Záda mi zahřívají kamna naložená uhlím, v místnosti té podivné chaty vyrobené z železničního vagónu je sálavé horko a venku už možná sněží. Ta podivná obyvatelná Faradayova klec tlumí signály mobilních telefonů a zvyšuje tak pocit podzimního osamění. Chybíš mi; ta palčivá touha Tě vidět mě opět ovládá, nic jiného najednou nemá smysl. Všechny ostatní neexistují, nepřitahují mě, nelákají ani nezajímají. Jen Ty. Jsem v podivné mlze a Ty možná taky; nebo je vše jinak a Ty už víš, co chceš, a já už jsem dávno pryč z Tvého života, neexistuju, jsem jen vzpomínka, která Ti otevřela oči. Chce se mi spát a přitom vím, že bych nedokázal usnout. Chci zmizet na opačný konec sluneční soustavy, ale mám pocit, že i tam bych na Tebe myslel. Nedokážu před Tebou utéci a nevím ani, jestli to chci. Ještě pár měsíců či let budu takhle halucinovat; nic nového – to už znám i umím. Jen jsem nečekal, že to přijde tak brzy po tom, co Tě potkám. Že to přijde dříve, než spolu stihneme něco zažít. Zase, znovu…
Napsal jsem Ti; nevydržel jsem. Chci Tě vidět. Chci Ti říct, že spolu musíme žít. Že prostě musíme být spolu, že není jiná možnost, že každé jiné řešení je špatné. Že já jsem Ty a Ty jsi já, že jsme stejní i rozdílní zároveň, že se budeme milovat tak dlouho, dokud budeme žít, že Tě nikdy neopustím a Ty mne. Že voníš a že mi chybí Tvé tělo, tak nečekaně krásné. Že Tě chci ochutnat a vyčítám si, že jsem tak ještě neudělal. Chci, abys věděla, že nechci o ničem přemýšlet. Že Tě chci; jednoduše a prostě. Že se mi líbíš. Že si rozumíme. Že s Tebou chci být. Že Tě mám rád. Že patříš ke mně a já k Tobě.
---
Jak to tenkrát bylo? Pamatuji si to naprosto přesně, jako by to byla včera, a ne před několika měsíci. Grense Jakobselv. Míjím ukazatele s nápisem Murmansk, cesta se pomalu mění v blátivou, po asfaltu ani stopy, začíná hustě pršet. Za okny auta se prohání vítr a žene krůpěje deště přímo proti čelnímu sklu; o jeden stupeň Celsia méně a místo bubnování deště by člověk mohl slyšet ztichlý šelest sněžení. Pár osamělých domů. Hraniční řeka a za ní ostnatý drát se strážními věžemi. Konec civilizace; jako Trajánův val chránící římskou říši protíná bezejmenné kopce ostnatá linie dělící Norsko od Ruska. U silnice pochmurný kamenný kostel, tak moc nepatřičný a sem se nehodící, a pod ním zarůstající hřbitov. Vytrvale prší a studeně fouká. Jsem u Barentsova moře. Dál na sever už nic není. Jen šedivé vlny nekonečného ledového oceánu.
Přicházím k přístavu. Rozpadající se kamenné molo, opuštěné domy, na útesech vysoko nad mořem maják a mezi skalisky malá pláž s jemným světložlutým pískem. A na ní, jako tenkrát, volejbalová síť. Nic více nepatřičného by zde snad nemohlo být. Možná je to jen jeden den v roce, možná dva, kdy slunce vysvitne a je možné pár desítek minut hrát; lidé bojují se vším a proti všemu a já tu bydlet, bojuji také. Dívám se na východ ke strážním věžím. Otáčím se dokola.
Pak stojím přímo u břehu a vlny mi naplavují zpěněnou vodu k botám. Sehnu se a ochutnám; chci cítit sůl na jazyku. Zvednu oči k nebi, roztáhnu ruce, dívám se na šedivé mraky, obličej mi zalévají neustávající potoky deště a já stojím přímo proti poryvům mrazivého slaného větru. Stojím na místě. Minutu. Dvě. Možná více. Modlím se a děkuju. Děkuju neznámým bohům za to, že mohu žít a že stojí při mně. Že mi věří a dávají šanci. Ještě jednou se chci zamilovat, v duchu je prosím s vnitřním pocitem, že pak už lásce nedovolím, aby mi jen tak protekla mezi prsty…
Tenkrát to byla prosba a před několika týdny skutečnost; teď mi dochází, že mé přání se splnilo, splnilo zcela. Já se zamiloval. Měl jsem si přát více, abych mohl více získat? Není to, co mám, vlastně dostatečné? Ty jsi teď někde pryč a chybíš mi; já nemůžu nic, nedokážu nic; mám svázané ruce a před očima to šedivé moře, kde jsem si Tě přál nečekaje v tak brzké splnění – a tak kruté procitnutí…
---
Dokud jsem jí nepoznal, přišla mi ta země vždy taková... nudná. Nic zvláštního. Nic světového, neopakovatelného a dechberoucího. Blahořečím svému nevědomí, protože právě díky neexistujícím očekáváním jsem mohl být tak moc překvapen. Překvapen tím, že všude – ale opravdu všude – jsou lesy. A že všude – ale opravdu všude – jsou jezera. A že podzimní barvy tundry jsou neuvěřitelnou barevnou koláží všech odstínů žluté, červené, hnědé a zelené, a že Laponsko je zemí, jež neuznává hranice, a že na úplném severu sníh někde vůbec neroztaje.
Nemyslím si, že by někde jinde na světě mohly být lepší podmínky pro trekování, než ve Finsku. Národní parky sice nejsou protkány sítí barevných stezek, ale hlavní cesta je vždy osázena volně přístupnými chatami či laponskými lávvu, kde znavený poutník může přespat, ohřát se, uvařit a opít, obtěžká-li batoh dostatečně odpovídajícími proprietami. Když jsem poprvé přišel do chaty, kde bylo úplně všechno, co člověk potřebuje k strávení příjemného večera i noci, a v krbu navíc plápolal oheň, nechápal jsem. Na konci putování jsem už rozuměl. A děkoval. V duchu i perem; třeba se někdo ozve, zanechal jsem pár stop...
Chybí tu hory a o to více cennější je proto jakýkoliv pohled dále, než jen na nejbližších sto metrů. Pahorky vysoké několik set metrů jsou zde alpinistickou výzvou – a já vím, že pocity jejich zdolání jsou totožné; euforie nemá vícero typů. Z vrcholků se pak člověk dívá na neohraničeně nekonečnou zelenou barvu, je-li léto, na bílo, je-li zima, a na barevnou koláž, když se blíží podzim či je ve svém začátku. Ruska je fenomén barev, při kterém člověk zapomene, že nad polárním kruhem ve vnitrozemí pod hladinou jezer není nebe, jenom zebe…
„Maybe you won’t go this way,“ říkal ostřílený veterán vícedenních treků, když jsme mu ukazovali náš plán vrátit se zimní cestou v Pallas-Yllästunturi. „There might be swamps...“ Měl pravdu, pochopitelně. „There is not that much cold if you do something...“ řekla nám paní obtěžkaná borůvkami, jež si přisedla k našemu ohni v Pyhä-Luosto. Měla pravdu. Lidé tu moc nemluví. Ale těch pár vět, které od nich člověk uslyší, dává smysl. I proto mám sever tak rád. Jeden ze sta důvodů…
---
Chtěl bych se tam ještě jednou vrátit. S Tebou, víš? Stáli bychom na tom samém místě v té samé vesnici, ve vzduchu by levitoval horizontální déšť a od šedivého moře by foukal prudký vítr. Byla by Ti zima; otočila by ses ke mně, dala pusu, a v očích bych Ti četl optimismus a radost. Řekl bych Ti jen, že tady to bylo, že tady jsem si Tě přál, že tady jsem stál a doufal, že se můj sen splní. A pak by přišla noc a my bychom se přitulili k sobě a venku by pršelo a já už bych nemusel vůbec nic říkat, protože najednou by vše bylo zřejmé a jasné, dané a neměnné… Jednou tam spolu pojedeme; vím to. Vím, prostě vím…
All photos
NP Mono – Yearning (2008 – Gone (A Collection of EPs 2000-2007))
