pondělí, března 30, 2009

Obloha je černá, nebo šedivá

Všechno si sedá. Jak prach na mé piano, jak částečky písku na dno potoka, jak nouzově přistávající letadlo s jedním fungujícím motorem; neklid mizí a je nahrazován sloučeninou apatie, vyrovnanosti a střízlivé melancholie. Má diagnóza: vyhořel. Jak použité palivo jaderného reaktoru, které je třeba zakopat kilometr pod zemský povrch.



Vše se stále opakuje, pořád dokola, stále to samé. Dohromady to přestává dávat smysl. Všude okolo je příliš mnoho zápletek a až příliš málo rozuzlení. Přestávám mít chuť o všem psát; v lednu jsem překročil svůj Rubikon, který jsem se zavázal nikdy nepřekročit, a nedošlo mi v ten moment, že to byl podivný zlom, který změní způsob mého přemýšlení a mé autoterapie.



Dvakrát jsme se viděli a dvakrát to bylo fajn. Ale já vím, někde hluboko v sobě, že Ti nikdy nemůžu odpustit, nikdy to neudělám, i kdybys sebevíc chtěla. Naše „my“ je jak nešťastně meliorovaná louka, umírající a bez života, na níž už nemůže nic vyrůst. Já už jsem přece nic zásadního nechtěl. Nechtěl jsem probudit se u Tebe doma. Nechtěl jsem vracet čas. Nechtěl jsem otevírat zapečetěné dveře. Nechtěl jsem nic dobývat, získat, o nic usilovat. Chtěl jsem jen – možná – zjistit, jestli ještě pro sebe můžeme něco být. Jestli nám ještě může na sobě vzájemně záležet.



Jenže na hnojnících ztrouchnivělé pseudolásky už nikdy nemůže nic vyrůst, i kdybych sebevíc chtěl. A to není Tvoje vina – to je moje vina. Nikdy Ti neodpustím, nikdy nevezmu na vědomí Tvé pravé já, nikdy se nesmířím s tím, jak to skončilo. Koktejl lhostejnosti a pohrdání. Jdeš špatným směrem, víš to? Copak to nechápeš? Děláš všechno proto, abys zůstala sama, v lepším případě, nebo se rozsekala epizodami bezvýchodných příběhů plných přetvářky a vzájemného využívání.



Mohl bych ještě napsat pár silných slov a vět, ještě jednou vše shrnout, vytyčit, uzavřít. Už nechci. Chci zavřít oči a spát. Jsme bývalí milenci. Naše diagnóza: vzájemně vyhořeli.

3:19 už nikdy nebude. Jsi Tamao se sklonem k masochismu, který jsem v Tobě nestihl probudit; kdybych to udělal, tak bychom zůstali spolu, v trýznivém sebezničujícím vztahu, který by stál jen na vratkých základech vzájemné sexuální přitažlivosti. Nedošlo mi tenkrát, co potřebuješ. A co chceš, přitom se to neuvědomujíc.



Filmové příběhy jsou jen placebem naplnění. Ten první byl skrze bolest plný radosti. Ten druhý plaval v trpkosti sycené naivitou.

Ráno jsem poslouchal Exxon Valdez, když se autobus coural ke Smíchovskému nádraží. Obloha je buď černá, nebo šedivá. Má duše jen šedivá.

NP Jan A.P. Kaczmarek - Preludium Milosne (2006 - Kto Nigdy Nie Zyl (OST))

pondělí, března 16, 2009

Na západ od slunce

S Šimamoto bych určitě takhle neváhal, napadlo mě najednou. S Šimamoto bychom určitě jeden druhého prostě přijali, snadno a bez řečí. A bez pochyb.
Šimamoto ale byla pryč a já to věděl. Šimamoto teď měla svůj nový svět, a já zase svůj. Srovnávat s ní Izumi byla prostě hloupost. K ničemu by to ani nevedlo. Teď jsem přece žil v novém světě a dveře do toho starého se za mnou už zavřely. Nezbývalo, než se v tom novém světě co nejlíp zabydlet.

Položila mi dlaň na srdce. Její dotek splýval s jeho bušením. Je úplně jiná než Šimamoto, pomyslel jsem si. Nemůžu od ní čekat, že bude jako ona. Ale je moje. Nesmím jí ublížit. A proč bych taky měl?
Tehdy jsem ještě netušil, že se mýlím a že člověk občas může velice ublížit druhému člověku už jen svou existencí.


Končí týden a já koupil u Číňana tři půllitry do plastu; Helios, blížící se půlnoc, tma za okny, podivné chvění v zádech. Jsem spokojený. Je to zvláštní: jsem současně vyrovnaný – a vyhořelý. Jako by přiznání toho, že nikdy nemusím nalézt to, co hledám, mělo osvobozující a očišťující účinek. Dříve jsem žil pro své sny a jakékoliv příznaky jejich nenaplnění měly devastující účinek; teď sny a touhy otupuji potichu přiznávanou realitou a stejně tak je tupí únava plynoucí z pádících dnů, znavených nocí a ztraceného času. V téhle prázdnotě zaplněné náhražkami můžu žít až do smrti. Vím to. A přestává mi to vadit. Nemám jinou možnost; i v těch pádících šedivých dnech, kterých někdy tolik lituju, je totiž schováno nekonečné množství drobností tvořících šťastnou stranu mého života. Může být i hůře. O dost hůře.



Ani jsem nemohl uvěřit, že se vážně našla holka, kterou jsem směl líbat. Měl jsem opravdu důvod k radosti. A přesto moje štěstí nebylo úplné. Připadal jsem si jako na vysoké věži bez pevných základů. Čím víc jsem se ze své výšky rozhlížel do kraje, tím víc se mi třásly nohy. „Proč zrovna ona?“ ptal jsem se sám sebe. Co jsem o ní vlastně věděl? Párkrát jsme se sešli a trochu si popovídali. Dostal jsem strach. Nezadržitelný, nepotlačitelný strach.

Co na mě funguje spolehlivě, není nějaká povrchní, všeobecná krása, ale něco totálního, co se skrývá za ní. Podobně, jako jsou lidé, kteří tajně zbožňují průtrže mračen, zemětřesení a velkoplošné výpadky proudu, zbožňuju zas já to nenápadné ale neodolatelné něco, co ve mně vyvolávají některé ženy. Pro zjednodušení to můžu nazvat přitažlivost. Síla, která působí na lidi, ať se jim to líbí, nebo ne, a zasáhne je a pohltí i proti jejich vůli.


To je právě ta utajená pravda, mantra skrytých slov, která si nikdo v tom každodenním dojíždění a přejíždění a vytváření a sezení v openspacu s výhledem na panelová města nechce přiznat: že může být hůře. Získat nadhled, rovnováhu; maskovaný jogín v každodenním stresu, který se baví řekou pracovního života, vyhlíží další peřeje a užívá klidného pádlování v tichých místech řeky. Mnich pokorně přijímající zbytečné úkoly, vedoucí zbytečné bitvy, píšící a čtoucí motlitby v podobě nekonečného proudu emailů. Ještě jeden meeting, odpolední čaj – a v duchu zapálit svíčku a podívat se na akciové portfolio. Blahořečit, že jsem nenakoupil, když se medvěd valí údolím, a stejně tak litovat, když je býk puštěný z řetězu a já ho nestihl osedlat.



„Teď jsou všichni jazzmani tak vychovaní,“ poznamenal jsem.
„Ještě když jsem studoval, všichni do jednoho brali drogy a polovina z nich byli opravdoví blázni. Ale občas dokázali zahrát takovou muziku, že to bylo k neuvěření. Pořád jsem na ně chodil do jazzbarů na Šindžuku. Právě kvůli takové hudbě.“
„Ty máš takové lidi rád, viď Hadžime?“
„Asi ano,“ připustil jsem. „Průměrnost nikoho nenadchne. Lidé chtějí zažít něco vyjímečného a jdou si za tím, i když se třeba v devíti případech z deseti zklamou. A to je to, co hýbe světem. Přesně to je podle mě umění.“

„Nikdy, slyšíš, nikdy si nezačínej se ženskou pod svou úroveň. Taková člověka leda stáhne na dno. Ani s hloupou. Kdo si namlouvá krávu, skončí sám jako vůl. Ale pozor! Ty si nezačínej ani s ženskou, která je pro tebe až moc dobrá. Protože když si na ni zvykneš, už se nebudeš chtít vrátit zpátky. A když se nebudeš chtít vrátit zpátky, zabloudíš. Chápeš, co ti chci říct?“
„Víceméně,“ odpověděl jsem mu.


Volatilita. Není to vlastně to, co je tak typické pro naše životy v téhle podivné době? Neustálé změny čehokoliv, tužeb i snů, představ, předmětů, trávení času; žijeme volatilní životy ve volatilní době, chceme prodat, co jsme právě získali, přestože jsme po tom tolik toužili, nevadí nám ztrácet, chceme-li získat něco dalšího, co nám připadá právě nyní a teď atraktivní, lákavé a sluncem zalité. Získáváme a ztrácíme, dny plynou, v ložnicích se mění aktéři nočních příběhů, časová osa života je krájena dovolenými, ke kterým upínáme svůj zrak ve snaze znovu spatřit a ucítit onu návykovou chuť svobody, která s návratem odvane a zmizí jak slíbené dividendy krachujících korporací, zanechávajíc v srdci bolestnou pachuť sebraného příslibu štěstí...



„Něco ti teď řeknu Hadžime,“ řekla Šimamoto. „Je mi to hrozně líto, ale některé věci se prostě nedají vrátit. Jak k nim jednou dojde, můžeš se snažit sebevíc a stejně je nezměníš. Co se tehdy nepovedlo, třeba jenom trochu, to už prostě zůstane nepovedené. Rozumíš?“

„Mám je rád. Mám je rád opravdu moc. A opravdu si jich vážím, přesně, jak mi radíš. Jenže někde uvnitř vím, že mi to nestačí. Mám domov, mám práci, a s obojím jsem spokojený a obojí funguje jedna radost. Dalo se říct, že jsem byl i šťastný. Jenže mně to všechno nestačí. Vím to. Vím to od chvíle, kdy jsem tě před rokem zase začal vídat. Něco mi najednou chybí a to je hlavní problém. Mně samotnému i mému životu něco velice schází. Jako bych něco ztratil. Něco ve mně hladoví a usychá. Je ve mně mezera, kterou nemůže vyplnit ani žena, ani děti, ale jen a jen ty, jediná ze všech lidí na celém světě. Když jsi se mnou, cítím, jak se ta mezera celá zaplňuje. A teprve, když začíná být celá zaplněná, mi pomalu dochází, jak dlouo a jak moc jsem hladověl a žíznil. K tomu už se nikdy nechci vracet.“

Obracím stránky v nočních hodinách v naději, že pochopím pár skrytých pravd, procházím s detektorem po bojišti odstavců a vět a hledám jantarovou komnatu poznání, a pak, když se mi podaří najít nadčasovou krásu, jako v tom příběhu, který se mohl stát kdekoliv, nejenom na západ od slunce, pak tiše sedím a dívám se do tmy, bez myšlenek v hlavě, jen s pocity, náladou pomalu mizejícího okamžiku, kdy se zavře kniha, která voní nejenom papírem, a některý z dalších dnů se nechám pohltit krásným vyprávěním, malovaným šťastnými barvami z palety naivity, a s úsměvem na tváři proplouvám do dalšího dne, abych pochopil, že nostalgie je silná, stárnutí neoddalitelné, nadčasovost boří hranice a já, pořád a stále, chci ještě chytít vítr, přestože jsem už dávno zabloudil lhostejností a neznám cestu zpět...



Pochopil jsem, že už ji asi nikdy neuvidím. Bude dál existovat už jen v mých vzpomínkách. Zmizela mi nadobro, navěky. Byla tu, už tu není, a žádná střední cesta mezi tím nevede. Protože na světě neexistuje žádný střed. Snad někde na jih od hranic, kde existují i možná. Ale ne na západ od slunce, protože tam už žádná možná nejsou.

Nevěděl jsem, jestli budu mít skutečně sílu postarat se o Jukiko a o děti. Už mi nepomůžou žádné vize. Už mi nespředou žádné hezké sny. Prázdnota už navždycky zůstane jen prázdná. A já byl už dlouho její součástí. Nasáknul jsem jí skrz naskrz. To oba byla tím místem, kam jsem měl dojít. Teď si na ni musím zvyknout. A možná, že je v tuhle chvíli zase řada na mně, abych teď pro změnu já spřádal sny pro ostatní. Ale těšil jsem se na to. Nevěděl jsem, jak životaschopné asi takové mnou vytvořené sny budou, ale jestli má mít můj život nějaký smysl, musím se o ně nejspíš snažit, co to půjde – možná.


NP Slyšíte to šustění? To volatilní C vstává z popela...

pátek, března 06, 2009

Ólafur

Seděl na dřevěné nepohodlné židli a díval se do tmy; venkovní tmy. Venkovní tma ho přitahovala – měla totiž vůni. I v místnosti toho podivného hotelu, kde zůstali přes noc, byla tma – jenže bez vůně. Tma bez vůně je nudná a každodenní, zatímco ta s vůní má v sobě chuť zítřejšího rána, příslib něčeho nečekaného, co vpluje do života a ozvláštní ho jasem neuchopitelného štěstí.

„Proč se tam stále díváš? Líbí se ti, jak prší?“ zeptala se ze tmy pohovky, na níž seděla s nataženýma nohama.

Na stole stála dopitá láhev a v popelníku levitovaly zbytky popela, které někdo zapomněl uklidit; patřilo to k charakteru toho pokoje, který v sobě měl zvláštní pachuť včerejšího týdne.

„Déšť. Prší. Tma. Já... nevím. Nevím, co ti mám říct,“ snažil se bezúpěšně formulovat slova. „Je pátek a já mám pocit, že v tom dešti za okny jsou substance svobody; jenže problém je, že je nemůžeme a nedokážeme zachytit, pouze se na ně můžeme dívat – a ony padají a ještě nějakou chvíli budou, vzývají nás, abychom se s nimi mazlili a oblékli se do nich – jenže jediné, na co máme sílu, je se na ně dívat, jak padají z oblohy na zem, tečou po asfaltu a s nevysloveným povzdechem padají do páchnoucí tmy zrezlého kanálu.“

„Svoboda. Co s ní pořád máš? Nemáme jí dost, teď a tady, když jsme spolu, za okny prší a my můžeme cokoliv, co budeme chtít?“

„Vlastně ani nejde o svobodu. Té sice nebude nikdy dost – ale to nevadí. Jenže všude okolo nás číhá něco daleko horšího, víš?“ obrátil se směrem, odkud v té tmě slyšel její hlas.

„Kdybych měla přemýšlet, co na nás všude číhá... chci radši žít. Radši chci žít.“

„Pomíjivost je to, lásko,“ řekl a vstal. V té tmě pak udělal několik kroků po dřevěné podlaze směrem k obstarožnímu stereu, které stálo na stole. Po hmatu a paměti vložil stříbrný disk, který předtím, ještě za světla, položil na stůl. Chvilku bylo ticho a potom prostorem začaly pomalu téci smyčcové plochy.

Mlčeli. Ólafur Arnalds hrál a čas protékal jejich životy stejným tempem, jako dešťové kapky hnané větrem bloudily po skle přivřeného okna.

„Pomíjivost,“ pokračoval. „Pomíjivost je to nejstrašnější, co máme. Víš,“ znovu se otočil směrem k ní, „teď máme vše. Teď. Právě teď a tady. A znovu. A možná ještě zítra ráno. Jenže – dříve nebo později přijde den, kdy něco ztratíme. Něco se stane. Naše životy přestanou být kompletní. Něco nám uteče a zmizí. O něco přijdeme – a už se to nikdy nevrátí.“

„Proč tak mluvíš? Proč to přivoláváš? Vždycky se tak začneš chovat – začneš mluvit o smutných věcech, jakoby se nutně musely stát – jenže ony nemusejí. Nemusejí. Víš?“

Venku stále pršelo a tma byla tak černá, že už nemohla být více – byla vlastně skoro neprostupná, dokonalý izolant. Měl chuť k ní jít a pohladit ji po vlasech – ale namísto toho dál seděl na dřevěné židli, jako by byla ze železa a on byl magnetem, který našel svou železnou nevěstu, které se už nikdy nebude moci vzdát.

„Kdy to přijde? Kdy se přestaneme vzájemně okouzlovat a staneme se pro sebe pouhou rutinou? Kdy začneš mít pocit, že jsi měla zůstat s někým jiným, a ne se mnou? Kdy si uvědomíš, že uvnitř sebe jsem povrchní a zkažený? Kdy Ti dojde, že mé jednání je motivováno snahou neztratit, co mám? Kdy pochopíš, že jsem získal vše, co jsem kdy měl, a teď jsem spoután nesnesitelnou možností ztráty? Kdy Ti začne vadit, že nejsem schopen ztratit své povrchní já? Kdy Tě pohltí představa, že život se mnou Ti už nic nepřináší, že je na čase odejít? Kdy začneš cítit, že už nesneseš, abych obětovával tolik a tolik věcem, v něž nevěřím a jimiž pohrdám? Kdy začneš chtít, abych přestal toužit po všem, co život nabízí, a začal víc dávat, než brát? Kdy Tě poprvé napadne, že nechápeš, proč potřebuju vítězit? Kdy mi poprvé přes den nenapíšeš? Kdy mi poprvé nezavoláš a neodpovíš? Kdy mi řekneš, že dnes ne, že musíš domů? Kdy najednou přijde, že odjedeš pryč a vůbec se Ti nebude stýskat? Kdy si znovu uvědomíš, že ta křivka je vždy stejná, že po euforii přijde zklamání a po vítězství porážky? Kdy se přestaneš činit krásnou, krásnou pro mě? Kdy dovolíš, aby nám každodennost vzala výjimečnost společných okamžiků? Kdy mi konečně řekneš, že si přestáváme rozumět? A kdy mi povíš, že je možná čas, abychom se na chvíli přestali vídat? A kdy mi pak napíšeš, že už nemůžeš dál? A kdy mi potom do očí řekneš, že odcházíš? A pak, nakonec, kdy se mi ozveš s tím, že jsi šťastná? Svobodná? Zamilovaná? Svá? Kdy? Kdy to přijde? Ještě letos? Příští rok? Další desetiletí? Století?” mluvil, a věty, které pluly prostorem společně s tichými smyčci, byly občas přerušeny jeho krátkým mlčením.

Oba měli najednou na tváři slzy. Ólafur kreslil bolestné ornamenty, za oknem stále pršelo, tma byla neproniknutelná, den umíral a nový se právě rodil.

„Miluju tě a ty mi říkáš, že tě opustím. Že odejdu. Proč? Proč to říkáš?“ potichu řekla hlasem, v němž bylo cítit tolik lítosti, že to bolelo jak prsty pomalu přivírané do dveří.

Za oknem stále pršelo.

„Zapomenuté hotely se těsně po půlnoci stávají chrámem určeným k meditaci – vědomí toho, že ráno je třeba odjet, jim propůjčuje zvláštní kouzlo, kouzlo pomíjivosti,“ začal mluvit. „Té, která je někdy krásná a jindy strašně zrádná, záleží jen na úhlu pohledu – mě děsí a tebe přitahuje. A někdy je to naopak. A já pak, s vědomím její existence, přivolávám budoucnost, které se tak moc bojím, a ubližuju ti i nám svými slovy, která pramení ze strachu, že přestane pršet a nám přestanou svítit ve dne hvězdy, a pak tu spolu sedíme v té neproniknutelné tmě, tak blízko sebe a zároveň daleko, a já se snažím v dešti rozluštit naši budoucnost a zároveň toužím po tom, abychom navždy zůstali v přítomnosti, a namísto toho, abychom spolu leželi nazí na pohovce, nechávám tě tam sám, ponořen do poslechu deště a vdechování vůně venkovní tmy – a vím přitom, jakou dělám hloupost, jak moc nám beru a málo dávám...“

„Pojď ke mně. Prosím.“

Vstal a šel. Potmě přešel pokoj a pohladil jí nohy, které rukama objevil jako první. Sednul si vedle ní a přiblížil obličej k jejímu. A pak jazykem ochutnal slzy, které našel na její tváři, a když je polykal, tak si uvědomil, že i pomíjivost má svou chuť, která pálí jako rovníkové slunce, a jedině tím, že občas přijdou mraky a tma a slunce nesvítí, je možné na ni zapomenout ve strachu, že už nikdy nic nebude jako dříve a je třeba bojovat o převtělení minulosti zpět do přítomnosti, a když pak slunce znovu vysvitne, pomíjivost se objeví s ním, jako jeho podivný stín, který není vidět, ale přesto neustále pluje vzduchem, neviditelná součást veškerého bytí, přirozená jak praskající omítka, rezivějící kov, trouchnivějcí dřevo a pomalu hnijící pozůstatky ještě ráno živého organismu...

NP Ólafur Arnalds - Haust (2006 - Variations of Static (EP))