sobota, června 05, 2010

There & back

Děje se toho moc, říkala si předloni na podzim a byla to pravda, a stejně tak to platí i teď, kdy jaro ukazuje svou vlídnou tvář, já na koberci schraňuji a kupím věci, které budu v následujících dnech skládat a rovnat do velkého batohu, a Ty, jakoby mimoděk, se budeš vdávat, jak jsem viděl a četl v oznámení, které se ke mně dostalo podivnou klikatou nevyhnutelnou cestou. Všechno to vlastně do sebe zapadá – a ve mně zůstalo už jen pár vzpomínek na těch několik krásných víkendů a tu jednu noc u mě doma, a to je vše, nic dalšího, nic jiného; potkat se, nemáme si toho moc co říct, jen jedno delší objetí a pak raději mlčet a jít… Miloval jsem Tě až příliš, tak proto; z velkých lásek přátelství nevznikají…



Balmorhea byla fajn; lidí akorát, atmosféra klidného rozpoložení, krásní naslouchající. Jako tenkrát před rokem. Dělá mi radost, když můžu podpořit a poděkovat – a po koncertě odcházet s novým albem a kusem oděvu, co mi třeba ani nesedí, ale to už je pak jedno; jde o ty dvě hodiny a ten zážitek a dojmy i pocity a tak všechno spolu dohromady…



A Febiofest letos byl stejný jako vloni i kdykoliv jindy; koktejl dobrých, špatných i průměrných, filmů přístupných i těch druhých, přímočarých a na nic si nehrajících i stylizovaných a překombinovaných. 500 dní se Summer bylo moc fajn; milé a zábavné. Van Diemenova země byla silná; krutá, přímočará a pravdivá. Pár večerů, pár filmů, pár setkání; nadčasové zůstane, zbytek není podstatný.



A pak ještě jeden film; o lásce. Připomněl mi jiný dokument, který na mě působil stejně. Oko nad Prahou, film o nadání a touze a kreativitě, o naivitě a víře; o tom, že někdy udělat vše nestačí. Jednou jsem Jana potkal na pražském letišti, když jsem cestoval do Londýna; měl neuvěřitelné charisma. Lehce pomačkaný oblek, bílá košile, malé zavazadlo, hubená vysoká postava, bílé vlasy, opálená pleť. Vyzařovala z něho důvěryhodnost zvláštního typu – že žije jen takovým způsobem a jen pro to, čemu věří a o čem je přesvědčen, nic víc a nic míň, že cokoliv jiného by pro něj bylo jen ztrátou času. Člověk ze staré školy, který neumí dělat kompromisy, co by bolely. Jenže… to všechno už je pryč.



-----

A teď jsem zpět, zpátky doma z výletu na jinou hemisféru téhle planety, ze světa natolik jiného, že se mi z něj točila hlava, a já po těch čtyřech týdnech chtěl domů, zpět k Tobě, nám, našemu příběhu, jež je na svém začátku, pomalu se odvíjí a spřádá zážitky na cestě vzájemného poznávání. Jsem tak moc zvláštně a nečekaně vyrovnaný i klidný; mám pocit, že už jsem zažil vše, všechny možné kombinace, situace, zvraty, všechny prohry i výhry, utajené skutečnosti i přehnané upřímnosti, ztráty, rozchody a usmíření…

NP Daniel Lanois – Sonho Dourado (2004 – Friday Night Lights (OST))