Dech

Město ožívá. Je krásné vidět ulice a domy v ranním oparu – člověk vstává o hodinu dříve, ale přeci ve stejný čas. Slunce je schováno za výškovými budovami, Vltava je obalena bělavým hávem ranní mlhy a ranní provoz ještě nenabyl své ničivé síly ucpaných křižovatek i silnic. Bloudím městem s cílem porovnat možnosti, jak jít dál. Ani nevím, jestli to vlastně chci; chci opustit vše, co se týká minulosti, ale stejně tak mám strach z toho, co přijde. Jediná jistota je přítomnost: dnešní den, schůzky, práce, večerní kino, noční osamění, dvě deci červeného a s nimi pár stránek a pár tónů.



Jsem prodejním artiklem a cenným zbožím. Nechávám se měřit a zpovídat, nechávám se nabízet, prodávám sám sebe. I tento trh je rychloobrátkový: vše jako by muselo být hned. Za několik dní už je pozdě! Jako vždy hledám něco, co neexistuje, abych si pak s uspokojením mohl nechat to, co mám. Nebo je to jinak? Svět je nespravedlivý: to, co rozhoduje, člověk nemůže ovlivnit – s tím se musí narodit. Úspěch je primárně podmíněn vrozenými předpoklady; naši startovní pozici si nemůžeme vybrat, ta je nám přidělena. Kdyby se mě někdo zeptal, v čem tkví základ kariérního úspěchu, řekl bych tři věci. Vzdělání; to, co se člověk naučil. Dvacet procent. Kontakty; ti, které člověk zná a kteří znají jeho. Dvacet procent. A to, s čím se člověk narodil. Šedesát Dvacet procent; rozhodující většina menšina. Vytrvalost; dvacet procent. A štěstí; dvacet procent. Děkuji.



Už dávno jsem pochopil, že o filmech nemá smysl cokoliv dopředu číst: když je film špatný, člověk to pozná tak nějak intuitivně sám a dopředu, ale když je film dobrý, tak už nikdy není tak dobrý, jak si ho člověk vysnil: chybí překvapení, síla a pointa. Proto nečtu ani nehledám – důvěřuju. A naslouchám. A proto jsem byl včera zase dojat – nevěděl jsem totiž vůbec, co čekat. A ve filmu byly zase ty podivné náhody a osudy, zvláštní příběh viny a trestu, naděje a vykoupení, začátku a konce. Zvláštní koktejl jako obvykle, namísto násilí tentokrát jemný humor a laskavost, ale někde mimoděk bylo opět schováno varování – žijeme špatně. Trestáme sami sebe svými chybami. Tím, že někomu ublížíme, se nám bolest vrátí mnohanásobně.



NP Mono & World's End Girlfriend – Palmless prayer/Mass murder refrain - 3 (2006 - Palmless prayer - Mass murder refrain)

Kruh se uzavřel

Jak je možno odsoudit něco, co pomíjí? Červánky zániku ozařují všechno kouzlem nostalgie; i gilotinu.



Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech.
Je lepší být s Terezou, anebo zůstat sám?
Neexistuje žádná možnost ověřit, které rozhodnutí je lepší, protože neexistuje žádné srovnání. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy.



Toužil po nich, ale bál se jich. Musil si mezi strachem a touhou vytvořit jakýsi kompromis; nazýval ho slovy „erotické přátelství“. Tvrdil svým milenkám: jen nesentimentální vztah, kdy si jeden nedělá nárok na život a svobodu toho druhého, může přinést oběma štěstí.



Ve chvíli, která následovala po milování, měl nepřekonatelnou touhu zůstat sám; probouzet se uprostřed noci po boku cizí bytosti mu bylo nepříjemné; společné ranní vstávání ho odpuzovalo; netoužil, aby někdo slyšel, jak si v koupelně čistí zuby, a intimita snídaně ve dvou ho nelákala.



Kruh se uzavřel; poslední střípek do mozaiky pocitů a nálad ostrova ztraceného uprostřed Atlantiku. Jeden film, jedna kniha, jedna země a jedna cesta. Když jsem dnes projížděl večerním městem, měl jsem sváteční pocit uskutečněného rozhodnutí – jednou se tam vrátím. Na trvalo. Na pořád. Nevím kdy a nevím s kým, nevím, co budu dělat a kde budu žít, ale vím, že ten ostrov se do mě zaryl tak, jako žádná jiná země na světě, a já mám pocit, že i kdyby nic v mém životě nevyšlo, tak tam budu moci vždy zmizet a ztratit se: nebude to cesta k novému začátku, bude to putování k smysluplnému konci.



Tomáš si říkal: milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě vášně nejen rozdílné, ale téměř protikladné. Láska se neprojevuje touhou po milování (tato touha se vztahuje na nespočetné množství žen), ale touhou po společném spánku (tato touha se vztahuje jen k jediné ženě).



Nikoli nutnost, ale náhoda je plná kouzel. Má-li být láska nezapomenutelná, musí se k ní od první chvíle slétat náhody jak ptáci na ramena Františka z Assisi.



„Budu ti je svlékat, umyju ti je ve vaně a pak ti je přivedu...“ šeptala mu, když byli k sobě přitisknuti. Toužila, aby se stali jednou hermafroditní bytostí a těla jiných žen byla jejich společnou hračkou.



Ale právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabému ublížit.



Otevřel jsem tu knihu a byl zaskočen – na každé stránce bylo něco, co jsem chtěl ukotvit ve své paměti, abych nikdy nezapomněl, a já nevěděl, jak to udělat, protože pak přišla další stránka a s ní další věta i odstavec, a poté další a další, znovu a znovu... Byl jsem ztracen. Tolik odpovědí! Tolik... putoval jsem tou podivnou zemí a někdy po půlnoci četl několik stran v bledém světle odcházejícího soumraku a nastávajícího svítání, upíjel přitom calvados, a pak se díval, procházel a snil...



Ale pak si najednou vzpomněla, že včera, chvíli poté, co se objevil ve dveřích bytu, bilo na kostele šest hodin. Když se poprvé setkali, služba jí končila v šest. Viděla ho sedět před sebou na žluté lavičce a slyšela znít zvony na věži.
Ne, to nebyla pověrčivost, to byl smysl pro krásu, který ji zbavil tísně a naplnil touhou žít. Ptáci náhod se jí znovu slétali na ramena. Měla slzy v očích a byla nesmírně šťastná, že ho slyší dýchat vedle sebe.



Proč tedy myslí každý den na to, že ho jeho milenka opustí? Nemohu to pochopit jinak, než že láska pro něho nebyla prodloužením jeho veřejného života, nýbrž jeho protipólem. Znamenala pro něho touhu odevzdat se milované ženě na milost a nemilost. Ten, kdo se odevzdá tomu druhému jako voják do zajetí, nemůže se ubránit tomu, aby se ptal, kdy ta rána přijde. Proto mohu říci: pro Franze znamenala láska ustavičné očekávání rány.



Milovali se jako nikdy předtím: pro obscénní hry nebylo místa, protože jejich setkání nebylo pokračováním erotických schůzek, kdy pokaždé vymýšleli nějakou novou malou neřest, ale rekapitulací času, zpěvem o jejich společné minulosti, sentimentálním resumé nesentimentálního příběhu, který se ztrácel v dálce.



A dnes jsem naslouchal mužskému sboru, který doprovázel příběh plný tajemství, a kamera, jen tak mimochodem, ukazovala neuvěřitelné scenérie, jež jsem sám viděl loňské léto: zasněžené hory, bouřící moře, déšť a sníh, domy vzdorující chladu a větru, kostely na břehu moře, polámané kříže, zablácená auta, silnice vedoucí pustinou. Island. Neuvěřitelný film. Syrový, drsný a citlivý. Melancholický. A silný; jako to nejsilnější kafe s pořádnou porcí rumu.





Dokud jsou lidé ještě mladí a hudební skladba jejich života je teprve u svých prvních taktů, mohou ji psát společně a vyměňovat si motivy (tak jako si Tomáš a Sabina vyměnili motiv buřinky), ale když se setkají a jsou už starší, jejich hudební skladba je více méně uzavřena a každé slovo, každý předmět znamená něco jiného ve skladbě jednoho i druhého.



Vstal, aby ji přivítal, a ona ho objala a pokryla polibky. Měla strašnou touhu mu říci jako nejbanálnější ze všech žen: Nepouštěj mne, drž mne u sebe, zkroť mne, zotroč mne, buď silný! Ale to byla slova, která nemohla a neuměla vyslovit.
Když ho pustila z objetí, řekla jenom: „Jsem strašně ráda, že jsem s tebou.“ Při její zdrženlivé povaze to bylo nejvíc, co uměla říci.



Franz je silný, ale jeho síla se obrací jen navenek. Vůči lidem, s nimiž žije, které má rád, je slabý. Franzova slabost se jmenuje dobrota. Franz by Sabině nikdy nic neporučil. Nenařídil by jí, jako kdysi Tomáš, aby položila na zem zrcadlo a chodila po něm nahá. Ne že by mu chyběla smyslnost, ale chybí mu síla poručit. Jsou věci, které se dají uskutečnit jen násilím. Tělesná láska není myslitelná bez násilí.



Co na nich hledal? Co ho k nim táhlo? Copak milování není než vděčné opakování téhož?
Není. Vždycky zůstává malé procento nepředstavitelného. Když viděl ženu v šatech, uměl si ovšem přibližně představit, jak bude vypadat nahá (zde jeho zkušenost lékaře doplňovala ještě zkušenost milence), ale mezi přibližností představy a přesností skutečnosti zůstávala malá mezera nepředstavitelného, a ta ho nenechávala v klidu. Pronásledování nepředstavitelného však nekončí objevem nahoty, ale pokračuje dál: jak se bude chovat, až ji svlékne? co bude říkat, až ji bude milovat? v jakých tónech budou znít její vzdechy? jakou grimasu bude mít vepsánu v tváři v chvíli rozkoše?
...
Byla to tedy nikoli touha po požitku (požitek přicházel jako jakási prémie navíc), ale touha zmocnit se světa (otevřít skalpelem ležící tělo světa), co ho hnalo za ženami.



Tomáš otočil klíčem a rozsvítil lustr. Viděla dvě postole přitisknuté k sobě, u jedné z nich noční stolek s lampou, z jejíhož stínidla, vyplašen světlem, se zvedl velký noční motýl a kroužil pokojem. Zezdola slabounce zazníval zvuk klavíru a houslí.



Největší omyl je jen jeden: myslet a přemýšlet, jestli Terezu nebo Sabinu, a mlčky a automaticky u toho předpokládat, že je člověk Tomáš. Jenže ve skutečnosti je člověk Franz – Sabina mu utekla a on na ní přesto pořád myslí, Terezu nikdy nepotkal a to jediné, mezi čím se lze rozhodnout, je duševně rachitická Marie-Claude a mladá naivní obrýlená studentka. Realita není nikdy moc veselá; chybějí v ní sny. A sny jsou zbytečné; chybí v nich realita.



Martin Heidegger prý jednou napsal: „Odříkáváním neztrácíme, odříkáváním získáváme nevyčerpatelné kouzlo prostoty.“



NP Michael Nyman - Candlefire (The Diary of Anne Frank) (2006 – The Piano Sings)

Affair of Love

Pár let; myslím, že to bylo v Aeru, kinu zvláštní atmosféry, již mám rád a stejně tak se mi protiví. Byl jsem tam s Tebou, myslím – tenkrát náš vztah dozníval příběhy posledních vzájemných návštěv, vzdechů, vět i slov. Pamatuji si ten trip-hopový výrazný rytmus; bezútěšně jsem hledal hudební stopy po několik následujících nocí. Pamatuji si, jak Ona byla vyzrále krásná. Vzpomínám, jak On měl charisma utečence. Nechtěl jsem vědět, co vlastně dělají, nebylo to důležité; to důležité, co mě zajímalo, však nevím ani dnes: je to tak správné? Lze to tak? Kde začíná a končí láska a kde začíná a končí sex? Je sex podmnožinou lásky? Nebo jí přesahuje? A kde?



Nemám v tom dodnes jasno a nikdy mít asi nebudu. Zdá se, že obecné pravidlo neexistuje; případ od případu je vše jinak, ověřená pravda končí svým vyvrácením a nově nastolené pravdě nevěřím. Snad jen to, že člověk stejně nakonec chce mít vše najednou, touží a doufá, že jednou vše přijde, snad je to může být odpovědí. Jedna strana trojúhelníku je málo, ať už je jakákoliv.



„Commitment na max, intimacy částečně, passion už dávno není,“ charakterizuje můj přítel vlastní jednou oprašovaný vztah. Stačí to? Stačí to pro vztah – ale nestačí to proto, aby byla jediná. Zase jsme u té stejné otázky: je lepší nedostatečné něco, nebo nic plné naděje? Pořád si myslím, že to druhé. Jak dlouho si to budu myslet?

„Ty jsi měl včera sex, že jsi tak veselý?“ zeptala se ho ráno v kuchyni. Neměl, ale stejně nevěděl, co říci. Obdivuje ji za její nadhled a humor, který je na hraně. Cítí, že s ní chce být – ale stejně tak ví, že včera večer chtěl válčit na jiném poli.

„Nejdůležitější je řízení očekávání,“ říká jiný přítel, můj guru a rádce ve světě osmihodinových směn a občasných večerních přesčasů. Má pravdu.

Ten film byl krásný.



NP Michael Nyman – Zinc Piano (2003 - The Actors (OST))

Ty, který žiješ

Jsou jenom dva druhy mužů. Ti první tvrdí, že ženská krása je rozhodující, že fyzická přitažlivost, charisma, kouzlo osobnosti a krása těla jsou tím nejdůležitějším, co rozhoduje o perspektivě vztahu, protože bez fyzické přitažlivosti dříve nebo později vztah odumře. Ti druzí tvrdí, že krása má sice svou váhu, ale důležitější je krása vnitřní – povaha, vlastnosti, morálka a obětavost. Jací muži jsou lepší? Ti první, pochopitelně: znají pravdu a dokáží ji pojmenovat. Ti druzí jsou povrchnější, než kdokoliv jiný, protože znají pravdu, ale nechtějí si ji přiznat. Nedělají se lepšími jenom před ženami – dělají se lepšími i sami před sebou. Patřím do první skupiny. Naštěstí. A proto zůstávám sám.



Ten film byl plný podivných scén, které měly společné barevné vyznění do šedivého odstínu bílé a chybějící naději. Chybělo slunce a štěstí, příroda a láska, svoboda a cesta kupředu; podivná koláž smutku, beztvaré průměrnosti a denního opakování téhož. To nejhorší z našich životů smícháno do šedivého koktejlu našich každodenních strastí, které vypadají odpudivě na pohled, ale ještě horší jsou ve skutečnosti, neboť reálně si je ani neuvědomujeme, přestože je denně prožíváme. Déšť, zastávka autobusu a v ní plno – nikdo další se už do ní nevejde. Ranní přeplněná tramvaj, mlha, omšelé kabáty a aktovky, cesta do práce. Obtěžující zákazníci a neochotní prodavači. Film o středečním ránu v šedivém podzimu a bezbarvém předjaří.



To, co nás nejvíce drtí, jsou naše ambice. Nic nám není dost, nic nám nestačí. Vždycky chceme více, alespoň o trochu. Proto jsme nešťastní: z drobností, jež nám chybí, stavíme koncentrační tábory marnosti, do nichž se dobrovolně zavíráme, abychom mohli inhalovat plyny sebelítosti a sebedestrukce. Nevíme, zda je lepší druhými, jež žijí jinak než my, opovrhovat, či se jim smát, a stejné pocity ale přitom chováme k těm, kteří jsou na tom stejně jako my. První, čeho si člověk na druhém všimne, je to, co druhému chybí, nebo čeho je navíc. Další přívlastek: 21. století je stoletím negativismu. Nevnímáme pozitivní, raději se soustředíme na chyby. Najdeme-li je – a my je najdeme vždy – je to jen znamení toho, že je to málo. Zase je něco špatně. Zase je čas jít dál. Jsme osamocené ostrůvky sebe sama v oceánu velkoměst a krajin odumírajících postupující zástavbou. Žijeme na vlastním čtverečním metru a nikdo další se k nám nevejde, stejně jako my se nevejdeme k nikomu dalšímu; a pokud snad, tak jen na chvíli, dočasně – chybějící prostor nám najednou začne vadit, naše pohledy začnou těkat v minulosti i kolem nás, a svoboda začne mávat přísliby štěstí. To jediné, co naše štěstí tvoří, jsou totiž jeho přísliby. Jednou tam pojedu. Jednou to udělám. Jednou to zkusím. Jednou se polepším. Jednou si to uvědomím. Jednou to naleznu. Jednou budu šťastný.



Jednou. Ale kdy?



NP The Walkabouts - The Lights Will Stay On (1996 - Devil's Road)

Nic je někdy více než něco...

Pár dnů předtím, než jí zavolal taxi v pozdní noci, inhaloval vůni svobody, toulal se lesoparkem všemi směry, píchal si do žíly vůni lesa, hledal hory uprostřed velkoměsta, snil o neexistenci pondělí, pil krušovické na místech, která tolik znal, proklínal se za to, že neodjel a děkoval za sílu, která mu umožnila zůstat, teleportoval se z periferie do centra a znovu se podivil přemrštěnosti a prázdnotě popcornových velkosálů, a pak najednou seděl bez dechu a hlesu, protože viděl film, kde nakonec nebyla ani špetka naděje, jenom zmar, smutek, bezvěrectví a únava. Tahle země fakt není pro starý.

Carla Jean Moss: You don't have to do this.
Anton Chigurh: [smiles] People always say the same thing.
Carla Jean Moss: What do they say?
Anton Chigurh: They say, "You don't have to do this."



          „Protože nikdo z nás nemůže nic získat, ale rozdíl je, že zatímco já k tomu nemohu i nic ztratit, Ty můžeš ztratit vše,“ konečně řekl ta slova, která ho napadla před několika dny. Nebylo vůbec důležité, co se stalo, důležité bylo, aby se nestalo nic dalšího.
          „Já vím. Jenže si nemůžu pomoct. Strašně moc mě přitahuješ.“
Tok řeči prořízlo nastalé ticho. Musel mlčet, na to se nedalo nic říci; kdyby totiž řekl pravdu, ranil by ji tak, že by se z toho vzpamatovávala měsíce. Čím více ji přitahoval, tím více slábla jeho touha. Všechno bylo jinak, než si představoval. Tělo bylo více ochablé, než před několika týdny, chuť jazyka byla neurčitá a její dech až příliš unavený celým dnem i večerem. Čím více ho chtěla, tím více byl zablokován; neměl vůbec chuť, vůbec na nic, chtěl zavřít oči, po chvilce je otevřít – a být sám.
          „Nic neztratit je více, než nic nezískat. Co Ti vlastně chybí?“ zeptal se nakonec, přestože už dopředu znal odpověď. Byla nasnadě – ostatně sám ji trojúhelník před několika hodina nakreslil pomocí párátek v přítmí blízké restaurace.
          „Chybí mi vášeň.“

Mlčel. To jediné, co jí chybělo, jí nemohl dát. Už ne a už nikdy. Byla to povrchnost? Může být důvodem to, že v hájemství rozkoše kralovala přírodní přirozenost? Nevěřil, že ho to vůbec ještě někdy potká, a přestože vždy věděl, že chybějící kultivace u něj vždy otupuje touhu a povolává zpět zaplašený rozum, stejně byl najednou překvapen tím zničujícím účinkem.
Posadil se na posteli, pak najednou rázně vstal a vzal do ruky o zeď opřenou kytaru. Byla zaprášená; najednou si uvědomil, že hraje už jen v těch podivných večerech, kdy dojdou slova a on chce nechat zatnout kovové struny do neztvrdlých bříšek svých prstů, a nechat přitom prostorem plout pár neuměle vytvořených mollových tónů.
          „Budeme mít ještě šanci?“ špitla, svalujíc na sebe vinu jeho náhle ochablé erekce.
Nerozuměla tomu. Vstát, zvednout se, jít do předsíně, otevřít kabelku, vrátit se, roztrhnout obal, otevřít krabičku, prát se s umělou hmotou, nasazovat, nechat sklouzávat, znovu nasazovat, lehnout si, rozevřít se, čekat, rozechvěně dýchat... kdyby existovala substance přesně opačná účinkům toho nejsilnější afrodiziaka a on jí vypil litr, nemohla zapůsobit silněji, než právě dokonaná zkušenost s klouzajícím prezervativem. Bylo to směšné, tragikomické, smutné a znavené; po pěti letech získal další zkušenost s lapačem touhy.

          „Ten rozdíl mezi námi je, že pro Tebe je důležitější něco, nežli nic, zatímco pro mě je nic daleko cennější, než sebevětší část celku, není-li celek celý. A je to tak v pořádku, Ty žiješ správně – to není žádná výčitka ani nic jiného. Člověk nemůže mít vše a nikdy nemá vše, to jenom já žiju tak, že se nedokážu smířit s tím, že to neuchopitelné a nepolapitelné něco, co bych snad mohl někdy někde získat, chybí...“
I ona mlčela. Najednou bylo vše jasné a zřejmé, oba vystřízlivěli. Na zemi se válely jejich spěšně strhané svršky a na nočním stolku ležela pootevřená krabička kondomů. Topení bylo puštěné naplno, tak jako vždy v podobné situaci, a rozum vítězil na celé čáře. Mělo to být jinak; to dvanáctiminutové čekání na noční odvoz mělo být zaplněné něžnostmi a objetími, sliby a slzami, přáními a otázkami. Jenže oba už něco zažili a proto se jim dařilo neztratit nadhled; neuvědomovali si přitom však, že cynismus je jeho neviditelným bratrem. Oblékli se a on jí doprovodil dolů před vchod. Poslední objetí. Poslední přitisknutí. A pak už jen velká úleva.

Když odjela, vrátil se zpět do pokoje, zatáhnul závěsy a znaveně usednul před odpočívající obrazovku šumějícího počítače. Jedním klikem pak otevřel obsah adresáře Pierrových příběhů. Bylo kolem půlnoci, venku pršelo a ona jela domů za tím, za koho se letos provdá, s kým je už osm let, kdo je mužem jejího života, koho má ráda a kdo ji má rád, a koho před hodinou poprvé ve svém životě podvedla.





NP Paul Cantelon - Theme For The Diving Bell And The Butterfly (2007 - The Diving Bell And The Butterfly (OST))

Přál jsem si být někde jinde, ale nakonec jsem byl rád, že jsem zůstal

Ten večer nezačal dobře, ani dobře neskončil; jen mezihra byla vyjímečná. Chtěl jsem zmizet, opustit zšeřelost páteční noci velkoměsta, ale namísto toho jsem se zavázal ke společným okamžikům, jichž jsem litoval už v době, kdy jsem je přivolával. Nechybělo Ti nic – z pohledu toho pravého pro Tebe. Z mého pohledu jsi měla vše to, co nehledám. Jak rád bych seděl U Hubice, v ráji, jež umožňuje bezbolestně zvedat hladinu triglyceridů nad povolené meze, a potýkal se s točenými desítkami i vůní jehličí! Sny sezónního alkoholika, jehož sezóna získává celoroční charakter; namísto snů jsem se však potýkal s realitou kupy nadějí, jež si mi nakladla na bedra, a v praxi zkoušel techniky asertivity, které Tě měly ochránit před zklamáním z rána. Nakonec to dobře dopadlo: ani jsem se neopil, ani jsem Ti nemusel ráno či večer otevírat domovní vchod. Aktuální cíl všech mých příběhů: vrátit se domů střízlivý a sám.



Rozvláčný začátek se postupem času měnil v přibývající otázky. Vášeň si nás vždy dokáže podmanit: protože je tak moc vzdálena od rozumu. Rozumem toužíme po vášni, protože víme, že nám poskytne něco, na co budeme vždy vzpomínat, ale stejně tak se rozumem vášni bráníme, protože nám většinou začne brát to, co už máme, a co nechceme ztratit. Když nepodlehneme, vyčítáme si to. Když ano, tak taky. Řešení neexistuje: protože i to zřejmé a jediné východisko, které každého napadne a které každý tolikrát zkusil, tj. nedat příležitost, vlastně řešením není: rozum ho nabízí – ale podvědomě se mu přitom brání.



Jediné, pro co žiju, je blížící se útěk. Ještě nikdy jsem nebyl tak daleko, jak budu. Ještě nikdy jsem nebyl tak dlouho pryč, jak budu. A ještě nikdy mi návrat nebyl lhostejný tak moc, jak bude.



NP Eric Satie - 3 Gymnopedies - I - Lent Et Doloureux

Když vlny narážejí na pobřeží...

Vzpomínky. Tenhle film – a hudba k němu – mi připomínají momenty odžitých okamžiků. Je jich tolik! Vzpomínám a vnímám ten pocit, jako by se to stalo včera: byl zářijový večer, já byl tenkrát sám a v kině, které mám rád, ze záhadného důvodu promítali Piano. Ta kopie filmu byla poškrábána jako školní lavice po desetiletích každodenní výuky, obraz byl rozostřen – ale zvuk byl krásný. Pak přišel ten moment. Pláž. Ada s dcerou. Staré piano v dřevěné krabici. Večer, vlny a moře. Hudba a s ní mráz v zádech. The Heart Asks Pleasure First.

Střih. Ještě více do minulosti. Hltal jsem svět objektivem podivných filmů, jež ovládly naše kina začátkem devadesátých let, a nevěděl a nedospěl jsem ještě k poznání, že jsou i jiné cesty, jak nechat promlouvat filmové příběhy do své duše. Byl tenkrát poklidný večer, pokoj byl ztichlý jako obvykle, tma byla vně i vevnitř – jen obrazovka poblikávala namodralým světlem vyprávěného příběhu. Tenkrát jsem ten film viděl poprvé a poprvé slyšel ty neuvěřitelné tóny citového vyděračství. V tom čase jsem vše ještě nedovedl uchopit – ale cítil jsem a věděl, že se jednou budu vracet, protože do mého srdce se zarylo něco, čemu nerozumím, ale co budu chtít jednou rozluštit.

Další střih. O pár let později. Opanovala mě touha nalézt, najít tu jedinou partituru, tu jedinou skladbu. Minuty i hodiny jsem zaplnil zoufalým hledáním, různými vyhledávači a podivnými stránkami. Až pak, najednou a nečekaně, tak jako téměř vždy, jsem nalezl svatý grál toho unaveného večera – přepis tónů, vytvořený někde někým z neznámých důvodů, snad z touhy znovu zapsat slyšené tóny na papír a ochutnat tak omamný pocit jejich tvorby. Vytištění. Otevření piana. A pak přišlo neuvěřitelné trápení; tahle krása je složitá – a láme ruce.



Další střih. Nevím, co bylo dříve. Jestli ten film znovu viděný u mě doma z lože mých matrací, nebo ten večer tenkrát v tom podivném kině, kde za oponou stálo staré piano a sobotní noc byla nekonečná. Vím jen, že Tě to zasáhlo, jak mě tenkrát před lety. Protože tenhle film a jeho skladby v sobě mají kouzlo deštivých odpolední, vzdutých vln oceánu narážejících na promočené pobřeží pod šedivou oblohou, tajemství nevysvětlitelných skutků, nepravděpodobných setkání, melancholického smíření s osudem a stejně tak vzdoru a boje za to podstatné, jediné a nejdůležitější.

Střih. Shlédnutý příběh z asijské sekce festivalu podivností, chuť pokračovat dál a mluvit o čemkoliv – k tomu večeru patřila návštěva japonské restaurace, nemohlo tomu být jinak. Suši na několik způsobů, japonské víno, uvolnění ve ztichlé a prázdné restauraci, kde jediným narušitelem byla tlumená hudba jemně dokreslující náladu pokračujícího večera. Tu hudbu jsem znal; a jako první listopadový sníh mě pokryl svazující pocit, že člověk ví a zná, ale nemůže si vzpomenout – danou skladbu neposlouchá denně, ale zároveň cítí, jak hluboko v něm je. Tápal jsem a trápil se po několik nekonečně dlouhých minut. Pak mi to došlo, náhlým vnuknutím mysli – Dreams of a Journey. The Piano. Michael Nyman.

Geografický střih. Ostrov, na němž je vše, co kdekoliv jinde na téhle planetě, podivná vesnice, podivný kemp, podivný dům. Vešli jsme tenkrát dovnitř, chtějíce zaplašit večer několika pivy, a po objednání jsme šli dál, do toho zvláštního sálu s basketbalovými koši, kde na vyvýšeném podiu stálo koncertní křídlo jako artefakt zosobněné nepatřičnosti. Přišel jsem blíže a zůstal stát, oněmělý úžasem a opařený zároveň. Steinway. Poprvé v životě – a na Islandu. Nebylo co řešit; posadil jsem se, otevřel klaviaturu, a začal hrát. The Heart Asks Pleasure First. V téhle písni je vše, co činí život životem; drama hledání, nalezení i následné ztráty. Harmonie několika mála akordů a k tomu ornamentně zdobená melodie jednoduché krásy. Příběh nekončícího hledání. Láska a život; touha a sny.



Střih. Mé stěny a prostor mezi nimi. Černé piano, koupené na Žižkově v neznámém klavírním bazaru, stojící a čekající na ladiče, který vyrovná frekvence do stejných rozestupů. Na pianu, na jeho horní desce, leží jediná partitura; první, kterou jsem vytisknul. Obsahuje několik zvláštních skladeb, jejichž harmonie jsou původem ze středověkého Skotska a melodie jsou vybarvené mistrem rafinovaných instrumentací, jehož skladby se vždy pyšní rozeznatelným rukopisem svého autorství.

Takovýchto věcí je jen pár; nadčasovost, jež se nikdy nemůže omrzet. Naděje skrytá v bolesti. Láska ukrytá v odříkání. Budoucnost utopená v mlze nemožnosti odejít. Melancholie nepravděpodobného štěstí nadcházejících dnů. Vítr, vlny, moře; svoboda, trápení, láska. Drahokam, který by si mě dříve nebo později stejně našel. The Piano.



ED2K

NP Michael Nyman – Big My Secret (1993 – The Piano (OST))

Film a kniha o lásce

Píšu o tom, co mi chybí. Dívám se na životy jiných a sám sobě předčítám příběhy, které bych chtěl žít. Je mi smutno. Mám vše - ale to nejdůležitější postrádám. Mezi tím, kde jsem, a místem, kde bych chtěl být, je oceán bílé mlhy. Chtěl bych žít v jiném tisíciletí.

Ona byla ve skutečnosti tou, která nebyla v místnosti přítomna. Zamilování ji odhalovalo, jak je ve skutečnosti divná, jak bývá ze zvyku uzavřená ve svých každodenních myšlenkách. Kdykoli se jí Edward zeptal: Jak se máš? Nebo: Na co myslíš?, odpověděla zpravidla nějak nešikovně a trapně. Muselo jí tak dlouho trvat, než přišla na to, že postrádá nějaký jednoduchý duševní trik, který všichni ostatní znají, mechanismus tak obyčejný, že se o něm nikdy nikdo nezmíní, bezprostřední smyslový kontakt s druhými lidmi a událostmi i s vlastními potřebami a tužbami? Celé ty roky žila v izolaci svého vnitřního světa a podivuhodně zároveň izolována sama před sebou, přičemž se nikdy nechtěla a netroufala se ohlížet zpět.



A co jim stojí v cestě? Jejich osobnosti a minulost, jejich nevědomost a strach, ostýchavost, přecitlivělost, nedostatek nároků, zkušeností nebo nenucenosti, a dále pak poslední zbytky náboženských zákazů, jejich angličanství a třídní původ, dějiny samy.



Když na ni myslel, vlastně ho udivovalo, že nechal to děvče s houslemi odejít. Dnes už samozřejmě chápal, že její ponižující návrh nebyl vůbec důležitý. Jediné, co potřebovala, byla jistota jeho lásky a ujištění, že nemusejí nikam spěchat, když mají celý život před sebou. Láska a trpělivost – kdyby jen tak tehdy měl obojí – by jim určitě pomohly všechna úskalí překonat. A jaké nenarozené děti mohly dostat svou příležitost, jaká dívenka se stuhou ve vlasech se mohla stát jeho milovanou příbuznou? Právě tak se může změnit celý běh života – tím, že člověk nic neudělá.



Film o lásce; tenhle film je především o ní. Ve skutečném příběhu, který se odehrál a odehrává, najdeme všechny její formy. Sebelásku, lásku plnou zamilovanosti, vyzrálou lásku živenou odžitou minulostí, lásku k lidem, k práci a ke světu, lásku k pořádku, ke krásným věcem, k humoru – a k životu. Je to zvláštní; už dlouho se mi žádný film nezaryl pod kůži tak, jako tento. Realita vždy zůstane realitou a smyšlenost smyšleností, stárnutí vepsané ve tváři zanáší do srdce stopy smutku, naděje vnáší víru a odhodlání naopak naději. Vyšel jsem ven z toho malého kina, které mám rád, a zamířil jsem na pár plzní na stojáka; někdy člověk jedná bezmyšlenkovitě a automaticky, pod vlivem okolností, emocí a pocitů. Stál jsem, pil, přemýšlel – a v duši cítil podivně krásný smutek...

Dnes ráno jsem se probudil a oči měl plné slz. Probouzím se vždy ve stejný čas bez ohledu na to, kdy jdu spát. Vstal jsem, vytáhnul roletu, otevřel okno a nechal chlad prostoupit mým tělem. Přál jsem si vyklonit se z okna tak, aby mně na tváři mohly ulpět naporcované kusy deště rozkmitané vanoucím větrem. Obloha je šedivá, je zima, nedostatek světla. Přestalo slunce svítit? Je mi smutno; smutno nad tím, že ve hře svého života, kterou hraji sám se sebou, prohrávám...



NP Rogier van Otterloo - Rosa Turbinata (1973 - Turks Fruit (OST))

To, co nevidíme...

Nakonec se narovnám; věřím tomu. Vždycky to tak dělám, musím-li, jsou-li argumenty dostatečně pádné a jiná cesta prakticky neexistuje. Můj alkoholicko-cestovatelský životní lifestyle získal několik trhlin, a já se chci soustředit na to podstatné a nadčasové a omezit to příjemné, ale zbytečné. Začínám rozumět ostatním, kteří jsou stejní jako já, ale v něčem daleko dále než já. Vždycky si připomenu tu jednu Kurtovu větu: tenhle život je nejzajímavější ze všech životů, které budeme žít. Nemá cenu si ho ničit. Dělám si radost nákladnými maličkostmi. Protože on to je dobrý nápad, naslouchat na prvotřídní aparatuře čemukoliv uloženému na terrabytových discích v jiné místnosti, za použití bezdrátové technologie. Protože ono má smysl, konečně si koupit piano a navečer, když člověk přijde z práce, jen tak začít hrát. Stejně tak má smysl pračka se sušičkou. A myčka. A trouba s varnou deskou. Gauč. Několik kytar. Postel. Skříně. Baví mě to. Obyčejný život je daleko více, než blouznění a sny.



Jsem už takový; nedokážu si kupovat obyčejné věci. Nebavily by mne. To je moje prokletí: alergie na obyčejnost. Nemůžu ji vystát, vidět, žít s ní, každodenně ji potkávat, dusit se v ní. Tohle neumím – a asi nikdy nebudu. A další překvapivé zjištění: blahosklonně a lehce ironicky se usmívám nad těmi, kteří se chtějí jen tak bavit bez čehokoliv hlubšího, ale sám dělám to samé, jen možná někde jinde a trochu jinak, přičemž své jednání kořením pocitem odlišnosti od ostatních. Další zbytečná vnitřní touha, která můj život ovlivňuje více, než by měla; tahle snaha o jinakost je exponenciální křivkou, která končí někde v nedohlednu v něčem hodně podivném, čemu bych se neuvěřitelně rád vyhnul, ale pokud se to nepovede, nebude mě to mrzet. Nebo jinak: teď, při pohledu do budoucnosti, si myslím, že mě to nebude mrzet. Pak, v budoucnosti a s pohledem do minulosti, mě to bude mrzet a pálit strašně moc.



Čeho všeho se máme vzdát? Jak moc velký koláč své sobeckosti a vlastního štěstí je třeba ukrojit a rozdělit někde jinde, aby člověk získal vnitřní pocit rovnováhy? Vnitřní rovnováha vytváří tu vnější; jenže my jen bereme, nikde nic nevracíme. Moc dlouho jsme žili ve stínu a o hladu a teď, když je konečně dost světla a pulty pomalu přetékají čímkoliv, co je alespoň trochu zpeněžitelné, v sobě stále máme zakódovanou vnitřní obavu, že vše může okamžitě skončit a staré pořádky se mohou vrátit, a proto konzumujeme a závodíme v tomhle novodobém sportu se všemi, které známe, a chceme si dopřát vrchovatě všeho, co nám bylo odpíráno a někdy i utajeno. Nikdy nebudeme mít dost, dokud kolem nás bude někdo bohatší, úspěšnější a spokojenější. Dokud bude komu závidět, kým se inspirovat, koho obdivovat a koho následovat, budeme neustále tvrdošíjně válčit se světem za svoji dávku konzumně-rodinného štěstí, již si vrazíme do žíly, a přitom budeme snít o lepších zítřcích, jež nikdy nepřijdou, a budeme odsouvat do budoucnosti vše, co se netýká našeho sobeckého štěstí, ale přesahuje někam dále.



Ten film byl výjimečný – nikdy jsem neviděl nic podobného. Na plátně bylo všechno to, o čem podvědomě víme, že existuje, ale nad čím raději zavíráme oči a nechceme o tom nic vědět, abychom se nemuseli trápit a řešit to. Snažíme se posunout náš mozek zpátky do nevědomosti, abychom mohli klidně spát a bezstarostně žít; jenže vždycky, jednou za čas, vytanou na mysl ty stejné otázky. Proč se to děje? Mohu to nějak ovlivnit? Můžu nějak pomoci? A odpověď? Jen to prokleté Já nevím...

NP Jaromír Nohavica – Sloní hřbitovy (2008 – Ikarus)

Stárneme...

John Rambo: Why'd you come back?
Sarah: Waiting for you.
John Rambo: I told you before, I can't help you.
Sarah: Well we need to go and help these people, we're here to make a difference, we believe all lives are special.
John Rambo: Some lives, some not.
Sarah: Really? If everyone thought like you, nothing would ever change.
John Rambo: Nothing does change.
Sarah: Of course it does! Nothing stays the same.
John Rambo: Live your life cause you've got a good one.
Sarah: It's what I'm trying to do!
John Rambo: No, what you're trying to do is change what is.
Sarah: And what is?
John Rambo: Go home.



John J. Rambo: Y'know what you are, what you're made of. War is in your blood. When you're pushed, killing's as easy as breathing.



Byl to zvláštní pocit. Směs lehké ironie, úsměvů, lítosti, nadšení, adrenalinu... a nostalgie. Právě ta byla nejdůležitější. Návrat do dob dávno minulých, kýč prošlapaný tolikrát, že se stává novodobou klasikou a něčím, na co se bude vždycky vzpomínat. Stará škola – žádné digitální hrátky, ale poctivá džungle. Je to plné protikladů: smích ve scénách, jež měly nutit k zamyšlení, cukání hlavou nad množstvím krve kdekoliv; film, o kterém musí člověk přemýšlet. Ne snad proto, že by obsahoval nějaké poselství či myšlenku; proto, že to podstatné, co říká, je schováno. To hlavní poselství, vyřčené mimoděk, je ale zřejmé: stárneme. Ale ještě chceme něco udělat, ještě není konec hry. Ještě ne. Film skončil – a lidé začali tleskat. Zvláštní. Nečekané. Příznačné. Trošku slavností. Nostalgičtí jsme totiž všichni.



John J. Rambo: Live for nothing... Or die for something... Your call.

NP Jerry Goldsmith - It's A Long Road (instrumental) (1982 - Rambo: First Blood (OST))

Měsíc

„Rudolfe, jsi rád, že máš kabát?“
„Moc rád, teto. A děkuju.“
Stál jsem znovu na ulici. Rychle za sebou zavřela dveře, bylo slyšet, jak zevnitř zapadl v zámku klíč. Zůstal jsem za dveřmi, poslouchal její vzdalující se kroky a měl jsem přesně týž pocit, jako bych byl doposud v domě. Viděl jsem tetu, jak otevírá dveře do kuchyně, jak si sedá, bere šití, jak nástěnné hodiny odměřeně a kovově tikají do ticha. Za chvíli se teta podívá na mé sestry a řekne: A o matce se ani nezmínil. Sestry začnou plakat, teta si utře několik slz a všechny tři dohromady budou šťastné.

„Líbilo se ti to? Ano, nebo ne?“
„Ne zas tolik, abych to chtěl zkusit znovu.“
Ztuhl se štětkou v ruce.
„Proboha proč? Byla odporná?“
„To ne.“
„Smrděla?“
„Ne.“
„Tak mluv! Nebyla snad hezká?“
„Byla..., snad byla.“
„Snad,“ smál se Schrader.
A pokračoval:
„Tak vám to teda neklaplo?“
Po chvilce ticha opakoval:
„Tak mluv! Řekni něco!“
„No,“ řekl jsem s rozpaky, „musel jsem s ní celou tu dobu mluvit. Unavovalo mě to.“

„Langu,“ řekl, „vy jste nebezpečný člověk.“
Vrchní dozorce se obrátil a přísně na mě pohlédl.
„A víte, proč jste nebezpečný člověk?“
„Nevím, pane řediteli.“
„Protože jste čestný.“
Zlaté brýle zajiskřily a ředitel pokračoval:
„Všichni čestní lidé jsou nebezpeční. Jenom darebáci jsou neškodní. A víte proč, vrchní dozorce?“
„Protože darebáci jednají jen z osobního zájmu, to je nízké.“

„Tak to tedy vysvětli, Elso.“
Odpověděla:
„Není to ani v tom, že nemluvíš, Rudolfe...“
Zarazila se, slyšel jsem její těžký dech, a pak řekla rozhodně:
„Jsi tak vzdálený, Rudolfe. Někdy, když sedíš u stolu a díváš se do prázdna těma svýma chladnýma očima, mám pocit, jako bych tu vůbec nebyla.“
Chladnýma očima. Schrader mi také připomínal chladné oči. Přinutil jsem se k odpovědi:
„Mám už takovou povahu.“

„Nedalo by se užívat pro zplynování dvou aut místo jednoho? Šlo by to přece rychleji.“
„Ne,“ odpověděl Schmolde, „mám deset plynových komor, do každé se vejdou dvě stovky lidí, ale nikdy nemám víc než čtyři auta schopná provozu. Když dám ke každé komoře jeden kamion, zplynuji za půl hodiny 800 osob. Kdybych dal ke každé komoře dvě auta, zplynoval bych – snad! – 400 osob za čtvrt hodiny. Ve skutečnosti bych tím nic nezískal. Protože by mi pořád ještě zbývaly čtyři stovky na zplynování.“

„Je to rozkaz.“
„Rozkaz,“ posmívala se Elsa.
A rychle skryla svou hlavu do dlaní. Po chvilce jsem k ní přistoupil a chytil ji za ramena. Prudce se roztřásla, vší silou mě odstrčila a řekla prázdným hlasem:
„Nedotýkej se mne!“
Začaly se mi chvět nohy a vykřikl jsem:
„Nemáš právo se mnou takhle jednat. Všechno, co v táboře dělám, dělám na rozkaz! Nejsem za to odpovědný!“

Měsíc svítí zsinalým světlem a je schován za částečky mlhy vznášejícími se někde vysoko ve stratosféře. Je tma, mrzne, a světla oken jsou rozmazána padajícím mrazivým oparem. Mojí duši opanoval zvláštní pocit: uvědomění si, že nejsem na správné cestě. Že se můj život neubírá tak, jak by měl. Že jen zavírám oči před zřejmou skutečností, že má práce neposunuje nikam nikoho dál, nikomu nic nepřináší, nezmenšuje bolest a nespravedlivost tohoto světa ani o píď – namísto toho jen zvětšuje rozdíly a tlačí neuvěřitelnou silou na stále více se rozevírající nůžky. Uzavírám se přede všemi do svého světa objevování stopových množství emocí v čemkoliv, co je neživé, a vyhýbám se všemu živoucímu, co by emoce mohlo vyvolat, ať už ve mně nebo v komkoliv jiném. Občas dělám věci jen proto, že vím, že je správné a žádoucí je dělat, než abych je dělal samozřejmě či z vnitřního přesvědčení. Stále mám pocit, že je na všechno spoustu času a že se nejprve musím vše naučit. Že jednou bude čas se zastavit, vydechnout a být s těmi, které mám rád. Žiju sám a dělám vše proto, aby to tak bylo i nadále. Sblížení s kýmkoliv je pro mě v tuto chvíli neatraktivní stejně, jako návrat kamkoliv do minulosti. Přeji svým láskám štěstí s kradmým pocitem touhy, abych jim někdy chyběl a já mohl alespoň na okamžik cítit pocit zadostiučinění. Jsem jako malý kluk, který si tvrdošíjně hraje na svém pískovišti v době, kdy ostatní už dávno vyrostli, ale on je rád za své pískové hrady, které staví bez ohledu na to, že brzy přijde déšť a ony se přirozeně sesunou k zemi. Nemám rád, když mi někdo něco nařizuje či vytýká; ale ještě více se mi nelíbí, když někdo jen tak mlčí a svým tichem mi dává najevo, že ví, že i já vím o nesprávnosti svého počínání. Chci vymazat všechny své příběhy jako zprávy z telefonu, chci zapomenout na všechna zklamání a zmařené naděje stejně jako na nepřijaté hovory, chci přestat vidět ta těla měnící se postupem času, chci smazat všechny obrazy jako rozmazané fotky v galerii obrázků, chci upgradovat svůj firmware a obnovit defaultní nastavení, chci vymazat všechny své customizace, chci přestat zběsile klikat po domnělých cennostech této planety, chci se zastavit, zklidnit, vyrovnat, vydechnout, pokleknout, rozhlédnout se, sklonit hlavu a říci: jednou se to povede. Ještě máš šanci – být lepším člověkem.

Ty knihy byly nezapomenutelné. Skutečně. První proto, že v ní nebyla naděje. A ta druhá, protože v ní byla.

„Stále se scházíme,“ řekla.
„Ano,“ kývl krejčí. „Každý si odpyká svou odměnu.“
Nepadlo už ani písmeno, a to ani z jedné, ani z druhé strany. Pan Vaksman se díval vytrvale do země. Ale ne, aby si připomněl jeden z nápisů na starých židovských hřbitovech „prach jsi a v prach se obrátíš“, ale proto, že v té chvíli pochopil, proč rasu a příslušnost neurčuje rasa a příslušnost o sobě, nýbrž ti, kteří z obou záležitostí učinili nezbytnost, podmínku; obvinění a zakryli tím sami u sebe to první, totiž rasu, nebo směs ras, a potom svou naprostou nepříslušnost; jinak by to ani nemělo smysl, který to právě takhle mělo.

Ale potom mu už pan Brenske zásadně odpíral pozornost. Jeho pohled už také nebyl upřený, spíše zasněný. Cítil, že už lze udělat všechno; odsouzenec si ještě sám nasadí provaz na krk, protože i pod oprátkou je ochoten věřit, když mu to někdo vhodně namluví, že síra a oheň je cukr a smetana a že si pochutná, až ho pošlou někam, kde ho nikdo nezná. Je samozřejmé, že se klidně odpraví, protože mrtvý už nemůže svědčit proti sobě, že se mýlil. Nanejvýš si ještě zaživa zapláče s provazem pod bradou nebo s prvním douškem plynu v prsou, že to tak nemělo být.

NP John Williams – Theme from Schindler’s List (1994 - Schindler's List (OST))

Haj hou.

Co se týče těch, kdo na tomto hřbitově odděleném od zámku plotem již odpočívali: byli to většinou veronští pěstitelé jablek, jejich manželky a potomci, samí nevýznamní lidé. Mnozí z nich byli nepochybně právě tak nevzdělaní a nevědomí jako Melodie a Isador.
To jest: byli to nevinní lidoopové s omezenými prostředky ke konání zla, což je podle mého názoru, jakožto starého, prachstarého muže, všecko, k čemu byly lidské bytosti od počátku předurčeny.

Týden plný nezodpovězených příběhů bez konce; je to tak lepší. Odmítám na sebe vzít břímě sebemenšího závazku – nechci cítit povinnost, lítost a soucit; to radši nic. Místa, která bych chtěl vidět a navštívit, jsou ohrazena zákazy vjezdu, a ulice a třídy, jež lákají svým prostorem, se zdají nezajímavé a nebezpečné zároveň; to, že do nich člověk vejde, znamená morální závazek, že v nich bude muset nějakou dobu zůstat, i když vůbec nebude chtít.

Eliza a já jsme tenkrát věřili tomu, čemu já věřím dodnes: že pokud se nějaké desítce či více rituálům dostane patřičného klidu a pohody, aby mohly být donekonečna opakovány, může být život zcela bezbolestný.
Ideální život by měl být podle mého jako menuet, virginský rejdovák nebo argentinské tango, jako něco, co lze snadno zvládnout v tanečních.

Jak vlastně žijeme? Náš úkol je najít tu pravou hranici mezi našimi sny a kompromisy, které musíme udělat, a to tak, aby kompromisy byly ještě snesitelné a sny zůstaly ještě sny. Svět nám příliš nepomáhá, spíše nás ještě více svazuje. Jednadvacáté století má jedenáct nových přikázání, tak samozřejmých a tak očividně přístupných všem. Kdo je vymyslel? Jsou tak blízko: stačí vzít do ruky telefon, otevřít zprávy a rozkliknout šablony; na devátém místě je mantra všehomíra: Take te miluji. Co si myslet o světě, v němž ta nejkrásnější věta je uložena jako šablona a vzor tisíckrát opakovaného a opakovatelného?

Musím si dát pozor, abych na tom večírku na oslavu svých narozenin nepřebral. Kdybych se opil, mohl bych hostům vyslepičit tajemství: že život, který nás čeká po smrti, bude nekonečně nudnější, než je tenhle.
Haj hou.

Jste si tak podobné. Kdysi krásný příběh vybledlý ve světle prožitých měsíců a let, láska přetavená do hávu opakované každodennosti a zvykové právo pravidelného milování s klesající mírou opakování. A k tomu kopec naděje – že prsten či změna jména a oznámení i potvrzení mohou něco změnit, že mají moc znovu zažehnout jiskru dávno sfouknutého plamene, že mohou ukázat znovu ztracenou cestu a rozjasnit pobledlé barvy. Až nečekaně jsem opět cítil touhu, když jsem Tě svlékal a Ty jsi se bránila bojujíc s přáním podlehnout; tenhle příběh ještě nemá dopsánu poslední kapitolu. Ještě něco přijde. Musí; cítím to.

Uvědomil jsem ji, že národy ve svých válkách nikdy nemohou spatřovat tragédie, ale rodiny nejen mohou, ale musejí je takto vidět.
Sláva jim!

Haj hou.

NP Sometree - Elephants (Plaza Desesperados 2) (2003 - Moleskine)

Rekonstrukce

Na prahu nekonečna; takhle můžu žít věčně. Přijít, být, jít pryč; vždy za sebou zavřít dveře. Tak moc chci být svobodný, ale přitom sám sebe svazuji závazky, jež si dobrovolně vytvářím. Už se nemohu sebrat a jen tak odejít, už nemohu nechat vše plynout a zmizet, nemohu nepřicházet, nemohu spát do večera, nemohu si dovolit lhostejnost a netečnost, nemohu dělat rozmařilá gesta plynoucí ze sebejistoty vědomí všech dalších možných cest... Nejsem svobodný – a mám pocit, že už nikdy nebudu. A nikdy jsem vlastně nebyl. Vždy jsem dělal vše proto, abych jednou mohl být sám sebou – a teď jím jsem; jenomže cena, kterou platím, je příliš vysoká: až příliš mě má svoboda spoutává...



Z paměti vytahuji dávno viděné příběhy, které do mě zasekly háčky věčnosti. Nevím proč; možná v tom byl jen jeden záběr, jedna věta, jedna skladba – ale někdy i málo stačí. Vrátil jsem se a díval se, po letech ještě jednou; musel jsem. Ty obrazy jsou až příliš silné, snů je daleko více než skutečnosti, barvy jsou lehce rozmazány a v příběhu je všechna bolest nenaplněných pokusů a krása úvodních nadějí. Ten film není povrchní a stejně tak není ona i on; ani nemůžou. Je to jen film, rekonstrukce; ale stejně to bolí. Bije to do očí, přímo to křičí – ta evidentní skutečnost, že city jsou násobeny nemožností druhému zavolat a cíleně ho potkat...



Je to tu zase – století povrchnosti. Technologie nám umožňují mít všechny blízké okolo sebe, ale ve skutečnosti nás od sebe vzdalují. Nic nemá váhu, protože vše je jen otázkou několika vteřin či minut. A všeho je tolik. Nechceš? Nemusíš, jdu dál... Lovci vyhlížejí kusy zvěře z velké dálky, střídmost neexistuje – důležité je urvat si to nejlepší, a když to nevyjde, tak jen to o málo horší... Toulal jsem se a nahlížel do výkladních skříní a pozoroval unavené prodavačky pátečního večera – v pátek večer Praha umírá, je prázdná, odtažitá, mrtvá a děsivá. Přemýšlel jsem o Tobě, hlavní výhře v loterii těch nejvíce dotěrných; vypadáš spokojeně. Hodíte se k sobě. Krásní, úspěšní, chytří. A povrchní. Ale hlavně – šťastní...



Ten pocit prázdnoty, samoty a skutečnosti, že člověk nikam nepatří – je tak moc jednoduché ho zažít! Sobotní večerní vlak, poločas víkendu – všichni už odjeli a nikdo se ještě nevrací. Jen pár zoufalců, unavených chodců a opožděných cestujících dělá společnost nákupčím obtěžkaným taškami s artefakty marnivosti. Venku je temněji než kdykoliv předtím, světla ospale blikají, život je v komatu a čas je spoután svěrací kazajkou neexistence minulosti ani budoucnosti. Je tu jen přítomnost – krásný moment zastavení, ticha a světel za okny...

Nějak nevím, co dál. Jakékoliv rozhodnutí se mi jeví jako ukvapené; stojím a čekám na zázrak příštích dnů a přitom podvědomě chci, aby za mě rozhodnul někdo jiný. Nechci plýtvat energií na žití vlastního života – chci ji utrácet v přemýšlení a tázání se. I já jsem nákupčí – obtěžkán myšlenkami bez hlubší hodnoty, sny bez špetky reálnosti a pocity rozpouštěnými v kyselině minulosti. Stojím na křižovatce tisíce cest – a žádná z nich se mi nezdá dost dobrá. Stojím, dívám se, čekám... Nevím, kam jít. Nevím, jestli mám někam jít. A nevím, jestli mám vůbec chtít...

NP Sufjan Stevens - John Wayne Gacy, Jr. (2005 - Illinoise)