sobota, května 12, 2007

Prázdnota a naplnění

Kde jsme a kam jdeme? Co se děje? Sedím tu a poslouchám Red Sparowes; naproti mně, u okna, sedí krásna žena. Je jedno, jestli jí je čtyřicet nebo padesát, na tomhle vůbec nezáleží, stejně tak jako na skutečnosti, kolik komu zplodila dětí, s kým byla a s kým žila. Jediné, na čem záleží, je to, co je teď a tady: ona tu je, je tu s ním, a oba si toho vzájemně dávají strašně moc. Já tu sedím, přeju jim to – a závidím. Dotyky, pohlazení, úsměvy, svěřování, vyprávění... lásku.



Zbožňuju buranské lahvové pivo, zašlé ubrusy, nevětraný vzduch, padesátileté číšnice, prázdné zatuchlé lokály; co bych dělal bez Českých drah? O dvě minuty jsem nestihl první vlak a následné čekání jsem vyplnil dvěma dvanáctkami v prazvláštní restauraci plné zastaveného času, neexistujících příběhů, unavených spáčů a podivných existencí. Po půl roce znovu stejná zkušenost, stejně neopakovatelná jako ta předchozí, stejně silná i prázdná, stejně zvláštní a stejně tak úplně obyčejně normální.



Žiju - stále, pořád, jak dlouho ještě? Miluju život, přes to všechno a pro to všechno... „Jestli jsi to ještě nepochopil, právě tě opouštím!“, řekla, a já mlčel a vybrnkával e-moll a a-moll akordy na akustické kytaře tak, aby se mi kovové struny co nejvíce zakusovaly do prstů. Je mi to najednou úplně jedno. Byla jsi srab, víš? Něco jako bojovat, snažit se, usilovat, chtít... to je Ti tak vzdáleno, jako mně úcta k čemukoliv, a Tvé snahy nahradit neexistují rodinu kamarády v Tvém okolí jsou stejně tak zbytečné, jako jsou nutné zároveň. Nechápu Tě a rozumím Ti; je to jedno, konec, zbytečná slova a věty...

Mám pocit, že na ničem nezáleží. Na ničem. Na mně, na tom, co přijde a co bylo, na práci, na životě, na mých hodnotách; na ničem. Prostě tu jsme a ráno se probudíme, přežijeme světlo i tmu, usneme pod vlivem, další ráno, další poledne, další večer, ráno, světlo, tma, zase, znovu, zas...

Chtěl bych se vrátit o tisíc let zpět nebo se přemístit o tisíc let dopředu; nemožnost návratu by byla nutno podmínkou tohoto výletu. Tady už nic není; není z čeho brát a co hledat, kompromisy na váze života dávno převážily misku štěstí a naděje. Co tu ještě hledáme? Snad jen to jediné – jiné světy a kraje, neexistující noc a nekončící den, zimu v létě a jaro na podzim...



Srabe! Chápeš to? Mohl jsem to udělat taky, kvůli těm několika hloupostem, které mi vadily; ale proč?

...

Co dál?

Už ani není o čem psát...

Keep up the great life.

NP Red Sparowes - Our Happiest Days Slowly Began To Turn Into Dust. (2006 - Oh God, Lord Of Vengeance, Show Yourself!)