Co se týče těch, kdo na tomto hřbitově odděleném od zámku plotem již odpočívali: byli to většinou veronští pěstitelé jablek, jejich manželky a potomci, samí nevýznamní lidé. Mnozí z nich byli nepochybně právě tak nevzdělaní a nevědomí jako Melodie a Isador.
To jest: byli to nevinní lidoopové s omezenými prostředky ke konání zla, což je podle mého názoru, jakožto starého, prachstarého muže, všecko, k čemu byly lidské bytosti od počátku předurčeny.
Týden plný nezodpovězených příběhů bez konce; je to tak lepší. Odmítám na sebe vzít břímě sebemenšího závazku – nechci cítit povinnost, lítost a soucit; to radši nic. Místa, která bych chtěl vidět a navštívit, jsou ohrazena zákazy vjezdu, a ulice a třídy, jež lákají svým prostorem, se zdají nezajímavé a nebezpečné zároveň; to, že do nich člověk vejde, znamená morální závazek, že v nich bude muset nějakou dobu zůstat, i když vůbec nebude chtít.
Eliza a já jsme tenkrát věřili tomu, čemu já věřím dodnes: že pokud se nějaké desítce či více rituálům dostane patřičného klidu a pohody, aby mohly být donekonečna opakovány, může být život zcela bezbolestný.
Ideální život by měl být podle mého jako menuet, virginský rejdovák nebo argentinské tango, jako něco, co lze snadno zvládnout v tanečních.
Jak vlastně žijeme? Náš úkol je najít tu pravou hranici mezi našimi sny a kompromisy, které musíme udělat, a to tak, aby kompromisy byly ještě snesitelné a sny zůstaly ještě sny. Svět nám příliš nepomáhá, spíše nás ještě více svazuje. Jednadvacáté století má jedenáct nových přikázání, tak samozřejmých a tak očividně přístupných všem. Kdo je vymyslel? Jsou tak blízko: stačí vzít do ruky telefon, otevřít zprávy a rozkliknout šablony; na devátém místě je mantra všehomíra: Take te miluji. Co si myslet o světě, v němž ta nejkrásnější věta je uložena jako šablona a vzor tisíckrát opakovaného a opakovatelného?
Musím si dát pozor, abych na tom večírku na oslavu svých narozenin nepřebral. Kdybych se opil, mohl bych hostům vyslepičit tajemství: že život, který nás čeká po smrti, bude nekonečně nudnější, než je tenhle.
Haj hou.
Jste si tak podobné. Kdysi krásný příběh vybledlý ve světle prožitých měsíců a let, láska přetavená do hávu opakované každodennosti a zvykové právo pravidelného milování s klesající mírou opakování. A k tomu kopec naděje – že prsten či změna jména a oznámení i potvrzení mohou něco změnit, že mají moc znovu zažehnout jiskru dávno sfouknutého plamene, že mohou ukázat znovu ztracenou cestu a rozjasnit pobledlé barvy. Až nečekaně jsem opět cítil touhu, když jsem Tě svlékal a Ty jsi se bránila bojujíc s přáním podlehnout; tenhle příběh ještě nemá dopsánu poslední kapitolu. Ještě něco přijde. Musí; cítím to.
Uvědomil jsem ji, že národy ve svých válkách nikdy nemohou spatřovat tragédie, ale rodiny nejen mohou, ale musejí je takto vidět.
Sláva jim!
Haj hou.
NP Sometree - Elephants (Plaza Desesperados 2) (2003 - Moleskine)
