Prší...

... a já dodělávám resty. Tohle je pro všechny, co mají srdce.

Stephan

Padá tma, šero, pomalu začíná noc. Dojedl jsem; všechno, co jsem dnes vpravil do žaludku, jsem si sám uvařil. Nová kuchyň mi začíná sloužit a já prožívám svátek vaření; zvláštní pocit. To, co je pro někoho denním chlebem, nebudu provozovat častěji, než několikrát měsíčně. A někdy ani to ne; nemám tolik času ani trpělivosti, nechce se mi vařit sám pro sebe. Jsem sám. Zoufale sám.

Jsme totiž sami. Všichni. V tomhle podivném století, kdy jsme získali více svobody, než dokážeme unést, zůstáváme sami. Padá tma a přichází další osamělá noc. Snídáme kulturní náhražky s pocitem, že zaženeme samotu, zoufale nacházíme výplně času, abychom na to nemuseli myslet a přiznat si to. Pokolikáté už. Jsme sami. Všechno je jen naoko, přestože se tváříme, že to má smysl, je to to pravé, že právě proto žijeme a dýcháme. Venku odkapává letní noc. Potemnělý pokoj osvětluje jedna slabá lampa. Stephan Micus tiše hraje. Venku se léto právě dostalo do krize středního věku. Světla v protějších oknech pomalu zhasínají; ráno přijde martyrium pravidelné povinnosti.



Je jedno, jestli vedle někdo leží, nebo už dávno odešel. I když někdo je, je strašně daleko. Na jiném břehu, v jiném světadílu. Hodnoty se neprolínají, jsou úplně jiné. Když jeden chce utíkat, druhý chce přicházet. Když jeden chce být neúspěšný, druhý touží po úspěchu. Když jeden chce být sám, druhý touží po společnosti. Na první pohled reklama na úspěšný život; na ten druhý samota, strašná samota. Náhražky a placeba zaplňují bloky hodin jednotlivých dnů. Chybí nadčasovost. Chybí láska. Nikdo už ani neví, co vlastně znamená. Je tak široká, že se do ní vejde cokoliv, a to co by v ní mělo být, je už dávno vypreparováno, spláchnuto, neexistuje; ten malý nejcennější drahokam se ztratil a nikdo už neví, kde je, jak vypadá, jak voní a jak se blýská. Všichni o něm mluví, přidávají a ubírají, touží po něm; jenže to jsou jen zkazky, pochroumané příběhy, nereálné sny.



Nevím, co je horší. Být sám, či sice nebýt, ale ve skutečnosti se cítit ještě osamělejší. Daň svobody je až příliš velká; bere schopnost žít s někým, podřizovat se (ne proto, že člověk musí, ale protože chce), odebírá strach ze ztráty – není totiž už co ztratit. Daň nesvobody je ale velká stejně tak – dříve nebo později přijde samota, i když člověk sám není. Jenže ta samota je nesvobodná – dobrovolný závazek na ramenou, který nejde setřást, batoh na zádech, který v sobě obsahuje kamení odžitých let, kaleidoskop šťastných chvil, které si chceme uchovat, a k tomu spoustu nesplněných snů, zakázaných otázek a balík cest, kterými jsme nemohli či nedokázali jít, a stejně tak ranec příběhů, kterými jsme podvedli toho druhého, sebe sama, své sny, svá předsevzetí a svůj život.

A pak to přichází. Konec. Silnější si ho přiznají; slabí také. Silnější získají svobodu se samotou, danajský to dar. Slabí získají samotu bez svobody; smutné to přiznání bolestné skutečnosti, že vše je pomíjivé, mění se, že po dnu přichází vždy noc, že vlasy mění barvu stářím, těla ochabují, mysl leniví, a vítězí pohodlnost – a poznání. Každý ho má jiné. Proto jsme sami.

NP Stephan Micus - Sara (2008 - Snow)

Tenkrát na Západě

Jsem doma. Ze všech cest, výletů i útěků. Oslava narozenin skončila a já se dívám na Tenkrát na Západě; film, který se mi nikdy nepřestane líbit koncentrací emocí, které v něm jsou, nečernobílostí, hudbou, okázalostí, vyhraněností, krásou a silou. Dabing je strašný; na YouTube pak hledám nejsilnější scény, které v originále mají ještě mnohem více devastující účinek... Skály Monument Valley jsou pozadím obrazů a já vzpomínám na ten čas, kdy jsem tam byl. Přijde mi, že svět se mění. Právě teď. Alespoň pro mě. Jsem na cestě; na útěku před konzumem. To je to, čeho se tolik bojím a z čeho mám takový strach. Z konzumu. Z věčného zatracení, zaprodání se pohodlnosti. Nechci to...



---

Ten kraj je zvláštní; je plný kontrastů. To první, co mě napadlo. Kontrasty. Povrchnost, neupřímnost, hraná srdečnost. A k tomu... koktejl neuvěřitelných setkání a míst.



Jeli jsme south-west loop, protože bylo teprve jaro a severozápad byl stále přikrytý sněhem. Pouštní slunce mě pálilo a spálilo, vzduch se tetelil nad nekonečně rovnými silnicemi, na obzoru zbytky sněhu pokrývaly vrcholy pohoří a při tom všem, při té neuvěřitelně krásně rozlehlé scenérii, jsem cítil omamnou svobodu, svobodu přes to všechno, co jsem musel vytrpět ve velkých městech.



Arches. Canyonlands. Capitol Reef. Zion. Bryce. Každý park měl něco a každý byl něčím unikátní. Nespěchal jsem; nechtěl jsem sedět každý den v autě a ukusovat nekonečné míle namísto oběda. V každém parku alespoň jeden celodenní trek. Viděl jsem většinu oblouků Arches a nechal se přitom sežehnout pouštním sluncem pod jasnou oblohou. V Canyonlands jsem při západu slunce obdivoval nekonečnost prostoru a stejně tak jsem bloudil a hledal věčnost v oblasti Needles; Peak-a-Boo byl název, který mě provedl trekem zde i v Bryce Canyon, místem neuvěřitelné nepředstavitelnosti. A poté Zion. Přežil jsem Angels Landing. A nenechal se spláchnout flash floods v Subway.



Civilizace, která je na křižovatce, která se musí změnit. Musí – a ví o tom. Přílišná závislost na pohonných hmotách, která je trojským koněm, jehož si dříve všichni tak rádi osedlali. Levý pruh čtyřproudé dálnice vyhrazen těm autům, v nichž sedí alespoň dva lidé; jeli jsme v něm sami. Ale mění se to; off-roady a SUV jsou na ústupu a hybridní Toyota Prius je vidět až nečekaně často.



Civilizace na jedno použití. Papírové či plastové tácky, kelímky, příbory. Historie převtělená do současnosti; led na benzínových pumpách a svázané balíky dřeva na oheň pro večerní steaky. Svoboda svázaná pravidly, ale o to větší tím, že pravidla si nikdo nedovolí porušit; jeden z paradoxů, který jsem tam pochopil. A nad tím vším podivná hraná soudržnost a pospolitost oděná v hávu zpocené otylosti, která je všudypřítomná, standardní, normální. „Jak je možné, že na Tvé svatbě jsou všichni tak hubení?“, ptali se kamarádky v Salt Lake City její kolegové. Na té svatbě nebyli všichni hubení. Ale proti tomu, co je zvykem a normou tam, byli štíhlí úplně všichni...



Japonští turisté patří ke Grand Canyonu stejně jako ke Staroměstkému náměstí; nikdo neumí zkombinovat trekové boty s GoreTexem s kalhoty od obleku tak, jako oni. Las Vegas je neony osvětlená oživlá poušť, kde člověk nerozumí, proč to tu všechno je, ale nemá sílu o tom přemýšlet. V Death Valley je venku jako v sauně – a vítr, který jinde chladí, tady připomíná fén na vlasy puštěný na maximum. Sekvoje jsou obrovské tak, že si to nikdo nedovede představit, dokud je neuvidí na vlastní oči – a u nich jsem potkal medvědí rodinku na vzdálenost třiceti metrů. Je to až komické – to, co se u nás radí při setkání s medvědem, platí v USA pouze pro medvěda grizzlyho – pro medvěda hnědého všichni radí „fight back“.



Blížil se večer a my stále stoupali a klesali serpentinami Sierry Nevady; poslední pumpa před národním parkem, plná nádrž, v přehrávači Hana Hegerová, sentiment a nostalgie v duši. Pak se silnice stočila doprava, začala klesat, objevil se tunel, kterým jsme projeli – a pak se nám zastavil dech i srdce. Na něco takového není nikdo nikdy dostatečně připraven. Ten pohled na Yosemitské údolí je neuvěřitelný, naprosto neuvěřitelný. El Capitan. V dálce Half Dome. A na pravé straně Bridalveil Fall. Stáli jsme tam v okouzlení snad hodinu, neschopni slov, a jen se dívali a mlčeli; co taky dělat jiného na takovém místě?



Cesta končila v San Franciscu; když jsme pak přejeli Golden Gate a dostali se na osamělou pláž u Pacifiku, od oceánu vanul silný vítr, byl chlad, vlny omývaly pláž do hladka a slunce pomalu zapadalo. Poprvé u Tichého oceánu. Horizont ztracený v moři.



Jednou se tam vrátím. Je tam až příliš mnoho míst, která chci ještě vidět, zažít, vstřebat a pochopit. Jednou...



NP Ennio Morricone - L'uomo dell'armonica (1968 - Once Upon a Time in the West (OST))

Nějak se to celé nepovedlo. Nebo ano?

Povedlo se mi jediné – dokázat si, proč jsem musel odejít. Protože Ty jsi už dávno někde jinde, náš příběh máš uzavřený v zaprášené poličce minulých let a jen já se dokážu bosý brodit střepy vzpomínek, které si házím před sebe tím, že stále ještě uvažuji o naší budoucnosti. Bylo to tolik jasné; my jsme na povrchu a vždycky budeme. Nic nadčasového. Nic trvalého. Nic...

Ležel jsem tam na chladné zemi a chtěl jít s Tebou nahoru; dávno nešlo o sex, šlo o mnohem víc – o lásku. Chtěl jsem Tě zachránit; zoufalec, dobrák, zbabělec, snílek, chudák. Co víc z toho? Všechno dohromady... Tvůj životní styl se Ti vrátil s takovou razancí, že – doufám – Ti ukázal cestu dál; poslední varování, stále ještě možná bez následků, naposledy... jaká budeš? Ty nechceš lásku a já to nikdy nedokázal pochopit...

Třeba jen potřebuji, aby uvadla Tvá krása. Třeba se potřebuji přestěhovat na jinou planetu. Třeba potřebuji potkat někoho, po jehož těle budu toužit tolik, jako po tom Tvém. Třeba jen potřebuji přestat přemýšlet.

Byl to víkend konce příběhů. Několik desítek hodin, kdy se zvedl vítr a šuměl v korunách stromů mého života. Větve se nakláněly, listí padalo; celý sad ale stále stojí. Sedím teď tam, kde jsem prožil většinu času první třetiny svého života, piju červené, cítím dozvuky nachlazení z páteční opilecké prochladlé noci, kdy jsem ležel tam v centru na zemi před vchodem do Tvých komnat, a cítím, že začínám být vyprahlý. Jako všechny ty americké parky středozápadu uprostřed léta. Čas stojí. Fotím stejné fotky stejného místa. I elektrické dráty stárnou. Barvy se mění. Já ne.

...

Po pár hodinách přišlo ráno a pak odpoledne a já se přesunul z minulosti do přítomnosti, jež nemá budoucnost. Seděl jsem na schodech před tím největším obchodním centrem ze všech a čekal, až vyjdeš ven na sluneční světlo z potemnělého přítmí metra. Dávno už je mi jedno, v čem a kam jdu, a užívám si vágusovské pohody uprostřed konzumního šílenství, v tichu se usmívám plynoucímu času, obtěžkancům v zajetí sobotních ranních igelitek, betonovým nádvořím a samotevíracím dveřím.

Jižní město, koleje, Blanice; vzpomínky. Stoprocentní opice jenom z klubu Blanice. První sex; to zklámání – to je jako všechno?

Seděla jsi pak naproti mně a bylo to skvělé, jako vždy. Bavíš mě a já Tebe. Pili jsme a jedli a čas plynul a já tam nechal dýško jako nikdy v životě; pustil jsem bankomatu žilou, abych přežil léto. „Už ho můžu chytit za ruku, když chci“, odpověděla jsi, když jsem se zeptal, co se změnilo a co je jinak. Namísto banálních frází o vztazích a chození a všech těch nálepkách, které na sebe dáváme a jimiž se svazujeme, jedna prostá všeříkající překrásná věta.

Když jsem Tě svlékal, sám jsem si tím nebyl jist. Jenže v padající tmě se černé duše lépe schovají – a my se museli schovat. Kdyby byl svět černý a bílý, bylo by vše jasné a zřejmé – a Ty bys jela domů a vstoupila do nadcházejícího štěstí. Jenže život má více barev a my jsme několik hodin žili láskou, která umře se svítáním, a když ses pak na mě schoulila po návratu na Zem, tiše jsme leželi a já si jen pamatuju, že pak jsi přišla ze sprchy, já seděl nahý v rozsvíceném pokoji bez záclon všem protějším oknům navzdory a hrál, a když jsem se Tě zeptal, jestli znáš tu scénu s panenkami, tak jsi řekla, že ano, a já hrál a Ty jsi se ke mně přimkla zabalená v bílém ručníku, a kdybych měl v sobě ještě nějaké city, možná by mi do očí vstoupily slzy, na chvíli, na pár prchavých okamžiků...



Max Richter – The Blue Notebooks (2004 – The Blue Notebooks)

Před Cestou

Muž přitáhl chlapce ještě blíž.
Pamatuj si, že co si dáš do hlavy, tam už zůstane napořád, řekl. Měl by ses nad tím zamyslet.
Něco zapomeneš, nebo ne?
To ano. Zapomeneš, co si chceš pamatovat, a pamatuješ si, co chceš zapomenout.

Konečně po čase řádky, které mají smysl. Kde nejde o povrchnost, ale o to nejdůležitější; o život. Všechno do sebe nějak zvláštně pasuje; sedím v zapoceném nakyslém kupé a čtu o mrazivých nocích v temných opuštěných staveních, kde se člověk paradoxně probouzí zpocený a ulepený od tepla z ohně, který si rozdělal uprostřed betonové místnosti z posledních kusů nábytku. Několik hodin strávených s otcem; měli jsme k sobě tak nějak zvláštně blízko. Spojenectví beze slov, pár vět, vědomí přítomnosti toho druhého. Jak dlouho jsem to nezažil? A v knize je to stejně tak; vrátil jsem se do minulosti, kdy jsem byl malý kluk, který potřeboval vše vysvětlit a všemu rozumět. Kdy jsem cítil autoritu, lásku, kdy jsem byl bezbranný a závislý, kdy jsem neviděl a neuvědomoval si nic, co by mi vadilo, čím bych pohrdal a čeho bych se chtěl za každou cenu ve svém životě vyvarovat.

Vzal si od chlapce plechovku, usrkl a zase mu ji vrátil. Vypij si to. Chvíli tu posedíme.
To proto, že už se nikdy další nenapiju, viď?
Nikdy je hodně dlouho.
Tak jo, řekl chlapec.

To podstatné nám uniká, nechápeme to a nevidíme. Tento rok poprvé jsem si uvědomil, jak krásné jsou barvy kolem mne, jež se mění v průběhu času. Že obilí je na začátku jara neuvěřitelně zelené a pak se každým týdnem posunuje směrem ke zlaté, v níž dozraje během léta. Že západ slunce na různých místech planety vypadá vždy jinak, ale pokaždé je nádherný. Čím více na sever, tím více rudé; za pár týdnů tam budu. A nade mnou možná polární záře – chtěl bych ji vidět...

Pořád na tebe musím dávat pozor, řekl chlapec.
Já vím.
Když nedodržíš malé sliby, nedodržíš ani velké. Tak jsi mi to říkal.
Já vím. Jenže u mě to tak není.

Konzervy lunchmeatu, kompoty, fazole se slaninou, benzínový vařič. Každý další den je zázrak, každé ráno více bolí; poslední dny podzimu, které jsou ráno přikryty prvním sněhem. Všechno se může stát, i tohle.

Lidi se vždycky chystali na zítřek. Já to nechápal. Zítřek se totiž nechystal na ně. Zítřek ani netušil, že existujou.

Žánry se slévají dohromady a přestávají se dělit na dobré a špatné, na pokleslé a krásné. Naštěstí. Rozhoduje kvalita. Kdyby Cormac McCarthy tu knihu napsal před dvaceti lety, plavala by někde v proudu ostatních sci-fi apokalyptických příběhů a možná by získala věhlas v úzké skupině úzce zaměřených. Na milost už ale naštěstí bereme všechno, nebo lépe řečeno skoro všechno. Ještě totiž nejsme na konci. Protože definice hodnotného a pokleslého jsou nesmysly, stejně jako definice kýče; kdy to přestaneme řešit? To jediné, co je podstatné, je jednoduchá přímočarost skutečnosti, zda se to danému člověku líbí nebo ne. Zda to chce, či ne. Nechme lidem svobodu... Bývá mi zle z touhy výchovně vzdělávat, opovržlivě a ironicky hodnotit, vysmívat se z můstku podloženého duševně získaným. Kdo hledá, nachází; kdo nehledá, je šťasten v jednodušším světe udržitelné a pojmutelné hojnosti...

NP Paul Cantelon – Opening Titles (2008 – The Other Boleyn Girl (OST))

Všechno má svůj čas...

... a točí se stále dokola, jako hospodářský cyklus. Vždycky, když si vzpomenu na tenhle zápas, si uvědomím jedinečnost těch 90 minut. Krása je všude kolem; i ve sportu.



Nejkrásnější jsou emoce. Poslední vteřiny. Buzzer beater.



A chvíle slávy na vrcholu.



A poslední návrat ze zapomění.



Mám takovéhle momenty rád.

NP Stephan Micus - Morning Breeze (2002 - Towards the Wind (ECM 1804))

Na cestu

Nikdy jsem se k Pearl Jam nedostal, tahle kapela mne minula. Snad to bylo proto, že jejich distortion bylo před lety možná až příliš distorted, možná mi jen chyběl jejich Man Who Sold the World a možná to bylo celé jen tím, že jsem se pohyboval v hudebně úplně jiných sférách. Věděl jsem o nich, slyšel jsem o nich a byl si jist, že se jednou vrátím. Dobré věci neutíkají, naopak – stářím zrají. A čekají. Získávají na ceně.



Když jsem viděl na Febiofestu Útěk do divočiny, nebylo co řešit. Až příliš jsem byl zasažen kombinací toho zvláštního escapist příběhu a hudebních motivů, které ho doprovázely. Michaela Brooka mám rád, ale v tomhle případě to byl Eddie Vedder, kdo se dotknul nadčasovosti svými krátkými i delšími písněmi s poselstvím. Celé album je příliš krátké, písně končí až příliš rychle; jenže právě v tom je celá jeho síla. Že tam není nic navíc, žádná vata ani žádné neúčinné placebo. Žádné zbytečné výpovědi, jimž stejně nikdo nevěří, žádné zbytky z hudební střižny, které zůstaly ležet na zemi a někomu bylo líto je tam nechat, žádná skladba, která se zprotiví po několika přehráních, ať už je důvodem cokoliv.



Vždycky, když slyším Long Nights, mám pocit, že jsem na severu během nekončících dnů polárního léta. A v No Ceiling jsou schovány večery amerického středozápadu a v Society útěk z měst. A Guaranteed je potvrzení toho, že je člověk na správné cestě a že svoboda je strašně důležitá, stejně jako putování.



Neexistuje lepší soundtrack pro útěk před všemi těmi unavujícími součástmi třetího tisíciletí. Až se budu dívat na konci léta na zbarvené listí zrcadlící se v hladinách jezer Laponska, budou mi hrát v hlavě písně z tohoto alba. Nebudu se chtít vrátit, ale budu vědět, že budu moci zase někdy někam utéct, bude-li to zapotřebí. A nebude-li to možné, budu si alespoň moci pustit něco, co mi připomene, co svoboda je, co znamená, co přináší a jaká je její cena.

ED2K.

NP Eddie Vedder – Guaranteed (2007 – Into the Wild (OST))

Přecitlivělost

Vlastně ani nemusí utíkat nějak o překot. Na jeho zpátečním lístku teď jsou vynechána všechna prázdná místa pro stanici cílovou i výchozí a vepíše je tam jako držitel dle svého volného uvážení. A potom, když se nad tím zamyslí, jeho srdce překypuje touhou vyprávět někomu o tomto zařízení na zachycování vody. A pro tohle vyprávění sotva najde lepšího posluchače než někoho tady z vesnice. Když ne dnes, tedy pravděpodobně zítra to někomu všechno poví.
O tom svém útěku může začít přemýšlet až potom, třeba pozítří.

Zvláštní kniha. Jiná, zneklidňující, zraňující a osvobozující. Podivný kafkovský příběh zaplněný pískem, Motýlek utíkající z jeho sevření a přemýšlení o jednosměrných a zpátečních jízdenkách.

--

Jako kdyby mne někdo probudil prudkým zasvícením do obličeje. Mé oči slzí, v hlavě mi třeští a já se snažím vyléčit kapkami fernetu. Připadá mi, že stárnu. Začínám fyzicky odpadávat. Po běhu mě bolí hlava, stejně jako po sedmi pivech. Ničí mě alkohol, ale přesto si nedokážu poručit a nepít. Něco je špatně, cítím to. Tělo mě varuje a já se snažím poslouchat, ale ne vždy se mi to daří. Nedokážu si poručit tolik, jak bych měl, a stále vše jen oddaluji. Chci být lepším člověkem, ale namísto toho porušuji všechno, co by mi mělo být svaté. Klíží se mi oči, ale nechce se mi spát. Mám strach, má vyrovnanost je tatam. V duši je neklid a v hlavě chybí rovnováha. Jako když někdo špatně namontuje závit, nakřivo ob jeden, a pak utahuje. Jde to, chvíli to jde. Drží to. Ale je to špatně.

V místnosti je podivné ticho; jen tikot hodin a šumění ventilátoru mého notebooku, do něhož arytmicky vyťukávám slova a věty. Stárneme. Začínám si uvědomovat, jak je vše starší a opotřebovanější. Dům, terasa, schody, obložení stěn i dlaždice na podlaze. Rodiče, prarodiče, přátelé i já sám. V pokoji je tma – odhrnuji záclonu a dívám se na tmavomodrou oblohu s zčernalými mraky. To jediné mě uklidňuje; noční vzduch, oblaka, mizející světlo, ztichlé hlasy. Někdo startuje auto. Nejsem tu sám; jsem za to rád.

Vím přesně, co nechci. Přečíst všechny podstatné knihy světa. Vidět všechny důležité filmy. Slyšet veškerou krásnou hudbu. Navštívit všechny země, jež stojí za to vidět. Nechci toto vše udělat a vykonat a potom najednou zjistit, že je to špatně. Že jsem šel špatnou cestou. Že vše, co jsem se naučil a dozvěděl, mi je vlastně k ničemu. Nejen, že to nemohu nikomu předat, ale nemohu se toho ani zbavit. Je to pořád se mnou; němá výčitka toho, čím jsem trávil čas, protože jsem chtěl, byť nemusel. A všude okolo mne hořkost nevykonaného. To je to, z čeho mám největší strach. Náklady obětované příležitosti. Náklady obětované příležitosti mého současného životního stylu jsou totiž neuvěřitelně vysoké; utíká mi totiž to nejdůležitější – život. Zapomínám žít v tom svém přemýšlení a útěcích mezi příběhy, které ani nedotahuji do konce. Nejsem šťastný; jen to nalhávám sobě i všem ostatním.

Kdybych měl cigaretu, zapálil bych si. S provinilým pocitem, že bych neměl. A přitom ta nejkrásnější vůně na mě dýchá otevřeným oknem – vůně padající letní noci. Záclona se hýbe v jemných pohybech větru jako tanečnice, lampa svítí namodralým světlem a v mém pokoji leží na stole oznámení o promoci. Zase je to tu. Stárneme. Děsím se, že to podstatné mi uteče, že budu vědět všechno, co jsem kdy chtěl znát, ale zůstanu s tím úplně sám. Nevím, jak najít tu pravou hranici kompromisu, po které se vydám, jak snížit své požadavky, aby se sen mohl naplnit a já přitom nikdy nelitoval, nepochyboval a neváhal. Potřebuji najít to stopové množství svých snů a potřeb, jichž se vzdám, ale přitom to nijak nesníží uspokojení z toho, co získám a budu mít. Buď to takto jde a já budu jednou šťastný, nebo to možné není a já budu pochybovat a tápat do konce života...

Poslouchal jsem Mozarta, ale musel jsem ho vypnout. Dnes bych to nezvládl celé. Dnes ne. Obloha zčernala a mraky už nelze rozeznat. Do pokoje stále fouká noční vzduch a hraje si s bílou záclonou, z ulice zní úryvky hlasů a naproti svítí několik oken. Je klidná usínající noc.

NP Wolfgang Amadeus Mozart - I. INTROITUS - Requiem (Adagio) (Requiem for soloists, chorus, and orchestra, K. 626)

Míjíme se...

Otáčím se na rožni, griluji se ze všech stran. Do ohně odkapávají vzpomínky, syčí a prskají, poslední pohledy zpět se vypařují v šedivém kouři. Ze tmy se na mne dívají oči budoucích příběhů. Nedokážu se pro nic rozhodnout, protože není pro co se rozhodovat. Co chci, nemůžu mít, a o to, co se nabízí, nestojím. Svět se točí v podivném rytmu, potkávám Tě nečekaně v tramvaji a snažím se zapamatovat ty tři minuty Tvé přítomnosti, jež se okamžitě rozplývají jako nezaostřená fotografie. Dával jsem Ti pusu na tvář a přál si, aby tramvaj jela nekonečně dlouho. Štěpánská. Jsi na mě zlá, říkal jsem Ti, a Ty jsi mi říkala, že musíš být. Všechno jsem zapříčinil já. Svou přítomností, tím, že jsem, a tím, že jsem si uvědomil, jakou cenu máš. I.P. Pavlova. Zkomplikoval jsem celý příběh jeho zjednodušením. Je nás moc. Tři je moc. Musím vystoupit...



Ten film. Pohled do minulosti, která ještě nebyla digitální a vlastně ani analogová. Déšť, bláto a sychravé kopce. Ti, co utíkají před svým vlastním osudem, a ti, co ho pokorně přijímají. Dozvuky válečného šílenství jsou nejtragičtější v tom, že je nikdo neočekává a nepočítá s nimi. Proto tolik překvapí a proto tolik bolí. Zase je to tu; řízení očekávání – mantra platící vždy a všude...

Seděl jsem tam, Ty vedle mne a přátelé naproti. Někdy jsem nevěděl co říci, někdy jsem chtěl mlčet, někdy jsem byl v rozpacích a jindy se jen tiše usmíval. Přitahovala jsi mě; až příliš jsi se mi fyzicky líbila. Dýchala z Tebe pěstěná ženskost a já si vědomě i nevědomky nechtěl přiznat, že jsi prázdná. Že kromě té touhy a dychtivosti po úspěchu, která z Tebe sálala, v Tobě už možná nic dalšího není. Jenže to je právě ten paradox toho všeho – pro mě je to, co máš, důležitější než to, co mít nikdy nebudeš. Dobrovolně bych si nasadil španělské boty a nechal se zraňovat Tvoji samozřejmostí v touze ještě několik dní oddálit náš konec a alespoň ještě jednou z Tebe strhat šaty, vypnout mozek a přestat existovat...



Začalo léto, léto svobody. Prázdniny po sedmi letech; nemusím nic, ale všechno můžu. Jsem svobodný a budu svobodný, můžu jet kamkoliv budu chtít a mohu se kdykoliv vrátit, v hlavě se mi rodí podivné plány a já vím, že je musím uskutečnit. Žijeme jenom jednou a já musím poznat, kde jsou mé hranice. Musím to všechno pochopit. Musím narýsovat tlustou čáru, kterou smyje ranní déšť. Musím na všechno zapomenout, i na své vlastní pokřivené názory. Musím začít rozeznávat podstatné od nepodstatného, nutné od zbytečného a trvalé od dočasného. Musím přestat snít o tom, že budu žít, a namísto toho musím žít.

Poslední emaily; kolik jsem jich už četl? Kolik lidí už odešlo? Jsem tu tak dlouho... V tom mém bude poděkování, rozloučení a pak ještě jeden citát.

“Twenty years from now you will be more disappointed by the things that you didn't do than by the ones you did do. So throw off the bowlines. Sail away from the safe harbor. Catch the trade winds in your sails. Explore. Dream. Discover.” -Mark Twain

A pak, na konci, ještě jedna fotografie. Na stěně jedné rotterdamské školy je umístěn zvláštní nápis. Nevím, proč tam je, a nesnažím se ho ani chápat; až příliš se mi líbí svou mnohoznačností. Ale je tam. Je.



NP Michiru Oshima - A Bitter Shout (2005 – One Year in the North (OST))

Helios

Akustická elektronika. Sám nevím, jestli se ten termín používá, nebo jsem vymyslel nový terminus technicus, vzájemně si odporující slova jednoho sousloví. Ale takové to přesně je. Jemné a křehké, elektronické bez těžkých ploch a akustické nadýchanými tóny piana a kytarovými akordy. Ta hudba dýchá, pomalu plyne jako voda v řece v letním večeru, kdy slunce zapadlo a začíná padat rosa a chlad. A stejně tak se hodí k ranním slunečním paprskům prvního jarního dne. A poslednímu teplému odpoledni babího léta.



Dokonalé věci jsou vzácné a tohle album je jednou z nich. Nic na něm nechybí a nic nepřibývá, nespojitelné části přirozeně vytvářejí nerozdělitelný celek hudební symbiózy. Perkuse dokreslují plynoucí harmonie a na tváři se objevuje lehký úsměv spokojené vyrovnanosti. Možná je to smutné, možná melancholické, ale především skladby vyprávějí o tom, co přijde, než o tom, co bylo, odešlo a už není. Jsou o naději, o cestě, o zítřku a o příštím desetiletí.



Nikdy nepřestanu obdivovat hudební všestrannost. Když za skladbami nestojí týmy, ale jednotlivec. Když je album pravdivou výpovědí a ne sebepovedenějším kalkulem. Když jednotlivé skladby přirozeně přecházejí jedna v druhou, přestože jsou odděleny tichem. Když se z jemného stává ještě jemnější a z krásného ještě krásnější. Když se melodie line a větví a skládá tak přirozeně a nenásilně, že je nemožné skladby rozdělit na jejich části. Když je vše tak, jak má být.



Helios stojí někde mimo všechny žánry. Neznám nic podobného, nic tak křehce krásného, hřejivě melancholického a přitom s nadějí, nic tak jemného, citlivého a pravidelně dýchajícího...

ED2K.

NP Helis – Bless This Morning Year (2006 – Eingya)

Tvou vůni cítím dál...

... vždycky si vzpomenu na Davida, když ho vidím, tentýž typ obličeje, tentýž typ člověka, chodí jako on, mluví jako on, dokáže se na lidi dívat stejně upřeně, David, přinejmenším jeden, který mě miloval, možná až moc, tak majetnicky, žárlivě a vášnivě, až mě to dusilo, kdybych měla odvahu vzepřít se mu a nevytratila se ze dne na den jako zloděj, tak jsme ještě mohli být spolu...

Takhle jsem to nechtěl. A takhle jsem to nečekal. Nečekal jsem, že se mi budeš s odstupem času tolik líbit – vůbec přeci nejsi můj typ! Nevěřil jsem, že Tě budu chtít ještě někdy vidět – a teď se mi po Tobě tolik stýská. Nemyslil jsem si, že mi budeš mít co říct – a já stále myslím na věty, které jsi říkala. Jsi daleko a nechceš i nemůžeš mě vidět. Jsi blízko, ale přece tolik vzdálena. Chtěl bych Tě tu teď mít u sebe a hladit jako tenkrát tu noc, kdy jsme pili celý den a v noci nechtěli a nemohli usnout, protože to bylo tolik krásné a byl by to hřích, spát. Nejsi dokonalá – a o to víc Tě mám rád. Chybíš mi...



... dneska jsou chlapi tak strašně komplikovaní, tak nerozhodní, a po světě navíc běhá tolik nezadaných ženských, které jsou hezčí než já, Barbara večer slaví narozeniny v Baronovi, vsadím se, že domů půjdu sama, vítejte na dobytčím trhu, nejdřív jdou na řadu ty hezké a až po nich ty ostatní, doufám, že jsem se nenakazila, kvůli pár aférkám, které se ani nedají označit jako milostné, to už by byl vrchol, chlapi si mě neváží, pohrdají mnou, opouštějí mě ještě dřív, než to ve mně vychladne, nelíbím se jim a sama sobě taky ne, jsem jenom rezervní díra, prasnice, na kterou si vzpomenou k ránu, když už všechny hezčí odešly, a pak ji zahodí jako papírový kapesník...

Chci Tě, protože Tě nemůžu mít. Nebo je to jinak? Jak to mám poznat? Někdy mám pocit, že sám dokážu zvládnout a překonat všechny překážky tohoto světa, a jindy cítím, že bez Tebe nebudu moci ani usnout či vstát. Bylo to jen 22 hodin. 22 hodin, jeden festival, dva kluci s kytarou a hammondkami, 10 piv a jeden calvados, západ slunce na Petříně a jeho východ u Tebe doma. Byl jsem šťastný v té podivné melancholii odcházejícího příběhu...

... sám jsem si pod sebou podřezal větev tím, že jsem vsadil celou kariéru na jeden hypotetickej úspěch, žít znamená učit se prohrávat, už nevím kdo to řekl, nějakej myslitel, co byl módní ve vosumdesátejch, nejspíš Cioran, jo Cioran, tahle věta vážně sedí, je na mě jak ušitá...

Ráno jsem cítil Tvoji vůni na paži a večer jsem začal ztrácet energii, kterou jsi mne nabila. Ležím tu s pocitem, že bych chtěl odejít do vedlejšího pokoje – a v něm Tě najít. Pohladit Tě a zeptat se, dáš-li si čaj či víno. Plácnout nějakou hloupost a zasmát se svému vlastnímu vtipu. Dát Ti pusu na tvář a vdechnout vůni Tvého parfému. Sednout si na postel, dívat se na Tebe a nic neříkat. Jen být s Tebou...

...Audrey, má krásná Andrey de Ribancourt, vzít si tě byla trefa do černého, ale náš společný život je jedna velká rána vedle, krásná Andrey, jsi tak nádherná, dokonalá a bezchybná, že jsem tě nikdy ani nemiloval, naše manželství je jenom honosná fasáda, společenské alibi, každý den se podobá reklamě z mezinárodního módního žurnálu...



Jenže já nemůžu nic, nedokážu nic, nesmím nic. Hraji zakázanou hru na zakázaném území, jsem diverzantem ve svém vlastním týlu; zase jsem si vybral příběh, v němž nemohu vyhrát...

... co tady vlastně dělám, mezi všema těmahle bláznama na n-tou, proč musím dřepět na jejich meetinzích, když jsem ještě pořád ve zkušebce, ale co, aspoň odsaď můžu kdykoliv vypadnout bez výpovědní lhůty, možná ještě není pozdě, nikdy jsem si nedělal iluze, že život ve firmě je peříčko, ale že až takhle, když vidím, jak jsou tady lidi nespokojení, nešťastní, zatrpklí a ubuovsky posedlí mocí, tak mám chuť prásknout do bot a vícekrát sem nepáchnout...

NP Esbjörn Svensson Trio – Winter in Venice (1996 - Winter in Venice)

Wanna see you again before you leave...

Ovládla mne úzkost. Strach z toho, že jsem na špatné cestě, že jsem minul ukazatel pěšiny za štěstím a dál se vzdaluji podivnou klikatící se stezkou směrem k prázdnotě. Začínám se bát sebe sama. Zvyknul jsem si na absolutní svobodu; vše je vždy a pouze po mém, řídím se pouze vlastními pocity a rozhodnutími, která mne baví dělat. Jsem nepřizpůsobivý, neochotný dělat kompromisy, antisociální v touze vyhýbat se davům i skupinám. Mám pocit, že když někoho potkám, nevím vlastně, co říct; napadne mě tisíc vět zároveň a já raději mlčím. Pochybuji neustále o všech svých pravdách a rozhodnutích. Nostalgicky odvracím svůj pohled do minulosti a zbytečně se pohybuji v rovinách kondicionálů. Vypěstoval jsem si závislost na melancholii; mám pocit, že bez ní by život nebyl úplný, jenže si nechci uvědomit, že tato má závislost je až příliš v protikladu s mým osobním štěstím...



Můj mozek je defektní. Když jsem Ti to psal a vztáhnul k Tobě, urazila jsi se. Nechápal jsem to a ani teď to nechápu; vždyť to přeci nejde, žít s pocitem vlastní dokonalosti. Dokonalí můžeme být jen na povrchu; neustále se o to snažíme, chceme vypadat, že žijeme v absolutním štěstí, a stejně tak se snažíme o dokonalost vnitřní – jenže té nikdy nemůžeme dosáhnout. Naštěstí: protože pak bychom zůstali sami, navždycky...



Mám pocit, že většina věcí, co člověk dělá, je jenom náhražka něčeho jiného, po čem touží. Problém ale je, že vlastně nevíme čeho, protože obvykle chceme něco jiného, než co máme. Nebo hledáme důvody, proč to, co máme, je nám málo. Asi je pohodlnější snít a litovat celý život, že nám něco uteklo, nežli se pořádně o to svoje štěstí snažit a umět si ten život užít...

Pro tohle jsem Tě vždycky chtěl, i když jsem Tě neznal a neznám. Protože to je to Tvé tajemství. Nevyčerpatelná studnice vět a názorů, schovaná někde hluboko za Tvýma očima, a k tomu ráznost a rozhodnost. Vždy mi píšeš, že jsi slabá, ale ve skutečnosti je právě v této Tvé slabosti neuvěřitelná síla. Tvé štěstí bude jednou postaveno právě na tom, že jsi slabá, to je a bude největší paradox Tvého života, který Ti dříve nebo později dojde, pokud se tak již nestalo...



Nikdo Ti nedá odpovědi, bohužel. Nebo možná bohudík. Stejně bychom jim nevěřili a zkoušeli bychom stále dokola objevovat to, co bylo objeveno už dávno, ve snaze zjistit něco převratného. Nietzsche říká, že každý si musí zvolit svůj život, musí ho žít, místo aby jím byl žit. Vzkazuje nám, že máme žít svůj život tak, abychom byli ochotni tentýž život navěky opakovat. Byl bys ochoten do věčnosti znovu a znovu přesně opakovat život, který žiješ? Zvláštní myšlenkový experiment...

Seděl jsem tam a propadal se do propasti skepse a bolesti. Chápal, poznával, díval se a rozuměl. Cítil tu bolest a nemožnost najít cestu ven. Pocity, které se vzájemně vylučují. Rozhodnutí, jež neplatí už v okamžiku, kdy jsou učiněna. Rozmazanost toho, co bylo, a bezbarvost všeho, co má přijít. Ten pocit, kdy člověk zjistí, že splněním svého snu se stane nešťastným...



Nikdy na lidech nepřestanu obdivovat schopnost nepřemýšlet. Neptat se a netázat. Nehledat. Neřešit smysl toho všeho. Čtyřicet hodin týdně pracujeme, abychom si mohli koupit pár hrstí svobody, a zavíráme oči nad tím, že naše práce ostatním vlastně nic nepřináší – jen zvětšuje sociální rozdíly a rozevírá nůžky. Čím nesplnitelnější jsou naše sny, tím jásavější a lákavější barvy mají. Chybí nám pokora, protože žijeme proto, abychom si užili, a ne proto, abychom přežili. Když lidé museli o život bojovat, když přežít bylo tak nesamozřejmé, když každý další den byl zázrak, když vše bylo naopak, než je teď... v těch dobách nebyla příležitost plýtvat život zbytečnými otázkami...

NP Sigur Rós – All Allright (2008 - Međ Suđ í Eyrum Viđ Spilum Endalaust)

Nostalgie. Again.

David hrál a Aga zpívala. Mimozemský kytarový bůh, který hraje tak nenuceně a přirozeně, jako ostatní dýchají. Kluk z jiného světa, který přísedící občas podaruje závanem věčnosti a dotekem neskutečné krásy. Malý princ kytarového jazzu této galaxie. Mirek Dušín, snílek poloteskných snížených akordů, neokázalý surfař kytarových strun. Tichý romantik, básník jemné distorze, jehož tóny jsou ostré a čisté jako fotografie v dokonalém světle. Bylo to krásné jako ticho...



Od začátku to byl omyl. Věděl jsem to. Netěšil jsem se. Nechtěl jsem tam jít. Ale přesto jsem šel...

Snad proto, že jsi chytrá, překvapivá, vzdělaná a sečtělá. A upřímná. Jenže... to je všechno. Kdybys četla tyto řádky, bylo by to, jako by Tě někdo lámal v kole. Nelíbíš se mi, vůbec mě nepřitahuješ. Pneumatika kolem pasu. Vous nad horním rtem. Mateřská znaménka po těle. Vůně potu namísto parfému. Nenucenost, s kterou jsi nechala veškeré placení na mně. I kdybych se sebevíc opil a Ty jsi byla poslední žena na světě, stejně bych si přál odejít sám a probudit se sám...

A pak to nejhorší, co jsi mi mohla udělat. Vším tím, co nemáš, jsi ve mně zapálila vlnu nostalgie. A já pak, na jazyku s odeznívající chutí calvadosu, jsem plápolal cestou domů v omamných představách návratu k té jediné, jež mě dokázala přinutit přestat myslet svou živočišností, tolik nečekanou v tom pěstěném a dokonalém zevnějšku. Zase několik hodin v minulosti; návrat opepřený tím, že jsi se nečekaně ozvala. Nečekaně... čekal jsem to. Čekal jsem na to. Odcházím; už se nebudeme náhodně potkávat, míjet, dívat se na sebe. Zmizím. Zůstanou jen vzpomínky a pár fotografií. Kopec nostalgie. A ta nejprokletější otázka na světě: proč ne já?



Nic se neděje. Mám pocit, že jsem přestal žít, a je mi dobře a podivně zvláštně zároveň. Něco mi chybí. Bojím se to pojmenovat...

NP Henrik Górecki – Symphony No.3 Op.36: III. Lento (cantabile semplice) (Antoni Wit, Katowice Radio Symphony Orchestra)

Ólafur

Ztratil jsem se v oblacích vlastního nezájmu o cokoliv; můj aktuální pocit, s nímž denně bojuji, vyvracím a potvrzuji, zpochybňuji a upevňuji zároveň. Právě nyní rýsuji tlustou hranici mezi minulostí a budoucností, nevědomky a mimoděk, tak, že tomu vlastně ani nerozumím a nechápu to. V září na mě padne gilotina přehnaných očekávání a já budu muset splácet to, co budu odebírat. Závozník budoucích obchodů a doručitel bezchybných řešení. Někde na východě budu bojovat každodenní boje s nedostatkem čehokoliv, co bude třeba, a už teď vím, že to bude šťastný čas – protože nebude prostor přemýšlet nad zbytečnostmi, trápit se hloupostmi, nostalgicky se dívat nazpět a utápět se v melancholické sebelítosti...



Nevím, jak to popsat. Chtěl jsem Tě. Tvářila ses, že rozumíš čemukoliv na této planetě, a já recipročně působil jako znalec vesmíru. Čas nám utíkal mezi prsty a nikdo z nás si nepřál konec probíhajícího svěřování myšlenek, dojmů i pocitů, a někdy nad ránem jsem pak zapomněl na všechna svá přikázání a to jediné, co jsem chtěl, bylo dotáhnout vše do konce, a nakonec, díkybohu, to poslední štěstí, které mě tu noc potkalo, bylo probudit se ráno sám, jen s matnou vzpomínkou na předcházejících pár hodin, a bylo to opravdu štěstí, protože jinak bychom se proklínali za to, že jsme posunuli světové strany a přetočili magnetickou střelku kompasu, a takto to jediné, co jsem mohl a chtěl udělat, bylo Ti poděkovat, poděkovat velkými písmeny...

Zvláštní večer. Ólafur pomalu hrál a smyčcové plochy se rozlévaly ztichlým klubem, na jehož podlaze nezvykle v sedě a na zemi poslouchali všichni ty zvláštní koláže, a když jsem pak s Ólafurem mluvil, tak jsem mu řekl, že to bylo jako soundtrack pro tu zvláštní zemi, kde jsem vloni byl, a zeptal se ho na Jóhanna Jóhannssona a jeho Englabörn, a nakonec jsem mu popřál hodně štěstí a v mých slovech byl přitom vděk za tu zvláštní, tolik nepravděpodobnou a nečekanou hodinu, jež byla předehrou pro příběh noci nad ránem...



Slunce se skrývá za padající mlhou a ve sluchátkách slyším Ursulu Buendíu; a já jsem opravdu dezolát, dezolát vlastních snů a nesplnitelných tužeb, blázen, který si namlouvá, že nalezl vyrovnanost. Ve skutečnosti se pouze smiřuji s vlastní nemohoucností, neschopností, netaktností a nenechávám se přitom nahlodat ničím, co by mohlo změnit mé směřování do světa zavřených oken, celodenní tmy, hučících ventilátorů i betonových stěn... Nevím. Třeba je to jinak. Dno je dobrý na to, aby sis ho prohlíd.

Vyrovnanost je krásná. A samota důležitá. Stavím základní stavební kameny své budoucnosti.

NP Vypsaná fixa – Papírová hyena (2007 – Fenomén)

V zajetí nostalgie

Seděla jsi tam, nejkrásnější mezi všemi, křehká a zranitelná jako vždy, vzbuzující touhu Tě ochránit a unést do jiného bezpečnějšího světa, v němž bychom byli sami, jen Ty a já, s mořem času na poznání jeden druhého...

Nestihli jsme to; nic jsme nestihli. Poznat se. Někam spolu jet. Přestat se bát. Smířit se s nedokonalostí a chybami toho druhého. Jsi nejplatoničtější z mých platonických lásek; nejvíce jsem Tě chtěl, nejvíce jsem po Tobě toužil – a když jsem Tě získal, nedokázal jsem se změnit, opustit minulý svět... Milovat se s Tebou mělo podivnou příchuť ubližování a zraňování, v Tvých očích byla vždy schována němá výčitka – a já byl paralyzován, neschopen čehokoliv...

Přesto věděl až tuze dobře, z čeho vzešlo tak náhle toto pokušení. Byla to touha utéci, to si přiznal, touha po dálkách a po něčem novém, dychtivá touha osvobodit se, shodit ze sebe břímě a zapomenout – puzení utéci od díla, od každodennosti strnulé, studené a vášnivé služby.

Proč?

Jste moje osudové ženy. Ztratil jsem vás, protože jsem vás nikdy nezískal. Ty a ona. Tebe jsem ztratil kvůli ní a jí jsem nezískal kvůli sobě.

Nechci se vracet. Nechci a přitom po tom toužím. Po klidu. Po Tobě. Chtěl bych Tě zachránit. Vzdát se svých útěků, abych mohl zůstat s Tebou. Chci s Tebou mít děti. Chci každé ráno stejné jako to předchozí. Večer postavit na pravidelných rituálech. Chtěl bych přestat hledat štěstí v tónech, cestách, filmech a knihách, chtěl bych začít hledat štěstí v nás. Chtěl bych, aby se kruh uzavřel...

Byl krásnější, než se dá říci, a Aschenbach si jako už tolikrát s bolestí uvědomil, že slovo může smyslovou krásu jen velebit, nikoliv vyjádřit.

Mám chuť vidět s Tebou Mýrin a pak se sebrat, sbalit se – a odjet tam, na ten ostrov, kde bychom mohli být sami, sami sebou, sami spolu, sami dva, sami s naší budoucností...

NP Ólafur Arnalds – Haust (2006 - Variations Of Static)

Vše, co jsem prohrál...

Ležel jsem na trávě, upíjel pivo, bavil se s přáteli a cítil palčivost nutnosti blížícího se rozhodnutí. Slunce bylo schováno za mraky a přesto tak nějak podivně hřálo. Měl jsem pocit, že tam nepatřím; už ne. Jenže pochybnosti nikdy nemizí, nikdy a v ničem... A pak jsem Tě uviděl. Jen tak mimoděk; stála jsi na okraji záběru toho filmového obrazu, a řemeny Tě svázaly bezpečím. Pak jsi začala stoupat a ladně a nebojácně postupovat výš a výš po stěně, kterou tam pro nás vztyčili... Zastavilo se mi srdce, tak jako vždy v podobné situaci. Zase jsem to měl před očima: ty hebké nohy, které tolik voněly a které sis nemusela nikdy holit. Drobnost, na kterou nikdy nezapomenu. A všechno to ostatní, co se mi občas za krutých nocí vrací v podobě neuvěřitelně silných snů, a já se nad ránem v polospánku modlím, aby ten krásný sen nikdy neskončil, protože vím, že vystřízlivění do reality v zapoceném autobusu jedoucím do klimatizovaného openspacu bude tak moc trpké, jako pohled na to, jak si se spustila po laně, on přišel, a spolu jste odešli v láskyplné souhře uvědomění si společné budoucnosti...



Nemohl jsem ten klub najít; schován mezi silnicí a nábřežím, v podivném meziprostoru v hloubce pod zemí, kam jsem sestoupil probíjeje se tlačenicí ostatních nedočkavých... Vrátil jsem se na začátek, několik let nazpět, do doby, kdy jsem užasle objevoval nové hudební dimenze podivných instrumentálních koláží, jež si hrály s dynamikou a melodiemi tak ladně, jako baletky tančící na pódiu, jež po několika minutách tiché krásy smete orkán, po němž opět vysvitne slunce... Explosions in the Sky. Ještě máme pro co žít. Ještě ano. Ještě dnes. A zítra.



Nevěděl jsem, jestli mi budou rozumět, když jsem tam seděl a povídal. Když jsem odmítal neodmítnutelné a snažil se vysvětlit, že rozhodnutí někdy nemohou být založena na racionálním základě. Že nemůžu žít v přímce, že potřebuji křivku divokou jako záplavové vlny v kaňonech Zionu, že mám raději amplitudy svých sinusoid, nežli klidnou hladinu opakujících se dní, že musím odejít, abych nelitoval, že si chci dokázat, že na to mám, že vše v mém životě je postaveno na sebekázni a hrdosti, že potřebuji zmizet, vplout do dalšího oceánu, že chci naposledy stát nahoře s výhledem na Prahu, zapálit si cigaretu, o kterou Tě požádám, a říct Ti, že někdy ty nejzásadnějšího rozhodnutí vzniknou tak, že se člověk nerozhodne, a pak Ti říct, že bys měla jít, protože nás chci ušetřit pár posledních frází, a pak si zapálit, otočit se a vlhnoucíma očima se dívat na město, kam se za pár měsíců nepravidelně budu vracet tak, jak z něj nyní nepravidelně utíkám...

NP Ólafur Arnalds – 1953 (2007 – Eulogy for Evolution)

Kurz negativního myšlení

Vzdaluji se od všeho standardního, průměrného, normálního, hezkého a lidského. Nevím proč, nepřeji si to, ale nemám sílu s tím něco dělat. Dívám se okolo sebe na topící se v kompromisech a blahořečím sám sobě za to, že se mi podařilo uniknout. Kolem mne je svět, který se nepřestává nepředvídatelně měnit, a já se příští týden rozhodnu změnit armádu, za kterou bojuji; jsem jen žoldnéřem nového tisíciletí, který prodává svůj mozek tomu, kdo více platí...



Občas potkávám naivní snílky s představou, že práce, jako je ta moje, má přidanou hodnotu a společnosti, nám, mně i Tobě, mé rodině, lidem okolo i všem ostatním snad něco dává, vrací, splácí dluh, někam nás posunuje, mění svět za lepší a v tom všem, co mění a dělá, má smysl a vnitřní význam. Jenže ve skutečnosti jen sanujeme chyby minulosti a stavíme trouchnivějící základy práce pro naše následovníky, a to vše v hávu boje za vyšší zisky, za tajnosnubně kouzelný převod finančních prostředků od těch nejchudších k těm nejvíce bohatým, od potřebných k těm zmlsaným... Jsem dalek toho, abych proti tomu bojoval; kolik lidí můžeme zachránit? Jen sebe a pár blízkých, ne více, to nejde...



Film, který umí rozesmát i mrazí zároveň, příběh ukazující bolest, již nelze vyslovit, a zároveň hřeje mihotavými paprsky naděje schované v lidskosti, lásce, rozhodnutí, víře a vnitřní síle. Dívám se na vzdalující se stromy poslouchaje chór teskných melodií a mám pocit, že to přeci ještě musí přijít. To všechno, co potřebuji a hledám. To, pro co se všeho vzdám, abych o vše získané nakonec definitivně přišel. Obrovská vlna s amplitudou, jež mě katapultuje do vesmíru i pekla zároveň, a já se pak vrátím zpět, do stínu, vyrovnaný, posmutnělý, unavený, klidný, smířený – a tak nějak podivně šťastný; šťastný, že jsem to zažil...

NP Mugison – Til Eru Frae (2006 – Mýrin (OST))

Moře...

Země je stále ještě modrozelená; nebe ale pomalu přechází z oblaky pokryté tmavě modré do temně černé a svěží zelená deštěm skropené trávy se začíná ztrácet v padajícím soumraku. Chyběl mi déšť. Jeho vůně. Kapky stékající po tvářích. Kaluže vody na cestách a silnicích. Odrazy v hladinách jezer a rybníků. A zelená barva kolem.

Vrátil jsem se; stejný i jiný zároveň. Zranitelnější než kdykoliv předtím. Prázdnější než zmačkaná plechovka Milwaukee's Best. Vyprahlejší než Death Valley. Ztracený jako ponechaný napospas někde uprostřed Canyonlands. Jsem tu – s porouchaným kompasem. Nevím, kam mám jít, a nevím, jak to zjistit. Čekají mě rozhodnutí a já se dívám na hvězdy, aby mi poradily. Večer otevírám okno a vdechuji noční vzduch s pocitem, že mi umožní přežít noc jako respirátor spícímu v komatu. Rovné řady světel osvětlují tmu a i před půlnocí je stále teplo. Nechce se mi nic z toho, co musím, a ještě více se mi nechce to, co bych měl chtít, co můžu, na co mám právo, o čem sním a po čem toužím. Nechce se mi nic začínat a ani nic končit. Chci se zastavit a nechat svět proplouvat kolem sebe. Chci být osamělým pilířem široké řeky, jež se dívá na proplouvající vlny s klidnou vyrovnaností nekončícího běhu staletí.

Tohle je krásné album; je široké, plné ploch a vln, osudů a příběhů, smutku a naděje.



Seděl jsem tam, v krvi červené, a nechal se unášet. Měl jsem ta nejvyšší očekávání, tak nebezpečně jsem se choval vůči sám sobě. A nemohl jsem se zklamat. Protože nadčasovost nezklame, nikdy. A Ivan hrál tak, že mě nutil zavírat oči, a Chopinovy melodie se nesly vzduchem, a poté Debussy začal malovat zvukové obrazce přímočarých a přesto rozmlžených motivů, a pak přišel závěr, strhující, jedinečný, dechberoucí; závěrečná katarze Balady f moll mi zastavila dech i tep na nekonečně dlouho trvající minutu... a lidé stáli a tleskali a všichni věděli, že některé okamžiky jsou neopakovatelné a tak silné, že z paměti nezmizí nikdy, nikdy v životě...



Nevím, kam směřuješ. Chceš se vrátit. A já Ti nemůžu pomoct; k návratu ani od něj. Jsi mi sympatická a stejně tak mám pocit, že mezi námi je něco, co nemůžeme odstranit. Palisáda mého hradu, již jsem sám vystavěl svými očekáváními a nároky, má ostré kůly a hluboký příkop. Nevím ani, jestli bych ještě vůbec dokázal vyjít neozbrojen sám před svůj hrad, bez vzpomínek a snů, a jen tak, bez ničeho, rozevřít náruč, zavřít oči a stát...

Bjornstad, Darling, Rypdal, Christensen – I (1994 – The Sea (ECM 1545))

Atlantik

Posledních pár dnů – a zmizím do prázdnoty. V moment, kdy se letadlo odlepí od země, přestane můj stávající život existovat. Všechny povinnosti polykající hodiny od pondělí do pátku nebudou ani pouhou vzpomínkou – zmizí se a ztratí. Z okna budu pozorovat vzdalující se zemi, objednám si dvě deci červeného, vytáhnu všechny mapy i průvodce a budu jimi neurčitě listovat tak, abych se dozvěděl jen to minimum, co potřebuji vědět. Jeden kontinent se bude vzdalovat a druhý blížit a někde nad Atlantikem mi dojde, že to není sen, že opravdu budu na několik týdnů svobodný s možností jet kamkoliv a dělat cokoliv, že se budu toulat skalními městy národních parků, v poušti marně hledat vodu, že letos poprvé budu lyžovat, že budu putovat sněhem směrem vzhůru a projíždět planinami bez měst i vesnic, v zapadlých motelech si kupovat večeři a u poloopuštěných benzínových stanic zteplalé pivo a tvrdnoucí pečivo, že se budu smát všem těm hloupostem, které uvidím, a zároveň obdivovat víře, která je drží při životě, že budu hledat omezenost, abych na ní mohl ukázat prstem, ale přitom si budu uvědomovat, že nikde to není jinak, že před ránem budu vstávat s touhou vidět svítání a večer usínat s pocitem, že dne nebylo škoda, že se budu smát, povídat, snít, dívat se, číst, psát, fotografovat, že budu žít...

Úplně nenasytná, pomyslel si. Ty její boky, ty přirážely, jako by se řítila lokomotiva. A přesto, když pak vedle něj ležela a spala, byla její krásná tvář pod záplavou vlhkých kudrn tváří panny. Na nic se nedá spoléhat, pomyslel si generál Kilpatrick. V tomhle světě už nezbyla vůbec žádná morálka. A ať si tu malou děvku všichni čerti vezmou za to, co mi provedla: Já ji miluju.

Stephen cítil důvěru, kterou v něj vkládala, stejně zřetelně jako její ruce kolem svého pasu. Cítil její prsa, jak se k němu tisknou, a tlukot jejího srdce. Nebo to bylo jeho vlastní? Uplynuly celé hodiny, v nichž přijímal tuto důvěrnou blízkost, aniž by o ní přemýšlel, jako by ho Pearl vzala za ruku a dovedla ho k ní. Všechno to vyplynulo tak přirozeně, že to nejhorší, co by teď mohl udělat, bylo vyslovit svoje city k ní, a on to dobře věděl – poplašilo by ji to, vylekalo. Stehen o svých citech nemusel mluvit, aby ji ujistil, že existují, a sebe, že ona to ví. Věděla to, dokud to zůstalo nevysloveno.

Tohle je důležitá součást vůdcovských schopností, pomyslel si plukovník Teack, který byl rovněž přítomen a stál u jednoho z oken. Vědět, kdy se chovat lidsky, vědět, jak vyjádřit obdiv ke svým mužům, aniž by přivedl do rozpaků je nebo sebe. Pak, když přijde čas a bude to nutné, jsou pro vás ochotni i zemřít.

Těším se na Tebe. To nejkrásnější na nás je, že se mezi námi nic nestalo. Nic, vůbec nic. Všechno je jen v představách, myšlenkách a nejistě zaplašených přáních. Všechno je před námi – budeme-li chtít. Vím, že se nestane nic; opět. Ani teď ne. Ještě ne. Bylo by to příliš brzy. Někdy je lepší nechat věci budoucnosti, než je ulepit předčasnou přítomností a zbytečně poslat do minulosti.

NP Warren Ellis & Nick Cave - The Proposition #1 (2006 - The Proposition (OST))

Stále lze žít. Poněkud žít.

Zavírají se mi oči; až příliš brzy jsem ráno vstával, když jsem už nemohl déle spát po násilném probuzení, jež v sobotním ránu vůbec nemělo přijít. Nějak není o čem psát – ze všech zákoutí své duše jsem vymetl drobné nečistoty pohaslých příběhů a to jediné, co zůstalo, je poslední vyvřelá zkamenělina, které se nikdy nezbavím, protože to neumím. Jsem vyrovnán sám se sebou ve svém tichém posmutnění a nad vším krčím rameny s lehce ironickým úsměvem. Nechávám se hřát prvními paprsky jarního slunce a užívám si přitom tichého nicnedělání. Nevím, co dál; v ničem. A víčka jsou čím dál těžší, zavírají se, oči chtějí utéct před okolním světem. Jako bych byl vytvořen z podivného materiálu, který zrál tři desetiletí – ale teď má viskozitu pomalu tuhnoucího betonu, jehož obrysy a hrany jsou už dávno dané, a změnit lze možná ještě pár věcí na povrchu, ale už nic, co tvoří jeho základ a podstatu. Betonová pomníková skulptura někde daleko na východě, která se pomalu rozpadá, zarůstá mechem a vzbuzuje trpký úsměv. Sádrový trpaslík na zahradě domku v pohraničí, který by chtěl být někým jiným a mít veselejší osud. Betonové korýtko a dlažba pro stavbu parkoviště u nového nákupního centra. Rozmíchané vápno v míchačce, o jejíž kabel někdo zakopnul a vytrhl ho ze zdi. Součásti mého života nějak nepasují dohromady.



Chybíš mi; viděl jsem Tě jen jednou, ale nyní to tak cítím. Jedeme oba pryč tisíce kilometrů a stejně nás budou tisíce kilometrů dělit – já se budu toulat od rovníku na sever, Ty na jih. (Ne)jsi rozedraná na kusy stejně jako já; lépe řečeno, méně než já, přestože bys měla být více. Ironie života; jsi daleko silnější, odolnější, adaptabilnější, rozhodnější. Budu Tě chtít ještě vidět; vím to.



Všechno se slévá dohromady, z hromady zážitků vytahuji pocity, touhy a sny. Whisper in the Noise a jejich As We Were – po čase konečně silná melodie. Seděl jsem tam, pomalu pil, poslouchal – přes masu lidí nebylo nic vidět, ale u volných stolů bylo možné vytvořit si svůj vlastní svět, snít a nechat proudit zvuky do mozku. Čím více je zážitků podobného typu, tím rychleji omrzí a tím méně účinkují. Už si vybírám a zažívám méně, abych o to více prožil. Nepřímá úměra zážitků a prožitků, kde není zřejmé vůbec nic, ani jejich definice.



Oba filmy mělo jedno společné: neuvěřitelně silnou hudbu. V tom prvním byly táhlé melodie violoncella postříbřené černajícími ornamenty piana a k tomu basa udávala pomalé tempo odkapávajících záběrů lehce zasněžené krajiny. Nick Cave at his best, hudba beze slov tisíckrát silnější, než kdyby tomu bylo jinak. A ten příběh byl zvláštní svým smutkem a reálností, v níž nebyl prostor pro klišé, patos ani hrdinství: všichni byli ztraceni více, než si byli ochotni připustit, šedé barvy jejich duší byly daleko blíže černé, než bílé, a tak jako hudba tiše hrála, se stejně potichu blížil konec plný rozčarování pro všechny.



Druhý příběh se mi vryl do srdce, kde mi zůstane navždy. Byl o cestě za vykoupením, ke kterému nedojde, za poznáním, které vždy přichází jen jakoby mimoděk, a o tom, že sny a touhy mohou být stejně nebezpečné a zrádné, jako jejich absence. A k tomu Eddie Veder a Michael Brook, kytarové koláže z hudebně různých světů, které k sobě najednou měly nečekaně blízko. Neposlouchám teď nic jiného, není důvod; konečně pár alb, které má člověk chuť slyšet vícekrát...

Christopher McCandless: Mr. Franz I think careers are a 20th century invention and I don't want one.

Christopher McCandless: [written into book] Happiness only real when shared.



Mraky jsou prosvětlené pomalu zapadajícím sluncem a já se cítím být hrdinou Balabánových povídek:

Daniel Nedostál jen málokdy vydrží spát déle než dvě hodiny v jednom kuse. V potrhaných nocích bloudí po bytě, jí sušenky, pije vodu z vodovodu nebo mléky z ledničky, zbytečně usedá na desku záchodu a pak znovu zalézá do postele a vrací se k započatému snu, ve kterém domýšlí a dožívá to, co v životě nestihl.

Když pak v županu celá hebká a voňavá vstupovala do ložnice, malinko se styděla. Karel si nečetl, jak čekala, ale spal s tváří zabořenou do polštáře na samém okraji širokého lože. Pavla se k němu musela ze své strany tak trochu nešikovně dostat. Tak nějak poposedávat po matracích. Lézt po čtyřech jí připadalo vulgární. Přivinula se ke spícímu muži, který nespal. Urputně držel oči zavřené a krčil ramena. Co ji to napadlo, snad už ji to přejde, myslel si a ona ho hladila. „Karle, Karle!“ šeptala mazlivě a zadýchaně. Karel se tlačil do matrace a toužil po všech svých ostrovech. Chtěl být železnou kramlí zaraženou do dřeva, skobou, kterou nikdo nevytrhne a neobrátí, jak se teď o to snaží Pavla. Jak dlouho to ještě bude trvat?

Proto je naděje přítomna jen v jakémsi nulovém stupni, ve vyprázdnění z bezcitných zbytečností. V té únavě zpřetrhaných spánků, použitých věcí a odmlčených lidí, hluboko v povídce, se vždy něco pohne. Od zbytečného k marnému. V tom druhém se dá poněkud žít. [průvodní slovo]

Ano. I v tom životě, kde chybí život, lze žít. Poněkud žít.





NP Eddie Veder - No Ceiling (2007 - Into the Wild (OST))