neděle, března 11, 2012

Dustin

Dustin O’Halloran. Vždycky je to nakonec o muzice. Protože jen v hudbě je ukryto tolik emocí, tolik nálad, tolik různých odstínů mrazu po zádech. Je neděle a vše je, jak má být: jsem sám, za okny noc, zima odumírá, světla protějších bytů se pozvolna mění v tmu, vedle mne je červené a já si užívám, že do půlnoci zbývá ještě pár hodin. Někdy jsou hodiny cennější než dny či týdny – a právě teď tomu tak je. Žádné dramatické či silné věty, žádná rozuzlení a závěry. Jen jeden obyčejný večer uprostřed přicházejícího jara: noc, ticho, piano, víno, samota, zastavený čas...

Vzala si kabelku a vstala. Bell sebral účet, znovu si urovnal klobouk a zvedl se z boxu. Uklidila si cigarety do kabelky a podívala se na něj. Něco vám řeknu, šerife. I v devatenácti už je člověk dost starej na to, aby věděl, že když má něco, co pro něj znamená úplně všechno, je tím pravděpodobnější, že o to příde. Vlastně už i v šestnácti, když to tak vezmu. O tomhle já přemejšlím.
Bell přikývl. Tydle myšlenky mně vůbec nejsou cizí, Carlo Jean. Tydle myšlenky já velice dobře znám.




Občas, když je volný večer, dívám se na film – obvykle vyberu jeden z kolekce těch ještě neviděných. Je to jak doplnění vzdělání, občas kořeněné luxusem nečekaného zážitku. Viděl jsem dva filmy sobě si podobné reálným zobrazením posledního vypětí a boje; Michael Clayton a Carlitova cesta. Ten první mě bral od začátku a ten druhý pohltil až ke konci. Dneska jsou to už klasické příběhy svého žánru; v té kulturní nadsklizni, která se rodí každým týdnem, jsou příjemné existencí nemizející hodnoty, jež obstála proti času. Jsou to jen fráze a prázdné věty, vím; jen mi oba ty filmy přišly dobré, před půlnocí jsem tu seděl, díval se do tmy, přemýšlel, nechal se kolébat jejich náladou, než se mi zavřely oči a mě pohltila noc...

Do toho já nemám co mluvit. Každej okamžik vašeho života je otočení mince a každej je nějaký rozhodnutí. Někde ste se rozhodla. Tohle všechno následovalo. Je to přesná matematika. Tvar je nakreslenej. Ani jediná linka se nedá vygumovat. Nevěřim, že byste dokázala vůlí ovlivnit minci. Jak byste mohla? Cesta člověka na tomhle světě zřídka změní směr a eště řidčejc ho změní prudce. A tvar vaší cesty byl viditelnej od samýho začátku.



A pak jsem taky četl. Každá druhá kniha je Cormac McCarthy. Sázka na jistotu, dalo by se říci – a přece je to tak paradoxní. V jeho knihách láska neexistuje a pokud snad ano, brzy umírá; pro mě je pak láska základem všeho. Ale přesto ho mám tolik rád. Je silný, nejsilnější, zasahuje kondenzovanou pravdou o těch nejkrutějších podobách našich existencí, v strohých řádcích jsou si narození a smrt rovny a zároveň jsou nejběžnějšími jevy, a život je jen cesta od smutného zrození a nešťastného dětství směrem k pokrouceně bolestné dospělosti končící jediným možným vykoupením. Tahle země není pro starý je archetyp McCarthyho stylu; snad proto, že jsem dříve viděl film, byla pro mě kniha jiná, než ty předchozí – tolik nezasahovala zrůdností překvapení, ale o to více bodala znalostí svého nekompromisně klenutého příběhu...

Bell vytáhl židli, posadil se a položil klobouk na stůl.
Chci se tě na něco zeptat, řekl.
Prosim.
Čeho v životě nejvíc lituješ.
Stařec se na něj podíval a zamyslel se. Nevim, řekl. Zas tolika věcí nelituju. Dokážu si představit spoustu věcí, vo kerejch by sis asi myslel, že díky nim bude člověk šťastnější. Jako třeba moct chodit. Takovej seznam si klidně můžeš sestavit sám. Možná už ňákej máš. Myslim, že jakmile člověk jednou dospěje, tak už nebude šťastnější, než je. Sou dobrý časy a sou zlý časy, ale nakonec seš dycky stejně šťastnej, jako si byl předtím. Nebo nešťastnej. Znal sem lidi, kerý todle nikdy nedokázali pochopit.


A Ty? Vzdaluješ se a přibližuješ jak měsíce Jupitera, někdy nás pohřbívám a o pár hodin později vzývám, milujeme se někdy nuceně a jindy žádostivě jako kdysi poprvé, rozumím Ti a jindy zcela nechápu, máš mě ráda a jindy opouštíš, vaříš mi nejneuvěřitelnější pokrmy a jindy Tě já zvu do míst, kam stojí za to jít a nechat se krmit. A to vše se děje v čase, kdy zima umírá a jaro ještě nepřišlo, kdy světlo začíná porážet tmu v pravidelném podvečerním souboji, a kdy březen signalizuje, že nadcházející dva měsíce bude čas dýchat čerstvý vzduch, než i ten roztaje horkem léta, jehož jedinou nadějí pak je jeho konec, konec sezóny, září, měsíc nejkrásnější, poslední teplé dny, poslední pohled zpět, chladná rána i noci, poslední pohlazení, poslední dech, rozloučení, poslední záchvěv minulosti zrazené současností...

NP Dustin O'Halloran - Opus #18 (2004 – Piano Solos)

neděle, března 04, 2012

Fyrsta


To se snadno brečí, když si uvědomíte, že všichni, koho máte rádi, vás buď zavrhnou, nebo umřou. Když se tomu dá dost času, klesne u každého šance na přežití k nule.

Je jedenáct, můj čas. Kolikrát jsem už psal tuhle větu, kolikrát jsem se už přesně takhle cítil. Je jedenáct, po levé ruce mám červené z Tasmánie, hraje Dustin O’Halloran a do jeho klavírních melodií tiše přede myčka naplněná pozůstatky naší nedělní večeře. Za okny se leskne černá barva a jindy rozsvícené pokoje jsou již dávno zhasnuty; lidem se chce spát, asi únavou ze zimy, mně se chce spát, sousedi už neexistují, nebo už dávno spí. Je to ten magický čas, kdybych s Tebou chtěl mlčet, nic neříkat, dívat se z okna do tmy, poslouchat klavír na pozadí ticha – a doufat, že to cítíš podobně.



Drobná ženská kostřička jménem Chloe, které na zadku smutně a prázdně visí kalhoty, tahle Chloe mi povídá, že na těch jejích mozkových parazitech je nejhorší, jak s ní nikdo nechce mít sex. Tak se na ni podívejte, je tak blízko smrti, že jí vyplatili životní pojistku sedmdesát pět tisíc babek, a Chloe nechce nic jiného, než si naposledy vrznout. Nechce něhu, chce sex.

Jenže Ty to podobně necítíš – a já to vím. Jsi normální a máš ráda život. Jsme jiní. Nenacházíš krásu ve ztrátě a melancholii, nechápeš magičnost posledních okamžiků, nespaluje Tě západ slunce a rudé mraky, nevěříš v ranní vstávání dávno před úsvitem, nemáš ráda čtyřkové knajpy a horské louky, nevěříš ve vítězství prohry, osvobození ztrátou, nežiješ předstíráním, nejsi performer prázdných meetingů a vylhaných prezentací, ještě jsi nepřestala věřit, že tvoříš hodnoty, jsi živočišná a vášnivá – a já jen unavený, stárnoucí, smířený s konci a ztrátami, letargický, ironizující, pesimista flegmatik, hledač ojedinělých momentů štěstí, které se objevují mezi šedivými dny utíkající zimy...



Otec vždycky říkával: „Ožeň se dřív, než tě sex začne nudit, anebo se neoženíš nikdy.“
Matka říkala: „Nikdy nekupuj nic, co má nylonový zip.“
Naši nikdy neříkali nic, co byste si chtěli ozdobně vyšít na polštářek.


Viděl jsem Po svatbě, ne celý, tak do poloviny – a pak jsme odešli vstříc těm prazvláštním chvílím zabíjení lásky a partnerské intimnosti, popření všeho toho, v co bychom měli věřit a jak se chovat. Byli jsme tři, Ty, já a ona, bylo to jako zhmotněný sen z pornofilmu, splnění všech mužských představ a fantazií, byl jsem pseudokrálem jedné noci, já a vy dvě, nešlo snad o vzrušení nebo něco takového, šlo jen o ten pocit, zažít to, vědět jaké to je, odškrtnout si další položku z nekonečného seznamu, další zážitek, když už byla ta možnost, chtěl jsem to udělat, a proto se tak stalo, já, Ty a ona, tři orgasmy, 2:1:0, výsledek lze vždy jednoduše napsat, užíval jsem si ten pocit, že můžu vše (a taky jsem nad tím pošmourným ránem mohl), zneužíval jsem všeho, čeho šlo zneužít, na city jsem prohrával, ale drtil vás lhostejností, byla to jedna noc, pár hodin, zážitek vrytý do paměti navždy, v domově důchodců, až mi bude osmdesát a někdo se zeptá, co rok 2012, tak řeknu, jo tenkrát jsem měl dvě, budu mhouřit slepnoucí oči a na okamžik zapomenu na to, že jsem ten život promrhal a rychle proběhl, že jsem se udávil náhražkami, místo abych žil, že jsem chtěl všechno a nezískal nic, že jsem neztratil sám sebe, své špatné já, a tak všem ublížil, všechny opustil a vynechal, ztratil se, utekl, odešel, zmizel a už (se) nenašel...

-----



„Otevři oči,“ povídá Tyler a obličej se mu leskne slzami. „Gratuluju,“ říká Tyler. „Jsi o krok blíž k dopadu na dno.“
Mysli na zvířata používaná při testování výrobků.
Mysli na opice vystřelené do kosmu.
„Bez jejich smrti, jejich bolesti, bez jejich oběti,“ říká Tyler, „bysme neměli nic.“


Sebelítost je moje mantra a můj erb, ta mi jde; jinak je to už slabší. Končí únor, blíží se jaro, a teď zrovna hraje Ólafur; jeho Living Room Songs je nádherné album. Viděl jsem Antichrista, se zpožděním pár let – nikdy ho už nebudu chtít vidět znovu a nikdy na něj nezapomenu. A viděl jsem taky Fincherovu adaptaci severského příběhu – bylo to fajn, dobré, překvapivé, porušení hollywoodských klišé hollywoodskou formou; tam kde von Trier překračuje vše, co lze překročit, činí tak Fincher uhlazeně, společensky, snesitelně, filmově. A konečně jsem přečetl kultovní předlohu jiného Fincherova filmu; Palahniuk nikdy zcela nebude moje krevní skupina, už mi bylo třicet a i v jiných věcech se míjíme, ale vždy v sobě má něco zasahujícího a odlišujícího.

Právě proto mám podpůrné skupiny tak děsně rád: když si lidi myslí, že umíráte, věnují vám plnou pozornost.
Pokud by to mohlo být naposledy, co vás vidí, tak vás vidí doopravdy. Všechno ostatní, stav na kontě a písničky v rádiu a neupravené vlasy, všechno ostatní letí oknem ven.
Máte jejich plnou pozornost.
Lidé poslouchají, místo aby jen čekali, kdy dojde řada s mluvením na ně.
A když promluví, nevyprávějí vám žádnou historku. Když spolu mluvíte, něco budujete, a potom jste oba jiní, než jste byli předtím.


-----



A tak si žiju, od víkendu k víkendu, zima utíká a včera byl první jarní den – byl ve vzduchu, cítil jsem ho, v nohách několik kilometrů prvního jarního běhu, slunce svítilo a já se cítil konečně po pár týdnech svobodný a ničím nesvázaný. Odjela si už v pátek a vrátíš se až zítra; a já si dal Železnou lady – v těch mnoha různých rovinách a vyzněních mi přišla nejsilnější ta o umění vést a rozhodovat – a Jeden musí z kola ven, kde Gary Oldman gradoval příběh mlčením a pak několika jednoduchými větami občas všechno rozsekal na kusy, protože ve špionážním příběhu je nejzásadnější nejvíce vědět, a on tak nějak vždy nejvíce věděl.

Jak Tyler vykládá o tom, že jsme sračky a otroci dějin, tak přesně to jsem cítil. Chtěl jsem zničit všechno krásné, co jsem nikdy neměl. Vypálit amazonské deštné pralesy. Napumpovat freony rovnou nahoru, aby sežraly ozón. Otevřít výpustě supertankerů a odšpuntovat ropné vrty v příbřežních vodách. Nejradši bych pobil všechny ryby, které nikdy nebudu moci jíst, zasypal francouzské pláže, které nikdy neuvidím.
Chtěl jsem, aby na dno dopadl celý svět.
Když jsem mlátil toho kluka, vážně bych nejradši vpálil kulku mezi oči všem ohroženým pandám, co nechtějí šukat, aby zachránily svůj druh, a všem velrybám a delfínům, co to sbalili a uvízli schválně na mělčině.
Neberte to jako vyhubení. Berte to jako zeštíhlování.
Tisíce let to lidé posírali a házeli na planetu bordel a sajrajt – a teď ode mě dějiny chtějí, abych po všech uklízel. Abych vyplachoval a lisoval všechny plechovky od polívek. Abych se zodpovídal za každou kapku vyjetého motorového oleje.
A musím platit za jaderný odpad a nádrže s benzinem zakopané do země a za toxický sliz na skládce, který naházeli generaci před tím, než já se narodil.


Uvidíme se zítra a možná si řekneme, že už nemá cenu dál pokračovat, že je to prohraný příběh, dávno ukončený pokus o vztah, že jsme možná chtěli, ale ve skutečnosti nic nedokázali. Možná mi řekneš, že Ti nedávám, co chceš, a já budu vědět, že je to pravda, že to tak je, protože nevím, co chceš a kdy a jak, protože nerozumím Tvému vnitřnímu já, protože jsem ho ještě nestihl poznat. Budeme se bavit o Tobě, nikoliv o mně – o mě už dávno nejde, jsem nekonečně smířený se samotou a prázdnotou jako základní variantou našeho žití, s níž celý svůj život neustále bojujeme, aby nás jednou nakonec stejně přemohla, ve stáří či dávno před ním, těsně před smrtí nebo desítky roků do okamžiku, kdy naposledy otevřeme oči a podíváme se na nebe...

NP Ólafur Arnalds - Fyrsta (2011 - Living Room Songs)