Už dost! Chtěl bych poručit svému mozku, svému myšlení, svému vnitřnímu já. Chtěl bych mu říci, aby přestal: aby mě přestal ničit, aby mi přestal něco nalhávat, aby mi přestal motat hlavu sny a představami, aby mě přestal nutit dělat nepodstatné, aby mě přestal trestat a týrat, aby přestal věřit a doufat v minulost, aby přestal pochybovat o budoucnosti, aby přestal řešit nevyřešitelné, aby přestal přemýšlet o prázdných zoufalostech měnících se v prach zapomnění v okamžicích svého zrození, aby přestal... přestaň, prosím, přestaň...
(A já se za odměnu přestanu litovat.)
Sakra, zase mám ten pocit, jako už tolikrát. Mám vše, vyhrál jsem vše, vždycky jsem měl vše... až na to jedno, až na Tebe. Někdy něco chybí, někdy něco přebývá, někdy jsem moc jednoduchý, někdy moc komplikovaný... najednou je vše strašně složité, neuchopitelné a nepolapitelné... jak to říci? Jak říci v jedné větě vše? Musím to cítit? Nebo to přijde samo?
Kolikrát jsem opravdu miloval?
Poprvé... bylo mi šestnáct, snil jsem a věřil, ztělesnění naivity. Nedostal jsem se dál, než k pravidelným větám přilepeným v zimě na brance Tvého domu, nic jsem Ti nikdy neřekl... bylo to smutně komické; ale už tehdy to byla černá nebo bílá, už tehdy jsem to tak cítil a vnímal, už tenkrát jsem to tak postavil...
Podruhé... ve stejné době, možná dříve, možná později. Ještě pro mě existuješ, vídám Tě, a vím jedno: jsi skvělá, naprosto skvělá holka, ta nejlepší, jakou znám. Chybí Ti a bude Ti chybět to, co hledám, ale přesto... máš vše. Jednoduše, samozřejmě, bez přemýšlení... závidím mu a přeji mu to, přeji vám to... Nedokážu psát, aniž bych nechtěl, aby si teď seděla vedle mě a rozuměla mi svým racionálně cynickým rozumem, který se vymyká, který je jiný... jsi... skvělá. Mám Tě rád.
Potřetí... a první rande. Rozpaky, rozpaky, rozpaky, večeře, rozpaky, rozpaky, lavička, ruka kolem pasu... rozpaky... byl jsem jako z jiné planety. Jsi teď... asi daleko, možná blízko, nevím... ale určitě jsi šťastná, zasloužíš si to, přeji Ti to...
Počtvrté... má největší prohra. Stala jsi se Věčnou... jak dlouho jsem Tě miloval? Týden? Dva? Nechci psát o těch letech, které jsme oba ztratili, abychom si jich tolik vážili, aby nám tolik daly... je to dávno, přesto blízko... chyběla Ti ženskost... kdyby jí bylo alespoň o trochu víc...
Popáté... o tom nechci mluvit a přemýšlet... kurva, ztělesnění ženskosti, vše, vše, mohl jsem... nešlo to, nešlo, nešlo... prohrál jsem, ztratil svůj štít, měsíce plynuly, nic, nic, nakonec nic… jen ten jeden okamžik, jedny polibky, na rozhraní opilosti a bezvědomí... tenkrát jsi mi byla nejvíce lhostejná... kde jsi teď? Hraješ své hry? Vím, že ano...
Pošesté... to jsi byla Ty. Začal jsem stylově, abych skončil mezi panely, na symbolicky zhroucené posteli... Náš příběh je všude kolem, v textu, v předmětech, v melodiích, v nás, v setkáních... stárneš, je to na Tobě vidět, ale přesto... chutnala jsi mi, když jsem Tě cítil na jazyku, a to pro mě bylo tak vzácné, tak moc vzácné... (Nechci už o Tobě dál psát, o své největší výhře i prohře zároveň... shit shit shit... prohrál jsem. Ten, který nikdy neprohrává, prohrál; nestačil, zklamal, nebyl dost dobrý, nebyl dost atraktivní, nebyl dost průměrný, nedával dost jistot, nedával dostatek průměrnosti, nedával dosti napětí, nedával... dostatek, prostě nedával dostatek všeho požadovaného...)
Proč to vlastně píšu? Chybí mi autocenzura...
Mám rád, tolik mám rád, když můžu číst, když mě baví číst... jenže je to tak vzácné, tak moc vzácné...
Můj památník, mé sny, je to mé, pouze mé, sobecky mé... narcistní, sobecké, neumělé, prázdné, lítostivé, rádoby intelektuální, přechytralé, nudné, opakující se...
Ty nejlepší věty nevymyslím, to dělají jiní:
Lidé jsou tak skuteční! Můžeme si na ně sáhnout. Řeč je jen příbor k porcování rychle se kazícího ticha. – Slyšíte to cinkání nad talířem? Mluví. Úsměvy jsou ubrousky, kterými si utíráme ústa ulepená od pohledů. Upíjíme třešňové kompoty rtů za výlohou. To co je v lidech opravdu skutečné, je jejich chuť. Proto tolik polibků. Jazykem mezi stehna, bradavky, prsty v puse, chodidla, kotníky. Veškerá touha je vlastně nepřekonatelná chuť ochutnat. Není na tom nic krásného, je to slabost. Absolutní prohra člověka před člověkem-zvířetem.
Znovu jsem se sklonil k peřinám, vdechoval jsem jejich vůni. Mazlil jsem se v polštářem a opakoval si slova, která mi kdysi řekla.
„Toužíš po silné ženské, a když ji dostaneš, tak na ni nemáš.“
Měla pravdu.
(Je to ono... není to dokonalé (to teprve někdy přijde), je to ale silné, reálné, pravdivé, smutné, veselé, krásné... Tobiáš umí psát...)
(V jednom ale nesouhlasím. Kdo si myslí, že je Kim Ki-Duk největší kýčař? Já, já... já se rozhodně nehlásím... až příliš mi toho dal...)
Poděkování na závěr. Děkuji. Děkuji Tobě; té, s kterou jsem seděl ztracen někde pod Hradčany, která se ptala, která byla... jiná a Jedinečná. Propojení virtuálního světa s reálným... praskla mi málem hlava z našich vět, ale... bylo to krásné, moc krásné... Víš, že jsi opravdu vysoká... a krásná?
NP Everything is about the same. The same songs, the same melodies, the same moods... What was the best moment of the weekend? Michiru Oshima... I just want to write down one thing: searching for bullshit will definitely remain searching for bullshit... (Those Who Tell the Truth Shall Die, Those Who Tell the Truth Shall Live Forever)
