem se cítil spoutaný, vadilo mi, že mám nějaký závazek, a nejraději bych zase vyrazil za nějakým dobrodružstvím.

Ze stínu nelze utéct; lze nad ním ale získat kontrolu. Stačí začít stoupat vzhůru, přestat stát a začít se vznášet, letět do oblak jako papírový drak – a pak se podívat z výšky zpět dolů. Krajina je plná stínů i míst zalitých sluncem a mezi nimi teče řeka našeho života. Z nadhledu vypadá vše vzdálenější, jasnější a snesitelnější – jsou vidět konce a začátky. Je to paradox; máme vše, co jsme kdy chtěli, ale to nejdůležitější nám uniká. Ale pohled shůry má magickou moc; stíny později či dříve zmizí a všem prohrám je najednou možné se usmívat s jemnou ironií na rtech – to pachtění, ty chyby a špatná rozhodnutí, spálené mosty, zpustošené naděje... hrajeme největší hru svého života. Je to krásná hra. Náš život.



Co je to svoboda? Vidět, že se váš manžel ani trochu nezajímá o to, co děláte? Cítit se sama a nemít, s kým se podělit o nejintimnější pocity, protože ve skutečnosti osoba, kterou jste si vzali, se cele soustřeďuje na svoji práci, na svou významnou, skvělou, nesnadnou kariéru?

Další dva rozvody. Opět svoboda, ale je to jen pouhý pocit; svoboda není neexistence závazků, nýbrž schopnost zvolit si to, co je pro mě nejlepší – a tento závazek přijmout.



Viděl jsem, jak lidé mluví ve jménu svobody, a čím víc lidí hájí toto jedinečné právo, tím většími otroky se stávají, pokud jde o přání rodičů, o manželství, v němž slibují, že setrvají s tím druhým „až do konce života“, otroky své váhy, svých diet, svých plánů přerušených v půli, lásek, jimž nebylo možné říci „ne“ nebo „stačí“, nedělí, v nichž se musí jíst s někým jen z povinnosti. Stávali se otroky luxusu, který si nezvolili, ale jejž se rozhodli žít, protože někdo je nakonec přesvědčil, že to pro ně bude lepší.

Katedrála jsem já, je to každý z nás. Rosteme, měníme tvar, objevujeme některé slabosti, které musí být napraveny, ne vždy zvolíme nejlepší řešení, ale vzdor tomu trváme dál a snažíme se držet vzpřímeně, vztyčeně, abychom dělali čest nikoli zdem, nikoli dveřím nebo oknům, ale prázdnému prostoru, jenž je uvnitř, prostoru, v němž uctíváme a oslavujeme to, co je nám drahé a má pro nás význam.



Láska je divoká síla. Když se ji pokoušíme zkrotit, tak nás zničí. Když se ji pokoušíme zajmout, tak nás zotročí. Když se ji pokoušíme pochopit, zanechá nás bezradné a zmatené.

Chtěl bych, aby tam vytesali: „Zemřel, když byl ještě živ.“



„Před mnoha staletími vylíčil jeden básník putování muže jménem Odysseus. Vrací se na ostrov Ithaku, kde jej očekává milovaná žena. Musí čelit mnoha nebezpečenstvím, bouřím i pokušení pohodlného života. V jedné jeskyni se setká s obrem, který má uprostřed čela jediné oko. Obr se ho zeptá, jak se jmenuje. ‘Nikdo’, odpoví Odysseus. Bojují a jemu se podaří vrazit obrovi do jediného oka kyj. Východ ze sluje je zavalen balvanem, a když obrovi bratři uslyší jeho řev, běží mu na pomoc a ptají se zvenčí, kdo je tam s ním. ‘Nikdo! Nikdo!’ odpoví nestvůra. Oni tedy odejdou, neboť jim nic nehrozí, a Odysseus pak může pokračovat v cestě za ženou, jež ho očekává.“
„Tvé jméno je Odysseus?“
„Moje jméno je Nikdo.“

Dárek od Tebe - vrátil jsem se k vypravěči, k němuž bych se jinak po alchymistické zkušenosti nikdy nevrátil. Byl to smysluplný návrat; ta kniha je krásná.



NP This Is Your Captain Speaking - A Wave To Bridget Fondly (2005 - Storyboard)

Asie a Ty

To, co je na lidech nejvíce znechucující, je jejich prázdnota. Nemají co nabídnout, jsou jako Gobi ve svém středu – jen písek a prázdno. Sedí u vedlejšího stolu, s důležitou tváří mluví o zbytečnostech, beztvará moudra jim vylétávají z úst, jsou šediví – jako Budapešť při cestě z letiště; staré paneláky, špinavé ulice, kalná voda v řece, koncová světla aut ve smogovém hávu, zlatý řetěz na krku obstarožního taxikáře, déšť za okny, večerní únava, pouliční světla, poslední hosté restaurace těsně před zavírací hodinou, nedopité sklenice, sterilní hotel, hučící klimatizace žehlící vzduch a tiché anonymní pokoje.



Žiješ ve stínu – a víš o tom. Miluješ, trápíš se; jsi tam, kde já před dvěma lety.

Žiju ve stínu a nedokážu před tím utéct. To by muselo být sluníčko přesně nad mou hlavou, aby nebyl stín. Takových chvil je jen velmi málo, pár minut. A já je nedokázala správně využít. Prázdno cítím, ale cítím, že je ve mně...




Jsi taková, jakou jsem si myslel, že budeš. Jsem to poslední, co Tě zajímá. Chtěla bys vše vrátit, udělat vše jinak – Tvůj příběh je všude okolo, na těchto stránkách, v uplynulých měsících a letech. Ty jsi já a on je ona. Jsme ztracení spiklenci – oběti vlastní naděje a touhy.

Jsou dvě možnosti. Buď budeme pořád jenom toužit a litovat, že ten sen nikdy nezažijeme, nebo budeme litovat, že realita není krásná jako sen.



Stojím na místě. První filmový příběh z východu protemnil uplynulý víkend. Druhý ho prosvětlil zvláštním smutkem – koláží historických obrazů, lidských osudů, statečnosti a předurčení, nenaplnění, bolestí, vítězstvím, prohrou, sluncem a mraky – a nevyřčenou touhou po svobodě.

Chci se ztratit – a zítra pro to udělám všechno. Těším se.





NP Helios - Sons of Light and Darkness (2006 - Eingya)