Seděla jsi tam, nejkrásnější mezi všemi, křehká a zranitelná jako vždy, vzbuzující touhu Tě ochránit a unést do jiného bezpečnějšího světa, v němž bychom byli sami, jen Ty a já, s mořem času na poznání jeden druhého...
Nestihli jsme to; nic jsme nestihli. Poznat se. Někam spolu jet. Přestat se bát. Smířit se s nedokonalostí a chybami toho druhého. Jsi nejplatoničtější z mých platonických lásek; nejvíce jsem Tě chtěl, nejvíce jsem po Tobě toužil – a když jsem Tě získal, nedokázal jsem se změnit, opustit minulý svět... Milovat se s Tebou mělo podivnou příchuť ubližování a zraňování, v Tvých očích byla vždy schována němá výčitka – a já byl paralyzován, neschopen čehokoliv...
Přesto věděl až tuze dobře, z čeho vzešlo tak náhle toto pokušení. Byla to touha utéci, to si přiznal, touha po dálkách a po něčem novém, dychtivá touha osvobodit se, shodit ze sebe břímě a zapomenout – puzení utéci od díla, od každodennosti strnulé, studené a vášnivé služby.
Proč?
Jste moje osudové ženy. Ztratil jsem vás, protože jsem vás nikdy nezískal. Ty a ona. Tebe jsem ztratil kvůli ní a jí jsem nezískal kvůli sobě.
Nechci se vracet. Nechci a přitom po tom toužím. Po klidu. Po Tobě. Chtěl bych Tě zachránit. Vzdát se svých útěků, abych mohl zůstat s Tebou. Chci s Tebou mít děti. Chci každé ráno stejné jako to předchozí. Večer postavit na pravidelných rituálech. Chtěl bych přestat hledat štěstí v tónech, cestách, filmech a knihách, chtěl bych začít hledat štěstí v nás. Chtěl bych, aby se kruh uzavřel...
Byl krásnější, než se dá říci, a Aschenbach si jako už tolikrát s bolestí uvědomil, že slovo může smyslovou krásu jen velebit, nikoliv vyjádřit.
Mám chuť vidět s Tebou Mýrin a pak se sebrat, sbalit se – a odjet tam, na ten ostrov, kde bychom mohli být sami, sami sebou, sami spolu, sami dva, sami s naší budoucností...
NP Ólafur Arnalds – Haust (2006 - Variations Of Static)
