Ty, který žiješ

Jsou jenom dva druhy mužů. Ti první tvrdí, že ženská krása je rozhodující, že fyzická přitažlivost, charisma, kouzlo osobnosti a krása těla jsou tím nejdůležitějším, co rozhoduje o perspektivě vztahu, protože bez fyzické přitažlivosti dříve nebo později vztah odumře. Ti druzí tvrdí, že krása má sice svou váhu, ale důležitější je krása vnitřní – povaha, vlastnosti, morálka a obětavost. Jací muži jsou lepší? Ti první, pochopitelně: znají pravdu a dokáží ji pojmenovat. Ti druzí jsou povrchnější, než kdokoliv jiný, protože znají pravdu, ale nechtějí si ji přiznat. Nedělají se lepšími jenom před ženami – dělají se lepšími i sami před sebou. Patřím do první skupiny. Naštěstí. A proto zůstávám sám.



Ten film byl plný podivných scén, které měly společné barevné vyznění do šedivého odstínu bílé a chybějící naději. Chybělo slunce a štěstí, příroda a láska, svoboda a cesta kupředu; podivná koláž smutku, beztvaré průměrnosti a denního opakování téhož. To nejhorší z našich životů smícháno do šedivého koktejlu našich každodenních strastí, které vypadají odpudivě na pohled, ale ještě horší jsou ve skutečnosti, neboť reálně si je ani neuvědomujeme, přestože je denně prožíváme. Déšť, zastávka autobusu a v ní plno – nikdo další se už do ní nevejde. Ranní přeplněná tramvaj, mlha, omšelé kabáty a aktovky, cesta do práce. Obtěžující zákazníci a neochotní prodavači. Film o středečním ránu v šedivém podzimu a bezbarvém předjaří.



To, co nás nejvíce drtí, jsou naše ambice. Nic nám není dost, nic nám nestačí. Vždycky chceme více, alespoň o trochu. Proto jsme nešťastní: z drobností, jež nám chybí, stavíme koncentrační tábory marnosti, do nichž se dobrovolně zavíráme, abychom mohli inhalovat plyny sebelítosti a sebedestrukce. Nevíme, zda je lepší druhými, jež žijí jinak než my, opovrhovat, či se jim smát, a stejné pocity ale přitom chováme k těm, kteří jsou na tom stejně jako my. První, čeho si člověk na druhém všimne, je to, co druhému chybí, nebo čeho je navíc. Další přívlastek: 21. století je stoletím negativismu. Nevnímáme pozitivní, raději se soustředíme na chyby. Najdeme-li je – a my je najdeme vždy – je to jen znamení toho, že je to málo. Zase je něco špatně. Zase je čas jít dál. Jsme osamocené ostrůvky sebe sama v oceánu velkoměst a krajin odumírajících postupující zástavbou. Žijeme na vlastním čtverečním metru a nikdo další se k nám nevejde, stejně jako my se nevejdeme k nikomu dalšímu; a pokud snad, tak jen na chvíli, dočasně – chybějící prostor nám najednou začne vadit, naše pohledy začnou těkat v minulosti i kolem nás, a svoboda začne mávat přísliby štěstí. To jediné, co naše štěstí tvoří, jsou totiž jeho přísliby. Jednou tam pojedu. Jednou to udělám. Jednou to zkusím. Jednou se polepším. Jednou si to uvědomím. Jednou to naleznu. Jednou budu šťastný.



Jednou. Ale kdy?



NP The Walkabouts - The Lights Will Stay On (1996 - Devil's Road)