-----
Černá:
A nesmíme zapomínat, že nic nezačíná tak obtížně a nic nepřináší tak pramalou naději na úspěch, jako zavádění nového řádu. Tomu, kdo jej zavádí, jsou nepřáteli všichni, kteří se měli dobře. Jeho stoupenci ho hájí opatrně a vlažně, i když si v budoucnu od něj mnoho slibují.
- Niccolò Machiavelli, Vladař
„Podívej, Adame, dej se do pořádku. Já teď jsem opravdu šťastná, víš.“
„No, štěstí je relativní –“
„Kdyby ses slyšel! Ty jsi opravdu pořád stejný. S takovým člověkem já žít nechci, jasný?“
Jasné to bylo – celá sadistická ironie mého života: můj fanatický výzkum vztahů zničil jediný vztah, na kterém mi skutečně záleželo. Svezl jsem se do prázdna. Došlo mi, kolikrát jsme si vyměnili ty stejné role: jeden dostupný, druhý ne, jeden šíleně zamilovaný, druhý prost potřeby. Milovali jsme se opravdově a hluboce, ale bohužel nikdy oba dva zároveň. Uvízli jsme v protikladech místo v harmonii.
Dal jsem jedno lahvové ve voze s ubrusy a stoly a dívám se na zbarvený podzim v kopcích někde před Brnem; je čtvrteční podvečer a já jsem na cestě do Vídně, říjnové lesy kolem, zítra poslední pracovní jednání a pak už jen odlet na jih, do Středozemí, týden svobody, pití a hor, podzimního slunce a poloprázdných pláží. Poslouchám Heliose a dívám se ven, nemůžu se přestat dívat – tolik mám rád podzim; jeden jsem už letos zažil, před pár týdny ve Švédsku, teď jeden u nás a za týden poslední na jihu – potřebuju prožít podzim aspoň třikrát každý rok. Barvy, stíny, nízké slunce ještě občas hřející, nastupující chlad, to když slunce zakryjí mraky, ranní mlhy, první kabáty, občas déšť, kolony vozidel; má to zvláštní kouzlo, ta melancholicky krásná kombinace všech podzimních motivů.
Včera jsem viděl Umakart i s hosty, bylo to krásně připravené v Arše, poslední dva songy s Priessnitz nejsilnější; už vím, jak v tomhle podzemí fungovat, koupit pár piv na začátku, kdy nejsou fronty, a po předkapele strategicky postoupit do sálu a držet obranný val – včera si mi to povedlo, na Bonobo před pár týdny dne, včera to byla moje srdcovka a před tím Tvoje, včera jsem byl sám, tenkrát s Tebou, stejně jako předtím na Zrní, podruhé jsme je viděli po barevné Ostravě, mám je rád, ta silná poslední deska a naživo jsou neméně dobří, Dva je krásný song, Jabloně mrazí v zádech, Rychta má gradaci a Hýkal si melodicky hraje se slovy. Viděl jsem poprvé naživo Dvořákovu devátou a poslední – byl to závěrečný koncert jeho Prahy a trošku jsem se bál, když jsem zjistil, jaký má být dress code, ale nejsme v Anglii minulého století, takže to bylo bez faux pax, a když pak na konci všichni začali tleskat a vstávat, došlo mi, že ty standing ovations nebyly pro orchestr ani dirigenta, ale pro Dvořáka, protože jeho symfonie Nového světa má tolik energie a síly, melodické invence, bouří a je jemná zároveň, bublá, zrychluje i zpomaluje, graduje – je neuvěřitelná. Zázrak konce předminulého století.
Brno. Slunce už je nízko nad obzorem a žlutí nástupiště tím krásným jasem zapadající energie. Žiju si krásně, vím to a nestěžuji si vůbec, úspěšně se mi podařilo nalhat, že mám vše, a zároveň se mi daří držet od těla strach, že jednou něco a nakonec pak všechno ztratím – dny plují, slunce svítí, je podzim, konec sezóny, pracovní týdny prokládám víkendovými i delšími úniky, jsem zajatcem své komfortní zóny, z které už nikdy nechci vystoupit, nesním o jiných životech a cestách, netrápím se otázkami v podmiňovacím způsobu, nehledám, nepřemýšlím, netoužím – jen žiju, užívám, krájím, a jen velmi omezeně sním.
Četl jsem tu zvláštní knihu, dvě v jedné, a někdy jsem nenáviděl ty filozofické pasáže, v nichž jsem se napůl ztrácel a napůl je osočil z prázdnoty, začal jsem černou a až poté vstřebával bílou, a když jsem byl tak ve třetině té druhé a delší, začalo mě to opravdu bavit, našel jsem s větami a odstavci společnou řeč, stejná vlnová délka myšlenek, četl jsem dál, přemýšlel, chápal i nechápavě kroutil hlavou, listoval a dočetl nakonec do poslední strany a říkal si pak, že bílá bílá je a černá opravdu černou, ty knihy na sebe zcela nelícují, jedna dává naději a je zalitá sluncem, druhá dává odpovědi a končí jinak, opravdověji, reálně.
Viděl jsem Černé roucho, doporučení Jáchyma Topola ze sobotních Lidovek, a byl jsem vtažen do příběhu, který byl silný, přímočarý, s podzimní krajinou okolo severoamerických jezer, mlha, první sníh, zasévání víry v cizím prostředí, láska a vášeň, krásné melodie – trochu jiný Tanec s vlky, reálnější, jasnější, bez ideálů, uvěřitelnější – měl jsem o ně opravdu strach, v tom filmu se mohlo stát cokoliv a cokoliv by tam taky patřilo.
Viděl jsem taky příběh Nikiho a Jamese a bylo to neuvěřitelné řemeslo, tak dobře natočené a zvládnuté, tenkrát před třiceti lety v té sezóně poznamenané deštěm a ohněm to byl opravdový příběh, který se podařilo přenést na plátno – čím větší, tím lepší – moc se mi to líbilo. Viděl jsem posledního Woodyho Allena; tentokrát naštěstí s hořkostí namísto vyprazdňujícího humoru. Argo; historická rekonstrukce, která nenechá v klidu. Sean Penn ve filmu o překladatelce z afrického jazyka byl správně vyhořelý; třeba tak jednou budu já a bude to tak správně. Třetí půlnoční pokračování – taky chci jet jednou na řecké ostrovy. Americký příběh o stínech politiky – naštěstí v něm chyběl happy end. Motivy a zvonivé kytary Explosions in the Sky ve filmu. A zvláštní, chameleónsky překvapující a zasahující příběh ze světa velkých aukcí, měnící svoji tvář a styl.
Břeclav. Blíží se soumrak. Prázdné peróny, pár osamělých cestujících, měnící se vlakové čety. Nechce se mi nic, vůbec nic. Opravdu chci takhle žít? Co mě nejvíce naplňuje, nejvíce dává? Zdá se mi teď, že to je změna, poklus, množství vjemů, elektrické šoky zážitků, různé světy, příběhy knih, zšeřelé sály a světlo filmů, poznávání světa, blízcí lidé kolem mne. Život a jeho žití. A někde mezi tím vším poletuješ a levituješ Ty, můj stabilizátor, má brzda, co mě narovnává k normálnosti a nenechává snít navěky. Když mi bylo o pár let méně – je to tak dávno, přijde mi – láska byla spalující a omamná a já hořel jak papír v benzínovém nálevu, když jsem se nechával pálit vlastními rozhodnutími, kterým jsem tenkrát tolik věřil doufaje v zázraky, jež nemohly nikdy přijít. Ale teď jsme v druhém desetiletí třetího milénia, venku se smráká, podzim začne pomalu odcházet a já vím, že teď, právě teď jsem šťastný, právě teď mám vše, teď se to děje, teď žiju, teď jsem tu, teď dýchám, sním s otevřenými očima, dívám se na Měsíc, co svítí nesměle na fialovějící obloze...
Bílá:
Lidová moudrost říká, že celek je víc než součet částí. Ale je-li tomu tak, jak zachytíme ten rozdíl? Co je hejno bez ptáků?
Necítím se povinen věřit, že ten samý Bůh, co nás obdařil smysly, rozumem a myšlením, očekával, že je necháme ladem.
- Galileo Galilei
Někdy příliš dlouho hledíme na dveře, které se zavírají, takže si pozdě povšimneme těch, které jsou otevřené.
- Alexander Graham Bell
Žití je ta nejvzácnější věc na světě. Většina lidí jen je, nic víc.
- Oscar Wilde
Nebývá zvykem, že by nový vědecký názor převládl proto, že ho odpůrci přijmou, nebo se sami prohlásí za přesvědčené, ale spíš proto, že odpůrci postupně vymřou a následující generace je s novou pravdou srozuměna už od počátku.
- Max Planck
To podstatné je: být kdykoli schopni obětovat, kým jsme, za to, kým bychom mohli být.
- Charles DuBois
Nezměníš-li směr, mohl bys skončit tam, kam máš namířeno.
- Lao-c‘
Ideální graf životního úspěchu, takový, jaký by si sebejistý člověk mohl v mládí připíchnout nad postel, by byla stoupající exponenciála podepřená dobrými rozhodnutími. Jejich efekty by se nesčítaly jako u lineární křivky, ale násobily, jako složený úrok násobí všechny předchozí částky. Každé jedno rozhodnutí by bylo důležité nejen samo o sobě, ale též jako násobitel těch minulých i jako násobenec budoucích. Dobrá volba se úročí po zbytek života, špatná volba po zbytek života škodí.
Lidová moudrost říká, že se protiklady přitahují. Lidová moudrost říká, že vrána k vráně sedá. Přísloví je rada bez kontextu, pointa bez příběhu. Nezodpovědný rádce. Huš, lidová moudrosti!
Čas, zkušený mučitel. Vždy kráčí vpřed právě tou rychlostí, kterou působí největší bolest, což tentokrát znamenalo sotva znatelně se šourat.
Neurči si vlastní cíle, tvrdil, a určí ti je někdo jiný. Tvá matka, tvá žena, tvůj šéf. Snad je to normální a snad je to i nutné. Na lidech bez vlastního cíle ostatně korporátní svět stojí. Sežeň do houfu tisícovku uvědomělých seberealizátorů hledících ke hvězdám a pokus se z nich sestavit společnost, která bude ve výsledku tvořit cosi smysluplného. Nemáš šanci. Ve firmě o tisíci hlavách může mít právě a přesně tu práci, kterou si vysnili, snad dvacet vizionářů. Zbylých devět set osmdesát musí volky nevolky pomáhat roztáčet soukolí vymezené těmi dvaceti. Jejich povolání: lubrikant.
Až v jednom z mezipater na schodech do jejího bytu pomalu vypadl z ochablého objetí přítomného okamžiku a tažen vzhůru jen stiskem její ruky spočítal šance na úspěšnou soulož: viděl kondom, proti kterému se bude muset postavit v tuhém zápase, svůj nahý zadek mezi jejími beztvarými stehny, Veroniku útrpně shlížející na tu Gomoru odkudsi z nebes, svoji dysfunkční mysl násilně překrucující prostou pohlavní reprodukci v existenciální koncept... dvacet procent. A to na schodech do jejího bytu, po všech už dosud překonaných překážkách. Impotentia inteligentis: kde jsou ty doby, kdy zachování rodu bylo ještě ohrožené počtem spermií a ne počtem neuronů!
V samém jádru nic než vzpoura člověka sevřeného mezemi, srdnatý pokus vyrvat se z lidské situace a osvobodit se od svobody – jedinečné napnutí sil do skoku k nedosažitelnému, či dokonce neexistujícímu ideálu, skoku nad propast marnosti, který, ať dopadne jakkoliv, ať zláme údy a sedře maso pádem do hloubek, ať tvůrci zlomí vahou vaz, zůstane tím nejladnějším a nejvznešenějším vzepětím lidské mysli, marným, nelidským a svou nelidskostí paradoxně právě nejlidštějším počinem, skokem do slunce: rozhodnutím krásně a velkolepě selhat.
Nepamatoval si jediné slovo, které by matka kdy řekla o smrti, o sexu nebo o Bohu vyjma „nevím“. Tři tabu jejich rodiny, tři voskem zapečetěné urny, do nichž je zapovězeno nahlížet, předávané z generace na generaci. Neposlušné dítě, které by se je odvážilo otevřít, by tak činilo navzdory varování, bez rady a podpory stařešinů a na vlastní riziko.
Tlustým tělem zuřivě obrání společenský úzus, ten systém nepsaných pravidel, na němž nelpí z jakéhosi ušlechtilého principu, ale proto, že právě tímto systémem se vyšplhali vzhůru, že právě v něm jsou oni ti silní. Starý akademik bude bránit akademický systém opřený o publikování článků, protože jich má publikovaných nejvíc. Starý politik bude bránit parlamentní systém, protože je v parlamentu. Starý bankéř bude bránit finanční systém, protože ho vlastní.
„Miluješ mě?“ ptala se Nina Adama kolikrát. Chtěla slyšet jasnou odpověď: ano, nebo ne. A Adam se mlčky potil urputným bojem. Ta holka koukala až na dno očí a on věděl, co potřebuje slyšet. Jenže ani jedna odpověď nevystihovala, co cítil. Potřeboval jí říct, že jednoduchá matematická logika se k debatě o lásce nehodí. Že zatímco matematik zná jen prostý logický důkaz, každý normální člověk ovládá také důkaz pamětí, když je pravda to, co si pamatuje, důkaz květnatou řečí, důkaz silou, důkaz ňadrem (když by slíbil cokoliv) a důkaz stádem, když je pravdou ta blbost, co si myslí většina. Ovšem to se v takovou chvíli vysvětluje těžko.
Ale cosi je fundamentálně špatně, když popisujeme, kam směřujeme, dvěma směry, kterými nesměřujeme. Pro Adamovu dobu jsou příznačné války, v nichž lidé opovrhují oběma stranami. Nechtějí ideál a nechtějí žít bez ideálu. Nechtějí být svázaní jen jedinou možností a nevědí, jak volit z mnoha. Nevěří v Boha a děsí se smrti. Nemají rádi kárání církve a nemají rádi představu, že by si každý mohl dělat, co se mu zlíbí. Nechtějí policejní stát a zlobí se, když jim zloděj vykrade byt. Považují za nesmyslnou myšlenku absolutního díla, ale postmoderní umění na ně nedělá dojem. Nestačí jim jeden partner, ale nevěru nesnesou. Absolutismus jim smrdí příkazem, relativismus zase bezvýchodností. Levicové utopie je zklamávají, pravicové jim nestačí.
NP I Like Trains – Hope Is Not Enough (2010 – He Who Saw the Deep)
