sobota, prosince 17, 2005

Blackout

Vítr lámající stromy, provazce deště, chlad a tma, naprostá tma. Výpadek elektřiny znehybněl celé město, veškerý život se zastavil, tento kus země přestal dýchat; ležím s notebookem na klíně a jeho jas osvětluje potemnělý prostor, ztichlým pokojem se šíří melodie Pascala Gaigne – mám rád jeho melodické orgie, kdy piano jemně naznačí motiv, aby smyčce převzaly hlavní téma a rozvinuly ho do podoby, jež mrazí v zádech a zároveň kreslí úsměv na rtech.



Vzpomínám na pár okamžiků před několika měsíci, možná lety. Pochybné kino v centru Prahy, opilý promítač, potrhané sedačky, několik málo řad sedadel, několik málo lidí, Věčná po mém boku... a Můj život beze mne před námi.

1. Tell my daughters I love them several times a day.

2. Find Don a new wife who the girls like.




3. Record birthday messages for the girls for every year until they’re 18.

4. Go to Whalebay Beach together and have big picnic.


Bylo to strašně... krásné, strašně silné, bolestivé, melancholicky dojemné a neuvěřitelně pochopitelné, ospravedlňující vše, ukazující cestu, vznášející otázky... Co bych dělal já? V co bych věřil? Pro co bych žil? Co bych chtěl ještě zakusit, co bych chtěl ještě vidět? Tak strašně moc bych si přál vše stihnout, ale nemohl bych, měl bych svázané nohy i ruce, ochabující srdce, oslepené oči, umírající dech...

5. Smoke and drink as much as I want.

6. Say what I’m thinking.




7. Make love with other men to see what it’s like.

8. Make someone fall in love with me.


Ten film je opravdu krásný, jeden z těch, které mrazí, které se ukryjí hluboko do duše; má v sobě ukryty pravdy bytí, vznik života i jeho skon, ukazuje zrození lásky i trpkou sílu jejího konce, bere všechny naděje a zároveň je plnými hrstmi rozdává...

9. Go and see Dad in jail.

10. Get some false nails (and do something with my hair).




Kam půjdu nyní? Zpět, dál? Chytrá je daleko, tak daleko... Pojedu za ní? Nechám se spoutat její pěstěnou krásou? Chtěl bych Tě poznat, Ty mně můžeš tolik dát... a já Tobě...

NP Pascal Gaigne – Le Cou de la Girafe (2004 – Le Cou de la Girafe (OST))

pondělí, prosince 12, 2005

Bittersweet Life

Ležím teď v zšeřelém pokoji rakouského apartmánu, za jehož okny je cítit mrznoucí sníh, který symbolizuje přicházející zimu i stav mého nitra. Pár kilometrů odsud vládne svým majestátem Dachstein; jsem sám, oslepen, všude kolem mne je tma, kterou nedokážu prohlédnout, utápím se ve ztracených snech, věřím v zázraky neexistujících léků, pomalu dýchám a vnímám teskné zvuky linoucí se mezi bílými stěnami...

Tak moc jsem chtěl, tak moc... Tě změnit, lásko. Dal jsem si před sebe nepřekonatelnou překážku, vytvořil jsem si své Záhořovo lože, chtěl jsem Tě unést z Tvého nedobrého a zmateného světa, v němž je projev lásky hříchem, sobeckost standardem, vyhřeznutí citů projevem slabosti a nedokonalosti, v němž je zvykem, že vztah je Potěmkinovou vesnicí – krásný na pohled, ale prázdný uvnitř...

Neodpovídáš... proč? Nemám sílu, opravdu jí nemám, nedokážu přistoupit na Tvůj standard paralelních životů, kdy míjení se je základem bytí, kdy smutnost mé duše je pro Tebe tím, co Ti nemohu ukázat, protože bych tak projevil svou neexistující sílu, kdy mé city k Tobě snižují mou přitažlivost v Tvých očích... Jsme tak moc stejní, tolik a tolik, naše světy jsou ale od sebe vzdáleny tisíce světelných let, každý žijeme pro něco jiného, každý věříme v jiné, každý vyznáváme svoji pravdu pravdoucí, každý si ubližujeme svými chybami, jež jsou tak moc stejné svými důsledky...



Nakonec jsem z celé nabízené Asie viděl pouze Bittersweet Life; byl to vlastně symbol, symbol všech těch příběhů tragických hrdinů s hrdostí i strachem, kteří se chtějí obětovat pro jeden okamžik, kteří neváhají ztratit vše pro několik vteřin naslouchání zvuku violoncella, kteří stejně jako já věří více snovým příslibům než reálné skutečnosti, kteří v poloprázdných bytech nad ránem usínají a za pár hodin vstávají, kteří jsou tak moc silní, že doufají v nesmrtelnost, která je ale svou neexistencí zradí a zničí...

Sun-woo: One late autumn night, the disciple awoke crying. So the master asked the disciple, "Did you have a nightmare?" "No." "Did you have a sad dream?" "No," said the disciple. "I had a sweet dream." "Then why are you crying so sadly?" The disciple wiped his tears away and quietly answered, "Because the dream I had can't come true."




Hořkosladký život je i můj příběh, náš příběh, Tvůj příběh; pár měsíců, tužby a sny, doufání v nemožné... nemohu, sám nemohu nic, sám nic nedokážu, musela bys chtít i Ty; jenže Ty věříš v jinou karmu, máš svůj vlastní sen, který se s tím mým protnul jen na pár chvil, což byl vlastně zázrak několika málo dní, protože mimoběžky se v reálném životě neprotínají, to se nestává...



Byl jsem jako Sun-woo – i já jsem tak moc vsadil na svojí prohru, i já jsem neváhal pro zastavení času a dotknutí se lásky obětovat vše, co jsem mohl nabídnout, i já jsem více snil a věřil, než si reálně uvědomoval, i já jsem jinde bral, abych tady mohl dávat, i já jsem se ztratil v iluzích a záhybech teskných snů, abych našel své naplnění v bolesti neuskutečněného...

NP Vangelis – Memories of Green (1982 – Blader Runner (OST – Jesper Edition, Bootleg))

středa, listopadu 30, 2005

Ztracen v čase, přešlapuje se skloněnou hlavou...

Právě tak se teď cítím; vše se zhroutilo, vše leží pod závějemi sněhu, vše je tak daleko... Mám pocit, jako bych ztratil všechnu sílu, jsem unavený, neschopný života bez Tebe, neschopný vše zvládnout sám. Jsem opravdu tak slabý? Ztrácím víru, že Tě najdu...



Už ani filmy mi tolik nedávají; jako bych nebyl schopen se nechat pohltit, zůstávám vždy tak trochu vnitřně odměřený, nechci se nechat přenést na druhou stranu, jsem v reálném světě a jen nahlížím do světa snů... Tak to bylo i v případě Olověné vesty. Bylo to... silné, určitě silné. Byť se většině dívajících se líbí první část, já byl unesen spíše tou druhou, kdy se vnitřnosti draly na světlo, kdy poslední vydechnutí bylo vysvobozením, kdy jediné, zač stálo bojovat, byl pouze boj jako takový...



Co mám říci? Věděl jsem to i tentokráte - Zklamaná byla... zklamaná, snad i hezká, určitě chytrá... ale chybělo jí to, co mě dokáže zničit - ta magická síla jinakosti, kterou se chci nechat spoutat. Mohl bych, kdybych chtěl... jenže já se raději budu ztrácet ve svých představách, než abych žil reálný život. Věřím na nesplnitelné, jsem naivní ve svých snech, ze kterých ale nechci slevit, to neudělám... za žádnou cenu.



Miluju Tě, lituju Tě, bojím se Tě, chci Tě... proč, proč, proč? Jsem bezcenný tulák s nákladem nepotřebného zboží, které si vyzkoušela a poté s klidným svědomím odhodila... Netrápíš se, já ano. Jak dlouho? Jak... ? Kdy... ? Kam vlastně kráčím? A Ty? Ztratíš mě... a já Tebe. Já toho budu litovat po celý život... Ty jen pár chvil...

NP Jan Garbarek - Brother Wind March (1992 - Twelve Moons)

pátek, listopadu 25, 2005

Zlomenost všeho okolo mne

Bylo to vlastně příznačné, tak moc příznačné. Přelom podzimu a zimy, vlak uhánějící mrznoucí krajinou vstříc temné noci, uspěchaný pátek s příslibem víkendu, přeplněná kupé... Seděla tam jak Krylova Nevidomá dívka, jen s jediným rozdílem - viděla, ale neslyšela a nemluvila. Nakonec se stala hlavním aktérem příběhu nedorozumění, nuceného uvolňování místa spojeného s nechápavými rozpaky, byla krásná s obnaženou bezbranností, skrytým rozhořčením, vypěstovanou odevzdaností a s uvnitř schovanou hrdostí; mlčel jsem tak krutě, jako mlčeli ostatní, a přemýšlel o příkořích našeho světa.

Sherry: I'm like your mistress, except you're not even married.



Jim Jarmusch je králem veselo-smutnosti, jeho příběhy jsou takové. Stejné byly i Zlomené květiny - odlehčené i závažné, melancholické se současným úsměvem na rtech, příjemně plynoucí s okamžiky tesknosti, byly jak poslední večery měsíce září. Ukazovaly a napovídaly, ale nikdy neřekly všechno, ptaly se a odpovídaly, ale vždy jen částečně. Bill Murray nehrál; on jednoduše byl, mluvil a pohyboval se s takovou přirozeností, že mu nebylo možné neuvěřit...

Don Johnston: Wanna get a drink?
Carmen: No, I don't drink.
Don Johnston: Later, get something to eat?
Carmen: I don't... eat.




Můžu si dovolit říci, že jsem to čekal? Čekal jsem, že taková budeš. Chytrá, zvídavá, hezká, ale... jiná, nebyla jsi pro mne a já nebyl pro Tebe. Neměla jsi v sobě onu převzácnou esenci ženskosti, které tolik nerozumím, tolik mě přitahuje, tolik mi dává i tolik mě zraňuje; tu hledám, po té toužím, té se kořím, tu se snažím uchopit... Byla jsi... Hledající, hledala si mě, jenže já jsem hledal ji, kterou jsi nemohla být.

[last lines]
Don Johnston: Hold on a second. Wait. I know you think that I'm your father, don't you?
The Kid: What?
Don Johnston: Just tell me. You can talk to me, chief.
The Kid: Man, you're fucked up!
Don Johnston: Wait a second. Wait a second. Wait!




Čím více Jarmuschových filmů jsem viděl, tím více se mi líbí jeho království příjemných krasosmutnění, které je mu vlastní; je jiné a neopakovatelné svojí podmanivou atmosférou. Jako bych byl jeho součástí - jenže mně chybí elegance přijímání proher, já je neumím neprožívat, já se jimi vždy raději nechám ovládnout tak, že se reálno pro mě stane snem a mé sny reálným životem... proč? Kdo ví...

Vkročím příští týden do stejné řeky?

NP Enrico Rava - The Man I Love (2005 - Tati)

neděle, listopadu 20, 2005

Nádraží naděje

Vše se tak rychle mění, tak moc rychle... mé nálady, pocity, cíle mého snažení i krajina kolem mne. Dva dny a namísto podzimu s poledním hřejivým sluncem tu je zasněžený prostor, kdy intenzita sněžení je vyšší než míra tání, kdy venku vše vyzařuje zvláštní tesknou krásu dalekého severu...



Už se mi to několikrát stalo; boj s touhou odejít, neochota dát šanci, možná jen špatná nálada či únava... Přesto jsem zůstal, abych nakonec nelitoval. Co bylo tím impulsem? Vím to přesně, byly to ony dovedně poskládané klavírní tóny vytvářející melancholickou koláž mollového utíkání vstříc smutnému, ale nevyhnutelně patřičnému...



Hlavní nádraží. Zvláštní příběh, trochu hezký český (tak moc nemám takové příběhy rád, tak moc jimi jsem přesycen), ale současně plný zvyklostí a nálad Jižní Ameriky se všemi jejími kontrasty, příkořími, otevřeností, odevzdaností i touhou po životě. Někdy je potřebné zastavit se a naslouchat, nechat se přesvědčit o existenci problémů dětských duší i odcházejících tužeb neúprosně stárnoucích, ke kterým se dříve nebo později přiřadím s takovou samozřejmostí, s jakou si nyní myslím, že budu po celý život úplně jiný...



Chtěl bych tam jednou být a dýchat hektické nálady brazilského nádraží, chtěl bych cítit teplo padající tmy a vůni probouzejících se rozbřesků, chtěl bych to vše zažít – s Tebou po mém boku...

NP Arvo Pärt - Tabula Rasa (Tabula Rasa (ECM New Series 1275))

sobota, listopadu 19, 2005

První sníh...

Byl jsem se toulat; je listopad a čtvrtá odpolední se stává synonymem soumraku. Sníh mi poddajně křupal pod nohy, jemný vítr mi do obličeje vtíral padající chlad s mrznoucími krůpějemi deště, na hladině rybníka byl právě rozen první led a já kráčel jako zachumlaný tulák vstříc svému návratu.



Strávil jsem čtyři dny bez pracovního vypětí a stresu, chtěl jsem se věnovat podstatnému a pro mě důležitému; nakonec jsem ale zastaveně pozoroval běžící minuty a hodiny, uzavřel jsem se v kleci nicnedělání, snil jsem o svých touhách, namísto abych se jim věnoval.



Málokdy se nechám pohltit lacinými blikajícími každodenními obrázky; nemám televizi rád, bojím se jí, je to příliš silný protivník, který si toho tolik žádá - a já mám pocit, že mám času tak moc málo. Teď jsem ale chtěl prohrát a lenošit, chtěl jsem se nechat překvapit - a tak se i stalo. Bylo to neumělé, laciné, televizní... ale krásné, moc krásné. Stříbrná vůně mrazu. Tolik paralel s mými cestami a příběhy...



Ona byla já a já byl ona, Lvice byla jím a on byl jí. Bylo to vlastně naopak; tak jako ona chtěla, jsem kdysi i já chtěl, tak jako ona hledala, jsem i já hledal, tak jako on bral, jsi i Ty brala, tak jako on zůstal, jsi i Ty zůstala...

NP Scarab - Superstance (see http://scarab-music.com/)

pátek, listopadu 18, 2005

Noční Země

Jsem rád, že je v hlavním městě tolik možností zapomínat, jít dál, přestat se trápit a přemýšlet, přestat řešit nevyřešitelné, přestat doufat, litovat, chtít i milovat... Zamířil jsem do Aera; od Jima Jarmusche jsem pár příběhů viděl, a proto jsem se na Noc na Zemi těšil.



Paris Driver: Don't blind people usually wear dark glasses?
Blind Woman: Do they? I've never seen a blind person.



Byl jsem překvapen; nečekal jsem takovou koláž smutného i veselého, nečekal jsem takovou slitinu všech pocitů. Byl to zvláštní film, v němž jeho jednotlivé příběhy měly vždy něco svého, v němž bylo možné hledat i bavit se zároveň. Hodiny v jednotlivých městech odbíjely různě, ale přece stejně, sníh v Helsinkách byl podobný chladu New Yorku, jehož současné usmíření a vlídnost byly předzvěstí zvídavé zaslepenosti Paříže. A Los Angeles? Touha jít svojí špatnou cestou...

Něco mi ale chybělo; nedokážu popsat onu nenalezenou substanci, kterou teď cítím jako melancholická holubí pera smutné lásky, jíž možná chybí odezva a opětování, nebo která přes svojí upřímnost a sílu musí podlehnout přesile nedůležitostí všedních dnů.



Mika: Hey, Aki, wake up!
Man #3: Who the fuck are you? And where the fuck am I?
Mika: You're in a fucking taxi, fucking close to your home, and you owe me for the fucking ride!

Jednou pojedu na sever; vím to, patřím tam. A pak už jen:

Mika: Are you sure you know where you are?
Man #3: Yes. Helsinki.


NP Christopher Young - Back to the Rock (1995 - Murder in the First (OST))

pondělí, listopadu 14, 2005

Ostrov ztracených snů

Na Ostrov jsem nemohl nejít; až příliš se mi oba předchozí filmy Kim Ki-Duka líbily, až příliš se mi dostaly pod kůži, až příliš jsem jim rozuměl - ovládla mě jejich nevšední krása, neuvěřitelná krutost v kombinaci se zasněnými obrazy i prazvláštní poetika osudových okamžiků, které se jakoby mimoděk protínají a symbolicky ukazují to, co chceme vidět, stejně tak jako to, nad čím vědomě či nevědomky zavíráme oči.



V kině OKO se sešla zvláštní společnost; tolik lidí jsem popravdě ani nečekal. Kopie filmu byla unaveně poničená putováním po klubových kinech, přesto bylo tak strašně jednoduché nechat se polapit zvláštním příběhem plovoucích rybářských chatek, osaměle krásné převoznice a utíkajícího vyděděnce.



Hee-Jin s sebou vlekla obrovské balviny viny, hříchu a pokání, chtěla zapomenout a jít dál. Dokázala si sama sebe nevážit a být tak moc hrdá zároveň, chtěla žít naplno, toužila po cestě k odpuštění, ale přitom ji neváhala bezmyšlenkovitě pošlapávat.



Hyun-Shik byl ztracencem bez možnosti odčinění svých skutků, tak moc chtěl zapomenout a očistit se, prchal před sebou samým, hledal konec, který by se mu stal opětovným začátkem.



Hladinu jezera skrápěl hustý déšť a kruté scény vyvolávaly mrazení, nutily k přemýšlení o nás samotných, o tom, jak žijeme, jak bereme vše kolem nás a jak jsme přízemní svými měnícími se touhami.



Je utrpení onou cestou? Není... nemůže být. Nebo vlastně - naše chyby jsou naším utrpením, to je naše cesta, náš osud a boj. Tolik moc paralel jsem nacházel, tak moc jsem rozuměl, tak moc jsem v duchu souhlasil...



Pak se zatáhla opona a já se vydal chladným listopadovým večerem domů; blížila se jedenáctá a já cítil onu zvláštní posmutnělou náladu osamocení, kdy jsem šťasten svojí svobodou, ale tolik pln touhy po Tobě, po Tvé vůni, teplu, blízkosti, vlasech...

NP Ghazal (Shujaat Husain Khan, Kayhan Kalhor) - Dawn (2003 - The Rain)

pátek, listopadu 11, 2005

Jazz může mít mnoho podob...

... a tu artistní (a pro mě pohříchu možná nejméně přitažlivou) předvedl John Scofield. Hrál skvěle; těžko mohl svoji kytaru ovládat lépe a stejně tak by se těžko hledal někdo, koho by nepřesvědčil svým mistrovstvím. Jenže něco chybělo - sóla nebrala konce, nebylo možné se zastavit a vydechnout, tepající rytmika neustále udávala tempo nekončícím jazzovým improvizacím.



Pak ale přišel moment, kdy se vše jakoby zastavilo a ztichlo; smutná pomalá melodie se mi vkradla do duše, bubny Billa Stewarta a basa Steva Swallowa zvolnily své tempo, vše ztichlo a pomalé kytarové sólo se začalo rozplývat sálem jako řídnoucí dým večerního ohně...

NP Angelo Badalamenti - Mullholland Drive - Love Theme (2001 - Mullholland Drive (OST))

čtvrtek, listopadu 03, 2005

Poslední tango

Jeanne: I don't know what to call you.
Paul: I don't have a name.
...

Jeanne: You're crazy!
...
Paul: You and I are gonna meet here without knowing anything that goes on outside here. OK?
Jeanne: But why?
Paul: Because... Because we don't need names here.

Všechny mé city a emoce jsou najednou pryč; srdce by i nadále chtělo, doufá a věří, nalhává si, ale mozek už je jinde; chce jít dál, objevovat i plenit, dobývat a milovat. Nakonec Ti vše lehce a rychle propluje mezi prsty, ani si toho nevšimneš. Začneš chtít přesně v momentě, kdy já chtít přestanu, začneš mě milovat v okamžiku, kdy už nebudu moci milovat já Tebe, začneš se snažit... ne, to bys nebyla Ty; nezačneš, vím to, přestože uvnitř budeš tak moc chtít...



Paul: Even if a husband lives 200 hundred fucking years, he'll never discover his wife's true nature. I may be able to understand the secrets of the universe, but... I'll never understand the truth about you. Never.

Některé filmy jsou tak dokonalé, že o nich vlastně ani nejde psát. Mají magickou moc; dokáží ovládnout, přikovat neuvěřitelnou silou, umějí uhranout a omámit, dokáží donutit přemýšlet, tolik dávají i berou zároveň, nelze se jim bránit. Ještě dlouho po jejich shlédnutí je mysl zmatená, snaží se pochopit vše, co se událo, vnímá krásu a sílu, přemýšlí o příbězích života a hledá paralely s tím vlastním, který jen tak mimochodem pádí narychlo prožitými dny ke svému prázdnému naplnění.



Jeanne: Why do you hate women?
Paul: Either they always pretend to know who I am, or they pretend I don't know who they are, and that's very boring.

Krása bývá vždy tragická, neodvratitelná, patetická... a silná. Tak jako můj vztah k Tobě. Tak jako Poslední tango v Paříži. Tak jako Marlon Brando, kdy - hraje sám sebe - skládá účty, rekapituluje, ubližuje i miluje, hledá sílu a především odpovědi na všechno, co zůstalo otevřeno i co před lety nenávratně odešlo.



Paul: Really, Marcello, I wonder what she ever saw in you.

Vlastně se začínám těšit; těším se na všechny ty, které přijdou, těším se na to, až je budu poznávat a ony budou poznávat mě, těším se na společné okamžiky, těším se na okouzlení i bolest, těším se z přicházející budoucnosti, byť stále vnímám hořkou minulost s nádechem přítomnosti.



Jeanne: I don't know who he is. He followed me in the street. He tried to rape me. He's a lunatic. I don't know what he's called. I don't know his name. I don't know who he is. He tried to rape me. I don't know. I don't know him. I don't know who he is. He's a lunatic. I don't know his name.

NP Einojuhani Rautavaara - Symphony No. 8 'The Journey' (2001 - Helsinki Philharmonic Orchestra, Leif Segerstam)

úterý, listopadu 01, 2005

Kruh se uzavřel (inside myself)

Jsem opravdu jako Ondřej? Stejně jako v jeho bezvýchodném případě, tak i můj kruh se dnes uzavřel; poslední slova, poslední vysvětlování, poslední naděje, poslední polibky a pohlazení... a pak už jen odchod do mrazivého večera.

Byl tenkrát začátek léta, kdy slunce na litevském pobřeží Baltu tak dlouho zapadalo a já Tě vyzval k otevření hradní brány své duše; souhlasila si a filmový pás tříměsíční lásky se začal pomalu odvíjet vstříc okamžiku svého přetrhnutí.



Teď je listopad a my jsme náš zápas dohráli; oba jsme poražení. Byl to zápas jen na jeden vítězný set, nebo jich bude více? Kdo ví... předsevzetí berou za své a pomalu se dostavují kompromisy běžného života. Míč nakonec zůstal na Tvé straně hřiště... vrátíš ho zpět do hry? Nebo ho necháš ležet a zapadat listím? A dny i nadále poplynou svým unaveným tempem...

NP Nothing; too tired for listening...

neděle, října 30, 2005

Pár posledních vět (inside myself)

Ve stejném čase před sedmi dny jsem ještě žil nadějí, namlouval si nemožné a věřil v zázrak znovuzrození; teď tu sedím, za okny se pohybuje tmou pokrytá krajina a já s konečnou platností vím to, co jsem tušil od samého začátku, byť jsem se to snažil nevnímat a neuvědomovat: nemůžeme spolu být. Je konec.

Byl jsem se dnes projít, hledat odpovědi a cesty života, čistit mysl vnímáním prosluněného podzimního chladu. Najednou, uprostřed cesty, se v jeden moment vše náhle zastavilo a já zůstal na světe sám, byl jsem posledním žijícím člověkem, posledním svého druhu; stál jsem na strništěm pokrytém lánu a v záři zapadajícího slunce vystavoval tvář a tělo foukajícímu větru, který mi bral teplo, ale dával volnost a ukazoval přitom záblesky věčnosti. Byl jsem svobodný, mohl jsem cokoliv - ležet, jít, běžet, stát nebo možná i letět, kdybych býval chtěl.

Jsme hloupí, že jsme vše zničili; budeme si to připomínat po zbytek života a je jedno, jestli jeden více než ten druhý nebo naopak – každý z nás si prožije pár chvil, kdy s pohledem obráceným do minulosti bude sám sebe tázat, bude hledat, odpovídat, litovat i chápat.

Víš, co jsem na Tobě nejvíce miloval? Tvoji jedinečnost a jinakost, která tvoří podstatu Tvé duše a kterou vydechuješ každým svým jednáním a konáním v pravidelných rytmech. Jsou to vlastně možná všechno hlouposti a nepodstatné věci, ale právě ty jsem hledal a hledám a právě takovéhle věci jsi mi ve vrchovaté míře nabízela a dávala.

...

Vždy obnažená záda, v horkém létě i za mrazivých nocí; jistota ublížení sama sobě spojená se samozřejmostí, s jakou tak činíš. Předražené svršky, jejichž cena mnohonásobně převyšuje jejich hodnotu, plný šatník zbytečností a obleků minulosti, to vše v jednolité kombinaci stylu a... samozřejmosti, jak jinak. Samozřejmost, s jakou se tenčil stav Tvého konta; cena byla pro Tebe vždy až tou poslední věcí. Samozřejmost, s kterou jsi si denně myla vlasy, a samozřejmost, s kterou jsi veškeré oblečení prala hned po prvním použití.

Samozřejmost, s jakou si brala moji lásku, jeho lásku i náklonnost těch dalších, samozřejmost, s jakou jsi se vždy snažila stát někde trochu stranou, ruku v bok a lehce opovržlivý úšklebek na rtech. Samozřejmost, s jakou si snášela rány osudu. Samozřejmost, s jakou jsi brala vše, co jsem já i jiní nabízeli, samozřejmost, s jakou si dokázala ranit a ublížit, samozřejmost, s jakou jsi vytvářela auru nedostupné jinakosti a dokonalosti. Samozřejmost, s jakou jsi demonstrovala sílu a odvahu, samozřejmost, s jakou jsi kolem sebe odhazovala napůl vyřešené problémy, které ostatní tak samozřejmě řeší, ale Tobě za to nestojí. Samozřejmost, s jakou jsi si dokázala říci, jak Ti to mám udělat, samozřejmost každého Tvého činu, samozřejmost všech Tvých samozřejmostí...

...

Vím, v čem byla ta chyba – příliš jsem Tě miloval, až příliš moc jsem se Tě snažil učinit šťastnou, až příliš moc jsem s Tebou chtěl zůstat navždy; to vše byl můj jeden velký omyl. Získat jsem Tě mohl pouze svou nedostupností, odstupem a tedy vlastně i tím, že bych Tě ve skutečnosti neměl tolik rád. To je právě ten paradox: aby si mě milovala, musel bych já nemilovat Tebe. Láska je sobecká; podvědomě jsem Tě chtěl vlastnit, ačkoliv reálně jsem si uvědomoval, že bez svobody a volnosti se mnou nikdy nezůstaneš...

Člověk vždy nejvíce touží po tom, co nemůže mít a co je pro něj tudíž nedostupné a vzácné... Ty tak činíš nejvíce; víš to?

...

zdá se laciné co nabízí se samo
potom se diví – je vyprodáno

(Eva Sádecká)

...

Nejsi svatá, to si moc dobře uvědomuji - máš až příliš mnoho chyb na to, aby s Tebou většina protějšků dlouhodobě vydržela. (To samé, pohříchu, ale bohužel platí i pro mne). Jsi víc sobecká, než jsem já (a to už něco znamená), jsi povýšenecká a arogantní, jsi rovněž i... pár dalších přívlastků bych ještě našel, ale je to zbytečné, nemá to smysl; nic Ti nevyčítám. Přál bych si, aby si byla dokázala vystoupit ze svého těla, podívala se na sebe pohledem někoho jiného a stejně tak alespoň jednou viděla náš vztah...

Jak to všechno bylo? Vlak našeho vztahu se rozjel - byli jsme v něm oba dva – pomalu zrychloval, aby jsi ale, nakonec a najednou, z ničeho nic vystoupila... a mně nedala vědět. Já jsem jel dál, ale už sám - Ty jsi byla někde jinde, hledala jiný spoj do jiného města, nechala si mě v mých představách, iluzích a snech.

Víš, co bylo symbolické, co byl onen symbolický zlom? Deset dnů si dokázala nekouřit; pamatuji si, jak jsi na sebe byla pyšná a chtěla, abych byl na Tebe pyšný i já. S první opětovně zapálenou cigaretou přišel i první krok zpět k minulému žití, ke starým pořádkům a zvyklostem, krok zpět do minulosti, o kterém si možná teď myslíš, že je krokem do Tvé nové budoucnosti.

Miloval jsem Tě přes Tvoji nerozhodnost, která Tě tolik ničí (uvědomuješ si to vůbec?), miloval jsem Tě se všemi Tvými chybami, miloval jsem Tě tak, jak je to vůbec možné. To vše je najednou pryč, kolem mě je zase reálný svět; procitám ze snu, otevírám oči, dýchám čerstvý vzduch, vnímám svobodu – je čas jít dál...

NP Jeff Buckley – Hallelujah (1994 - Grace)

čtvrtek, října 27, 2005

Michael Nyman a náš soumrak

Nevím, proč to tak muselo být, proč se to vše muselo stát. Ještě nikdy jsem neviděl nikoho s takovou bezprostřednou a neochvějnou samozřejmostí tolik ničit, devastovat a pálit všechny mosty. Jsi jako mračící se kouzelnice; všechnu moji lásku, kterou jsem k Tobě choval, jsi během několika málo dnů přetavila ve slitinu smutku, lítosti, údivu, zoufalství a zklamání. Proč jsi to udělala? Proč?



Michael Nyman byl jedinečný. Seděli jsme spolu - náš poslední večer. Stavovské divadlo bylo skvělou kulisou Nymanovým minimalistickým kolážím, ve vysokém klenutém stropě se odrážely zvukové přímky Nymanova bandu; amplifikované housle, cello, saxofony, basa i trombóny se s spolu s rytmem udávajícím klavírem rozlévaly prostorem a strhávaly pozorné a otevřené svou upřímnou jinakostí.



Co bylo vrcholem večera? Chasing Sheep Is Best Left To Shepards z Draughtman's Contract? The Heart Asks Pleasure First z filmu Piano, které mám tak rád? Pro mě to byla přídavková Time Lapse z Zed and Two Noughts; neuvěřitelně krásná melodie se rozléhala sálem, dokonalá instrumentace ji směřovala mezi jednotlivé nástroje, srdce se mi zastavovalo... pak skladba dozněla a teprve poté jsem se nadechnul, aby má duše explodovala množstvím absorbované neuchopitelné krásy.

Nikdy nepochopím, proč jsi to udělala. Poslední večeře po koncertě, poslední polibky, poslední záchvěv naděje, která musela umřít. Pak už jen... prázdnota a tma, bílá tma všude kolem, tenčící se víra, vítr foukající do tlejícího listí, slunce zapadající nad mlhavou krajinou, přesvědčování sama sebe, hledání výsledků neřešitelných rovnic...

Mohl jsem se zachránit, mohl jsem Tě zachránit, mohl jsem nás zachránit oba... chybělo tak málo, tak moc málo...

NP John Lennon - God (1970 - John Lennon/Plastic Ono Band)

středa, října 26, 2005

100 dní (inside myself)

Bloumal jsem ulicemi a rozhodoval se, zda se s Tebou večer sejít, sebrat veškerou sílu, odvahu a hrdost, podívat se Ti do očí a udělat onen poslední krok. Neměl bych na to; v momentě, kdy bych ona slova říkal, bych jich zároveň litoval a chtěl je brát zpět - byl bych králem nerozhodnosti právě tak, jako Ty jsi její královnou.

Cekala jsem ze dnesek bude narocny, byla jsem unavena, ale po vcerejsku jsem se citila moc fajn. Vcerejsi vecer byl jeden z tech, na ktere se nezapomina. Prochazet se bosa Krumlovem po fantastickem koncertu... Mas pravdu, cas jakoby se zastavil. Svetla velkomesta lakaji... a k tomu zvuk houkajicich sanitek :-)

Vím, že je konec, ale nedokážu pochopit, proč. Protože jsem Tě tolik miloval? Je mým proviněním má láska k Tobě? Milovala jsi jeho právě proto, že na Tebe tolik kašlal a že si pro něj byla jen hezkým doplňkem jeho života? Zničil jsem náš vztah svojí láskou? Mám pocit, že ano...

Ty jsi blazen :-). Pozvala bych te na navstevu, ale nemam ani co nabidnout...

Cítím se strašně; jako bych ztratil veškerou svou hrdost, která mi je vlastní, všechna je najednou pryč... leží na oltáři naší lásky. Stal jsem se pro Tebe jen pouhou hračkou, lacinou zábavou, rozptýlením ve zlých časech, prostředkem k překlenutí vlastních problémů...

Cim dal tim vic se tesim na chvile stravene s tebou... Dekuji za dnesni exkurzi :-)

Proč? Proč? Proč? Nerozumím... Proč jsi se změnila? Kam se podělo Tvé dobré já, které jsem tolik miloval? Proč jsi alespoň trochu nedávala, proč jsi jen brala? Proč jsi se o mě vlastně nikdy opravdu nezajímala? Najednou jsem pro Tebe byl jen přívažkem bez hodnoty a ceny, vnucujícím se chudákem, bojujícím předem prohranou bitvu...

Tak jsem v poradku doma. Smyla jsem z vlasu pozustatek vcerejsiho vecera a jdu se projit se psy do lesa... Doufam, ze uz jsi na ceste domu.

Miluju Tě! Tolik a tolik, nedokážu Tě přestat milovat, nedokážu se Tě vzdát, nedokážu na Tebe přestat myslet, nedokážu se osvobodit. Jsi teď někde jinde, strašně daleko, Tvé stopy se ztrácí v houstnoucí mlze...

Tak dnes cely den polehavam a ne a ne se vyhrabat z perin. Kez by jsi tu byl alespon se mnou. Jak ty si uzivas volna?

Nechápu Tě, nerozumím Ti. Proč? Má pro Tebe můj svět opravdu tak malou cenu? Myslel jsem, že Ti otevírám oči, ale Ty je zase rychle a líně přivíráš, ztrácíš zájem, už nechceš poznávat, už se nechceš dívat, už nechceš otevřít duši a naslouchat tepajícímu světu...

Uz jsem u maminky ziva a zdrava :-). Kdyz jsem jela domu, zacala jsem se tesit, az ti budu ukazovat, kde jsem vyrustala, studovala, ... Musime to tady vsechno spolu projit...

Proč? Kam jsi se ztratila? Co se stalo? Proč už Tě nezajímám? Dal jsem nám všechno... to je chyba? Hřích? Přestal jsem Tě bavit? Nikdy jsi mi neřekla, co vlastně chceš; poznal jsem Tě jako nikdo jiný, ale ve skutečnosti Tě vlastně vůbec neznám. Nabídl jsem Ti úplně vše, stačilo jen kývnout, otevřít duši, naslouchat se a ptát, začít dávat, začít mě milovat...

Styska se mi. Vcera me to moc nebavilo, tak jsem jela po hodine dom. Ted jsem se usadila na zahrade a zacinam planovat cestu Ceskym Rajem... dnes jsem sehnala i boty do terenu. Moooc se tesim.

Jak jsem se měl nezamilovat? Po tom všem? Co jsi čekala? Že Tě budu využívat a jen si s Tebou hrát? Jsem smutným zlatokopem; doluju z telefonu útržky naší historie, cítím z ní Tvé city, které jsi najednou odhodila dál a nedala mi vědět... Unavil jsem Tě? Chtěl jsem, tolik jsem chtěl... s Tebou žít, bydlet, snít, usínat, otevírat oči, sdílet okamžiky, užívat plynoucí vteřiny...

Zapijte nase vyroci s Tomasem... Mam te moc rada :-)

Co na to říct? Proč jsi najednou přestala chtít? Proč se chceš vracet, proč už nechceš jít dál? Co se stalo? Mé srdce je najednou menší; jeho kus jsi si vzala s sebou, ten krvácející úlomek zůstane už navždy Tvůj, lásko. Vyrvala jsi mi ho z těla s takovou razancí, že jsem nebyl schopen (a vlastně ani ochoten) se bránit, začarovala si mě do podoby spícího vzbuzeného a bdícího spáče, ukázala si mi nehasnoucí světlo, aby si ho hned po té, co jsem se nechal svázat jeho omamujícími paprsky, s krutou elegancí zhasila...

(a vzal jsem telefon a odstranil všechny zprávy)

NP A Silver Mt. Zion - American motor over smoldered field (2003 - This Is Our Punk-Rock, aThree Rusted Satellites Gather & Sing)

neděle, října 23, 2005

Balabánovy smutné nálady

Bylo sobotní ráno, podzimní sychravostí byl prosycen prostor, v němž vydechujeme svoji přesycenost pracovními povinnostmi a své touhy po jiné než jen víkendové svobodě, která je pouhou prázdnou náhražkou našich snů po létání časoprostorem. Vstal jsem, ačkoliv jsem nemusel, posnídal brusinky z igelitového obalu, sbalil se a vyrazil; město bylo v komatu, bylo prázdné, jen neochotně a velmi pomalu se probouzelo do zeboucí nálady podzimního jitra.



Na Vltavě se líně převalovaly chuchvalce mlhy, čekajíce na své rozpuštění prvními slunečními dotyky, slunce ale zůstávalo schováno za šedivostí mračen - nehřálo, jen naznačovalo. Uprostřed plynoucího toku měřil zastavený čas osamocený rybář, schoulený na své bárce v starém kabátě, v jehož kapse byla krabička cigaret tak samozřejmá, jako bývá můj dobyvatelský penis zabořen v Tvém klíně, působíc přitom součin vzrušení, bolesti a krásy.



Čekal jsem, že potkám Jana Balabána, který vlastně musel být malířem toho rána, a zeptám se ho, proč. Proč na mě tak působí, proč z něho mám strach, proč píše o tom, co mě nejvíce trápí, ale přitom se na to strašně bojím myslet, proč mě dokáže znehybnět katarzí, proč mě nutí přemýšlet, proč mě nutí litovat a doufat, proč je tak silný v jednoduchosti a jednoduše silný v krátké údernosti.



Možná že odcházíme i Kudy šel anděl jsou si podobné; nesou v sobě zachmuřenost a odevzdanost černé Ostravy, živé a nedobytné, s tajemnou podvečerností coby poznávacím znamením. Jsou to příběhy života, který žijíc odumírá, jsou to příběhy ztracených snů a nadějí, které vzaly za své v okamžicích svého zrození.



Mačkal jsem spoušť a zvěčňoval krásu okamžiků; bylo sobotní ráno a já se toulal hledaje odpovědi otazníků nahlodávajících mé nitro...

NP Hana Hegerová – Čerešně (2000 – Síň slávy)

Unaven sluncem

Unaven sluncem; přesně tak se cítím. Nemám sílu psát o nevyhnutelném, které se muselo udát, a proto se taky událo.



Jestli existuje něco jako slovanský film, pak jsou Unaveni sluncem jeho ztělesněním. V jednotlivých záběrech jsem rozeznával Menzelovu a Svěrákovu poetiku (nikdy bych nečekal, že na mě může ruský film takto působit), příběh slunečného léta plynul a líně směřoval k tragické kakofonii lidských soumraků, kdy prohrají všichni zúčastnění.

(A Oleg Menšikov sedl ke klavíru a zazněl Franz Liszt...)

NP Franz Liszt - Liebestraum No.3 in A flat major (Evgeny Kissin) (1984 - Historic Russian Archives Vol. 3)

středa, října 19, 2005

Vysočinské nocturno...

Byl to zvláštní večer; byl jsem přítomen, cítil prostupující vibrace a hluk, ale napůl jsem byl vlastně strašně daleko, za hranicemi současnosti a přítomnosti. Khoiba hrála dobře, líbila se mi. Ema měla charisma a uměla zpívat, Filip zvládal ovládat kytary, syntezátor i notebook najednou. Jenže něco chybělo, něco z toho, co dokáže učinit dobré excelentním; podobný pocit jsem už jednou zažil, tenkrát to bylo na koncertě Ohm Square.

Většině písní totiž chyběla duše. Byly zajímavé, neotřelé, dobře interpretované, jenže mráz, který mi měl běhat po zádech, zůstal někde schován. Snad jen dvě skladby byly jiné; uchvacující akordový postup, pomalé intro, razantní nástup, hluková stěna... jsem rád, že jsem tam byl, ty dvě skladby za to stály - zajímavost a originálnost v moři nudy, ale Priessnitz a Iné Kafe pro mě i nadále zůstávají pomyslným vrcholem české hudební kotliny.



Khoiba hrála a já myslel na Tebe. Na to, jak jsi daleko a zároveň blízko, na to, jak moc Tě už znám a zároveň jak moc jsi tajemná, na To, jak mi dokážeš ublížit svou bezprostředností, okázalou soběstačností a přirozeným sebevědomím, stojícím v pozadí Tvých narychlo vyřčených pravd.

Teď tu ležím a Ty ležíš dva metry ode mne; pracuješ pro korporaci a já přemýšlím o nás. Slyšet jsou úhozy prstů na klaviatuře notebooků na pozadí temně dýchajícího ústředního topení... je tu podzim a my jsme stále spolu.

NP Nothing; but today I listened to Najponk’s Autumn in New York (2003) – and it’s really great...

středa, října 12, 2005

Krásná smutnost

Ani vlastně nechci psát, necítím se na to; má duše je sevřená strachem, jehož příčiny mi jsou neznámé a nepochopitelné. Mám strach o Tebe, mám strach o nás, mám strach o to, co je a není mezi námi, mám strach z toho, že by se vše mohlo ztratit a zmizet, aniž bychom dostali alespoň nějakou možnost ovlivňovat a měnit ubíhající čas...



Tak jsem si vlastně v kině připadal, sledujíc Vláčilovo Údolí včel. Nechával jsem se unášet podmanivými obrazy, hrou černobílých stínů, náladami černé, bílé a šedé, naslouchal jsem šumění moře - znám studený Balt, vím, jak je nehostinný, ale přitom krásný - vnímal jsou krutost a hrdost, chápal touhu i posedlost, uvědomoval jsem si kruh osudu, obepínající Ondřeje tak, jak jím snad nikdy nebudu obepnut já. (Jenže já vím, tuším, že přesně po takové cestě půjdu, přestože TAK MOC nechci...).



Je mi smutno, chybíš mi. Co se mezi námi děje? Nerozumím tomu... Je vše v pořádku, jen si něco nalhávám? Nebo Tě ztrácím? Ničím se pro nás, ani nevíš, jak moc...



Žádný z hrdinů nebyl kladný; úplně všichni byli lidmi. Lidmi se všemi ctnostmi i černotami duše, lidmi s divokým srdcem ovládaným touhami, lidmi toužícími po naplnění svých životů. Ondřejův kruh se musel uzavřít, stejně tak jako Armin musel vyhrát svojí prohrou a prohrát svým krvavým vítězstvím...

Těším se na budoucnost, ale přece se jí tolik bojím...

NP Erik Truffaz - Le Soleil D'eline (2005 - Saloua)

sobota, října 08, 2005

Na 130 minut do 60. let...

Šel jsem do kina sám; první podzimní dny s sebou přinesly vlhko a chlad a Ty jsi zvolila klid a teplo domova pro Tvůj plný nos a opuchlé oči. Byl jsem až překvapen, kolik lidí se chce vydat do černobílé minulosti, otevřít duši a přijmout ono nevšední vyprávění plné odvahy, hrdosti, lásky a pomsty.



Smrt si říká Engelchen byl příběh, který mě nemohl neovládnout, bylo v něm totiž až příliš toho, co mám rád - nezdolná vůle, hrdost, touha po vítězství i lásce, jinakost a síla, vzdor, nezměrná touha po svobodě. Je zvláštní, jak silně film působil, jak moderní byl střih a stavba příběhu, jak bylo lehké nechat se přesvědčit a stát se jedním z štvanců klopýtajících deštivým chladem bahnitých horských cest.



40 let; tolik času uplynulo od první filmové klapky. Zvláštní - minimálně 40, to bude i počet nových českých filmů, které nabízejíce jen zoufalou levnou prázdnotu nesahají oněm starým černobílým klenotům ani po kotníky...

NP Ivan Král - Winner Takes All (1995 - Nostalgia)

úterý, října 04, 2005

Podzimní serenáda (inside myself)

Vše se najednou zpomalilo tak neuvěřitelně, že to snad ani není možné a reálné. Myslím mnohem pomaleji, jím mnohem méně, dělám toho tak málo; snad i můj tep je pomalejší, nevím. Je to zvláštní místo, plné samoty, odešlých životů.

Vesnice, která byla kdysi plná života, nyní skomírá a zůstává už jen jako symbol snažení a soužení našich předků, života plného chladných kamenných zdí, brzkého vstávání do mrazivé tmy, večerního obřadného zatápění a stodoly plné vonícího sena.



Je podzim se vším, co k němu patří. Prokřehlý chlad, padající listí, šedivá mračna, provazce deště... Mám rád ten čas - je dost zima na to, aby se člověk rád vracel mezi vyhřáté zdi, ale zároveň dost teplo na to, aby vlhký podvečer lákal k procházce krajinou, která se jen pomalu vzdává požitků léta.

Přemýšlel jsem o nás, o našem vztahu, minulosti i budoucnosti. Mám strach, abych Tě nezadusil, abych se Tě nepokoušel příliš ovládat, abych nechtěl víc, než mám právo chtít. Chci Tě nechat žít, ale zároveň chci být s Tebou; nechci Tě vlastnit, ale ve skutečnosti se tak začínám občas chovat.



Miluji Tě tak, jak jsem toho schopen, chci s Tebou žít, mít děti, ráno vstávat a snídat, večer pomalu usínat, chci s Tebou mluvit o všem, co je podstatné i zbytečné, chci Ti ukázat, co mám rád, chci Tě poznat do posledního detailu, chci se schovávat v Tobě a cítit Tvé horko, chci Tě chránit, chci Tě milovat, chci... Tebe.

Dávám nám vše, co mohu; riskuji... vyhrajeme?

NP Colorfactory – Kiss Me (1996 – Colorfactory)

středa, září 28, 2005

Francouzská nečekanost

Kamarádka byla taková, jako vždy; šťastná, veselá, upřímná, živelná, upovídaná... a neuvěřitelně plná života. Smála jsi se, povídala, čas příjemně plynul a já byl rád, že Tě zase jednou vidím, že jsem s Tebou, že vnímám Tvoji energii a hlad po životě.

Na programu byli francouzští skladatelé; Georges Bizet a Camille Saint-Saëns. Cikánský tanec z opery Dívka z Perthu byl melodický, plný nápadů a nečekaných harmonií a suity z Carmen byly... prostě Carmen - esence muzikálnosti, nápadů a tryskající energie. Publikum bylo vděčné a my s ním.

Vrchol večera byl ale někde jinde. Ne snad v závěrečné 2. symfonii a moll - nebyla špatná, obtížně uchopitelná či snad nudná, nic takového. Plynula rychle, energicky, překvapovala hrdinskými motivy a nápady; jenže ještě před ní, před přestávkou, přišel na pódium rozhodným krokem Tzimon Barto a prvními tóny, které zazněly z koncertního křídla, všechny očaroval.



Doma si asi Koncert pro klavír a orchestr č. 2 g moll nikdy nepustím, je komplikovaný a nepříliš melodický. Jenže v čarodějově podání byl strhující, neopakovatelný a neuvěřitelný, plný nevyčerpatelné síly a energie. Ještě nikdy jsem neviděl tak virtuózní výkon, ještě nikdy jsem nebyl tak blízko hranice lidských schopností, ještě nikdy jsem neviděl tak samozřejmou a bezprostřední dokonalost.

Nebylo to nejlepší klavírní mistrovství, jaké jsem kdy viděl; síla Ivana Moravce či Alfreda Brendela leží někde jinde. Tzimon Barto ale je a zůstane mágem virtuozity, s řeckým kalokagathia jako synonymem své osoby.

NP Hans Zimmer - Roll Tide (1995 - Crimson Tide (OST))