Seděl na dřevěné nepohodlné židli a díval se do tmy; venkovní tmy. Venkovní tma ho přitahovala – měla totiž vůni. I v místnosti toho podivného hotelu, kde zůstali přes noc, byla tma – jenže bez vůně. Tma bez vůně je nudná a každodenní, zatímco ta s vůní má v sobě chuť zítřejšího rána, příslib něčeho nečekaného, co vpluje do života a ozvláštní ho jasem neuchopitelného štěstí.
„Proč se tam stále díváš? Líbí se ti, jak prší?“ zeptala se ze tmy pohovky, na níž seděla s nataženýma nohama.
Na stole stála dopitá láhev a v popelníku levitovaly zbytky popela, které někdo zapomněl uklidit; patřilo to k charakteru toho pokoje, který v sobě měl zvláštní pachuť včerejšího týdne.
„Déšť. Prší. Tma. Já... nevím. Nevím, co ti mám říct,“ snažil se bezúpěšně formulovat slova. „Je pátek a já mám pocit, že v tom dešti za okny jsou substance svobody; jenže problém je, že je nemůžeme a nedokážeme zachytit, pouze se na ně můžeme dívat – a ony padají a ještě nějakou chvíli budou, vzývají nás, abychom se s nimi mazlili a oblékli se do nich – jenže jediné, na co máme sílu, je se na ně dívat, jak padají z oblohy na zem, tečou po asfaltu a s nevysloveným povzdechem padají do páchnoucí tmy zrezlého kanálu.“
„Svoboda. Co s ní pořád máš? Nemáme jí dost, teď a tady, když jsme spolu, za okny prší a my můžeme cokoliv, co budeme chtít?“
„Vlastně ani nejde o svobodu. Té sice nebude nikdy dost – ale to nevadí. Jenže všude okolo nás číhá něco daleko horšího, víš?“ obrátil se směrem, odkud v té tmě slyšel její hlas.
„Kdybych měla přemýšlet, co na nás všude číhá... chci radši žít. Radši chci žít.“
„Pomíjivost je to, lásko,“ řekl a vstal. V té tmě pak udělal několik kroků po dřevěné podlaze směrem k obstarožnímu stereu, které stálo na stole. Po hmatu a paměti vložil stříbrný disk, který předtím, ještě za světla, položil na stůl. Chvilku bylo ticho a potom prostorem začaly pomalu téci smyčcové plochy.
Mlčeli. Ólafur Arnalds hrál a čas protékal jejich životy stejným tempem, jako dešťové kapky hnané větrem bloudily po skle přivřeného okna.
„Pomíjivost,“ pokračoval. „Pomíjivost je to nejstrašnější, co máme. Víš,“ znovu se otočil směrem k ní, „teď máme vše. Teď. Právě teď a tady. A znovu. A možná ještě zítra ráno. Jenže – dříve nebo později přijde den, kdy něco ztratíme. Něco se stane. Naše životy přestanou být kompletní. Něco nám uteče a zmizí. O něco přijdeme – a už se to nikdy nevrátí.“
„Proč tak mluvíš? Proč to přivoláváš? Vždycky se tak začneš chovat – začneš mluvit o smutných věcech, jakoby se nutně musely stát – jenže ony nemusejí. Nemusejí. Víš?“
Venku stále pršelo a tma byla tak černá, že už nemohla být více – byla vlastně skoro neprostupná, dokonalý izolant. Měl chuť k ní jít a pohladit ji po vlasech – ale namísto toho dál seděl na dřevěné židli, jako by byla ze železa a on byl magnetem, který našel svou železnou nevěstu, které se už nikdy nebude moci vzdát.
„Kdy to přijde? Kdy se přestaneme vzájemně okouzlovat a staneme se pro sebe pouhou rutinou? Kdy začneš mít pocit, že jsi měla zůstat s někým jiným, a ne se mnou? Kdy si uvědomíš, že uvnitř sebe jsem povrchní a zkažený? Kdy Ti dojde, že mé jednání je motivováno snahou neztratit, co mám? Kdy pochopíš, že jsem získal vše, co jsem kdy měl, a teď jsem spoután nesnesitelnou možností ztráty? Kdy Ti začne vadit, že nejsem schopen ztratit své povrchní já? Kdy Tě pohltí představa, že život se mnou Ti už nic nepřináší, že je na čase odejít? Kdy začneš cítit, že už nesneseš, abych obětovával tolik a tolik věcem, v něž nevěřím a jimiž pohrdám? Kdy začneš chtít, abych přestal toužit po všem, co život nabízí, a začal víc dávat, než brát? Kdy Tě poprvé napadne, že nechápeš, proč potřebuju vítězit? Kdy mi poprvé přes den nenapíšeš? Kdy mi poprvé nezavoláš a neodpovíš? Kdy mi řekneš, že dnes ne, že musíš domů? Kdy najednou přijde, že odjedeš pryč a vůbec se Ti nebude stýskat? Kdy si znovu uvědomíš, že ta křivka je vždy stejná, že po euforii přijde zklamání a po vítězství porážky? Kdy se přestaneš činit krásnou, krásnou pro mě? Kdy dovolíš, aby nám každodennost vzala výjimečnost společných okamžiků? Kdy mi konečně řekneš, že si přestáváme rozumět? A kdy mi povíš, že je možná čas, abychom se na chvíli přestali vídat? A kdy mi pak napíšeš, že už nemůžeš dál? A kdy mi potom do očí řekneš, že odcházíš? A pak, nakonec, kdy se mi ozveš s tím, že jsi šťastná? Svobodná? Zamilovaná? Svá? Kdy? Kdy to přijde? Ještě letos? Příští rok? Další desetiletí? Století?” mluvil, a věty, které pluly prostorem společně s tichými smyčci, byly občas přerušeny jeho krátkým mlčením.
Oba měli najednou na tváři slzy. Ólafur kreslil bolestné ornamenty, za oknem stále pršelo, tma byla neproniknutelná, den umíral a nový se právě rodil.
„Miluju tě a ty mi říkáš, že tě opustím. Že odejdu. Proč? Proč to říkáš?“ potichu řekla hlasem, v němž bylo cítit tolik lítosti, že to bolelo jak prsty pomalu přivírané do dveří.
Za oknem stále pršelo.
„Zapomenuté hotely se těsně po půlnoci stávají chrámem určeným k meditaci – vědomí toho, že ráno je třeba odjet, jim propůjčuje zvláštní kouzlo, kouzlo pomíjivosti,“ začal mluvit. „Té, která je někdy krásná a jindy strašně zrádná, záleží jen na úhlu pohledu – mě děsí a tebe přitahuje. A někdy je to naopak. A já pak, s vědomím její existence, přivolávám budoucnost, které se tak moc bojím, a ubližuju ti i nám svými slovy, která pramení ze strachu, že přestane pršet a nám přestanou svítit ve dne hvězdy, a pak tu spolu sedíme v té neproniknutelné tmě, tak blízko sebe a zároveň daleko, a já se snažím v dešti rozluštit naši budoucnost a zároveň toužím po tom, abychom navždy zůstali v přítomnosti, a namísto toho, abychom spolu leželi nazí na pohovce, nechávám tě tam sám, ponořen do poslechu deště a vdechování vůně venkovní tmy – a vím přitom, jakou dělám hloupost, jak moc nám beru a málo dávám...“
„Pojď ke mně. Prosím.“
Vstal a šel. Potmě přešel pokoj a pohladil jí nohy, které rukama objevil jako první. Sednul si vedle ní a přiblížil obličej k jejímu. A pak jazykem ochutnal slzy, které našel na její tváři, a když je polykal, tak si uvědomil, že i pomíjivost má svou chuť, která pálí jako rovníkové slunce, a jedině tím, že občas přijdou mraky a tma a slunce nesvítí, je možné na ni zapomenout ve strachu, že už nikdy nic nebude jako dříve a je třeba bojovat o převtělení minulosti zpět do přítomnosti, a když pak slunce znovu vysvitne, pomíjivost se objeví s ním, jako jeho podivný stín, který není vidět, ale přesto neustále pluje vzduchem, neviditelná součást veškerého bytí, přirozená jak praskající omítka, rezivějící kov, trouchnivějcí dřevo a pomalu hnijící pozůstatky ještě ráno živého organismu...
NP Ólafur Arnalds - Haust (2006 - Variations of Static (EP))
