pondělí, února 27, 2006

V soukolí příběhů

Paralelní bytí a nebytí, hledání, únava... jsem unaven - svými sny a touhami, které se plíží po studené zemi skryty mraky nudné reality. Dny se s ustupující zimou prodlužují, ale přitom reálně jsou pro mě stále kratší; utíkám před minulostí i budoucností a před přítomností zavírám oči. Cesta se najednou větví do čtyř světových stran; já ale stojím bezradně v křižovatce osudu a mlčky pozoruji, jak se cesty vzdalují od ztichlého večerního přístavu...



Unavené potáhnutí z laciné cigarety v šedivém předměstí omšelých bloků, unavenost životem a jeho průměrností, omšelý byt, omšelá dílna a omšelá šachovnice jako památka na mládí, které vyvanulo před staletími... Hloupě omezený syn, zoufalý útěk zoufalé ženy, rezignovaný boj stárnoucího solitéra, který chtěl už jen to jedno - svůj klid...



Jenže i v ten nejnepravděpodobnější okamžik se něco může stát, něco bezvýznamného, co ale dokáže učinit vše relativním, co změní minulost v prach zapomnění a přítomnost v sny budoucnosti... To přesně se stalo Číňanovi, který (ne)dokázal říci čínsky tu nejdůležitější větu na světě, který podlehl přitažlivému kouzlu krásné jinakosti, aby naposledy v životě zažil těch pár chvil, kdy je mozek zaplaven přílivem citů a emocí...

NP Philip Glass - I. Before the Creation (2000 - Symphony No. 5 - Requiem, Bardo, Nirmanakaya)

neděle, února 26, 2006

Pohled do temných zákoutí našich duší...

Těkavé pohledy na zpocený strop, hluk ventilátoru připomínající rotory válečné helikoptéry, krev, násilí, odvaha i zbabělost, beznaděj beroucí vše a přinášející pouze otupělost, snaha uniknout, boj o život i důstojnost, ukázky krvelačné nadřazenosti... Ten film je jenom jeden, nepodobá se žádnému jinému, vždy bude stát někde mimo obyčejný filmový prostor jako memento dokonalosti obrazů popisujících válku ve všech jejích podobách.

Francis de Marais: Why don't you Americans learn from us - from our mistakes? Mon Dieux! With your Army, your strength, your power, you could win if you want to! You can win!
Hubert de Marais: The Vietnamese... we worked with them, made something - something out of nothing... We want to stay here because it's ours - it belongs to us. It keeps our family together. I mean, we fought for that. While you Americans... you are fighting for the biggest nothing in history!




Nevěřím, že někdy uvidím něco lepšího, co by mohlo válku ukázat názorněji a jasněji; Apokalypsa: Redux – film, jenž sám pro sebe vytváří svojí vlastní filmovou kategorii, protože do žádné z těch existujících ho nelze jednoduše zařadit. Je silný jak desátý grog do lačného žaludku, bere dech svojí přímočarostí, ukazuje pravdu válečného utrpení, nastavuje zrcadla, ptá se, zobrazuje vše, co mělo být zobrazeno a řečeno...

Kilgore: Smell that? You smell that?
Lance: What?
Kilgore: Napalm, son. Nothing in the world smells like that.
[kneels]
Kilgore: I love the smell of napalm in the morning. You know, one time we had a hill bombed, for 12 hours. When it was all over, I walked up. We didn't find one of 'em, not one stinkin' dink body. The smell, you know that gasoline smell, the whole hill. Smelled like... victory. Someday this war's gonna end...
[Kilgore unhappily walks off]




Je to cesta za vykoupením, které nemůže přijít. Cesta proti proudu široké řeky, cesta plná neuvěřitelných okamžiků a setkání, nešťastných náhod a krvavých jatek nekontrolované zuřivosti, cesta jako přijmutí poslední výzvy, kdy je člověk připraven na vše, kdy neváhá naposledy vydechnout, byť jeho poslední vteřiny nepřinášejí nikomu nic, všichni prohrávají, všichni ztrácejí, všichni umírají...

Kurtz: I've seen horrors... horrors that you've seen. But you have no right to call me a murderer. You have a right to kill me. You have a right to do that... but you have no right to judge me. It's impossible for words to describe what is necessary to those who do not know what horror means. Horror. Horror has a face... and you must make a friend of horror. Horror and moral terror are your friends. If they are not then they are enemies to be feared. They are truly enemies. I remember when I was with Special Forces. Seems a thousand centuries ago. We went into a camp to inoculate the children. We left the camp after we had inoculated the children for Polio, and this old man came running after us and he was crying. He couldn't see. We went back there and they had come and hacked off every inoculated arm. There they were in a pile. A pile of little arms. And I remember... I... I... I cried. I wept like some grandmother. I wanted to tear my teeth out. I didn't know what I wanted to do. And I want to remember it. I never want to forget it. I never want to forget. And then I realized... like I was shot... like I was shot with a diamond... a diamond bullet right through my forehead. And I thought: My God... the genius of that. The genius. The will to do that. Perfect, genuine, complete, crystalline, pure. And then I realized they were stronger than we. Because they could stand that these were not monsters. These were men... trained cadres. These men who fought with their hearts, who had families, who had children, who were filled with love... but they had the strength... the strength... to do that. If I had ten divisions of those men our troubles here would be over very quickly. You have to have men who are moral... and at the same time who are able to utilize their primordial instincts to kill without feeling... without passion... without judgment... without judgment. Because it's judgment that defeats us.



Neuvěřitelně uvěřitelné, magicky obepínající, halucinace v bdělém stavu, opojení krví, touha uniknout do paralelního světa; všechny náležitosti lidského bytí se pomalu rozbíjejí ztichlou zčernalou energií, ve vzduchu jsou cítit spálené cáry lidských těl, pohrobci minulosti nepřestávají doufat, vyslankyně hlouposti poskytují to jediné, co mohou nabídnout... a pomalu předoucí motor posunuje starý vojenský člun dále proti proudu, kde čeká vykoupení v podobě nekonečné neuhasínající pálící bolesti...

Willard: I was going to the worst place in the world and I didn't even know it yet. Weeks away and hundreds of miles up a river that snaked through the war like a main circuit cable - plugged straight into Kurtz. It was no accident that I got to be the caretaker of Colonel Walter E. Kurtz's memory - any more than being back in Saigon was an accident. There is no way to tell his story without telling my own. And if his story really is a confession, then so is mine.



Kurtz: I watched a snail crawl along the edge of a straight razor. That's my dream. That's my nightmare. Crawling, slithering, along the edge of a straight... razor... and surviving.

NP The Doors – The End (2000 – The Best of Doors)

sobota, února 18, 2006

Jazz trochu jinak, ale o to lépe a silněji...

Tak to bývá skoro vždy; když se už ztrácí naděje, kdy je vše stejné, kdy vše více či méně nudí, kdy přestává existovat to, pro co lze žít, co lze hledat, obdivovat a milovat, v ten moment to vždy přijde - překvapivé setkání, hloubka prožitků, sálající emoce... příští týden Tě potkám. Potkám Tě a budu chtít mít stejnou náladu, jakou jsem měl v ony okamžiky ticha, kterými prostupovaly jemně amplifikované a efektovaného tóny, kterými čaroval Esbjörn Svensson...



Bylo to dokonalé, jednoznačně dokonalé. Jemné bicí, rychlá rytmika, náznaky drum'n'bassu a hip-hopu, ticho i energická hlasitost, sóla i jemné ruchy na pozadí... Magnus Öström. K tomu basa... efektovaná i bez příkras, se smyčcem i bez něj, občas znějící jako elektrická kytara, občas jednoduše krásná ve vibrujících nízkých tónech... Dan Berglund.



Nečekal jsem to, protože jazz je většinou až příliš artistní, až moc vzdálen od jednoduché krásy, většinou si na něco hraje, je nepřístupný... tentokráte ne. Jednoduché motivy přerůstající do symfonie pro tři nástroje (a výsledný efektovaný zvuk), syntéza minimalismu s rockem, hip-hopu s romantickými klavírními motivy, drum'n'bassu se smyčcovými basovými plochami; ve světě ovládaném opakováním to byla krásná neotřelost nového a nečekaného...



Nedaří se mi nacházet slova; bylo to krásné, opravdu krásné, melodické, silné, objímající, linoucí se prostorem, zasahující, nacházející, příjemně hladící i teskně volající, toužící i utíkající... Miluji život; miluji ho pro tyto chvíle...

NP Esbjörn Svensson Trio - Viaticum (2005 - Viaticum)

pondělí, února 13, 2006

Únorová prázdnota (inside myself)

Až příliš se mi jeví vše složité a neřešitelné; nedokážu se smířit s tím, že by měl být konec, že už mezi námi nikdy nemůže nic být, že jsme vše zničili, že budeš s někým jiným a já s nějakou jinou. Jsi ode mne tisíce kilometrů daleko, neodpovídáš dle svého zvyku, užíváš si slunce, svobody, své krásy... a já i nadále přemýšlím, co vše by se muselo stát, abychom se k sobě vrátili a začali se společně tvářit, že se nic nestalo, zapomněli na všechna příkoří a bolesti minulosti a začali znovu – a tentokráte už doopravdy – dohromady žít...

Rozum mě jasně varuje, radí, nahlas křičí... ale srdce, mé srdce, které mě vždycky žene dopředu, stále naivně věří, doufá, sní, přeje si... vrať se, Lásko. Procitni, otevři oči, začni mě chtít, začni mě milovat... nic takového se ale nestane, je konec, je konec našeho několikaměsíčního příběhu, který mě zasáhl svoji neuvěřitelnou intenzitou, kterou jsem zažil poprvé v životě; tak, jako jsem já dříve ubližoval, jsi teď Ty ublížila mně – a je to tak správné a já jsem za to rád. Otevřela si mi oči a ukázala, co je v životě opravdu důležité, pro co stojí za to žít, usilovat i bojovat, pro co má člověk dýchat, v co věřit, pro co se ráno probouzet a s čím večer usínat...

Půjdu dál; budu dělat jednu velkou chybu, o které už dopředu vím, že je mým velkým omylem, že bude znovu ubližovat mně i ostatním – budu srovnávat. Budu chtít jedině tu, která mi bude dávat vše, co jsi mi dávala Ty, a k tomu něco navíc – to, co jsi mi nedokázala nabídnout, protože jsi se bála, zdráhala a tápala. Budu chtít tu jedinou, se kterou budu moci být celý život tak, jak jsem mohl být s Tebou. Bude strašně moc těžké Tě najít; já v to ale nikdy nepřestanu doufat a věřit, já nikdy nepřestanu hledat a snít...

Cítím se mizerně – je únor, můj prokletý měsíc. Vše je rozmazané, nedůležité, balancuji na hranách svých příběhů, v duchu prosím dny o jejich rychlejší běh...

NP Nothing; the train is going through the winter country and I’m dreaming of my better (bittersweet) life...

úterý, února 07, 2006

Island, Bach, Slowblow... a naivita

Jsem naivní; věřím v náznaky, z umírající naděje si dokážu během několika málo vteřin vystavět příběh svého života, věřím na Tvoji proměnu, věřím v to, že Tě jednou dokážu pochopit a Ty začneš chtít mě tak, jak jsi ještě doposud po nikom netoužila. Jenže nic z toho se nestane, vím to já a víš to i Ty - ani Tvůj útěk nám nepomůže, nic se nezmění, odumřelé zůstane mrtvým, živá voda je dávno rozlita; ta malinká láhev se nám rozbila a není už nic, co by nás mohlo zachránit...



Outsider měl v sobě něco, co mě dokázalo přimět zpozornět, co mě bavilo a těšilo, co bylo krásné ve své přímočaré matné černobílosti; takových filmů není mnoho. Nebudu už ten film chtít vidět nikdy znovu, ale přesto jsem moc rád, že jsem se jím nechal na pár chvil spoutat, že jsem otevřel oči a pozorně sledoval složitě jednoduchý příběh osamělého ztracence, který nechtěl dospět tak, jak nikdy nechci dospět i já...



A k tomu Bach; pomaleji, rychleji, na piano, elektronicky... v jednoduchosti je krása a Preludium C Dur je přesně tak krásně jednoduché, že se svojí dokonalostí vysmívá všem svým napodobitelům, kterým vždy nutně musí chybět lehkost i originalita, svěžest i melancholie... Nadčasovost je Bachovým synonymem...



Odpovídám, píšu, doufám, nevěřím, rád bych, ... chci mít tu nejlepší; každá jiná pro mě není dost dobrá. Všechno nebo nic, štěstí nebo bolest, dokonalost nebo samota...

NP Johann Sebastian Bach - Prelude in C Major (fast harp version; Bach's Adagios 2CD)

neděle, února 05, 2006

Hledání, otázky a odpovědi, cello a piano...

Jsem rád. Jsem rád za to, že nezůstávám na místě, že chci hledat a nalézat, že chci jít dále, že chci poznávat a vnímat, že chci milovat, dávat i brát, že Tě chci najít, ať jsi kdokoliv a kdekoliv... miluju život, tolik a tolik, jsem tak moc rád, že mohu dýchat, snít, pracovat, milovat, pít, odpočívat, dívat se...



Stíny štěstí byly plné pravdy. Pravdy, která je nezajímavá ve své obyčejnosti a samozřejmosti, která je šedivě nudná jako každodenní pracovní povinnosti, která ale mrazí svou reálností, která je tak moc pravdivá ukazujíc naše vlastní životy, zklamání i předsevzetí, naděje i sny, hořkost i naší vnitřní sílu, nepřemožitelnost nevrozeného a neuchopitelnost nemožného...



Ten film byl o nás; o mně i o Tobě za pár let - tak přesně budeme žít i tápat, budeme chtít být lepší, než ve skutečnosti a ve svých nitrech reálně jsme, budeme žít pro své sny, které nám byly utkány v dobách dospívání, budeme si vážit všedních okamžiků, ale přesto budeme doufat v zázrak naplnění, zázrak nalezení cíle...



Chtěl jsem po Tobě jediné - aby si zachránila mojí duši, aby si dala smysl mým krokům, pravidelným nádechům, rannímu vstávání... a budoucnosti, naší budoucnosti. Jenže Ty... JSI ZTRACENA, ale přesto... TOLIK TĚ MILUJI...

Děkuji - za možnost milovat: za možnost poznat, co vlastně znamená život...

NP Anja Lechner, Vassilis Tsabropoulos - Trois Morceaux apres des hymnes byzantins II (2003 - Chants, Hymns and Dances)

sobota, února 04, 2006

Evropské dny, plynoucí čas, naděje na cokoliv...

Zimní víkendy v Praze bývají smutné, přesto však s jakýmsi zvláštním kouzlem, které je skryté v unavených autobusech, tramvajích svítících do padajícího soumraku, studeně dýchajícím metru... a všech těch lidech, kteří spěchají za svým večerním cílem. Jsou zachumláni do vztyčených límců svých kabátů, se skloněnou hlavou prorážejí navlhle mrznoucí vzduch, na oblečení jim mizí padající krůpěje vodosněhu a oči mechanicky hledají cestu, jež bude pokryta co nejmenším množstvím tajících černých vloček.



Snažil jsem se najít smysl své víkendové existence ve vyčerpávající filmové nabídce; jak jsem ale tušil i čekal, opravdu ryzího zlata je málo - křečovitá snaha o jinakost, lopotně ukrývané myšlenky, otevřené konce, nad kterými se ale nechce přemýšlet... nebylo to dokonalé, opravdu nebylo, a já jsem ten, který dokonalost vyžaduje...



Stezky světla ukrývaly pár krásných momentů; byly to detaily uhrančivé tváře Csilly, jež skrývala hluboká tajemství své bolesti a hledala to, co jí nemohl nikdo nabídnout, byly to paprsky světla, které tolik zraňovaly oči Zoltána, byly to momenty a situace, kdy jsem věřil, chápal a cítil...



Nakonec ale něco chybělo; snad to byla jen větší uvěřitelnost, snad to byla ona tajemná síla těch opravdových filmů, snad to byly krásné obrazy, které zůstanou navěky v paměti, vyvolávajíce touhu ještě jednou spatřit vyobrazená místa, tentokráte ale na vlastní oči, s Tebou po svém boku...

Cítím, že se něco mění, ale přesto jsem tak moc spoután představami minulosti...

NP Basil Poledouris - Nuclear Scam (1990 - The Hunt For Red October (OST))