Açores

Většinou to tak bývá, že konec nelze odvrátit – lze jen, při troše snahy a štěstí, zpomalit jeho nástup a snížit emoční zátěž. Obvykle je příčinou nedorozumění – jsme prostě jiné bytosti, vždy to tak je, lidé s jinými hodnotami a sny, s jinými představami a prioritami, na různě pokroucených životních cestách, jež se shodou okolností protnuly na pár chvil či jen o něco málo déle. Nakonec zbyde mlčení; odezní-li vše ostatní, slova přestanou mít smysl a tělesnost se začne zdát neskutečným snem, nereálnou minulostí, která se nikdy neodehrála. Směřujeme, myslím, k tomuto rozuzlení. Nejsem rád. Nevadí mi to. Jsem unavený. Únava... to je to slovo. Únava z toho všeho. Unavení nemají sny ani touhy, nevěří a nedoufají, jejich mantrou je apatie a břemenem samota. Největší radostí je východ slunce či jeho západ – to je moment, kdy život získává smysl, kdy lze mhouřit oči dívaje se do paprsků světla; stíny jsou dlouhé, okolí zlatavé, nic dalšího kromě tohoto magického okamžiku neexistuje.

Přichází jaro a já si poprvé v životě uvědomuji, jak se každým dnem vše mění. Před několika lety se mi to stalo s podzimem – a letos s jarem. Žlutá tráva, břízy bez listí, chybějící barvy – a pomalu se klubající trsy zelené barvy. Poslední zbytky sněhu v odlehlých lesích a kopcích. Poslední noční mráz. Poslední zmrznuté kaluže, které lze ráno prošlápnout. Je už příliš málo zimy na vlak, a tak jezdím autem, potřebuji-li opustit megalopoli vstříc kopcům pod plynoucími mraky.

Viděl jsem Ólafura, podruhé, a bylo to stejně dobré jako tenkrát před lety, a mohl jsem si zakřičet „I was there“, když se ptal na tenkrát, a pak jsem se mohl nechat unášet snovými obrazci jeho lehce teskných a jemně melancholických melodií. Nebyl to koncert úplně pro Tebe, a ani Mark Lanegan nebyl; přesto se Ti to nakonec líbilo, Mark asi více, nežli Ólafur. Seděli jsme nahoře na ochozu, pili pivo, whisky a zázvorovou limonádu, Mark recitoval i zpíval, a při Grey Goes Black mi došlo, že to je fakt dobré, silné – a Steven Janssens hrál naprosto famózně a kdo neměl pocit, že vypadal jako Johnny Cash, tak zůstal v zákulisí, a Mark dál zpíval i recitoval, jednu píseň za druhou, směna jak v továrně, stejná póza, hluboký hlas, chybějící gesta či výraz emocí, jen úderné songy, jeden za druhým, poctivě, silně, bez příkras...

Čas plynul, já vyhlížel první znamení jara a sledoval poslední záchvěvy umírající zimy, a v šeru kinosálů jsem promrhával Febio-večery nad filmy, které si většinou už ani nepamatuji, a nejlepší z nich byl Báječný hotel Marigold, protože byl lidský, vtipný, hravý i dojemný, a pak Líbej mě, protože byl o lásce; mám rád filmy ze severu, nebývají nepovedené a tohle byl další z řady těch dobrých, byl plný emocí a šťastného konce, krásné, prostě film, sen, příběh, na který by se mělo jít do kina. A doma jsme viděli Ve spárech Yakuzy, film, s kterým se obvykle začíná při seznámení s Kitanem, viděl jsem ho už podruhé, poprvé silnější než nyní, ale ta dějová linka byla správně japonsky pokroucená a přesto přímá, a nakonec včera Nedoknutelní, jeden z těch filmů, které člověka, když od nich dopředu nic nečeká, omámí a unesou svým příběhem, humorem, lidskostí, hudbou, vším...

-----

Píšu tenhle post týdny – a teď je konec dubna a já ležím na posteli v osamoceném kamenném domku na ostrově São Miguel, je tu věčné jaro, stále lehce pod dvacet, slunce střídá déšť, fouká od moře, velké vlny, kopce v bílošedých mracích a pod nimi zelené louky, paprsky slunce trhají oblohu a kreslí mapy světla na mořskou hladinu těsně před obzorem, a k tomu ticho, klid a samota... Chtěl jsem Azory vidět – po Madeiře nešlo jinak, než se podívat i sem. A tak jsem přiletěl, dva týdny na dva ostrovy, na prvním budu sám a na druhém s Tebou, a zatím jen tak projíždím, hledám světlo a výhledy, fotím, jím, nechávám se prohřát sluncem, hřeje-li a nefouká, čistím z hlavy myšlenkový a paměťový odpad, vymývám z ní pracovní stres, každým dnem jsem na tom lépe a lépe, práce už neexistuje, povinnosti, závazky, cíle, nic takového...

Ty přijedeš za pár dnů – a budeme spolu, budeš trepať a tulkať se a budeš se chtít milovat, často, hladově, neustále, já občas taky, budeme si povídat, pít, ukážu Ti místa, co jsem objevil, budeme se toulat v kopcích a večeřet v poloprázdných tavernách zpola opuštěných vesnic, budeme si říkat, že je škoda, že musíme tak brzo zpátky, budeme závidět našim hostitelům, že měli dost síly tu zůstat, budeme se dívat na moře, chutnat ho a poslouchat, budeme pozorovat, jak slunce barví mraky v momentě, kdy den je pohlcován nocí, budeme pomalu projíždět krajinou, zastavovat, dýchat, vnímat, cítit, snít...

NP Priessnitz – Ve 4 ráno (2012 – Mňága a Žďorp – Dáreček)

Dustin

Dustin O’Halloran. Vždycky je to nakonec o muzice. Protože jen v hudbě je ukryto tolik emocí, tolik nálad, tolik různých odstínů mrazu po zádech. Je neděle a vše je, jak má být: jsem sám, za okny noc, zima odumírá, světla protějších bytů se pozvolna mění v tmu, vedle mne je červené a já si užívám, že do půlnoci zbývá ještě pár hodin. Někdy jsou hodiny cennější než dny či týdny – a právě teď tomu tak je. Žádné dramatické či silné věty, žádná rozuzlení a závěry. Jen jeden obyčejný večer uprostřed přicházejícího jara: noc, ticho, piano, víno, samota, zastavený čas...

Vzala si kabelku a vstala. Bell sebral účet, znovu si urovnal klobouk a zvedl se z boxu. Uklidila si cigarety do kabelky a podívala se na něj. Něco vám řeknu, šerife. I v devatenácti už je člověk dost starej na to, aby věděl, že když má něco, co pro něj znamená úplně všechno, je tím pravděpodobnější, že o to příde. Vlastně už i v šestnácti, když to tak vezmu. O tomhle já přemejšlím.
Bell přikývl. Tydle myšlenky mně vůbec nejsou cizí, Carlo Jean. Tydle myšlenky já velice dobře znám.



Občas, když je volný večer, dívám se na film – obvykle vyberu jeden z kolekce těch ještě neviděných. Je to jak doplnění vzdělání, občas kořeněné luxusem nečekaného zážitku. Viděl jsem dva filmy sobě si podobné reálným zobrazením posledního vypětí a boje; Michael Clayton a Carlitova cesta. Ten první mě bral od začátku a ten druhý pohltil až ke konci. Dneska jsou to už klasické příběhy svého žánru; v té kulturní nadsklizni, která se rodí každým týdnem, jsou příjemné existencí nemizející hodnoty, jež obstála proti času. Jsou to jen fráze a prázdné věty, vím; jen mi oba ty filmy přišly dobré, před půlnocí jsem tu seděl, díval se do tmy, přemýšlel, nechal se kolébat jejich náladou, než se mi zavřely oči a mě pohltila noc...

Do toho já nemám co mluvit. Každej okamžik vašeho života je otočení mince a každej je nějaký rozhodnutí. Někde ste se rozhodla. Tohle všechno následovalo. Je to přesná matematika. Tvar je nakreslenej. Ani jediná linka se nedá vygumovat. Nevěřim, že byste dokázala vůlí ovlivnit minci. Jak byste mohla? Cesta člověka na tomhle světě zřídka změní směr a eště řidčejc ho změní prudce. A tvar vaší cesty byl viditelnej od samýho začátku.



A pak jsem taky četl. Každá druhá kniha je Cormac McCarthy. Sázka na jistotu, dalo by se říci – a přece je to tak paradoxní. V jeho knihách láska neexistuje a pokud snad ano, brzy umírá; pro mě je pak láska základem všeho. Ale přesto ho mám tolik rád. Je silný, nejsilnější, zasahuje kondenzovanou pravdou o těch nejkrutějších podobách našich existencí, v strohých řádcích jsou si narození a smrt rovny a zároveň jsou nejběžnějšími jevy, a život je jen cesta od smutného zrození a nešťastného dětství směrem k pokrouceně bolestné dospělosti končící jediným možným vykoupením. Tahle země není pro starý je archetyp McCarthyho stylu; snad proto, že jsem dříve viděl film, byla pro mě kniha jiná, než ty předchozí – tolik nezasahovala zrůdností překvapení, ale o to více bodala znalostí svého nekompromisně klenutého příběhu...

Bell vytáhl židli, posadil se a položil klobouk na stůl.
Chci se tě na něco zeptat, řekl.
Prosim.
Čeho v životě nejvíc lituješ.
Stařec se na něj podíval a zamyslel se. Nevim, řekl. Zas tolika věcí nelituju. Dokážu si představit spoustu věcí, vo kerejch by sis asi myslel, že díky nim bude člověk šťastnější. Jako třeba moct chodit. Takovej seznam si klidně můžeš sestavit sám. Možná už ňákej máš. Myslim, že jakmile člověk jednou dospěje, tak už nebude šťastnější, než je. Sou dobrý časy a sou zlý časy, ale nakonec seš dycky stejně šťastnej, jako si byl předtím. Nebo nešťastnej. Znal sem lidi, kerý todle nikdy nedokázali pochopit.

A Ty? Vzdaluješ se a přibližuješ jak měsíce Jupitera, někdy nás pohřbívám a o pár hodin později vzývám, milujeme se někdy nuceně a jindy žádostivě jako kdysi poprvé, rozumím Ti a jindy zcela nechápu, máš mě ráda a jindy opouštíš, vaříš mi nejneuvěřitelnější pokrmy a jindy Tě já zvu do míst, kam stojí za to jít a nechat se krmit. A to vše se děje v čase, kdy zima umírá a jaro ještě nepřišlo, kdy světlo začíná porážet tmu v pravidelném podvečerním souboji, a kdy březen signalizuje, že nadcházející dva měsíce bude čas dýchat čerstvý vzduch, než i ten roztaje horkem léta, jehož jedinou nadějí pak je jeho konec, konec sezóny, září, měsíc nejkrásnější, poslední teplé dny, poslední pohled zpět, chladná rána i noci, poslední pohlazení, poslední dech, rozloučení, poslední záchvěv minulosti zrazené současností...

NP Dustin O'Halloran - Opus #18 (2004 – Piano Solos)

Fyrsta

To se snadno brečí, když si uvědomíte, že všichni, koho máte rádi, vás buď zavrhnou, nebo umřou. Když se tomu dá dost času, klesne u každého šance na přežití k nule.

Je jedenáct, můj čas. Kolikrát jsem už psal tuhle větu, kolikrát jsem se už přesně takhle cítil. Je jedenáct, po levé ruce mám červené z Tasmánie, hraje Dustin O’Halloran a do jeho klavírních melodií tiše přede myčka naplněná pozůstatky naší nedělní večeře. Za okny se leskne černá barva a jindy rozsvícené pokoje jsou již dávno zhasnuty; lidem se chce spát, asi únavou ze zimy, mně se chce spát, sousedi už neexistují, nebo už dávno spí. Je to ten magický čas, kdybych s Tebou chtěl mlčet, nic neříkat, dívat se z okna do tmy, poslouchat klavír na pozadí ticha – a doufat, že to cítíš podobně.



Drobná ženská kostřička jménem Chloe, které na zadku smutně a prázdně visí kalhoty, tahle Chloe mi povídá, že na těch jejích mozkových parazitech je nejhorší, jak s ní nikdo nechce mít sex. Tak se na ni podívejte, je tak blízko smrti, že jí vyplatili životní pojistku sedmdesát pět tisíc babek, a Chloe nechce nic jiného, než si naposledy vrznout. Nechce něhu, chce sex.

Jenže Ty to podobně necítíš – a já to vím. Jsi normální a máš ráda život. Jsme jiní. Nenacházíš krásu ve ztrátě a melancholii, nechápeš magičnost posledních okamžiků, nespaluje Tě západ slunce a rudé mraky, nevěříš v ranní vstávání dávno před úsvitem, nemáš ráda čtyřkové knajpy a horské louky, nevěříš ve vítězství prohry, osvobození ztrátou, nežiješ předstíráním, nejsi performer prázdných meetingů a vylhaných prezentací, ještě jsi nepřestala věřit, že tvoříš hodnoty, jsi živočišná a vášnivá – a já jen unavený, stárnoucí, smířený s konci a ztrátami, letargický, ironizující, pesimista flegmatik, hledač ojedinělých momentů štěstí, které se objevují mezi šedivými dny utíkající zimy...



Otec vždycky říkával: „Ožeň se dřív, než tě sex začne nudit, anebo se neoženíš nikdy.“
Matka říkala: „Nikdy nekupuj nic, co má nylonový zip.“
Naši nikdy neříkali nic, co byste si chtěli ozdobně vyšít na polštářek.

Viděl jsem Po svatbě, ne celý, tak do poloviny – a pak jsme odešli vstříc těm prazvláštním chvílím zabíjení lásky a partnerské intimnosti, popření všeho toho, v co bychom měli věřit a jak se chovat. Byli jsme tři, Ty, já a ona, bylo to jako zhmotněný sen z pornofilmu, splnění všech mužských představ a fantazií, byl jsem pseudokrálem jedné noci, já a vy dvě, nešlo snad o vzrušení nebo něco takového, šlo jen o ten pocit, zažít to, vědět jaké to je, odškrtnout si další položku z nekonečného seznamu, další zážitek, když už byla ta možnost, chtěl jsem to udělat, a proto se tak stalo, já, Ty a ona, tři orgasmy, 2:1:0, výsledek lze vždy jednoduše napsat, užíval jsem si ten pocit, že můžu vše (a taky jsem nad tím pošmourným ránem mohl), zneužíval jsem všeho, čeho šlo zneužít, na city jsem prohrával, ale drtil vás lhostejností, byla to jedna noc, pár hodin, zážitek vrytý do paměti navždy, v domově důchodců, až mi bude osmdesát a někdo se zeptá, co rok 2012, tak řeknu, jo tenkrát jsem měl dvě, budu mhouřit slepnoucí oči a na okamžik zapomenu na to, že jsem ten život promrhal a rychle proběhl, že jsem se udávil náhražkami, místo abych žil, že jsem chtěl všechno a nezískal nic, že jsem neztratil sám sebe, své špatné já, a tak všem ublížil, všechny opustil a vynechal, ztratil se, utekl, odešel, zmizel a už (se) nenašel...

-----



„Otevři oči,“ povídá Tyler a obličej se mu leskne slzami. „Gratuluju,“ říká Tyler. „Jsi o krok blíž k dopadu na dno.“
Mysli na zvířata používaná při testování výrobků.
Mysli na opice vystřelené do kosmu.
„Bez jejich smrti, jejich bolesti, bez jejich oběti,“ říká Tyler, „bysme neměli nic.“

Sebelítost je moje mantra a můj erb, ta mi jde; jinak je to už slabší. Končí únor, blíží se jaro, a teď zrovna hraje Ólafur; jeho Living Room Songs je nádherné album. Viděl jsem Antichrista, se zpožděním pár let – nikdy ho už nebudu chtít vidět znovu a nikdy na něj nezapomenu. A viděl jsem taky Fincherovu adaptaci severského příběhu – bylo to fajn, dobré, překvapivé, porušení hollywoodských klišé hollywoodskou formou; tam kde von Trier překračuje vše, co lze překročit, činí tak Fincher uhlazeně, společensky, snesitelně, filmově. A konečně jsem přečetl kultovní předlohu jiného Fincherova filmu; Palahniuk nikdy zcela nebude moje krevní skupina, už mi bylo třicet a i v jiných věcech se míjíme, ale vždy v sobě má něco zasahujícího a odlišujícího.

Právě proto mám podpůrné skupiny tak děsně rád: když si lidi myslí, že umíráte, věnují vám plnou pozornost.
Pokud by to mohlo být naposledy, co vás vidí, tak vás vidí doopravdy. Všechno ostatní, stav na kontě a písničky v rádiu a neupravené vlasy, všechno ostatní letí oknem ven.
Máte jejich plnou pozornost.
Lidé poslouchají, místo aby jen čekali, kdy dojde řada s mluvením na ně.
A když promluví, nevyprávějí vám žádnou historku. Když spolu mluvíte, něco budujete, a potom jste oba jiní, než jste byli předtím.

-----



A tak si žiju, od víkendu k víkendu, zima utíká a včera byl první jarní den – byl ve vzduchu, cítil jsem ho, v nohách několik kilometrů prvního jarního běhu, slunce svítilo a já se cítil konečně po pár týdnech svobodný a ničím nesvázaný. Odjela si už v pátek a vrátíš se až zítra; a já si dal Železnou lady – v těch mnoha různých rovinách a vyzněních mi přišla nejsilnější ta o umění vést a rozhodovat – a Jeden musí z kola ven, kde Gary Oldman gradoval příběh mlčením a pak několika jednoduchými větami občas všechno rozsekal na kusy, protože ve špionážním příběhu je nejzásadnější nejvíce vědět, a on tak nějak vždy nejvíce věděl.

Jak Tyler vykládá o tom, že jsme sračky a otroci dějin, tak přesně to jsem cítil. Chtěl jsem zničit všechno krásné, co jsem nikdy neměl. Vypálit amazonské deštné pralesy. Napumpovat freony rovnou nahoru, aby sežraly ozón. Otevřít výpustě supertankerů a odšpuntovat ropné vrty v příbřežních vodách. Nejradši bych pobil všechny ryby, které nikdy nebudu moci jíst, zasypal francouzské pláže, které nikdy neuvidím.
Chtěl jsem, aby na dno dopadl celý svět.
Když jsem mlátil toho kluka, vážně bych nejradši vpálil kulku mezi oči všem ohroženým pandám, co nechtějí šukat, aby zachránily svůj druh, a všem velrybám a delfínům, co to sbalili a uvízli schválně na mělčině.
Neberte to jako vyhubení. Berte to jako zeštíhlování.
Tisíce let to lidé posírali a házeli na planetu bordel a sajrajt – a teď ode mě dějiny chtějí, abych po všech uklízel. Abych vyplachoval a lisoval všechny plechovky od polívek. Abych se zodpovídal za každou kapku vyjetého motorového oleje.
A musím platit za jaderný odpad a nádrže s benzinem zakopané do země a za toxický sliz na skládce, který naházeli generaci před tím, než já se narodil.

Uvidíme se zítra a možná si řekneme, že už nemá cenu dál pokračovat, že je to prohraný příběh, dávno ukončený pokus o vztah, že jsme možná chtěli, ale ve skutečnosti nic nedokázali. Možná mi řekneš, že Ti nedávám, co chceš, a já budu vědět, že je to pravda, že to tak je, protože nevím, co chceš a kdy a jak, protože nerozumím Tvému vnitřnímu já, protože jsem ho ještě nestihl poznat. Budeme se bavit o Tobě, nikoliv o mně – o mě už dávno nejde, jsem nekonečně smířený se samotou a prázdnotou jako základní variantou našeho žití, s níž celý svůj život neustále bojujeme, aby nás jednou nakonec stejně přemohla, ve stáří či dávno před ním, těsně před smrtí nebo desítky roků do okamžiku, kdy naposledy otevřeme oči a podíváme se na nebe...

NP Ólafur Arnalds - Fyrsta (2011 - Living Room Songs)

Takeshi

Je zima. Sníh se ztratil někde mezi nebem a zemí, takže roční období nelze úplně jednoznačně určit; snad jen zmrzlé vodní plochy, jinovatka na stromech a mrtvé pole a louky napovídají, že je leden, nový rok, čas mrtvého ticha a rozjímání, čekání na první květiny a návrat zelené barvy. Poslouchám Tiny Ruins a dívám se z okna na promrzlou krajinu s bílou oblohou, které se lze téměř dotknout, jak blízko ode mne je. Kde je slunce? Vždycky mě napadá, jestli je vidět alespoň někde v kopcích, když už ne uprostřed naší země; už dlouho jsem nebyl někde v opravdových horách. V ústech mám podivné cizí těleso z bílé pryskyřice, které mi vymění za porcelán; musím si zvykat, že některé součástky mého těla lze sice nahradit a opravit, ale už to nebude originál se všemi nervovými zakončeními, které naše těla propojují s jejich myslí, bude to jen dokonale funkční náhražka, lepší a kvalitnější než původní součást mého já, ale mrtvá, chladná, bez života. Jednou se musím podívat na Tetsuo; už patnáct si to dlužím...

Jsi daleko, ale není to špatně. Jsme spolu a asi to je opravdový vztah. Kompromisy, únava večer, žádné výčitky, společné usínání. Tohle je přeci šťastná láska, nebo ne? Žádné emoční výkyvy a propady, strach ze ztráty a konce; mezi šťastnou láskou a uvědoměním si její samozřejmosti je nebezpečně tenká linie; stačí pár chybných kroků v momentech, kdy samozřejmost opanuje mysl, a vše může skončit tiše a náhle, jak první sníh, nebo i znaveně a pomalu, jako se rodí zima z podzimu.



Žijeme kulturně; co taky jiného. Jsou to někdy zábavné náhražky a náplasti nicnedělání a zbytečného pití. Takeshi Kitano a jeho filmy; Samuraje jsem už viděl a Outrage mě nakonec zase překvapil – snad tou konstantně stavěnou osudovostí a přibližováním konce, který nelze oddálit, protože někdy to tak je, že řetězec událostí začne jednou malou zbytečností či pošetilým nápadem, a pak už nelze nic vrátit, přesunout zpět do normálna, napravit, ukončit, vyhrát.



A viděl jsem ještě příběh z Londýna, který mi doporučil kamarád, jenž si dává dva filmy denně namísto dvou deci červeného. Mám takovéto filmy rád a tento nebyl výjimkou; atmosférou se blížil Američanovi, v něčem méně stylový a v jiném více mainstreamový, ale stejně, je to ten zvláštní druh filmu, který propadne v očekávání těch, co chtějí málo, tím, že dává víc... A tak se mi kupí pošetky se stříbrnými kotouči a pak musím zajet do IKEA a koupit další stojan, jedeme tam spolu, dáme bezednou skleničku a brusinkovou omáčku, a já se pak dívám okolo sebe na všechny ty šťastné a s úžasem zjišťuji, že jsem stejný, že jsem jen pozér namlouvající si jinakost a opovrhující všedností, po které uvnitř duše ve skutečnosti toužím, že jsem úplně takový, rezignovaný, unavený, líný a zklidněný na chvíli tím, že jsem opustil svoji touhu po dokonalosti, nadčasovosti a věčnosti...

.....

A teď se vracím zpět, slunce začíná zapadat, za okny je ještě větší chlad než před pár dny, v uších Max Richter a jeho křehké melodie; ty dvě hodiny přesunu jsou darem s nekonečnou hodnotou, já a mé myšlenky, plují mi v hlavě, občas se vynoří na hladinu a někdy tak zůstanou na ten podstatný zlomek vteřiny, abych je viděl v celé své podstatě, a pak se to někdy stane, že si uvědomím novou pravdu, opravdovou skutečnost, objektivní bytí, aktuálně smutně reálný stav svého života. A snad mám pocit, že se to tak děje právě teď; dočetl jsem krásnou knihu reálných příběhů, bylo to zvláštně silné svou reálností, vyústěním života, nepřiznaným pozvolným ztrácením snů – a sám mám pocit, že to přesně se mi děje, sny mizí, jde o nadcházející týden či maximálně měsíc, mít tak tam ten highlight, na který se člověk těší a který ho vždy napadne, když vše ostatní zklame...

Na fakultě za ní pálil kdekdo, možná i z vypočítavosti, protože nepotvrzené zpravodajství říkalo, že je stále v sexuálním angažmá s jedním z národních umělců filmového umění. Jak mi později řekla: „Škoda každé ztracené vteřiny – alespoň pohledem svést mužského, na chodníku, v obchodě, ve výtahu. Probodnout ho tak, jako vy nám to děláte při milování. Přimět ho, když si povinně zalehne na svou ošklivou ženu, obludu, aby věděl, že jsou na světě též krásné dračice a že i on by byl vítán.“

Někde se něco láme, možná v nás a možná mimo, sám nevím. Jde jen o to, jestli si můžeme opravdu rozumět, o nic víc. Je to nereálná touha, to už vím. Ale stejně – bez toho to přeci nejde. Jenže když ono je to tak těžké, skoro nemožné – jako kdyby slunce zpola ukryté za mraky mělo začít znovu vycházet bez toho, aniž by přišla noc...

NP Max Richter – The Twins (Prague) (2002 – Memoryhouse)

Dane Street

“Nic člověka tak nezdeptá jako podezření,“ pokračoval, „to vím moc dobře a často jsem své zaměstnání proklínal.“

Šeptám tiše jako ona: „Legrační začátek, co?“
„Legrační začátek čeho?“
„Lásky,“ šeptám. „Možná to pro tebe není žádná láska. Pro mě ale ano.“
Na to neodpovídá, dlouho mlčí, až konečně řekne. „Hrozné! Z ničeho nemám větší strach.“
„Než z čeho?“
„Než z lásky. Než ze skutečné lásky.“
„Ale proč?“
„Protože všechny mé skutečné lásky skončily hrozně. Začínaly nádherně a skončily hrozně. Už nechci žádnou novou lásku! Už toho mám dost!“

Co je láska? Láska je neznámá země. Žádný člověk není tak ubohý, aby nezažil tento pocit. Je velmi mnoho druhů lásek. Jen málo jich činí člověka šťastným. Ale to zřejmě taky není jejich smyslem.

Láska někdy nestačí. To si teď myslím, když jsem podruhé v životě dočetl tu knihu, která mi ze začátku připadala jako nicnedávající kýč a na konci mi sebrala dech. Proč to tak je? Protože jsme slabí, zbabělí, neodhodlaní; protože jistota je nám nade vše; protože tolik toužíme po lásce, ale nakonec jí nedokážeme obětovat vše, co si žádá a co je pro ni potřebné, protože máme strach a tušíme, že jednou či později skončí; protože nevěříme, že navždy je možné; protože sami čekáme od druhého více, než může nabídnout, a ten smyšlený nedostatek pak použijeme jako svoji vnitřní výmluvu a zdůvodnění; protože nás dříve nebo později napadne, že je to jen poblouznění, chvilkové zmámení, pár šťastných momentů, které nemají s reálným životem nic společného; protože jsme zaprodanci kompromisů jistoty; protože jsme ztratili víru; protože jsme přestali snít. Je to krásná kniha. Lehce se čte, někdy působí i jednoduše, ale její příběh je pravdivý. Silný, omamný a zraňující. Někdy to tak je – že láska je jen slovo...

... ... ...



Časy jsou zlý.
Zlý časy dělaj zlí lidi. Viděl sem tolik lidský podlosti, až se sám sebe ptám, proč Bůh nezhasne slunko a nejde pryč.
Ať ste musel zaplatit kdovíco, pravila měkce, vrátím vám to a dám eště víc.
Dráteník si trpce odplivl do ohně. Nic víc není, odvětil.

Je v tom síla beznaděje a antibeatnická touha po životě (nikoliv touha žít, ale bezvýchodnost přežít). Pochmurné obrazy ztroskotanců, kteří žili tak dlouho jen proto, že se zbláznili. Depresivní je i léto, smrt je častější než zrození života, není naděje i beznaděje, je jen toulání se od večera k ránu, od včerejška k zítřku. Je to strašně silné jako každá McCarthyho kniha. Dávám si jen jednu ročně; jak ta nejstarší whisky, jejíž aroma a chuť neopustí tělo celý rok po jednom napití.

... ... ...



Někdy před rokem, možná dvěma... To už nikdy nedohledáme. Kdo, jak, kdy, odkud... Někde se to pomalu dalo do pohybu, rozpumpovalo jak srdce mloka, spícího pod kamenem. Zakopali jsme se ve svých pozicích, žiletkovým drátem obehnali hranici, s krví podlitýma očima střežíme území, zemi nikoho, mrtvé zaminované pole, na kterém už ani plevel neroste. Na tu dálku tě nevidím. Nevím jak vypadáš. Naše pustina je příliš široká. Láska? Ne. Samota ve dvou. Samota dvakrát. Kam ses mi ztratila? Neztratila, ty naivní blbče, nikdy jsi mě neměl. Nemáš nic, jen mrtvou, průsvitnou kůži, ze které se každou minutu, každou vteřinu svlékám. Ani tu nemáš. Máš jen představy o slupce na mém povrchu. Máš jen sám sebe.

Andrea je typická mladá žena mezi pětadvaceti a pětatřiceti, pohledná, inteligentní, poskládaná ze zbytků svých předchozích vztahů. Jako v nůši v sobě vleče zmrzačené, poškozené a všelijak pokroucené zvyky a vášně svých bývalých milenců, partnerů, přítelů, manželů apod., kteří se rozpadají v prach a zapomění v jakýchsi jiných, jakýchsi nových vztazích. Zajímá ji výtvarné umění, kdysi něco malovala, kdysi žila s malířem. Zajímá ji design, kdysi navrhla sadu hrnečků, nebo lžiček, nebo konví, nebo snad talířků, žila totiž s designérem. Zajímá ji literatura, kdysi psala básně, žila totiž s právníkem, kterého podváděla s básníkem. I s tím pak chvíli žila, jenže se ukázalo, že básník je neschopný infantilní blbeček, tak se začala zajímat o buddhismus, východní nauky, osvícení, cestování časem a prostorem a podobně, jenže to taky nakonec nevyšlo. Pak chvíli nevěděla co se sebou, přičemž se seznámila s jakýmsi režisérem, nebo snad kameramanem, ale mohl to být taky dost dobře fotbalista, ono je to vlastně jedno, znovu začala jíst maso, narostly jí vlasy, dodělala práva, potkala mě. No už to bude skoro čtyři roky, co jsme spolu.
A já? Moc toho není... Typický mladý muž mezi třiceti a... Je mi třicet čtyři let. Pohledný, inteligentní, vyhořelý egomaniak... Mluvící hlava. Říkám slova, platí mi za to, natáčejí mě na kameru, no jo, to jsou věci, to jen tak někdo neumí.

Jen málokdy člověk narazí v české literatuře na něco výjimečného. Nevznikají tu nadčasové knihy. Zasahující příběhy a momenty. Zneklidňující vyprávění a popisy. Objevil jsem ty povídky náhodou, jako doporučení v každoroční anketě Lidovek, bez jejichž sobotního vydání si nedovedu představit víkend. A tak jsem tu knihu koupil, začal číst... a nechal se zasáhnout, pohltit, vtáhnout, omámit. Příběhy, které se dějí, přestože chceme, aby se nestávaly; a co víc, dějí se i nám, a pokud se ještě neudály, jednou se zhmotní a stanou. Je to jak čtení v knize vlastních chyb, těch předchozích i těch, co ještě přijdou, které ještě uděláme. Krásné, silné, zneklidňující.

... ... ...

Tohle je jen prázdný kulturní post. Viděl jsem Le Havre; typický Aki Kaurismäki v příběhu o antihrdinech, kteří mají srdce, odvahu, styl a čest. Viděl jsem Walk the Line; začal jsem poslouchat i starší Cashovy desky, než sérii American Recordings. A viděl jsem znovu Jízdu; jeden ze tří filmů, které tu vznikly během posledních dvaceti let, a které nikdy nezestárnou a nezmizí.

... ... ...

A to je vše. Jsem, existuju, dny střídají noci a ráno se nechce vstávat, a některé ty věci sdílíme spolu. Ty a já. Být šťastně zamilovaný znamená necítit tu intenzitu; ten spalující žár se objeví jen tehdy, když láska přichází nebo ji nám někdo či něco násilně bere. A já jsem šťastně zamilovaný. Milujeme se na kobercích, gaučích i postelích, a Ty jsi ta nejkrásnější holka, s kterou jsem kdy byl, protože krom svého Těla mi dáváš lásku a volnost a pochopení a toleranci. Pokud náš příběh skončí, přestanu věřit na dlouhodobost, a zůstanu navždy uvězněn v příbězích na jedno roční období. Ale já chci něco víc; tohle je poslední pokus, poslední kolo, poslední poločas i poslední zápas, já versus mé možnosti, sny a všechny ty špatné vlastnosti, jež jsou ve mě, já versus dočasnost, omrzení, změna priorit, já versus touha být sám, já versus odcházení, patos, melancholie, já s touhou v normální průměrný šedivě obyčejný šťastný život, čaj ráno a televize večer, masové kuličky v Ikea, úklid bytu, návštěvy rodičů, kamarádi toho druhého, jež nechceme poznat, ale tak nějak to patří k věci, rodiče, seznamování, společné plány, dolování empatie a citu v momentech lhostejnosti a prázdnoty, ranní pusa přes pavůni z úst, sex jako lék na hysterii, dobrovolné zákazy sobeckých přání a snů – a k tomu touha a víra v souznění, které nemůže nikdy přijít, a pokud snad ano, ukončí lásku, přinese mlčení, prázdno – a bratrosesterské přátelství...

NP Goldmund – Dane Street (2010 – Famous Places)

Opustíme San Piego

Z šedivých mraků prší soumrak a vlak projíždí oblouky za Golčovým Jeníkovem směr Vysočina. Je mi dobře; několik deci červeného na cestu, sobotní Lidovky, Reflex, v uších iLiKETRAiNS a teď Klaus Badelt a pak možná Doves. Bílé břízy stojí v padající noci, tlející listí červenohnědé barvy krášlí vlhké temnící se lesy, a k tomu provlhlé louky, opuštěné nádražní domky, neexistující slunce. Je pozdní odpoledne, sobota někdy před koncem roku, podzim umírá a zima ještě nepřišla. Skoro by to mohla být deprese, kdybych tenhle čas neměl tak rád – připomíná Barentsovo moře, jeho horizontální déšť, slaný vítr, jako tenkrát ten nezapomenutelný čas v Grense Jakobselv.

„Naše životy se napřely k tomuto vrcholnému okamžiku – posvátné místo staré více než pět tisíc let, naše vzájemná láska, světlo, nezměrný prostor před námi –, a přesto jsme ho nedokázali uchopit, neuměli jsme si ho vtisknout do duše. Nedokázali jsme se osvobodit a plně vstoupit do přítomnosti. Namísto toho jsme chtěli přemýšlet o tom, jak osvobodit jiné lidi. Chtěli jsme myslet na jejich neštěstí. Využívali jsme jejich zoufalství, abychom před sebou zakryli svoji vlastní bídu. A naše mizérie spočívala v neschopnosti přijmout ty prosté radosti, které nám život nabízel, a radovat se z toho, že je máme. Politika, idealistická politika, se zabývá výhradně budoucností. Za celý život jsem objevila jen to, že v okamžiku, kdy plně vstoupíš do přítomnosti, najdeš v ní nekonečný prostor a nekonečný čas, říkej si tomu Bůh, jestli chceš...“



Viděl jsem Happy Happy a byl to krásný severský příběh; kouzelná směs smutku a radosti, nadhled i emoce, zasněžená krajina, dávné hříchy, víra v život, upřímnost, síla, pokora... mám rád filmy ze severu. Je v nich zvláštní vyrovnanost. Alois Nebel byl v něčem podobný. Náladou, sněhem, deštěm, vrcholky hor ukrytými v mlze. Kytarové vazby Petra Kružíka. Byl to příběh o tom, jací ve skutečnosti jsme. Příběh o Češích. Jsme takoví, jako v tom filmu. Většina z nás. Včetně mě.

Zprvu bylo třeba sestoupit přes les do La Vacquerie. V procházení vesnicí po svých je jakási prostá radost. Na chvíli se člověk může oddávat iluzi, že zatímco ostatní žijí životy vázané na své domy, vztahy a práci, vy jste nezávislí a svobodní, nezatížení majetkem a závazky. Je to privilegovaný pocit lehkosti, jakou nelze zažít, když někde projíždíte autem a jste součástí dopravy.

Myslím na Tebe a říkám si, co se bude dít. Nevím. Nejsem nás schopen rozklíčovat. Už nebydlíš s ním, jsi sama; kdyby jsi tam zůstala, neexistovali bychom. Naše fyzická přitažlivost je základem všeho dalšího, ale už to dávno není jen o ní – jsi vzdělaná, otevřená, máš ráda život a poznávání světa. A taky míváš strach, z mnoha věcí, jsi sama v cizím městě, jsem tu jen já a on a občas někdo přijede na chvíli, někdy chceš tři různé věci najednou a nerozhodneš se pro žádnou z nich, a já si vždycky říkám, co je příčinou, co je ten spouštěcí mechanismus neklidu uvnitř Tvé duše. Nemáme ještě k sobě blízko tak, jak bychom mohli a měli. Nevím, jestli můžeme mít; věřím, že ano – přál bych si to tak. Někdy toužíme mít všechno hned a jindy chceme čekat a nechat pracovat čas. Dokážeme si ublížit vzájemným nepochopením; ještě v sobě neumíme číst. Občas potkáme své Černé psy. Nejsi jednoduchý člověk, stejně jako já. V tomhle jsme si dost podobní: jsme skvělí, když je nám fajn, a komplikovaní a nevypočitatelní, když tomu tak není. Ale jsme upřímní; Ty určitě a na té vlně se vezu i já. Říkáme si vše a víme, že je to tak dobře a správně.

„Jeremy, toho rána jsem se utkala tváří tvář se zlem. V té chvíli jsem nevěděla, ale cítila jsem to ve svém strachu – ta zvířata byla stvůrami se zvrácenou představivostí nebo se zkaženou duší, jakou nedokáže popsat sebelepší společenská teorie. Zlo, o kterém mluvím, se nachází v každém z nás. Drží se v každém jedinci, v soukromém životě, uvnitř rodiny a potom i v dětech, které trpí ze všeho nejvíc. A pak, když jsou k tomu příhodné podmínky, se v různých zemích a v různých časech rozpoutá strašlivá krutost, brutalita namířená proti životu, a všichni jsou překvapeni hloubkou nenávisti v nich samých. Potom se zlo zase stáhne a vyčkává. Je to něco, co si neseme ve svých srdcích.“



A chodíme spolu rádi ven. A tak jsme viděli akustické Tata Bojs a taky Vypsanou Fixu. Mám Fixu rád; je v nich tolik kontrastů. Koncerty plné surrealisticky depresivních textů, na které pod podiem pogují teenageři, co netuší, že to bude trvat ještě patnáct let, než jim dojde, o čem Márdi zpívá. Občas odvážná dívka daleko před maturitou vyleze na pódium a extaticky prožije svých třicet vteřin pseudoslávy; Márdi pak dohraje a v klidu řekne, „tancuje se až dole, čurini, to přece víte, ne, koukejte rovnou skákat“, a odměnou mu je aplaus a hned je tu další song. Mejla netečně odehraje celý koncert, občas dá cigáro a za ním dvě pivka; pohoda, páteční šichta, co jí lze půlnout někdy po obědě. První deska je supr a čtvrtá taky a z těch ostatních vždy pár písní – to není málo. Je to hodně. A tak jsme tam byli, v Lucerna Music Baru, před Fixou hrál Vladimír Merta a totálně se míjel s upovídanými dospívajícími před pódiem, kteří nevěděli, kdo je, a jen čekali, až budou moci začít skákat a odnést si jako suvenýr svých pár modřin... Všechno tohle mám rád. Všechny kontrasty. K Fixe už tak nějak patří. Jednou to ale přijde a budou mít koncert, kde bude panovat atmosféra souznění a pochopení – bude to ještě v tomto století, ale ne v tomto desetiletí; na některé věci a zážitky se musí počkat...

NP Ketil Bjørnstad – Song For A Planet (1996 – The Sea II)

Photos by Jiří Vacek.

Bon Iver

Dýchala trhaně. Nespí. Vztáhl ruku a dotkl se jejích horkých, vlhkých vlasů: ležela napjatá, jako by střežila nějaké tajemství. Sahal níže, až se dotkl jejích víček: bylo mu smutno u srdce, protože věděl, co najde. Pláče. Pocítil obrovskou únavu; donutil se však k tomu, aby ji utěšil. „Miláčku,“ řekl, „mám tě rád.“ Tak vždycky začínal. Útěcha, stejně jako pohlavní styk, dostane časem svoji rutinu. „Já vím,“ řekla, „já vím.“

Je páteční večer či spíše noc, venku mrzne a Praha je chladná a vyprazdňující se víkendovými běženci; jsem jedním z nich, v poloprázdném kupé večerního rychlíku směr Vysočina, s dvojkou červeného v lahvi, melancholií v srdci, Bon Iver v uších a notebookem před sebou. Je už dávno po konci sezóny a já letos poprvé utíkám po kolejích namísto dálnice; jsem rád – tolik prostoročasu jak se propadnout do svého nitra při pokusu vše rozkrýt, zodpovědět, objasnit a najít cestu i sílu, jak pokračovat dál.

Zoufalství je cena, kterou se platí za to, když si člověk stanoví nemožný cíl. Je to prý neodpustitelný hřích, ale je to hřích, jehož se zkažený nebo zlý člověk nikdy nedopouští. Ten má vždycky naději. Ten nikdy nedospěje k onomu bodu mrazu, kdy člověk ví, že načisto ztroskotal. Jenom člověk dobré vůle nosí vždy ve svém srdci tuto schopnost věčného zatracení.

Ty a já. Kolikrát jsem už psal něco podobného; láska je vždycky omamná, vždy, zas a znovu. Ale teď je to něco nového. Žádný návrat s pokusem o nemožný restart. Žádný kamarádský příběh, který nese nálepku vztahu; střet dvou duší i těl, který se stál náhle, nečekaně, začal flirtem a po pár setkáních se přetavil v přitažlivost silnější, než jsme čekali, plánovali i chtěli. Já a Ty. Těžko definovat něco, co je ve stadiu svého zrodu, co může skončit každým momentem a možná taky přetrvat navždy. Ty proklaté začátky. Je to tradiční zahájení, alespoň pro mě: jsme tři. Jako vždy. Ty, já, on. Nikdy to tak nechci a vždycky to tak je.

Viděl v zrcátku, jak Ali kývá hlavou a září. Zdálo se mu, že láska či přátelství je to jediné, co potřebuje. Na světě nic ke štěstí nepotřeboval – jednotvárně hučící auto, horký čaj na rtech, vlhkou váhu pralesa, samotu. Kdybych mohl zařídit napřed její štěstí, pomyslil si a na chvíli v té zmatené noci zapomněl, čemu ho naučila zkušenost – že žádný člověk nemůže druhému člověku skutečně rozumět a že nikdo nemůže tomu druhému zařizovat štěstí.

A já si stále a zas říkám, jestli najdeš sílu opustit ten společný svět, společné věci, stěny i lože; říkáš, že ano, vše tomu i nasvědčuje a vše proto i děláš. Ale stejně. Dokud to není, nic neplatí, nic neexistuje, my jsme jen přelud a vy stín, na nic nelze spoléhat a na nic sázet, lze vše jen nechat plynout, nic nechtít a nežádat, řídit se instinkty, věřit intuici, snažit se nezbláznit a nepominout očekáváním, snažit se nepřestat normálně žít. Nevím, co se stane. Nikdo by to nemohl v této chvíli vědět, ale každý by si přál to samé.

„Chudinko,“ řekl. Ohradila se zuřivě: „Já o tvůj soucit nestojím.“ Ale nešlo o to, jestli o něj stojí – měla jej. Soucit kvasil v srdci jako hniloba. Nikdy se ho nezbaví. Znal ze zkušenosti, že vášeň zmírá a láska odchází, ale soucit že zůstává. Soucit nikdy nic neumenší. Živí ho životní podmínky. Jenom jednoho člověka na světě nikdy nepolitoval – sebe samého.

Přitahuješ mě a někdy děsíš. Děsíš svou sobeckostí a tou mě i přitahuješ. A k tomu ta naše chemie, která nám nenechala vydechnout během těch dvou dnů a nocí ve Slavonicích. A v iPhonu máš Mogwai a Tiersena a znáš Beirut. Chci s Tebou být a stejně tak z toho mám strach. Mám strach z naší dočasnosti: jednou poznáš mé nitro, mé pravé sny a touhy, to, v co věřím a čím pohrdám – a to bude ta opravdová a finální zkouška nás dvou. Jenže to je tak daleko... já jedu pryč od Tebe a Ty jsi teď s ním. Přemýšlím o budoucnosti, protože zabývat se přítomností nelze; byl bych ztracen v mlze a inverzi bez schopnosti najít cestu, a tak jí nehledám a nechávám jí, aby ona našla mne...

Když jel do známého domu na kopci, v němž dříve bydlíval, přemýšlel Scobie neklidně: Musím brzy promluvit s Helenou. Nesmí se to dovědět od někoho jiného. Život se opakuje podle stejného vzoru: dříve nebo později se objeví zlé zprávy, které člověk musí někomu oznámit, uklidňující lži, které člověk musí říkat, džin, který musí člověk pít, aby k němu neměly přístup bída a zoufalství.

Všechno tohle se mi začalo dít až poté, co jsem přečetl dalšího Grahama Greena. Mám jeho knížky rád: někde mezi řádky je vždycky schovaná zasahující pravda, na pozadí barvitého příběhu se stárnoucím unaveným hrdinou a jeho předem prohraným bojem o poslední záchvěv štěstí. A tak píšu tenhle poslední odstavec, venku je tma a mrzne, Ty jsi s ním a zas a znovu mluvíte o tom, proč by měl být konec, zítra Tě čeká další byt a v pondělí možná další, já si přeju cestovat v čase a přeskočit tohle období, které všem bere a nikomu nic nepřináší, dopíjím tu dvojku červeného a stále ještě poslouchám Bon Iver, klíží se mi oči, chce spát, v kupé je přetopeno, já tu sám se svým ponorem do sebe sama... Ale jsem vděčný! Za to, že jsi začala, že jsi otevřená a upřímná, že mě chceš, že Tě přitahuju, že jsi...

Když byl malý, domníval se, že láska má co dělat s porozuměním, ale s přibývajícími léty věděl, že žádný člověk tomu druhému nerozumí. Láska je přání porozumět, ale po neustálých neúspěších časem toto přání umírá, a snad i láska umírá nebo se mění v bolestnou náklonnost, věrnost a soucit...

Bon Iver – re: stacks (2008 – For Emma, Forever Ago)