úterý, srpna 29, 2006

Tam, kde končí obzor...



----

Mlha, vlny, sůl... vše bylo cítit ze vzduchu... a od moře stále fouká slaný vítr; až příliš okamžiků a momentů, vše se valí neuvěřitelnou rychlostí, není možné zastavit a čekat a vnímat a nedýchat...



Třeba ten večer, kdy se blížila pevnina, a pod zamračenou oblohou se začaly rýsovat pravidelné stejnokroje větrných elektráren; hejno budoucnosti v oblacích zšeřelého soumraku, mávání unavených perutí pod mračny plnými deště, síla rotujícího zvyku, nemožnost zastavit a odpočinout si...



Chlad, vítr, slunce na pár chvil; okamžiky jara v pozdním létě, pravda na dosah, slunce hřálo napůl schováno, rybářské chatky byly velkolepé svojí obyčejností a ve vzduchu byl cítit ranní rybolov. Zastavený čas - tolikrát zaklínané sousloví, jež v sobě ukrývá pravdu - byl přítomen ve všech předmětech: v potrhaných rybářských sítích, v oprýskaných trámech, v mořem nasáklých pilotách i v mlčenlivých stěnách skal...



Já, Ty a tvoje tápaní... čekané, předvídatelné, ale přece tolik silné... bojuješ svůj zápas, nevíš, hledáš, ptáš se... tak jako já tolikrát. A k tomu Náhoda - taková, jakých je jen pár za život... Jsi stále někde jinde, neuvědomuješ si ubíhající vteřiny, považuješ svět za zkamenělé sousoší, kdy jednotlivé sochy jsou jen herci Tvého života, které můžeš kdykoliv povolat zpět do hry...



Vystřelené šípy na všechny strany, odpovědi, hledání, touhy, naděje... Je toho tolik, tak moc, nelze vše zachytit a popsat, nelze vše zodpovědět a pochopit, minuty tikají, čas je zastaven jen naoko, život tepe svojí neustálou přítomností...



Slunce vychází a hřeje, voda připomíná karibské slunce a jím prohřáté pláže, ptáci křičí píseň svého rodu a já se dívám na vlny narážející na zachmuřené břehy; je najednou podzim, choulím se do všeho možného, cítím chlad míst daleko za polárním kruhem, vnímám nehostinnost jen na chvíli proměněnou v přívětivost několika málo prosluněných okamžiků...



Nevím - chtěl jsem najít pravdu, ale našel jsem jen další příběhy, otevřené, čekající, s otazníky ve svých erbech; vyzvu je na souboj, není jiná cesta – nemůžu jinak, čas vypršel, dny se naplnily a Ty stále tápeš ve svých obavách a ve své minulosti... Sám sebe se ptám, kolik mám vlastně síly; na první pohled tak strašně mnoho, ale ve skutečnosti pochybuji o čemkoliv, o čem je možné alespoň trochu pochybovat...



Cítím to - ten chlad večera, tu slitinu všech pocitů vykovanou z Tvé jedinečnosti, ty nové cesty, ty volající příběhy; tentokráte nechci čekat, už nikdy, už jsem čekal až příliš dlouho, příliš často, příliš...



(Jenže... vůle se vždy zlomí, jsem křehký jako ocel, jež se může rozpadnout na tisíce kousků pouhým nárazem na zem...)



Černá a bílá, pravda a lež, láska a nenávist, přitažlivost a odpuzování se, oheň a voda, vítr a zem... jsem tím vším, cítím se tak, pán všech moří, dobyvatel ztracených světů, král promarněných příležitostí - teď a tady, kdy i o půlnoci jsou vidět v dálce se rýsující obrysy pevniny, ztracen uprostřed Atlantiku, daleko na zamračeném severu...



A vrátím se zpět a budu zase polykat kilometry života, cítit pádící dny rozpouštěné v kyselině pracovních povinností, budu zase plný optimismu a energie jak se patří, zbytečnosti zase ovládnou můj život svojí prázdnotou a já budu mhouřit oči čekaje na zářijové slunce...



NP Godspeed You! Black Emperor - Motherfucker=Redeemer (Part One) (2002 - Yanqui U.X.O.)

čtvrtek, srpna 10, 2006

Rytmus života...

A kapky deště vyťukávají svůj nepravidelný rytmus - soustruhy nezměnitelné skutečnosti - voda stéká po zelené obloze a já jsem uzavřen v centimetrech jehlanovitého prostoru. Prší; znovu a znovu, opakovaně... přitom je ale krásně, vzduch voní nezkažeností a nezávislostí, je cítit volnost a nekonečný prostor...



Nebude se mi chtít zpět; do světa mizejícího jak koncová světla nočního vlaku, kdy čas plyne rychlostí větru a dny pomalu odkapávají do dřezu minulosti, mizejí ve výlevce, naposledy se zatočí ve špinavém víru a odplynou do ztracenosti...



Bylo mi tenkrát tak moc smutno; vyšel jsem ven a potřeboval Tě - tak silně, tak strašně moc jsem Tě potřeboval... Nechtěla jsi, protože jsi nemohla, protože... máš strach, strach ze sebe, ze svých pocitů, ze svých nálad, ze svých výčitek, ze své lásky, ze světa, který je okolo Tebe...



Co bych dělal já? Možná bych také skončil někde u moře, pod šedivou oblohou, ovládnut zimou, třeba bych... kdyby, samé kdyby, žiju v podmiňovacím způsobu, žiju v představách namísto v realitě, čekám, stojím, váhám, ptám se; nedokončené věty odpovídají nedokončeným příběhům, vše do sebe tak moc zapadá...

Čas, který zbývá... kolik ho je? Nekonečné dlouhé vteřiny hledání...

...

NP Karel Kryl - Tekuté písky (1993 - To nejlepší)

čtvrtek, srpna 03, 2006

Dnes...

Dnes mi bylo 27; stále se cítím nedospělý, stále neznám pravdu, utíkám i hledám, stále jsem trochu sobecký a trochu narcistní, stále chci být lepším člověkem, stále věřím ve své sny a ideály, jsem sebelítostivý a přecitlivělý, jsem otevřený a smějící se, stále jsem solitérem pokaždé, kdy je to jen trochu možné, stále jsem náročný, domýšlivý, toužící, obdivující, chybující, plný strachu i zklamání, plný odhodlání i víry, stále jsem... sám sebou.

Dnes jsem tam seděl, pozoroval, mluvil; nejmladší mezi vyvolenými, kteří rozhodovali o osudech desítek lidí... Stále jsem perspektivní, stále překračuji očekávání, stále mám štěstí v ty pravé okamžiky, stále jsem nedošel k cíli cesty, stále ještě nejsem na hranici svých schopností a ambicí... Stále stojím rozkročen na těch dvou cestách, stále zvládám zkloubit své dva světy, stále... žiju.

Dnes jsi mi na dálku přála; stručně, krátce, přesto se závanem naděje...

Dnes... nebo včera? Zítra? Vzdávám to; chci jít dál, přeji si to, prosím o to, modlím se za to... Čekáš někde na mě?

NP Air - Alone in Kyoto (2004 - Talkie Walkie)