Museli jsme to udělat...

Země je rudá od krve... zpívá Karel Kryl a já tu sedím a cítím se přesně tak, jak jsem Ti před pár minutami říkal – cítím naprosté prázdno ve svém nitru, nemůžu přemýšlet ani nic dělat, civím v přetopeném pokoji před sebe do míst, kde se s námahou objevují písmenka tvořící slova a věty, a piju. Nedoufám, v nic nevěřím, nic neplánuji, nic necítím – vše odplavalo, zbylo jen pár vzpomínek, které mě hřejí a bolí zároveň...

Chtěla jsi to tak? Máš to – můj standardní stav; beznaděj a padající dlaždice, zima a tma za okny, ráno, které nepřijde. Děkuji za nezdar, jenž naučí mě píli – děkuji...



Sam Peckinpah a já, James Coburn a Kris Kristofferson, příběh, kde černá a bílá nebyly mezi barvami spektra. Všichni byli na cestě do pekla, hnáni svými démony a přízraky noci, nikdo nemohl utéci a začít někde jinde a nějak jinak; byl to skutečný příběh přetavený v uvěřitelnou mozaiku filmových sekvencí, Bob Dylan hrál a někde za obzorem byla cítit nebeská brána...

Billy: Ol' Pat... Sheriff Pat Garrett. Sold out to the Santa Fe ring. How does it feel?
Garrett: It feels like... times have changed.
Billy: Times, maybe. Not me.



Noc už je na sklonku, nebo není? Přijela jsi a já se divil a nechápal a užíval si a nevěděl co říci a pak jsem vše bral jako hru a příběh, nerozvážně a bez rozmyslu jako vždy, a potom jsme se viděli podruhé a potřetí a znovu a zas, a já cítil a vnímal sílící přitažlivost a setkání začaly mít větší a větší smysl a já se najednou dostával dovnitř té holky, která mi přišla tak moc vzdálená vším, čím a pro co žila, a dny šly a setkání najednou byla pokusem vystoupit z rozjetého vlaku, který jsme našimi společnými hodinami stále zrychlovali, a někde se nečekaně vzaly city, které jsem si nechtěl připustit, a Ty jsi byla napřed se svou odvahou a překvapovala si mě iniciativou a já najednou začal cítit, že to je víc, než jen příběh opilé noci a jejího pokračování...

Nedovedl jsem si představit vůbec nic; že bych s Tebou mohl něco mít, že bys mě mohla vzrušovat, rozumět mi a chápat mě, že bys mi mohla někdy chybět. Byli jsme od sebe tak moc daleko, přestože a protože naše hřiště a jeho mantinely byly předem přesně vymezeny Tvým síťovým grafem – a pak jsme najednou leželi spolu a nic kromě nás neexistovalo, já jsem Ti roztahoval nohy a Ty jsi byla na mě a já v Tobě a pak jsi křičela a potom jsme unavení leželi a já usínal a Ty jsi chtěla povídat, mluvit, tulit se a já jsem byl spokojeně malátný - a na staré matraci blízko okna s topením, z něhož sálala zima a táhlo teplo, jsme tak byli opilí a šťastní a spokojení, jeden pro druhého bez postranních záměrů, jen proto, že jsme chtěli být spolu a sami a vedle sebe...



Nejsi můj typ a asi bych si Tě nikdy sám nevybral, a právě proto to dopadlo tak, jak muselo – zamiloval jsem se do Tvého chování a života a stylu a Tvých myšlenek, zamiloval jsem se do Tebe... A pak jsem najednou věděl, že bych s Tebou mohl poslouchat červené vrabce a sledovat exploze v oblacích a vidět všechny ty strašně umělecké i prázdné filmy, kde bychom vždy naopak a nečekaně měli rádi to, co vlastně měl mít rád ten druhý, a stejně tak bych Tě mohl vzít kamkoliv a Ty bys odzbrojila všechny svou bezprostředností tak, jako mě a ostatní tolikrát, a já bych s Tebou chtěl jet na sever i na jih, kam teď pojedu sám či s někým jiným, a chtěl bych se opíjet a milovat Tě a cítit Tě a vím, že někdy by to přišlo, ten večer, kdy bych Tě chtěl ochutnat a přestat se bát cizího těla, a potom bychom měli všechno na nekonečně dlouhou dobu, na večery, noci, rána i dny, neřešili bychom nic a všechno, nebylo by třeba nic plánovat, užívali bychom si přítomnosti a budoucnosti a poznávání a upřímnosti a všeho, co by přišlo...

A teď tu sedím a vím, že jsi skvělá a budeš šťastná, protože máš vše a budeš mít vše, a já jsem jen rozcestník, který ukazuje pouze zpět do Tvého světa, Tvé budoucnosti – šťastné a krásné a ... už mu to nikdy nedělej. Nikdy; nezaslouží si to. Víš to? ... a děkuju. Vždyť víš.

NP Karel Kryl – Děkuji (1993 – To nejlepší)

Když víkend je víc, než jen dva volné dny...

Místo psaní žiju. Je toho tolik! Naskočil jsem do podivného vlaku, jenž stále zrychluje, a já nevím, kde má cílovou stanici; nevím, jak dlouho můžu takto jet a jakým směrem se vlastně pohybuji, vím jen, že se mi to líbí – není to ideální stav, ale je lepší než čekat na oprýskané zastávce zrušené trati bez jízdního řádu s nadějí, že někdo možná přijede, vlak z minulosti do budoucnosti zastaví a já budu moci nastoupit...

Má pravdu. Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám osmnáct let a začali jsme milovat svět a život; a museli na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti, snažení, pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku.

Fronta je klec, v níž člověk musí nervózně čekat na to, co se stane. Ležíme pod mříží granátových oblouků a žijeme v napětí nejistoty. Nad námi se vznáší náhoda. Blíží-li se střela, můžu se přikrčit, a to je všecko; kam dopadne, to nemohu ani přesně vědět, ani ovlivnit.

V těch řádcích byla syrovost prožitků a chuť hliněných zákopů, vzpomínka na něco strašně vzdáleného, ale přitom tak současně přítomného; my žijeme jindy a jinak, ale přeci ještě hůře - přijde mi to tak. Poslední zákony morálky už neexistují a my se snažíme vyždímat z každého okamžiku maximum, naše špinavé i čisté prádlo házíme do pračky života a potom zvědavě sledujeme, jak se buben roztočí a pračka se snaží vyčistit nevypratelné a někde vzadu vytéká špinavá voda odpadu, kterou budeme muset dříve nebo později prohlížet, čichat i pít...

Jsem velmi klidný. Nechť si přijdou měsíce a léta, nic mi už nevezmou, už mi nic vzít nemohou. Jsem tak sám a tak prostý všeho očekávání, že jim bez bázně mohu hledět vstříc. Ještě je v mých rukou a očích život, jenž mne pronesl těmi léty. Zda jsem ho překonal – to nevím. Ale pokud tu je, dotud si bude hledat cestu, ať to, co ve mně říká „já“, bude či nebude chtít.

Oba příběhy se lišily jen mírou naděje a víry a náplní cesty ke konci; tam, kde bylo v prvním příběhu přátelství, byla v tom druhém láska - jenže poslední vydechnutí bylo nakonec stejně nevyhnutelné...

Ránu necítil. Jenom před sebou náhle uviděl trávu, nějakou rostlinku, těsně před očima, napůl zašlápnutou, s okolíkem bleděčervených květů a s něžnými lístky, a květina rostla, a už tomu tak jednou bylo, jenom už nevěděl, kdy. Rostlina se zakymácela a stála pak před úžícím se obzorem jeho klesající hlavy sama, tichá, samozřejmá, s útěchou úplného pořádku i v tom nejmenším, s veškerým mírem, a rostla a rostla, až vyplnila celé nebe a jeho oči se zavřely.

----

Naděje... Síla je, když člověk neztratí naději; prát se s nepřízní osudu a vždy nakonec zvednout hlavu, přestože všichni a všechno čeká, že to byla poslední kapka do trychtýře smutné bolesti... Jsou to přesně ty Světla v soumraku, splín a zmar a bolest i slzy, všechny ty pocity převařené horkou párou bolestných zkušeností; nakonec je ale třeba sebrat všechnu sílu a jít dál – ne za svými sny (ty se už rozplynuly, kdesi dávno a daleko), ale za tím zbytkem toho krásného, co ještě může přijít...



Kdy to bylo poprvé? Už ani nevím; stává se to vždycky pomalu, potichu i pozvolna, a najednou to přijde a já jsem zaskočen i potěšen, překvapen i plný obav; začalo mi na Tobě záležet a já začal tušené vnímat a cítit. A ten večer, kdy jsi byla tak daleko a pozvolna jsi se ztrácela v blížící se opilosti, jsem najednou chtěl, abys byla se mnou – jen tak, pro nic za nic, jen pro Tvoji blízkost a přítomnost... Jsme zvláštní, myslím – náš proud komunikace totiž zůstal bez čistících zařízení, žádný filtr nikdo nikam nevložil a nespustil, naše upřímnost zůstala v takovém stavu, v jakém byla na začátku, a my dál pronášíme svoje pravdy, na kterých stojí naše životy, a naše pravdy jsou i nadále pilotami minulých dnů a z nich nabytých zkušeností...

Dnes, když autobus tiše odjel a mokré nohy i boty se vydaly urazit několik posledních desítek metrů špinavým tajícím sněhem a přitom soumrak pomalu padal na asfaltovou krajinu panelového sídliště, jsem to najednou cítil – ten zvláštní pocit, chtění a touhu: chtěl jsem přijít domů a najít Tě, jak ležíš na mé staré matraci úplně stejně jako včera v noci, a pak jsem si začal přát, aby dnešní noc byla úplně stejná, jako ta předchozí...

NP Thomas Newman - A Nazi And A Jew (2006 - The Good German (OST))

Vítr za okny...

Prázdno. Naprosté prázdno.

Sedím tu sám v prázdné kanceláři, všude kolem jsou artefakty rodinného i pracovního života její majitelky, klimatizace tiše šumí a za okny, na druhém břehu Dunaje, jsou vidět staré tovární haly. Je klid; ticho. Opravdové ticho, až nepatřičné – kde všichni jsou? Jsem v cizím městě a cizí zemi, ale mám pocit, jako bych byl doma; chtěl bych teď ulehnout a spát a probudit se na jaře, v první jarní den, kdy venku bude cítit život a vzduch bude vonět novým začátkem.

Jsem vyrovnaný, přestože bych neměl být. Nerozumím si. Mám vlastně vše, zažil jsem vše – nebo mě ještě někdy něco překvapí? Už jsem miloval; vím, jaké to je. Už jsem zažil ten pocit, kdy jsem pohlcen tóny nebo obrazy, už jsem cítil dokonalost vět, v nichž jsem se našel, už jsem byl na místech, kde bych chtěl vidět rozbřesk posledního dne svého života. Co ještě přijde? Už Tě nechci; včera, když jsem chtěl z balkónu do světa vykřičet svou pravdu, jsem si na Tebe ani nevzpomenul. Jsem už opravdu venku, pryč z mámivého sevření minulosti, temného lesa, jehož každý kořen je bludný? Ano; nemůžeme spolu být z tisíce různých důvodů, vím to naprosto přesně a jasně. Už s Tebou ani nechci spát. Nechci ani cokoliv dalšího – vše, co je spojené s Tebou, mi bere více, než dává. Dlouhodobě udržitelný rozvoj v našem případě neexistuje. Není a nebude – jsem o tom přesvědčen. Chci to tak!

Mám pocit, že je pozdě; překvapuje mě ale, že jsem s tím smířen. Prohrál jsem – nenajdu Tě. Nepřijdeš. Neobjevíš se. Zůstanu sám, sám se svými sny a představami. Bez kompromisů; smutný konec. Můžu ještě milovat? Pokud ano, jak a koho? Šuplík lásky v mém šatníku života je prázdný a přelepený páskou s nápisem zakazujícím vstup; majitel zemřel, dědic neexistuje – budeme čekat, až dům sejde stářím, promění se v prach, zmizí ze všech map světa i krajů a bude vymazán ze vzpomínek živých i těch čerstvě pohřbených.

Je to zvláštní, opravdu.



Když jsem se díval na Horskou hlídku, chtěl jsem být na oněch místech a cítit vanoucí vítr a zvířený prach, chtěl jsem vidět na pár chvil slunce, jež za pár okamžiků nenávratně zmizí za mraky přinášejícími tmavý chlad noci.



Když jsem s Tebou trávil Prázdniny, byl jsem bezstarostným králem plynoucích vteřin, kterému někdo ze zad na pár hodin odebral přetékající tornu vzpomínek, obav, snů a otázek.

Jsi teď nejdůležitější ženou mého života; víš to? Vím, že víš... Tvůj život je bílá tabule, na níž jsou nakresleny postavy a příběhy Tvého žití; stojím na špatném místě, nemůžu Tvůj život vidět celý – ON chybí, nevidím ho, nechci ho vidět, neexistuje. Pro mě ne. Jsem lehkovážný jako vždy, vůbec si neuvědomuju možné důsledky našeho jednání, neřeším a nepřemýšlím; to totiž nejde. Nejde to. Jediné, co máme, je přítomnost. A díky ní narůstající nit minulosti. Nemůžeme plánovat nic, absolutně nic. Náš projektový plán končí teď. A teď. A znovu je posunut. Zase o vteřinu. Teď. A teď. Teď. Údery srdce, čas teče jako řeka za okny. Zase tu jsme. A zase. A znovu. Teď. Stále. Pořád.

Mám o Tebe strach. Jsi zranitelná. Mám strach... máš tělo plné modřin, protože máš své geny a stát se může cokoliv a Ty víš, že nemáš kouřit a pít a přitom... Někde za obzorem je náš svět, kde bychom mohli žít, jenže my ani nemůžeme vidět obzor, protože je ukryt za horou čnící k nebesům, skálou postavené z Tvé minulosti a budoucnosti.

Napadlo Tě to už? Co kdyby? Mě ano; řekl jsem si... to nejde. Nešlo by to. Nemožné. Nerozuměli bychom si. Byl by to závazek, který bych nezvládl. Nemůžeš se s ním rozejít. Nechceš se s ním rozejít. Nejde to.

Jenže... proč? Proč chci být večer s Tebou a cítit, jak mi rozumíš a vidíš do mě?

Zákaz vjezdu.

Končím; láska neexistuje. Už byla; teď už budou jenom příběhy k odpolední svačině. Všechna vydání jsou rozebrána a jediné, co zbylo, jsou zkazky o tom, že je možné milovat a být milován zároveň; příběhy z jiné sluneční soustavy. My jsme tady a ještě nějakou chvíli budeme. Nic víc a nic míň. Keep up the great life.

NP Air conditioning and... nothing.

Když prší a venku se rodí nové století...

Tak nějak nemám elektronickou hudbu moc rád. Čistě elektronickou hudbu. Přijde mi, že autoři elektra jsou 1) příliš zaujati technickou stránkou věci (vybavení lepší než soused + nutnost vlastnit software nejvyšší třídy), 2) příliš hudbě jako takové nerozumí (technické provedení obvykle výborné až chvalitebné, hudební nápad obvykle v nejlepších případech dobrý až dostatečný, což dohromady dává mizivou naději na chuť poslechnout daný masterpiece ještě jednou), 3) žádný hudební nástroj obvykle neovládají (což sice není podmínkou vzniku něčeho alespoň trochu zajímavého, ale obvykle to něco značí) a 4) vyznávají většinou něco jako „aktuální sound“, znamenající totéž, jako módnost vybrané barvy v dané sezóně.

Nějak jsem dospěl do stavu, kdy mi elektronika bez dalších přísad, které potřebuji, nic moc neříká – v té záplavě jiných zajímavějších věcí jaksi nemá takovou prioritu. Styl není důležitý, na styl nehraju; od new-age přes techno, trance, jungle, drum’n’bass, ambient, minimal, downtempo, trip-hop a house k čemukoliv dalšímu. Nemám rád tyhle nálepky; jsou zbytečné stejně jako samotná posedlost kategorizovat.

Tolik na úvod; předehru máme ze sebou. Stejně jako v jiných žánrech, i na poli elektroniky je pár alb, která můžu, a stejně tak několik, která prostě musím – jsou nadčasová, mají všechno, co potřebuji a hledám. Procentuálně – hodnocení 90% a výše.

Začneme základním stavebním kamenem žánru (mým stavebním kamenem – to je důležité!); nechme teď pryč Stockhausena, Ena, Jarreho... jedno album ze začátku 80. let má výsadní postavení: určitě díky filmu, který doprovází, možná také díky jménu autora, ale především díky hudbě. Od té doby jsou táhlé syntezátorové zvuky symbolem vesmíru. Od té doby je tak těžké zkombinovat elektroniku a živé nástroje takovým způsobem, aby to dávalo smysl. Od té doby je prostě obtížné vložit dialog tak, aby nešlo o plytkost plynoucích vteřin. Od té doby je složité vykreslit náladu melancholie i naděje bez zbytečného patosu i kýče. Od té doby... protože cokoliv dalšího je v mých očích srovnáváno s touto kolekcí různorodých skladeb, které vyvolávají stejné emoce, byť ve skutečnosti jsou úplně jiné...

Blade Runner. Neuvěřitelný vokál v Rachel’s Song, nečekaně krásný saxofon v Love Theme, táhlé syntezátory ve Wait for Me, křišťál piana v Memories of Green, dynamika Blade Runner (End Title), existencionální účtování v Tears in Rain; zvukové obrazy příštích staletí jsou rozptýleny po všech skladbách a v One More Kiss, Dear je sentiment minulosti, která se už nikdy nevrátí...

Vangelis nikdy předtím a nikdy poté nevytvořil nic podobně nadčasového; tohle je album, kde elektronika není neživě strojová, ale dýchá a překypuje životem, nadějí a změnou – a to je právě to výjimečné. Koktejl různých žánrů a nástrojů namíchaný tak, že chutná jako ta nejlepší láhev červeného v pozdním klidném večeru, kdy město usíná a ráno možná přestane fungovat gravitace. Tohle je soundtrack 21. století v představách generace našich rodičů; oči upřené k obloze a obzoru, obdiv techniky a současně strach z její přemíry, víra v lidský cit, největší sílu světa. Je v tom určitá míra naivity, krásné naivity; naděje.

Kdybych hrál na procena, dal bych 93%. Kvůli skřehotání v Tales of the Future pár procent dolů a kvůli všemu ostatnímu tolik kladných bodů. AAA podle Moody’s a ***** podle mého barometru, který je postaven na mrazení v zádech. Znovupoužitelnost (= touha poslouchat znovu) extrémně vysoká. Nadčasovost neoddiskutovatelná. Inspirativnost zřejmá. Emocionálnost nikoliv prvoplánová, ale naprosto přirozeně vtělená. Hudebně originální, melodicky i harmonicky silné. Neuvěřitelně zvukově pestré.

Ideální soundtrack pro výlet na Měsíc. Až tam poletím, budu poslouchat právě tohle album; a při prvním pohledu z měsíčního povrchu na Zemi si pustím tu skladbu s těmi saxofony... je tam, na tomhle albu – hymna lidskosti přetechnizovaného světa...

ED2K

NP Vangelis – Love Theme (1982 – Blade Runner (OST))

A zase svítí slunce, na pár chvil...

Zase svítí slunce; je krásně. Neuvěřitelně krásně. Přišlo jaro – zima letos nebude, není důvod. Proč by měla být? Jen proto, že bývá každý rok? Vše se mění; zaběhané pořádky, naše sny, to, co pro žijeme... vše.

Teď jsem šťastný – bez objektivní i subjektivní příčiny. Jen tak, pro nic za nic, v tyto okamžiky. Vše je tak, jak má být; nemám nic, ale zároveň vše – stále věřím, že vše dobře dopadne. Musí; proč by nemělo?

Dalších dvanáct měsíců... a k nim si přidám patnáct přikázání mého života, kterými se určitě nebudu řídit, ale vždy budu vědět, že bych měl; snad proto, že mě z temnoty mohou vyvést na světlo, pokud snad někdy budu chtít...

Žij přítomností; minulost je přeci spadané listí a budoucnost je ranní mlhou.

Neplánuj, co nemůžeš ovlivnit; s něčím nelze počítat, náhodná proměnná v rovnici života.

Dávej šanci; pod povrchem se může ukrývat zlato.

Nelítej moc nahoru a nepadej moc dolů; zbytečně přehnané amplitudy pocitů vedou k otevřeným blouznícím očím nad ránem, kdy se město teprve začíná probouzet.

Najdi práci pravé místo; je důležitá, ale... chápeš to?

Buď otevřený a nestraň se lidí; ložiska potenciálních příběhů - je zbytečné, nedat jim šanci.

Nezapomínej, jak jsi se cítil; lidé se nemění, jejich pravá podstata zůstává stejná.

Naslouchej svému vnitřnímu hlasu; žít pouze s rozumem nemá smysl.

Žiješ jenom jednou; aby nebylo nikdy možné si vyčítat, co se neudálo, byť mohlo.

Jdi dopředu jen tehdy, když se netopíš; nejdříve nalézt světlo ve tmě a až poté začít hledat cestu.

Buď trpělivý; zpomalení je krásné – a někdy jediné možné.

Netahej za kratší konec; to nelze zvládnout.

Znej svou cenu; devalvace nepřinese nic pozitivního.

Neviď svět černobíle; v komplikovanosti je krása.

Hledej své lepší já; proto tu jsme.

NP iLiKETRAiNS - The Beeching Report (2006 - Progress Reform)

Těch pár momentů...

Asi ani není nějaký zvláštní důvod se ohlížet a rekapitulovat; jenže tady teď svítí slunce, přišlo prosincové jaro a já mám zase ten zvláštní pocit, který mě nutí dopsat rovnice plné neznámých a naposledy se podívat na vyřešené úlohy, předtím, než se rozplynou v propadlišti ztraceného času... Dny se valí rychlostí, jakou vlak pluje krajinou, a stejně tak jako jen některé výhledy ze špinavých oken dokáží polapit duši tou zvláštní krásou zadumané zimy, tak i momenty a příběhy minulosti jsou mnoha různých kategorií, průměrné a šedivé i nezapomenutelné a výjimečně silné.

Top 10 letošních dvanácti měsíců. Bez pořadí, bez ohledu na to, zda jsem plaval v euforii štěstí a radosti, nebo se potácel v černé místnosti bez dveří a proklínal svůj osud; souhrn zážitků, nalezených pokladů, nečekaných i plánovaných střetnutí, průnik bolesti a štěstí, světla a tmy, černé a bílé, jara a podzimu.

Priessnitz ve "feťáckém doupěti", kdy hráli jen pro nás, všechny ty písně, které mi dávají smysl, protože cítím, že přijde Jaro a já přesto, tak jako vždy, skončím v pekle – však víš...

Okamžiky, kdy jsem přestal přemýšlet a užíval si Tebe a ty dva nekonečně krásné letní dny, které se rozplynuly do ztracena; a já i teď vidím Český Krumlov a jeho jezy, slyším tóny koncertního křídla, s jehož pomocí jsme zkoušeli podruhé vstoupit do stejné řeky, vidím Tvé tělo, jež se pode mnou zmítalo v opojných křečích v penziónu s výhledem na řeku, vidím Tvou bezprostřední samozřejmost, se kterou si ke mně doplavala a bez ohledu na všechny ty lidi kolem jsme tam daleko na jihu najednou byli... však víš.

Dny a týdny, kdy jsem se vrátil ke čtení, a jako dobrého vína, kterého tak rychle ubývá a už není žádná další láhev, jsem poněkolikáté a vlastně znovu poprvé četl příběh Vítězného oblouku, nacházel zlaté valouny poznání, pomalu obracel listy, cítil mrazení v zádech v replikách, kde jsem viděl mě i Tebe, dvě osamocené duše dávno ztracené v nemožnosti spolu žít...

Cesta hluboko do mé duše, kterou vyvolaly koncerty Mono, na něž jsem se tolik těšil; nedokážu popisovat, neumím to – těch pár hodin, to bylo něco neskutečného, všechna bolest i naděje světa byla schována v těch písních beze slov, které jemně začínaly, aby končily ve valící se erupci jednolité zvukové stěny...

Sever Evropy, kde jsem chtěl najít pravdu, ale místo ní jsem našel neuvěřitelně krásná opuštěná místa, hory, pustiny, jezera i moře... Tam se jednou vrátím; tam patřím.

Těch pár hodin, kdy jsi mi do zad vrazila nabroušené nože své sobeckosti s takovou razancí, že mi ani nemohly vyhrknout slzy – jako by se mě zřekla má vlastní matka, jako bych se dozvěděl, že mám před sebou už jen pár dnů života, jako bych poznal, že jsem žil celý život ve lži... Pak jsem si uvědomil Tvé pravé já a Tvé hodnoty: Ty, pak dlouho nic, pak auto s garáží, a pak, někde daleko na obzoru, první lidé – hračky Tvého života...

Brad Mehldau. Konec cesty, dál už nic není. Nebo ano, může být – něco, co Brad sám vytyčí, pokud bude chtít; on a nikdy jiný. Zeměměřič jazzu 21. stolet; jedinečný, jiný, neopakovatelný, uhrančivý a strašně silný...

To, že jsem to ustál – ten zvláštní projekt plný schovaných a nastražených pastí, ty momenty, kdy všechno viselo na vlásku a já nepřestal bojovat; je to jen práce – ale v tomhle mi dala opravdu hodně, bylo to silné a poučné zároveň.

Ty – nečekaná a neplánová, Ty a naše příběhy, končící mezi nocí a ránem okamžiky, kdy jsme hledali, co ještě můžeme a co už nesmíme... Ty jsi směrovač, ne já... Víš to? Vím, že víš...

Ekvalizér vztahů; hloupost bez významu, ale pod čarou je něco napsáno malým matným písmem: příběhy volají, je čas jít dál – někdo někde je...

NP Interpol - Leif Erikson (2002 - Turn on the Bright Lights)

Coming out...

... tohle mělo smysl; přišlo mi to tak. Bylo to celé zvláštní, nečekané, hravě přirozené a přirozeně hravé - a je to tu, mísa nedojedeného salátu od vánoční večeře, která zbyla na stole a nikdo neví, co s ní, zda vyhodit, schovat do lednice, sníst, rozdat ostatním či se tvářit, že neexistuje...

Dostali jsme se hodně daleko; vlastně až sem, na tyto stránky a věty tvořené v pozdních večerech, kdy pivo teplá na stole a vína ubývá, topení zahřívá vyschlé panelákové stěny, budík varuje vztyčeným prstem, ale ještě se nechce spát a opustit stále existující den s nejasným příslibem zítřejšího rána...

Vlastně to byly příběhy; krásné, neplánované, neuvěřitelně spontánní - a já vidím tu koláž strahovských kolejí, jídelního vozu, mé staré matrace, nočního autobusu, lanovky na Petřín, kuchyňky, špinavého nádobí... a Tvých vlasů. Zvláštní... artefaktem je fotka, která mi zbyla v kapse bílé košile, kterou jsem od té doby neměl na sobě; ještě tam je, schovaná ve skříni jako důkaz a předmět doličný, důkaz skutečnosti, že nejlepší hry jsou takové, kdy se vlastně nic nehraje a karty dávno leží na stole, odkryté, jasné a předem dané...

A Ty jsi teď někde pryč - na místě, kde bych chtěl být, kde by se mi líbilo a kde bych cítil pravdu zkamenělou ve studených zdech; tady se nic neděje, nic zvláštního, čas líně plyne a David Dorůžka hraje potichu píseň o slzách... Snad jen... včera, když jsem vystoupil z nočního autobusu do tmavé zimy, jsem to věděl - podzim právě umřel; tiše sněžil déšť, země se začínala nesměle bělat a noc byla ukrytá v navlhlém oparu mlhy, jež přikryla unavené město i všechny jeho příběhy bez konců a rozhřešení...

NP David Dorůžka - Tears (2004 - Hidden Paths)

... a začal jsem znovu číst...

... a stránky mizely před očima, někdy rychleji a jindy pomalu a otupěle, většinou jsem se ztrácel v postavách, rodičích i dětech, neměl jsem před sebou žádný diagram, někdy jsem tápal, jindy jsem se znechuceně odvracel, většinou se nudil a nechápal; jenže nakonec přislo několik posledních kapitol a já najednou začal rozumět, v těch podivných bezcitných větách jsem začal cítit emoce a strašnou sílu, a pak jsem pochopil, že tahle kniha je jiná: je potřeba přistoupit na její hru, vyjmout mozek z hlavy a vrátit ho otočený naruby, začít naslouchat tichému šustění slov a levitovat v myšlenkách několik centimetrů nad zemí...

Když se dozvěděla, že zemřel, oblékla se do černého, zabalila boty do novin a požádala Fernandu, aby jí dovolila podívat se na nebožtíka. Fernanda ji však nepustila přes práh.
„Představte si, že byste byla na mém místě,“ prosila Petra Cotesová. „Pochopte, jak jsem ho asi musela mít ráda, když se dokážu takhle ponížit.“
„Není na světě ponížení, kterého by si souložnice jako vy nezasloužila,“ odpověděla Fernanda. „Počkejte si, až umře někdo jiný, a tomu je obujte; mužských je přece spousta.“

Konjuktura literatury a deprese filmu. Žiju svůj kulturní hospodářský cyklus a hledám ukryté pocity, které mě osloví, vstoupí do mě a zůstanou v mé duši navždy - hltám stránky, sedím v poloprázdných zšeřelých sálech, vnímám tóny; hledám úlomky věčnosti schované na zaprášených půdách pokrytých hojností průměrnosti...

Závojem slz Amarant Úrsula uviděla, že je to jeden z velikých synů Buendíova rodu, mohutný a svéhlavý na způsob José Arcadiů a s otevřenýma, jasnozřivýma očima Aurelianů, předurčený k tomu, aby znovu založil rod a oprostil ho od zhoubných neřestí a samotářských sklonů, poněvadž byl za celé století jediný, jenž byl počat z lásky.

Sto roků samoty; příběh o osudu i pomíjivosti, o předurčení a odhodlání, o lásce, rození a umírání...

Jednou večer, když Meme byla v koupelně, Fernanda náhodou vešla do její ložnice; bylo v ní tolik motýlů, že se tam sotva dalo dýchat. Sebrala první hadr, který jí padl do ruky, a odháněla je, a pak jí naráz ustydla krev v žilách, když si spojila dceřiny večerní koupele s hořčičnými náplastmi, které se válely po podlaze. Příštího dne pozvala na oběd nového starostu, který stejně jako ona přišel z náhorních rovin, a požádala ho, aby přes noc postavil na zadní dvůr hlídku, protože se jí zdá, že jim někdo krade slepice. Onoho večera strážný postřelil Mauricia Babiloniu, když zvedal tašky, aby vlezl do koupelny, kde uprostřed štírů a motýlů čekala Meme, nahá a rozechvělá láskou, jako na něj v posledních měsících čekávala téměř každodenně. Střela mu uvízla v páteři a odsoudila ho strávit zbytek života na lůžku. Umřel stářím, úplně sám, aniž si kdy postěžoval, cokoliv namítal nebo se pokusil něco vyzradit, sužován vzpomínkami a žlutými motýly, kteří mu nedopřáli klidu ani na okamžik, a zavržen veřejností jakožto zloděj slepic.

Můj vztahový ekvalizér je naplněn po okraj, emoce létají, příběhy končí a začínají, prolínají se; stane se zázrak, procitnu, najdu, pochopím? Nevěřím v to - ještě není ten správný čas; blizzard se blíží, cítím ho - ale ještě ne, ještě chvíli ne...

„Nedělej si starosti,“ usmála se. „Ať je teď kdekoli, čeká na tebe.“

NP Helios - West Orange (2004 - Unomia)

Když kry tají a ztrácí se...

Jako na jaře - led pokrývající řeku začne tát, první slunce vysvitne a kry se dají do pohybu - plují, narážejí do sebe, lámou se a ohýbají, jsou unášeny studeným proudem vstříc záhybům řeky, žijí nesměle a zároveň intenzivně svůj krátký život... a pak se někde zastaví: stojí, každým dnem se zmenšují, černají táním a špínou snášející se k zemi, mizejí a ztrácejí se, rozpadají se na kusy a nechají se objímat vodou, ve kterou se nakonec promění, tiše a smířeně...

Paralelní příběhy... ničí mě, ale jsou lepší než smutnost osamělých večerů tápaní a tázání se; nikdy s Tebou nemohu nic mít, nikdy... ale - bylo to zvláštně krásné, trhali jsme zakázané ovoce a žili pro život, byly to hodiny, které měly smysl - a já se stal směrovačem Tvého osudu tak, jak jsem čekal...



Něco chybělo, jedna ingredience, jedna příchuť... možná těch pár not, možná bylo vše až moc promyšlené, nevím - motivy ztracení a hledání a rozdílů a kompromisů a naděje a odevzdanosti a smířenosti... tak nějak to bylo, vše bylo Utajené v těch obrazech jednoho domu, jedné ulice a několika životů.



Už se nechci devalvovat, ale zároveň vím, že se musím změnit - nejsem středem vesmíru (ale Ty jsi se mnou nebudeš hrát), nejsem jediný (ale nebudu pro Tebe nikdy jako ostatní), nemám právo zvláštní pozornosti (ale Ty mi stejně nikdy nebudeš rozumět), nemám právo první ani poslední noci, nemám právo ničeho, co nebudeš chtít Ty, jsem bezvěrec s nadějí, s tou poslední nadějí a touhou... stále věřím - protože bez víry a naděje bych ztratil sám sebe, mé oči by se neměly na co dívat a já bych přestal slyšet, cítit, vnímat, doufat a snít...

NP Mono - L'America (2000 - Hey, You)

V ten den podzim umíral...

Když se začínají objevovat konce cest a příběhů, je třeba zažehnout plameny nových světů – a otevřít oči i duši, začít naslouchat, přestat se ohlížet, vnímat... a nechat se spálit na prach, najít i ztratit, získat i vzdát se...

Young Psychiatrist: Have you ever heard of the old saying "a rolling stone gathers no moss?"
McMurphy: Yeah.
Young Psychiatrist: Does that mean something to you?
McMurphy: Uh... tt's the same as "don't wash your dirty underwear in public."
Young Psychiatrist: I'm not sure I understand what you mean.
McMurphy: [smiling] I'm smarter than him, ain't I?
[laughs]
McMurphy: Well, that sort of has always meant, is, uh, it's hard for something to grow on something that's moving.



Tam venku byla už zima a podzim umíral v teskné agónii... Šedivé mraky se zaklesly pár metrů nad korunami vrásčitých stromů, listí se rozpadalo na kusy a tlelo v okamžicích, když jsem jím procházel, větve keřů trčely do vzduchu obnaženy a bez naděje jako staré opuštěné telegrafní sloupy - a k tomu dešťové kapky monotónně dopadaly na hladinu i cesty, soumrak přikrýval tenčící se odpoledne a já hledal svoje pravdy, tyčil si pravidla i zásady, ohlížel se a nacházel chyby, díval se dopředu a přísahal...



Jaká budeš?

Ten večer jsme si řekli víc, než se dalo čekat – asi nám pomohl osud, kdo ví... (nebo... osud a touha nalézt - to je to jediné, co nás ještě plnohodnotně žene vpřed...). Psali jsme si naše pravdy a sny a v mezidobí někdo bojoval svůj příběh a snažil se Přelétnout nad kukaččím hnízdem; síla a prudkost, touha žít a vykřičet svoji pravdu, hrdost usazená v srdci tak moc, že ji nelze vyjmout, bezmyšlenkovitost žití a dýchání a užívání si a spáleniště minulosti, přítomnosti i budoucnosti zároveň...

McMurphy: Nurse Ratched, Nurse Ratched! The Chief voted! Now will you please turn on the television set?
Nurse Ratched: [she opens the glass window] Mr. McMurphy, the meeting was adjourned and the vote was closed.
McMurphy: But the vote was 10 to 8. The Chief, he's got his hand up! Look!
Nurse Ratched: No, Mr. McMurphy. When the meeting was adjourned, the vote was 9 to 9.
McMurphy: [exasperated] Aw come on, you're not gonna say that now! You're not gonna say that now! You're gonna pull that hen house shit? Now when the vote... the Chief just voted - it was 10 to 9. Now I want that television set turned on *right now*!
[Nurse Ratched closes the glass window]



S nadějí k beznaději, od slabosti k síle, houpačka života, něco je vždy za něco, ukázat cestu – a zmizet v nenávratnu... Je to jako bojovat předem prohranou bitvu, ale do poslední vteřiny si přitom nepřipustit možnost porážky, se smrtí na jazyku se smát a tančit, žít bez zastavení a oddychu, řídit se svými sny, zasutými někde hluboko v duši, směřovat ke konci a naplnění – a zůstat člověkem...

McMurphy: But I tried, didn't I? Goddamnit, at least I did that.



NP Radiohead - How to Disappear Completely (2000 - Kid A)

You die...

... a vítr vál z horských plání, déšť šlehal tváře studenou prudkostí, soumrak pohltil duše a mlha najednou zakryla oči, jinovatka mrazu pokryla naše těla - a my nedýchali, zavřené oči, zastavený tep, bezbrannost a touha narodit se a zemřít a převtělit v jednom okamžiku...



Rozedraný na kusy jako vždy, osamělý pokoj osamělého hotelu, šedivé ulice, unavené město – a já zde ležím a plením minibar, Ty jsi někde daleko, někde tak moc daleko, a já píšu a přemýšlím a hledám a je mi vše jedno zároveň, lampa svítí do očí a klimatizace hučí, Dunaj líně pluje a pivo teplá, život je krájen na kusy utíkajícími minutami, jež nemají smysl...



MONO... příběh života.



Jsi v mém životě najednou třikrát a já nevím, co s tím, co dělat, kam se pohnout – náznaky a možnosti, naděje a přísliby, otazníky otevřených příběhů... a k tomu samota a ulepené zmizelé dny prázdnoty a čehokoliv, co nemá smysl a cíl a účel a je pohozené někde na okraji lesa, kde se i v dubnu drží sníh ve věčném stínu chladu a umírající naděje...



Bojím se ranního probuzení... bojím se – toho snu, který bude utnut v tom nejkrásnějším okamžiku, a já budu mávat rukama a zavírat oči a chtít sen vrátit, chtít ho přetavit v realitu následujících minut, bojím se toho pocitu zmaru a beznaděje, bojím se nutnosti si přiznat, že sen zůstává snem a realita bolí osamělostí cizích měst i pokojů – a že realita bolí zaplněnou prázdnotou války pracovních dní...

(Už ne... prosím...)

NP Trio Mediaeval - Missa Lume de Lumine: Sanctus (2005 - Stella Maris)

2 dny zapomnění...

Byly to pouhé 2 dny, ale trvaly týden; stihnul jsem toho tolik, viděl jsem známé tváře, cítil štěstí, úlevu, volnost a sílu... Staří známí byli najednou přáteli, byli jsme si všichni tak moc blízcí - a víno chutnalo po kopřivách a my načínali další a další a další a další...



A pak přišlo ráno - a začaly příběhy. Chtěl jsem být svobodný tak moc, jak to jen bylo možné; odmítnul jsem kovové kočáry, jimiž si dokazujeme svůj úspěch, předháníme se a soutěžíme, udivujeme a pýříme se, a odešel jsem vstříc momentům nedělního rána, jež bylo zalito sluncem listopadu a vlévalo mi hektolitry optimismu do žil...



Byly to momenty, kdy jsem se díval, okouzleně pozoroval ty plynoucí minuty v místech, kde pokládání trámů je nejdůležitější věcí na světě hned po ranní lahvové desítce, kde autobusy jezdí na čas a jsou plné zvláštních lidí, kteří žijí jinak a jinde a pro něco jiného, kde vlaková nádraží jsou mikrosvětem a jinou planetární soustavou zároveň, se všemi těmi čekárnami a unavenými spáči, s jídelnami a bufety, v nichž černé tabule a bílá křída mají moc nabídky a poptávka se střetává s nemožností rozměnit percentil platu, hladověl jsem u zavřených nedělních dveří, čekal na hvizdot brzd, díval se z oken, mlčel, četl, spal, hrál si... a těšil se: na večer, na útěk do jiného světa, na slzy v očích a mrazení v zádech...







Proč? Jde to vůbec, najít Tě? ...

NP Mono - Moonlight (2006 - You Are There)

Je to opravdu tak...

... jak si myslím? Jsi ta pravá? Sám nevím; možná proto, že z Tvé strany cítím nechuť i zábrany, možná proto, že jsem se mohl prostě splést – a teď tu ležím, Ty neodpovídáš a já nevím, co si mám myslet, ostatně tak jako pokaždé...

Vše je naopak – zažívám příběhy, o které vlastně nestojím a které vlastně nechci, a to, po čem toužím, se mi vyhýbá; a včera svítilo slunce tak jako v půlce září a já se cítil strašně moc šťastný, protože jsem zase mohl vše, co jsem chtěl, protože zase bylo vše přede mnou... Jenže teď tu levituji v poloze spáče a začínám se zase propadat do bezedné propasti pochybností a slabosti, už zase přestávám věřit, už zase... nevím; proč? Proč musím tolik čekat? Jen proto, že ve všem jiném mám tolik štěstí? Pokud je to tak – je to fér; to musím přiznat – je to fér; opravdu je.



Pamatuji si, jak jsem tenkrát odcházel, pamatuji si ty pocity, co ve mně zůstaly; cítil jsem, že takhle to jednou může být, že se jednou dostanu do situace, kdy nezmůžu nic, kdy budu jen čekat a ležet zkroucený na chladných dlaždicích se studeným potem na čele... Modlím se a přeji si, aby ten okamžik byl ještě daleko – protože já chci ještě milovat i snít, chci ještě cítit ten pocit, kdy nemůžu dýchat, když (ne)jsem s Tebou, chci Ti všechno říci a ukázat, chci ležet vedle Tebe a cítit, jak voníš, jak jsi se mnou, jak jsem omámen tím vším, co je mezi námi, chci si znovu uvědomovat, že jsem ochoten vzdát se všeho pro náš příběh, pro ty večery a noci, pro to všechno... jenže pak přijde Invaze barbarů – a vše se rozpadne na zlatavé třpytky rozlámaného štěstí, které se ztratí v prachu polední pauzy vyhrazené na rychle zhltnutý oběd...



Protože... protože já chci zvítězit, vyhrát, cítit sluneční záři v soumraku věků, chci se probudit a vědět, že mám vše, chci bojovat s démony noci, chci nad ránem zaklínat první sluneční paprsky, aby se vrátily zpět do hrobu temnoty, chci čarovat a kouzlit a cítit to chvění v momentech, kdy mi harmonie probodávají duši a slzy schnou na tvářích, chci křičet z oken do světa i do vesmíru všechny svoje pravdy i lži, chci... chci žít, žít navždy, navždy se učit, divit se, smát se i plakat, milovat i pohrdat, hledat, toužit – a snít...

NP Godspeed You! Black Emperor - The Dead Flag Blues (1998 - F# A# oo)

Just a few sentences... (inside myself)

... ano či ne? Ty či ona? Vše se slévá tak moc dohromady... Chtěl bych milovat od příští vteřiny do konce života, přál bych si najít vše, co hledám, právě v Tobě, chtěl bych být nepřemožitelným králem všech moří; a nejprve Tě potkám a cítím, jak Tebou pohrdám, a pak odjíždím a začnu hovor tak, jak ho nikdy neumím začít, a druhá strana reaguje a směje se a já si snažím vybavit tu bíle poloprůhlednou dokonalost (a v telefonu je radost a dojetí Tebe, příslib něčeho vzdáleného, něčeho, co má smysl...).

Jeden den, tři setkání...

(...jenže někdy je to tak moc prázdné, já vím...)

Mohou i v listopadu zpívat ptáci? Ano...

Nakonec rozhodují ty okamžiky a náhody, s kterými člověk nepočítá, nepřipouští si je a někdy ho ani nenapadnou; a pak se to stane - najednou jsi u mě a hladíš mě po zádech, v mezičase zániku noci a zrození jitra mě polykáš a oba nemáme tolik odvahy a zároveň máme tolik rozumu, abychom alespoň něco nedotáhli do konce...



Zajatci mlhy - takoví jsme tu noc byli; tam, kde byla zima, sníh i naděje, bylo v našem světě těch pár krásných hodin... a pak, stejně jako ve filmu, přišlo vystřízlivění, (morální) kocovina, kusance emočních molekul ovládly naše nitra... a Ty se trápíš a tiše si vyčítáš, když vedle něho ležíš, a já vím, že ho už nikdy v životě nechci potkat - přítel... jsem jen slaboch kážící o morálce, který nemá ani dost síly na to, aby sám sebou pohrdal...



----

Ano, měla jsi pravdu - člověk by se měl pro něco (někoho) rozhodnout a za tím si stát; já jsem rozhodnut - ten pocit tenkrát byl až moc silný...

Nebo... ne?

(Je možné psát o Tobě a v těch několika větách... Chytrá a Tanečnice a Vzpřímená a ... Hledající? Všechny ty narychlo vyřčené pravdy, jež se mění ve lži v okamžiku, kdy se mi hlava zvrátí do minulosti a posedle zaříkává nemožné a tak moc (ne)chtěné? Ne... opravdu nechtěné - vím to; všechny ty příběhy - mi dávají sílu...).

NP A Silver Mt. Zion - Built Then Burn (Hurrah! Hurrah!) (2001 - Born into Trouble as the Sparks Fly Upward)

Starting music... (for a story)

Stál jsem na ošlehané přídi staré plachetnice, jež byla unášena proudem tónů, a díval se do dáli, vnímal obzor, cítil blížící se pevninu – a pak, najednou, se jako ostrovy v mlze začaly vynořovat známé částečky a motivy, nesmělé melodie tiše rozezvučely abstraktní plochy, začal jsem poznávat a procitat, začal jsem nalézat, vnímat a chápat... A teď vím, že to bylo nepřekonatelné, neopakovatelné, neuvěřitelné, nemožné i neskutečné – ty okamžiky, kdy jsem pochopil i našel, kdy se v dáli začal rýsovat Paranoid Android, kdy jsem v té změti zvukových kaskád a melodických vodopádů uslyšel Exit Music (for a Film), kdy jsem poznal Resignation... A Brad Mehldau hrál dál a dál, odcházel a znovu přicházel, byl nadšený jako my, kteří jsme si uvědomovali tu krásu mizejících okamžiků; nelze už jít dál, to byl konec světa i naší galaxie, všechna století hudby se zračila v těch dvou hodinách, jež tiše a pozvolna mizely v nenávratnu jako kapky toho nejdražšího vína tvořící červené obrazce na partituře času, po níž byly pomalu rozlévány...



Byl to náš začátek? Nedokážu žít bez výzev; a tuto přijímám – bude to běh na dlouhou trať, vím. A vyčerpá – mě i Tebe. A možná bude bolet. Nebude! Vím to... vím... teď a tady...



NP Arvo Pärt – Spiegel im Spiegel (ECM New Series 1591 - Spiegel im Spiegel, Für Alina)

Čas...

Několik odstavců a několik dnů; pravdy, jež se vzájemně popírají. Sinusoidy nálad, příběhy zklamání - proč všichni něco hledají? Jako bychom byli vždy někde jinde, vždy trochu posunuti někam jinam, jako bychom se stále potkávali a přitom míjeli... Usínám po desáté, probouzím se s bolestí zad, tavím dny ve vysoké peci každodennosti a upínám se na zázrak, jenž nenastane...



Čas. Čas mi protíká mezi prsty, měsíce letí, dny neexistují - je jen týden pracovních povinností, který mizí jako první sníh pod paprsky listopadového slunce. Chtěl bych začít znovu, někde jinde, někdy jindy, s někým jiným... znovu, čistě, se všemi těmi zkušenostmi - a tentokráte si nenechat nic vzít, tentokráte stát zapřen a čekat vše, dávat vše, vnímat vše, věřit ve vše... Čas by stál a hodiny by už nikdy nezačaly tikat...



Proč? Když jsem zahlédl tu pohlednici, vybavila se mi slova a věty, které se rozlévaly po tom malinkém prostoru vyhrazeném pro myšlenky, jež si může každý přečíst - tenkrát bylo chladné ráno a mlžný opar nechtěl opustit hladinu moře, jehož barva připomínala nebe plné pravdy a naděje; tenkrát byl telefon plný předchozí noci a my si byli tak moc blízko, ale přesto tak moc daleko; tenkrát jsem věřil, snil i doufal, tenkrát jsem byl ochoten popřít sebe sama, tenkrát jsem byl v moci abstitenčních příznaků způsobených nedostatkem Tvé vůně...

Proč? Proč jsem přestal dýchat? Proč to děláš? Proč mé myšlenky směřují k Tobě? Proč?

Proč nemám dost odvahy? Dnes jsem Tě viděl - byla jsi jiná než ostatní, tajemná ve své mlčenlivé kráse, byla jsi... moje; tak jsem Tě viděl, tak jsem si Tě představoval... Jenže pak jsem vystoupil, poslední pohled, němá výčitka, pokrčení ramen, mávnutí ruky, listopadový chlad... Jsem připraven? Asi ne... protože stále ještě přemýšlím o minulosti a spojuji ji s budoucností, protože stále hledám neexistující cesty a možnosti, protože jsem stále tak moc slabý - připoután ke skále čekám na každé ráno, kdy mi pohled na Tebe začne trhat vnitřnosti v těle, kdy horečnatě začnu přemýšlet a snít a kdy mi začne vše být tak moc líto...

NP Armand Amar - Les Fleurs (2006 - Nomad's Dance 3)

Skončíme v pekle...

Jsou to krásné skladby, mají co říci – a já je mám rád, líbí se mi, vyhledávám je, chápu je, cítím je... Skončíme v pekle? Kde jinde...



A listy se pomalu snášejí k zemi; koláže různých barev, žluté pletence červených odumírajících končetin všech stromů i keřů – a nohy se brodí těmi potůčky šustící barevnosti a oči hledají spadlé kaštany (a já jich mám pod svým polštářem vždy několik – v noci je nechci upustit z ruky na zem, chci se ráno probudit a stále je svírat v dlaních, bohatší o předanou sílu...).

Čekám – na to všechno, co přijde. Nic se neděje; ticho před bouří, která musí přijít – a já budu zase jednou bojovat i věřit, snít i uvědomovat si tu tíhu, kterou musí člověk nést, pokud nechce jen tak bezmyšlenkovitě utíkat a pádit životem tak, že ten druhý někde pořád klopýtá a nestačí a nerozumí a ptá se (sám sebe; ten moment, kdy se z mlčení, kdy si lidé rozumí beze slov, stane mlčení, kdy už není co říci...).

Stmívá se; slunce už je za obzorem a za okny je cítit pomalu padající chlad... Kolik ještě dní? Jak dlouho to vše ještě bude trvat? To všechno? Množina událostí a k ní přiřazené datumy, jež neznáme...

NP Mark McKenzie - The Dissappearance of Garcia Lorca (2001 - Con Passione (OST))

Někdy jsou slova zbytečná...

Mlčet a dívat se, brodit se sněhem, žít jen pro ten krátký okamžik zadostiučinění, cítit svoji sílu i blížící se konec, vsadit vše na předem prohranou kartu – a pak klesnout do studeného prachu s pocitem nepřekonatelné marnosti, cítit výsměch vítězů, naposledy na pár chvil udržet otevřené oči, snažit si zapamatovat ty poslední vteřiny, poslední místo, tu poslední vůni... a pak... už jen Velké ticho...



----

Právě tak mlčíme a procházíme kolem sebe a snažíme se být vzájemně neviditelní; a já najednou vím, jak málo jsem pro Tebe znamenal, jak lehké pro Tebe bylo slibovat a o pár dní později mi tak moc ubližovat...

Tvé hodnoty jsou náhrdelníkem z chladných perel, z nichž každá druhá má do sebe vryt Tvůj portrét – a Ty si vůbec neuvědomuješ, že musíme bojovat, chtít, rozhodovat se, vážit si sebe i toho druhého, že musíme být stateční a silní, věřit a doufat a snít – pokud nechceme večer hypnotizovat stárnoucí bělobu padajícího stropu, pokud se nechceme ráno probouzet po šesté a unaveně hledat pravdu v těžkém vzduchu prázdného pokoje, pokud nechceme zalepovat černé díry našich srdcí lacinými náhražkami, o nichž si myslíme, že jsou důležité a podstatné a nezbytné a krásné a silné a opravdové a pravé...

----




Pamatuji si ten příběh, ten sníh, tu naději i tu bezmoc, touhu... po tom všem...



NP John Barry - Have You Got a Story for Me (1985 – Out of Africa (OST))

Ztratil jsem se...

Ty první okamžiky a vteřiny, křivky ženského těla, první setkání, první věty, zasmušilost na základech pravdy světa, vrásky na čele a ubývající vlasy, dychtivost, touha po porozumění a naděje, která snad stále ještě existuje... A na konec poslední objetí, pár posledních slov, která mohou znamenat konec i pokračování, a uzavření příběhu jeho dalším začátkem (s pohlazením po vlasech); blízkost duše, která rozumí, cítí, tiše a mlčky souhlasí, je stále nablízku, dýchá, chápe, vnímá, odpovídá i mlčí – prostě tu je...



Charlotte: So, what are you doing here?
Bob: Uh, a couple of things. Taking a break from my wife, forgetting my son's birthday. And, uh, getting paid two million dollars to endorse a whiskey when I could be doing a play somewhere.
Charlotte: Oh.
Bob: But the good news is, the whiskey works.



----

A Ty jsi tam stála a kruhy pod očima nalité chlastem a nazvala jsi mě jménem své minulosti... Flirt a fyzická přitažlivost a touha neznámého Tě vedly pryč, daleko do jiného světa, a já jsem přestal existovat, nic jsem neznamenal, nebyl jsem, otravoval jsem Tě, komplikoval Ti život, byl jsem přetěžkým přívažkem bezcennosti...

„Je mi to jedno. Nezáleží mi na tom.“

Volal jsem o pomoc, potřeboval Tě, bojoval jsem sám se sebou, chtěl jsem zachránit, potřeboval jsem cítit, že někdo někde je, potřeboval jsem naději - na pár posledních minut, cítit Tě vedle sebe při pohledu na potemnělé jezero, zmizet ze světa na několik okamžiků, zůstat posledními lidmi na zemi...

(Hlupák polykající tablety naivity, pocit jedinečnosti a s ním myšlenka, že mně se to nemůže stát; když jsem Tě poznal, měla jsi ještě hranici, za níž jsi nešla – teď už je Ti všechno jedno.)

Ty a Tvůj svět plný Tebe, jeho, bývalých a současných milenců, svět, v němž se lidé podvádějí a ubližují si a ten, kdo Tě má rád, záleží mu na Tobě a rozumí Ti, dostane nejvíce ran nožem do zad v momentech, kdy to nejméně čeká...

Vybrala jsi si špatnou cestu; celou dobu jsem se snažil Ti to říct, ale nechtěla jsi to slyšet – a prostor mezi námi najednou získal třetí rozměr a my jsme mimoběžky běžící jinými světy a vesmíry a prostory a lidmi a už nikdy tomu nebude jinak, protože v zádech už nemám žádné nezraněné místo, kam bys mi mohla vrazit nůž plný Tvé sobeckosti, strachu a slabosti...

----



Ztraceno v překladu - příběh o naději, sluneční záři někde za obzorem, o lepších zítřcích, v nichž budeme znovu šťastní, tentokráte už opravdově a navždycky - bez naděje jsme jen trosečníci na souostroví práce a mizejících víkendů; bez naděje nežijeme, ale zavíráme oči, odháníme myšlenky, bezcílně pokračujeme ve zbytečných činnostech a dýcháme přitom písek, do něhož jsme schovali hlavu, čekáme na zázraky, nechceme slyšet pravdu a cítíme pachuť prázdnoty, kterou si nechceme přiznat...



Bob: I don't want to leave.
Charlotte: So don't. Stay here with me. We'll start a jazz band.

NP Zbigniew Preisner - Nocturne II (1995 - Elisa (OST))

Snad jsem tomu i věřil...

Kruh, nekonečná dráha, kužel vztyčený k nebesům; po jeho obvodu se pohybuji, rychle i pomalu, nocí i dnem, běžím, spěchám, loudám se... Budeme vůbec někdy šťastní? Proč je láska tak slabá? Má opravdu zvítězit strach, soucit, lítost, zbabělost a minulost? Tahle hokejová pětka podprůměrného klubu přece nemůže porazit naději, světlo, city, touhu a budoucnost... nebo ano? (K čemu jsou řečnické otázky?)

Tenkrát jsem tam byl s tou, kterou jsem nikdy nezískal... ani nevím, jak jsem Tě pojmenoval. Královna flirtu, sprinterka pomačkaných písmenek neustále vrnícího telefonu, ztělesněná roztěkanost způsobená hledáním nenalezitelného, tenké dlouhé cigarety... a hlavně, ten pocit, který vzbuzuješ - ta touha ochránit Tě před zlým světem, ukázat Ti ten pravý život (ulepený staniol hořké čokolády), přinutit Tě mě milovat...



Kámoš. Energie, smích, naděje, slzy... ale hlavně víra. Víra v život, lásku, v mládí a radost, víra v přátelství, hledání, porozumění, krásu a lidskost, víra v otevřenost a svobodu, víra, že život stojí za to žít...



Vše je jen hra. Hrajeme si s ostatními, hrajeme, že jsme jiní, hrajeme si sami před sebou... síla znamená opustit naše tělo, nechat duši vzlétnout pár metrů nad naší schránku, podívat se dolů a začít se... bavit a smát a plakat a nevěřícně kroutit hlavou nad naším nepochopitelným počínáním a dívat se, jak bojujeme prohrané bitvy, jak věříme v zázraky desátého vstoupení do stejné řeky, jak porovnáváme neporovnatelné, jak se bojíme, že už nikdy nebudeme milovat, jak sníme s otevřenýma očima a běžíme vstříc bajonetům nevyhnutelných proher, jak dýcháme večerní vzduch a objímáme toho druhého, o němž si myslíme, že nás zachrání, jak pateticky opouštíme a rozhodujeme a vyčítáme a mlčky se díváme, jak litujeme právě vyřčených slov, jak se bojíme přiznat si pravdu, kterou neznáme, jak odpouštíme neodpustitelné jen pro ten závan lásky dýchající nesměle a tiše někde na rozhraní minulosti a přítomnosti, jak cítíme... to vše, život, dny, hodiny, noc, vteřiny...

NP Gabriel Fauré - Valse-Caprice, Op. 30 (1990 – Piano Music, Pascal Rogé)