Jsme totiž sami. Všichni. V tomhle podivném století, kdy jsme získali více svobody, než dokážeme unést, zůstáváme sami. Padá tma a přichází další osamělá noc. Snídáme kulturní náhražky s pocitem, že zaženeme samotu, zoufale nacházíme výplně času, abychom na to nemuseli myslet a přiznat si to. Pokolikáté už. Jsme sami. Všechno je jen naoko, přestože se tváříme, že to má smysl, je to to pravé, že právě proto žijeme a dýcháme. Venku odkapává letní noc. Potemnělý pokoj osvětluje jedna slabá lampa. Stephan Micus tiše hraje. Venku se léto právě dostalo do krize středního věku. Světla v protějších oknech pomalu zhasínají; ráno přijde martyrium pravidelné povinnosti.
Je jedno, jestli vedle někdo leží, nebo už dávno odešel. I když někdo je, je strašně daleko. Na jiném břehu, v jiném světadílu. Hodnoty se neprolínají, jsou úplně jiné. Když jeden chce utíkat, druhý chce přicházet. Když jeden chce být neúspěšný, druhý touží po úspěchu. Když jeden chce být sám, druhý touží po společnosti. Na první pohled reklama na úspěšný život; na ten druhý samota, strašná samota. Náhražky a placeba zaplňují bloky hodin jednotlivých dnů. Chybí nadčasovost. Chybí láska. Nikdo už ani neví, co vlastně znamená. Je tak široká, že se do ní vejde cokoliv, a to co by v ní mělo být, je už dávno vypreparováno, spláchnuto, neexistuje; ten malý nejcennější drahokam se ztratil a nikdo už neví, kde je, jak vypadá, jak voní a jak se blýská. Všichni o něm mluví, přidávají a ubírají, touží po něm; jenže to jsou jen zkazky, pochroumané příběhy, nereálné sny.
Nevím, co je horší. Být sám, či sice nebýt, ale ve skutečnosti se cítit ještě osamělejší. Daň svobody je až příliš velká; bere schopnost žít s někým, podřizovat se (ne proto, že člověk musí, ale protože chce), odebírá strach ze ztráty – není totiž už co ztratit. Daň nesvobody je ale velká stejně tak – dříve nebo později přijde samota, i když člověk sám není. Jenže ta samota je nesvobodná – dobrovolný závazek na ramenou, který nejde setřást, batoh na zádech, který v sobě obsahuje kamení odžitých let, kaleidoskop šťastných chvil, které si chceme uchovat, a k tomu spoustu nesplněných snů, zakázaných otázek a balík cest, kterými jsme nemohli či nedokázali jít, a stejně tak ranec příběhů, kterými jsme podvedli toho druhého, sebe sama, své sny, svá předsevzetí a svůj život.
A pak to přichází. Konec. Silnější si ho přiznají; slabí také. Silnější získají svobodu se samotou, danajský to dar. Slabí získají samotu bez svobody; smutné to přiznání bolestné skutečnosti, že vše je pomíjivé, mění se, že po dnu přichází vždy noc, že vlasy mění barvu stářím, těla ochabují, mysl leniví, a vítězí pohodlnost – a poznání. Každý ho má jiné. Proto jsme sami.
NP Stephan Micus - Sara (2008 - Snow)
