Atlantik

Posledních pár dnů – a zmizím do prázdnoty. V moment, kdy se letadlo odlepí od země, přestane můj stávající život existovat. Všechny povinnosti polykající hodiny od pondělí do pátku nebudou ani pouhou vzpomínkou – zmizí se a ztratí. Z okna budu pozorovat vzdalující se zemi, objednám si dvě deci červeného, vytáhnu všechny mapy i průvodce a budu jimi neurčitě listovat tak, abych se dozvěděl jen to minimum, co potřebuji vědět. Jeden kontinent se bude vzdalovat a druhý blížit a někde nad Atlantikem mi dojde, že to není sen, že opravdu budu na několik týdnů svobodný s možností jet kamkoliv a dělat cokoliv, že se budu toulat skalními městy národních parků, v poušti marně hledat vodu, že letos poprvé budu lyžovat, že budu putovat sněhem směrem vzhůru a projíždět planinami bez měst i vesnic, v zapadlých motelech si kupovat večeři a u poloopuštěných benzínových stanic zteplalé pivo a tvrdnoucí pečivo, že se budu smát všem těm hloupostem, které uvidím, a zároveň obdivovat víře, která je drží při životě, že budu hledat omezenost, abych na ní mohl ukázat prstem, ale přitom si budu uvědomovat, že nikde to není jinak, že před ránem budu vstávat s touhou vidět svítání a večer usínat s pocitem, že dne nebylo škoda, že se budu smát, povídat, snít, dívat se, číst, psát, fotografovat, že budu žít...

Úplně nenasytná, pomyslel si. Ty její boky, ty přirážely, jako by se řítila lokomotiva. A přesto, když pak vedle něj ležela a spala, byla její krásná tvář pod záplavou vlhkých kudrn tváří panny. Na nic se nedá spoléhat, pomyslel si generál Kilpatrick. V tomhle světě už nezbyla vůbec žádná morálka. A ať si tu malou děvku všichni čerti vezmou za to, co mi provedla: Já ji miluju.

Stephen cítil důvěru, kterou v něj vkládala, stejně zřetelně jako její ruce kolem svého pasu. Cítil její prsa, jak se k němu tisknou, a tlukot jejího srdce. Nebo to bylo jeho vlastní? Uplynuly celé hodiny, v nichž přijímal tuto důvěrnou blízkost, aniž by o ní přemýšlel, jako by ho Pearl vzala za ruku a dovedla ho k ní. Všechno to vyplynulo tak přirozeně, že to nejhorší, co by teď mohl udělat, bylo vyslovit svoje city k ní, a on to dobře věděl – poplašilo by ji to, vylekalo. Stehen o svých citech nemusel mluvit, aby ji ujistil, že existují, a sebe, že ona to ví. Věděla to, dokud to zůstalo nevysloveno.

Tohle je důležitá součást vůdcovských schopností, pomyslel si plukovník Teack, který byl rovněž přítomen a stál u jednoho z oken. Vědět, kdy se chovat lidsky, vědět, jak vyjádřit obdiv ke svým mužům, aniž by přivedl do rozpaků je nebo sebe. Pak, když přijde čas a bude to nutné, jsou pro vás ochotni i zemřít.

Těším se na Tebe. To nejkrásnější na nás je, že se mezi námi nic nestalo. Nic, vůbec nic. Všechno je jen v představách, myšlenkách a nejistě zaplašených přáních. Všechno je před námi – budeme-li chtít. Vím, že se nestane nic; opět. Ani teď ne. Ještě ne. Bylo by to příliš brzy. Někdy je lepší nechat věci budoucnosti, než je ulepit předčasnou přítomností a zbytečně poslat do minulosti.

NP Warren Ellis & Nick Cave - The Proposition #1 (2006 - The Proposition (OST))

Stále lze žít. Poněkud žít.

Zavírají se mi oči; až příliš brzy jsem ráno vstával, když jsem už nemohl déle spát po násilném probuzení, jež v sobotním ránu vůbec nemělo přijít. Nějak není o čem psát – ze všech zákoutí své duše jsem vymetl drobné nečistoty pohaslých příběhů a to jediné, co zůstalo, je poslední vyvřelá zkamenělina, které se nikdy nezbavím, protože to neumím. Jsem vyrovnán sám se sebou ve svém tichém posmutnění a nad vším krčím rameny s lehce ironickým úsměvem. Nechávám se hřát prvními paprsky jarního slunce a užívám si přitom tichého nicnedělání. Nevím, co dál; v ničem. A víčka jsou čím dál těžší, zavírají se, oči chtějí utéct před okolním světem. Jako bych byl vytvořen z podivného materiálu, který zrál tři desetiletí – ale teď má viskozitu pomalu tuhnoucího betonu, jehož obrysy a hrany jsou už dávno dané, a změnit lze možná ještě pár věcí na povrchu, ale už nic, co tvoří jeho základ a podstatu. Betonová pomníková skulptura někde daleko na východě, která se pomalu rozpadá, zarůstá mechem a vzbuzuje trpký úsměv. Sádrový trpaslík na zahradě domku v pohraničí, který by chtěl být někým jiným a mít veselejší osud. Betonové korýtko a dlažba pro stavbu parkoviště u nového nákupního centra. Rozmíchané vápno v míchačce, o jejíž kabel někdo zakopnul a vytrhl ho ze zdi. Součásti mého života nějak nepasují dohromady.



Chybíš mi; viděl jsem Tě jen jednou, ale nyní to tak cítím. Jedeme oba pryč tisíce kilometrů a stejně nás budou tisíce kilometrů dělit – já se budu toulat od rovníku na sever, Ty na jih. (Ne)jsi rozedraná na kusy stejně jako já; lépe řečeno, méně než já, přestože bys měla být více. Ironie života; jsi daleko silnější, odolnější, adaptabilnější, rozhodnější. Budu Tě chtít ještě vidět; vím to.



Všechno se slévá dohromady, z hromady zážitků vytahuji pocity, touhy a sny. Whisper in the Noise a jejich As We Were – po čase konečně silná melodie. Seděl jsem tam, pomalu pil, poslouchal – přes masu lidí nebylo nic vidět, ale u volných stolů bylo možné vytvořit si svůj vlastní svět, snít a nechat proudit zvuky do mozku. Čím více je zážitků podobného typu, tím rychleji omrzí a tím méně účinkují. Už si vybírám a zažívám méně, abych o to více prožil. Nepřímá úměra zážitků a prožitků, kde není zřejmé vůbec nic, ani jejich definice.



Oba filmy mělo jedno společné: neuvěřitelně silnou hudbu. V tom prvním byly táhlé melodie violoncella postříbřené černajícími ornamenty piana a k tomu basa udávala pomalé tempo odkapávajících záběrů lehce zasněžené krajiny. Nick Cave at his best, hudba beze slov tisíckrát silnější, než kdyby tomu bylo jinak. A ten příběh byl zvláštní svým smutkem a reálností, v níž nebyl prostor pro klišé, patos ani hrdinství: všichni byli ztraceni více, než si byli ochotni připustit, šedé barvy jejich duší byly daleko blíže černé, než bílé, a tak jako hudba tiše hrála, se stejně potichu blížil konec plný rozčarování pro všechny.



Druhý příběh se mi vryl do srdce, kde mi zůstane navždy. Byl o cestě za vykoupením, ke kterému nedojde, za poznáním, které vždy přichází jen jakoby mimoděk, a o tom, že sny a touhy mohou být stejně nebezpečné a zrádné, jako jejich absence. A k tomu Eddie Veder a Michael Brook, kytarové koláže z hudebně různých světů, které k sobě najednou měly nečekaně blízko. Neposlouchám teď nic jiného, není důvod; konečně pár alb, které má člověk chuť slyšet vícekrát...

Christopher McCandless: Mr. Franz I think careers are a 20th century invention and I don't want one.

Christopher McCandless: [written into book] Happiness only real when shared.



Mraky jsou prosvětlené pomalu zapadajícím sluncem a já se cítím být hrdinou Balabánových povídek:

Daniel Nedostál jen málokdy vydrží spát déle než dvě hodiny v jednom kuse. V potrhaných nocích bloudí po bytě, jí sušenky, pije vodu z vodovodu nebo mléky z ledničky, zbytečně usedá na desku záchodu a pak znovu zalézá do postele a vrací se k započatému snu, ve kterém domýšlí a dožívá to, co v životě nestihl.

Když pak v županu celá hebká a voňavá vstupovala do ložnice, malinko se styděla. Karel si nečetl, jak čekala, ale spal s tváří zabořenou do polštáře na samém okraji širokého lože. Pavla se k němu musela ze své strany tak trochu nešikovně dostat. Tak nějak poposedávat po matracích. Lézt po čtyřech jí připadalo vulgární. Přivinula se ke spícímu muži, který nespal. Urputně držel oči zavřené a krčil ramena. Co ji to napadlo, snad už ji to přejde, myslel si a ona ho hladila. „Karle, Karle!“ šeptala mazlivě a zadýchaně. Karel se tlačil do matrace a toužil po všech svých ostrovech. Chtěl být železnou kramlí zaraženou do dřeva, skobou, kterou nikdo nevytrhne a neobrátí, jak se teď o to snaží Pavla. Jak dlouho to ještě bude trvat?

Proto je naděje přítomna jen v jakémsi nulovém stupni, ve vyprázdnění z bezcitných zbytečností. V té únavě zpřetrhaných spánků, použitých věcí a odmlčených lidí, hluboko v povídce, se vždy něco pohne. Od zbytečného k marnému. V tom druhém se dá poněkud žít. [průvodní slovo]

Ano. I v tom životě, kde chybí život, lze žít. Poněkud žít.





NP Eddie Veder - No Ceiling (2007 - Into the Wild (OST))

Obyčejné příběhy...

Obyčejný lidský příběh. Bez ambicí, bez artistních exhibicí, bez zbytečností. Film o tom, že vše nakonec dobře dopadne. Že pořád chybujeme, jen málokdy se z chyb poučíme, ale že nakonec se na nás přeci jen usměje štěstí. Že to všechno, co děláme a čím se trápíme, má smysl a že nikdy není pozdě. Ta úvodní scéna byla dokonalá: jednoduché akordové harmonie s měnící se barvou zvuku a k tomu prostříhané obrazy.



Obyčejný lidský příběh. Bez ambicí, bez artistních exhibicí, bez zbytečností. Film o tom, že vše nakonec nějak skončí; ani dobře, ani špatně. Že pořád chybujeme, jen málokdy se z chyb poučíme, a že štěstí se na nás vždy usměje jen chvilkově a dočasně. Že to všechno, co děláme a čím se trápíme, má smysl, a že nikdy není pozdě. Ta milostná scéna byla dokonalá: takhle by se vše opravdu mohlo stát. A někdy potom, jako tenkrát, Jeff Buckley. Tahle skladba je neuvěřitelně silná...



NP Just Village Cinemas' air-conditioning...

Dech

Město ožívá. Je krásné vidět ulice a domy v ranním oparu – člověk vstává o hodinu dříve, ale přeci ve stejný čas. Slunce je schováno za výškovými budovami, Vltava je obalena bělavým hávem ranní mlhy a ranní provoz ještě nenabyl své ničivé síly ucpaných křižovatek i silnic. Bloudím městem s cílem porovnat možnosti, jak jít dál. Ani nevím, jestli to vlastně chci; chci opustit vše, co se týká minulosti, ale stejně tak mám strach z toho, co přijde. Jediná jistota je přítomnost: dnešní den, schůzky, práce, večerní kino, noční osamění, dvě deci červeného a s nimi pár stránek a pár tónů.



Jsem prodejním artiklem a cenným zbožím. Nechávám se měřit a zpovídat, nechávám se nabízet, prodávám sám sebe. I tento trh je rychloobrátkový: vše jako by muselo být hned. Za několik dní už je pozdě! Jako vždy hledám něco, co neexistuje, abych si pak s uspokojením mohl nechat to, co mám. Nebo je to jinak? Svět je nespravedlivý: to, co rozhoduje, člověk nemůže ovlivnit – s tím se musí narodit. Úspěch je primárně podmíněn vrozenými předpoklady; naši startovní pozici si nemůžeme vybrat, ta je nám přidělena. Kdyby se mě někdo zeptal, v čem tkví základ kariérního úspěchu, řekl bych tři věci. Vzdělání; to, co se člověk naučil. Dvacet procent. Kontakty; ti, které člověk zná a kteří znají jeho. Dvacet procent. A to, s čím se člověk narodil. Šedesát Dvacet procent; rozhodující většina menšina. Vytrvalost; dvacet procent. A štěstí; dvacet procent. Děkuji.



Už dávno jsem pochopil, že o filmech nemá smysl cokoliv dopředu číst: když je film špatný, člověk to pozná tak nějak intuitivně sám a dopředu, ale když je film dobrý, tak už nikdy není tak dobrý, jak si ho člověk vysnil: chybí překvapení, síla a pointa. Proto nečtu ani nehledám – důvěřuju. A naslouchám. A proto jsem byl včera zase dojat – nevěděl jsem totiž vůbec, co čekat. A ve filmu byly zase ty podivné náhody a osudy, zvláštní příběh viny a trestu, naděje a vykoupení, začátku a konce. Zvláštní koktejl jako obvykle, namísto násilí tentokrát jemný humor a laskavost, ale někde mimoděk bylo opět schováno varování – žijeme špatně. Trestáme sami sebe svými chybami. Tím, že někomu ublížíme, se nám bolest vrátí mnohanásobně.



NP Mono & World's End Girlfriend – Palmless prayer/Mass murder refrain - 3 (2006 - Palmless prayer - Mass murder refrain)

Kruh se uzavřel

Jak je možno odsoudit něco, co pomíjí? Červánky zániku ozařují všechno kouzlem nostalgie; i gilotinu.



Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho opravit v následujících životech.
Je lepší být s Terezou, anebo zůstat sám?
Neexistuje žádná možnost ověřit, které rozhodnutí je lepší, protože neexistuje žádné srovnání. Člověk žije všechno hned napoprvé a bez přípravy.



Toužil po nich, ale bál se jich. Musil si mezi strachem a touhou vytvořit jakýsi kompromis; nazýval ho slovy „erotické přátelství“. Tvrdil svým milenkám: jen nesentimentální vztah, kdy si jeden nedělá nárok na život a svobodu toho druhého, může přinést oběma štěstí.



Ve chvíli, která následovala po milování, měl nepřekonatelnou touhu zůstat sám; probouzet se uprostřed noci po boku cizí bytosti mu bylo nepříjemné; společné ranní vstávání ho odpuzovalo; netoužil, aby někdo slyšel, jak si v koupelně čistí zuby, a intimita snídaně ve dvou ho nelákala.



Kruh se uzavřel; poslední střípek do mozaiky pocitů a nálad ostrova ztraceného uprostřed Atlantiku. Jeden film, jedna kniha, jedna země a jedna cesta. Když jsem dnes projížděl večerním městem, měl jsem sváteční pocit uskutečněného rozhodnutí – jednou se tam vrátím. Na trvalo. Na pořád. Nevím kdy a nevím s kým, nevím, co budu dělat a kde budu žít, ale vím, že ten ostrov se do mě zaryl tak, jako žádná jiná země na světě, a já mám pocit, že i kdyby nic v mém životě nevyšlo, tak tam budu moci vždy zmizet a ztratit se: nebude to cesta k novému začátku, bude to putování k smysluplnému konci.



Tomáš si říkal: milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě vášně nejen rozdílné, ale téměř protikladné. Láska se neprojevuje touhou po milování (tato touha se vztahuje na nespočetné množství žen), ale touhou po společném spánku (tato touha se vztahuje jen k jediné ženě).



Nikoli nutnost, ale náhoda je plná kouzel. Má-li být láska nezapomenutelná, musí se k ní od první chvíle slétat náhody jak ptáci na ramena Františka z Assisi.



„Budu ti je svlékat, umyju ti je ve vaně a pak ti je přivedu...“ šeptala mu, když byli k sobě přitisknuti. Toužila, aby se stali jednou hermafroditní bytostí a těla jiných žen byla jejich společnou hračkou.



Ale právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabému ublížit.



Otevřel jsem tu knihu a byl zaskočen – na každé stránce bylo něco, co jsem chtěl ukotvit ve své paměti, abych nikdy nezapomněl, a já nevěděl, jak to udělat, protože pak přišla další stránka a s ní další věta i odstavec, a poté další a další, znovu a znovu... Byl jsem ztracen. Tolik odpovědí! Tolik... putoval jsem tou podivnou zemí a někdy po půlnoci četl několik stran v bledém světle odcházejícího soumraku a nastávajícího svítání, upíjel přitom calvados, a pak se díval, procházel a snil...



Ale pak si najednou vzpomněla, že včera, chvíli poté, co se objevil ve dveřích bytu, bilo na kostele šest hodin. Když se poprvé setkali, služba jí končila v šest. Viděla ho sedět před sebou na žluté lavičce a slyšela znít zvony na věži.
Ne, to nebyla pověrčivost, to byl smysl pro krásu, který ji zbavil tísně a naplnil touhou žít. Ptáci náhod se jí znovu slétali na ramena. Měla slzy v očích a byla nesmírně šťastná, že ho slyší dýchat vedle sebe.



Proč tedy myslí každý den na to, že ho jeho milenka opustí? Nemohu to pochopit jinak, než že láska pro něho nebyla prodloužením jeho veřejného života, nýbrž jeho protipólem. Znamenala pro něho touhu odevzdat se milované ženě na milost a nemilost. Ten, kdo se odevzdá tomu druhému jako voják do zajetí, nemůže se ubránit tomu, aby se ptal, kdy ta rána přijde. Proto mohu říci: pro Franze znamenala láska ustavičné očekávání rány.



Milovali se jako nikdy předtím: pro obscénní hry nebylo místa, protože jejich setkání nebylo pokračováním erotických schůzek, kdy pokaždé vymýšleli nějakou novou malou neřest, ale rekapitulací času, zpěvem o jejich společné minulosti, sentimentálním resumé nesentimentálního příběhu, který se ztrácel v dálce.



A dnes jsem naslouchal mužskému sboru, který doprovázel příběh plný tajemství, a kamera, jen tak mimochodem, ukazovala neuvěřitelné scenérie, jež jsem sám viděl loňské léto: zasněžené hory, bouřící moře, déšť a sníh, domy vzdorující chladu a větru, kostely na břehu moře, polámané kříže, zablácená auta, silnice vedoucí pustinou. Island. Neuvěřitelný film. Syrový, drsný a citlivý. Melancholický. A silný; jako to nejsilnější kafe s pořádnou porcí rumu.





Dokud jsou lidé ještě mladí a hudební skladba jejich života je teprve u svých prvních taktů, mohou ji psát společně a vyměňovat si motivy (tak jako si Tomáš a Sabina vyměnili motiv buřinky), ale když se setkají a jsou už starší, jejich hudební skladba je více méně uzavřena a každé slovo, každý předmět znamená něco jiného ve skladbě jednoho i druhého.



Vstal, aby ji přivítal, a ona ho objala a pokryla polibky. Měla strašnou touhu mu říci jako nejbanálnější ze všech žen: Nepouštěj mne, drž mne u sebe, zkroť mne, zotroč mne, buď silný! Ale to byla slova, která nemohla a neuměla vyslovit.
Když ho pustila z objetí, řekla jenom: „Jsem strašně ráda, že jsem s tebou.“ Při její zdrženlivé povaze to bylo nejvíc, co uměla říci.



Franz je silný, ale jeho síla se obrací jen navenek. Vůči lidem, s nimiž žije, které má rád, je slabý. Franzova slabost se jmenuje dobrota. Franz by Sabině nikdy nic neporučil. Nenařídil by jí, jako kdysi Tomáš, aby položila na zem zrcadlo a chodila po něm nahá. Ne že by mu chyběla smyslnost, ale chybí mu síla poručit. Jsou věci, které se dají uskutečnit jen násilím. Tělesná láska není myslitelná bez násilí.



Co na nich hledal? Co ho k nim táhlo? Copak milování není než vděčné opakování téhož?
Není. Vždycky zůstává malé procento nepředstavitelného. Když viděl ženu v šatech, uměl si ovšem přibližně představit, jak bude vypadat nahá (zde jeho zkušenost lékaře doplňovala ještě zkušenost milence), ale mezi přibližností představy a přesností skutečnosti zůstávala malá mezera nepředstavitelného, a ta ho nenechávala v klidu. Pronásledování nepředstavitelného však nekončí objevem nahoty, ale pokračuje dál: jak se bude chovat, až ji svlékne? co bude říkat, až ji bude milovat? v jakých tónech budou znít její vzdechy? jakou grimasu bude mít vepsánu v tváři v chvíli rozkoše?
...
Byla to tedy nikoli touha po požitku (požitek přicházel jako jakási prémie navíc), ale touha zmocnit se světa (otevřít skalpelem ležící tělo světa), co ho hnalo za ženami.



Tomáš otočil klíčem a rozsvítil lustr. Viděla dvě postole přitisknuté k sobě, u jedné z nich noční stolek s lampou, z jejíhož stínidla, vyplašen světlem, se zvedl velký noční motýl a kroužil pokojem. Zezdola slabounce zazníval zvuk klavíru a houslí.



Největší omyl je jen jeden: myslet a přemýšlet, jestli Terezu nebo Sabinu, a mlčky a automaticky u toho předpokládat, že je člověk Tomáš. Jenže ve skutečnosti je člověk Franz – Sabina mu utekla a on na ní přesto pořád myslí, Terezu nikdy nepotkal a to jediné, mezi čím se lze rozhodnout, je duševně rachitická Marie-Claude a mladá naivní obrýlená studentka. Realita není nikdy moc veselá; chybějí v ní sny. A sny jsou zbytečné; chybí v nich realita.



Martin Heidegger prý jednou napsal: „Odříkáváním neztrácíme, odříkáváním získáváme nevyčerpatelné kouzlo prostoty.“



NP Michael Nyman - Candlefire (The Diary of Anne Frank) (2006 – The Piano Sings)

Affair of Love

Pár let; myslím, že to bylo v Aeru, kinu zvláštní atmosféry, již mám rád a stejně tak se mi protiví. Byl jsem tam s Tebou, myslím – tenkrát náš vztah dozníval příběhy posledních vzájemných návštěv, vzdechů, vět i slov. Pamatuji si ten trip-hopový výrazný rytmus; bezútěšně jsem hledal hudební stopy po několik následujících nocí. Pamatuji si, jak Ona byla vyzrále krásná. Vzpomínám, jak On měl charisma utečence. Nechtěl jsem vědět, co vlastně dělají, nebylo to důležité; to důležité, co mě zajímalo, však nevím ani dnes: je to tak správné? Lze to tak? Kde začíná a končí láska a kde začíná a končí sex? Je sex podmnožinou lásky? Nebo jí přesahuje? A kde?



Nemám v tom dodnes jasno a nikdy mít asi nebudu. Zdá se, že obecné pravidlo neexistuje; případ od případu je vše jinak, ověřená pravda končí svým vyvrácením a nově nastolené pravdě nevěřím. Snad jen to, že člověk stejně nakonec chce mít vše najednou, touží a doufá, že jednou vše přijde, snad je to může být odpovědí. Jedna strana trojúhelníku je málo, ať už je jakákoliv.



„Commitment na max, intimacy částečně, passion už dávno není,“ charakterizuje můj přítel vlastní jednou oprašovaný vztah. Stačí to? Stačí to pro vztah – ale nestačí to proto, aby byla jediná. Zase jsme u té stejné otázky: je lepší nedostatečné něco, nebo nic plné naděje? Pořád si myslím, že to druhé. Jak dlouho si to budu myslet?

„Ty jsi měl včera sex, že jsi tak veselý?“ zeptala se ho ráno v kuchyni. Neměl, ale stejně nevěděl, co říci. Obdivuje ji za její nadhled a humor, který je na hraně. Cítí, že s ní chce být – ale stejně tak ví, že včera večer chtěl válčit na jiném poli.

„Nejdůležitější je řízení očekávání,“ říká jiný přítel, můj guru a rádce ve světě osmihodinových směn a občasných večerních přesčasů. Má pravdu.

Ten film byl krásný.



NP Michael Nyman – Zinc Piano (2003 - The Actors (OST))

Ty, který žiješ

Jsou jenom dva druhy mužů. Ti první tvrdí, že ženská krása je rozhodující, že fyzická přitažlivost, charisma, kouzlo osobnosti a krása těla jsou tím nejdůležitějším, co rozhoduje o perspektivě vztahu, protože bez fyzické přitažlivosti dříve nebo později vztah odumře. Ti druzí tvrdí, že krása má sice svou váhu, ale důležitější je krása vnitřní – povaha, vlastnosti, morálka a obětavost. Jací muži jsou lepší? Ti první, pochopitelně: znají pravdu a dokáží ji pojmenovat. Ti druzí jsou povrchnější, než kdokoliv jiný, protože znají pravdu, ale nechtějí si ji přiznat. Nedělají se lepšími jenom před ženami – dělají se lepšími i sami před sebou. Patřím do první skupiny. Naštěstí. A proto zůstávám sám.



Ten film byl plný podivných scén, které měly společné barevné vyznění do šedivého odstínu bílé a chybějící naději. Chybělo slunce a štěstí, příroda a láska, svoboda a cesta kupředu; podivná koláž smutku, beztvaré průměrnosti a denního opakování téhož. To nejhorší z našich životů smícháno do šedivého koktejlu našich každodenních strastí, které vypadají odpudivě na pohled, ale ještě horší jsou ve skutečnosti, neboť reálně si je ani neuvědomujeme, přestože je denně prožíváme. Déšť, zastávka autobusu a v ní plno – nikdo další se už do ní nevejde. Ranní přeplněná tramvaj, mlha, omšelé kabáty a aktovky, cesta do práce. Obtěžující zákazníci a neochotní prodavači. Film o středečním ránu v šedivém podzimu a bezbarvém předjaří.



To, co nás nejvíce drtí, jsou naše ambice. Nic nám není dost, nic nám nestačí. Vždycky chceme více, alespoň o trochu. Proto jsme nešťastní: z drobností, jež nám chybí, stavíme koncentrační tábory marnosti, do nichž se dobrovolně zavíráme, abychom mohli inhalovat plyny sebelítosti a sebedestrukce. Nevíme, zda je lepší druhými, jež žijí jinak než my, opovrhovat, či se jim smát, a stejné pocity ale přitom chováme k těm, kteří jsou na tom stejně jako my. První, čeho si člověk na druhém všimne, je to, co druhému chybí, nebo čeho je navíc. Další přívlastek: 21. století je stoletím negativismu. Nevnímáme pozitivní, raději se soustředíme na chyby. Najdeme-li je – a my je najdeme vždy – je to jen znamení toho, že je to málo. Zase je něco špatně. Zase je čas jít dál. Jsme osamocené ostrůvky sebe sama v oceánu velkoměst a krajin odumírajících postupující zástavbou. Žijeme na vlastním čtverečním metru a nikdo další se k nám nevejde, stejně jako my se nevejdeme k nikomu dalšímu; a pokud snad, tak jen na chvíli, dočasně – chybějící prostor nám najednou začne vadit, naše pohledy začnou těkat v minulosti i kolem nás, a svoboda začne mávat přísliby štěstí. To jediné, co naše štěstí tvoří, jsou totiž jeho přísliby. Jednou tam pojedu. Jednou to udělám. Jednou to zkusím. Jednou se polepším. Jednou si to uvědomím. Jednou to naleznu. Jednou budu šťastný.



Jednou. Ale kdy?



NP The Walkabouts - The Lights Will Stay On (1996 - Devil's Road)

Nic je někdy více než něco...

Pár dnů předtím, než jí zavolal taxi v pozdní noci, inhaloval vůni svobody, toulal se lesoparkem všemi směry, píchal si do žíly vůni lesa, hledal hory uprostřed velkoměsta, snil o neexistenci pondělí, pil krušovické na místech, která tolik znal, proklínal se za to, že neodjel a děkoval za sílu, která mu umožnila zůstat, teleportoval se z periferie do centra a znovu se podivil přemrštěnosti a prázdnotě popcornových velkosálů, a pak najednou seděl bez dechu a hlesu, protože viděl film, kde nakonec nebyla ani špetka naděje, jenom zmar, smutek, bezvěrectví a únava. Tahle země fakt není pro starý.

Carla Jean Moss: You don't have to do this.
Anton Chigurh: [smiles] People always say the same thing.
Carla Jean Moss: What do they say?
Anton Chigurh: They say, "You don't have to do this."



          „Protože nikdo z nás nemůže nic získat, ale rozdíl je, že zatímco já k tomu nemohu i nic ztratit, Ty můžeš ztratit vše,“ konečně řekl ta slova, která ho napadla před několika dny. Nebylo vůbec důležité, co se stalo, důležité bylo, aby se nestalo nic dalšího.
          „Já vím. Jenže si nemůžu pomoct. Strašně moc mě přitahuješ.“
Tok řeči prořízlo nastalé ticho. Musel mlčet, na to se nedalo nic říci; kdyby totiž řekl pravdu, ranil by ji tak, že by se z toho vzpamatovávala měsíce. Čím více ji přitahoval, tím více slábla jeho touha. Všechno bylo jinak, než si představoval. Tělo bylo více ochablé, než před několika týdny, chuť jazyka byla neurčitá a její dech až příliš unavený celým dnem i večerem. Čím více ho chtěla, tím více byl zablokován; neměl vůbec chuť, vůbec na nic, chtěl zavřít oči, po chvilce je otevřít – a být sám.
          „Nic neztratit je více, než nic nezískat. Co Ti vlastně chybí?“ zeptal se nakonec, přestože už dopředu znal odpověď. Byla nasnadě – ostatně sám ji trojúhelník před několika hodina nakreslil pomocí párátek v přítmí blízké restaurace.
          „Chybí mi vášeň.“

Mlčel. To jediné, co jí chybělo, jí nemohl dát. Už ne a už nikdy. Byla to povrchnost? Může být důvodem to, že v hájemství rozkoše kralovala přírodní přirozenost? Nevěřil, že ho to vůbec ještě někdy potká, a přestože vždy věděl, že chybějící kultivace u něj vždy otupuje touhu a povolává zpět zaplašený rozum, stejně byl najednou překvapen tím zničujícím účinkem.
Posadil se na posteli, pak najednou rázně vstal a vzal do ruky o zeď opřenou kytaru. Byla zaprášená; najednou si uvědomil, že hraje už jen v těch podivných večerech, kdy dojdou slova a on chce nechat zatnout kovové struny do neztvrdlých bříšek svých prstů, a nechat přitom prostorem plout pár neuměle vytvořených mollových tónů.
          „Budeme mít ještě šanci?“ špitla, svalujíc na sebe vinu jeho náhle ochablé erekce.
Nerozuměla tomu. Vstát, zvednout se, jít do předsíně, otevřít kabelku, vrátit se, roztrhnout obal, otevřít krabičku, prát se s umělou hmotou, nasazovat, nechat sklouzávat, znovu nasazovat, lehnout si, rozevřít se, čekat, rozechvěně dýchat... kdyby existovala substance přesně opačná účinkům toho nejsilnější afrodiziaka a on jí vypil litr, nemohla zapůsobit silněji, než právě dokonaná zkušenost s klouzajícím prezervativem. Bylo to směšné, tragikomické, smutné a znavené; po pěti letech získal další zkušenost s lapačem touhy.

          „Ten rozdíl mezi námi je, že pro Tebe je důležitější něco, nežli nic, zatímco pro mě je nic daleko cennější, než sebevětší část celku, není-li celek celý. A je to tak v pořádku, Ty žiješ správně – to není žádná výčitka ani nic jiného. Člověk nemůže mít vše a nikdy nemá vše, to jenom já žiju tak, že se nedokážu smířit s tím, že to neuchopitelné a nepolapitelné něco, co bych snad mohl někdy někde získat, chybí...“
I ona mlčela. Najednou bylo vše jasné a zřejmé, oba vystřízlivěli. Na zemi se válely jejich spěšně strhané svršky a na nočním stolku ležela pootevřená krabička kondomů. Topení bylo puštěné naplno, tak jako vždy v podobné situaci, a rozum vítězil na celé čáře. Mělo to být jinak; to dvanáctiminutové čekání na noční odvoz mělo být zaplněné něžnostmi a objetími, sliby a slzami, přáními a otázkami. Jenže oba už něco zažili a proto se jim dařilo neztratit nadhled; neuvědomovali si přitom však, že cynismus je jeho neviditelným bratrem. Oblékli se a on jí doprovodil dolů před vchod. Poslední objetí. Poslední přitisknutí. A pak už jen velká úleva.

Když odjela, vrátil se zpět do pokoje, zatáhnul závěsy a znaveně usednul před odpočívající obrazovku šumějícího počítače. Jedním klikem pak otevřel obsah adresáře Pierrových příběhů. Bylo kolem půlnoci, venku pršelo a ona jela domů za tím, za koho se letos provdá, s kým je už osm let, kdo je mužem jejího života, koho má ráda a kdo ji má rád, a koho před hodinou poprvé ve svém životě podvedla.





NP Paul Cantelon - Theme For The Diving Bell And The Butterfly (2007 - The Diving Bell And The Butterfly (OST))

Přál jsem si být někde jinde, ale nakonec jsem byl rád, že jsem zůstal

Ten večer nezačal dobře, ani dobře neskončil; jen mezihra byla vyjímečná. Chtěl jsem zmizet, opustit zšeřelost páteční noci velkoměsta, ale namísto toho jsem se zavázal ke společným okamžikům, jichž jsem litoval už v době, kdy jsem je přivolával. Nechybělo Ti nic – z pohledu toho pravého pro Tebe. Z mého pohledu jsi měla vše to, co nehledám. Jak rád bych seděl U Hubice, v ráji, jež umožňuje bezbolestně zvedat hladinu triglyceridů nad povolené meze, a potýkal se s točenými desítkami i vůní jehličí! Sny sezónního alkoholika, jehož sezóna získává celoroční charakter; namísto snů jsem se však potýkal s realitou kupy nadějí, jež si mi nakladla na bedra, a v praxi zkoušel techniky asertivity, které Tě měly ochránit před zklamáním z rána. Nakonec to dobře dopadlo: ani jsem se neopil, ani jsem Ti nemusel ráno či večer otevírat domovní vchod. Aktuální cíl všech mých příběhů: vrátit se domů střízlivý a sám.



Rozvláčný začátek se postupem času měnil v přibývající otázky. Vášeň si nás vždy dokáže podmanit: protože je tak moc vzdálena od rozumu. Rozumem toužíme po vášni, protože víme, že nám poskytne něco, na co budeme vždy vzpomínat, ale stejně tak se rozumem vášni bráníme, protože nám většinou začne brát to, co už máme, a co nechceme ztratit. Když nepodlehneme, vyčítáme si to. Když ano, tak taky. Řešení neexistuje: protože i to zřejmé a jediné východisko, které každého napadne a které každý tolikrát zkusil, tj. nedat příležitost, vlastně řešením není: rozum ho nabízí – ale podvědomě se mu přitom brání.



Jediné, pro co žiju, je blížící se útěk. Ještě nikdy jsem nebyl tak daleko, jak budu. Ještě nikdy jsem nebyl tak dlouho pryč, jak budu. A ještě nikdy mi návrat nebyl lhostejný tak moc, jak bude.



NP Eric Satie - 3 Gymnopedies - I - Lent Et Doloureux

Když vlny narážejí na pobřeží...

Vzpomínky. Tenhle film – a hudba k němu – mi připomínají momenty odžitých okamžiků. Je jich tolik! Vzpomínám a vnímám ten pocit, jako by se to stalo včera: byl zářijový večer, já byl tenkrát sám a v kině, které mám rád, ze záhadného důvodu promítali Piano. Ta kopie filmu byla poškrábána jako školní lavice po desetiletích každodenní výuky, obraz byl rozostřen – ale zvuk byl krásný. Pak přišel ten moment. Pláž. Ada s dcerou. Staré piano v dřevěné krabici. Večer, vlny a moře. Hudba a s ní mráz v zádech. The Heart Asks Pleasure First.

Střih. Ještě více do minulosti. Hltal jsem svět objektivem podivných filmů, jež ovládly naše kina začátkem devadesátých let, a nevěděl a nedospěl jsem ještě k poznání, že jsou i jiné cesty, jak nechat promlouvat filmové příběhy do své duše. Byl tenkrát poklidný večer, pokoj byl ztichlý jako obvykle, tma byla vně i vevnitř – jen obrazovka poblikávala namodralým světlem vyprávěného příběhu. Tenkrát jsem ten film viděl poprvé a poprvé slyšel ty neuvěřitelné tóny citového vyděračství. V tom čase jsem vše ještě nedovedl uchopit – ale cítil jsem a věděl, že se jednou budu vracet, protože do mého srdce se zarylo něco, čemu nerozumím, ale co budu chtít jednou rozluštit.

Další střih. O pár let později. Opanovala mě touha nalézt, najít tu jedinou partituru, tu jedinou skladbu. Minuty i hodiny jsem zaplnil zoufalým hledáním, různými vyhledávači a podivnými stránkami. Až pak, najednou a nečekaně, tak jako téměř vždy, jsem nalezl svatý grál toho unaveného večera – přepis tónů, vytvořený někde někým z neznámých důvodů, snad z touhy znovu zapsat slyšené tóny na papír a ochutnat tak omamný pocit jejich tvorby. Vytištění. Otevření piana. A pak přišlo neuvěřitelné trápení; tahle krása je složitá – a láme ruce.



Další střih. Nevím, co bylo dříve. Jestli ten film znovu viděný u mě doma z lože mých matrací, nebo ten večer tenkrát v tom podivném kině, kde za oponou stálo staré piano a sobotní noc byla nekonečná. Vím jen, že Tě to zasáhlo, jak mě tenkrát před lety. Protože tenhle film a jeho skladby v sobě mají kouzlo deštivých odpolední, vzdutých vln oceánu narážejících na promočené pobřeží pod šedivou oblohou, tajemství nevysvětlitelných skutků, nepravděpodobných setkání, melancholického smíření s osudem a stejně tak vzdoru a boje za to podstatné, jediné a nejdůležitější.

Střih. Shlédnutý příběh z asijské sekce festivalu podivností, chuť pokračovat dál a mluvit o čemkoliv – k tomu večeru patřila návštěva japonské restaurace, nemohlo tomu být jinak. Suši na několik způsobů, japonské víno, uvolnění ve ztichlé a prázdné restauraci, kde jediným narušitelem byla tlumená hudba jemně dokreslující náladu pokračujícího večera. Tu hudbu jsem znal; a jako první listopadový sníh mě pokryl svazující pocit, že člověk ví a zná, ale nemůže si vzpomenout – danou skladbu neposlouchá denně, ale zároveň cítí, jak hluboko v něm je. Tápal jsem a trápil se po několik nekonečně dlouhých minut. Pak mi to došlo, náhlým vnuknutím mysli – Dreams of a Journey. The Piano. Michael Nyman.

Geografický střih. Ostrov, na němž je vše, co kdekoliv jinde na téhle planetě, podivná vesnice, podivný kemp, podivný dům. Vešli jsme tenkrát dovnitř, chtějíce zaplašit večer několika pivy, a po objednání jsme šli dál, do toho zvláštního sálu s basketbalovými koši, kde na vyvýšeném podiu stálo koncertní křídlo jako artefakt zosobněné nepatřičnosti. Přišel jsem blíže a zůstal stát, oněmělý úžasem a opařený zároveň. Steinway. Poprvé v životě – a na Islandu. Nebylo co řešit; posadil jsem se, otevřel klaviaturu, a začal hrát. The Heart Asks Pleasure First. V téhle písni je vše, co činí život životem; drama hledání, nalezení i následné ztráty. Harmonie několika mála akordů a k tomu ornamentně zdobená melodie jednoduché krásy. Příběh nekončícího hledání. Láska a život; touha a sny.



Střih. Mé stěny a prostor mezi nimi. Černé piano, koupené na Žižkově v neznámém klavírním bazaru, stojící a čekající na ladiče, který vyrovná frekvence do stejných rozestupů. Na pianu, na jeho horní desce, leží jediná partitura; první, kterou jsem vytisknul. Obsahuje několik zvláštních skladeb, jejichž harmonie jsou původem ze středověkého Skotska a melodie jsou vybarvené mistrem rafinovaných instrumentací, jehož skladby se vždy pyšní rozeznatelným rukopisem svého autorství.

Takovýchto věcí je jen pár; nadčasovost, jež se nikdy nemůže omrzet. Naděje skrytá v bolesti. Láska ukrytá v odříkání. Budoucnost utopená v mlze nemožnosti odejít. Melancholie nepravděpodobného štěstí nadcházejících dnů. Vítr, vlny, moře; svoboda, trápení, láska. Drahokam, který by si mě dříve nebo později stejně našel. The Piano.



ED2K

NP Michael Nyman – Big My Secret (1993 – The Piano (OST))

Film a kniha o lásce

Píšu o tom, co mi chybí. Dívám se na životy jiných a sám sobě předčítám příběhy, které bych chtěl žít. Je mi smutno. Mám vše - ale to nejdůležitější postrádám. Mezi tím, kde jsem, a místem, kde bych chtěl být, je oceán bílé mlhy. Chtěl bych žít v jiném tisíciletí.

Ona byla ve skutečnosti tou, která nebyla v místnosti přítomna. Zamilování ji odhalovalo, jak je ve skutečnosti divná, jak bývá ze zvyku uzavřená ve svých každodenních myšlenkách. Kdykoli se jí Edward zeptal: Jak se máš? Nebo: Na co myslíš?, odpověděla zpravidla nějak nešikovně a trapně. Muselo jí tak dlouho trvat, než přišla na to, že postrádá nějaký jednoduchý duševní trik, který všichni ostatní znají, mechanismus tak obyčejný, že se o něm nikdy nikdo nezmíní, bezprostřední smyslový kontakt s druhými lidmi a událostmi i s vlastními potřebami a tužbami? Celé ty roky žila v izolaci svého vnitřního světa a podivuhodně zároveň izolována sama před sebou, přičemž se nikdy nechtěla a netroufala se ohlížet zpět.



A co jim stojí v cestě? Jejich osobnosti a minulost, jejich nevědomost a strach, ostýchavost, přecitlivělost, nedostatek nároků, zkušeností nebo nenucenosti, a dále pak poslední zbytky náboženských zákazů, jejich angličanství a třídní původ, dějiny samy.



Když na ni myslel, vlastně ho udivovalo, že nechal to děvče s houslemi odejít. Dnes už samozřejmě chápal, že její ponižující návrh nebyl vůbec důležitý. Jediné, co potřebovala, byla jistota jeho lásky a ujištění, že nemusejí nikam spěchat, když mají celý život před sebou. Láska a trpělivost – kdyby jen tak tehdy měl obojí – by jim určitě pomohly všechna úskalí překonat. A jaké nenarozené děti mohly dostat svou příležitost, jaká dívenka se stuhou ve vlasech se mohla stát jeho milovanou příbuznou? Právě tak se může změnit celý běh života – tím, že člověk nic neudělá.



Film o lásce; tenhle film je především o ní. Ve skutečném příběhu, který se odehrál a odehrává, najdeme všechny její formy. Sebelásku, lásku plnou zamilovanosti, vyzrálou lásku živenou odžitou minulostí, lásku k lidem, k práci a ke světu, lásku k pořádku, ke krásným věcem, k humoru – a k životu. Je to zvláštní; už dlouho se mi žádný film nezaryl pod kůži tak, jako tento. Realita vždy zůstane realitou a smyšlenost smyšleností, stárnutí vepsané ve tváři zanáší do srdce stopy smutku, naděje vnáší víru a odhodlání naopak naději. Vyšel jsem ven z toho malého kina, které mám rád, a zamířil jsem na pár plzní na stojáka; někdy člověk jedná bezmyšlenkovitě a automaticky, pod vlivem okolností, emocí a pocitů. Stál jsem, pil, přemýšlel – a v duši cítil podivně krásný smutek...

Dnes ráno jsem se probudil a oči měl plné slz. Probouzím se vždy ve stejný čas bez ohledu na to, kdy jdu spát. Vstal jsem, vytáhnul roletu, otevřel okno a nechal chlad prostoupit mým tělem. Přál jsem si vyklonit se z okna tak, aby mně na tváři mohly ulpět naporcované kusy deště rozkmitané vanoucím větrem. Obloha je šedivá, je zima, nedostatek světla. Přestalo slunce svítit? Je mi smutno; smutno nad tím, že ve hře svého života, kterou hraji sám se sebou, prohrávám...



NP Rogier van Otterloo - Rosa Turbinata (1973 - Turks Fruit (OST))

To, co nevidíme...

Nakonec se narovnám; věřím tomu. Vždycky to tak dělám, musím-li, jsou-li argumenty dostatečně pádné a jiná cesta prakticky neexistuje. Můj alkoholicko-cestovatelský životní lifestyle získal několik trhlin, a já se chci soustředit na to podstatné a nadčasové a omezit to příjemné, ale zbytečné. Začínám rozumět ostatním, kteří jsou stejní jako já, ale v něčem daleko dále než já. Vždycky si připomenu tu jednu Kurtovu větu: tenhle život je nejzajímavější ze všech životů, které budeme žít. Nemá cenu si ho ničit. Dělám si radost nákladnými maličkostmi. Protože on to je dobrý nápad, naslouchat na prvotřídní aparatuře čemukoliv uloženému na terrabytových discích v jiné místnosti, za použití bezdrátové technologie. Protože ono má smysl, konečně si koupit piano a navečer, když člověk přijde z práce, jen tak začít hrát. Stejně tak má smysl pračka se sušičkou. A myčka. A trouba s varnou deskou. Gauč. Několik kytar. Postel. Skříně. Baví mě to. Obyčejný život je daleko více, než blouznění a sny.



Jsem už takový; nedokážu si kupovat obyčejné věci. Nebavily by mne. To je moje prokletí: alergie na obyčejnost. Nemůžu ji vystát, vidět, žít s ní, každodenně ji potkávat, dusit se v ní. Tohle neumím – a asi nikdy nebudu. A další překvapivé zjištění: blahosklonně a lehce ironicky se usmívám nad těmi, kteří se chtějí jen tak bavit bez čehokoliv hlubšího, ale sám dělám to samé, jen možná někde jinde a trochu jinak, přičemž své jednání kořením pocitem odlišnosti od ostatních. Další zbytečná vnitřní touha, která můj život ovlivňuje více, než by měla; tahle snaha o jinakost je exponenciální křivkou, která končí někde v nedohlednu v něčem hodně podivném, čemu bych se neuvěřitelně rád vyhnul, ale pokud se to nepovede, nebude mě to mrzet. Nebo jinak: teď, při pohledu do budoucnosti, si myslím, že mě to nebude mrzet. Pak, v budoucnosti a s pohledem do minulosti, mě to bude mrzet a pálit strašně moc.



Čeho všeho se máme vzdát? Jak moc velký koláč své sobeckosti a vlastního štěstí je třeba ukrojit a rozdělit někde jinde, aby člověk získal vnitřní pocit rovnováhy? Vnitřní rovnováha vytváří tu vnější; jenže my jen bereme, nikde nic nevracíme. Moc dlouho jsme žili ve stínu a o hladu a teď, když je konečně dost světla a pulty pomalu přetékají čímkoliv, co je alespoň trochu zpeněžitelné, v sobě stále máme zakódovanou vnitřní obavu, že vše může okamžitě skončit a staré pořádky se mohou vrátit, a proto konzumujeme a závodíme v tomhle novodobém sportu se všemi, které známe, a chceme si dopřát vrchovatě všeho, co nám bylo odpíráno a někdy i utajeno. Nikdy nebudeme mít dost, dokud kolem nás bude někdo bohatší, úspěšnější a spokojenější. Dokud bude komu závidět, kým se inspirovat, koho obdivovat a koho následovat, budeme neustále tvrdošíjně válčit se světem za svoji dávku konzumně-rodinného štěstí, již si vrazíme do žíly, a přitom budeme snít o lepších zítřcích, jež nikdy nepřijdou, a budeme odsouvat do budoucnosti vše, co se netýká našeho sobeckého štěstí, ale přesahuje někam dále.



Ten film byl výjimečný – nikdy jsem neviděl nic podobného. Na plátně bylo všechno to, o čem podvědomě víme, že existuje, ale nad čím raději zavíráme oči a nechceme o tom nic vědět, abychom se nemuseli trápit a řešit to. Snažíme se posunout náš mozek zpátky do nevědomosti, abychom mohli klidně spát a bezstarostně žít; jenže vždycky, jednou za čas, vytanou na mysl ty stejné otázky. Proč se to děje? Mohu to nějak ovlivnit? Můžu nějak pomoci? A odpověď? Jen to prokleté Já nevím...

NP Jaromír Nohavica – Sloní hřbitovy (2008 – Ikarus)