Když byl pryč, měl hrůzu z návratu do mrtvolně nehybného uspořádání důvěrně známých věcí, děsil se, jak najde lenošky opět sedět ve stejném podřepu, bál se umaštěných talířů a starých novin odložených na zemi vedle nich. Patřilo ke vzdorovitě povaze předmětů – záchodového prkénka, pokrývek v ložnici, špíny na podlaze –, že zůstávaly přesně stejné, jak je opustil.
Myšlenka, že čím je společnost vzdělanější, tím připravenější je řešit své problémy, se tiše vytratila. K zániku obecnějších principů patřilo přesvědčení, že se život bude zlepšovat pro stále větší množství lidí a že je odpovědností vlády zrežírovat tento dramatický kus realizovaného potenciálu rozšiřujících se možností.
Přeplněnou podzemní dráhou se dopravil na nádraží Victoria. Vlak se odtud vydal s rachotem přes bělostnou oblohu odrážející se v široké řece. Prošel všemi vagóny, aby si našel nejodloučenější místo. Rušivá menšina lidstva pokládala cestování, dokonce i na krátké vzdálenosti, za výbornou příležitost k milým setkáním. Existovali jedinci připravení vyklopit své intimity cizím lidem. Takovým cestujícím bylo nutné se vyhnout, pokud jste patřili k většině, pro niž je cestování příležitostí k tichému zadumání a dennímu snění. Požadavky byly prosté: nikým necloněný výhled na měnící se krajinu, jakkoli fádní, a být ušetřen dechu jiných pasažérů, jejich tělesného tepla, sendvičů a údů.
.....
Sníh... tolik sněhu za okny, jak nepatřičné a nečekané na konci ledna. Jsem někde u Klánovic, krajina za okny utíká o mnoho rychleji, než před pár týdny ta ceylonská, barevné kompozice s černobílým spektrem – zasněžené pole, černé kmeny stromů, bílá oblaka. Komíny a bílý kouř, ráno je třeba zatopit – tak moc rád bych měl krb či kamna – jsem na cestě do kopců, poprvé tuto zimu kolejemi a ne asfaltem, je krásné, tiché a prázdné sobotní dopoledne.
Včera jsem pil – pomalu vysychající zásoba francouzského a italského červeného, kterým mě před Vánoci častovali dodavatelé – a nad ránem pak poslouchal různé cover verze Exit Music (for a Film), a chtěl umět opravdově hrát, opravdu, kreslit obrazce a koláže, rozebrat píseň na harmonická prvočísla a pak ji znovu skládat dohromady... Slunce jemně vysvitlo, je jen lehce nad obzorem, jak uprostřed dne během léta na severu – není třeba žádat více.
Na pozadí notebooku mi rotují krajiny, které jsem zvěčnil vloni či před roky, a každá z nich vyvolává asociace a vzpomínky, skoro cítím vůni toho okamžiku, chlad či vítr, hřejivé paprsky slunce – nemůžu zůstat na jednom místě, potřebuji se hýbat, objevovat, poznávat, potřebuji se vracet, letadlo roluje po letištní ploše hodinu po půlnoci, projít halou, vyzvednout zavazadlo, koupit lístek na autobus do centra, pak otevřít dveře a vyjít jen tak nalehko a ucítit: svobodu, chladnou noc, lehký vítr... to je neuvěřitelný pocit, nepopsatelný, silný, magický; když jsem potřetí opouštěl letištní budovu KEF a pak pozoroval zeleným mechem porostlé lávové pole při cestě do nočního města, přál jsem si, aby ty okamžiky nikdy neskončily, aby první noc a cesta trvala tak dlouho, až mě pocity z té už ne tolik neznámé země znovu úplně omámí.
Po pár letech jsem znovu viděl Bertolucciho příběh příběhů a zasvěcení jednoho léta – krásný film; emoce, otázky a srpnová nálada italského venkova.
V Modřanech jsem čekal, jestli se vůbec bude promítat – a bylo nás pak šest, co jsme sledovali Robertův boj s nepřízní osudu, mořem a bouřemi; mrazilo z toho v zádech, ten příběh a řetězce smutných náhod – a pak hlavně on, stárnoucí a znavený, ale pořád ještě schopný bojovat, ještě jednou, naposled – jak Eastwood v Unforgiven či Gran Torinu.
Válečný příběh, co se stal, vyprávěný bez příkras – občas se tajil dech. Rozhovor s tím, kdo přežil, pak ještě o něco silnější – moderátorka říká, že se rozhodli správně – a on nemůže nereagovat...
Sean Penn v Eastwoodově silném a poctivém vyprávění – dluh z minulosti, co jsem měl a chtěl odmazat.
Návrat na trávou zarostlé náhrobky srílanského pobřeží – takhle to asi opravdu bylo. Když jsem tam před pár týdny byl, četl jsem o vlaku, co tenkrát po pobřeží jel. Spojilo se to všechno dohromady.
Příběh s Benem Stillerem, co by asi vyšuměl – nebýt těch obrazů z Grónska.
Von Trierův opus. Spousta ale - ale přesto stojí za časové investici.
Příběh o lásce a víně. Nelze zhlédnout bez dobrého červeného.
Film o ztrátě svobody. Srdce se místy svíralo; reálný příběh, žádný Hollywood.
A pak první, opravdový, neopakovatelný, neuvěřitelný Tarantino. Opravdu jsem ho viděl až teď. A hned jsem pochopil, co to v té době muselo být. Jaká pecka, rána, nářez, jiný filmový vesmír.
Při cestě do asijského světa jsem se vrátil k Ianu McEwanovi; mám rád jeho neemotivní styl, kdy to nejsilnější bývá nevyřčeno, něco, co si člověk musí – a nebo nemusí – uvědomit. Kniha, co jsem četl, byla přesně té kategorie – a možná netypicky a překvapivě se na konci objevila naděje, tak to přeci nebývá, říkal jsem si, McEwan nám toto nedělá, ale přál jsem jim to, bylo mi o něco lépe, duše zklidněná, možnost v klidu zavřít stránky, podívat se z okna, možná se trochu usmát a jít pomalu spát.
Zpět, když jsem cestoval, střetnul jsem se pak se svým prvním Haklem – a líbil se mi, moc. Obyčejné lidské psaní na první pohled, jeden by řekl, a hrdina, jakým možná budu za dvacet let či spíše deset – ale znovu, bylo to hlubší, než by se mohlo zdát, a některé momenty byly nadčasové a otázky nezodpověditelné.
Propřemýšlel jsem se do nedělního odpoledne – a venku stále sníh, jen slunce už zmizelo a bílá začíná znovu opanovat oblaka i obzor. Přemýšlím o tom, jak nás čas odstřihává od minulosti – stačí nicnedělat a z hlubokých zážitků se stanou matné vzpomínky, a co hůř, z přátel a blízkých pak kamarádi a známí, co se možná ještě někdy potkají – a nebo taky ne. Čas nás vane daleko od sebe, pouze ta opravdová přátelství přetrvají – nemluvím teď o lásce – tolik lidí, kterým dlužím setkání, chtěl bych je vidět, mluvit s nimi, sdílet – ale znovu, čas, není čas – ale ne, jen priority jsou jiné. Priority a čas, a kdybych se měl teď se všemi potkat, po pár upřímných větách a radosti ze shledání přijdou prázdnější odstavce a fráze, potom pomlky, pohledy z oken, telefon, dopovídat, už bez kafe na závěr, rozloučit se, jít – s pocitem, že tohle mohlo být poslední setkání či jedno před ním.
A pak je tu láska a vášeň, jejich zbytky, to, co zbylo na stole z kdysi opulentních hodů. Zbyl nám kompromis, vzpomínky, pár nezapomenutelných momentů – a hluboko v nás pak ta nepříjemná otázka, kterou odháníme, kdykoliv se objeví – nebyl to vlastně kompromis už na začátku? Opravdu jsme do toho chtěli jít, neměla to být jen zkouška na pár dní či povyražení na pár týdnů? Máme vůbec na čem stavět? Prokompromisujeme se až do konce, do posledního dne, do stáří, slaboty a nemohoucnosti? Pekli jsme dort jak pejsek s kočičkou? Nemnoho sexu, hodně alkoholu, trochu porozumění; pluli jsme po povrchu a báli se hlubinných vrtů do našich niter, protože jsme věděli, že nálezy nebudou kompatibilní – Ty mi nebudeš rozumět a já Ti nebudu dávat to, co potřebuješ. A tak to asi opravdu je, kompromis, není to přeci tak špatné, říkáme si, lepší(ho) už nepotkám, tak co, už se nám nechce rozcházet, poznávat, dávat se s někým dohromady – nebo jinak, Tobě možná ještě ano, ale mně už ne. Už nemám sílu. Už bych nemohl. Už bych nevěřil. Už bych nemohl nabídnout vše. Už bych nesnil. Nehledal. Netrápil se. Jen existoval. Nechal bych svůj život, aby se žil sám. Byl bych jeho účastníkem, nikoliv hlavním hrdinou. Byl bych indiferentní ke všem scénářům a koncům. Žil bych pro život samý, ne jeho formu, ne pro štěstí a naplnění. Možná by to tak bylo, možná. Ale třeba bych v sobě ještě někdy sebral sílu. Snad. Možné možnosti.
Já jsem ale jinde, v realitě. Žiju, jsme spolu, náš kompromis... je to vůbec kompromis? Jsme spolu přeci tak dlouho, dvě zimy za námi a v té třetí jsme, to přeci nemůže být jen nudný kompromis šedivé barvy. To přeci musí být něco víc, co nás drží dohromady. Nebude to vášeň ani souznění, ale nemůže to být jen kompromis. Láska. Že by to byla láska? Jak to poznat? A je to vůbec důležité? Co je vlastně důležité? Kam jdeme, kdo jsme, odkud pocházíme? Proč Gauguin pojmenoval ten obraz takto? Proč mě z poslední desky Mogwai odvála Blues Hour do jiného světa? Proč jsem ještě neodešel z práce? Proč začalo mrznout až teď? Jaký bude dnešní večer? Co si řekneme? Budeme se milovat? Budu pít? Budu unavený? Ve stresu z práce?
Vlak vyjel z kopců a pomalu se blíží ke svému poslednímu zastavení. Je konec ledna, zima, barevné spektrum krajiny za okny je znovu černobílé – jak včera ráno. There is no choosing, there is only accepting, psal jsem před dvěma měsíci. Myslím, že to tak opravdu je. Teď a tady. Teď. Tady.
....
Ke mně se mají jen obvyklí staří emigranti. Světoběžníci s pohaslým pohledem. Osmašedesátníci. Vane z nich specifický smutek, zvláštní vysušený klid. Táhne z nich bílé víno, samota, nenaplněnost. Prosí, abych jim popsal, jak moc to teď u nás doma stojí za hovno.
Říkám, co chtějí slyšet – rezignace, stagnace, rozklad, nulové etické mantinely, volný exekuční lov. Sítem prošla desetina obyvatel.
Třesou se štěstím, dětinsky se radují. Hehé! Hó! Křivda z nich čiší jako smrt. Vyměňujeme si kontakty.
Nic o ní nevím. Přesto mezi námi drnčí mnohonásobně zrychlený, maximálně zjednodušený, zazipovaný vztah. Dálkový záchvat přízně. Zbavený dětí, hádek, splátek. Trápení se vyleje do kláves jako žluklý terpentýn. Pak už většinou není jak navázat.
Druhá možnost je jít na kafe. Vidět proti sobě sedět nijak zvlášť přitažlivého dvojníka, jemuž žití vytetovalo na hubu archiv průserů, křivd, křiváren, zklamání, planých vášní. Bytost, která ode mě chce to samé, co já od ní – vysvobození. Což je z podstaty nemožné.
Objímám ji, nejklidnější z klidných.
„Já mám pro tebe, člověče, v míše nebo kde tolik lásky,“ říká oznamovacím tónem bytu za mými zády. „Zkusim tě s ní vobčas zásobovat, aby ses necejtil bejt na suchu.“
„Na suchu jsem byl, než jsem tě poznal. Nepotřebuju doplňovat pohonný hmoty, připadám si spíš jako tanker.“
„Tanker rovná se frajer?“
„Ne, to je zařízení, který doplní palivo a pak se vodpoutá.“
„Paliva jsem plná, takže se prosimtě nevodpoutávej.“
„Problém je v tom, že jsem si zvyk bejt sám.“
„Nebyls v životě sám ani čtvrt roku.“
„Sám nebo s někym, kdo mě má na háku.“
...
NP Mogwai - Blues Hour (2014 - Rave Tapes)
