Střepy

Nastupoval jsem do autobusů, zase z nich vystupoval a toulal se po nádražích. Nastupoval jsem do autobusů, usínal v nich a nechal plynout dny i noci. Nastupoval jsem do autobusů, vystupoval v malých městech, celé dny jsem chodil tmou a říkal si: jak je tenhle mladý cestující odhodlaný, když se nechá vláčet po cestách, které ho mají dovést až na práh té neznámé země.

Najednou z ještě větší hloubky vyrazila ta netrpělivá touha a prostoupila celým mým tělem, ta touha být zároveň tady a tam. Jako bych zaslechl pár slov, otřásl jsem se chladem, a v tu chvíli jsi do dveří vešla ty, moje krásko, má Canan. Na sobě jsi měla ty bílé šaty, jako když jsem tě zahlédl na chodbě v Taşkışla, a tvůj obličej byl celý od krve. Pomalu ses ke mně blížila.
Nezeptal jsem se tě, co tady děláš. Ani ty, Canan, jsi nepoložila tutéž otázku mně, neboť jsme oba dva věděli.
Vzal jsem tě za ruku a posadil na vedlejší sedadlo, na číslo 38, a kostkovaným kapesníkem z Krásného Města jsem opatrně stíral kapky krve z tvého čela a tváří. Pak jsem tě, krásko moje, chytil za ruku a dlouhou dobu jsme takto mlčky seděli. Rozednívalo se. Přijely sanitky a z rádia mrtvého řidiče zazněla, jak se říká, naše píseň.

A zatímco já jsem koukal z okna zapadlého hotelu a ty jsi v zaprášených šatech znaveně pospávala na jedné z postelí hned za oknem, viděl jsem zvenku i zevnitř nás oba, okno, hotel, náměstí, městečko, zemi i mnoho cest, kterými jsme projeli.
Jako by se všechna ta města, vesnice, filmy, benzinové pumpy a cestující, které jsem si vysnil a pamatoval jen matně, sloučili s neúplností a bolestí, kterou jsem cítil ve svém nitru. Ale nemohl jsem přijít na to, zda ten smutek na mě doléhá z těch měst, obnošených věcí a cestujících, nebo jsem to já, kdo tím smutkem deroucím se z mého bolavého srdce zaplavuje celou zemi a okolí.

Když si přečetl knihu, kterou spatřil a zakoupil v knihkupectví svého kamaráda, všechno najednou začalo „do sebe“ zapadat. Konečně pochopil, že smrt má v našem životě své místo: přijal její existenci jako nezbytnou existenci stromu v zahradě nebo přítele na ulici a přestal se proti tomu bouřit. Pochopil důležitost dětství. Naučil se mít rád a vzpomínat na drobnosti spjaté s minulostí, žvýkačky nebo komiksy. Naučil se, že první knížky mají v životě své místo podobně jako první lásky.

V tak mladém věku se můj život dostal kvůli lásce na scestí – jak vidíš, milý čtenáři, jsem natolik při smyslech, že neříkám kvůli knize – a vše, co bylo na toto téma řečeno v novinách, časopisech, knihách, rádiu, televizí, reklamách, co tvrdili sloupkaři nebo bylo napsáno v románech či časopiseckých okénkách, se mi navždy vrylo do paměti.
Co je to láska?
Láska je odevzdat se. Láska je důvodem k lásce. Láska je porozumění. Láska je hudba. Láska a šlechetné srdce jedno jsou. Láska je poezií zármutku. Láska je pohled zlomené duše do zrcadla. Láska je pomíjivá. Láska je nikdy neříct „je mi líto“. Láska je krystalizace. Láska je dávat. Láska je podělit se o žvýkačku. Láska není nikdy jistá. Láska je prázdné slovo. Láska je splynutí s Bohem. Láska je bolest. Láska je hledět andělu tváří v tvář. Láska jsou slzy. Láska je čekat, až zazvoní telefon. Láska je celý svět. Láska je držet se v kině za ruku. Láska je slyšet tlukot srdce. Láska je posvátné ticho. Láska je námětem písní. Láska je dobrá na pletˇ.
Přijal jsem tyto perly, aniž bych se jim zcela oddal a uvěřil jim, ale také aniž bych se propůjčil posměchu, jenž by zanechal moji duši beze střechy nad hlavou. Vnímal jsem je stejně jako televizní záběry, jimiž se člověk nechá vědomě svést, a nenechal se svést, ačkoliv jsem chtěl být sveden. Vycházeje ze své vlastní omezené, ale přesto bohaté zkušenosti, dodávám k tématu několik svých postřehů:
Láska je touha někoho pevně obejmout, být s ním na jednom místě. Láska je touha někoho obejmout a přitom zanechat svět bez povšimnutí. Láska je touha nalézt bezpečné přístřeší pro lidskou duši.

Je jaro, počasí se točí všemi směry. Ještě pár dnů a pojedu na jih za sluncem, které bude hřát více než to vysočinské či pražské, uteču na týden a dalšího kousek, zmizím z těch všech podivných a zbytečných událostí a věcí, kterými proplouvám a které mě obklopují. Ještě před několika hodinami jsem měl v sobě pocity; teď už ne. Noc začíná vládnout, ticho panuje – až na druhou desku Bohren & der Club of Gore, která tu se mnou je a společně se mnou směřuje k blížící se půlnoci.

Střepy. Slyšel jsem nejdřív první píseň, o týden později druhou, a pak několikrát celou desku, to když jsem putoval po D1 ze západu na východ a zase zpět. Je v ní tolik síly. Vyznání a zpověď. Věty křehké jak popraskané okenní tabulky a k tomu tóny piana, někdy jemné a citlivě melancholické, jindy omračující a bolestné. Míjel mě Filip, asi o pár let, a možná se teď k němu budu vracet; vlastně už tak činím. První dvě písně jsou nejsilnější, přijde mi; zvlášť ta dlouhá, o celém roce, čtyřech ročních obdobích, o domě s okny a výhledu do dvora, návratu, o vyšších mocnostech a poznání, jestli je uvnitř našeho těla tma.

Kolegové odcházejí a já se s nimi loučím; zůstávám jako jeden z posledních, kapitán potápějícího se plavidla. Dívám se z velkých oken a někdy mám pocit, že vidím Střepy, a jindy je zase v sobě cítím. S jedním si dávám Tullamorku na rozloučenou před pátečním polednem a druhý se mě o hodinu později ptá na možnost „soft landingu“, jak říká – a já nemám moc co říct ani v jednom případě, je to všechno až příliš absurdní, zbytečné a nesmyslné, nedá se to pochopit. A tak mlčím, občas prohodím nějaké slovo, a snažím se odejít co nejdřív, pryč z té budovy, zavřít dveře a vypnout; víkend přinášející dva dny svobody, než se budu muset vrátit a začít znovu hrát a předstírat.

A tak si žiju, v komfortní zóně nadstandardu a té protikladné prázdnoty, ohňostroj marnosti vesele září dál, a já se se budu i nadále pokoušet o nemožné, bojovat se všemi a se vším, budu chtít něco vytvořit, posunout a dodat, zázrak stvoření v korporátním světě organizace, která se již dlouhou dobu neodvratitelně rozkládá.

Byl jsem po nějaké době na 007ce; obě desky od Kieslowski se mi líbí a naživo byli upřímní a příjemní, a Barzin pak pokračoval ve zklidněné melancholii.
Přečetl jsem svoji první Pamukovu knihu; nevím už, proč jsem si vybral právě tuto, snad jsem někde v recenzi viděl slovo road-movie – a vstoupil jsem tak do zvláštního světa, který je jiný, než svět ostatních knih, co jsem kdy četl, který září zvláštním světlem, láká i děsí zároveň. Možná trochu jako první střet s Márquezem; jen Pamukův svět je méně fantaskní a více hmatatelný – a tím bližší.
Přečetl jsem další Topolovu povídku – začal jsem mít jeho styl rád, je v něm vždy přítomný pocit ztracence, který nepřestává hledat víru, jež se někam schovala a zřejmě přestala existovat. Ta touha vše ztratit, všeho se vzdát, klesnout až na opravdové nejhlubší dno – a z něj se pak odrazit, dnes ještě ne, tuhle noc ne, ale zítra, zítra ráno už, zítra se to všechno změní...

A hodně jsem toho viděl.
Hotel. O ztrátě, se kterou se nelze vyrovnat, a útěcích a obavách a hledání a nejistotě.
Dohonit vítr. Mám rád filmy ze severu a tenhle měl ty správně dávkované severské ingredience. Návrat, vzpomínky, rozhřešit minulost a pochopit, že nakonec je vždy potřeba jít dál.
Kim Ki-Duk tentokrát namíchal svůj tradiční koktejl – a překročil svoje vlastní hranice dál k absurditě, zvláštnosti, podivnosti – a přece s dávkou emocí a pochopení.
Temný případ na šest pokračování; nelitoval jsem šesti hodin, bylo to až příliš dobré, vtahující, silné, neamerické, opravdové a reálné – vše se rozpadalo tak, jak se v životě opravdu děje.
Jsem tvá byl další film ze severu; přál jsem jí, ať jí to vyjde, jenže slunce svítilo příliš krátce a lásce se nedaří, když po ní někdo až příliš touží.
Německý film, který na západ od nás nemohl neuspět; jinakost se cení. Nebyl to sever, byl to západ; nebylo to dokonalé, nebylo to špatné.
Centurion. Kluk ve mě se vrátil do doby římských legií válčících s Pikty v dnešní Británii; poslední výspa civilizace, která se nemůže udržet. Mám rád dobré řemeslo, kdy můžu vypnout na dvě hodiny a přestat přemýšlet.
A Mud. Jak příběh od McCarthyho, přišlo mi; snílci, co tahají za kratší konec, a hra, v níž lze pouze prohrát. Láska jako motiv všeho podstatného a svoboda, která může zachránit. Život na řece a okolo ní, čas dospívání a s ním spojený svět černobílých pravd; láska, nakonec to je přece všechno o ní, o čem jiném by to mělo být?

A tak se dostáváme k nám. My dva, Ty a já, ve třetím roce našeho snažení, zažehnali jsme blížící se rozloučení tím, co nejvíce potřebuješ a já Ti tak málo dávám – a najednou je vše jinak, problém je pryč, jsme si blíž – jak to jen v téhle fázi vztahu jde. Není to dokonalé, není to zázračné, není to špatné ani zlé; jsme to jen my dva, náš vztah, naše slabosti. To je to slovo; náš vztah nestojí na našich silných stránkách a nemá mantinely v nich – stojí na našich slabostech a v nich má své hranice. Není o tom, co bychom mohli, ale spíše o tom, co nemůžeme. Jsme opatrní. Chceme být spolu, ale víme, že to není a nikdy nebude všechno; vždycky bude něco chybět. Je to kompromis. Náš svět, náš život. Jsme tu a ještě nějakou dobu budeme. Den, měsíc, rok, desetiletí. Nevím. Nepřemýšlím. Nechávám život žít.

Noc je tu s námi čím dál více a já přeskočil ke třetí desce melancholiků ztichlých časů po půlnoci, kteří občasné basy a bicí staví nad základy jemných harmonií a teskných zvuků saxofonu. Dopsat, dopít, spát. Zítra vstát a zpět na západ. Tři dny předstírat a hrát. A pak už jen... moře, vlny, podvečerní slunce bude barvit bílé domy a odrážet se ve vodní hladině, a když se mi povede uvidět jeho východ, nebudu už chtít víc, tohle mi bude stačit ke štěstí, jen tak málo, nic víc...

Myslel jsem na tu ženu, na její bezmocné vzdechy a nenáviděl se za vlastní slabost a ubohost; myslel jsem na A., na to, jak jsem jí kazil život, nechávaje se unášet vlastními chimérami, o jejichž skutečnosti jsem se A. snažil často zpitý do němoty přesvědčit; na zmatená, nekonečná klopýtání noční Prahou, kdy jsem pil u výčepů a barů, dávil jsem se vlastním já a opravdu se mi nechtělo žít.
Viděl jsem svůj život, černou díru, do které jsem se řítil s děsivou závratí. I když v pokoji stále teskně pršelo, byl jsem zpocený a rozpálený. Vše mi bylo těsné. Vzpomínky mi ležely na prsou jako hromady suti a nemohl jsem dýchat.

Chtěl jsem už vládnout jenom sám sebou a zahnat všechny ty zakuklené loutkoherce, které jsem si buď sám stvořil, anebo kteří se, ač nezváni, se sadistickou chutí sami připojili k té pitvorné frašce.
A slyšel jsem, jak říkám: „Jsem muž. Tady na světě. A tohle je můj život. A já ho chci a já ho prožiju. Sám.“
A to poslední slovo se nade mnou vztyčilo jako svorník nekonečné klenby.
To jsem podnikl celou tu cestu, abych si potvrdil tu všeobecně známou pravdu, že je člověk na Zemi sám? Asi ano.
A pochopil jsem, že moře mi nic nenabízí, že mi jen ukazuje to, co mne čeká: nekonečné plochy, které se neochvějně valí dopředu, aby se vzápětí stejně neochvějně mohly vracet zpět. Jaká je pravidelnost osamělosti?
Zaplavila mě úleva. Tak to je. Už není co hledat a nad čím si zoufat. Ukázalo mi to moře a stačilo jen nahlas vyslovit to záhadné slovo: osamělost. Kdo ví, jak je bohatá? Rozhodně je tichá. Opona se rozevřela. Osamělost jako volba? To nebyla volba, to bylo potvrzení.
Cítil jsem, že se usmívám. Točila se mi hlava – z pohybu moře, z větru, z vína a ze skutečnosti, která měla jasné ostré obrysy, že bylo až nebezpečné se jí dotknout, a přesto jsem to udělal a nepořezal se.

NP Bohren & der Club of Gore – Faul (2008 – Dolores)