neděle, prosince 12, 2010

Welcome back



Jak to všechno skončilo a proč? Je to tak dávno, minulý rok nebo století; všechno mělo standardní průběh. Nejprve chce člověk toho druhého vídat méně - už nepotřebuje jeho denní přítomnost, nepotřebuje se ho dotýkat a cítit a mluvit s ním, nepotřebuje s ním být tak často. Obvyklou nálepkou je "zanedbával jsem své přátele", "potřebuji více času na sebe a své zájmy" a něco podobného, fráze ze slovníku budoucích rozchodů, království eufemismu a neupřímnosti. Pak začne mizet chuť na fyzický kontakt; vysvobozením je její perioda, slibující několik klidných dnů a večerů bez stresu, bez očekávání a z nich plynoucích zklamání. A nakonec poslední věty, otázky, snaha o záchranu, ke které nemůže nikdy dojít.

„Jenže kdy, kdy? Vance mi to říká pořád, ale já vím, že k tomu nikdy nedojde!“ Karen pozorovala svého syna, jak dovádí na zahradě. Začala si cuchat vlasy.
„Nejhorší manželství nejsou ta, která člověka dusí nebo ve kterých se projevuje násilí. A dokonce ani ta nejkrutější. S tím vším se totiž dá něco dělat. To by bylo moc jednoduché. Nejhorší jsou ta, o kterých prostě jen víš, že k nim nemělo dojít. Lidi v nich zůstávají, protože jim trvá deset let, než si to uvědomí. A tak zahodí spoustu času a nakonec vůbec nechápou, jak se to mohlo stát.“




Je to jako nahlas předčítat z románu a přitom v duchu bez jakýchkoliv pochybností vědět, co se stane v jeho příští kapitole. Samozřejmě - vše bude horší, kontury konce zřetelnější, obrysy rozchodu jasnější, smutek čitelnější. A pak nastupuje otupělost, zkušeností odžitých konců člověk získává imunitu, umí si do žil vpravit dávku citového morfia. Lhostejnost je pocitem, ke kterému je záhodno doputovat, a ze společných chvil zůstane prázdno a pár fotek, vše ostatní se rozplyne a převtělí v jeden podivně chladný zářez na pažbě citové vyprahlosti.

Měl před sebou celý den a nevěděl, co vlastně chce dělat. Byl toho názoru, že když má člověk konkrétní cíle, něco v budoucnosti, k čemu může směřovat, z přítomnosti se stane vcelku snesitelný most. Jenže nedokázal přijít na to, jaké plány by mohl spřádat.



Jsme snílci nových začátků a nevěřící náboženství průměrnosti, vždy když začínáme a létáme prostorem prvních krůčků. Pak se stáváme vyznavači kompromisů a arodujeme šedivost života, díváme se okolo sebe a říkáme si, že to může být daleko horší, a věříme v zázračná zlepšení, která přijdou, protože ten druhý pochopí - a změní se. A pak přijde konec, soumrak příběhu, bažina neupřímnosti a pokrytectví, touha neublížit vede k větší bolesti, snažíme si nenechat vzít masku svého lepšího já, s kterou jsme do příběhu nastoupili, a pak sami nad sebou zvracíme v osamění někde těsně před půlnocí, kdy je nám zle ze sebe samých, z pokrytectví a nedostatku všech těch vlastností, které bývají označovány jako dobré a pro vztah žádoucí.

„Žiju s ní už dva roky. Miloval jsem ji víc než svůj život. Ale teď už nemiluju. Možná jsem ji nikdy nemilovat. Třeba jsem si to jen namlouval. Možná jsem pomýlený úplně ve všem. Jak to že někteří lidé dokážou žít rozumný život a z jiných se stanou trosky? Víš, co říkal Kierkegaard? Naše životy lze žít jen dopředu a pochopit je lze jen zpětně. Žít život a rozumět mu, to jsou dvě rozdílné věci. Naše zkušenosti nás nejprve ohromí, a teprve pak je můžeme zpracovat.“



A tak jsme to skončili. Ty a já, vášnivá dívka a unavený kluk, energická požitkářka života a apatický melancholik, Ty pyšná na svoji práci a já ironizující svůj ponk, ke kterému každé ráno chodím odbouchat několik meetingů a na kovadlině stlouci několik slidů, Ty toužící po naplňujícím vztahu se mnou a já po tomtéž s nějakou jinou… v rovnici vztahů vždy chybí to nejdůležitější - znaménko rovnosti; jeden má vždycky navrh, ten šťastnější a v dané chvíli okoralejší…

Vrátí se domů pozdě, před chvílí byl ještě v posteli se ženou, se kterou se vídá a která říká, že je jeho. Pevná silueta jeho ženy, otočená zády k němu, se nehýbe. Je to jeho poslední noc v tomhle domě. Ráno si promluví s dětmi a odejde, jako to udělalo už tolik jeho známých, mužů, kteří si mysleli, že z domova člověk odchází jen jednou za život. Většina jeho přátel, většina lidí, které zná, se neustále přesouvají od manželky k manželce, od manžela k manželovi, od milenky k milence, od milence k milenci. Tohle město je plné upírů lásky, kteří putují od člověka k člověku a hledají toho jediného, který všechno změní.




A tak tu dopíjím červené a dívám se zpět, na všechny ty filmy a knihy, co jsem měl jako Tebe, a z mračna průměrnosti vystupuje Habermannův mlýn svoji dechberoucí silou, a taky příběh o ponorce svoji nepředvídatelností, a samozřejmě Stíny horkého léta svoji vyjímečností v kontextu českého sladkobolného filmového kvasu, příběh co Tě tak nudil, a pak taky Big Lebowski definicí svého vlastního žánru jen pro sebe sama, a možná i Social Network precizností filmového řemesla a to už bude vše, stárnu a plním stojan DVD z levných výprodejů, chtěl bych stihnout vidět to všechno zásadní, co kdo kdy vytvořil, a občas i čtu a nacházím, jako třeba soubor těch smutných přiběhů o lásce nebo o něčem, co by se pod její definici snad ještě mohlo schovat.

V lásce je však každá chvilka jako pod drobnohledem, každé gesto, slovo i slabika jsou zkoumány jako prezidentský projev. Veliká očekávání, dalekosáhlé naděje, nezměrná zklamání – to všechno smíchané dohromady jako koktejl nahodile vybraných drog, které, když se zhltnou během hodiny, zamotají oběma milencům hlavu. Když se nastrojila a vyšla si na večírek s kamarádem, strávil noc ochromený stihomamem. Když zas on potkal některou ze svých bývalých přítelkyň, myslela si ona, že už spolu nikdy nepromluví. A co když se stýká ještě s někým jiným, lepším? Cítila k němu totéž, co on cítil k ní? Milovat ji znamenalo neustále se bát, že ji ztratí. Brian by ji nejradši zamkl v prázdné místnosti, aby měl aspoň na chvilku od všeho pokoj.



Nový rok a žádné sny i předsevzetí, jen jedno krédo: žít. Prostě žít. There is still some hope out there, in the streets.

„Ale stejně, spousta lidí neumí docenit, jak přirozený a uklidňující je manželský sex. Můžeš při něm mluvit i o jiných věcech. Moc se při něm nezapotíš. Můžeš u něj přemýšlet. Je to takový příjemný způsob, jak se ujistit, že je všechno v pořádku,“ řekl Roy.

NP Elliot Smith - Between the Bars (1997 - Either/Or)

sobota, října 02, 2010

Postradatelný



Je to jako krádež. Nečekané, trapné, plné lítosti, zvláštní a divné, nepochopitelné. Přišel jsem o všechny své pocity. Nic není dobré a nic není zlé, nic nemám rád a ničemu se nevyhýbám, nic nemiluji a stejně tak nic nenávidím. Získal jsem všechno, co jsem kdy chtěl, a pomalu se propadám propastí lhostejnosti. Uvidíme se ještě? Stojím o to? A Ty? Věci se dějí, protože by se měly dít, ne proto, že by po nich někdo toužil. Život je řízen pravidly a zvyklostmi, nikoliv city a touhami. Cítím v sobě čím dál větší chlad; to zbytkové množství vášně, které jsem kdy měl, vyprchalo jak vůně červeného z přes noc otevřené lahve. Co má ještě přijít? Je tohle všechno? Nerozumíme si, a přesto jsme spolu. Pro to něco, co máme. Polotovar lásky.

U pokladen jsem spatřil důvěrně známý obrázek, manželské páry nad šedesát se rozdělily a postavily se do dvou různých front, kvůli krátkému unisexovému sestřihu se od sebe muži a ženy skoro nedali rozeznat, a když strávili ve frontě o půl minuty méně, byli štěstím bez sebe a opájeli se vlastní chytrostí. Žena obvykle zamávala na muže, ten se komplikovaně vymotal ze své fronty a tlačil plný nákupní vozík k jiné pokladně.




Netoužím po Tobě a radši se opíjím, aby ráno přišlo co nejdříve. Nedokážu ze sebe vykřesat nic, co by nebylo řízeno rozumem a kalkulem; pragmatické kalkulace, rozumná vyhodnocení, přesné závěry a zhodnocení. Matematický chlad. Něco chybí. Každý jsme na jiné straně řeky, jako už tolikrát. Volám Ti, protože bych měl; žádný jiný důvod už nebývá. Radši odjíždím pryč, než abych zůstal s Tebou. Přemýšlím o jiných, s kterými vím, že by to nebylo stejné – jen horší. Z téhle unavené situace nevede žádná zářivá cesta. Přichází podzim. Poslouchám Einaudiho, piju španělské červené, které jsem objevil v chladném sklepě, a přeju si, dostat do sebe alespoň nějakou dávku citu. Transplantace emocí. Existuje?

Měřili si mě, nevyprávěl jsem anekdoty z minulých časů, nevytahoval jsem se, že jsem něco „dokázal“, nemělo smysl vykládat dvěma Turkům bažícím po penězích, že se na kapitalismus po letech opotřebení rád dívám z dálky, byl jsem uvnitř něj a odešel jsem sám od sebe těsně předtím, než by mě systém vyplivl jako zdechlinu. Nic jsem nedokázal, byl jsem mrzák.




Já existuju; nežiju. Dny proplouvám a večery unaveně rozmělním v nicnedělání. Usnout brzy mi přijde jako to nejlepší řešení; lenost vítězí, nic jiného nedává smysl. Otevřít okno a poslouchat město a usnout a spát… Einaudi hraje a já jsem rád, že tu jsem sám; kdybys tu byla, musel bych: mluvit, naslouchat, rozumět, chtít Tě. Rouhám se a nevážím si toho, co mám. Alternativy mají zašedlá křídla. Jak začátek polární noci uprostřed podzimu – tak daleko do bílých dnů jara…

Poslyš, řekl, já vím, jak to chodí. Ona je zadaná. Má všechno, co moderní žena potřebuje: nešťastné manželství, mateřství, intelektuální činnost, školitele, co ji vzal do města, které měšťáci zbožňují. A co jsi pro ni ty? Idiot, poskok, Romeo druhé kategorie.



Všechno se opakuje, vše už tu bylo, není nic nového. Chybí překvapení, jinakost a nové vjemy. Neotřelé silné a věrohodné pocity. Vše je jen naoko. Celé bytí se přesunulo do podivných papírových kulis, v nichž předstíráme, že artefakty našich životů mají nějakou hodnotu. Je to jako Sen, z kterého se člověk nedokáže probudit. Když je člověk s desátým partnerem, i to vše, co je poprvé, je najednou až příliš všední. Známé ingredience, zažité postupy, známé pocity. Jen něco nesedí: chybí opravdovost. Zbývá jen nostalgie. Postradatelní… takoví jsme. Ty, já, ostatní. Co se stane, když něco zmizí? Nic – nebo jen málo. Láska… zanesená lavinou všednosti.

Mluv se mnou, zašeptala.
Jsem moc těžký? zeptal jsem se, mám slézt?
Zůstaň ležet, odpověděla, nebo chceš ode mě pryč?
Ne, zalhal jsem.
Hezké, vydechla.
Hezké, zalhal jsem.

Ludovico Einaudi – Bella Notte (2003 – La Scala: Concert 03 03 03)

neděle, srpna 08, 2010

Solomon



Nevím ani, kde začít. Je toho tolik, tak moc – dny odplouvají jak naše pronajatá speedboat na Río Beni, minulost je plná okamžiků, které by se neměly ztratit, a venku předpůlnoční noc přináší trochu osvěžujícího chladu; a z reproduktorů hrají Mogwai, pár věcí, co mám rád, stejného vyznání a nálady, stejných pocitů a účinku.

Víš, Katko, on neví, co je deprese, on označuje za depresi jen špatnou náladu, jen duševní nepohodlí, jen pomyšlení, že by depresi jednou mohl mít. Je to ten takzvaný normální člověk. To jsou zlí lidé.

Vidíš, Emile, a já jsem chtěla mít děti právě s normálním člověkem, s takovým, co myslí na rodinu a na majetek, abychom se měli dobře, když já jsem taková ohrožená. Tak blbá jsem byla!
Buď ráda, že s ním nejsi. Takoví lidé jsou zlí, takoví lidé napáchali v dějinách nejvíc zla. Žádní zloději a loupežníci a smradlaví vandráci, ale normální slušní lidé, co myslí na rodinu a aby se taky měli trochu dobře, ti schvalovali obchod s otroky, genocidu Indiánů, tihle normální lidé podporovali Hitlera, Stalina, Gottwalda a já nevím…


Nerozumíme si. A rozumíme. Ano i ne. Jsme spolu i bez sebe. Mám Tě rád i nemám. Máme k sobě blízko a přitom jsme od sebe hrozně daleko. Chceme být jeden pro druhého těmi nejlepšími a zároveň si děláme naschvály. Nesnášíme hry a přesto je hrajeme. Nejsme spolu a jsme. Jsi pryč a já tu a je to jako bys byla ve vedlejším pokoji. Před poločasem rozpadu nebo už za? Ztratil jsem přehled o čase, o nás, o budoucnosti. Nerozumím ani nevěřím. Dívám se do noci a přeju si, abych nikdy nedopil a ráno se nezačalo přibližovat. Jsem spíš pesimista než bláhový snílek.

Autobusy 54 a 55 a pak před parkoviště do haly a výtahem a na oddělení. Emil je vždycky tak zadýchaný a pokorný. Jako by se měl všem omluvit za to, že tu leží jeho na smrt nemocný otec. Tak ponížený před sestrami a lékaři. A přitom ví, že už je toho jen málo, co pro tátu mohou udělat. Je to tak nevýslovně trapné, traplivé, že tady, v tom veřejném prostoru, musíme prožívat své poslední dny, že tu musíme šeptat ta možná nejdůležitější slova, že tu musíme potlačovat slzy a pláč a odbíhat za tím účelem někam na záchod a tam se pak omývat vodou nad umyvadlem a dávat se dohromady, tlačit se násilím do formy normálního člověka v situaci, která je všechno jiné, jen ne normální.




Viděl jsem spousty filmů za poslední dobu, ale jen jeden mě uhranul a uzamknul ve světě emocí. Solomon Kane. Možná proto, že mám rád Howarda, možná pro ten příběh a dovedné zpracování, možná pro hudbu, ale hlavně pro ty emoce – neustále padající sníh s deštěm, šedivé mraky, neexistující budoucnost, víra, obětování – takových filmů je málo. Nejsou pro všechny; jen pro ty, kteří dokáží přistoupit na pravidla hry. Já vím, je to tak těžké, pro některé tak moc; jenže člověk může tolik získat. Dvě hodiny ve světě pocitů a emocí. Tak moc…

Eva se sprchuje. Otevřenými dveřmi je slyšet šelest vody na jejím těle a na koberec padá žlutý obdélník světla. I když by mohl vstát a podívat se na ni, Hans si ji raději představuje. Jeho představa ženy pod sprchou je tak delikátně blízko skutečné ženě pod sprchou, až se mu z té blízkosti tají dech. Hledí na žlutý obdélník na koberci jako na plátno, na které by měl namalovat obraz. Evu, jak si pod proudem vody splachuje šamponovou pěnu z vlasů. Když tam nakoukne, nikdy ten obraz nenamaluje, budou se možná ještě jednou milovat, ale navždy se ztratí chvíle, kdy se v tom světle na podlaze dotýkali mnohem více než v nejtěsnějším objetí. Hans najednou chápe, že bez této chvíle v netělesném dotyku jsou všechny tělesné dotyky jen marným zmítáním a narážením umírajících lidí. Tak to říkal Emil: Všichni umíráme, jenom někteří zatím pomaleji.



A poslouchám Scotland’s Shame a myslím při tom na Santa Cruz, na to možná jediné multikino, které v Bolívii je, a na Robina Hooda, kterého jsem viděl se španělskými titulky v sále plném bolivijských teenagerů z těch nejlepších a nejbohatších rodin; Ridley Scott nedělá špatné filmy, jak by mohl. A proto ani tento není špatný, naopak. Dobrodružství, adrenalin, láska, prohra, vítězství. Ta svoboda a možnost myslet si cokoliv o čemkoliv! Bylo to… povznášející. Zpáteční letenka do euro-atlantické civilizace ze světa bolesti a nesplnitelných snů.







A další a další příběhy. Precizní thriller o spisovateli, co má ještě svá předsevzetí a věří v dotahování věcí do konce – i trpkého. Woody Allen plný odlehčenosti a situačnosti a humoru a pochopení. A příběh z Iráku, hollywoodsky přitažený za vlasy, přesto precizní a účinný.

Každá chvíle štěstí, nejen chemického, ale i toho skutečného, je vykoupena, a to slovo používám naprosto převráceně, ale schválně, je vykoupena podstatně delší chvílí bolesti. Jinak bychom ani nemohli chtít umřít.
A my snad chceme?
Musíme chtít, jinak budeme muset.




Cesta. Stojí někde bokem, jako ta neuvěřitelná kniha. Musí být strašná škoda, nejdříve vidět film a potom se možná pídit po knize; to správné pořadí je jasné a zřejmé. A člověk pak ví a rozumí, do srdce se zarývají jemné mollové ornamenty Nicka a Warrena, a celé kino nedutá a modlí se a doufá a přeje, aby alespoň stín naděje zůstal, když nic jiného. Je to dobrý film. A ta kniha je – mimo všechny hranice a srovnávání. Ve svém vlastním vesmíru.

Pachtit se z domu do domu se svým nábytkem stále otlučenějším zas do něčeho levnějšího. A přibližovat se tak krok za krokem k tomu poslednímu útulku, který tu budeme mít a jehož představu celý život pracně potlačujeme. Jak by člověk mohl žít, kdyby se měl pořád jen těšit na bídu, k níž bude před smrtí přinucen.

Hunted by a Freak. Mogwai dál hrají a vychlazené bílé pomalu teplá. Jsme na konci cesty, nebo na jejím začátku? Proč tu nejsi? A kdybys tu náhodou byla, rozuměla bys mi? Že chci poslouchat podivnou pomalou muziku vedoucí k melancholii? Že chci otevřít okno a dýchat noc? Že nechci žádný fyzický kontakt? Že chci jen tak ležet a usnout s otevřenýma očima? Že chci raději společně uvěřit na neexistující rána a nekončící noc?

Když jsem zjistil, že Jan zemřel, mou duši zalilo ticho. Ticho… Co více říct? Odešel nejlepší český spisovatel posledních dvaceti let. Ticho… Poslední z těch, co mají moc něco předat a věnovat. A poslední kniha? Je stejně zasahující, jako ty předchozí…

Tak jsme tam kolem jeho postele jedli ty malé kousky veky se sýrem… Bylo to naše poslední společné jídlo a bylo nám spolu dobře. Byl to takový okamžik, který by neměl skončit, víš?
Vím. A taky vím, že neskončil.
Jak by mohl neskončit? Je to jako mžiknutí oka a už to není.
Kdepak. Okamžiky nekončí. Okamžiky pořád trvají, to jenom my v nich už nemůžeme pořád žít.
To je zas ta tvoje vysoká matematika?
Ne, moje víra.


Mogwai – Cody (1999 – Come on Die Young)

sobota, června 05, 2010

There & back

Děje se toho moc, říkala si předloni na podzim a byla to pravda, a stejně tak to platí i teď, kdy jaro ukazuje svou vlídnou tvář, já na koberci schraňuji a kupím věci, které budu v následujících dnech skládat a rovnat do velkého batohu, a Ty, jakoby mimoděk, se budeš vdávat, jak jsem viděl a četl v oznámení, které se ke mně dostalo podivnou klikatou nevyhnutelnou cestou. Všechno to vlastně do sebe zapadá – a ve mně zůstalo už jen pár vzpomínek na těch několik krásných víkendů a tu jednu noc u mě doma, a to je vše, nic dalšího, nic jiného; potkat se, nemáme si toho moc co říct, jen jedno delší objetí a pak raději mlčet a jít… Miloval jsem Tě až příliš, tak proto; z velkých lásek přátelství nevznikají…



Balmorhea byla fajn; lidí akorát, atmosféra klidného rozpoložení, krásní naslouchající. Jako tenkrát před rokem. Dělá mi radost, když můžu podpořit a poděkovat – a po koncertě odcházet s novým albem a kusem oděvu, co mi třeba ani nesedí, ale to už je pak jedno; jde o ty dvě hodiny a ten zážitek a dojmy i pocity a tak všechno spolu dohromady…



A Febiofest letos byl stejný jako vloni i kdykoliv jindy; koktejl dobrých, špatných i průměrných, filmů přístupných i těch druhých, přímočarých a na nic si nehrajících i stylizovaných a překombinovaných. 500 dní se Summer bylo moc fajn; milé a zábavné. Van Diemenova země byla silná; krutá, přímočará a pravdivá. Pár večerů, pár filmů, pár setkání; nadčasové zůstane, zbytek není podstatný.



A pak ještě jeden film; o lásce. Připomněl mi jiný dokument, který na mě působil stejně. Oko nad Prahou, film o nadání a touze a kreativitě, o naivitě a víře; o tom, že někdy udělat vše nestačí. Jednou jsem Jana potkal na pražském letišti, když jsem cestoval do Londýna; měl neuvěřitelné charisma. Lehce pomačkaný oblek, bílá košile, malé zavazadlo, hubená vysoká postava, bílé vlasy, opálená pleť. Vyzařovala z něho důvěryhodnost zvláštního typu – že žije jen takovým způsobem a jen pro to, čemu věří a o čem je přesvědčen, nic víc a nic míň, že cokoliv jiného by pro něj bylo jen ztrátou času. Člověk ze staré školy, který neumí dělat kompromisy, co by bolely. Jenže… to všechno už je pryč.



-----

A teď jsem zpět, zpátky doma z výletu na jinou hemisféru téhle planety, ze světa natolik jiného, že se mi z něj točila hlava, a já po těch čtyřech týdnech chtěl domů, zpět k Tobě, nám, našemu příběhu, jež je na svém začátku, pomalu se odvíjí a spřádá zážitky na cestě vzájemného poznávání. Jsem tak moc zvláštně a nečekaně vyrovnaný i klidný; mám pocit, že už jsem zažil vše, všechny možné kombinace, situace, zvraty, všechny prohry i výhry, utajené skutečnosti i přehnané upřímnosti, ztráty, rozchody a usmíření…

NP Daniel Lanois – Sonho Dourado (2004 – Friday Night Lights (OST))

pondělí, března 29, 2010

Moon

„Ale ať to dopadne jak chce, my s Petem jsme si vždycky říkali: ‚Jen žádné slzy, nic takového.‘ Tohle je moje třetí manželství a Petovo taky a jsme oba nezávislí. Vždycky jsme si říkali: ‚Buďme jeden na druhém nezávislí.‘ Pete říkal: ‚Jestli mě náhodou někde odkrouhnou, nic si z toho nedělej a nebreč. Radši se znovu vdej a na mě nemysli.‘“



Jsem jako harvester na Měsíci, do kterého právě narazil jediný člověk obývající těžební stanici, řidič planetárního povrchového vozidla, ztracenec svého vlastního života; jako v tom filmu, který sám sebe postupně rozkrýval, v té podivné zasmušilé atmosféře bezútěšného rozkladu, kdy jedinou pozitivní věcí v životě je vzpomínka na dávno minulé, co se už nemůže nikdy vrátit. Jeden film a jedna kniha. Měly tolik společného…



S nadějí je to složité; někdy je až beznadějné ji někde najít. Někde přeci ale vždycky je; na konci, když se vše vysvětlí a definitivně zakryje závojem minulosti, se objeví ještě jedna možnost, která se stane nutností – možnost jít dál. Jako v tom jiném příběhu, smutně palčivém a bolestně pravdivém. Odjet, zavřít bránu, opustit město, zmizet; tak jednoduché a tak nemožné zároveň. Hledající si zakrývají oči a schválně se dívají na svět špatnými směry, brýlemi špatné barvy, ve špatném světle; je to tak jednoduché, ta zaslepenost přílišných nároků, nesmyslných snů, nesplnitelných přání; touha nalézt neexistují řešení a kráčet po ztrácející se cestě…

Návraty v sobě mají patogenní kouzlo. Nejsou stresující, ale ani obyčejné. Jsou zvráceně plné krásných vzpomínek, vytěsňujících to zlé a nefunkční. Mají kouzelnou moc popřít realitu a objektivní pravdu; na pár chvil, do dalšího rána. Těla k sobě mají blízko; znají se, voní si, umějí si vyhovět. Hormony plující krví zaplavují mozek zhmotnělými sny. V noci se černé duše lépe schovají; je jim dobře, souzní si a rozumí; s rozbřeskem popraskají a pokryjí se popelem erupce pochybnosti.

Život nelze žít bez života. Proto všechny ty kompromisy a zbytečnosti. Život je složen i z nich. Především z nich.

NP Arms and Sleepers – Matador (2009 – Matador)

sobota, března 13, 2010

River Traffic



Zní to jako… volání ztracené lodi z moře s plovoucími ledovými krami, jako nedávno v Baltu, když mrzlo a zastavil se čas do té doby, než přijely ledoborce jako deus ex machina; osvobodit, vyprostit, zachránit, ukončit ten promrzlý příběh. A tak nějak to zní, když Erik začne hrát a táhlé rozmazané tóny trubky se začnou linout prostorem podobně, jako malá dětská ruka kreslící prstem na zamžené okno, na jehož druhé straně mráz právě črtá zmrzlé obrazce; a Erik hrál a bylo to jiné, než poprvé i poté, a snad i něco chybělo, možná – ale i tak, v těch prostorem se linoucích melodiích bylo ukryté něco z šera polárního dne, přišlo mi to tak, …



A o pár dní později, pod vysokou klenbou kostela uprostřed pražského Starého Města, ve zvláštním prostředí plném hledačů pravdy, kteří ověšeni korálky a v duších tápajících vesmírem východních náboženství přicházeli k Stephanovi ze zcela jiného směru, než já, poutník nadčasovými harmoniemi s poznávajícím znamením ECM, tak tehdy se v některých momentech tajil dech, protože to byla dokonalost sama, třicet let studia a poznání, a Stephan vždy na začátek řekl, odkud nástroj je a jak se jmenuje, a pak hrál a někdy zpíval melodie ve svém vlastním jazyce, a bylo zcela jedno, jestli to zrovna byla japonská flétna či bavorský sitar, a když pak na íránský bubínek vykouzlil zvuk větru vanoucího pouštním pískem a na konci pak neuvěřitelně hrál na dvě íránské flétny zároveň, bylo to symbolické loučení s nečekaně přístupným večerem, kdy jsem v duchu cestoval Asií bez bližšího určení cíle a smyslu cesty…



A tak nějak to je, krásné zážitky se prolínají dny, jejichž jediným světlým bodem je večerní drink, a polední slunce střídá odpolední sníh padající z šedivých mračen, a vítr nad pankráckou plání se opírá do výškových budov a jemně hýbe jejich konstrukcí, železobeton sténá podivnými zvuky neživé konstrukce a jaro je vzdálené neurčitý počet dní, možná jeden a možná sto, není možné cokoliv odhadnout a říci. A někdy mám chuť si pořád dokola pouštět River Traffic, ten chytlavý opus s postupnou gradací, který mě v Akropoli přiměl zavřít oči a plout proti proudu Río Beni, vstříc času a pryč ze zimní reality…



Jsou to střípky odžitých dnů, z nichž možná pár minut zůstane v paměti déle, než jen do zítřejšího rána; ty scény z Bagdádu a okolí, umně natočené a plné napětí, a ten film o posledním dnu v roce, kdy nikdo nechce být sám, a dějí se podivné věci, které možná povedou ke katarzi a prozření; je to fajn, když je možné takhle něco získat a nic přitom neztratit…



A nic dalšího není. Prostě není; nebo možná ano, ale nestojí za zmínku. Momenty, které přestaly existovat v okamžiku jejich zrození. Věty beze smyslu, vyřčené s cílem nemlčet. Účty plné čárek, placené někdy v pozdní noci, dávno po večeru a stejně tak dost daleko od zavírací doby. Noční MHD, plná mlčenlivých unavených, kteří obtěžkáni aktovkami a igelitkami s nákupy míří v nastalé noci vstříc rannímu vstávání. A tady teď praská dřevo v krbu a já poslouchám Kaki King, na bílém gauči, s rozlámanými zády, s chlazeným svátečním, unavený, ztracený, spokojený, vyrovnaný, žijící, … to stačí. Občas není nic víc.

NP Kaki King - Pull Me Out Alive (2008 - Dreaming Of Revenge)

sobota, února 13, 2010

Únor



Zhluboka se nadechla. „Nakonec,“ řekla zcela věcně, „člověk pochopí, že není milován, a to je ten nejpravdivější okamžik, jaký existuje. Není na světě žádná jiná bolest jako ta, když člověk pochopí, že tím, že někoho marně miloval, pomalu a slepě vylil svůj život do kanálu.“

Chlad. Studený vzduch proudí okolo mne všemi možnými směry. Utíkám jen pro ten pocit cesty; nějak se mi nechce zůstávat, kde jsem se ráno probudil, ale stejně tak se mi vlastně ani nechce usínat dnes někde jinde. Žiju podivně obyčejný život, ve kterém něco chybí. Občas mě popadne nevysvětlitelný smutek a překryje mé žití závojem polární noci či šera, a já se pak snažím dočkat prvních slunečních paprsků, které by mě rozehřály nebo jen posunuly směrem k optimismu, pryč z mojí životní loďky houpající se na vlnách jezera melancholie. Jenže venku je stále zima a dnové jdou a mizí a nic se neděje. Chybí smysl toho všeho. Nebo lépe řečeno, je tu spousta malých smyslů všech těch radostí a drobností, které si dopřávám, ale nad tím vším chybí smysl toho všeho dohromady. Nějak to všechno nesedí. A od oken pořád táhne a sobota se kloní ke své druhé polovině. Začíná se stmívat. A ten protivný pocit. Chlad.



A v paměti mi jako diapozitivy cestovatele mým vlastním životem probleskují okamžiky a momenty posledních týdnů, z kterých ve mně něco zůstalo. Třeba ten milý izraelský film, který se mi líbil a asi i Tobě, a vůbec ten večer byl fajn a Ty jsi fajn… jen ty karty na začátku téhle partie nejsou rozdány úplně dobře. Jenže dobře je relativní a nikdy není nic dobře ani špatně; je to jen tak, jak to je, je to život a realita, kterou možná můžeme svým jednáním ovlivnit, pokud nás ona neovlivní dříve a neposune od aktivních činů k pasivní apatii…



Všechny mé cesty do města neexistujících snů a všechny ty epizody a zážitky se mi vybavovaly, když jsem se díval na ten krásný a bolestně pravdivý příběh, který byl tak moc dovedně namíchán a vystavěn, a protože jsem nic nečekal, zasáhl mě ten film několika nevyřčenými pravdami, jež se týkají podstaty naší existence a bytí…

Vše plyne tak moc rychle a pomalu zároveň a tyhle věty se jen snaží zachytit nepopsatelné; jsou to jen momentky několika večerů, myšlenky neurčitých tvarů, slova narychlo skládaná s cílem na nic nezapomenout. Ani na živelného Rachida, jehož některé skladby byly doopravdy krásné a všechny dohromady mi připomněly Maroko, kam bych se chtěl jednou vrátit, ani na Petera Høega, jehož příběhy o lásce jsem četl několik večerů a odpolední, kdy jsem měl pocit, že okolní ticho je dostatečné na to, abych mohl číst s pocitem, že nechci přestat.



Na nic nezapomenout, všechno zachytit, vytesat do kamene, roztřídit, popsat, uložit. Sbírání zážitků a pocitů, tak by se asi dal označit můj ubíhající život; je v něm vše a zároveň je podivně prázdný, jak ty zasněžené louky v padajícím soumraku chladné zimní krajiny…

Takže jak?

Se sníženou amplitudou emoční sinusoidy dále jít a dávat věcem jejich čas, nejen alkohol stářím zraje; není tu žádná pravda ani rozhřešení, jen stejné myšlenky a opakování sebe sama, stejné a podobné dny, stejná rána i večery, stejní lidé, vše je stejné a tak podivně uspávající i uklidňující zároveň, jenže člověk má pak zvláštní vnitřní pocit, že jeho život je podivně uzamknut v realitě, která s sebou už nenese žádné sny, nebo jen takové, které s realitou nemají nic společného…

Věděl jsem, že ze všeho nejhorší na světě je zůstat opuštěný. Dříve či později budeme opuštění všichni. Proto jsem se každý den cvičil, jak se rozcházet. Odcházel jsem od žen svého života, abych neztratil cvik v opouštění. Teď už si můžu dovolit připustit, že jsem se jich bál. Žena je jediná bytost na Zemi, s níž soužití je jedním dlouhým loučením a odcházením jednoho od druhého.

NP Epic45 - Against the Pull of Autumn (2004 - Against the Pull of Autumn)

(photos by Vladimír Komjati, musicserver.cz)

neděle, ledna 24, 2010

Siroty



No řekněte, kolikrát vám může každý říkat, že jste utlačovatelský nepřítel ovládaný předsudky, než to vzdáte a tím nepřítelem se stanete? Tím chci říct, že mužským šovinistickým prasetem se nerodíme, ale stáváme, a stále víc a víc jich dneska vyrábějí ženy samy.
Po dostatečně dlouhé době se jenom převalíte na druhou stranu a smíříte se se skutečností, že jste sexistický, bigotní, necitlivý, hrubý, imbecilní imbecil. Ženy mají pravdu. Vy jste vedle. Na tu myšlenku si zvyknete. A začnete podle toho žít.


A pak to vždycky přijde. Paralýza. Sedím či ležím či cokoliv jiného a najednou mě ovládne pocit, že musím odejít. Že už nemůžu, nedokážu být s ostatními; jsem neschopen se bavit a komunikovat. Nemám sílu sociálně existovat. Musím pryč, sám, do ticha, do jiného světa; z tepla do zimy, ze světla do neproniknutelné tmy, ze dne do tmavé noci. A může za to láska. Nedokážu být bez ní šťastný. Je to ta nejvzácnější substance, od které si podvědomě slibuji, že mé šedivé plovoucí dny naplní zářivými krystaly věčného štěstí. Zamilovat se do lásky je ta nejkrutější diagnóza; nejde už o to, koho milovat, jde o lásku samotnou. O ten pocit. Pyroman procházející se po žhavých uhlících. A tak levituji v prostoru smutné bezvýchodnosti, hledám, čím se utěšit, a usínám s pocitem, že jsem zase nemohl jinak. Jenže vždycky můžu jinak: zůstat, být, nepřestat existovat. A hlavně, vždycky můžu přestat násobit ten pocit momentální ztracenosti, vždy můžu přestat multiplikovat momentální nedostatek lásky, to palčivé bolestivé trýznivé blouznění; jenže v kapse je pořád ještě telefon, který by se přeci měl rozsvítit a rozvibrovat, měl přeci! …

Nic není tak dokonalé jako to, co si dokážeme představit. Nic není tak vzrušujícího jako naše výmysly.

A tak, když o tom teď přemýšlím, symbolicky hraje Together We Will Live Forever. A sousedé jsou podvědomě empatičtí: neruší jejími orgastickými výkřiky; možná je ještě brzy či snad už je příliš pozdě nebo snad dnešek není ten pravý den. Nahoru a dolů, jako na horské dráze. Oni a já, tolik stejné a přece tolik jiné: hrajeme jinou hru stejným způsobem. Sinusoida emočního nedostatku; nic mi nejde na tomhle světě lépe.

„A obarvila jsem si vlasy,“ povídá. Jednou rukou sáhne dozadu, vezme do ní pramínek, podrží mi ho před očima a mne mezi dvěma prsty.
„Jsou teď černý,“ oznamuje.
„Myslela jsem si, že to je bezpečnější,“ povídá, „protože jsi říkal, že mezi blondýnami je nejvíc rakoviny kůže.“

A před očima jsou obrazy z toho krásného a palčivého filmu, který mohl vzniknout vloni i před čtyřiceti lety, a nikdo by nepoznal rozdíl. Bláznovství není cestou k záchraně, je to jen placebo touhy po seberealizaci a lásce.

Zalknutí. Stačí ponechat rovnice a změnit proměnné. Namísto závislosti na sexu závislost na lásce. A k tomu možná pár dalších méně očividných paralel. Je to příběh každého z nás. Nevšedně všední, nadprůměrně průměrný, nečekaně očekávaný, nenormálně normální a obyčejný.

Můžeme si celý život nechat od světa říkat, co jsme zač. Duševně zdraví nebo nemocní. Světci nebo sexuální maniaci. Hrdinové nebo oběti. Můžeme to nechat na dějinách, ať nám povědí, jak dobří nebo špatní jsme.
Můžeme nechat minulost, ať rozhodne o naší budoucnosti.
Anebo se můžeme rozhodnout sami.
A možná je naším úkolem vynalézt něco lepšího.

A ten telefon teď leží v jiném pokoji, v klidném polospánku a povzbuzujícím spojení s nabíječkou. Nesnesl bych, aby tu byl se mnou; chci se ještě na něco těšit. Na lásku. Co jiného?



NP Clint Mansell – Suite 2 (2008 – The Wrestler (OST))

sobota, ledna 09, 2010

Sometimes things simply disappear...



Tolik bílé barvy! Je všude kolem; na zemi i na obloze. Časový posun mi stále ještě nedovolil opustit údolí letargie a otupělosti, do kterého jsem zabloudil; možná je to ale tak, že se mi z komfortní zóny poloprobuzení vůbec nechce. Nechce se mi. Nic. Energie zmizela kamsi pryč, do jiného života někoho jiného, a já jsem tu zůstal ve svém životě sám, unavený, ospalý a podivně spokojený.

Takže zas a znovu. Half Time. Co taky jiného? Bylo to jen otázkou času, muselo to nastat dříve či později. Bylo to přeci tak jasné. Proč si to člověk nechce přiznat? Ze strachu ze samoty? Z možnosti přijít o blízkost toho druhého? Když se blíží konec, zůstávají už jen primitivní hodnoty, žádné nesmysly o souznění duší a těl. Teplo toho druhého. Možnost v podvečer usnout v místnosti, kde někdo je, kde není tma a bolestivé ticho samoty. Víra v zázrak. Že ten druhý konečně pochopí a prozře a uvěří a změní se. Že od rána vše bude jinak. Že se něco stane, něco, co zachrání zítřek a další dny a měsíce i roky a že vše, po čem člověk toužil a čeho se nedostávalo, se najednou objeví s naprostou samozřejmostí a svatozáří věčnosti.

Vlastně nebylo nic špatně. Nikdy nebývá nic špatně. Jen občas jsou některé věci jinak; jinak je to správné slovo. A moc jinak znamená divergenci budoucích dnů, to nevyhnutelné rozpojení, ke kterému musí dojít, protože cílové destinace jsou na zcela jiných planetách. Ve světle chyb toho druhého probleskují chyby a nedostatky vlastní; být s někým dokonalým znamená nemít sebereflexi. A tak jdeme dál, unaveně zklamaní i rezignovaní, se smutným povzdechem otáčíme kolikátý už to list knihy životních příběhů, lásek i jejich parodií, a tím, že jsme starší, nebortí se nám svět, neboť víme, že i tak jsme žili a budeme žít jen v jeho rozvalinách…

A ze všech těch společných momentů pak zůstanou v paměti ty, které nebyly společné. Protože tak se pozná špatný příběh: chybí mu nadčasové společné okamžiky. A proto to tak muselo být – na tom krásném nečekaném setkání v atmosféře přátelské pospolitosti jsem byl bez Tebe. A bylo to uchvacující a nadčasové – přívlastky jež nemůžeme ani při nejlepší vůli přiřadit našim společným zážitkům. Nadčasovost nikdy nebyla atributem našeho vzájemného bytí a ani nemohla být. Vyčítat lze jen sám sobě tu zaslepenost a touhu zvrátit nezvratitelné, posouvat hranice časoprostorů a převrátit všechny postuláty rovnic společného bytí.

Jakákoli hodnocení jsou zbytečná. Nejde o to, jestli se to povedlo a nepovedlo. Jestli to mohlo jít či nemohlo. Kde byly chyby. Co kdo dělal špatně. Či snad čí je to vina. Není to ničí vina. Je to laissez-faire jednoho osudového příběhu. Plovoucí v prostoru jsem viděl krásnou mimoběžící siluetu, kterou jsem chtěl přitáhnout do své roviny, a tak jsem skočil a držel ji v rukách a snažil se jí nikdy nepustit, a nešlo ani o to, mít snad hodně síly či něčeho takového, šlo jen o to, že mimoběžky vždy zůstanou mimoběžkami, a spatřit ji na chvíli či snad držet a dotýkat se jí je jen projev dočasné nedokonalosti tohoto světa, která umožňuje spojit nespojitelné příslibem zázraku, který se ale nikdy nemůže konat…



NP Radiohead – Nude (2008 – In Rainbows)

(Photos by Petr Klapper, musicserver.cz)