„A ty?“ zeptal se.
„Učím na fakultě. Na pajdáku.“
„Yveta říkala, že děláš v novinách.“
„Dělal jsem, ale dávno jsem toho nechal.“
„Copak, neneslo to?“
„Peněz bylo dost. Chtěl jsem pomalejší zaměstnání.“ Dávno vím, že v životě můžu mít buď čas, nebo peníze. V poslední době volím čas.
„A co ty? Ženatej, nebo taky rozvedenej?“ obrátil se Radek ke mně.
„Ještě ne.“
„Ještě ne co?“
„Ještě ne rozvedenej.“
„Dokud jsi nesundal prstýnek...“ usmála se Yveta.
„Nemám rád gesta,“ řekl jsem. Zatím ho nosím. Ostatně vůbec nevím, kam se prstýnky po rozvodu odevzdávají.
Už nejsme mladí. Ještě nejsme staří. Je to banální, říkám si, ale bohužel ne proto méně pitomé. Je mi čtyřicet pryč, vlasy pryč, manželka pryč, děcko pryč. Zadýchaný nejsem, protože jsem nikam neutíkal. Ale když nastupuju do autobusu, hned z prvního schodu se chytím za zábradlíčko u řidiče a přitáhnu se.
Pokrčila rameny. „Vždycky je něco za něco,“ odpověděla.
Ano, něco za něco. Takhle platíme za konec bezčasí. Kdysi bývalo úplně normální, že se věci nehýbou a že po pěti, deseti i dvaceti letech všechny najdeme na původním místě. Každý obchod, každou hospodu a v ní každého chlapa na stále stejné židli.
Ještě docela nedávno sedávaly u těchto stolů spolužačky a opisovaly. Chartu. Několik vět. Dvanáct bodů. Každé prohlášení obvykle do zítřka pozbylo naléhavosti a do pozítří platnost. Nevadí, opisovaly jiná, další, nová, nejnovější. Holky ve stále stejných pletených svetrech, s kruhy pod očima a s permanentně zapálenou cigaretou.
Už tu nesedí ani jedna. Nejspíš se šly po těch letech převlíct.
„Víte, co nedokážu pochopit?“ řekl jsem polohlasem. „Jak jste mohl tenkrát vůbec vlézt do partaje, když se na to všechno díváte takhle?“
„Jak jsem mohl...“ pokrčil rameny. „Taky o tom mockrát přemýšlel... Po válce byli jediní, kteří vypadali, jako že vědí, co chtějí. To jen já jsem nevěděl, co chtějí. Hodně věcí jsem nevěděl. Uvěřil jsem jim. Pochop... Ona ta hlavní myšlenka... té sociální spravedlnosti... Jenže se toho chytli darebáci. To se v dějinách stalo mnohokrát... A určitě ještě mnohokrát stane... No... A pak už jsem se bál. Dlouho jsem si nechtěl připustit, že jsem se rozhodl špatně. Dlouho jsem si nedokázal přiznat, že svět, který vybudovali, je jiný, než jsem si přál já. Jeli jsme v rychlíku. Kdybych vyskočil, zabiju se. Občas jsem zkoušel sypat písek pod kola. Otec by si možná vzpomněl, kdyby chtěl. Pak přišel Dubček, spousta naděje všude kolem... A taky mi pomohl právě Toni. Zbavil mě předsudků. Došlo mi, že dějinám porozumíš, jen když porozumíš konkrétním lidských osudům, Pavle.“
K mým nejsměšnějším dospělým omylům patří vážné míněné pokusy o recyklaci vlastního dětství. Přibývá jich. Ještě před pěti, šesti lety by mě na srazech spolužáků ze základní školy nikdo nepotkal a ani teď se z nich nevracím nadšený. Ale chodím tam. Jako bych věřil, že má smysl sedět s nimi u stolu, mlčky si je prohlížet a poslouchat, jak šel jejich život, kdy a kde udělali chyby, kdy jim naopak pámbu přál, co od života ještě čekají a co všechno už ztratili, koho mají rádi a čeho se bojí a jestli jim někdy k něčemu bylo, že se tenkrát v září 1971 sešli ve třídě právě s námi a ne s kýmkoliv jiným. Jenže všichni mají do štěstí, že žijí právě tím dnem, který ráno nalistovali v diáři. Holky pohovoří o dětech, navzájem si ocení oblečení a vytipují hospodu pro příští setkání. Chlapci proberou včerejší hokej, podiskutují o našich šancích na medaili a v rámci krátké historické sebereflexe se pohádají, jestli se víc ožrali loni u Čápa nebo před deseti lety ve Strojnické. Nevím, nebyl jsem u Čápa ani ve Strojnické, a už je mi jasné, že odtud taky brzo vypadnu.
Posadil jsem se do zeleného křesla. Nemyslel jsem na Karolínu, ani na Yvetu, ani na Vojtu, myslel jsem na sebe. Na svou pošetilost, s níž jsem se sem po dvaceti letech vypravil ulovit Karolínu. Na marnost své existence, která v posledních letech vykazuje nesrovnatelně víc ztrát než zisků. Na neschopnost odstřihnout se od kdysi nalezených hodnot a začít věřit taky nějakým jiným. Na neschopnost nacházet nové přátele a zachovat staré. Na neschopnost udržet ženskou, nebo si aspoň najít jinou. Fakulta je plná mladých a nezadaných, řekla mi Veronika, než za sebou naposledy zavřela. Ano. Mladých a ještě mladších. O neúnosně mnoho let mladších. Už jsem si stihl všimnout. Vyrostly v nových časech. Ve svých časech. Ani v seminářích už si s nimi nerozumím. Pořád samej Žert, pořád samí Zbabělci, pořád samej Havel, řekla mi jedna nezadaná před pár týdny. Pořád samej komunismus! Asi to bylo hrozný, ale copak nás se to ještě nějak týká?
Díval jsem se na ni. Pomačkaná, ale hezká. „Co se ti zdálo?“ řekl jsem.
Neodpověděla hned.
„Moc jsem nespala. Kdys říkal, že máš to zkoušení?“
„Proč?“
„Zavolám jedné kolegyni, aby za mě podepsala dovolenku. Ještě tady chci zůstat.“
„Ve čtvrtek,“ řekl jsem.
Vstala. Pořád pomačkaná, pořád hezká.
Zamilovat se už asi nedokážu. Na to jsem starej.
Naštěstí to nevadí.
Nespořádává se to úplně snadno a lehce; po pár desítkách stran jsem měl chuť nečíst dále, ale přeci jen – byl to dárek, tak jsem vytrval. Tedy: mohlo by to být stručnější, rychlejší, méně psané pro autora (a jeho známé) a více pro čtenáře. Výsledek je dobrý, ale takový lehce mdlý – z těch surovin šlo myslím navařit lépe, více vtáhnout do děje, možná méně rovin a méně dětství a k tomu více dospívání i dospělosti. Mysteriózní vchody a východy nehodnotím kriticky – přistupuji na hru autorovu, ale zároveň si říkám, že ani časové brány a smyčky hlavnímu hrdinovi vlastně neumožnily vše rozklíčovat. Možná pochopil, co se dělo kolem nich, ale co se dělo v něm – to nevíme. Ambivalentní konec – chce takhle přemítat a žít věčně? Snít o té, která ho nepozná, a odmítnout, co se nabízí? Jistě, takto to obvykle v životě chodí... ale sníme takhle věčně?
Prach a šeď sedmdesátek vykreslená bravurně, až z toho člověku jde mráz po zádech. Žít v té době... krájet měsíce a roky, dvakrát ročně podniková rekreace, vše se opakuje, vše stejné, stejný marasmus, průměrnost, nemožnost utéci; jsem rád, že jsou tyhle doby pryč.
Zajímavá generační výpověď těch, kterým bylo před pětadvacetileti lety dvacet; generace, která prožila zlom 89 v čerstvé dospělosti, a tak možná lépe než kterákoliv jiná může porovnat před a po, tenkrát a poté, současný překot a zdánlivý klid tehdy před lety.
-----
Je druhý letní večer, slunce se již sklonilo k západu a skrylo za obzor, ale přesto je příjemně; světlo, teplo, léto začalo. Pár měsíců života proteklo kolem mne jak voda v horské bystřině a já se dívám zpět na to, co se nevyhnutelně muselo stát, a stejně tak vzhlížím směrem k zítřku a dalším dnům; něco se děje. Trávím večery U Zavadilů, pár posledních měsíců zde v Kunraticích, krájím všední dny a zkouším něco nadčasového vymyslet na víkendy, co po čtvrtkách krájejí plynoucí měsíce.
Jak blízko se můžeme dostat k tomu druhému? A když se k němu dostaneme, nestane se z lásky přátelství? Kdy přichází ten moment, kdy se ztrácí vzájemná přitažlivost, a přichází (zdánlivá) stabilita a porozumění? Co by nám poradil Kundera? Lehce nesouhlasně jsem kroutil hlavou, když Tomáš tvrdil, že „milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě vášně nejen rozdílné, ale téměř protikladné. Láska se neprojevuje touhou po milování (tato touha se vztahuje na nespočetné množství žen), ale touhou po společném spánku (tato touha se vztahuje jen k jediné ženě).“
Souhlasím s tím, že láska je spjata s touhou po společném spánku; stejně tak ale říkám, že chemie a přitažlivost nemohou existovat bez vzájemného poznání, a poznání vede k lásce. Jen nerozumím, že v těchto rovnicích nám schází popis toho, kdy se láska ztrácí, kdy toho druhého začneme objímat jinak, bez touhy po milování, kdy nám jeho blízkost stále zůstává zdrojem štěstí, jen je stále více asexuální...
-----
Zvolit z množství filmových příběhů tři, moje volby budou Místo u moře (a to především), Naprostí cizinci (ach ty telefony - krásná sonda do věcí, co skrýváme) a Věrná kopie (mnohovrstevnatý snímek Abbase Kiarostamiho, film, který ač dalek dokonalosti, zůstane v paměti)...
-----
Tři zneklidňující příběhy, které se sunou kupředu spíše pomaleji a v závěru toho posledního až nejasně alegoricky a neuchopitelně. Mondschein mě nadchnul, tady trochu váhám; přišlo mi to dlouhé, natahované, občas schované za zbytečnými slovy a větami; zejména Svědek, ten se mi bude muset v hlavě ještě rozležet. Co chtěl vlastně říci, co odsvědčit?
Téma Vlasovců je mi blízké, ten Stepanův příběh se mohl stát – a útěk naivků vstříc kulkám někde u hranice je pak zapomenutým příběhem, který se skutečně stal (stojí za to progooglit). V příbězích K hranici tuším a čichám McCarthyho, trochu ho tam je, snad proto, že když se nepíše o životě a smrti, nepíše se vlastně o ničem.
Zapálil v kamnech a trochu polévky si ohřál. Jíst se moc nedala, ale dostal do sebe plný talíř, Adéle to dlužil. Ulehl vedle ní, předstírala, že spí, ale ramena se jí trochu škubala. Zlehka ji pohladil po vlasech. Čekala na to a začala se k němu tisknout s usilovnou žádostí. Mluvila na něj, když se milovali, nikdy dřív to nedělala, teď se ale starala, jestli je spokojený, jestli chce být nahoře nebo dole, jestli už se udělal, jestli to chce pusou. Odpovídal neurčitě nebo vůbec, nechtěl lhát, ale nemohl jít říct, po čem skutečně touží. Být někde sám, být někde jinde, lehnout si na záda v tichu a promítat si na strop výjevy z Karliných obrázků, přidávat k nim svoje vlastní, utéct do nich, mezi bojující princezny a stíny na zdi.
