Stačí jedno nalezené výjimečné album k týdennímu štěstí? Ano, stačí. Je to možná poprvé, kdy mi last.fm přihrálo do cesty něco výjimečného, nadčasového a bezchybného. Balmorhea jde dál tím, že ubírá intenzity a přidává upřímnosti. Chybí bicí; nahrazuje je ticho. Klavírní melodie se potulují prostorem a smyčce na pozadí kreslí horizonty objevovaných krajin. River Arms je nečekaně intenzivní a The Winter je až neskutečně plná emocí. Album pro měsíc únor, kdy zima ještě naposledy ovládne ulice, kdy se jaro zdá být nekonečně daleko, přestože je tak moc blízko…
Čas ranního samoprobuzení – barometr stavu mé duše. Čím víc rozbitý jsem a čím více můj motor zadrhává, tím dříve se budím. Otevřu oči a dívám se na zčernalý strop. Venku je ticho; ráno ztuhle a zimomřivě přešlapuje za okny a nesměle se chystá vkročit do ulic i domů. Pět hodin odpovídá zoufalosti, mému dnu; teď se vzbouzím v šest, s tím se dá žít. To přeci jde – měl bych snad chtít, normálně spát, usínat i se probouzet?
Ty nejtěžší otázky jsou ty nejkratší. Kdy se to stalo? Co bylo špatně? Proč? Co mi chybí? Kde jsi? Kde jsem? Objevíš se ještě? Zamiluju se ještě někdy? Pochopím to? Poznám to? Uvěřím? Poskládat z malých kousků štěstí velkou skládačku je tak moc složité, když chybí tmel, který by vše držel pohromadě. Krůpěje štěstí a spokojenosti tají z rampouchů visících na zábradlí, život plyne, ale něco nějak nesedí – chybí tomu smysl. Puzzle z pěti tisíc dílků je složené, ale do podivného tvaru. Kdo ho může spravit? Kdy? A jak?
Století luxusu; další přívlastek naší doby. Podprůměrné je nám k smíchu. Vše průměrné je najednou podprůměrné a pochybné. A z nadstandardních věcí chceme udělat průměr, obyčejnost i každodennost, každý chceme urvat kus luxusu pro sebe, do svého bytu, pro svou rodinu – chceme se dotknout té zvláštní nirvány konzumu, vědomí „vždyť i já můžu“, toho zvláštního štěstí postaveného na pocitu, že právě tajně ujídáme něco, na co vlastně možná ani nemáme právo a co může kdykoliv zmizet a ztratit se bez náhrady.
Století luxusu. Tím nejluxusnějším darem, kterého se nám dostává vrchovatě, je možnost vše řešit. O všem přemýšlet. Ve všem se hnípat. Jako by všechen ten luxus, o kterém si naši rodiče mohli nechat jen zdát, v sobě obsahoval schovaná překvapení, která v budoucnu vyskočí – ale nikdo neví kdy. Tři gramy deprese a dvě deci úzkostných stavů. Jsou v ceně; jako oplatka ke kávě či cukr k čaji. Tajemný bonus, který nás srazí do kolen, protože mu dovolíme, aby zaplavil náš mozek nezodpověditelnými otázkami. Místo toho, abychom žili, raději přemýšlíme, jak žít. Přešlapujeme na místě a trápíme sami sebe touhou vše vlastnit, mít vše pod kontrolou, vše obsáhnout i obejmout.
Kdy jsem to naposledy slyšel, „mám Tě ráda?“ A kdy jsem to naposledy řekl? Jak dlouho ještě budu splácet své staré dluhy? Nevadí mi to, že se tak děje – zasloužím si to. Jen bych chtěl vědět, kdy to skončí. Počítat s tím. Nenechat se znovu překvapit. Ještě trošku toho luxusu – mít vše pod kontrolou. Být šťastný. Spokojený a vyrovnaný. Žít životem, ne otázkami. Přestat se ptát - a začít odpovídat; sobě i ostatním...
NP Balmorhea – The Winter (2008 – River Arms)
